Komnata liberální ozvěny a polarizace společnosti
Marián SekerákPolitolog Marián Sekerák se zamýšlí nad tím, zda v dnešní době prosperuje svobodná diskuse a názorová pestrost ve veřejné debatě.
V posledních dnech se na různých českých webech objevilo hned několik textů, které uvažují nad hranicemi názorové plurality a tolerance. Nebudu rozebírat jednotlivé články, jejich klady a zápory. Jenom zmíním, proč a v čem jsou zajímavé. A jak korespondují s tím, co chci sdělit svým zamyšlením.
Tři texty, jedno téma
Chronologicky prvním byl text Martina Schmarcze na webu Info.cz. Věnoval se tématu neheterosexuálních svazků a tzv. pochodu hrdosti. Komentář by si zasloužil rozhodně detailní rozbor a poctivou logicko-filosofickou polemiku, ale tento můj text k tomu není určen. Podstatné je, že autor uvažuje nad názorovou pestrostí ve společensky citlivé otázce a v závěru „přeje každému svobodu“.
Druhým v pořadí je článek Pavla Matochy na České pozici provozované Lidovými novinami. Svoji rozsáhlou, empiricky se tvářící analýzu věnoval údajnému proskribování a vytěsňování pravicově-konzervativních názorů na západních univerzitách. Ty jsou prý ovládané liberálními levičáky, kteří nesnesou jiný než svůj vlastní světonázor. Jeho text také krouží kolem pojmu svoboda v různých variacích: svoboda názoru, diskuse, slova, debatování, projevu, svobodná společnost.
Třetím a snad nejsmířlivějším je komentář Evy Romancovové v Deníku N. Sice ne explicitně, ale také ona variuje téma svobody, zejména svobodné polemiky a kultivovaného projevování odlišných pohledů na konkrétní témata. Za příklad si vzala Prague Pride a přímo navazovala na první z výše zmíněných textů. Zajímavé jsou zejména tyto její věty: „Prosazujete-li názor, musíte se připravit na to, že budete nálepkován, tupen a vysmíván. Veřejná debata tak bohužel funguje.“
Reakce na jiný názor, které jen onálepkují, ostrakizují, izolují a vyloučí ze „skupiny těch slušných“, tvoří živnou půdu pro politiky, kteří loví právě ve vodách těchto ostrakizovaných a izolovaných. Ilustrace Pixabay
Slušně, smířlivě a bezelstně
Slova Evy Romancovové jsou opravdu realitou. Ale smutné je, že jsou realitou i u těch, kteří sami volají po toleranci a respektu k názoru druhého člověka. Tedy u části politických liberálů. Někteří z nich prostě nesnesou, pokud někdo problematizuje a zpochybňuje některá jejich dílčí přesvědčení. Tím sklouzávají právě na úroveň těch, které sami kritizují: stávají se z nich dogmatičtí konzervativci. Pouze v obráceném smyslu slova.
Jsou přecitlivělí na jakoukoliv kritiku. Jsou útoční, pokud někdo vysloví názor, který nekonvenuje tak úplně s tím jejich. A to dokonce tehdy, pokud je vysloven smířlivě, slušně a bezelstně. Tedy přesně v duchu, v jakém je psán i tento komentář.
To, co mám na mysli, přibližují dvě smyšlené diskuse uvedené níže. Jsou však založeny na reálných zkušenostech. Jedná se o příklady názorů natolik uzavřených do vlastních myšlenkových komnat, že k slechu jejich nositelů se nedostane žádný jiný názor. Slyší pouze ozvěnu těch vlastních. A to je na jejich škodu.
Nedají si ani tu námahu, aby autory opozitních pohledů případně argumentačně rozstříleli. Prostě jenom zaútočí: onálepkují, ostrakizují, izolují a vyloučí ze „skupiny těch slušných“. A to je následně živná půda pro ty (politiky), kteří loví právě ve vodách těchto ostrakizovaných a izolovaných. Těch, jejichž názor je vysmíván a nebrán vážně. Je chyba je systematicky vytlačovat na okraj.
V liberálně-demokratické společnosti je legitimní každý názor, který neodporuje platným zákonům a je formulován v mezích vzájemné lidské slušnosti. Byť by byl směšným, obsoletním nebo logicky pokulhávajícím.
Klasik liberalismu J. S. Mill ve svém slavném spisu O svobodě napsal: „Je zvláštní představa, dle které není osobováním si neomylnosti, když na jedné straně sice uznávají potřebu svobodné diskuse o všech otázkách, o nichž je možné pochybovat, ale současně si myslí, že by mělo být zakázáno zpochybňovat jistý princip nebo učení, protože jsou prý nepochybné — rozuměj: protože oni jsou si jisti jejich nepochybností.“
Pseudosokratovský dialog
Učitel: „Myslím, že vzdělání je velká hodnota.“
Fanoušek: „To nepochybně.“
Učitel: „Celé generace bojovaly za to, aby měly všechny děti univerzální přístup ke vzdělání.“
Fanoušek: „Souhlasím. Byla to správná věc.“
Učitel: „Dokonce se domnívám, že je lepší chodit do školy, než se z ní ulívat pod jakoukoliv záminkou.“
Fanoušek: „Narážíš snad na něco konkrétního?“
Učitel: „Myslím, že přestat chodit do školy pod záminkou záchrany planety není úplně šťastné. Co kdyby to tak dělaly všechny děti?“
Fanoušek: „Jasně. Ty asi myslíš Gretu Thunberg! Leží ti v žaludku, protože dělá správnou věc, že ano? Protože je úspěšná, zatímco ty nikoho nezajímáš!“
Učitel: „Spíš mám za to, že její příklad může svádět k tomu, že se nakonec víc a víc dětí bude ulívat ze školy. Pod jakoukoliv záminkou. To by, myslím, nebylo dobré.“
Fanoušek: „Ona inspiruje lidi, aby byli uvědomělí vůči životnímu prostředí. A cos ty udělal pro planetu?!“
Učitel: „Třídím odpad. Jezdím MHD. Nevlastním automobil. Na turistice se snažím občas vzít nějaké odpadky, co lidi odhodili v přírodě. A na škole jsem po vyučování se spolužáky a spolužačkami nosil žáby přes silnici, když se pářily, aby je nesrazilo auto. Ale vím, pořád mohu dělat i víc.“
Fanoušek: „To nic není. Myslíš, že tím zachráníš přírodu? Vůbec tomu nerozumíš! Greta dělá mnohem víc! Je globální celebrita. Přesvědčuje politiky, miliardáře, velké podniky. Byla i u papeže!“
Učitel: „No právě. Je mi podezřelé, jak se z neznámé dívky ze Švédska stala tak vlivná globální marketingová osoba. Myslím, že odteď už celý život bude jenom sbírat čestné doktoráty, ocenění a rozdávat rozhovory.“
Fanoušek: „Jenom jí závidíš slávu, kterou má. A jsi konspirátor. Co čteš za škváry? Parlamentky? Nebo slovenský Zem a vek?"
Učitel: „Promiň. Mám na ní jenom jiný názor než ty. Myslíš, že Greta přesvědčí třeba Čínu, aby se chovala ekologicky zodpovědně? Celé generace klimatologů a ekologů nedokázaly přimět vlády, aby změnily svoje politiky vůči životnímu prostředí.“
Fanoušek: „Jsi jenom starý bílý heterosexuální muž. A navíc zjevně frustrovaný. Už sis ulevil, když sis kopl do nezletilé dívky?“
Učitel: „Jsi vtipný. Polovina z těch nálepek na mě nesedí. Ale dobrá. Greta je světovou osobností. Sama se tak stylizuje. Měla by snést nějakou míru veřejné kritiky. Nebo je snad nekritizovatelná?“
Fanoušek: „Jsi klimatický popírač! Nebudu s tebou ztrácet čas. Jdi si léčit své komplexy a vstup do Trikolory.“
Učitel: „Já pouze nesouhlasím s marketingem, který zneužívá nezletilé osoby. A tvrdím, že vzdělání je vzácná hodnota. Jinak jsem přesvědčen, že životní prostředí musíme chránit a že Země je v ohrožení. Proč na mě útočíš?“
Fanoušek: …
Pseudosokratovský trialog
Učitel: „To je zajímavé, jak se ta herečka chlubí v interview, s kolika muži měla sexuální styk. Jak jsem mohl bez této informace doposud žít?!“
Novinář: „A proč by o tom nemohla mluvit? Myslíš, že můžeš určovat lidem, s kolika lidmi mají spát? Co si o sobě myslíš?“
Advokátka: „Přesně tak. Jasný příklad šovinismu a sexismu. Styď se, Učiteli!“
Učitel: „Nemám se za co. Urazil jsem snad někoho?“
Advokátka: „Ano. Urazil jsi všechny ženy. To je tak, když si někdo myslí, že může rozkazovat, jaký má mít kdo intimní život a jestli o něm smí veřejně mluvit.“
Novinář: „Přesně tak! Díky, Advokátko. Dobře jsi mu to řekla!“
Učitel: „Respektuji právo kohokoliv mluvit o čemkoliv veřejně, pokud to neubližuje nebo neosočuje jiné lidi. Pouze se podivuji nad tím, že ta herečka o tom má potřebu mluvit. Snad jsem mohl slušně říct svůj názor?“
Novinář: „Jedna věc je říct svůj názor, jiná zas být bílý mužský šovinista.“
Učitel: „To se přece čeká, že se lidi budou pozastavovat nad výroky celebrit v rozhovorech. Snad i proto ty rozhovory vznikají. Nebo ne?“
Advokátka: „Typický volič SPD nebo VKml. Nadřazený vlastník »jediné pravdy« a mizogyn.“
Učitel: „Nejsem volič ani jednoho z těchto subjektů. Ale váš postup »label, ostracize, isolate, vilify« jim produkuje právě nové voliče. Uvědomujete si to?“
Novinář, Advokátka: „Nebudeme se bavit s nácky. Měj se.“
Je tedy fakt, že sám Sokrates dokázal - v dohadování o tom co je a co není spravedlivé - svého protivníka, sofistu Thrasymachose dopálit natolik, že tento rozhořčeně vyskočil a z diskusního kola utekl.
To ovšem bylo výhradně proto, že Sokrates - pro sebe typickým způsobem - dokázal svého soupeře natolik zaplést do jeho vlastní argumentace, že tento pak sám musel doznat to, co předtím zavile popíral. A přesně tento moment zde absentuje - schopnost zaplést svého kontrahenta do osidel jeho vlastních, pouze parciálně správných argumentů a přesvědčení.
To co zde chybí - a to sice oboustranně - ochota podívat se na celou záležitost také optikou strany náprotivné. "Postavit se do okruhu síly protivníka," říkal tomu Hegel.
Právě toto je ovšem počin velice obtížný; jak obtížný, ukazoval Hegel sám, když se v praxi sám jen velice málo řídil tímto svým vlastním principem, a ke svým kritikům se stavěl s vysokou mírou nedůtklivosti.
Něco tu opravdu nějak nesouhlasí, zdá se.