Octli jste se ve facebookové diskusi? Vyhledejte pomoc

V diskusi na sociální síti prohráváte bez ohledu na argumenty: ztratíte s ní celé odpoledne, vynaložíte maximální úsilí a přesto skončíte jen s nepříjemnou pachutí a nesmyslnými konflikty s lidmi, kterých si ve skutečném světě vážíte.

Určitě se vám někdy přihodilo, že jste tak nějak „uvízli“ v diskusním vláknu pod nějakým postem. Strávili jste v něm s určitými přestávkami podstatnou část pracovní doby – a ani v těch přestávkách jste vlastně nepracovali, ale spíš jste koukali do prázdna, hyperventilovali a nechali se užírat zabedněností vašich oponentů, podlostí cizích trollů a tou strašnou nespravedlností, že vaše poctivé a propracované komentáře prohrávají na lajky s demagogickými útoky od vašich soupeřů. Komu to jen říct, bože? Kdo zjedná nápravu?

Po nějakém čase jsem si všimnul, že se mi to v určitých obměnách nestává „někdy“, ale v podstatě úplně vždycky. A dospěl k závěru, že za to nemůžu ani já, ani moji oponenti, ale Facebook.

Plíživá cholerizace společnosti
Na úvod je třeba říct, že označení „sociální“ je v případě Facebooku stejně zavádějící, jako je slovo „platforma“ v případě Airbnb nebo Uberu. Facebook je sociální v tom smyslu, že se na něm vyskytují lidé. Ale ti se vyskytují i v e-shopu Alzy. Možná že Facebook je vlastně taky takový e-shop, akorát fáze „nákupu zboží“ se nachází o pár kroků dál a již mimo danou platformu – čili podléháme dojmu, že tu nejde jen o naše peníze. Jde.

Jeden sdílený jazyk na Facebooku neexistuje – algoritmy jich definují miliony pro stále specifičtější skupiny a skupinky lidí podle jejich preferencí. Hledat k sobě cestu je skvělá věc, ale nejsem si jistý, že se to může podařit zrovna na Facebooku, který je modelovaný tak, aby společnost naopak přehledně roztřídil pro potřeby inzerentů.

Zlidovělou Galénovu škálu osobnosti (melancholik, sangvinik atd.) můžete zahodit – ve facebookových diskusích je každý s okamžitou platností radikální cholerik. Určitě jste se už sami sebe ptali, jak je to sakra možné. Proč se i ten největší kliďas po dvou třech komentářích promění v takřka zlého jedince? Proč se nejednou přistihnete, jak se pokoušíte sofistikovaně ponížit lidi, kteří vám de facto nic neudělali?

Facebookové diskuse skutečně nejsou zrovna zhmotněním nějakého ideálu svobodné a spořádané diskuse. Jsou to vlákna nadřazenosti, autoritářské exaktnosti a podlosti, naprogramovaná přesně tou skupinou lidí, která si právě těmito hodnotami definuje dialog: programátorskými trolly.

Hledat k sobě cestu je skvělá věc, ale těžko to půjde na Facebooku, který je modelovaný tak, aby společnost naopak přehledně roztřídil pro potřeby inzerentů. Foto bouve.northeastern.edu

Každý, kdo se rozhodne zničit si odpoledne vstupem do facebookové diskuse, přestává být sám sebou a vstupuje do předprogramované role z dílny několika svérázných typů ze Silicon Valley. Nikdy bychom neměli jakoukoli skupinu generalizovat, a stejně tak je nesmysl považovat ajťáky plošně za lidi neschopné kloudné komunikace. Tým okolo Marka Zuckerberga je ale patrně tím nejlepším a – snad právě proto – opravdu hodně specifickým vzorkem této komunity (na jednom ze společných setkání servíroval Zuckerberg kolegům k obědu kozu, kterou zabil laserovou pistolí).

Počítačoví programátoři bývají zjevně geniální v mnoha technických a matematických oborech a rozhodně nezpochybňuji jejich potenciál být skvělými lidmi. Svým výtvorem však paradoxně udali tón přesně tomu odvětví lidské činnosti, které lidé obvykle považují za jejich největší slabinu – běžné mezilidské komunikaci.

Proboha, můj přítel zrovna píše...
Zhouba facebookové diskuse je tedy možná zakódovaná už ve formě. Normální debata o nějakém tématu mezi dvěma lidmi tváří v tvář pracuje se spoustou mimoverbálních prvků. Pro mě je tou nejzásadnější „vstřícnost“, kterou můžu oponentovi projevit tím, že průběžně „přikyvuji“ jeho snaze říct mi, co má na srdci. Vnímám, že ho tím tak nějak uklidňuji, ukazuji jemu i sobě, že neberu náš spor osobně, ani útočně, ani fatálně.

Můj oponent má pak tendenci chápat se stejným odstupem i svůj argument. Oba jsme pak v tom sporu daleko mírnější, opatrnější, otevřenější a empatičtější.

S tím souvisí i rozdíl v časovosti polemiky vedené z očí do očí, a na Facebooku. Živý rozhovor probíhá ve společném přítomném čase. Je nesmírně důležité, že v polemice sdílíme nejen prostor, ale i čas. Cítíme empatii k člověku, který přímo před námi v reálném čase projevuje upřímnou snahu formulovat svůj postoj – vidíme, jak nás ve svém usilování jaksi „bere v potaz“, utváří si v hlavě o nás představu a chce k ní promluvit tak, aby ji přesvědčil. Takovým uvažováním si dva lidé, třebaže jsou zrovna ve sporu, projevují nejvyšší možnou úctu.

Máme pochopení pro to, jak se nám druhý pokouší sdělit, co hluboce pociťuje. A všechny ty nedostatky jako výplňová slova, zadrhávání, „eeee“, nepřesnosti, opravování sebe sama, pokusy o lepší přeformulování, to není jen „plevel“ – to všechno má svou humanistickou dimenzi, protože to na nás působí lidsky, vyvolává to v nás tu kýženou toleranci. Třeba už jen proto, že při naslouchání oponentovi sami dobře víme, že budeme za pár vteřin to samé potřebovat i od něj, až na něj budeme reagovat.

V diskusi na Facebooku všechno tohle chybí. Člověk, který „uvízne ve sporu“ v nějakém vláknu, sedí někde sám, místo sdílení času a prostoru sleduje na obrazovce pohyblivé „Váš přítel zrovna píše…“, a je nervózní. A ten přítel, co píše svou reakci, se nezadrhává, ani neopravuje, ale cizeluje svou odpověď tak, aby byla pokud možno napoprvé neprůstřelná, aby zasadila oponentovi K. O. a toto K.O. aby zůstalo navždy ostatním na očích vytesáno ve vlákně jako v oltáři jeho hanby. A každý od toho druhého právě takovou snahu tuší. A proto taková forma polemiky sama o sobě vyvolává vzájemné napětí.

Nerad bych, aby si mou úvahu někdo vyložil jako staromilské kafrání nad érou, kterou „mládež tráví na internetu“. Myslím, že jde o zásadní vlastnost prostředí, do kterého se přesunula podstatná část mezilidského dialogu, a že bychom se jí měli nějak konstruktivně zabývat.

Možná by pro začátek stačilo, kdybychom od facebookových diskusí přestali očekávat něco, k čemu nebyly naprogramovány.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

František Trampota - Brno

Octli jste se na Facebooku? Vyhledejte pomoc Úterý, 11.Června 2019, 09:55:2

Má vůbec obličejová kniha aspoň nějaká společenská pozitiva oproti době kdy ještě nebyl? Nic mě nenapadá. Nepočítám vymoženosti typu: můžu vědět co má kámoš na Taiwanu k obědu.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 11.Června 2019, 14:03:17

Myslím, že jste vůči facebooku ještě milosrdný pane Bittnere-- je prokázána snaha programátorů o návykovost a podle vědců zkoumajících mozek má na nedospělé podobný účinek jako heroin.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 11.Června 2019, 21:02:15

Co z toho článku výše neplatí pro diskuse na DR?

("... cizeluje svou odpověď tak, aby byla pokud možno napoprvé neprůstřelná, aby zasadila oponentovi K. O.")

Pavel Krupička - Já jsem lid., A chci svá ekonomická práva.

Úterý, 11.Června 2019, 22:37:36

Není nad to pořádně v nějaké internetové diskuzi seřvat a potupit z malicherných důvodů toho dobráka, co se tam snaží slušně vyjevit svůj názor, zvlášť když je to nějaká nemajetná nula, co ani nevystudovala VŠ. Předtím je samozřejmě vhodné si jeho argumenty ani pořádně nepřečíst a případně je demagogicky překroutit. Hned je pak den krásnější :-)

Kdyby jsme byli na facebooku, tak by tomuto názorů lidé jako pan Profant nebo Kolařík a možná další hned dali srdíčko :-) (to je tam takový ten lepší lajk)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.