Když čeští páni kluci diskutují o financování a genderu

Diskuse Financování a gender v ČR na půdě Poslanecké sněmovny narazila podle Tomáše Pavlase především na nekompetenci a nepochopení zúčastněných poslanců ANO a ODS. Jaké souvislosti tuto problematiku neustále provázejí?

Ve středu 20. března jsem se zúčastnil odborné diskuse s názvem „Financování a gender v ČR“, kterou v Poslanecké sněmovně pořádal poslanec Jakub Janda (ODS). Jsem členem Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Rada dlouhodobě připomíná vládě, že agenda je podfinancovaná, což se následně projevuje například 82. místem v mezinárodním srovnání Světového ekonomického fóra. Zajímalo mne tedy, jak budou přítomní odpovídat na vytyčené otázky:

  • Co je to gender a jaká je jeho úloha ve společnosti? Je téma feminismu v dnešní době důležité?
  • Mají být placeny ze státního rozpočtu genderové neziskové organizace, případně v jaké výši a na co konkrétně (na jaké problémy/témata) by se tyto spolky měly za získané peníze zaměřit?

Zajímá mne to jednak proto, že sám v „genderové neziskové organizaci“ pracuji, jednak protože Jakub Janda spolu s poslancem Janem Hrnčířem (SPD) při nedávném projednávání zákona o státním rozpočtu dosáhli výrazného snížení jediné přímé dotace na rovnost žen a mužů ze státního rozpočtu.

Podařilo se jim snížit rozpočet dotačního programu Úřadu vlády ze sedmi na dva miliony korun (Úřad vlády avizoval navýšení na čtyři miliony) s odůvodněním, že činnost genderových neziskovek je nebezpečná a pět milionů korun je nutné přidat k sedmi miliardám v položce Dávky osobám se zdravotním postižením.

Kulturně-identitární témata (migrace, gender, integrace Romů…) prokázala svoji schopnost rozdělovat českou společnost. Setkání jsem vnímal jako možnost ověřit si, zda jdou existující příkopy překonávat. V panelu zasedli vedle Jakuba Jandy Patrik Nacher (poslanec ANO), Jana Smiggels Kavková (bývalá ředitelka organizace Fórum 50 %) a Kamil Fila (filmový kritik a Genderman roku 2018).

Nekompetentnost
Ačkoliv byla avizována odborná úroveň diskuse, kvůli slabému výkonu strany zdůrazňující neopodstatněnost problémů s genderovou nerovností cíl nebyl naplněn. Nejslabším diskutérem se ukázal svolavatel Jakub Janda. Byl nepřipravený a během celých dvou hodin nepředložil jediný argument odůvodňující jeho teze o nebezpečnosti „genderové ideologie“.

Jeho kolega z ANO Patrik Nacher je výřečnější, ale ani on ničím podstatným tvrzení o zhoubnosti „genderové ideologie“ nedoložil. Nacher apeloval na zdravý rozum a logiku. Zároveň problémy přetrvávající nerovnosti žen a mužů přirovnává k situaci, kdy se jako osoba malého vzrůstu vypraví na koncert. Několikrát zdůrazňoval, že ani jemu nikdo negarantuje výhled na jeviště a je to tak správně.

Nekompetentnost se obnažila nejvíce v debatě o nerovném odměňování. Už otázka z anotace diskuse: Finanční ne/rovnováha v otázce mezd/platů jednotlivých pohlaví. Měl by otázku mezd/platů řešit stát? dávala tušit, že poslanci ani neví, jak zní platná legislativa, a neznají aktuální údaje Statistického úřadu ani data MPSV, Sociologického ústavu AV ČR a zprávy Veřejného ochránce práv.

Český zákoník práce velmi detailně popisuje povinnost zaměstnavatele vyplácet za stejnou práci a práci stejné hodnoty odpovídající mzdu/plat. Kdo jiný by měl interpelovat ministryni práce a sociálních věcí, zda jí podřízený Státní úřad inspekce práce dostatečně kontroluje naplňování zákoníku práce (přesněji paragrafu 110 specifikujícího právo na spravedlivou odměnu bez ohledu na pohlaví)?
Je to podobně nebezpečné, jako kdyby zástupce elektrikářů uspořádal seminář na téma: Fázi na zdířku, nebo na kolík? Když poslanci, kteří legislativu vytvářejí, neznají základní normy, je to dost znepokojivé.

Asi nejlépe úvodní průběh diskuse shrnul Kamil Fila, když konstatoval, že od Jany Smiggels Kavkové slyšel řadu čísel a podložených argumentů a od obou poslanců jen pocity.

Korektnost
Ano, pokud by se snaha o politickou korektnost utrhla ze řetězu a stokrát jí narostly zuby i svaly, asi bychom se mohli obávat problémů, které identifikoval již George Orwell. Nic takového se však neděje. Politická korektnost nám slouží jako normální hlídač demokracie, protože není ničí jiným než deklarovanou a praktikovanou snahou vyjadřovat se přesně. To je v době fake news a dezinformací potřebná dovednost.

Autor knih Šílenosti doby korektní I a II Patrik Nacher na vysoká procenta žen – obětí genderově podmíněného – násilí reagoval tak, že přece existují oběti i mezi muži. Ano existují, ale zneviditelňovat tímto tvrzením fakt, že podle Stínové zprávy o rovnosti žen a mužů jsou naprostá většina obětí ženy (95 procent), prostě není korektní. Problém násilí je silně genderovaný a máme-li mu úspěšněji čelit, musíme si nejprve uvědomit jeho podobu a příčiny.

Takový postup se velmi kryje s plánem představovaným takzvanou Istanbulskou úmluvou, která na zdejší poměry mluví velmi jasnou řečí:

1. násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům; 2. násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřazenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji; 3. uplatnění a zajištění rovnoprávnosti mezi muži a ženami de jure i de facto představuje klíčový element prevence násilí vůči ženám.

V odporu ke „zhoubné politické korektnosti“ slyšíme volání po nazývání věcí pravými jmény. Když jsou v mezinárodní smlouvě přetrvávající patriarchální postoje přesně pojmenovány, odpůrci politické korektnosti si stěžují na nekorektnost a vyžadují vyšší míru opatrnosti a citlivosti.

Ublíženost
Jakub Janda i Jan Hrnčíř ve svých veřejných projevech při schvalování zákona o státním rozpočtu obvinili neziskové organizace ze zhoubně ideologické činnosti, zbytečných a pochybných aktivit, plýtvání finančními prostředky, osobního obohacování. Když se dotčené organizace proti výrokům ohradily, interpretoval to Janda na semináři jako nelítostný útok na svou osobu, jako šíření nenávisti, viz několikrát Jandou zmíněné dle mého názoru korektní a věcné vyjádření organizace cats2cats.

Manévrovací prostor pro genderové organizace je neustále zmenšován. Nejlepší by zřejmě bylo, kdyby plnily jen roli němého fackovacího panáka, vždy ochotného posloužit konkrétnímu poslanci, který není schopen najít lepší způsob, jak na sebe upozornit.

Feministické hnutí v českých zemích to nemělo a nemá jednoduché ani po roce 1989, ani dnes. Skutečných feministek bez ale (jsem feministka!) u nás máme velmi málo, a i těch s ale (jsem feministka, ale) není mnoho. České ženy se raději od feminismu preventivně distancují. Zastánci místních poměrů to interpretují jako souhlas s aktuálním stavem a jakýsi vlastní bianco šek.

Fakt, že podřízení spolupracují na udržování nefér systému, není v historii žádnou novinkou, neměl by nás ukolébat ani vzbuzovat neodůvodněné iluze. Spíš bychom se měli ptát, co plyne z faktu, že zde skupina žen, které protestují a vytrvale poukazují na demokratické deficity, existuje.

Strach je emoce. Někdo se bojí krokodýla, někdo jiný se stejně silně může bát malého brouka. Individuální strachy a jejich míru těžko navzájem poměřovat a hodnotit. Budeme-li někoho přesvědčovat, že se bát nemusí, protože brouček nekouše, pravděpodobně to nezabere. Známé rčení, že strach má velké oči, potvrzují i muži s mocí měnit zákony, obávající se feminismu v České republice.

Zpět do normalizace
Poslanec Janda a jeho kolega Nacher již ve svém úvodním slově shodně rozdělili neziskovky na ty, co podporují sport, pomáhají zdravotně postiženým, a pak na ty politické. Vzájemně se shodli, že ty první samozřejmě podporují a uznávají, ty druhé označili za hrozbu, nebezpečný aktivismus a šermovali u toho pojmem ideologie.
Zeptal jsem se obou poslanců, jestli to opravdu myslí vážně a jako dva deklarovaní pravicoví liberálové nás skutečně chtějí vrátit zpět před rok 1989 do časů normalizace. Jestli tehdejší režim něco skutečně netoleroval, byly to politické autonomní neziskovky, na rozdíl od skokanů na lyžích, včelařů, turistů a zahrádkářů. Kloudnou odpověď jsem nedostal.

Normalizační pokrytectví připomíná též tiché analyzování projektů podpořených z Operačního programu zaměstnanost. Na jednu stranu resort a vláda formálně deklaruje rovnost žen a mužů jako důležitou prioritu, na druhou stranu si mapuje, kde přesně se deklarativně prosazovaný gender-mainstreaming rozlézá, aby mu byla následně schopna zatnout tipec.

Fungující demokracie počítá s aktivitou občanského sektoru. Ve fungující demokracii politická scéna počítá s oponenturou a pomocí ve výběru témat ze strany občanského sektoru. Přicházejí-li dobré argumenty, pracuje s nimi, a to světe div se, i pokud jde o gender.

Smyl pro humor
Serióznost motivace celého semináře tak trochu nechtěně vizuálně zvěčnil poslanec ANO Aleš Juchelka na svém pracovním FB.

JuchelkaZ Facebooku Aleše Juchelky. Repro Tomáš Pavlas

Když člověk přemýšlí nad častým obviňováním feministek, že jim chybí smysl pro humor, a nemůže se s tím ztotožnit, protože spoustu feministek osobně zná, tohle selfíčko dost napoví. To asi bude přesně ten humor, který feministkám skutečně chybí, zaplať pánbůh, dodávám.

Ne, opravdu nemám nic poslaneckým selfíčkům. Jen bych pana poslance Juchelku rád upozornil, že iniciativa Gederman, kterou paroduje jako nesmyslnou, je tady především kvůli vlivným mužům s postoji, které se na semináři představily. Rovněž bych ho rád poprosil, aby nešířil lži, například nenadsazoval čtyřikrát moji mzdu v projektu podpořeném Úřadem vlády v roce 2018, zjistil si výčet všech aktivit projektu a neredukoval je na jeden slavnostní večer. Je to takové, ehm, normalizační.

Řídit stát jako patriarchální firmu
Celá kauza úspěšného seříznutí jediné státní dotace před nás klade především otázku kvality vládnutí (good governance). Jde o krok, který v oblasti rovnosti žen a mužů nezpůsobí, že bude líp, ale právě naopak. Dotační program měl vždy velký převis žádostí, většina nemohla být podpořena. Snížení dotace situaci ještě zhorší. Různé cílové skupiny od matek samoživitelek, žen a mužů-obětí násilí, přes nadějné političky až po zaměstnankyně pobírajících neadekvátně nižší mzdu to budou mít zase o něco těžší.

Vládní program zajišťoval neziskovým organizacím též možnost spolufinancovat jiné projekty. Naprostá většina projektů není od donorů financována stoprocentně, ale jen částečně. Ostatně včetně vládního programu, který pokrývá maximálně jen 70 procent nákladů. Zbytek musí žadatel sehnat z jiných zdrojů. Osekání dotace neohrožuje jen projekty podané na Úřad vlády, ale i další projekty a služby jednotlivých neziskových organizací.

„Chápu“, že v současné atmosféře, kdy kousek od nás ruší Viktor Orbán genderová studia jako univerzitní obor, je podobný vládní dotační program příliš lákavé a nízko visící jablko, které je snadné utrhnout a stát se hvězdou zpravodajství TV Prima, případně TV Barrandov.

Nechápu však jednání premiéra Andreje Babiše. V době, kdy byl ministr financí, přijala vláda Vládní strategii pro rovnost žen a mužů na léta 2014–2020. On sám má teď jako premiér největší odpovědnost za její naplňování. Navíc je předsedou Rady vlády pro rovnost žen a mužů. S ohledem na obě pozice by měl dohlížet na naplňování opatření, která strategie formuluje. Jedno z nich je institucionální zabezpečení agendy rovnosti žen a mužů a podpora občanského sektoru. Úřad vlády zřídil dotační titul, aby mohl s pomocí výběrového řízení ve spolupráci s neziskovými organizacemi, výzkumnými pracovišti a dalšími oprávněnými žadateli dostát vlastním závazkům, na které nemá sám dost odborných kapacit.

Není obvyklé, aby si Andrej Babiš neuhlídal vlastní poslance při projednávání státního rozpočtu. Tentokrát mu však ve spolupráci i s některými kolegy/němi z koaliční ČSSD a některými opozičními poslanci/kyněmi škrtli část rozpočtu jeho vlastního úřadu. Je obecně známo, že předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek umí poslaneckou disciplínu zajistit. V případně dotačního titulu na rovnost žen a mužů však evidentně chyběla motivace vůbec něco řešit.

Celá agenda rovnosti žen a mužů trpí nedostatečným řízením. Řízení top-down skoro neexistuje. Přitom ministerstva a další úřady jsou hierarchické instituce, které jiným způsobem řízení než top-down nepracují. Někteří střední a nižší úředníci/ce a referenti/tky na Úřadu vlády či MPSV se snaží, ale bez vlivu a pomoci svých nadřízených toho nemohou moc dosáhnout. Výsledkem jsou nízké příčky v hodnocení genderové rovnosti a pachuť z řízení státu jako patriarchální firmy.

Mantinely demokracie
Již několik měsíců si lámu hlavu, jak s oponenty mluvit, aby bylo nějaké sblížení možné. Po tomto semináři zvlášť, neboť míjení bylo téměř hmatatelné. V nedostatku a nedostupnosti informací problém není. Každý si je dnes může opatřit pomocí pár kliků na webu. Naopak, obávám se, že intenzivní informování by ve zmiňovaných poslancích, ale i veřejnosti, spíše než poznání podnítilo ještě větší nedůvěru a odpor.

Otázka tak vlastně zní, jak pracovat s iracionálním strachem, navíc neuvědomovaným a prožívaným jako svého druhu potřebné hrdinství či disidenství?

Mám stále za to, že nejlepší je setkat se tváří v tvář, lépe spíše neformálně, v bezpečném prostředí, kde je citlivé otázky ohledně mužství a rovnosti žen a mužů možné otevírat. To je základní myšlenka iniciativy Genderman. Dále diskutovat témata související s mužstvím a genderovou rovností ve smíšené skupině žen a mužů. Mít možnost sdělovat svou vlastní zkušenost, mužskou i ženskou, s pocitem jistoty, že ji nikdo nebude ironizovat, že dotyční/né přišli/ly, protože mají vůli a chuť své poznání zvyšovat. Zmíněné poslance za těchto podmínek srdečně zvu.

Empatie je jistě potřebná, ale nemůže jít tak daleko, abychom sami začali podrážet hodnoty, které máme vepsané v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Poslanci varující před „genderovou ideologií“ sami sebe pokládají automaticky za ideologicky neutrální. V té jejich samozřejmosti a bohorovnosti se právě zrcadlí problematická arogance patriarchálního systému: Připravit se na diskusi a načíst si alespoň nějakou feministickou literaturu, to není třeba. Půjdu tam a řeknu jim, jak to je.

Ústava prostřednictvím Listiny však není beznázorová, nemlží a hovoří dost jasně:

  • Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
  • Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Jak s tím jde dohromady rozšířený předsudek, že ženy si za znásilnění minimálně částečně mohou samy třeba kvůli nevhodnému oblečení? Jak s tím jde dohromady jedenáctiprocentní rozdíl v odměně za stejnou práci opřený o data zaměstnavatelů z Informačního systému o průměrném výdělku (ISPV)?

Budeme-li opakovat debaty ve formátu, kdy na stole leží zelený papír, jedna strana argumentuje, že je zelený a je ochotna diskutovat o odstínu, avšak druhá strana tvrdí, že je červený a nehodná o tom polemizovat, těžko se někam posuneme. Mantinely diskusního pole – metaforická barva papíru –přitom nejsou bezbřehé a definuje je právě Ústava a Listina.

I pokud jde o genderovou rovnost, měli bychom se v diskusích, legislativních návrzích a změnách rozpočtu pohybovat v rámci naší ústavy, to je základní předpoklad, abychom se za prvé mohli domluvit a za druhé zůstali stále demokratickou zemí. Stejně jako by to měl dělat prezident, měli by to dělat poslanci/kyně, ministři/tryně, a koneckonců všichni občané a občanky. Podotýkám, že poslanci ve svém slibu prohlašují, že budou zachovávat ústavu a zákony.

Ústava nás sjednocuje a měla by pomáhat dávat směr našim činům v různých politických tématech. Mnozí to však, třeba i navzdory svému slibu, ignorují. Ústava asi hovoří pro někoho příliš zdvořile a málo adresně. Pak je třeba použít jiná slova formulující ve výsledku totéž. Vypůjčím si je od Michaely Pixové z jejího blogu s názvem Ženy a děti se bouří. Patriarchální systém selhal!

„Drazí patriarchové. Patriarchát skončil. Hrdiny dneška nejsou ti, kteří válčí, ničí a ovládají. Hrdiny jsou ti, kteří se ze světa snaží opět udělat bezpečné místo, na kterém se lidé nebudou bát mít děti a kde školní příprava na budoucnost opět bude mít svůj smysl. Práce je dost, nemáme na ty klučičí hry čas.“

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Chtěl bych se zeptat, Úterý, 26.Března 2019, 20:53:59

co má autor na mysli těmi "politickými autonomními neziskovkami" z období normalizace (1968 - 1989).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jsou-li zde těmi normalizačními neziskovkami míněny disidentské iniciativy, Středa, 27.Března 2019, 11:32:35

tvrzení, že "disidentská agenda trpěla nedostatečným top-down řízením", by při hledání paralel se současností vyznělo zcela ironicky. "Gender" (vše, co s tímto pojmem souvisí) je přece součástí vládní agendy, je to tedy prosazované "shora dolů", zatímco disidentské iniciativy byly nelegalizované iniciativy "zdola nahoru" (i když v paralelní interpretaci mohly být považovány také za "ideologickou diverzi řízenou ze Západu").

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.