Morální a politická neomluvitelnost

Mimořádně krásná krajina Broumovska se nachází v zapadlém koutě naší země, z velkých měst je sem dlouhá cesta. Jak se na Broumovsku podepsala poválečná historie a jak hluboká je vlastně její nespravedlnost?

Po několika letech jsem navštívila Broumov, město, které leží v naprosto jedinečné krajinné situaci. Totiž ve výběžku, ohraničeném z jedné strany horami a z druhé pískovcovou hradbou Broumovských stěn. Javoří hory jsou hraničním pohořím, oddělujícím české území od současného Polska, Broumovské stěny ovšem oddělují území od českého vnitrozemí. Je to mimořádně krásná, přívětivá a v každém ohledu bohatá krajina, která je postupně objevována jako turistický cíl i jako země k životu. To, co jí v rozvoji brání, je spojení, které sice funguje z české strany docela dobře, ale cesta je nesmírně zdlouhavá.

To by nakonec mohlo znamenat jistou výhodu pro broumovské podnikání v oboru pohostinství, protože absolvovat cestu z Prahy (o vzdálenějších východiscích jako třeba Plzeň nebo České Budějovice nemluvě) do Broumova a zpátky v jednom dni je opravdu náročné, znamená to strávit téměř osm hodin v dopravních prostředcích. Je až s podivem, jak je Broumovsko do dnešních dnů sociálně nesoudržné, jak vedle exkluzivních kulturních výkonů jsou tam území na hranici sociálního vyloučení.

Do Broumova jsem jela kvůli česko-německé literární rezidenci, kterou pořádá České literární centrum. Respektive kvůli Literárnímu café, které představí obě aktuální rezidentky, Alenu Wagnerovou a Maju Das Gupta, prostřednictvím čtení jejich textů a diskuse s nimi. Takový literární večer je jistě obohacením kulturního života města.

Bylo to velice pěkné soiré na dvoře kavárny v areálu benediktinského kláštera, sešlo se jen málo lidí, jak už to tak bývá. Doby, kdy literární besedy v menších českých a moravských městech byly bohatě navštěvovanou kulturní slavností, odešly s šedesátými léty a vrátily se po roce 1989 obrány o svou exkluzivitu bezpočtem méně či více seriózních rozhovorů a mediálních talk show a nejrůznějších vystoupení, při kterých spisovatelé hrají všelijaké role.

Broumovsk__st_ny_-_view_from_szczeliniec_wielkiZdejší imořádně krásnou a bohatou krajinu lidé postupně objevují jako turistický cíl i místo k bydení. Foto Pixabay

Nádraží v Meziměstí, pomník úpadku
O tom, co všechno se podařilo v broumovském klášteře, se je možno dočíst leckde, je to imponující dílo, které by bez podpory Evropské unie nevzniklo (výši té investice si vůbec nedovedu představit). Velkým překvapením cestou pro mě bylo také opravené nádraží v Meziměstí.

Tahle reprezentativní budova, jaká by příslušela lázeňskému městu mezinárodního významu, v níž byla dříve restaurace, čekárny, a dokonce i divadelní sál, s nástupištěm zastřešeným s podporou ozdobných litinových sloupů a dlouhým perónem, jako kdyby tu měly nastupovat stovky cestujících, je dnes prakticky zastávkou. Samo Meziměstí, kdysi sídlo velkých textilních továren, přes všechnu snahu dosvědčuje úpadek.

Nádraží je technickou památkou, postaveno bylo v roce 1875. Bylo koncipováno jako železniční přechod mezi Rakouskou monarchií a Pruskem. Byly tu dva celní úřady a komplex budov zahrnoval tehdy i sídlo pruského dopravního úřadu. Důležitá byla nákladní doprava uhlí z pruského Waldenburgu, později polského Walbrzychu, která skončila všeobecným útlumem těžby černého uhlí v Polsku i černouhelných technologií v Česku.

Pravidelná osobní železniční doprava přes Meziměstí do Walbrzychu by kontaktu sousedních zemí velice pomohla. V roce 1993 byla obnovena, ale za čas zase tiše zrušena, takže nádraží skutečně působí jako absurdní pomník úpadku obou sousedních regionů.

V Broumově je samozřejmou součástí průvodcovského výkladu příběh kolonizace výběžku benediktiny z Břevnova, jejich zdejšího azylu za husitství, který přinesl Broumovu hospodářský, kulturní a vzdělanostní rozvoj. Mluví se otevřeně o národnostním složení obyvatelstva Broumovského výběžku, o zdejších Němcích, přizvaných ve středověku benediktiny ke kolonizaci kraje, a jejich odsunu po roce 1945.

Kříž smíření nad Teplicemi v Čechách připomíná excesy divokého odsunu. Mluví se i o problematickém zalidňování kraje českými dosídlenci (ale nejen jimi, také lidmi z ukrajinské Volyně a ze Slovenska a oblastí Podkarpatské Rusi, doplňuje se výklad pro ty, kteří se nespokojují s jednoduchou verzí.)

Dolní Slezsko
Sousední zemí je Dolní Slezsko, krajina neméně krásná než ta broumovská, geologicky neobyčejně zajímavá, morfologicky členitá, poznamenaná stejně pestrou, komplikovanou a zajímavou historií. O té se ovšem v Broumově příliš nemluví, je to jiné téma. Ta země je obydlená polskými občany teprve od roku 1945, lidmi, kteří přišli na donedávna německé území z východu, kde museli opustit svá bydliště (například výstavné město Lvov) poté, co byla politickou dohodou přiřknuta Sovětskému svazu.

Ale přestože hranice s Polskem nebyla tak neprodyšně zadrátovaná jako hranice se Západním Německem nebo Rakouskem, od konce války se obyvatelé na obou stranách hranice mnoho o sobě nedozvěděli a i dnes je míra poznání o mnoho menší než mezi Čechy a Němci nebo Rakušany. Na rozdíl od česko-německého pohraničí tu nejezdí dotované železniční spoje, které podporují jinou než nákupní, a tedy pro poznání běžného života důležitější, turistiku už tím, že třeba zvýhodňují rodiny s dětmi.

Kulturní spolupráce je nahodilá a vzájemný pocit sounáležitosti nenastal. A přitom bychom mohli už konečně od zpracovávání vyhnaneckého tématu pokročit k tématu dosídleneckému. Byla by to zajímavě otočená optika: zatímco vyhnanství tematizuje konec, dosídlenectví tematizuje nový začátek. A dramatické je to dostatečně.

Angela Merkelová svým projevem v Berlíně při vzpomínce na oběti vysídlení řekla, že pro odsun německého obyvatelstva neexistuje morální ani politické ospravedlnění. U nás v Česku to vzbudilo vlnu reakcí, připomínajících političce původem z NDR hrůzy nacismu a militantního sudeťáctví. O tom ale Angela Merkelová dobře ví, není to žádná revanšistka, jak se někteří okamurovci přispěchali vyjádřit. Dá se odhadnout, že chtěla upozornit na vyhnanecký úděl v souvislosti se současnou situací v Evropě, v Německu pak obzvlášť.

Angela Merkelová se jako politička postavila na stranu uprchlíků a vyhnanců, a tak na ní stála i při tomto svém projevu, její slova mířila na jiný než sudetoněmecký cíl. Její výrok, pronesený v Německu, se ovšem šovinisticky týkal pouze vysídlených Němců – ale co ti ostatní, s jejichž životy politické dohody na konci 2. světové války také zamíchaly? Co ti Poláci z Haliče, kteří dnes žijí v Dolním Slezsku, odkud sami nikoho nevyháněli, ale byli sem mocensky přesunuti? Co obrovské deportace obyvatelstva v Pobaltí?

Přesidlování obyvatelstva je zavedeným mocenským aktem, s nímž by bylo záhodno skoncovat (a jistou dobu jsem si myslela, že už se to stalo), pro který opravdu není omluva. Právo žít tam, kde žít chci, je druhou stranou mince práva na svobodný pohyb a pobyt. Češi nebyli ze své země vyhnáni, ale mnoho let v ní byli nevolnicky zadrátováni, sudetští Němci to měli naopak. Každému byla upírána část svobody. Není třeba výčitek.

Co by bylo, kdyby
Ve vlaku cestou z Broumova jsem myslela na to, co by bylo, kdyby k odsunu Němců z českého a moravského pohraničí nedošlo. V roce 1945 by přece byly německým velkoprůmyslníkům znárodněny továrny (a asi také lázeňské provozy?). V roce 1948 by vzal za své zbytek jejich firem a živností a během 50. let by německé vzorně obhospodařované statky, sady a vinice vzaly za své při kolektivizaci. Po roce 1948 by sudetští Němci zůstali uvězněni za železnou oponou, bez možnosti kontaktu s příbuznými a přáteli v Německu – tak jako občané někdejší NDR.

Asi by se na socialistickém Československu domáhali práva na vystěhování do Západního Německa, nedostali by je a po roce 1989 by se definovali jako oběti totalitního komunistického režimu. Domáhali by se restitucí majetku, a pokud by se na ně restituční zákony nevztahovaly, pokládali by to za nespravedlnost a spory by nebraly konce.

Nespravedlnost, kterou různé skupiny obyvatel pociťují, spočívá víc ve velmocenské praxi přesouvat národy a skupiny obyvatelstva podle politických cílů než v dílčích aktech národnostní nesnášenlivosti. Ta se každodenním soužitím v mírových podmínkách dá prakticky překonat. Pod mezinárodními smlouvami ovšem bývají podepsáni představitelé národů, kterých se to netýká. A na to taky nesmíme zapomínat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 25.Června 2018, 09:14:38

Souhlasím s paní Zemančíkovou, že nesnášenlivost se dá každodenním soužitím v příznivých mírových podmínkách prakticky překonat. A že daleko nejvíce problémů způsobuje velmocenská praxe, která si často osobuje právo míchat se do cizích záležitostí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.