Obnovené spojenectví
Ivan ŠtampachJak je možné, že komunisté podporují Michala Semína, národně konzervativního kandidáta Svobody a přímé demokracie do Rady ČTK?
Michal Semín, kandidát Svobody a přímé demokracie, tedy politického oddělení firem Tomia Okamury, získal ve sněmovně nejvíc hlasů do Rady ČTK. Avšak ani 83 hlasů nestačilo. Není vyloučeno, že při jiné konstelaci Sněmovny budou hlasy, se kterými může počítat, stačit na nutnou většinu přítomných.
Propočty při tajném hlasování, jak dovozuje z diskuse a z počtu poslanců v jednotlivých klubech Kateřina Šafaříková v Respektu, ukazují, že nestačily hlasy SPD a ANO. Jediný další, kdo padá v úvahu, jsou komunisté. Vzhledem k jejich podpoře je zajímavé se podívat na koncepci, s níž do rady, která má bdít nad neutralitou, nepředpojatostí a objektivitou zpráv poskytovaných českým médiím, jde tento kandidát.
Semín je spoluzakladatelem Občanského institutu, který přiznával financování americkými konzervativními republikány. Jejich preference, zejména podporu současné izraelské politiky, později začal odmítat a předsedou Občanského institutu se stal Roman Joch. Semín pak založil Institut svatého Josefa, spíše náboženský než politický spolek, který se přidružil k ultrakonzevativnímu římskokatolickému směru, který považuje současného papeže, ale i papeže minulé za bludaře. Pro rozepře mezi konzervativci byla činnost i tohoto institutu přerušena.
Toto je bezpochyby pravda; ale samotná skutečnost je značně složitější.
Je nutno si uvědomit: fašismus je ze své nejvlastnější podstaty reakční identitární hnutí. Staví se proti pokrokovému vývoji, místo toho se obrací do minulosti, mytologizuje národní dějiny, a díky tomu vlastní národ staví nad národy jiné. V tomto ohledu je tedy fašismus konsistentní, netrpí žádnou vnitřní rozporuplností své doktríny.
Komunismus: ten je bezprostředně vzato naopak hnutím dějinně progresivním, které je založeno na náročných úvahách filozofických, a velmi složitých analýzách ekonomických. Jestliže fašismus staví vlastní národ nad ostatní, pak komunismus naopak hlásá zrušení všech národnostních rozdílů ve jménu proletářského univerzalismu.
Z tohoto hlediska tedy fašismus a komunismus nejenom že nejsou hnutí příbuzná; naopak, jsou to hnutí naprosto protikladná.
A přece - přece má i tento napohled tak progresivní komunismus i svou druhou, skrytou tvář.
Při bližším pohledu je totiž i tento komunismus vposledku - stejně tak identitární, jako je fašismus!
Komunismus sice navenek hlásá univerzalismus, má za svůj vyhlášený cíl osvobození všech lidí bez rozdílu.
V reálné revoluční praxi se ale tento komunismus identifikuje s jednou jedinou společenskou skupinou - totiž s tou známou "dělnickou třídou". Podle komunistické doktríny je to jenom a pouze tato dělnická třída, která je nositelkou pokroku, která ztělesňuje "vůli Boží", to jest vnitřní plán a nevyhnutelný chod dějin.
Od takovéhoto pojetí je pak už samozřejmě jenom malý krůček k tomu, že členové tohoto hnutí (ať už sami jsou či nejsou skutečnými dělníky) se začnou cítit jako skupina, jako komunita, která je privilegovaná oproti všem ostatním. Vytváří se tu - byť i jenom sekundárně - nakonec ten samý efekt jako v principiálně identitárním fašismu: pocit vlastní skupinové identity, a pocit vlastní skupinové výlučnosti.
A od tohoto identitarismu třídního je pak už zase jenom velice malý krůček k identitarismu nacionálnímu. Takže ten samý komunismus, který svou pouť dějinami počal jako hnutí důsledně internacionální, se ve své reálné praxi projevoval čím dál tím více jako ideologie nacionálně-identitární. S tou jedinou specifickou modifikací, že - v rámci sovětské sféry vlivu - jako ten "úplně nejlepší" národ platili dominantní Rusové; o malý krůček za nimi veškerý "sovětský lid"; a teprve potom si svůj vlastní nacionální identitarismus směly pěstovat i národy ostatní.
Jestliže tedy současní čeští komunisté objevují a pěstují svou afinitu vůči mnohým současným identitárním hnutím a subjektům (včetně i těch fašistických), pak je to fenoménem stejně tak překvapivým, jako naprosto logickým. Je to stejně v příkrém rozporu s komunistickou ideologií, jako je to s ní v plném souladu.
Ještě jednou: komunismus je hnutím ve své nejhlubší podstatě rozpolceným; a záleží jenom na zcela konkrétních okolnostech, která z těchto jeho dvou tváří právě nabude vrchu.
Že v současné fázi postupující degenerace českomoravských komunistů nabývá vrchu ta složka identitárně-reakční, je ovšem v zásadě naprostou samozřejmostí.