Osudy revolucí

Jak si budeme připomínat kulaté výročí změn, které v listopadu a prosinci 1989 změnily zdejší vládnoucí systém? Doufejme, že je možno utopie, které revoluce inspirují, vzít jako vize a že smutný konec není nevyhnutelný.

V těchto dnech si můžeme připomenout, pokud to nechceme přehlédnout, nenápadný začátek zlomových událostí roku 1989. Polská komunistická moc umožnila 4. června první kolo polosvobodných voleb a záhy kolo druhé. Kandidovaly v nich za stejných podmínek s komunisty, tedy Polskou sjednocenou dělnickou stranou, politické strany, které v předchozích měsících vznikaly nebo se jako už předtím povolené od režimu odpoutávaly.

Volně hlasovat se však mohlo jen o 161 z celkových 460 poslanců sněmovny (sejmu). Opoziční blok získal ve dvou kolech všech 161 hlasů. Ve volbě do stočlenného senátu získal 99 mandátů.

Nastala paradoxní situace. Spolu s parlamentem do značné míry nekomunistickým mělo Polsko jako členský stát Varšavského paktu a Rady vzájemné hospodářské pomoci do srpna komunistickou vládu a za prezidenta byl v nových poměrech většinou jediného hlasu zvolen generál Jaruzelski, kterého už dříve dostalo na vrchol moci potlačení hnutí Solidarity a nastolení výjimečného stavu.

Můžeme spekulovat o neupřímných motivech polských komunistů, ale můžeme si také vzpomenout, že od druhé poloviny padesátých let bylo v Polské lidové republice umožněno soukromé podnikání v obchodě a řemeslech, že tam velká část zemědělství nebyla kolektivizována nebo postátněna, že tam církev neměla téměř žádná omezení (například v Lublinu měla Katolickou univerzitu), že tam svoboda projevu byla potlačována výrazně méně než u nás nebo v jiných zemích východního bloku.

Není bez zajímavosti si připomenout roli, kterou v postupné změně režimu sehrály nezávislé odbory. Dnes už nikoho snad neudivuje, že v rámci geostrategických koncepcí Solidaritu podporovaly i ultrapravicové politické síly Západu. Sebereflexe dělníků však s něčím takovým nepočítala. Lze říct, že ve smyslu katolické sociální nauky, jak ji prezentoval polský papež Jan Pavel II., odmítali etatistický pseudosocialismus stejně jako kapitalismus. Šlo o touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana.

Kam se Polsko rozpohybované touto překvapivou spíše evoluční „revolucí“ posunulo dál, je víc než smutné. Komunisté se sice transformovali v politické strany, které přispěly ke vstupu Polska do Severoatlantické obranné aliance a do Evropské unie, avšak svobodný tržní systém, jak se u nás někdy říká, bez přívlastků, naštval polské občany natolik, že se přiklonili k politické orientaci, která zpochybňuje jejich příslušnost ke svobodnému světu a jeho nadstátním strukturám.

Za cenu vstřícné sociální politiky, sociálnější, než jakou u nás reprezentuje sociální demokracie, stávající polská státní moc omezuje nezávislost justice, trestně stíhá Elżbietu Podleśnou za veřejné vyjádřen alternativního názoru na náboženské téma a dopouští antisemitské excesy. Mluvčí vládnoucí strany Právo a spravedlnost považují Západ za prohnilý a Unii za neomarxistickou. Tamní vládní program není daleko od zdejší Dělnické strany sociální spravedlnosti nebo Národní demokracie. Snad se zatím liší jen menšími sympatiemi k putinovskému Rusku.

Eug_ne_delacroix_-_le_28_juilletS obraty poměrů a jejich následky je to komplikované. Repro DR

Česká analogie
Kdo by byl před třiceti lety, v atmosféře začínajících změn, v prostoru plném očekávání, u nás řekl, že další generace dnes dospělých, kteří se tehdy narodili, bude odmítat členství v unii a přijetí eura, které je na základě našeho svobodně odhlasovaného vstupu do EU naší povinností?

Kdo by tehdy byl odhadl, že daleko nejvyšší preference bude dlouhodobě mít politický subjekt, který je pobočkou firmy bývalého agenta StB a že nemalou podporu má politická sekce další firmy provozované imigrantem, který ostře odmítá přijímání imigrantů a zpochybňuje naší kulturní vazbu na západní Evropu? Bylo by tehdy představitelné, že faktická většina oligarchicky a extrémně smýšlejících zákonodárců bude prosazovat do mediálních rad lidí, od kterých se nedá čekat ochrana svobody projevu?

Mohlo se očekávat, že tři desetiletí poté, co všude bylo vidět a slyšet hesla o svobodě, bude pokládáno za podivínské, minoritní a nevěrohodné hlásit se k liberálním principům? U nás naštěstí funguje soudní systém se sebevědomým Ústavním soudem, část médií je stále ještě relativně nezávislá, i když též jiní vlastníci než Andrej Babiš úkolují své zaměstnance v médiích směrem k podpoře svých ekonomicko-politických zájmů.

Naštěstí aspoň části, a řekl bych statečné a razantní části obyvatel není lhostejný trestně stíhaný a z dotačních podvodů podezřelý premiér a jeho tendence přizpůsobit si justici svým aktuálním potřebám. Dávají to znát demonstracemi stejně mohutnými jako ty, které roku 1989 pomohly položit Jakešův a Husákův režim.

S jakým nadšením, odvahou, nadějí a vizí budeme slavit, nebo s jakou nostalgií, zklamáním, skepsí a rezignací budeme připomínat letos kulaté výročí změn, které v listopadu a prosinci 1989 změnily zdejší vládnoucí systém, to ještě nevíme. Asi to bude směs obojího. Je možné, že život bude k němu milosrdný a že sídlo českých králů bude ještě stále obývat chorý stařec plný zášti. Ve Strakově koleji na nábřeží pod Hradem možná nebude nové osazenstvo, alespoň ne takové, které by podpořilo naději.

Kořeny
Možná ty smutné konce revolucí předznamenala na našem (sub)kontinentu už ta první, francouzská označovaná jako Velká. Přišla s programem odpovídajícím třem rozměrům lidství, s kulturní a duchovní svobodou, politickou rovností, tedy s koncem privilegií menšiny a poddanskou pozicí většiny a s alespoň naznačeným sociálně-ekonomickým bratrstvím, tedy se solidaritou, s ekonomickou demokracií.

Jak pohyb vyvolaný takovým vznešeným heslem pokračoval, víme. Záhy nastala jatka. Snad až čtyřicet tisíc lidí skončilo pod gilotinou, leckdy jen pro pouhé podezření nebo ze sousedských rozepří, vše vinou aktivit výborů všeobecného blaha. Jakobínský teror pak vystřídala vláda temidoriánů, za nichž svoboda znamenala především svobodu bohatých bohatnout ještě víc. Teror jakobínů vystřídal poněkud slabší bílý teror.

Nastala éra, kdy se vysněným dárcem svobody v mnoha zemích Evropy měl stát Napoleon Bonaparte, který tam však nastolil nové sobě povolné dynastie a svobodu jinou než ekonomickou přiškrtil. Po jeho vojenských porážkách, poslední u Waterloo, přišla definitivně bourbonská restaurace, v níž byla monarchie vázána ústavou a zachovával se snad i jistý rozsah práv a svobod.

Revoluce nemusí být jen rebelií, revoltou, převratem nebo pučem. Může to být revoluce podle původního významu toho slova, tedy obrat či zásadní změna. Může se změnit styl vládnutí, může to být uplatnění lidské důstojnosti v hospodářské a sociální stejně jako v politické sféře.

Revoluce může být sametová, ale může to bohužel také být pragmatické (ne-li cynické) předání moci za sjednaných podmínek doprovázené velkými slovy. Může to být, a v tomto smyslu bylo toho slova také dříve užíváno, například o oběhu planet kolem Slunce, návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli. Je to ten případ, kdy revoluce požírá své děti, kdy jedna tyranie přes chvilkové zdání svobody je nahrazena novou tyranií. Tak daleko však snad ještě nejsme.

S obraty poměrů a jejich následky je to komplikované. Snad je nadějná stálá občanská aktivita, průběžný dohled na držitele ekonomické a politické moci. Doufejme, že je možno utopie, které revoluce inspirují, vzít jako vize a po skromných krocích se k nim blížit bez ambice jich plně dosáhnout. Snad je nadějná změna stylu veřejného života spíše než uchopení moci novými subjekty. Pokud ne, je to (podle slov biblického Kazatele) marnost nad marnost, a vše je marnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (34 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Mezi ideálem a zmarem Čtvrtek, 6.Června 2019, 14:50:37

"Šlo o touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana."

Takto Ivan Štampach charakterizuje polské emancipační hnutí sdružené kolem odborů "Solidarita", které svého času otřáslo komunistickým (pseudo) světem, a které svého času vzbuzovalo stejně ty samé naděje na příchod pravé lidské svobody, jako o půldruha desetiletí dříve československé obrodné hnutí známé jako "Pražské jaro".

Ivan Štampach ovšem vzápětí stejně tak líčí, k jakým tristním koncům dospěl další vývoj Polska, poté co revoluce pod jménem "Solidarita" dosáhla svého naprostého vítězství.

Kde je tady tedy zakopaný pes? Selhala samotná revoluce? Byla snad tato - o sobě čistá a ryzí - revoluce později "zrazena", jako to v jednom svém díle už o ruské, bolševické revoluci napsal její spolutvůrce Trockij? Byly ty čisté ideály o pravé lidské svobodě zrazeny, revoluce sama ukradena novými mocipány? Dozajista je možno se na celou věc takto dívat.

Ovšem - není to příliš zjednodušený pohled? Vidět příčinu všeho zla jenom v mocenských strukturách samotných? Které se - přirozeně - v nové podobě obnovují po každé provedené revoluci?

Vraťme se k úvodní větě; zopakujme si ji, ale pro tentokrát ve formě otázky:

Šlo tenkrát opravdu o čistou touhu po skutečné svobodě pracovníka a občana?

Jako už v některých dalších případech já sám mám svým způsobem určitou výhodu, že jsem přechod od totality k systému liberální demokracie zažil ne povlovně, ale jedním rázem. Kdy tedy se tedy určité kontrasty projevovaly nesrovnatelně zřetelněji, nežli při tom vývoji povlovném (byť i nastartovaném změnou revoluční).

Ta touha po skutečné svobodě - ano, tehdy jsme na ni skutečně věřili. Tedy - nejen na tu svobodu, nýbrž zároveň na tu touhu. Drceni totalitou propadli jsme iluzi, že každý kdo je drcen spolu s námi, je veden stejnou touhou po pravé, ryzí, žádnými vedlejšími zájmy nezdeformované lidské svobodě.

Shodou okolností jsem už ne tak docela dávno popisoval, jak velice rychle u většiny emigrantů tato touha po pravé svobodě vymizela. Jak neuvěřitelně rychle mutovala ve zcela přízemní touhu po majetku, osobním blahobytu, po tom "dobře se zařídit".

Ale nejen to; bylo ještě mnohem hůře. Ten "osvobozený" člověk se velice často ukázal být bytostí v celém svém životním horizontu velice omezenou, obhroublou, bez veškerých vyšších, hodnotnějších zájmů, které jediné mohou zakládat skutečnou lidskou svobodu hodnou toho jména. A co zcela nejhůře: jestliže jsme v prvé řadě utíkali především před všudypřítomnou lží, ve které nás totalitní režim utápěl den co den a ještě nás ji nutil po něm opakovat, pak se velice záhy ukázalo, že "svobodná" emigrace si udržuje a pěstuje svou vlastní lež - lež o údajně dokonalém, svobodném a šťastném životě na Západě, a tuto lež posílá den co den prostřednictvím příslušných rozhlasových vysílaček do své dřívější vlasti.

Krátce řečeno: za útlaku totality se zdálo, že každý kdo se jí nějakým způsobem vzpírá, je veden a motivován čistou touhou po svobodě. Ale až za podmínek svobody (osobní, občanské) se ukázala holá realita: velká část lidí se s nesvobodou totality nemohla smířit ne proto, že by byli natolik přesvědčenými bojovníky za pravou svobodu - nýbrž jenom proto, že tato jedna specifická forma útlaku a nadvlády zrovna jim samým neumožňovala, aby oni sami se mohli vyvyšovat nad ostatními - svým majetkem, svým postavením, svým vlivem, svou ekonomickou mocí... To co jim tedy na socialismu vadilo ze všeho nejvíce, to nebyla ani tak jeho nesvoboda, jako jeho rovnostářství; tedy jedno z málo toho opravdu pozitivního, co tento socialismus s sebou přinesl.

Jinak řečeno: musíme se jednou provždy rozloučit s iluzí, že revoluce by byly neseny jenom a pouze čistou "touhou po skutečné svobodě pracovníka a občana". Bohužel, realita je značně jiná.

Ty čistě osobní, a tedy přinejmenším latentně egoistické zájmy jsou nakonec vždycky na prvním místě. A k tomu připočítejme ještě - víceméně přirozenou - obecnou omezenost a nekultivovanost velké části populace; a pak už nám nebude žádnou velkou záhadou, proč revoluce vždycky budí tak velké iluze, a proč je vždy znovu a znovu zklamávají. Starého psa novým kouskům nenaučíš; a člověk starého režimu se nestane nijak podstatně lepším, jenom tím že bude postaven do podmínek režimu porevolučního. Jenom - snad - nebude mít tolik příležitostí realizovat své egoistické choutky tak přímým a bezohledným způsobem jako předtím.

Takže tedy: marnost nad marnost, a vše je marnost? Není tu reálně přítomen žádný pravý ideál, ke kterému by bylo možno se alespoň krůček po krůčku přibližovat? Ideál pravé svobody, ideál pravého lidského naplnění?...

Vraťme se - opět jednou - k Aristotelovi. Aristoteles už dvě a půl tisíciletí před Churchillem přišel na to, že v reálném světě a s reálným člověkem nemá smysl pokoušet se o žádné státní uspořádání, které by bylo něčím vyšším, něčím ušlechtilejším nežli režim "nejlepší ze všech špatných". Obecný lid bude vždy hnán především svými přízemními zájmy a motivacemi; a tak to jediné o co je racionálně možno se pokoušet je to, aby se tyto partikulární, egoistické zájmy navzájem potýkaly a srážely pokud možno nenásilně a uspořádaně.

A přece... V samotném závěru svého díla "Politika" ten samý Aristoteles naznačuje ještě jinou možnost. Možnost státu, který míří někam výše. Státu, který míří k vyšším hodnotám, k vyšším ideálům.

Aristoteles nám ovšem nezanechal žádný návod (jedná se jenom o fragment), jak takovéhoto státu s vyšší občanskou a mravní ideou dosáhnout. A tak se zdá, že - pokud se vůbec jedná o možnou alternativu vývoje - že si takovýto "reálný ideál", který by nebyl pouhou ušlechtilou iluzí, ale skutečnou vůdčí silou - že si takovýto ideál budeme teprve muset sami nalézt a vytvořit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Svobodný tržní systém naštval polské občany natolik, že se přiklonili k ..." Čtvrtek, 6.Června 2019, 16:09:50

Možná je naštvalo něco jiného.

Kdyby je naštval tržní systém, řešili by ve svém naštvání nejspíše tržní systém. Oni ale řeší liberalismus. Liberalismus může být ekonomický, nebo také kulturní. Řekl bych, že Poláci tím naštváním reagují na ten kulturní a nikoliv na ekonomický liberalismus.

Pavel Kolařík - informatik

Jenom aby tady zase někdo po 30 letech neoživoval spiklenecké teorie Čtvrtek, 6.Června 2019, 16:09:58

Připomínám, že to "pragmatické (ne-li cynické) předání moci za sjednaných podmínek doprovázené velkými slovy" je dobře zdokumentováno.

Vyjednávání mezi delegací Občanského fóra a představiteli tehdejší moci v čele s tehdejším předsedou vlády Adamcem bylo dobře zpravodajsky pokryto, a bylo o něm v podstatě okamžitě referováno: kdo přišel s jakým návrhem, kdo měl jaké podmínky, kdo co přijal, kdo co odmítnul. Existují pamětníci, dokumenty atd.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"To, co jim na socialismu vadilo nejvíce, nebyla nesvoboda, ale rovnostářství." Čtvrtek, 6.Června 2019, 17:06:12

Ekonomické rovnostářství s výhradami snad...

Ale jinak socialismus rovnostářský vůbec nebyl. Komu nevadila přetvářka a pragmatický kariérismus, ten prostě byl mezi těmi "více rovnějšími". Komu ta přetvářka a kariérismus vadily a říkal veřejně, co si myslí, tomu se komunisté mstili třeba špatnými kádrovými posudky jeho dětí při přijímacím řízení ke studiu. Vzadu v kostele občas stávali soudruzi s vědeckým světovým názorem a se zapisníčkem, a u dětí z těch zapsaných rodin pak nemělo žádný smysl, aby podávali přihlášku například ke studiu učitelství.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"U nás naštěstí funguje soudní systém se sebevědomým Ústavním soudem" ... Čtvrtek, 6.Června 2019, 17:07:31

a jeho předseda se "hluboce stydí" za jeho rozhodnutí...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 6.Června 2019, 19:33:41

"...návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli". To může být opravdu dost špatné. Ovšem záleží na tom, odkud si myslíme, že jsme vyšli.
Například v Komenského Labyrintu je poutníkovi řečeno: "Vrať se, odkud jsi vyšel - do domu srdce svého."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 6.Června 2019, 22:48:15

A ještě k samotným revolucím.
Karel Skalický řekl, že revoluce souvisí se spásou, tedy s křesťanstvím. V asijském světě, zejména ve světě taoismu a konfucianismu prý pro ně není místo.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 7.Června 2019, 06:11:51

Kamarád (kardinál) Míla Vlk mi jednou řekl: "Přineseme na Západ své zkušenosti z života v komunismu." Lituji, že jsme se ho nezeptal, co myslí konkrétně. Hned jsem odpověděl: "Nic nepřinesete. Budete rádi, že vás mezi sebe přijmou." Stalo se tak. Později už jsme si neměli co říct.

Pavel Kolařík - informatik

Pátek, 7.Června 2019, 08:33:24

Ano, stalo se tak. Kardinál Miloslav Vlk byl na Západě přijat s velkým respektem. Jednou se o něm dokonce spekulovalo jako o jednom ze širšího okruhu kandidátů na papeže.
A možná k tomu opravdu mimo jiné přispělo i to, že jim vyprávěl o svých zkušenostech ze života v komunismu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Konfuciánská revoluce a návrat kruhem Pátek, 7.Června 2019, 11:07:50

Ono se tak zcela paušálně nedá říci, že by ten taoismus a konfucianismus neměly vůbec nic společného s revolucí; je to ale výhradně "revoluce" masarykovského typu, tedy "revoluce hlav a srdcí". Člověk (běžný) má projít zásadní vnitřní proměnou, ovšem tím že se vrátí k jediné pravé podstatě věcí.

Z tohoto hlediska může mít Skalický sotva pravdu se svým tvrzením, že "revoluce souvisí se spásou"; alespoň v tradičním výkladu "spása" souvisí jenom a pouze s touto proměnou vnitřní, s revolucí v obvyklém smyslu (politickou, sociální) to nemá co dělat.

To všechno je vlastně ten samý "návrat kruhem" k výchozímu stavu, který je definován jako ryzí, čistý, nezkalený, jedině správný. (Tak to ostatně viděli i staří Řekové.)

Na tomto pojetí samozřejmě něco je; ale jeho zásadní slabina spočívá v tom, že ten výchozí, ten "pravý, správný" stav pojímá jako něco naprosto fixního. Jako by tu na začátku všech věcí stála nějaká univerzální, ryzí, čistá duše, absolutní archetyp, do jehož dokonalosti postačí se navrátit.

Ta vada je nabíledni: naprosto se tím opomíjí, že reálný svět je v neustálém pohybu a vývoji, a spolu s ním i sám člověk a jeho duše, všechno se stále mění, vznikají neustále nové situace, nové konstelace, nové výzvy. A v takovémto proměnlivém světě není možno si vystačit jednou provždy jenom s jednou jedinou takovouto absolutní, univerzální, čistou duší. Pokud tato duše má žít v reálném životě, musí se vždycky nějak "umazat" jeho všedností, jeho rozporuplností, jeho konfliktností; a všechno pak záleží na tom, jak se ta duše s tímto principiálně nedokonalým světem (a i se svou vlastní nedokonalostí) dokáže vyrovnat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Zkušenosti z komunismu a Západ Pátek, 7.Června 2019, 11:17:46

Pan Pospíšil: ano, to je naprosto přesné. Východ měl svou vlastní zkušenost, byla to bezprostředně a povrchově jenom a pouze zkušenost s totalitou, s diktaturou, ale tady byla ještě druhá stránka věci, my jsme prošli zkušeností s hodnotou (svobodného) žití, s jeho hloubkou, s jeho naléhavostí.

To všechno ale sebevědomý Západ naprosto nezajímalo; respektive on pro něco takového - ve své bytostné povrchnosti - vůbec neměl buňky, aby to dokázal vnímat a pochopit. Západ cítil svou nadřazenost ekonomickou a státoprávní; a nějaké duševní a duchovní záležitosti ho v nejmenším nezajímaly. Naprosto klasicky to bylo možno sledovat na vztahu bývalého východního Německa a Německa západního: po zhroucení komunismu to západní Německo svého východního bratra doslova spolklo, prostě přes něj přehodilo všepohlcující síť svého ekonomického, státoprávního a správního pořádku (a svůj konzumismus); a vůbec ho nezajímalo, co si o tom myslí a co přitom prožívají ti lidé z Východu.

Právě tohle vedlo k pocitu hluboké frustrace východních Němců; k pocitu že byli pohlceni, ovládnuti, ale že se o ně ve skutečnosti nikdo nezajímá. A dozajista právě tento pocit velice významně přispěl ke vzniku takových hnutí jako Pegida apod. - hnutí o sobě dozajista reakčních, ale přece jenom v daném smyslu v určité míře pochopitelných, jako výraz vzdoru proti německé vládě, kterou nepociťují jako svou vlastní.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 7.Června 2019, 12:07:16

Já s ním taky nesouhlasím. Protože v Asii revoluce byla - například ta Mao Ce-Tungova.
A spása na tomto světě možná je, ale revoluce k ní sotva vede. Už bych se žádné nezúčastnila.
Ostatně, revoluce byly charakteristické pro éru, kdy obyvatelstvo bylo, pokud jde o představy, jak by měl svět vypadat, málo různorodé. Tak například v Evropě se všechny revoluce, popisované Skalickým (od papežské po socialistickou), konaly v době, kdy byla křesťanská, později už víceméně sekularizovaná, ale s křesťanskou minulostí. To už je dnes pasé, takže už žádná revoluce nebude.

Jindřich Kalous - důchodce

Nejen Evě Hájkové: Žádná revoluce už nebude? Pátek, 7.Června 2019, 15:34:30

Když jsem se do tohoto fóra přihlašoval, tak jsem mj. doufal, že se tu bude s pojmy zacházet přece jen zodpovědněji a méně ledabyle než v jiných diskusích... Bohužel jsem se asi zmýlil. Takže by to asi i tady nejdřív chtělo, aby každý definoval, co si pod kterým pojmem představuje.

Možných definic revoluce je více, možná desítky. Co třeba Roger Scruton?
"[Revoluce] dnes (dnes = 1989, poznámka moje) zřejmě znamená jakoukoli rozsáhlou přeměnu, k níž dochází zároveň na sociální a politické úrovni, a která znamená zmaření očekávání a sociální konformity, jež byly ustáleny v předcházejícím řádu natolik, že určovaly veškeré důležité formy sociální interakce." (Zdroj: Scruton, Roger - Slovník politického myšlení, via Wikipedie.)

Sociologové z AV ČR do své Sociologické encyklopedie napsali toto:
"revoluce – ... buď jednorázový akt násilné změny vlády a režimu, nebo dlouhodobější proces strukturní přeměny společnosti."
(Zdroj: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Revoluce)

Jestliže tedy za revoluci považujeme každý - i dlouhodobý - proces změny společensko-ekonomické formace, tak tvrdit, že už nikdy k žádné nedojde, je přinejlepším naivní omyl. Například lidé žijící v 5. - 6. století našeho letopočtu v Byzantské říši si jistě většinou ani nepovšimli, že dosavadní otrokářské zřízení je zrovna nahrazováno feudálním, tedy že právě prožívají nějakou revoluci... Podobně benátští a florentští obchodníci ve 12. století, když vymýšleli směnky, jistě netušili, že zrovna budují základy kapitalismu, natož aby to považovali za něco nepřirozeného nebo dokonce za nepřijatelné společenské násilí... K tomu násilí došlo až mnohem později (Anglie 17. století), ale tehdejší události byly součástí procesu, který už tehdy trval stovky let - a přesto splňoval definici revoluce, aspoň určitě tu Scrutonovu nebo tu z toho encyklopedického hesla sepsaného Jaroslavem Krejčím. A jestli tato civilizace přežije současnou krizi a třeba za pět set let bude ještě existovat někdo, kdo na přemýšlení a psaní o takových věcech bude mít čas a náladu, tak jistě současné období nazve taky revolucí, i kdyby třeba ten přechod k příští společensko-ekonomické formaci trval taky stovky let a proběhl shodou šťastných náhod nekrvavě...

Nebo souhlasíte s Fukuyamovou teorií konce dějin? Ale i on už ji byl nucen revidovat...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 7.Června 2019, 16:42:33

Ne, nesouhlasím s Fukuyamou. Ani si nemyslím, že už nedojde k žádné změně. Ale každou změnu nepovažuji za revoluci. Například za revoluce nepovažuji dlouhodobé procesy, jejichž účastníci si neuvědomují, co se vlastně děje. Ani změny k horšímu nepovažuji za revoluce.
Jestliže se ani neshodneme na tom, co revoluce je a co není, pak je zbytečné nějakou očekávat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 7.Června 2019, 16:43:43

"Revoluce.... znamená zřetelný přeryv v kontinuitě vývoje."

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Pátek, 7.Června 2019, 17:44:3

Co to je změna k horšímu?

"...za revoluce nepovažuji dlouhodobé procesy..."
:-D
Řada významných společenských vědců je zřejmě jiného názoru. Ale samozřejmě máte postmoderní právo na vlastní originální definice. Jenom tím riskujete, že Vám nikdo nebude rozumět...

Jindřich Kalous - důchodce

Pátek, 7.Června 2019, 17:51:3

"...pak je zbytečné nějakou očekávat."
Naopak, společensko-ekonomické formace zákonitě vznikají a zanikají a revolucí je každý proces zániku staré a vzniku nové.

Mimchodem, opačný proces - snaha o návrat předchozí formace - se obvykle nazývá restaurace (a s hospodou to skutečně nemá nic společného :-D ). V tomto ohledu byla tedy naše Velká Listopadová Sametová taky restaurací. Třeba v tomto ohledu někoho potěší, že životnost restaurací bývá obvykle z historického hlediska dost krátká, řádově typicky desítky let.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 7.Června 2019, 18:11:28

"revoluce – (z lat. revolutio, od revolvere = převracet, otáčet se kolem dokola, revolutio = cyklický pohyb)"

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 8.Června 2019, 06:45:12

Otázku o podobnosti reformace k revoluci klade Jan Karafiát ve svém spisku o Janu Husovi. Oba pojmy znamenají hluboké změny, avšak revoluce podle něj vede ke smrti, zatímco reformace k životu - skrze Bibli. Karafiát setrvává na přísném Kalvínově stanovisku, kde k víře a k životu není zapotřebí nic víc než Bible. "Bible jest kniha života, a brání život. Proto se nikde revoluce neujmula, kde se ujmula Bible; a kdekoli se počala revoluce ujímat, štvala Bibli z města." Karafiát, Mistr Jan Hus, s. 85 - 87, Sixtus Bolom-Kotari, Svoboda svědomí, str.430, pozn. 88.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi o Kalvínovi a reformaci Sobota, 8.Června 2019, 07:22:45

Po ovoci poznáte je...

To, jaký totalitní režim Kalvín zavedl v Ženevě a jak naložil se Servetem, úplně stačí pro jeho pravdivé historické zhodnocení. Měla ta reformace pěkně shnilé kořeny od samého začátku... A to ovoce ve 20. a 21. století - američtí evangelikálové a podobní fanatici - je taky pěkně shnilé.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Kalousovi Sobota, 8.Června 2019, 08:45:56

No víte, ono je zvláštní, že třeba Komenský studoval na kalvinistických školách a do značné míry byl a zůstal kalvinistou. A přitom řekl, že papež, Luther a Kalvín jsou tři nepřátelé svobody svědomí.
Věci prostě nejsou jednoduché. Například ani s komunismem to není jednoduché.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Sobota, 8.Června 2019, 10:53:55

Důležitý není úmysl, ale výsledek.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 8.Června 2019, 11:03:49

A kdo je autorem výsledku?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dlouhá strukturální revoluce Sobota, 8.Června 2019, 11:59:0

Pan Kalous má naprostou pravdu v tom, že užívané pojmy by se měly zcela precizně definovat; bylo by tak možno předejít mnohým naprosto zbytečným a nicotným sporům.

Nicméně: jsou pojmy, které jsou v obecném užívání natolik víceznačné, že je není možno sevřít pod jednu jedinou definici. Je pak zbytečným namáháním prostřednictvím jedné definice potírat druhou; je pak zapotřebí v konkrétním případě jasně vysvětlit, kterou definici, který význam právě používáme.

Takže k pojmu revoluce:

Ano, "revoluce" znamená v prvé řadě změnu zásadní, strukturální - a nic více, takže hledisko času tu nehraje roli. Alespoň ne zásadní. Takže takováto strukturální revoluce může skutečně probíhat po relativně dlouhou dobu, aniž by tím přestala být revolucí.

Na straně druhé ovšem v obecném užívání ten pojem "revoluce" je spojen s představou náhlé, radikální společensko-politické změny, spojené s převzetím státní moci do rukou nového subjektu, nové sociální skupiny. (V tomto smyslu ten pojem "revoluce" zjevně používá také paní Hájková.)

Na základě těchto dvou definicí si pak znovu můžeme položit otázku: je ještě možno do budoucna očekávat nějakou revoluci?

1. Tu zásadní, strukturální revoluci skoro určitě. Jeví se krajně nepravděpodobným, že by současný systém kapitalismu i s jeho politickým systémem liberální parlamentní demokracie dokázal natrvalo řešit rozpory, které jsou nerozlučně spojené s jeho existencí. Pokud se tyto rozpory časem vyhrotí nad hranici, která je ještě kompatibilní se stabilitou daného systému, pak nastane nutnost zásadní systémové změny respektive transformace, čili strukturální revoluce.

2. Revoluce v obvyklém, politickém smyslu: těžko říci. Ale nelze to nijak vyloučit. Takováto revoluce je spojena z těžkými sociálními a podobnými otřesy; ty je možno v současné éře očekávat především z těchto zdrojů:

- klimatická katastrofa, spojená s masivní migrací z teritorií neumožňujících další přežívání do teritorií, která toto přežívání (zatím) ještě umožňují

- zhroucení sociálních systémů v důsledku této migrace

- atomová válka, poté co se k atomovým zbraním dostane skupina zfanatizovaných teroristů, a podaří se jim iniciovat globální válečný konflikt

- zhroucení sociálních systémů v důsledku extrémního vyhrocení protikladu mezi majetnými a méně majetnými (spíše nepravděpodobný scénář, reálný asi jenom v kombinaci se zmíněnou masovou migrací).

Celkem vzato: zásadní strukturální revoluce je tedy do budoucna spíše pravděpodobná nežli nepravděpodobná; klasická společensko-politická revoluce (náhlý bouřlivý převrat) je spíše nepravděpodobná, pokud nedojde k naplnění onoho možného katastrofického ekologicko-migračního scénáře.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 8.Června 2019, 17:22:1

Jan Karafiát musel citovat Kalvína, protože toleranční patent dovolil pouze luteránství a kalvinismus. Jedině tím mohla být společnost kdysi utrakvistická a bratrská formována. Kdyby mohl, citoval by autory nedovolené Jednoty bratrské. I jim byl podobný pohled na Bibli vlastní. Nejde tedy v citaci o Kalvína, ale o Bibli a život podle ní.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Sobota, 8.Června 2019, 20:21:33

"Nejde tedy v citaci o Kalvína, ale o Bibli a život podle ní."

Pak ovšem Kalvín nebyl nic než mocichtivý pokrytec.

Ale mohu se samozřejmě mýlit; v tom případě však prosím o vysvětlení, kde lze v Bibli najít oporu pro jeho ženevskou teokratickou krutovládu v letech 1541 - 1564.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 9.Června 2019, 04:56:25

Nejsem přítelem revolucí, a je mi blízká a mému srdci milá reformace Českých bratří: Být tichými v zemi. Josef Heller nazval současný a minulý socialismus a komunismus slepou vývojovou větví. Snad by protestantismus vůbec bylo možno nazvat jednou z vývojových větví lidstva, které vešlo do světa s urputností dravce a jen postupně se změnilo v prospěšného člena společenství.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Neděle, 9.Června 2019, 07:17:54

Kdyby Gaia uměla mluvit, jaký by nám asi sdělila názor na "prospěšnost" lidstva? Ale ona nám to dává svými vyjadřovacími prostředky najevo dost důrazně.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Kalousovi Neděle, 9.Června 2019, 07:48:13

A jaký názor na prospěšnost lidstva by asi měli třeba takoví vepři, kteří čekají na porážku? Kdyby ovšem uměli mluvit.
Možná jste slyšel, že svatý František z Assisi považoval i je za naše bratry. Za součást stvoření, jehož i my jsme součástí.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Neděle, 9.Června 2019, 12:10:50

To je přesně důvod, proč někteří tmavozelení i současní filosofové volají po tom, aby i mimolidským živým tvorům nebo rovnou celé přírodě, případně Zemi, byl přiznána subjektivita. A přesto prasata - i krávy a další živé tvory, o jejichž mentálním světě nebo dokonce duši nevíme vůbec nic - nadále žereme... Kdo je v hierarchii vás věřících víc? Sv. František se svým disidentským názorem nebo Bůh, který údajně svěřil svět člověku, aby na něm hospodařil? Jak to hospodaření vypadá?

Ostatně jak víte, jestli náhodou nejsem vegetarián?

BTW, ten sv. František byl za svého života považován za svatého jen proto, že jeho středověcí současníci neuměli rozhodnout, zda je víc svatý nebo blázen, a tak ho pro jistotu nechali naživu pro případ, že by bylo správně a). Totéž se zřejmě týkalo řady středověkých mystiků a především mystiček. To v baroku už měli jasno, většinou se s takovými podezřelými typy nepárali a posílali je na hranice.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 9.Června 2019, 18:24:21

Bůh čeká na naše pokání = změnu života. A naše Země potřebuje totéž.
Nevím, jestli vegetariáni jsou lepší lidé než ti, kteří jedí střídmě a s pokorou maso.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Pondělí, 10.Června 2019, 07:12:1

Jestliže Země potřebuje změnu života a ta změna má spočívat - jak píše třeba Josef Šmajs - ve změně kulturních vzorců života, tak pokud jde o přiznání subjektivity mimolidským bytostem, hinduisté a buddhisté mají v této věci náskok před křesťany nejmíň 2500 let.

Všechna velká monoteistická náboženství se svým kořistnickým vztahem k přírodě a veškerému mimolidskému životu jsou v tomto ohledu založena od samého začátku chybně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk jako pán země od Boha Pondělí, 10.Června 2019, 10:34:5

Nejsem žádným velkým znalcem koránu, pane Kalousi; ale myslím, že nějaký "kořistnický vztah k přírodě" byste tam hledal dost marně. ;-)

A co se křesťanství týče: tady opět nijak nezaškodí podívat se na danou záležitost poněkud podrobněji. V té větě, kdy (židovsko-křesťanský) Bůh udílí lidem panství nad zemí a nad všemi živými bytostmi zemi obývající - to klíčové slovo "panství" totiž mělo v oné době zcela specifický význam, který znamenal v prvé řadě "dobrou, odpovědnou vládu", hospodaření.

Nejednalo se tedy opravdu v žádném případě o to, že by Bůh udělil lidem právo dělat si se Zemí a živočichy ji obývajícími co se jim (lidem) zlíbí; nýbrž přesně naopak, Bůh tuto zemi lidem svěřuje do správy. Do správy řádné, dobré, odpovědné samotnému Bohu a jeho postulátu Dobra.

Ten Šmajsův výklad (pokud to pochází od něj) je tedy naprosto převrácený, nutno říci přímo diletantský. Anebo svévolně překroucený.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 10.Června 2019, 10:34:45

Ostatně, podle některých názorů je i hinduismus ve svém nejvlastnějším jádru monoteistickým náboženstvím.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.