Sametová magie proti Babišovi selhává

Petr Bittner, Gaby Khazalová

Fenomén Babiš přesahuje imaginaci sametové revoluce, neboť ztělesňuje i její vytěsněné důsledky. Magické rituály listopadové piety jsou na něj krátké.

Letošní demonstrace 17. listopadu sice nesly explicitní protibabišovský apel, ale přitom postrádaly ostří, které mohlo do něčeho skutečně říznout. Možná budeme muset připustit, že fenomén Babiš přesahuje imaginaci oslav sametové revoluce.

Prvním problémem je, že naléhavost demonstrací rozmělňuje všudypřítomná pieta vůči sametovému odkazu. Čím více se mluvilo o „sametu“ a „smíření“, tím více jsme se léta opájeli něžností té naší výjimečné revoluce. Avšak za vysokou cenu: stejně sametová kontinuita vydláždila cestu pro loajální, vychytralé a bezskrupulózní agenty, kteří dovedli spolu s ekonomickou transformací „transformovat“ i svoje kontakty, svůj kapitál a svůj vliv.

Čím více se vzývalo „svobodné podnikání“, tím méně se dodávala společenská odpovědnost, decentralizace monopolů nebo demokratizace výrobních prostředků, coby nezbytné korektivy. A tím spíš mohl člověk typu Andreje Babiše pokračovat ve výstavbě svého impéria, jako by žádná revoluce neproběhla, ba ještě snáze. 

Dnešní pravici na něm nejvíce vadí, že byl estébák. Dnešní levici zase nejvíce vadí, že pravici nejvíce vadí, že byl estébák. Babišova hrozba přitom obě perspektivy překračuje, neboť vnucuje nepříjemnou otázku: Jak radikální předěl listopad vlastně byl, když Babiš své estébáctví úspěšně uplatnil před ním i po něm? Jenže kdo by si takovou otázku chtěl klást zrovna 17. listopadu, v den kladení věnců, Krylových písní a svobodných projevů o svobodě?

17. listopad tak už léta provází jakýsi kmenový rituál, během nějž si vzpomínající přehrávají mimikry sametové revoluce, ve snaze vyzvat Velkého druhého, aby zahnal vše zlé, stejně jako zahnal před třiceti lety — při stejných gestech, symbolech a zpěvech — komunismus. Jenže nová božstva jsou již vůči archaickým modlitbám pro Martu hluchá. Listopad a Babiš jsou dva různé světy.

Fenomén Babiš od svého zrodu přesahuje imaginaci sametové revoluce, neboť je návratem jejích vytěsněných důsledků — tedy okolností, za nichž se estébák Babiš převlékl v Babiše oligarchu. Nenávidět Babiše estébáka je pro společnost, uvězněnou v sametové dichotomii dobra a zla, nesrovnatelně snazší než vůbec připustit, že svobodná doba přinesla i poměry jako dělané pro lidi typu Andreje Babiše.

Kdyby Babiš nebyl estébák, museli by si to na něj listopadoví demonstranti vymyslet. Foto Facebook

Demonstranti se dnes znovu staví na pomyslnou stráž do role svobodného lidu. A přáli by si, aby se i dnes jako před třemi dekádami stal svobodný lid znovu nositelem vytoužených demokratických změn, aby jeho magická moc bez nutnosti radikálnějších reforem sesadila nového tyrana z trůnu.

Jenže oproti sametové revoluci dnes do jejich plánů neustále hází vidle odvrácená strana tohoto lidu — ta, která sveřepě volí Babiše, Zemana, Okamuru a další zlosyny v demokratických volbách. I toto je konec konců trauma, které sametová revoluce vytěsnila: pevnou půdu pod nohama reálného socialismu netvořily aparáty totalitní síly a manipulace, ale především každodenní praktická loajalita velké části společnosti.

Sametový étos, mumifikovaný po tři dekády k volnému užití v nezměněné podobě na dalších a dalších listopadových demonstracích, rozděluje společnost na ty, kteří sami sebe vnímají jako ochránce demokracie, a na ty, kteří podle nich chtějí demokracii škodit.

Řečníci pak ke každému táboru vysílají nevědomě jiný vzkaz, jak letos ilustroval listopadový studentský lídr Igor Chaun v Brně. „Byl sice zvolen demokraticky, ale jen díky manipulaci,“ vysvětlil nejprve triumf Andreje Babiše tváří v tvář klíčovému demokratickému mechanismu vzývanému sametovou revolucí — svobodným volbám. „Budou vám tvrdit, že jste zmanipulovaní. Nenechte si to namluvit!“ dodal hned vzápětí, aniž by on nebo publikum zaznamenali zjevný rozpor.

Chceme-li Babiše skutečně zasáhnout, musíme zasáhnout i systém, z něhož vzešel. Buďto proti němu musíme demonstrovat bez sametu, anebo listopadový odkaz zásadně revidovat. Pokud neučiníme nic z toho, budeme za rok na náměstích sledovat stejnou marnost.

    Diskuse
    JP
    November 19, 2018 v 11.36
    Jeden Babiš a sto hlav hydry
    U příležitosti oslav listopadového převratu prohlásil T. Okamura do televizní kamery, že největším výdobytkem toho dějinného aktu je to, že dnes každý svobodně může vyjádřit svůj názor.

    Ano, je to skutečně holý fakt: v tomto polistopadovém převratu mohou naprosto "svobodně" své deformované názory vyslovovat, mohou jed své nenávisti naprosto volně šířit všichni demagogové, xenofobové a rasisté právě typu Okamury.

    Předlistopadový režim se od toho polistopadového lišil především tím, že tehdy se veškerá lidská ničemnost zdála být koncentrována do jednoho jediného centra, mocenského i ideologického. Tehdy se mohlo ještě zdát, že celá společnost je roztržena jenom na tyto dva nesmiřitelné protipóly: zlovolná a antihumánní moc na straně jedné, a ryzí a svobodomyslný lid na straně druhé.

    Ukázalo se pak - po mnohých bolestných zkušenostech - že toto jednoduché rozdělení bylo pouhou iluzí. Že jakmile vypukne "svoboda" (pokud je tímto slovem míněn liberalistický režim naprosté volnosti individua, nekorigovaný žádným relevantním pocitem či principem mravní odpovědnosti) - tak že poté se napovrch vyhrne, či až přímo vytryskne všechen hnus, všechna zloba, všechna nenávist až do té doby ukrývaná v onom "lidu".

    Takže namísto jednoho centra vší koncentrované špatnosti a zloby tu najednou máme hydru se stovkou hlav, které dorůstají znovu a znovu. A je z tohoto pohledu skutečně naprosto naivním počinem chtít svrhnout j e d n o h o jediného politika, useknout jednu jedinou hlavu, a doufat že už jenom tím dojde k finální nápravě všech věcí obecných.

    Petr Bittner má naprostou pravdu: postrádá jakéhokoliv skutečného smyslu u příležitosti Listopadu demonstrovat proti Babišovi, a přitom nechat netknutý celý ten systém, který Babiše (a celou řadu jemu podobných) zrodil, a neustále nadále rodí. Pokud se nenajde odvaha změnit od samotného základu celé tento mechanismus trvalé reprodukce jak institucionální, tak i ryze lidské špatnosti, pak budou celé ty oslavy listopadového převratu (i s jeho antibabišovským impulsem) jenom neustále znovu opakovaným kýčem.
    JN
    November 21, 2018 v 8.50
    Pane Bittnere a pane Poláčku, má to snad být výzva k občanské válce nebo ke zrušení demokracie?
    "... do jejich plánů neustále hází vidle odvrácená strana tohoto lidu – ta, která sveřepě volí zlosyny v demokratických volbách."

    "Pokud se nenajde odvaha změnit od samotného základu celý tento mechanismus trvalé reprodukce špatnosti..."

    "... musíme zasáhnout i systém... Buďto proti němu musíme demonstrovat bez sametu, anebo listopadový odkaz zásadně revidovat."

    JN
    November 21, 2018 v 9.05
    Demokratický systém už nabouráván je.
    Totalitními ideologiemi zleva i zprava.
    JP
    November 21, 2018 v 11.58
    Otázka totality
    Pane Nusharte, pochopte už jednou: k a ž d ý společensko-ekonomický systém je automaticky "totální" - to jest, každého jednotlivého svého člena (občana, člověka) nevyhnutelně vtahuje do z c e l a s p e c i f i c k é h o komplexu určitého typu ekonomických, sociálních, politických a hodnotových vztahů.

    Tu "totalitu" tedy není zapotřebí si nějak vymýšlet; ta je tady vždycky.

    A to jediné o co se jedná: budeme před touto skutečností stále strkat hlavu do písku, anebo ji konečně pochopíme - a z tohoto pochopení vyvodíme důsledky.

    Tedy ty důsledky, že pokud je něco shnilého ve státě dánském (a vše hovoří pro to že i v současném státě českém velmi mnoho shnilého jest) - pak je zapotřebí ten Augiášův chlév vymést od základu, a ne jenom znovu a znovu dělat jakousi personální rošádu uvnitř množiny toho dobytka, který tento hnůj neustále produkuje.
    JP
    November 21, 2018 v 12.01
    Právě v tom spočívá nekonečná naivita všech - povrchních - demokratů: že stále ještě dokáží věřit tomu, že naprosto postačí jenom jednoho - dejme tomu býka - vyměnit za jiného, a že už jenom touto personální změnou jednou provždy ustane produkce dalšího hnoje.
    PM
    November 21, 2018 v 16.20
    Demokratický systém už nabouráván je.. ano pane Nusharte
    a to těmi, kteří pojímají pluralitní režim jako příležitost k destrukci demokratické ústavy. A to vyprazdňováním pojmů populistickou manipulací s jejich obsahem.
    Z parlamentu se tak stává kolozubá žvanírna a z liberální demokracie třeba lidová demokracie......když ne něco ještě horšího.
    PM
    November 21, 2018 v 16.29
    Jako mělce podpovrchní demokrat pane Poláčku,
    bych se dnes spokojil s býkem skotu lehčí váhy, mírné povahy a ušlechtilé vizáže.
    Ani by nemusel pojídat konvalinky...bych dodal.
    JN
    November 21, 2018 v 18.27
    Mě by především zajímalo,
    co se při té záchraně demokracie stane s tou "odvrácenou stranou tohoto lidu, která sveřepě volí zlosyny".
    November 21, 2018 v 19.12
    "Celý lidský pokolení mohlo by být spokojený, kdyby bylo to, co není a nebylo to, co je"
    Tak by se myslím dal shrnout postoj,vyjádřený v Bitnerově článku, jehož obsah recykluje již řadu let podobně jako se bezvýsledně opakují demonstrace proti Zemanovi a Babišovi.

    Liberálové možná nemají dostatečnou odpověď na Babiše, levice nemá žádnou. Když nemáte kozu, můžete se aspoň těšit na to, že sousedovi chcípne a došlo na vaše slova.

    JP
    November 22, 2018 v 11.44
    Pane Kubičko, všechny velké věci v dějinách vznikly vlastně jenom právě z toho, že se - někteří - lidé stále znovu a znovu pokoušeli o nemožné. Že stále znovu a znovu "recyklovali" myšlenku, ideu, pro kterou mělo pochopení jenom několik jedinců.

    Jenže, pak se - někdy - stalo, že "čas oponou trhnul", a co bylo ještě včera záležitostí jenom několika "pomatených" jedinců, to je najednou vůdčí ideou celé nové doby.
    JP
    November 22, 2018 v 11.46
    Ano, pane Petrasku, to je právě ono: většina lidí se spokojí jenom s tím, když místo "velkého býka" tady bude býk trochu menší, trochu méně výbojný, a možná i toho hnoje o něco málo produkující.

    Bude nám potom ten hnůj opravdu více vonět?...
    JP
    November 22, 2018 v 11.56
    Co s odvrácenou stranou?
    Stále jste ještě nepochopil, pane Nusharte, v čem je jádro věci: ty "lidi kteří volí zlosyny" - tak tyto lidi, s jejich preferencemi, si do značné míry p r o d u k u j e panující systém sám.

    Právě tato myšlenka je centrálním bodem všech modelů a výkladů světa založených na systémovém, tedy komplexním chápání společenské problematiky: lidé tu nejsou (ve své velké většině, ve své mase) opravdu svobodní, nýbrž oni slepě a mechanicky přejímají hodnoty (a tedy především: pahodnoty), kterými je indoktrinuje právě panující systém. Nehovoří, nepůsobí, nevolí zde tedy lidé skutečně v plném smyslu toho slova svobodní; nýbrž lidé zmanipulovaní, kteří se ve své nevědomosti pouze domnívají, že jsou svobodní, a to jenom proto že jim b e z p r o s t ř e d n ě nikdo nenakazuje myslet tak či onak.

    Právě v tom spočívá ten zcela fundamentální omyl, na kterém spočívá celý systém liberalistické demokracie: že lidé nedokáží pochopit rozdíl mezi individuální volností na straně jedné, a mezi skutečnou svobodou lidské bytosti na straně druhé.

    Takže k té otázce, co by se stalo (po zásadní systémové změně celé společnosti) s tou částí společnosti, která "sveřepě volí zlosyny": prostě už by tu nebylo nic, co by lidské mysli manipulovalo k tomu, aby se identifikovaly se zlosyny.

    (Tím naprosto netvrdím, že by celá záležitost byla jenom a pouze takto jednoduchá; ale je to odpověď - a v daném smyslu pravdivá - z hlediska právě té koncepce zásadní a komplexní systémové změny.)
    PM
    November 22, 2018 v 12.26
    Různé verze kapitalismu mají rozdílný odér.
    Zplodiny aktuálního režimu kapitalismu jsou samozřejmě konstantní konzistence barvy, chuti a vůně.
    Jenže způsob péče o neoliberální kapitalismus zaštítěný Obamou má odér, který navozuje jinou imaginaci, než odér pana Zemana.........bych za sebe prohlásil

    JN
    November 22, 2018 v 20.42
    A jak se tedy, pane Poláčku, pozná,
    která část společnosti je zmanipulovaná ("odvrácená strana tohoto lidu") a která naopak zmanipulovaná není?

    ---------------------------------------

    Výše v diskusi jste napsal, že "k a ž d ý společensko-ekonomický systém je automaticky "totální" - to jest, každého jednotlivého svého člena (občana, člověka) nevyhnutelně vtahuje do z c e l a s p e c i f i c k é h o komplexu určitého typu ekonomických, sociálních, politických a hodnotových vztahů.
    Tu "totalitu" tedy není zapotřebí si nějak vymýšlet; ta je tady vždycky."

    Proč si tedy najednou myslíte, že nějaký nový společensko-ekonomický systém by totální nebyl? Nebo si pouze myslíte, že by totální samozřejmě byl (jako každý), ale způsobem, který by Vám vyhovoval (a někomu jinému by zase nevyhoval)?
    JP
    November 23, 2018 v 11.22
    Případ Obama
    Pane Petrasku, měl jsem v zaměstnání jednoho kolegu, původem z Afriky. Taková typicky africká nátura, velice spontánní člověk. A ten byl až euforicky nadšený z toho, že na úřad amerického prezidenta může vůbec kandidovat muž černé pleti; a na jeho volební kampaň mu ten můj kolega - odsud z Německa! - opakovaně posílal peněžité dary.

    Ano, s nástupem Baracka Obamy do funkce amerického prezidenta bylo spojeno velice mnoho nadějí (a to nejen kvůli barvě jeho kůže). Ale - co se po osmi letech jeho vládnutí tak zásadního změnilo na onom proslulém "americkém způsobu života"? Kolik nadějí do něj vkládaných došlo svého naplnění?

    S určitou mírou cynismu by se dost možná dalo říci: jediným reálným výsledkem Obamova vládnutí je nástup Donalda Trumpa. Obama svou snahou liberalizovat a humanizovat americkou společnost (a americký kapitalismus) vychýlil váhy toho, co tato americká společnost ještě dokáže snést, příliš doleva. Takže potom následovala zákonitě reakce, protipohyb opačným směrem. Takže - Trump.

    Nechci tím nijak snižovat symbolický charakter skutečnosti, že se poprvé v dějinách americkým prezidentem mohl stát občan tmavé pleti; ani nechci popírat humanizační působnost Obamovy reformy zdravotního pojištění, kterou se dokonce ani Trumpovi nepodařilo zcela zvrátit.

    Ale: na straně druhé nelze zapomínat na to, jak málo ve skutečnosti zůstalo z těch původně euforických nadějí do Obamy vkládaných. Ne že by neměl dobré úmysly; ale on prostě narazil na realitu americké společnosti, a amerického kapitalismu.

    Takže se nám stále dokola opakuje jedno a to samé: ano, je vždycky pozitivním počinem dělat třeba i malé krůčky pro zlepšení obecných poměrů; ale na straně druhé nikdy nelze propadat iluzím, že jenom a pouze tímto způsobem (bez zásadní změny nastavení celého systému) by bylo možno dosáhnout humanizace principiální a trvalé.
    JP
    November 23, 2018 v 11.53
    Konflikty přirozené a konflikty systémově podmíněné
    Pane Nusharte, celá ta záležitost je především proto tak krajně komplikovaná, protože se tady prolínají dvě zcela různé roviny lidské existence. A k tomu ještě celá řada dalších různých aspektů. Abych mohl toto téma v alespoň základní míře dostačující míře rozebrat, musel bych k tomu napsat samostatný text. K tomu ale nemám žádnou příležitost; musím se tedy tady omezit jenom na několik zcela základních bodů.

    Musíme tedy jak řečeno v naprosto prvé řadě od sebe odlišovat dvě zcela různé roviny lidské existence, a tedy i pramenů lidských konfliktů.

    Na jedné straně stojí (názorové) konflikty přirozené, dané ryze individuálními rozdíly jednotlivých povah, jednotlivých charakterů. Tyto rozdíly (a z nich plynoucí konflikty) jsou jak řečeno přirozené; a svým způsobem jsou i naprosto potřebné a nutné. Jsou výrazem té proslulé "názorové plurality", která je skutečně nepostradatelným momentem pro rozvoj lidského ducha.

    Ale - na straně druhé stojí konflikty, které jsou specifické, jsou podmíněné jenom zcela určitým charakterem společenského (společensko-ekonomického) uspořádání, a jsou tímto uspořádáním ("systémem") vytvářeny. A tyto konflikty zmizí spolu s odstraněním tohoto systému. (Naprosto triviální příklad: názorové konflikty o legitimitu otroctví - které se s velkou intenzitou vedly mezi antickými mysliteli - tyto názorové konflikty tedy zmizely spolu s odstraněním otrokářského systému.)

    Takže tedy: je určitá množina mezilidských konfliktů, které odstranit nemůžeme; ale je určitá množina konfliktů, kterou odstranit můžeme, spolu s příčinami, které tyto konflikty vyvolávají.

    Naprosto pregnantně to svého času vyjádřil Marx: ani v komunistické společnosti nezmizí všechny konflikty ve společnosti. Ale ten naprosto zásadní rozdíl je v tom: tyto - budoucí - konflikty už nebudou mít a n t a g o n i s t i c k ý charakter.

    Nebudou mít ten antagonistický charakter, jak ho mají ve společnosti kapitalistické, kde celá společnost je roztržena na dvě velké třídy, které proti sobě stojí v zásadním existenčním konfliktu - neboť jakýkoli zisk jedné třídy je okamžitě a bezprostředně ú j m o u pro třídu druhou.

    Za těchto okolností vůbec není objektivně možné dosáhnout nějaké obecné shody; tento absolutní protiklad vitálních zájmů není možno žádným způsobem natrvalo překlenout.

    Zatímco v komunismu - tolik alespoň teorie Karla Marxe - v komunismu tento zdroj těchto vitálních, těchto existenčních konfliktů odpadne; neboť všichni lidé budou s p o l u v l a s t n í k y všech produkčních prostředků; a navíc, všichni lidé budou navzájem spojeni společnou, pospolitou účastí na společném díle, totiž na budování všestranně humánní společnosti.

    Ponechme teď stranou, do jaké míry byly tyto Marxovy teorie o komunistické společnosti realistické či nikoli; to tady není předmětem našich úvah.

    Tady se jedná o ten jeden zásadní moment: jsou konflikty které jsou svou povahou přirozené, a je tedy také principiálně možno je řešit přirozenou cestou; ale na straně druhé jsou konflikty, které jsou systémově podmíněné, jsou způsobovány zcela určitou formou ekonomicko-společenského uspořádání; a spolu s odstraněním či překonáním tohoto specifického, historicky podmíněného útvaru zmizí i tyto konflikty.
    JP
    November 24, 2018 v 12.17
    Totalita dobrá, totalita špatná
    A ještě je zapotřebí něco připojit k té "totalitě". Pane Nusharte, Vy máte pořád paniku z toho, že kdyby se zavedla nějaká progresivnější a humánnější společnost než je ta kapitalistická i s jejím "pluralismem", tak že by to znamenalo novou totalitu.

    Nechci nijak popírat, že takovéto nebezpečí samozřejmě hrozí. Ale za prvé opakuji znovu: i kapitalismus (i se svou demokracií) vytváří určitou totalitu svého vlastního chodu, svého vlastního fungování, a - svých vlastních hodnot. A ten údajný "pluralismus" za podmínek kapitalismu je v naprosté většině jenom pluralismem lidské povrchnosti. Stejně tak plytké, jako je život konzumní společnosti sám. Stejně tak jako se konzument neustále znovu a znovu přehrabuje v nekonečné nabídce většinou zcela zbytečných věcí, stejně tak i "svobodný občan" se přehrabuje v ošatce s prefabrikovanými názory a hodnotami, a vybírá si - ne snad ten nejpravdivější, nýbrž ten nejlíbivější.

    A za druhé: pane Nusharte, Vy jste přece věřící křesťan. A křesťanství, to přece nakonec neznamená nic jiného, nežli že se nakonec spolu v jedné velké pospolitosti sejdou "všichni lidé dobré vůle". Což je ovšem také svým způsobem "totalita" - neboť z této pospolitosti jsou apriori vyloučeni všichni lidé "zlé vůle" - a jejich touha konat skutky nedobré (to jest: egoistické) je tu potlačována a omezována. To znamená: je zde omezena jejich "svoboda" myslet si a dělat si, co se jim jenom zachce.

    Takže jak, pane Nusharte: je to křesťanské "Království boží" totalitní zřízení, tím že potlačuje zlo, anebo není?...
    November 24, 2018 v 13.18
    Království Boží přece není z tohoto světa. Nejde tedy o žádné "zřízení", nýbrž o prostor pro plný rozvoj člověka, stav plného a konečného štěstí.
    Boží království už se na zemi vyskytuje a zároveň postupně přichází. V úplnosti nastane, teprve až se završí dějiny.
    Lidé "zlé vůle" se už prostě nebudou vyskytovat. O žádném potlačování nemůže být řeč.
    https://www.vira.cz/texty/clanky/bozi-kralovstvi
    JN
    November 24, 2018 v 16.53
    Ad konflikty přirozené a konflikty systémově podmíněné
    Názorové konflikty o legitimitu otroctví je možné vést kdykoliv, tedy i kdykoliv po odstranění otrokářského systému. S odstraněním otrokářského systému ale zmizí systémové konflikty mezi otrokem a jeho vlastníkem.

    Naše konflikty v diskusích (například konflikt vyplývající z různých názorů na odstranění stávajícího systému) je také principiálně možné vést kdykoliv (i po případném odstranění stávajícího systému), jsou to tedy nejspíše - nikoli konflikty systémové - ale konflikty přirozené, dané například individuálními rozdíly našich povah.

    Tyto rozdíly (a z nich plynoucí konflikty) jsou tedy potřebné a nutné, jsou výrazem názorové plurality, která je zřejmě nepostradatelná pro rozvoj lidského ducha, ovšem není jisté, zda tato názorová pluralita, potřebná pro rozvoj lidského ducha, bude umožněna v každém budoucím systému. V takovémto hypotetickém případě by pak nemožnost vést přirozený konflikt byla systémově podmíněná.
    JP
    November 25, 2018 v 12.24
    Království boží a totalita
    Paní Hájková, ještě jednou: jsou prostě lidé, kterým ani to "Království boží" nevoní, a nikdy se v něm nebudou cítit volně. I kdyby toto "Království boží" bylo sebedokonalejší, kdyby bylo skutečně ztělesnění Nejvyššího myslitelného dobra - přesto se s ním určitý druh lidí nikdy nesmíří.

    A to svým způsobem právě pro jeho dokonalost. Protože - tato dokonalost může být udržována jenom a pouze tehdy, když ji (a její normy) budou dodržovat bez výjimky všichni. To znamená: tato dokonalost může existovat jenom tehdy, když bude absolutně z á v a z n á pro všechny.

    A právě tady je kámen úrazu: je určitý druh lidí (charakterů), pro které je ze všeho nejdůležitější jejich vlastní osobní autonomie. Tedy to, že mohou konat jenom a čistě na základě vlastního uvážení - a ne aby se podřizovali jakýmkoli normám. I když třeba o sobě správným. Takže - takovíto lidé se i v tom dokonalém "Božím království" budou vždy cítit nesvobodně, jeho normativní závaznost budou vždy pociťovat jako svou vlastní nesvobodu, a tedy jako "totalitu".

    Můžeme si dát jeden naprosto konkrétní příklad. Když Aristoteles v závěru svého díla "Politika" líčí (bohužel jenom ve fragmentu) své představy o ideálním státním uspořádání, pak kromě jiného také uvádí, že v tomto dokonalém státě je nutno zavést "státní dozor nad tím, aby ženy na ulici vycházely pouze cudně oblečené".

    Tak - a co teď s tím? Na jedné straně asi bude souhlasit to, že producírovat se v ulicích měst ve zjevně vyzývavém oděvu (ať už v případě žen či mužů) se sotva může shodovat s morálními normami ať Aristotelova dokonalého státu, ať křesťanského "Království božího".

    Jenže na straně druhé, asi cítíme ihned: takováto "mravnostní policie", to je opatření z arzenálu ryze totalitních států. Jako jsou v současné době takové reakční režimy jako je ten íránský či saúdskoarabský. Nemluvě už o - naštěstí už zaniklém - islámském státu Daeš.

    Takže právě tohle je zásadní potíž, paní Hájková: jakmile se pokusíme zavést nějaký opravdu dobrý stát - i kdyby byl objektivně opravdu ten sebenejlepší, sebenejdokonalajší a sebenejhumánnější - v realitě nikdy nebude možno ho udržovat jinak, nežli prostřednictvím metod, které přinejmenším část populace bude považovat za znevolňující a totalitní.

    JP
    November 25, 2018 v 12.34
    Pane Nusharte, zase mícháte různé věci dohromady.

    Na straně jedné samozřejmě platí, že lidé (a jejich názory) jsou natolik různí, že nikdy nebude možno je spojit dohromady v jeden naprosto homogenní, harmonický celek (viz poznámku výše o Božím království a totalitě).

    Ale na straně druhé: jmenovitě o té legitimitě otroctví je ovšem možno vést akademické spory i dnes - jenže tyto spory (spolu s historickým zánikem otroctví samotného) naprosto ztrácejí svou závažnost, svou ostrost (dnes už jedině skutečně vyložení pomatenci by ještě dokázali závažně obhajovat existenci institutu otroctví).

    Takže ještě jednou, o co se jedná:

    Za prvé o d s t r a n i t takové společensko-materiální podmínky, které samy o sobě, svým reálným působením různé části společnosti uvrhávají do principiálních a v daném systému neřešitelných konfliktů.

    Za druhé vytvořit takové společensko-materiální podmínky, které naopak vytvářejí reálnou základnu pro to, aby i lidé principiálně různých charakterů a různých názorů byli navzájem s p o j o v á n i v jeden pokud možno harmonický celek, v jednu pokud možno společným duchem spjatou pospolitost.

    Ještě jednou: dnes už nemůžeme reálně doufat v nějakou a b s o l u t n í harmonii, jak si ji představovalo komunistické hnutí, anebo jak si ji stále ještě představují (a vysnívají) křesťané. Takováto absolutní harmonie a homogenita je skutečně iluze; a jakékoli snahy ji zavést nevyhnutelně vedou k tomu či onomu druhu totality. Ale jde o to, nenechat svět se utápět jednou provždy v té současné "pluralitě", kdy pod záminkou udržení svobody plurality se legitimizuje i přetrvávání a udržování rozporů zásadních a antagonistických, ve výše uvedeném smyslu.
    IH
    November 25, 2018 v 12.44
    Poznámka
    Kdyby existovala skutečná demokracie, bylo by to, aspoň za nezměněné povahy společnosti, zřejmě nemálo nebezpečné. Bylo by však tehdy možno hájit princip rozhodování, založený ve stejné míře na vůli kohokoli. Když se však podíváme na realitu, tak poměr mezi záležitostmi, které determinují zájmy silných (soukromé zájmy hospodářské) a záležitostmi, které rozhoduje názor (málo zainteresované) většiny, se podobá poměru části pověstného ledovce pod hladinou a části vystupující nad ni.

    Hájit existující společensko-ekonomický systém mi v tomto smyslu nepřijde jako principiální, ale jako pohodlné.

    P.S.: Ve Švýcarsku, jedné z nejdemokratičtějších zemí, právě lidé rozhodují, zda podpořit (tedy umožnit) chování krav, nezbavených rohů.
    JN
    November 25, 2018 v 14.44
    Možná jde o nedorozumění, pane Horáku.
    Hájit existující společensko-ekonomický systém není totéž, jako nepřát si určitý (rýsující se) společensko-ekonomický systém budoucí.
    November 25, 2018 v 15.09
    Panu Poláčkovi
    Já vám neustále opakuji, pane Poláčku, že Boží království není stát nebo režim, který lze zavést, a vy to vytrvale ignorujete. Co se dá dělat. Myslím, že už na to nebudu reagovat.
    Nevím, proč jste uvedl jako příklad dokonalosti (kterou nelze "zavést") zrovna to, jak lidé chodí oblečení, jako by to snad bylo tak důležité. Jsou přece jiné, mnohem důležitější věci, na kterých se lidé navzájem neshodnou, ba lezou si na nervy. Přitom by se to dalo vyřešit docela jednoduše. Kdybychom zůstali u toho vašeho (nevhodného) příkladu, pak by přece úplně stačilo, aby se od sebe ti, kteří chtějí chodit oblečení vyzývavě a ti, kteří chtějí chodit oblečení "cudně", oddělili tak, aby se na sebe nemuseli navzájem dívat.
    Když lidé uzavírají manželství, také si vybírají partnery, kteří se k nim hodí. Málokdo si vezme někoho, kdo je diametrálně odlišný.
    IH
    November 25, 2018 v 18.12
    Pane Nusharte,
    svou poznámku jsem nenapsal jako námitku, již bych vznášel přímo vůči Vašemu vyjádření. K tomu, co jste nyní napsal, snad jen tolik, že já osobně vůbec nepodceňuji riziko politického regresu, a to jak v naší zemi, tak i globálně, dokonce mám za to, že k němu uvnitř oné demokraticky vyhlížející slupky v mnohém ohledu dochází. Že bych však viděl se rýsovat nějaký určitý budoucí společensko-ekonomický systém, to tedy říci nemohu. V tomto možná jaderném smyslu někdejší očekávání Francise Fukuyamy svou platnost zatím stále má.
    VP
    November 25, 2018 v 23.20
    Dokonalost nespočívá v uniformitě. Pouze dokonalost totality. Dokonalost spočívá v lásce, empatii, ... Tak jak to popisuje Pavel: Láska je trpělivá, dobrotivá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá... A kromě tohoto můžeme být naprosto různí.
    JN
    November 26, 2018 v 9.15
    Panu Horákovi
    Čelní střet (umožněný pravděpodobně také novými informačními technologiemi) vytváří podmínky pro regres, v jehož rámci - jak se zdá - dojde asi postupně k ústupu demokracie. Vyskytují se patrně i paradoxní názory, že k záchraně demokracie je třeba omezit názorovou pluralitu a zpacifikovat (nějakým způsobem?!) tu druhou nesouhlasící polovinu.

    Tento trend je nebezpečný a já ho pochopitelně nevítám. Někteří ho ale patrně vítají, neboť v něm vidí naději na rozboření jimi nenáviděného systému (kapitalismu).
    JN
    November 26, 2018 v 9.58
    Panu Poláčkovi - rozpor v chápání křesťanství
    Z diskuse pod vedlejším článkem:
    "V křesťanství jej ovšem ten problém, že ten požadavek konání dobra je tu natolik pevně spjat s tou vyhlídkou na odměnu ("život věčný") respektive s obavou z trestu (peklo), že se v praxi vlastně už vůbec nedá odlišit, kdo by to dobro dělal jen pro něj samé, a kdo z uvedených důvodů."


    Z diskuse pod tímto článkem:
    "Jsou prostě lidé, kterým ani to 'Království boží' nevoní, a nikdy se v něm nebudou cítit volně. (...) Je určitý druh lidí (charakterů), pro které je ze všeho nejdůležitější jejich vlastní osobní autonomie. Tedy to, že mohou konat jenom a čistě na základě vlastního uvážení - a ne aby se podřizovali jakýmkoli normám. I když třeba o sobě správným. Takže - takovíto lidé se i v tom dokonalém "Božím království" budou vždy cítit nesvobodně, jeho normativní závaznost budou vždy pociťovat jako svou vlastní nesvobodu, a tedy jako 'totalitu'.

    ----------------------------

    Na jedné straně tedy někdo koná dobro s vyhlídkou na odměnu nebo z obavy z trestu, na druhé straně jsou lidé, pro které je ze všeho nejdůležitější jejich vlastní autonomie, která by ale při hypoteticky objektivně existující (svobodné?) volbě pouze ze DVOU (hypoteticky) reálně existujících možností ("život věčný v království Božím" a "život věčný mimo království Boží") ve skutečnosti vůbec automní volbou nebyla. V takovémto případě by ke zdání autonomní volby bylo nutno odmítnou realitu (realitu volby z pouze dvou možností).

    JP
    November 26, 2018 v 10.28
    Krávy a demokracie
    K tomu by Marx se svou typickou štiplavostí dost možná připojil, že právě tohle je ta jediná "svoboda", kterou připouští systém kapitalismu: rozhodnout si o tom, zda krávy mají či nemají mít rohy. Zatímco všechno ostatní - tedy všechny r e á l n é, materiální životní okolnosti jsou předem a nezměnitelně dány a rozhodnuty samotným kapitalismem.
    JP
    November 26, 2018 v 10.44
    Království boží, komunismus, andělé a lidé
    Takže, paní Hájková, ty latentní konflikty v "Království božím" by bylo možno řešit tak, že lidé se na sebe prostě "nebudou dívat"?... To by bylo skutečně krajně originální řešení.

    K tomu vztahu "Království božího" a "režimu": nejde o to jak to pojímám já; ale - opakuji ještě jednou - velké množství lidí by to zrovna takto pociťovalo. Tedy že to "Království boží" je nutí dělat něco, chovat se nějakým určitým způsobem, který jim samým vůbec nevyhovuje, a ve kterém se tedy cítí nesvobodní.

    Jednou větou řečeno: nikdy a za žádných okolností nedosáhnete, aby všichni lidé žili jenom z lásky, a jenom pro lásku. A pak jsou jenom dvě možnosti: buďto je k této všeobjímající lásce začnete nutit - a pak to bude právě ta totalita. Anebo necháte věcem volný průběh - a pak to "Království boží" nebude nikdy moci být samo sebou, protože bude vnitřně rozpolcené mezi ty, kteří ho budou přijímat a hlásat, a mezi ty kteří jeho normy budou cítit jako svírající korzet, a proto ho budou odmítat.

    Je to naprosto to samé jako s komunismem: i ten je principiálně nemožný proto, protože i tady vždycky budou lidé, kteří půjdou "proti proudu".

    Moje matka vždy říkala, že "komunismus by byl výborná věc, kdyby lidé byli andělé. Jenže bohužel, lidé andělé nejsou."

    Celá ta víra v "Království boží" je založena víceméně na té samé víře - totiž že se jednoho krásného dne podaří všechny lidi proměnit v anděly.

    Takže paní Hájková, až se Vám toto podaří - totiž proměnit všechny lidi v anděly - pak můžete opravdu s Boží pomocí založit to své "Království boží". Do té doby ale ne.
    JP
    November 26, 2018 v 10.48
    Upřímně řečeno, pane Nusharte, smysl Vaší poslední otázky mi uniká. K dispozici naprosto nestojí jenom a pouze dvojí alternativa: život věčný s Královstvím božím, anebo život věčný bez Království božího; k dispozici je ještě třetí alternativa, totiž reálný život vezdejší, bez vkládání nadějí do života posmrtného. Stejně tak jako je k dispozici celá škála všech dalších možností, jaký postoj je možno zaujímat k otázkám metafyzicko-existenciálně-transcendentálním.
    JP
    November 26, 2018 v 11.02
    Pan Pospíšil: totéž co jsem už napsal paní Hájkové. Ten zcela zásadní problém je prostě v tom, že u r e á l n ý c h lidí nikdy nedosáhnete toho, aby všichni lidé žili jenom samou láskou a empatií.

    A pak jsou zase jenom dvě možnosti: buďto je k této "lásce a empatii" začnete nutit - anebo se budete muset smířit s tím, že lidé jsou nejenom "různí", nýbrž navíc jsou ve svých základních životních konceptech a představách naprosto p r o t i c h ů d n í. A tedy nacházející se v trvalém principiálním konfliktu.
    November 26, 2018 v 11.06
    Panu Poláčkovi
    Poznámka o oddělení "cudných" a "necudných" se vůbec netýkala Božího království, nýbrž praktické možnosti jak dosáhnout toho, aby si lidé vzájemně nelezli na nervy, uskutečnitelnou třeba hned teď. Mohli by se například dobrovolně přestěhovat do různých čtvrtí. Byla by čtvrť cudných a čtvrť necudných. Nebo něco podobného. Ale říkám také, že je to blbost dělit se zrovna podle tohohle.
    O království Božím už s vámi nebudu diskutovat, jak jsem napsala výše. Já věřím, vy nevěříte, takže není co řešit. Beru na vědomí vaše rozhodnutí.
    JN
    November 26, 2018 v 21.39
    Je divné, pane Poláčku, že vám smysl mého posledního diskusního příspěvku uniká,
    neboť o jeden diskusní příspěvek výše jste přece vlastními slovy formuloval [Království boží, komunismus, andělé a lidé] prakticky téměř to samé (ze svého hlediska), čemu nyní v mém příspěvku nerozumíte:

    "A pak jsou jenom dvě možnosti: buďto je k této všeobjímající lásce začnete nutit - a pak to bude právě ta totalita. Anebo necháte věcem volný průběh..."

    Pak ale říkáte, že Vám smysl předchozího uniká a píšete:

    "K dispozici naprosto nestojí jenom a pouze dvojí alternativa: život věčný s Královstvím božím, anebo život věčný bez Království božího; k dispozici je ještě třetí alternativa..."
    PM
    November 26, 2018 v 22.17
    Řekl bych, pan Poláček je také věřící
    Věří stejně tak jako paní Hájková - v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
    Proč ale jejich víra nepřispívá ke společnému vytyčení možností, jak se takovému světu přiblížit....bych se zeptal.
    November 27, 2018 v 5.53
    Budete se muset vyjádřit přesněji, pane Petrasku. Já totiž nerozumím vaší otázce. Nevím, co ode mne očekáváte a proč právě ode mne. Nějakou akci? Nějaký souhlas s něčím? Nebo nějaký návrh?
    Podle mého názoru dnes už nelze zestátňovat a centrálně řídit ekonomiku a politiku. Ale to si jen tak myslím. Doopravdy tomu nerozumím. Politický program ode mě nečekejte.
    Z jednoho úhlu pohledu musím přiznat (a vůbec to nemyslím ironicky), že ještě nikdy v historii tady nebyla taková svoboda jako je dnes. Problém je, že lidé v tom neumějí žít. A nejen v tomto systému. Problém je v tom, že lidé vůbec neumějí žít.
    Ačkoliv Vám pane Petrasku také nerozumím, přesto si myslím, že víra v jiný svět - pana Poláčka a paní Hájkové - ke společnému vytyčení možností, jak se takovému světu přiblížit, přece jen přispívá.

    JP
    November 27, 2018 v 11.02
    Jiný svět
    To je prostě rozdíl strategií a metod, pane Petrasku. Když hovoříte o nějakém jiném světě - je to pro srovnání asi něco takového, jako když jeden je přesvědčen že Nový svět (Ameriku) je možno objevit jenom plavbou směrem západním, a druhý je stejně tak skálopevně přesvědčen, že plout je nutno směrem východním. A ti dva se také nikdy neshodnou.

    Konkrétněji je ten rozdíl ale daleko spíše v tom, že jeden tvrdí že pro dosáhnutí Nového světa je nutno napřed vytvořit všechny potřebné podmínky, vystavět lodi schopné daleké plavby, naučit se navigovat podle hvězd i podle kompasu, a tak dále a tak dále. Zatímco protistrana tvrdí, že plně postačí spolehnout se na přízeň Boží, že Bůh nám ty potřebné lodi a všechno ostatní už tak nějak sám dodá až do domu...
    November 27, 2018 v 12.36
    „Chceš-li postavit loď, nesmíš poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje, ale nejprve musíš ve svých mužích vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře.“
    Antoine de Saint-Exupéry
    JN
    November 27, 2018 v 12.42
    Jiný svět
    Já bych spíš ten rozdíl, pane Poláčku, viděl v tom, že jeden tvrdí, že pro dosáhnutí Nového světa je nutno napřed vytvořit všechny potřebné podmínky, vystavět lodi schopné daleké plavby, naučit se navigovat podle hvězd i podle kompasu, pak konečně nějakým směrem (ať už západním či východním) vyplout... a TO SAMO plně k objevení Nového světa postačí, zatímco protistrana tvrdí, že je ještě třeba při té plavbě odvážně vložit svůj osud do rukou Dobra, zkoumat, zda i my sami jednáme v souladu s Dobrem (nad kterým nevládneme) a na Dobro a jeho lásku k nám se spolehnout.
    HZ
    Když pak obyčejný člověk v přístavu sleduje ty hádky, jestli na západ anebo na východ a jestli při té cestě za novým světem spoléhat na milost boží, musí dospět k přání, aby ho k nalodění nikdo nenutil.
    PM
    November 27, 2018 v 22.57
    Víra ve svět jiný než ten ve kterém se nacházíme
    Každá víra je vyvolávaná přáním nespokojených s kulturním stavem civilizace ve které se nacházejí.
    Víra se zakládá na vizi a méně na potvrzených hodnotách, takže významně navozuje pocit smysluplnosti i rizikového konání.
    Protože lidská aktivita je jak známo tvořena jak energií biofilního tak nekrofilního rázu, zůstává víra pouze hybnou silou s ručením omezeným.
    A to odjakživa ..........bych k hledání nového světa dodal.
    November 28, 2018 v 8.21
    Problém je možná i v tom, pane Petrásku, že každý sní o úplně jiném světě. A jak chcete ty různé sny koordinovat?
    Proto mně připadá lepší spoléhat na Boha. Možná se dá říct - na jeho sen.
    JP
    November 28, 2018 v 10.46
    Víra a vize
    Ano, pane Petrasku, dá se říci že jak víra tak vize jsou výsledkem určitého pocitu nespokojenosti se současným (kulturním) stavem civilizace, jakož i touhou po stavu lepším.

    Tento společný impuls je ale nutno poněkud podrobněji rozklíčovat. Protože takto by se snadno mohlo zůstat jenom u závěru, že všechny tyto vize jsou prostě záležitostí jenom "těch nespokojených". Tedy jakousi ryze privátní podivnůstkou určité skupiny osob.

    Jenže: za prvé, tato ryze osobní nespokojenost, ta v obecném horizontu vyjadřuje něco mnohem zásadnějšího a závažnějšího: totiž naprosto principiální schopnost, ochotu a touhu lidského rodu jít někam dál. Nezůstat jenom u dosaženého, ale hledat, jít, a také nacházet a vytvářet stále nové, lepší, spravedlivější a pravdivější formy své existence.

    Paní Zemanová se cítí být šťastnou, že ji nikdo nemůže nutit vydat se ani jedním, ani druhým směrem. Jenže - při zcela důsledném dodržování této pozice by celé lidstvo stále ještě lezlo po stromech. Protože i tehdy to znamenalo v prvé řadě, n ě k a m se vydat. Opustit bezpečí výšin korun stromů, a vydat se do nebezpečí savany. A i tehdy musel nakonec rozhodnout vůdce opičí tlupy, že se tento krok podnikne, a tím k tomu donutil i ty ostatní. A jistě přitom byly i oběti; jenomže podle všeho právě tímto krokem do neznáma byla započata cesta od opice k člověku.

    A tím se dostáváme i k bodu druhému: ta "nespokojenost" pravidelně vzniká především tam, kde jsou to samotné o b j e k t i v n í podmínky života, které se dostávají do pnutí. Když se čím dál tím více ukazuje, že zde něco nesouhlasí, že už není možno žít postaru. A právě z tohoto pnutí u v n i t ř samotného stavu současného pak vznikají jak touhy po lepším řešení, tak i vize, jak toto lepší řešení konkrétně uskutečnit.

    Takže, aby tím byla zároveň dána odpověď i paní Hájkové: ano, jako první je zapotřebí ta touha "po nekonečných dálkách". Ale pokud tato touha nebude doplněna a doprovázena velmi střízlivým rozumem, pak tato touha skončí na první mělčině, či v první velké bouři. A když si ti námořníci nepostaví solidní loď a nebudou vědět kam plout a jak se řídí loď a jak se naviguje, pak i s tou svou žhavou touhou, a i s veškerou pomocí Boží budou na širém moři v nejlepším případě jenom pořád kroužit v jednom a tom samém kruhu.
    PM
    November 28, 2018 v 12.14
    Věřící bývá přístupný slibné vizi
    a ta v sobě skrývá objektivní podmínky života, které umožňují i s veškerou pomocí Boží, na širém moři v nejlepším případě jenom pořád kroužit v jednom a tom samém kruhu..........jak poznamenává pan Poláček.
    Ten pravý důvod nikdo nenašel a nikdy nenajde .....říkával Voltaire.
    November 28, 2018 v 12.33
    "A i tehdy musel nakonec rozhodnout vůdce opičí tlupy, že se tento krok podnikne, a tím k tomu donutil i ty ostatní."
    Problémem asi je, pane Poláčku, že my už v tlupách nežijeme. A tak někteří ani nemáme vůdce.
    I když, mnozí lidé ho, pravda, mají (aspoň tak lze soudit z rostoucího populismu). Jenže on stejně jaksi ne a ne podniknout ten rozhodný krok ze stromu do nebezpečí savany.
    JP
    November 29, 2018 v 10.55
    Že nežijeme v opičích tlupách?... Právě tím bych si nebyl nijak jistý, paní Hájková. Čím dál tím více zjišťuji, že prakticky všechny základní vzorce chování lidského druhu mají svůj předobraz právě už ve způsobu chování (a v primární motivaci) našich zvířecích předků - a to jak v kolektivním, tak i v individuálním horizontu jejich/naší existence.

    A co se toho "vůdce" týče: to byla ovšem určitá zkratka, to sestoupení ze stromů na zem neproběhlo tak že by se prostě nějakému vůdci zachtělo proběhnout se pro změnu savanou, ale prvotní příčinou k tomu byly změněné životní podmínky. Ovšem - i za této situace dozajista byli opičí "konzervativci", kteří zarytě chtěli setrvávat jenom v tom, co se už "osvědčilo", co měli zažité. A v takových situacích se pak prostě musí najít někdo, kdo vydá jednoznačný pokyn: "Je třeba vydat se na nové cesty!"
    JP
    November 29, 2018 v 11.06
    Ten pravý důvod...
    - nikdo nenašel a nenajde.

    Jak se to vezme, pane Petrasku. Je nutno si uvědomit, že dnes přece jenom žijeme už v trochu jiné době, nežli onen - dozajista velmi ostrovtipný - Voltaire.

    Dnes už víme (to jest, máme to vědění objektivně k dispozici) vlastně velmi mnoho o "pravých důvodech", tedy o skrytých motivacích našeho jednání - ať motivacích niterných, ukrytých v našem nevědomí, anebo motivací respektive determinací objektivních, daných tedy právě těmi rámcovými podmínkami naší existence.

    Takže my o těch "pravých důvodech" dnes už leccos víme; jenže toto vědomí si nechceme připustit. Kdysi jeden autor (nezapamatoval jsem si jeho jméno) prohlásil, že my lidé moderního světa bychom se vlastně měli naučit sobě samým takzvaně "hledět přes rameno" při našem konání. To jest: nejen konat (podle našich bezprostředních záměrů a motivací) - ale zároveň si přitom být vědom i toho, co nás v tu chvíli ovlivňuje, manipuluje tím či oním směrem, determinuje. To by byl právě náhled do těch "pravých důvodů".

    A je to i mé přesvědčení, že p o k u d by tohle člověk dokázal, že by to skutečně představovalo naprosto radikální kulturní, společenskou a historickou změnu.

    Současný člověk je velice žárlivý na svou svobodu; ale ve skutečnosti je v této své údajné "svobodě" stále ještě vláčen nevědomými faktory a vlivy obojího (psychického i materiálního) druhu. A teprve kdyby si v sobě vypěstoval tu schopnost "hledět sám sobě přes rameno" - teprve potom by se mohl stát bytostí skutečně a v plném smyslu svobodnou.
    November 29, 2018 v 14.35
    Neříkám, že by lidé nenapodobovali druhé. Ale jednou napodobují toho, podruhé onoho. Spíš se tak nějak obecně napodobuje většina. Pod lidskou "tlupou" bych si představila spíš nepříliš velkou (ale více méně stálou) sociální skupinu.
    A tady musím říct, že ještě nikdy v historii nebylo možno žít tak izolovaně jako dnes.
    + Další komentáře