Magie může být živá i dnes

Téma magie se nevztahuje k prostomyslnému lidovému čarování. Promyslí-li se kriticky a se snahou o partnerské porozumění, zůstává i v 21. století tématem hodným vědecké a občanské pozornosti.

V sobotu 18. května proběhla na Husitské teologické fakultě v Praze čtvrtá ze série každoročních konferencí kolem různých hermetických témat. Letošní měla v názvu osobnost kněze a mága v dějinách. Obvyklou reakcí by mohl být údiv. Jak může někdo dnes považovat toto téma za aktuální?

Údiv by se mohl vystupňovat v úžas, kdyby někdo nahlédl do programu a zjistil, že kromě dvanácti příspěvků v bloku označeném za akademický, tedy části, kde mluvili badatelé (většinou čeští, ale se dvěma hosty ze Slovenska a Německa) zaznělo pět referátů pod společným označením blok duchovní praxe. Na univerzitní půdě tedy promluvili lidé, kteří magii a příbuzné obory sami prakticky pěstují.

Uspořádání konference by mohlo probudit svatou vášeň ve jménu racionality, ve jménu vědy, která nesčetněkrát prokázala, že si právem nárokuje monopol na platný výklad světa. Mělo se mnoha testy prokázat, že mantika neboli magie zvědná, která chce poznávat skryté či budoucí věci jinými cestami než pěti smysly a rozumem, je nefunkční.

Stejně tak se obecně pokládá za jisté, že žádné účinky nemá magie operativní, tedy snaha ovlivňovat běh věcí jinak než fyzikálně doloženými prostředky. Mágové, kteří se obírají tímto druhem magické aktivity, jsou přesvědčeni, že mohou působit, dejme tomu, na zdraví druhého člověka silou obrazotvornosti a vůle, tedy imaginace, která si účinek co nejplastičtěji představí, a chtěním, které „vyšle“ představu směrem k cíli.

An_alchemist_in_his_laboratoryČlověk tvoří, vnáší do mechanického řetězce přírodních příčin a následků něco radikálně nového. Repro DR

Bylo by zajímavé podívat se na roli magie v historii. Od doby, kdy se křesťanství stává státním náboženstvím, se ostré biblické texty, například příkaz Božího zákona tlumočeného Mojžíšem podle knihy Exodus (22, 17) Čarodějnici nenecháš naživu vztahují na tvrdohlavé „pohany“, kteří se nechtějí podvolit novému vládnoucímu kultu.

Když se v 15. století probouzí renesanční humanismus, který doplňuje (a někdy i nahrazuje) křesťanské motivy antickými egyptskými, perskými, řeckými a římskými, je tu na chvíli pro magii prostor. Příkladem může být dlouholeté respektované veřejné působení florentského renesančního křesťanského mága Marsilia Ficina (1433–1499).

Ve stejné době v prostředí, do kterého nepronikly tyto renesanční motivy, například u německých dominikánů reprezentovaných Heinrichem Kramerem a Jakobem Sprengerem, je sepsán, vydán, a hlavně nadmíru tragicky praktikován hanebný spis Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1486). Podle něj být mágem je hrdelní zločin.

Už tato pozice mágů bezbranných proti totalitní duchovní mocnosti by mohla signalizovat, že nemusí jít jen o prostomyslné lidové čarování, které by někdo chtěl falešně povýšit na respektovanou spiritualitu. Svobodomyslnému pozorovateli by to mohlo naznačit aspoň možnost zájmu.

Cílem magie nemusí být nadsmyslové poznání hmotných věcí a jejich ovlivňování vnitřním úsilím posíleným rituály, použitím předmětů a symbolů. To i významné magické autority minulosti i současnosti považují spíše za předsíň, možná jen za vedlejší produkt a znamení pokroku na cestě, u něhož však není radno setrvávat, nemá-li se ztratit ze zřetele poslední smysl mágova úsilí. Ten vystupuje zřetelně v theurgii.

Smyslem theurgie je už podle novoplatónských filosofů Porfyria a Iamblicha henósis, sjednocení s božským prazákladem. Theurgie však nemá být jen blaženým spočinutím v transcendentnu. Tak tomu možná je u některých mystiků, kteří se obracejí zády ke světské sféře, která se tak stává bezcennou a vydanou na pospas vlastním drsným pravidlům.

Sám výraz theurgie ukazuje, že jde o božské působení. Má to být božská tvorba prostřednictvím člověka. Má to být imitace bohů a theurgie se výslovně charakterizuje jako ritualizovaná kosmogonie, tedy tvorba kosmu.

Magie a humanismus
Zde se magie překvapivě setkává s moderním angažovaným humanismem. Už renesanční humanista Giovanni Pico della Mirandola přišel (snad jako první) s myšlenkou, že přirozenost člověka je nedokončená. Člověk tvoří, vnáší do mechanického řetězce přírodních příčin a následků něco radikálně nového. Lidské dílo není jen zrcadlením minulých příčin, ale skutečnou tvorbou. A tvorbou díla, myšlenkového, uměleckého, pracovního, společenského, dotváří člověk sám sebe. Stává se autorem sebe samého.

Nelze se divit, že církve, pro něž byl člověk leckdy bohužel jen bídným červem plazícím se u podnoží Božího trůnu, neměly magii rády a krvavě ji pronásledovaly. Z tradičního úsloví, že člověk má být pokorný, protože je stvořen z prachu, a má být hrdý, protože je stvořen z hvězd, braly jen jeho první půlku. Hrdou svobodu člověka jako (spolu)tvůrce označovaly za ďábelskou pýchu.

Iniciátoři radikálního společenského pohybu se nechtějí smířit s tím, že ekonomické a politické poměry jsou dány. Proto často nacházejí mezi lidmi sympatizujícími s magií spojence. Příkladem může být podporovatel myšlenky dočasných autonomních zón, postutopický radikál, kontroverzní (post)anarchista Peter Lamborn Wilson (*1945). Kniha Green Hermeticism (2007), jejímž je spoluautorem, se snad dá očekávat v českém překladu.

Magie nepotřebuje zavírat oči před ověřenými fakty, nemusí být naivní a pověrečná. Nepotřebuje se živit fikcemi a iluzemi. Může koexistovat s vědou a její cesty poznání nemusí být vůči vědě alternativou. Mohou k ní být komplementární. Tak jako se nemusí magie s náboženstvím, řekněme s křesťanstvím, vylučovat, nebo dokonce eliminovat, a mohou si navzájem posloužit, tak se může magie doplňovat s vědou. Vedle empiricko-racionální vědy může být výklad světa a života živený imaginací, inspirací a intuicí. Mohou společně svět interpretovat a měnit.

Magie může klidně i čarovat. V dnešní češtině už to tak necítíme, ale například ve slovenštině funguje sloveso čarať ve smyslu proměňovat, metamorfovat, modifikovat, konvertovat. To je v těsném sousedství s transmutací. Kdo není fanatikem statu quo a připouští možnost změny, může být, líbí-li se to někomu, nazván mágem, či dokonce čarodějem, nebo může být označen jako tvůrčí génius či revolucionář.

Jisté však je, že téma magie, promyslí-li se kriticky a se snahou o partnerské porozumění, zůstává i v 21. století tématem aktuálním a hodným vědecké a občanské pozornosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 20.Května 2019, 17:52:16

Připojme ještě, že onen zmíněný "renesanční mág" Marsilio Ficino byl velmi významným filozofem, zastáncem dialektického pohledu na skutečnost.

A sama dialektika už ze své podstaty směřuje ke spojování, k sjednocování zdánlivě nespojitelného. Tedy v našem případě, ke spojování racionalisticko-lineární, a intuitivně nelinární, holistickou podobou či formou skutečnosti.

A k tomuto spojování zdánlivě nespojitelného si ještě připomeňme, jakým způsobem Aristoteles definoval fantazii: jako schopnost či potenci spojovat "různé, ať navzájem sebevíc vzdálené" věci.

A je sotva něco napohled více vzdálenějšího, nežli právě chladný logický racionalismus a intuitivní, "magický" holismus. Dokázat spojit oba tyto světy v jeden jediný, k tomu je zapotřebí opravdu velký potenciál fantazie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk svým vlastním spolutvůrcem? Pondělí, 20.Května 2019, 18:13:10

V nedávných diskusích jsem uvedl, že v rámci křesťanství není možné dosáhnout toho, aby měl člověk ve svém světě nějakou vlastní autonomii. Svět je jednou provždy stvořen Bohem, a stejně tak i samotný člověk. Jestli má tento takto stvořený člověk vůbec nějakou volnost svého jednání (to je to klasické křesťanské "volit mezi dobrem a zlem"), pak i tato (tak jako tak pouze binární) volnost se stejně pohybuje jenom v rámci hranic, které už předem vymezil Bůh.

Ivan Štampach teď přichází z antitézí. Odvolávaje se na Mirandelu dovozuje, že i v rámci křesťanství byli přinejmenším někteří autoři a myslitelé, kteří argumentovali ve prospěch pravé lidské autonomie. V tom uvedeném smyslu, že člověk "dotváří" stvořený svět. A tedy tím i sám sebe.

Je bezpochyby zcela pozitivním momentem, že i v rámci křesťanství takovéto snahy po autentické autonomii lidské bytosti existují. Ovšem - máme tady jedno zcela zásadní "ale".

Pokud totiž chceme tvrdit, postulovat, instalovat něčí autonomii - pak k tomu musíme mít nějaký reálný základ. Základ, na kterém tato autonomie může stát, o který se může opírat.

Ale - kde nalézt takovýto základ ve světě, který přece zcela a kompletně stvořil Bůh?...

Tady by bylo možné jediné logicky přípustné řešení: jestliže člověk má možnost "dotvářet svět" - pak ho tedy Bůh musel stvořit neúplný, nedokonalý, nedohotovený! Ale takovýto výklad by byl nutně v rozporu s veškerým učením křesťanské teologie.

A za druhé: i kdyby ten svět nakrásně byl nehotový, nedotvořený (takže by se tu objektivně otvíral prostor pro to "dotváření") - samotný tento stav by ještě nedával tu potřebnou základnu pro autonomii člověka.

Protože i tak by stále platilo: člověka stvořil Bůh.

Je to Bůh a jedině Bůh, kdo je pravým - a jediným! - subjektem veškerého bytí, a tedy i veškerého dění. Člověk tu nemá naprosto žádnou vlastní, originální, nýbrž pouze odvozenou subjektivitu. Odvozenou od Boha. A autonomie - ta předpokládá právě tu nepodmíněnou subjektivitu.

Takže - buďme Ivanu Štampachovi (a Mirandolovi) vděčni za sympatický pokus o obhájení alespoň dílčí autonomie člověka v rámci křesťanské věrouky; ale asi bude nutno skončit konstatováním, že tento pokus má sotva vyhlídky na úspěch. Chceme-li opravdu nějakým způsobem odůvodnit, doložit autonomní svobodu lidské bytosti (a že něco takového vůbec není snadnou záležitostí nejen v rámci náboženství, ale stejně tak i v rámci přírodovědeckého výkladu světa), bude asi zapotřebí jít na to poněkud jiným způsobem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 20.Května 2019, 18:25:32

"Dokázat spojit oba tyto světy v jeden jediný, k tomu je zapotřebí opravdu velký potenciál fantazie."
Možná je k tomu zapotřebí zbavit se toho Maxwellova démona.

Ivan Václavů - Praha

Úterý, 21.Května 2019, 00:40:4

Ano, když termín "magie" zahalíme dostatečně hustým oblakem "sémantické mlhy"*), může se nám začít jevit jako zajímavé téma pro 21. století... Jinak je to ale spíš k smíchu...

*) magie - čarovat - čarať - proměňovat, metamorfovat, modifikovat, konvertovat

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 21.Května 2019, 10:47:9

Ale jistě, paní Hájková, že se nakonec jedná o toho "Maxwellova démona". A tedy o schopnost osvobodit se z jeho moci.

Ale naprostá většina lidí naopak s tím démonem žije v pohodlné symbióze: on od nich spolehlivě odfiltruje všechny nehodící se informace, a oni pak mají svůj vnitřní klid, a nemusejí si namáhat mozek s ničím, co přesahuje okruh jejich vlastní představivosti.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Václavů Úterý, 21.Května 2019, 13:45:52

Bumerang osvícenské racionality se vrací, majzne nás pěkně zezadu...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Středa, 22.Května 2019, 04:13:20

Nemluvila bych tak pohrdavě. On má člověk také nějakou odpovědnost ke svému okolí a musí se nějak živit. A ta ztráta rovnováhy může trvat velmi dlouho.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Václavů Středa, 22.Května 2019, 09:56:11

A když se zastavíme u posledního významu - konvertovat - pak konverze (dle slovníku cizích slov) znamená:
Přeměna, změna, obrat; změna náboženského vyznání, přestup k jiné víře, obrácení na jinou víru; obrat v smýšlení, v přesvědčení, změna názorové orientace; (zák.) přeměna dosavadního dluhu v jiný, zprav. stejného druhu, ale za podmínek pro dlužníka výhodnějších; (zák.) neoprávněné nabytí cizího majetku; (zák.) přeměna nemovitého majetku v movitý a naopak; (jaz.) tvoření nového slova změnou jeho tvaroslovné charakteristiky, spojenou často s přechodem k jinému slovnímu druhu

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 22.Května 2019, 20:30:42

Lidstvo se snažilo být autonomní vůči celé přírodě, a kam to došlo. Ani jednotlivec nemůže žít nezávisle na jiných. Naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. Proč nechcete přijmout, pane Poláčku, že člověk je částí stvoření, patří do předem daného Božího světa, který však může dotvářet s Jeho pomocí,poněvadž Bůh ho zve k účasti na svém díle. Vaše lidská autonomie je dána prvky, které vznikly vývojem, nemůžete překročit svůj stín. Proč Vás pobuřuje, že jsme pozvání ke stvořitelskému dílu Božímu a přitom samozřejmě nemůžeme překročit své lidství. Přesto však on nás zve ke svému Božímu životu. Je to nekonečně víc, než Vám může nabídnout Vaše filosofie, byť do ní mícháte nějaké spirituálno.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.