V březnu se veřejnosti dvakrát připomněl spolek skeptiků Sisyfos. Jednou vlastní tradiční aktivitou, když v polovině měsíce opět uděloval bludné balvany. Podruhé ho připomněly před pár dny nemilé životní okolnosti — zemřel dlouholetý předseda a obhájce klubu v četných veřejných rozepřích, matematik Čeněk Zlatník.

Chtělo by se při této příležitosti pronést chválu na jasnou mysl, která se k užitečnému, prakticky uplatnitelnému poznání propracovává přes smyslové poznání upřesněné experimenty po hypotézy a teorie a případně (pokud by s tím ještě dnes někdo chtěl přijít) přírodní zákony. Potíž je však v logické chybě takového empirického postupu. Z toho, že se něco stane desetkrát, nevyplývá, že se to stane pojedenácté. Pokud proběhne stejné pozorování tisíckrát, je velmi pravděpodobné, že i tisící prvé pozorování bude stejné. Není to však jisté.

Potíže s hypotézami

Hypotéza z faktů nevyplývá. Hypotéza je úkon mysli, obvykle formulovaný ve slovech a jiných znacích, jímž vycházíme faktům vstříc. Žádný fakt ani soubor mnoha faktů hypotézu nepotvrzuje. Vypovídá-li však hypotéza o faktech, stačí jediné pozorování, aby ji zpochybnilo. Tak neúprosná je logika.

Jistě v případě nesouhlasu pozorování s ní badatelé hned hypotézu zbrkle nestornují. Pozorování se bude opakovat a zpřesňovat. Nakonec se však může stát, a zhusta se to stává, že hypotéza testováním úspěšně neprojde a je vyvrácena. Může být nahrazena hypotézou mírně upravenou, ale může dojít ke krizi a k vědecké revoluci. Revidují se teze dosud pokládané za jisté. Vytváří se nový celkový rámec, jak se to stalo s posunem biologie následkem poznatků Charlese Darwina a Ernsta Haeckela nebo s nástupem relativistické a kvantové fyziky.

Od doby, kdy bylo toto zjištění akceptováno, slýcháme od osvícených reprezentantů světa vědy, že datům lze vyjít v ústrety i tou nejbláznivější hypotézou, pod jedinou podmínkou, že je formulována tak, aby umožňovala své prověření, aby byla, řečeno esoterní mluvou profesionálů, testovatelná a konkrétně falzifikovatelná. Nezáleží na tom, jaká filosofie stojí za formulací nabízeného výkladu. Vše je přípustné a neexistují žádná vědecká dogmata.

Přichází-li někdo s něčím, co se tváří jako hypotéza, ale nenabízí možnost konfrontace s fakty, je třeba zjistit, je-li tu taková ambice, a pokud ano, je třeba upozornit na tuto nutnost, případně nabídnout možnost testování. Předkládá-li kdosi hypotézu a my víme, že byla vyvrácena takřečenými tvrdými daty a autor snad neměl příležitost se o tom dovědět, je třeba takovými údaji posloužit.

S oprávněností hypotéz jsou potíže. Za úspěšně testovanou, tedy (dosud) nevyvrácenou hypotézu se pokládá v praxi každodenního vědeckého provozu taková, kde rozpor nenastal ani po velkém a tradičně požadovaném počtu opakovaných pozorování.

↗

Ve složitém světě intelektuální práce existují spory a nemají jednoduché řešení. Foto OTFW

Přírodní děj není stroj

Některé jevy v přírodě a snad všechny jevy z oblasti humanitních oborů jsou individuální. Stále stejný průběh lze očekávat tam, kde jde o mechanismus. Popsat přírodní děj jako mechanismus, tedy vlastně jako výtvor techniky, jako stroj, znamená redukovat pozorování. To, co je označeno jako nežádoucí, nahodilé, nepodstatné, nevýznamné, se prostě z úvahy vyloučí. O všech atomech vodíku a kyslíku (neřešíme-li různé izotopy) lze s velkou mírou jistoty říct, že se za určitých okolností sloučí v náležitém poměru ve vodu, ale můžeme to učinit jen proto, že atomy nemají žádnou individualitu. Není tento atom a tamten atom. Atom je myšlenková konstrukce a ta vždy vyhoví podmínkám.

Je sporné, nakolik lze o jednotlivých organismech uvažovat stejně. Příkladem může být působení homeopatik, které se vyvrací tím, že účinek u různých jednotlivců, v různých časech a za proměnlivých podmínek není stejný. Dokonalé nastavení všech okolností na stejnou hodnotu s jedinou experimentální proměnnou je sotva možné. Je těžko mít vše v organismu a jeho okolí pod kontrolou. A homeopati nemají takovou ambici. Zvažují, pokud si zbytečně nehrají na standardní vědu, individuální situace a o nich vypovídají. Zde scientističtí cenzoři vyvracejí, co snad nikdo netvrdí.

Kritiku z hlediska vědy je sotva korektní adresovat interpretacím skutečnosti, které nevznášejí nárok na to, že jsou vědecké ve smyslu standardní akademické vědy. Nemělo by stačit ani to, že výklady neodpovídají faktům. Všichni se natřásají smíchy. když připomínají Hegelův bonmot na námitku, že jeho filosofie odporuje faktům. Měl říct: Tím hůře pro fakta.

Není to však tak směšné, jak to vypadá. Latinské factum znamená něco, co je uspořádáno, umístěno, učiněno. A to pro filosofii není dogma. Ta může sledovat proces v mysli předcházející faktu, tu hru skutečnosti a poznání, která tvoří data a fakta. Mimovědecké, filosofické poznání může být radikálnější než racionální, vědecké.

Ve složitém světě intelektuální práce může docházet ke sporům. Kritika (souzení) nemusí být odsouzením (a potrestáním). Námitky nemusí být nepřátelským činem, ba mohou být pomocí a službou. Kdyby současný komercializovaný akademický prostor nebyl džunglí, v níž platí divošské zákony, mohl by skýtat příležitost pro kultivací lidské mysli.

Mýlícím se, někdy snad jen jinak interpretujícím stejnou zkušenost, sotva pomůže výsměch. Rituál udělování balvanů vypadá jako legrace, ale z jiného pohledu je to povýšené souzení a odsuzování kolegů z hlediska domněle vědeckých pravd. Je to v některých případech existenční ohrožování vědců zastávajících jiné názory. Pravda vědy je procesuální, mění se, podléhá kritice a sebekritice. Vědu nelze dogmatizovat, nechceme-li se ocitnout v ideologii. Jasná mysl bez předsudků nepotřebuje usilovat o moc a dokáže se prosadit ve slušném dialogu.