Predátoři a upíři aneb horor vědeckých publikací
Michael KommTakzvané predátorské vědecké časopisy poskytují fiktivní recenzní zřízení. Zveřejňují totiž vědecké texty již za pouhý poplatek. Mezery v českém akademickém přístupu k těmto webům ukázal případ Wadima Strielkowského.
Vědecká komunita se v posledních desetiletích jen obtížně vyrovnává s masivním nárůstem publikací. S postupující fragmentací výzkumných témat a nárůstem počtu vědeckých pracovníků přirozeně roste i počet článků a monografií. Hrozí, že je nikdo nebude číst.
Situace se ještě zhoršuje: publikování se stalo povinným atributem vědecké činnosti, počty článků, citací a indexů se používají k měření profesní kvality výzkumníků a výzkumnic. Tento trend dal vzniknout specifické třídě vědeckých časopisů, které jsou nazývány „predátorskými”.
Tyto časopisy parazitují na myšlence open-access (volného přístupu ke článkům bez poplatků) a vznikají „primárně s cílem vybírat autorské publikační poplatky a generovat zisk, nikoliv podporovat a rozvíjet vědeckou komunikaci”.
Predátorské časopisy se vyznačují fiktivním recenzním řízením: pokud autor zaplatí poplatek za publikaci, má jistotu, že bude jeho text zveřejněn bez ohledu na kvalitu. Tito vydavatelé a tyto časopisy poškozují svou činností vědeckou komunitu, protože vydávají nerecenzované texty za kvalitní vědecký výstup. Takové jednání v konečném důsledku vede k nepřehlednosti a nevěrohodnosti celého vědeckého prostředí, což se může negativně odrazit v podpoře vědy a výzkumu širokou veřejností.
Kvalitní recenzní řízení je jedním ze základních kamenů moderní vědy. Vzhledem k často podvodnému jednání ze strany predátorských časopisů však nelze vědce, kteří v nich publikují, obviňovat z trestněprávních přestupků: nemusí si totiž být podvodného jednání vědomi.
Renomované zahraniční výzkumné instituce se snaží proti těmto časopisům a vydavatelům bojovat. Například tím, že vytvářejí jejich seznamy, například takzvaný Beallův seznam. Záměrné publikování v predátorských časopisech je na výzkumných institucích obvykle považováno za neetické a může vést i k výpovědi.
Invaze predátorů do českých zemí
Predátorským časopisům se začalo v České republice dařit s nástupem nového systému hodnocení vědeckých výsledků zavedeného v roce 2009, takzvaného „kafemlejnku”. Jeho základní ideou je, že se vědecké publikace převádějí na body a tyto body následně na peníze.
Od začátku bylo jasné, že v tomto algoritmu existují dvě vítězné strategie. Tou první je publikování v prestižních časopisech, kde je každá publikace odměněna vysokým počtem bodů (časopisy s vysokým impakt faktorem jsou v systému bonifikovány). Druhá strategie míří přesně opačným směrem: generování velkého množství nekvalitních publikací, které dohromady zajistí slušný bodový zisk.
Predátorské časopisy jsou ideálním východiskem pro vědce a vědkyně, kteří upřednostní druhou strategii. Poplatek za publikování je totiž mnohonásobně nižší, než příjem za vykázanou publikaci — jde tedy v podstatě o stroj na peníze. Z tohoto důvodu jsou akceptovatelné publikace v kafemlejnku omezené na ty, které se nacházejí v databázích Web of Sciences (WoS), Scopus a dalších explicitně vyjmenovaných neimpaktovaných časopisech.
Ukázalo se však, že tato bariéra není dostatečná. Některým predátorským časopisům se podařilo do Scopusu proniknout, přestože se například nacházejí na Beallově seznamu (třeba Mediterranean Journal of Social Sciences nebo Journal of Language and Literature).
Problém je v tom, že databáze WoS a Scopus nebyly vytvořeny k účelu, k jakému je kafemlejnek využívá. A protože jde o zahraničních konsorcia, autoři kafemlejnku ani komise pro hodnocení vědeckých výstupů při RVVI na ni nemají žádný vliv. Vznikla tak „chyba v matrixu”, a netrvalo dlouho, než se našli „šikulové”, kteří neváhali této chyby využít a hlavně zneužít.
Emily Welkinsová přichází na scénu
Asi nejznámějším šikulou se stal Wadim Strielkowski, dnes již bývalý pracovník Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK a zároveň hlavní protagonista kauzy „upířích publikací”. Strielkowski dokázal mezi lety 2012—2014 opublikovat přes padesát publikací v často velmi pochybných časopisech a nakladatelstvích (například Lambert Academic Publishing, který je v Beallově seznamu charakterizován jako „A must to avoid“). Jeho studie se zabývaly tématy, jako je možnost koexistence lidí s upíry.
Strielkowski je evidentně člověk podnikatelského ducha. V minulosti vyniknul tím, že si založil nakladatelství, ve kterých publikoval vlastní monografie. Ty byly opět vykázány do kafemlejnku. Aby jeho publikace působily důvěryhodněji, vymyslel si fiktivní spoluautorku Emily Welkinsovou, kterou na publikacích neváhal obdarovat dobře znějícími afiliacemi na prestižních evropských univerzitách.
V souvislosti s diskusí o jeho kauze na akademické půdě skončilo jeho angažmá na FSV UK a posléze i na univerzitě jako takové, ačkoli externě tu stále vyučuje. Nyní se Strielkowski věnuje především své firmě s názvem Prague University of Social Sciences and Humanities, která se specializuje na vydávání certifikátů o absolvování nejrůznějších kurzů převážně pro ruskojazyčnou klientelu.
Nemá asi cenu rozebírat morální dilemata pana Strielkowského. Kauza je zajímavá spíše tím, že odhalila slabiny v nástrojích, které by měly tomuto chování zamezit. Vedení Institutu komunikačních studií zaměstnalo pana Strielkowského navzdory tomu, že měl obdobné problémy s publikační činností již na svém předchozím pracovišti na Institutu ekonomických studií pod stejnou fakultou.
Na institutu se kontrolovaly publikace zejména s ohledem na zařazení jednotlivých periodik v mezinárodních databázích. Že některé (jako Scopus) nezaručují dostatečnou kvalitu, se do letoška nevědělo. Současná ředitelka institutu Alice Němcová Tejkalová dokonce v predátorských časopisech několik textů sama publikovala.
Řada vedoucích pracovníků na univerzitách odměňuje své zaměstnance podle publikační činnosti. Není přesto pravidlem, aby z rozhodování o odměnách byly vyjmuty publikace z predátorských časopisů. Etická komise Karlovy univerzity dostala příslušný podnět od skupiny zaměstnanců IKSŽ na stůl v září — po třech měsících jej dokázala pouze zaevidovat.
Tématika predátorských publikací není ani explicitně zmíněna v etickém kodexu UK. Ústřední knihovna UK všal nedávno vydala stanovisko, podle něhož je tato praktika v rozporu s etickým kodexem. Při projednávání celé kauzy na Akademickém senátu FSV UK dokonce zazněl názor, že daná situace představuje pro vedoucí pracovníky určité dilema — jestli mají odmítat predátorské publikace, které na jednu stranu nemají žádný vědecký význam, ale zase jejich pracovišti přinášejí tolik potřebné body (a následně peníze). Senát se také usnesl, že protesty proti neetickému publikování jsou ve vztahu k domovské univerzitě negativní kampaní.
Po medializaci kauzy se věci daly do pohybu a vedení FSV UK připravuje stanovisko, které se pokusí predátorské časopisy a vydavatele identifikovat. Vedení chce zaměstnance před publikováním v těchto periodicích varovat. (Publikování v určitých konkrétních časopisech zřejmě není možné zakázat „de iure“, akademičtí pracovníci mají dle zákona o vysokých školách svobodu prezentovat své výsledky dle vlastního uvážení.)
Podle signálů z různých vědeckých pracovišť je případ upířích publikací jen vrcholkem ledovce, pod kterým se na některých pracovištích (i mimo UK) může skrývat značné procento vykázaných publikací. Pěkně to dokumentuje nedávno zveřejněná studie CERGE-EI.
Morální selhání jsou vždy odpovědností jednotlivců, případně pracovišť, která činnost těchto jednotlivců tolerují. Kapitalistický princip „volné soutěže“, který kafemlejnek přinesl, však tyto praktiky přímo podporuje. A to hlavně v případech, kdy je vedoucími pracovníky využíván jako manažerský nástroj, a na základě jeho výstupů jsou hodnoceni i jednotliví vědečtí pracovníci a pracovnice. Nemělo by nás to překvapit, kapitalistický princip se bez morálních a etických kategorií obejde.
Scientometrické údaje založené na publikačních výstupech vědeckých pracovišť budou částečně využívány k rozdělování peněz na vědu a výzkum i v době, kdy bude kafemlejnek dávno tlít na smetišti dějin. Případy publikování v predátorských časopisech se tak nejspíš budou opakovat i v budoucnu. Můžeme jen doufat, že bude akademická obec obezřetnější, že bude podobné praktiky důrazněji odsuzovat a že vytvoří prostředí, jež budou imunní vůči dalším Strielkowským.
Publikace v recenzovaných časopisech, přístupných jen pro některé, účast na nesmyslných konferencích, kde si vědátoři omílají stokrát řečené, publikace, v nichž si kamarádi citují své nesmyslné bláboly navzájem.
To je dnešní věda a podle toho to také vypadá. Vědce nikdo nebere vážně, protože ví, že jejich svědomí si koupí za hubičku a největšími vynálezy dneška jsou "aps" do mobilu a mastička na akné.
Říká se tomu pokrok. A světe, div se, je to výsledek vědy.
Zároveň máme pocit, že se nic nemění, že žádný pokrok není. A že vědci ničemu nerozumějí a nic nedělají.
Ztratili jsme schopnost sledovat vývoj vědy, už ani vědci nevidí za hranice ne svého oboru, ale své úzké specializace v něm. A nechápeme, jak funguje technika kolem nás. Neumíme si ji vyrobit a nevíme ani, jak se to dělá. Prostě nakupujeme věci a mačkáme tlačítka.
Zatím ještě věda neumřela, ještě žije. Jen laici ztratili schopnost rozeznat vědu od pavědy. A zabíjejí ji, když v rolích politiků chtějí pořád kontrolovat vědce, jestli se náhodou za peníze daňových poplatníků neflákají, hodnotit vědu, které nerozumějí, a podle toho hodnocení na ni rozdělovat peníze.
Vědci publikují proto, že jsou podle počtu a impaktu publikací hodnoceni. Za publikování jsou ochotni sami platit.Většinu produkce nikdo nečte, a pokud ano, tak ne proto, aby se něco dozvěděl, ale aby mohl svou vllastní publikaci vybavit příslušnými citacemi.
Pro lidi mimo akademickou sféru jsou vědecké poznatky téměř nedostupné, nejen proto, že k drahým vědeckým časopisům nemají přístup, ale také proto, že je krajně obtížné se přes balast prodrat k té mizivé menšině publikací, které opravdu něco sděluji.
Je s podivem, že subkultura s tak nefunkčním modelem komunikace přece jen ještě funģuje a přináší nějaké výsledky.
Věda funguje z úplně stejného důvodu, z jakého funguje například zdravotnictví. Z téhož důvodu funguje celá naše civilizace, celá společnost, navzdory kapitalismu. Lidé jsou totiž v podstatě dobří: http://a2larm.cz/2015/11/nejsme-takovi-sobci-jak-si-myslime/
Většina vědců se stává vědci proto, aby něco objevila, něčemu porozuměla, přinesla lidstvu něco nového. Stejně jako většina lékařů se stává lékaři proto, aby pomáhala lidem, přestože v kapitalistickém systému organizace a financování zdravotní péče lékař, který léčí lidi, sám sobě škodí. Všichni se snažíme vybrat si takovou činnost, která nás něčím zajímá a dává podle nás smysl; součástí toho smyslu je zpravidla přínos naší práce pro druhé lidi.
Na peníze myslíme především z existenčních důvodů, a když se nám nepodaří vydělat si na živobytí ničím smysluplným, když musíme dělat pro peníze něco, co nám připadá zhola zbytečné, nebo dokonce vysloveně škodlivé, trpíme. Cynickými lumpy se většina z nás stává až pod tlakem systému, tomuto tlaku různými způsoby a různou měrou vzdorujeme, a přestože možná většinu z nás ten tlak nakonec zlomí, aspoň někteří dokážou vzdorovat pozoruhodně dlouho.
Naše civilizace prostě stojí na tom, že jsme nepřizpůsobiví.