Etika odpovědnosti, nebo etika svědomí?

Ivan Štampach

Zmizení investigativního novináře Džamála Chášakdžího, pravděpodobně vražda personálem ambasády, znovu klade před politiky, včetně evropských a českých, téma vztahu morálky a politiky.

Spojené státy, jak se zdá, se zatím spokojí se symbolickým vyjádřením nesouhlasu, ale dávají najevo, že ekonomické, politické a vojenské kontakty budou pokračovat. Ministr financí USA Steven Mnuchin oznámil, že sice nepojede do Rijádu na investiční konferenci, že však Rijád navštíví a bude tam (s politiky možná odpovědnými za teroristický čin) jednat o potírání financování terorismu.

Evropští politici jsou vůči saúdskému režimu opatrnější. Chtějí počkat na výsledky vyšetřování a nespěchají s rozsudkem, dokud není jasno. Nejsou však ochotni, jak se zatím zdá, tolerovat cokoli. Například britský ministr Dominic Raab chce vidět, jak budou lidé zodpovědní za vraždu novináře pohnáni před spravedlnost.

Vyslovil nedůvěru saúdským úřadům a přeje si, aby kauzu objasnily turecké orgány. K tomu je však nutno poznamenat, že důvěra se tu poskytuje orgánům země, která po předloňském Erdoǧanově zinscenovaném puči směřuje k podobnému stylu politiky, jaký je vlastní Saúdské Arábii.

Bývalý český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek podle ČT 24 vyslovil klasické evropské stanovisko takto: Musíme mluvit o změně postoje k Saúdské Arábii. Ona se stává policejním režimem. Není to tak, že jsou dobří diktátoři, nebo špatní diktátoři. Je to tak, že jsou to lidé, kteří porušují všechno. To, co se stalo, je porušením základních principů civilizace.

Proč se můžeme obávat, že zůstane u slov a faktické kontakty s arabskou náboženskou diktaturou zůstanou na stejné úrovni jako doposud? Proč nedávná předpokládaná vražda novináře stačí, avšak odsouzení saúdského poddaného Raifa Badawiho roku 2015 k tisíci ranám bičem nic na postojích českých a evropských politiků k této zemi nezměnilo a režim nebyl shledán policejním? Badawi byl odsouzen fakticky k smrti za to, že založil na internetu diskusní fórum, kde se mimo jiné kritizovali náboženští činitelé. Pár dní se o tom debatovalo a pak to politiky přestalo zajímat.

Spojené státy se spokojí se symbolickým vyjádřením nesouhlasu, evropští politici jsou vůči saúdskému režimu opatrní. Foto April Brady

Stačí jako omluva shovívavosti to, že v citlivém regionu, kde se mísí a střetávají zájmy USA, EU, Ruska, Turecka a Izraele, Saúdové prosazují západní strategické zájmy? Že například poskytli zázemí operacím Pouštní štít a Pouštní bouře proti diktátorskému režimu Saddáma Husajna v Iráku? V jakém smyslu je saúdský režim spojencem Západu? Co vlastně prosazuje proti jiným mocenským centrům? Liší se zásadně od těch, proti kterým pomáhá?

Stačí jako důvod přimhuřování očí před násilím to, že písek Saúdské Arábie skrývá ještě pořád bohaté, i když během několika desetiletí končící, pro euroatlantickou civilizaci životně důležité zásoby fosilních paliv?

Politici stojí před nesnadnou volbou. Rozhodují se mezi svědomím a odpovědností, což se na první pohled jeví jako falešné alternativy. Hans Jonas (1903—1993), německý filosof s židovskými kořeny, který po nástupu nacistického režimu emigroval a prožil dvě třetiny svého života v Izraeli a v USA, přinesl myšlenku etiky odpovědnosti. Dotud převládala etika svědomí, již Immauel Kant formuloval takto: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Praktický rozum, tedy svědomí každému závazně ukládá jednat tak, aby poznaná a uznaná pravidla zavazovala všechny.

Jonas spíše než motivaci jednání sleduje a hodnotí důsledky. Jeho přístup lze shrnout takto: Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi (Hans Jonas: Princip odpovědnosti, Praha, 1997). Politik stojí před dilematem svědomí a odpovědnosti. Má jednat tak, aby to obstálo před nejpřísnějším soudem kategoricky závazných pravidel? Co když jeho jednání povede ke škodlivým následkům? K ohrožení zdraví a života lidí?

Může politik poslechnout hlas svědomí, který mu velí ostře a jednoznačně odmítnout, jako pravděpodobně v tomto případě, politickou vraždu, a neobchodovat s režimem, který se jí možná dopustil? A nevadí, že by možná obyvatelům západního světa hrozila energetická krize a následně bída a násilí?

Před podobným dilematem stojí politici ve vztahu ke komunistické Číně nebo k putinovskému víceméně diktátorskému režimu v Rusku. Je třeba v těchto zemích hájit mimo jiné také svobodu a bezpečí novinářů i za tu cenu, že zastavení obchodních vztahů povede k enormnímu růstu cen a k vysoké nezaměstnanosti? Nejsou snad v Rusku případy zásahů proti nezávislým médiím a neobjasněné vraždy jejich pracovníků? Nebrání čínské úřady tvrdě každému nezávislému a kritickému vyjádření?

Asi nemusíme na potkání udělovat hraběcí rady. Asi bychom neměli předstírat, že jsme globálními arbitry morálky. Měli bychom počítat s tím, že rozhodnutí politiků nedopadají svými důsledky jen na ně, nýbrž i na obyvatelstvo. Přesto však nemusí být odpovědnost v konfliktu se svědomím. Navzdory tomu i v politice má člověk být nejen prostředkem, ale i cílem. Schvalování zločinů a podpora zločinných režimů není jen v rozporu s humánní morálkou, již ukazuje svědomí. Mohla by vést ke katastrofálním důsledkům.

Byznys s diktátorskými režimy může krátkodobě udržet životní standard, ale konečným důsledkem pak může být fyzická likvidace kritiků a jinak smýšlejících. Bez zapojení svědomí do politického rozhodování (občanského, voličského, publicistického) nás nečeká pokračování vpravdě lidského života na Zemi.

    Diskuse
    October 23, 2018 v 15.53
    Max Weber
    Max Weber rozlišuje mezi "etikou zodpvědnosti a "etikou úmyslu (smýšlení, svědomí) " v přednášce z roku 1919 takto:

    "Wir müssen uns klarmachen, daß alles ethisch orientierte Handeln unter zwei voneinander grundverschiedenen, unaustragbar gegensätzlichen Maximen stehen kann: es kann »gesinnungsethisch« oder »verantwortungsethisch« orientiert sein. Nicht daß Gesinnungsethik mit Verantwortungslosigkeit und Verantwortungsethik mit Gesinnungslosigkeit identisch wäre. Davon ist natürlich keine Rede. Aber es ist ein abgrundtiefer Gegensatz, ob man unter der gesinnungsethischen Maxime handelt – religiös geredet: »Der Christ tut recht und stellt den Erfolg Gott anheim« –, [551] oder unter der verantwortungsethischen: daß man für die (voraussehbaren) Folgen seines Handelns aufzukommen hat."

    Text online:
    http://gutenberg.spiegel.de/buch/politik-als-beruf-8139/2
    October 23, 2018 v 16.06
    Předpokládám, že Hans Jonas, kterého neznám, asi z Webera vychází. Snad se ještě dostanu k tomu, abych ten odstavec přeložil
    October 23, 2018 v 21.24
    Překlad předchozího citátu z Maxe Webera
    "Je třeba, abychom si ujasnili, že veškeré eticky zaměřené jednání se řídí dvěma neredukovatelně protikladnými zásadami: je orientováno buď podle etiky zodppovědnosti nebo podle etiky dobrého úmyslu. Ne že by byla etika dobrých úmyslů byla identická s nezodpovědností či etika zodpovědnosti s absencí dobrých úmyslů . O to pochopitelně nejde. Ale je propastný protiklad mezi tím jednat na jedné straně podle zásady dobrého úmyslu – nábožensky řečeno: „Křesťan jedná správně a úspěch nechává na Bohu“, na druhé straně podle etiky zodpovědnosti: tedy, že člověk musí počítat s (předvídatelnými) následky svého jednání."
    JN
    October 24, 2018 v 1.28
    Počítat s předvídatelnými následky svého jednání
    Jste řidičem tramvaje, které selhaly brzdy a jedete z kopce. Na konci trati pracuje pět dělníků, kteří budou za chvíli mrtví. Můžete ale odbočit doprava, tam pracuje jen jeden dělník. Je správné zabít pět lidí, nebo jednoho člověka?

    Jste náhodný přihlížející, stojíte na lávce nad tramvajovou tratí a pozorujete tramvaj, které selhaly brzdy, jak se řítí z kopce na pět pracujících dělníků, kteří budou za chvíli mrtví. Vedle vás se však přes zábradlí nebezpečně naklání zavalitý tlouštík, stačilo by ho jen trochu strčit, on by spadl na trať před tramvaj, svým tělem by ji zabrzdil a pět dělníků by bylo zachráněno. Je správné zabít jednoho člověka a zachránit pět lidí?

    Jste lékař a máte pět pacientů, kteří nutně potřebují transplantaci (každý jiného orgánu), jinak zemřou. Víte, že už je nemůžete zachránit, když v tom si v čekárně všimnete člověka, který přišel jen na preventivní prohlídku a usnul tam. Jeho orgány by mohly těch pět lidí zachránit. Je správné zachránit pět lidí a zabít jednoho, nebo je správné nechat zemřít pět lidí a nechat žít jednoho?

    zdroj: Sandel.cz
    October 24, 2018 v 6.30
    Jednou nám vyprávěl bývalý důlní záchranář, že měl kdysi případ, kdy byl nucen rychle rozhodovat o záchraně lidí při důlním neštěstí. Několik horníků bylo v ohrožení života následkem závalu nebo něčeho obdobného. A on prý musel jednoho obětovat, nechat ho v závalu, aby se zachránilo deset jiných. Zachránit všechny prý nešlo. Kdyby se o to pokoušel, ohrozil by život těch ostatních. Pak bylo ovšem těžké se s tím vyrovnat. Pořád se mu vracelo: udělal jsem to správně?
    October 24, 2018 v 7.37
    Peter Singer, Greeneho experiment
    Ten příklad pana Nusharta pochází od Petera Singera a Greeneho experimentu:
    Např: https://www.theguardian.com/commentisfree/2007/mar/20/comment.comment3

    Problém toho experimentu je ještě v něčem jiném, vrátím se k tomu večer.
    October 24, 2018 v 7.39
    Za tečkou je v odkazu je ještě 3, je třeba to vykopírovat celé, i část, která zde není vidět, jinak odkaz nefunguje
    JP
    October 24, 2018 v 10.20
    První příklad: řidič tramvaje jednající na základě odpovědnosti samozřejmě zvolí (jenom) jednoho zabitého namísto pěti. Řidič jednající na základě (křesťanského) fundamentalismu tak neučiní, neboť jeho víra mu brání aktivně sáhnout na jakýkoli - principiálně posvátný - lidský život. A tak raději zničí životů pět; neboť za to selhání brzd nenese odpovědnost on, to všechno je přece v Božích rukách.

    Následující dva příklady jsou sotva způsobilé ukázat zásadní rozdíl mezi jednáním na základě etiky zodpovědnosti a etiky na základě smýšlení. Dejme si proto jiný příklad:

    V průběhu těhotenství se ukáže, že toto je vysoce rizikové, a v případě porodu s největší pravděpodobností zemře jak dítě, tak i rodička.

    Gynekolog jednající na základě zodpovědnosti toto těhotenství přeruší, tím že usmrtí plod.

    Gynekolog jednající na základě křesťanského smýšlení tak neučiní; neboť jeho víra mu brání aktivně ukončit jakýkoli život, třeba i ten teprve vznikající. A tak nechá raději zemřít jak matku, tak i dítě. Neboť za jejich smrt on přece nenese žádnou odpovědnost, ta je v rukou Božích.
    October 24, 2018 v 10.38
    Myslím, že je jistý rozdíl mezi "zabít" a "nechat zemřít".
    Pokud jde o porod, měla by rozhodovat především matka.
    JN
    October 24, 2018 v 10.54
    "Následující dva příklady jsou sotva způsobilé..."
    Předpokládejme tedy, pane Poláčku, že zavalitý tlouštík nad tramvajovou tratí stojí na poklopu, který se otevírá směrem dolů úplně stejnou páčkou, jakou se přehazuje v tramvaji výhybka směrem k jednomu dělníkovi na kolejích. Řidič tramvaje i náhodný pozorovatel na lávce nad tratí by udělali úplně stejný pohyb stejnou páčkou, čímž by v obou případech zabili jednoho člověka místo pěti lidí.

    Je tedy správné udělat pohyb páčkou a zabít v jednom případě zavalitého tlouštíka na lávce, ve druhém případě jednoho dělníka na kolejích odbočujících vpravo?
    JN
    October 24, 2018 v 11.11
    Poznámka
    Ten případ s rizikovým těhotenstvím má stanoven jasný a bezproblémový postup:

    Rozhoduje nikoliv gynekolog, ale informovaná žena (matka). Ukončení těhotenství v takovémto případě není proti křesťanské etice, takže křesťansky smýšlející gynekolog (pokud by matka z nějakého důvodu nemohla rozhodnout sama), by provedl potrat.
    October 25, 2018 v 9.06
    Etické otázky ve skutečném světě
    Potíž s Singerovým-Greeneovým příkladem z oblasti "experimentální filosofie" je v tom, že se rozhodování v reálných životních situacích nepodobá, jak si všiml i pana Poláček.

    Experiment předpokládá, že popis situace je jednoznačný a úplný, nedá se zpochybnit ani k němu není co dodat. Fakta jsou zcela jednoznačná a k zvážení je pouze etické rozhodnutí. V reálných situacích není zjišťování fakt a etické uvažování neprodyšně odděleno. Málokdy se stává, že by se lidé naprosto shodli na tom, co jsou fakta a lišili se jen v hodnocení. Kdo situaci jinak hodnotí, většinou také jinak vidí fakta.

    Například: Jak může někdo s jistotou vědět, že tělo tlouštíka by tramvaj zastavilo, kdežto vaše vlastní ne?

    K saúdskému příkladu: saudská absolutní monarchie je strašný režim, podobně jako byl hrozný režim ten Saddámův či Kadáfího. Dnes se ovšem tvrdí, že jejich pád vedl k destabilizaci regionu a vzniku IS. Co by mohlo vystřídat Saúdy? Demokratičtější režim, ještě tužší islamistická vláda, občanská válka?
    October 25, 2018 v 9.57
    Podrobněji
    JN
    October 25, 2018 v 12.22
    Že tělo tlouštíka tramvaj zastaví je stanoveno v zadání myšlenkového experimentu.
    Podle mě jde o to, že morální řešení určitých situací se nejprve může jevit velmi jednoznačně (odbočit na kolej, kde pracuje pouze jeden člověk a zabít jednoho místo pěti), ty další uvedené příklady pak ale nasvěcují původní jednoduchou situaci světlem z jiného úhlu, čímž se vyjevuje problematičnost, která byla ve zdánlivě jednoduchém rozhodnutí zakryta: Například v obou případech toho příkladu s tramvají může jít o pohyb stejnou páčkou, kterou v prvém případě přehodíme výhybku (konáme aktivně činnost, která má za následek smrt jednoho dělníka na kolejích), ve druhém případě pak stejnou páčkou otevřeme podlahu pod tlouštíkem (také tedy konáme aktivně činnost která má za následek v tomto případě smrt tlouštíka). Obojí konáme v tom myšlenkovém experimentu ze stejných pohnutek - abychom zachránili život pět lidí. Tlouštík, ale i osamocený dělník na kolejích, by jinak v té nehodě tramvaje vůbec nefigurovali.

    Případ s tlouštíkem nasvěcuje případ s výhybkou jiným světlem, takže původně snadné rozhodnutí přehodit výhybku směrem k jednomu dělníkovi a zabít jednoho místo pěti se nyní už nejeví tak neproblematické. Jde tedy vlastně o kritiku konsekvencionalistické morálky, kritiku utilitarismu.

    Je to střet morálky chápané jako "co největší dobro pro co nejvíce lidí", s morálkou chápanou jako soulad s nějakými hypoteticky objektivně existujícími a na člověku nezávislými etickými hodnotami.

    I humanistická levice kolísá mezi těmito dvěma morálkami:
    Někdy chce co největší dobro pro co nejvíce lidí (tímto principem se ovšem řídí třeba i totalitní režimy, když chtějí obětovat někoho ve prospěch druhého), jindy se ale odvolává na údajně objektivně existující etické hodnoty (tady zase nastává problém s tím kdo bude strážcem, popřípadě zprostředkovatelem těchto hodnot - toto pojetí může stejně tak dobře vést k totalitě, jako v tom prvním případě).

    October 25, 2018 v 12.50
    Zadání experimentu - panu Nushartovi
    Ten experiment jsem opakovaně vyzkoušel se studenty rodinné terapie. Většinou se jim nechtělo to zadání přijmout a chtěli by vědět víc, to zadání zpochybňovali apod. Řekl bych, že právem, protože ve skutečném životě žádné zadání nemáte, musíte se rozhodovat i o tom, jaká jsou fakta. Komu věřit, komu ne?

    Podle Singera jsou ty dvě situace, kdy obětujete jednoho člověka, abyste zachránili pět, morálně ekvivalentní. To že lidé jsou daleko méně ochotni někoho shodit na koleje než jen přehodit výhybku , dokazuje, že se nerozhodují správně racionálně.

    Jistě má pravdu v tom, že lidé podléhají různým iluzím,jednají podle svých emocí atd. Jenomže toho se nelze zbavit tak jednoduše jako v tom experimentu. Jsme zodpovědní i za to, jak vnímáme fakta. I fakta můžeme zkoumat více nebo méně odpovědně, věřit tomu prvnímu, co se nám naskytne a konvenuje naším předsudkům, nebo se ptát dále,opatřit si další informace atd.
    October 25, 2018 v 13.08
    Pane Kubičko, a komu jsme vlastně odpovědní? Tedy kromě toho, že jsme ze zákona trestně odpovědní za své činy.
    PK
    October 25, 2018 v 13.48
    V myšlenkovém experimentu je možno "jako" udělat cokoliv
    Důležité je, co člověk dělá v reálném světě, v reálných situacích, které samozřejmě s jakýmikoliv "stanovenými zadáními" nemají nic společného.
    JP
    October 25, 2018 v 15.39
    V každém případě je nutno si ujasnit jedno: jsou situace, kdy není možné naprosto žádné "dobré" řešení. Ať se budeme chtít opírat o etiku takovou či onakou - život sám nás bude stavě do situací, které jsou principiálně neřešitelné. A kdy můžeme jenom zkoušet nalézt to řešení relativně nejméně špatné.

    Naše odpovědnost je v tom případě omezená právě a pouze na to, abychom v dané situaci hledali a rozhodovali s nejvyšší možnou mírou zodpovědnosti. (Poněkud se nám tu míchají pojmy, ale s tím se nedá nic dělat.)
    JP
    October 25, 2018 v 15.53
    Komu být odpovědný?
    Paní Hájková, ta otázka je položena chybně.

    Ne k o m u, nýbrž č e m u jsem odpovědný.

    Kdysi dávno někdo v nějakém textu chtěl ilustrovat svou naprostou osobní zavázanost vůči stanoveným normám a předpisům tím, že napsal: "Myslím, že i kdybych byl na Měsíci a tam stál před křižovatkou na červenou, že ani tam bych se neodvážil tou křižovatkou projet."

    Musím přiznat: chápu plně onoho muže. A mám pocit, že v téže situaci bych také nejednal jinak. (Tedy alespoň, pokud by ta červená nesvítila nepřiměřeně dlouho.)

    Takže: vůči komu být na Měsíci odpovědný? Když ten který před tím semaforem stojí, je ateista, a nevěří v žádnou vyšší soudní moc?

    Jsou prostě věci, které se nedělají ze zásady. Ne proto že by následovala nějaká sankce, ale proto že slušný a řádný člověk je nedělá.

    Je to - snad hluboce niterný pocit respektu vůči (metafyzickému, ontologickému) Řádu vůbec? Dost možná. Ani bych sám dost dobře nedokázal vysvětlit, proč bych přes tu měsíční červenou nejel.

    Ale jsem prostě hluboce přesvědčen, že když byly stanoveny normy lidského jednání, tak - pokud to nejsou normy vysloveně svévolné, zločinné či nesmyslné - že mají být zachovávány.
    JN
    October 25, 2018 v 15.55
    I v reálném světě může, pane Kolaříku, k takovým situacím dojít.
    Z historie je dobře znám případ námořníků, kteří se po ztroskotání své lodi ocitli na záchranném člunu bez dostatku pitné vody a potravin. Jednoho svého kolegu, který na tom byl ze všech fyzicky nejhůře a neměl nikde žádné blízké, zabili a snědli.

    Byli nakonec zachráněni, ale přišlo se na to, co udělali, a byli souzeni za vraždu.
    October 25, 2018 v 17.01
    Já si nemyslím, že přejitím na červenou se porušuje ontologický řád, pane Poláčku. Většinou to samozřejmě nedělám, ale v některých místech jsou semafory úplně zbytečně. Skoro nic tam nejezdí, takže je zbytečné čekat. Možná podle vás proto nejsem slušný člověk se zásadami. Nevím.
    Ale pokud jde o ten druhý případ, o kterém píše pan Nushart, tedy zabití a snědení kolegy, to je samozřejmě něco úplně odlišného. Tady nejde ani tak o zásady. I kdyby je soud osvobodil, jak může člověk, který zabil a snědl jiného člověka proto, aby přežil, zůstat pak ještě člověkem? Jak může potom dál žít svůj život. Vždyť si to bude pořád připomínat! Myslím, že bych si vybrala raději smrt hladem.
    Jednalo se o ztroskotání lodi Mignonette.

    Námořníci byli nejprve odsouzeni k trestu smrti, trest však byl (možná i pod nátlakem veřejného mínění) změněn na 6 měsíců vězení.
    October 25, 2018 v 20.18
    Přecházení na červenou
    je dobrý příklad zodpovědnosti vůči nějakému řádu,Někdy v sedmdesátých letech mě ve východním Německu fascinovalo, že lidé v noci čekají na zelenou i když široko daleké není žádné auto.

    V květnových dnech 1945 mou tehdy dvacetiletou matku, která jela na kole, zastavili dva němečtí vojáci a chtěli jí kolo sebrat, nejspíš aby s ním zamířili do amerického zajetí k Plzni. Ale kolo nebylo její, bylo úřední, moj matka byla v totálním nasazeni v roli pomocné sociální pracovnice a kolo měla přidělené. Když to vojákům lámanou němčinou vysvětlila, zasalutovali a kolo jí nechali.

    Zodpovědnost vůči hroutícímu se okupačnímu režimu ctili, ale soukromou osobu by okradli.
    October 25, 2018 v 20.33
    Paní Hájkové
    řekl bych, že jsme zodpovědni vůči každému, kdo na nás má nějaký nárok. Ten mají vlastně všichni a musíme se rozhodnout, kterému nároku vyhovíme, kterému ne, který je oprávněný, který ne. Zažil jsem několikrát v cizině, že mi spontánně pomohli lidé, kteří mě vůbec neznali a bylo skoro jisté, že už mě nikdy neuvidí, není možná žádná reciprocita.

    Zodpovědnost vůči vzdáleným lidem, mimolidskémm životu, biosféře, to je morální nárok dnešní doby, Před sto lety to necítil skoro nikdo, dnes tomu nelze uniknout.
    October 25, 2018 v 21.49
    Já si myslím, že přejití na červenou je porušením řádu lidského, kdežto zabití člověka je porušením Božího řádu.

    A pane Kubičko, když těm morálním nárokům vzdálených lidí a biosféry dnes nelze uniknout, tak proč je planeta v tak špatném stavu? A proč tolik lidí hladoví?
    JN
    October 26, 2018 v 1.22
    Být odpovědný někomu, nebo něčemu?
    Jsme-li odpovědní někomu, jde o morálku založenou na lásce. Jsme-li odpovědní něčemu jde o morálku založenou na zákonictví.

    JP
    October 26, 2018 v 11.50
    Přejít na červenou a Řád boží
    Ale paní Hájková, sám jsem napsal že to respektování dejme tomu červeného semaforu má své hranice tam, kde by se jednalo o záležitost svévolnou či zcela nesmyslnou. Pokud bych narazil na semafor (s červeným světlem) na lesní pěšině, po chvíli váhání bych si asi také troufl ho nerespektovat. ;-)

    Ani ta úcta, respekt vůči normám či Řádu nemůže být absolutní; to je jenom primární moment, ale na straně druhé je člověk nejenom oprávněn, nýbrž vysloveně povinen znovu a znovu přezkušovat, co ze zavedených (nařízených) pravidel a norem je skutečně hodno respektu.

    To je například problém křesťanství: tam je jenom ta jedna strana, jenom a pouze ten absolutně závazný "boží řád"; tady naprosto chybí ten Prométheus, který by se dokázal - ve jménu člověka - postavit i proti ustrnulému řádu božímu.

    Člověk, ten se vždycky nutně pohybuje mezi obojím, mezi nutností a povinností dodržovat normy, dodržovat Řád - a na straně druhé právě mezi svým výsostným právem, ale stejně tak i povinností ten Řád znovu a znovu přezkoumávat na jeho platnost.

    Není tu žádné absolutně platné měřítko pro všechno časy; i samo Absolutno (pokud chce být živoucí, nikoli jenom neživou kostrou) se musí podrobit tomuto absolutnímu právu života, jít stále a stále dál, hledat nové a nové formy pro sebe sama.
    JP
    October 26, 2018 v 12.02
    Kanibalismus na širém moři
    Ale paní Hájková, vždyť i tohle jsem už psal, nedá se nic dělat ale život nás někdy staví do situací, které jsou objektivně neřešitelné, ať učiníme tak či onak, vždycky na tom bude přinejmenším něco špatně.

    Jak jsem napsal, v dané situaci má člověk právo (a povinnost) rozhodnout se pro menší zlo, ale někdy ani není tak docela zřejmé c o je tu vlastně tím menším zlem, a za druhé i když se rozhodneme pro jednu z možných alternativ, obvykle to neznamená že bychom tím naprosto unikli z traumatické tíživosti oné situace, toto trauma se pak s námi táhne třeba i po celý zbytek našeho života.

    (Už z toho důvodu je nakonec vlastně jedině dobře a pro nás vlastně vysvobozením, že nám není dán nějaký "věčný život"; protože v jeho průběhu by se nevyhnutelně tato prožitá životní traumata hromadila a kumulovala, takže další život by byl vlastně už jenom neustálým utrpením ve stínu těchto životních traumat.)
    October 26, 2018 v 12.29
    Věčnost nespočívá v čase, nýbrž v plnosti života, pane Poláčku. A Bůh není žádným strnulým absolutnem, vzdáleným životu, nýbrž je právě zdrojem té plnosti.
    Ve 12. kapitole Marka říká Ježíš o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba:
    "On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých". (Z čehož pak dokládá, že musí existovat vzkříšení).
    JN
    October 26, 2018 v 12.38
    "Chybí Prométheus"
    Prométheem křesťanství by mohl být Ježíš Kristus.
    VP
    October 27, 2018 v 10.22
    Díky panu Nushartovi za krásné vyjádření odpovědnosti.
    A panu Poláčkovi: Vy vyznáváte rozum jako nejvyšší lidskou či kosmickou instanci,a nechápete, že proti strnulosti lidského rozumu nám Bůh dává svého Ducha (svůj rozum), který nás povyšuje do řádu nadlidského. Pořád to chápete jako drezuru člověka, jeho ponížení, zotročení.
    JP
    October 27, 2018 v 10.34
    Zdroj plnosti
    No právě, paní Hájková. V křesťanství je ten "zdroj plnosti" (jinými slovy: zdroj smyslu) jenom a pouze u té nadřazené transcendentální instance, u Boha.

    Člověku a lidskému světu vůbec tu není přiznán ani potenciál, ani právo vytvářet smysl své vlastní existence ze sebe samého. Neustále se tu musí jenom pasivně čekat, co za dodaný smysl spadne "shora".
    JP
    October 27, 2018 v 10.49
    Ježíš Prométheem?
    Tak tato myšlenka má zase něco do sebe, pane Nusharte. Na tom opravdu něco je.

    Na jedné straně ovšem Ježíš v žádném případě nepovstal proti samému Bohu; v tomto smyslu mu tedy není možno připisovat prométheovský charakter.

    Na straně druhé se skutečně se vší rozhodností vymezil proti - zastaralému a strnulému - Božímu zákonu. Alespoň v té podobě, jak tento zákon vykládali lidé.

    V tomto smyslu skutečně je možno Ježíše postavit do prométheovské tradice. Já jsem v minulosti už opakovaně poukázal na to, že právě tento moment je u Ježíše ten naprosto nejdůležitější a nejcennější - že totiž konečnou odpovědnost za mravní charakter lidského jednání přesouvá právě na člověka samotného.

    Bůh - jakožto transcendentální instance - sice nadále plní úlohu aby se tak řeklo "vrchního zákonodárce"; ale co je v pozemských poměrech správné a dobré, to už musí lidé dokázat poznávat a uskutečňovat sami, ve své vlastní odpovědnosti, ve své vlastní svobodě.

    Dalo by se tedy říci, že Ježíš dokázal v zásadě opravdu zaujmout správnou středovou pozici mezi transcendentálním Absolutnem na straně jedné, a mezi svébytností lidského žití a jeho autonomního hledání smyslu a pravdy na straně druhé.

    Bohužel, křesťanství ale poté velice rychle z Ježíše udělalo Krista; to znamená, starý judaistický kánon byl pouze nahrazen novým kánonem Krista. Ten prométheovský impuls Ježíše se ztratil, a ten kanonizovaný Kristus se stal nástrojem nového utužení moci transcendentálního Absolutna nad živoucím člověkem.
    October 27, 2018 v 11.15
    Zákon nebyl ani tak moc strnulý, pane Poláčku. To sami lidé ho chápali strnule, udělali si z něj modlu. A Ježíš (tedy vlastně sám Bůh) jim ukázal, že ho nemají chápat strnule. Že pravým zákonem je láska.
    PK
    October 27, 2018 v 11.25
    Ano, ta strnulost dodržování zákona spočívá např. v dlouhém čekání na zelenou jako chodec před semaforem, když mám dobrý výhled na všechny strany a široko daleko žádné auto není.
    Tento příklad by měl být panu Poláčkovi blízký.
    VP
    October 27, 2018 v 23.25
    Pořád opakujete totéž, pane Poláčku!
    Ježíš byl Prometheus vůči bohu tohoto světa.
    Stejně i mnozí křesťané, kteří jdou jeho cestou.
    October 28, 2018 v 5.38
    Řečtí bohové vlastně byli takovými "bohy tohoto světa". Měli všechny lidské nectnosti a navíc ještě to, co lidé neměli a po čem toužili - neomezenou moc. Pozoruhodné je, že bohové jako Zeus (a podobní) nestvořili člověka. Proto ho ani neměli rádi. Lidi stvořl Prométheus, který ovšem také nebyl obyčejný člověk, nýbrž Titán, potomek bohů. Takže ani v těch řeckých bájích vlastně nešlo o vzpouru člověka proti bohům řádu, nýbrž o vzpouru hodného boha, který byl na straně člověka, proti nelidským, sobeckým bohům.
    October 28, 2018 v 10.00
    Abych se ještě vrátila k tomu zdánlivému protikladu svědomí a odpovědnosti, dám sem (jen tak pro zajímavost) odkaz na jeden Kellerův článek, čímž ovšem nechci říct, že s ním souhlasím.
    http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-co-skryva-multikulturalismus-d8i-/p_zahranici.aspx?c=A181024_210415_p_zahranici_wag
    JP
    October 28, 2018 v 11.47
    Opravdu nevím, paní Hájková, co má ten Kellerův pamflet co společného s nějakým svědomím či pocitem odpovědnosti. On si tam prostě vylévá svou xenofobii, a používá pro to pseudoargumenty, jako obvykle jednostranně zmanipulované. Ty jeho "argumenty" by bylo možno vyvrátit jeden za druhým; ale opravdu nemám chuť se touto kellerovskou špínou zabývat podrobněji.
    JP
    October 28, 2018 v 12.01
    Strnulý zákon, nebo lidé?
    To jsem ale sám napsal, paní Hájková, že se to v daném případě nedá tak zcela stoprocentně odlišit. Samozřejmě už před Ježíšem byly možné různé způsoby výkladu Zákona (už jsem zmínil pozitivní roli farizeů v tomto směru); ale na straně druhé je fakt, že tento Zákon svou silou a svou mocí (a svými sankcemi) ovládal život (věřících) židů jako ocelový krunýř. A hlavně: rozhodujícím momentem bylo právě jenom to poslušné plnění božích příkazů - a nikoli pocit vlastní niterné odpovědnosti za stav tohoto světa.

    Tohle pojetí skutečně naboural Ježíš, když do středu všech věcí namísto (božího) Zákona postavil samotného člověka. To byl v tomto smyslu skutečně revoluční počin. A byl to opravdu i počin prométheovský - protože i když byl bezprostředně namířen jenom a pouze proti tomu formalismu zákona, nedá se nic dělat, ale přece jenom tím fakticky podlamoval autoritu Boha, neboť ten Zákon byl ovšem zákonem Boha.

    Jenže jak už jsem napsal, křesťanství si velice rychle vytvořilo svůj vlastní kánon, svůj vlastní Zákon. A požadavek slepé poslušnosti vůči tomuto Zákonu. A tak z toho prométheovského impulsu původního Ježíše v pozdější křesťanské praxi toho zbylo velice málo.

    Ne že by vůbec nic - tak naprosto se tu původní Ježíšovu ideu přece jenom potlačit nepodařilo, respektive nebylo to možné; ale přece jenom konečnou instancí v křesťanství je zase absolutní nadřazenost nadzemské sféry, Boha a jeho Zákona. Pro nějaký "prométheovský protest" tady není stejně tak žádné místo; a kdo ho zkoušeli, pravidelně končívali na hořících hranicích pro kacíře.
    JP
    October 28, 2018 v 12.22
    Prométheus v nás
    Co se Prométhea samotného týče, pak význam a charakter jeho činu byl velice diametrálně pojímán už samotnými Řeky. První "životopisec" řeckých bohů, básník Hésiod, Prométhea líčí jako lstivého a proradného vzpurníka, který byl právem za svůj hřích na Diovi potrestán.

    Oproti tomu Aischylos ho podává jako angažovaného dobrodince lidstva, který se ve jménu lidí postavil tyranskému Diovi.

    ------------------------------------

    Co se pak toho týče že v křesťanství prý už této prométheovské vzpoury proti bohům (Bohu) není zapotřebí, protože zde není přítomna žádná tyranie, nýbrž už pouze boží láska - to snad může do určité míry platit právě a pouze pro ryze k ř e s ť a n s k é h o Boha; ale v žádném případě ne o starém Jahve, který se ke svým ovečkám dokázal chovat také velice panovačně a tyransky. A pokud bychom chtěli popírat kontinuitu mezi tím tyranským Jahve a novozákonně-křesťankým Bohem - tak z toho by pak ovšem nevyhnutelně vyplynuly masivní teologické problémy, odkud se vlastně vůbec vzal ten "láskyplný Bůh" křesťanů.

    Ale ať tak či tak: faktem je, že s t e j n ě t a k i v křesťanství člověk nemá žádnou autonomní pozici, není - a nesmí - být sám sebou.

    I kdyby neměl žádného konkrétního důvodu pro prométheovskou vzpouru - on prostě (aby mohl být opravdovým člověkem) m u s í mít to p r á v o toho prométheovského vzdoru.

    Je to naprosto to samé jako dejme tomu vztah dospívajícího k jeho rodičům: i když ho třeba jeho rodiče milují a chtějí pro něj jen to nejlepší, jednou přijde chvíle, kdy on sám se musí stát dospělým; chvíle kdy smí - a musí - prohlásit: "A od nynějška já půjdu s v o u v l a s t n í cestou!" Podle vlastního rozumu, a podle vlastního svědomí.

    Protože pokud by tuto "prométheovskou vzpouru" neudělal - pak se nikdy nestane skutečně dospělým, a celý svůj život by strávil v pasivní závislosti na svých zploditelích.
    October 28, 2018 v 13.00
    Víte co, pane Poláčku? Já jsem pro to, aby tady vedle sebe existovali jak lidé, kteří se řídí Božím řádem, tak lidé, kteří jdou svou vlastní cestou, podle svého rozumu.
    A uvidíme, co budoucnost přinese těm i těm.
    JN
    October 28, 2018 v 22.16
    O "kellerovské (a jiné) špíně" (pokud to neznamená nesouhlas s názorem, ale pohrdání člověkem)
    Papež František:
    "... Ježíš se však nezastavuje pouze u tohoto a ve stejné logice dodává, že rovněž urážka a pohrdání může zabíjet. A my jsme zvyklí nadávat. Nadávky nás napadají se snadností, s jakou dýcháme. Ježíš ovšem říká: 'Dost, protože nadávka ubližuje, zabíjí'. Stejně je to s pohrdáním. Když pohrdám člověkem, zabíjím jeho důstojnost jako lidské osoby. (...) Pomysleme na to, jakou váhu přikládá Ježíš urážce, pohrdání a nenávisti. Klade je na stejnou rovinu s vraždou!

    Co Ježíš zamýšlí sdělit, když vztahuje páté přikázání rovněž na tyto případy? Život člověka je ušlechtilý, velice křehký a skrývá se v něm „já“, které není méně důležité než jeho fyzická existence. (...) Je to jako říci druhému člověku: 'Jsi pro mne mrtvý', je to vražda, která se odehrává v srdci. Neláska je prvním krokem k vraždě a 'nezabiješ' je prvním krokem k lásce. (...) Nikdo z nás nemůže přežít bez milosrdenství, všichni potřebujeme odpuštění."

    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28362

    -----------------------------

    1. Janův 2, 9:
    Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě.

    October 28, 2018 v 23.53
    Etika zodpovědnosti a "Gesinnungsethik"
    V původním Weberově smyslu není vhodné překládat "Gesinnungsethik" jako etika svědomí. To pak vypadá, jakoby myslet na důsledky svého jednání znamenalo nemít svědomí.

    Člověk může mít výčitky svědomí za to, co způsobil, tím, že jednal sice bez zlého úmyslu, ale bez zvážení důsledků, Weber mluví o "předvídatelných" důsledcích.

    "Gesinnung" neznamená svědomí, ale smýšlení, zaměření apod. V tom odstavci z Webera jsem v překladu použil "dobrý úmysl", to kontextu dává¨lepší smysl než "svědomí"
    October 29, 2018 v 5.49
    Včera řekl papež František:
    "Stát se bližním znamená vnést Boží novost do života bratra. Ptejme se, zda jsme křesťany, schopnými se sblížit, vyjít z našich kruhů a obejmout ty, kteří „nejsou naši“ a které horlivě hledá Bůh."

    A Bůh hledá i toho Kellera (který nemá důvěru v budoucnost), i pana Poláčka, i pana Kubičku i ty ostatní.
    JN
    October 29, 2018 v 11.32
    Touha spasit svět lidskými silami vede často do spirály nenávisti.
    Tato spirála nenávisti je následkem toho, že člověk na sebe bere úkol, na který pouze sám nestačí - není pro to vybaven.

    Když si to lidé neuvědomují, nebo si tuto principiální omezenost vlastních schopností (například z důvodu velké důvěry v rozum) nechtějí připustit, vede to velmi často k nenávisti vůči těm, kteří s našimi lidskými koncepty ideálního světa nesouhlasí a mají jiný názor.

    Abychom svůj ideální svět mohli uskutečnit, musíme totiž s těmi, kteří nám to kazí, nějak naložit. Pohrdání je prvním krokem, kam pak vedou ty další je už z historie známo.

    -------------------------

    Mít jiný názor je ale v lidském společenství zcela přirozené a zároveň je přirozené ztotožnit ten svůj vlastní s bezchybným etickým konceptem, což pak dohromady paradoxně vede k neetickému zbavení těch druhých (nejprve jen v našich myšlenkách) jejich lidství, k jejich vyloučení z našeho srdce - k nenávisti, k onomu postoji "jsi pro mne mrtvý, můj bývalý bratře".

    Pokud by tedy existovalo nějaké "nebe v družstevním vlastnictví" a nárok na pobyt v něm by závisel pouze na tom, aby se "nebeští družstevníci" navzájem neodsuzovali kvůli svým odlišným názorům na správné uspořádání poměrů v onom společném nebi, pak by v takovém nebi nebyl nejspíše vůbec nikdo. Ano, právě takové je lidské řešení ideálního světa pro všechny.
    JP
    October 29, 2018 v 12.01
    "Mít jiný názor"
    - je v lidském společenství skutečně přirozené; ale to ještě v žádném případě není zárukou či příznakem kvality.

    "Jedna a jedna jsou dvě." - "No ano, to je t v ů j názor; já si vyhrazuji právo mít názor jiný, například že jedna a jedna je bramborový salát."

    Zkrátka: na to "právo na jiný názor" se velice často odvolávají ti, kteří se chtějí vzdát své odpovědnosti a své povinnosti vůči pravdě, a na místo toho chtějí stále dokola přemílat svá vlastní popletená dogmata.
    October 29, 2018 v 14.29
    Vaše přirovnání není ze života, pane Poláčku. Nikdy nikdo netvrdil, že jedna a jedna je bramborový salát. Možná leda nějaký pacient psychiatrické léčebny.
    October 29, 2018 v 14.33
    Celý ten Františkův text je tady http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28424
    Je tam zmínka i o idejích, o aktivismu, o špíně a podobných věcech, o kterých se tu často diskutuje.
    JN
    October 29, 2018 v 14.34
    Právě to, zda člověk ztotožní svůj vlastní názor s objektivním etickým ideálem,
    (a pak to pociťuje jako "záruku či příznak kvality" vlastního názoru) není závislé na úrovni inteligence (nejde o problém typu "kolik je 1+1"), ale spíše na úrovni mravní, v čemž je ale skryt pekelný háček rozporu mezi mravním sebehodnocením a mravním hodnocením absolutním, objektivním, vnějším, transcendentním...

    Po užasném úspěchu rozumu v naší západní civilizaci rozšířil člověk kompetence rozumu automaticky ("bezmyšlenkovitě"), což by mohlo být možná příčinou toho, proč se dnes nacházíme ve slepé uličce mravního relativismu.

    Jestliže připustíme, že pro dobré fungování společnosti není ani tak důležité, aby všichni žili podle mravního ideálu, ale spíše to, aby se všichni společně na určitém ideálu shodli, pak by tedy pro samotné uspokojivé fungování společnosti nebylo důležité expertní nalezení dokonalé Pravdy (ta nakonec musí zůstat vždy skryta), ale kulturní nalezení shody na nedokonalé interpretaci Pravdy.

    Kulturní adaptace prostě produkuje společenskou shodu daleko efektivněji nežli expertní (autoritativní) hledání ideálního sociálního designu společnosti, jehož aplikaci je třeba mocensky vynutit.

    JP
    October 30, 2018 v 12.11
    Paní Hájková, obávám se že celou řadu konkrétních příkladů pro tvrzení, že "jedna a jedna rovná se bramborový salát", bychom našli i v rámci diskusí na DR... ;-)
    + Další komentáře