Moderní peněžní teorie nahání strach. Právem?
Vladan HodulákModerní peněžní teorie — Modern Monetary Theory (známá pod zkratkou MMT) se stává předmětem živých debat s tím, jak se k ní začínají hlásit politici jako Ocasio-Cortezová či Bernie Sanders. Zastáncům statu quo nahání strach. Čeho se bojí?
V posledních měsících se především v USA živě diskutuje o neotřelé ekonomické teorií, která značně mění doposud převládající pohled na peníze a s tím i na možnosti a omezení fungování především veřejného sektoru hospodářství. Do podvědomí se moderní peněžní teorie (Modern monetary theory — MMT) dostává i v České republice. Na nedávnou návštěvu jednoho z jejích hlavních představitelů Randalla Wraye v Brně Hospodářské noviny zareagovaly článkem, ve kterém jej nazvali jedním z nejnebezpečnějších lidí dneška.
↗
MMT začíná nahánět hrůzu zastáncům statu quo nejen svým obsahem, ale i tím, kteří politici se k ní hlásí. Repro DR
Proč tolik povyku kolem jedné ekonomické teorie a proč zrovna teď? Jsou pro to dva důvody. Tím prvním je, co MMT hlásá, a tím druhým, kdo se jí v současnosti začal zaštiťovat. Zjednodušeně, když vaše ekonomická teorie mimo jiné tvrdí, že stát nemůže — nedobrovolně — zbankrotovat ve vlastní měně a vaší teorií se začnou zaštiťovat populární politici jako Alexandria Ocasio-Cortezová, vyděsíte řadu vlivných lidí a vyvoláte bouřlivou reakci.
Základy MMT
MMT je makroekonomická teorie, která se soustředí na reálné fungování současného peněžního systému. Byla vypracována v průběhu posledních tří dekád a jejími autory je skupina odborníků v čele s ekonomy Randallem Wrayem a Billem Mitchellem a bankéřem Warrenem Moslerem. Spojuje řadu proudů ekonomického myšlení z minulosti, včetně učení Johna Maynarda Keynese. Z tohoto důvodu bývá často řazena k postkeynesovskému proudu ekonomie.
Její zastánci kritizují současnou ekonomii hlavního proudu, která podle nich ve svých modelech neanalyzuje fungování skutečného hospodářství, což se následně odráží v zavádění chybných ekonomických politik. Jedním z hlavních důvodů tohoto selhání je podle vyznavačů MMT naprosto zavádějící chápání povahy peněz a jejich role ve společnosti.
Ekonomové hlavního proudu standardně považují peníze především za prostředek směny. Jejich hlavní funkcí je směnu usnadnit. Bez nich bychom museli přikročit k velmi těžkopádnému barteru. Cílem monetární politiky má být ovlivňování množství peněz v ekonomice, především působit tak, aby jich nebylo příliš mnoho a tím omezit inflaci. Mimoto však peníze příliš neovlivňují reálné hospodářské dění a netřeba se jimi dále zabývat.
Podle MMT jsou ale peníze především měřítkem společenských závazků — dluhů, to jest vlastně záznamem o společenském vztahu, a nikoli komoditou. Je potřeba rozlišovat peníze jako veřejnou autoritou stanovené měřítko hodnoty, kterým je například v České republice Koruna česká (podobně jednotkou měření váhy je gram a času sekunda) a konkrétními penězi, které obíhají v podobě mincí či bankovek anebo existují v podobě elektronických zápisů na účtech v bankách.
Všechny tyto konkrétně existující peníze vznikly jako něčí dluh, jsou oním záznamem o konkrétním společenském vztahu. Peníze tímto způsobem slouží jako zásadní nástroj hospodářské koordinace, jejich původním a nejdůležitějším účelem je mobilizace a koordinace zdrojů nutných k naplnění veřejného zájmu — skrze naplňování závazků neboli dluhů — v čase.
Teoreticky může kdokoli vydávat peníze, problém je, aby je ostatní přijímali. Stát je institucí, která definuje pravidla fungování peněžního systému, a navíc je i zdaleka největším subjektem v ekonomice. Z tohoto důvodu má de facto monopol na vydávání měny (bankovky, mince a rezervy v centrální bance).
Státem vydávané peníze stojí na vrcholu peněžní hierarchie. Od peněz státu jsou dále odvozeny peníze vytvářené bankami — například váš účetní zůstatek v bance — a dalšími subjekty. Tyto peníze jsou normálně směnitelné v poměru 1:1, když si například vyberete peníze ze svého účtu a proměníte je v bankomatu za bankovky, takže většina populace si struktury peněžní hierarchie vůbec není vědoma. Poptávku po penězích si je stát schopen zajistit díky tomu, že v nich vybírá daně, tím jim také dává hodnotu.
MMT obrací logiku fungovaní peněz. Peníze nejdříve vznikají jako dluh a až poté, co jsou vydány, se stávají něčím aktivem. Peníze nemohou existovat bez dluhů. Stát nejprve vydává peníze a zavazuje se, že je přijme zpět při placení daní.
Proto zastánci MMT občas tvrdí, že daně tu nejsou od toho, aby stát financovaly, ale od toho, aby zajistily správu nad fungováním peněžního systému. Především aby omezovaly růst cen — přílišné vydávání peněz státem bez jejich zpětného vybírání by časem nutně vedlo k inflaci.
Čím je MMT nebezpečná pro současné elity
Nyní je už pravděpodobně jasné, odkud pramení tvrzení zastánců MMT, že stát prakticky nemůže zbankrotovat ve vlastní měně — těžko vám může dojít něco, co sami vydáváte. Stát proto při svém jednání nečelí žádným finančním omezením. Teoreticky si může dovolit koupit cokoli, co je v jeho měně prodáváno. To ovšem neznamená, že neexistují omezení reálná.
Za prvé, reálné zdroje jsou omezené. Stát by sice podle Wraye a spol. měl využít své fiskální kapacity k zapojení zdrojů, které leží ladem, to jsou například nezaměstnaní, jež by stát mohl mobilizovat programem Garance práce. Ale od určité úrovně výdajů již volné zdroje nebudou k dispozici a další utrácení povede k přeplácení soukromého sektoru a tedy k inflaci.
Zda a nakolik je lepší situaci vyřešit snížením výdajů, zvýšením příjmů anebo tolerováním vyšší inflace pak závisí na konkrétní situaci. Hlavním nástrojem pro zajištění cenové stability má být především zmíněný program Garance práce. Vždy ale výsledkem bude reálná redistribuce.
Druhé reálné omezení představují vztahy se zahraničím. Podle MMT by se stát v žádném případě neměl zadlužit v cizí měně, protože pak se opravdu začne jeho hospodaření podobat hospodaření domácnosti, kde výdaje musí být vyrovnány příjmy. Státy zadlužující se v cizích měnách ztrácejí část své suverenity a důsledkem přílišného zahraničního dluhu je často finanční a hospodářská krize, v jejímž průběhu země musí přijmout politiky úsporných opatření nadiktované zvenčí věřiteli a Mezinárodním měnovým fondem.
Z různých důvodů stát sám na sebe uvaluje ve finanční oblasti všelijaká omezení. Patří mezi ně nezávislost centrální banky, zákaz financovat vládní operace přímo centrální bankou (monetizace), stropy státních deficitů nebo navázání své měny na jinou měnu či komoditu (dlouho to bylo zlato).
Tato omezení ale podle MMT podkopávají reálné možnosti ekonomik, a slouží spíše jako mocenský nástroj, kterým si určitá část obyvatelstva — především věřitelé — zajišťuje svoje privilegia. Pravidla jsou navíc porušována v situaci, když to finančním elitám vyhovuje. Klasickým příkladem byla záchrana bank v průběhu světové finanční krize.
MMT tak vlastně bourá dosavadní nejdůležitější argument proti státním politikám všeho druhu — že na ně nejsou peníze. Tvrdí, že peníze jsou na cokoli, na co jsou k dispozici reálné zdroje, jde jenom o to, k čemu je využijeme. Na MMT se proto odvolávají politici, kteří by chtěli využít stát k prosazení zásadnějších změn — jako zmíněná Alexandria Ocasio-Cortezová.
Bernie Sanders a Jeremy Corbyn k teorii byli zpočátku daleko skeptičtější, nicméně i oni postupem času mění názor. Jedním z hlavních důvodů pro názorový posun u Bernieho Sanderse je jistě i fakt, že jeho hlavní ekonomickou poradkyní se stala Stephanie Keltonová, dlouholetá Wrayova kolegyně z University of Missoury v Kansas City a v současnosti asi hlavní mediální hvězda MMT.
Diskuse
JP
April 16, 2019 v 10.34
Na této MMT je to pozitivní, že peníze chápe ne jako komoditu (tedy něco fixně daného), nýbrž jako vztah. Peníze jako společenský vztah - přesně tak to viděl i Marx.
Rozhodující nakonec je, co se děje "tam dole", tedy v reálné společenské produkci. Peníze - to je až poslední jevová forma reálné ekonomiky. Samozřejmě, těmi penězi je možno působit i zpětně na tu reálnou ekonomiku; ale to nic nemění na tom, že peníze jsou až derivátem, nikoli primární substancí.
Tady je ale v MMT jedna zásadní chyba. Totiž v tvrzení, že "stát dává penězům hodnotu, tím že v nich vybírá daně". Ty peníze jsou totiž apriori nositelem (reprezentantem) hodnoty. Když se určitá uzavřená ekonomická komunita dohodne na tom, že mořské mušličky budou reprezentovat hodnoty (tj. určité množství práce), pak k tomu není zapotřebí stát s jeho daněmi. Stejně tak bitcoiny - neuznané jako oficiální platidlo žádným státem, a přece funkční, dokud jsou reálným okruhem aktérů za nositele hodnot (energie nutné k jejich produkci) uznávány.
Ale o co se jedná: opravdu tomu není tak, že stát by mohl dělat co se mu zlíbí, jenom tím že natiskne větší množství vlastních peněz. To je klasickým krokem k inflaci. Kdy větší množství oběživa není kryté reálnými ekonomickými hodnotami. Takže ty představy že stát prostě vytiskne větší množství peněz, a za tyto peníze bude možno aktivovat (tj. zaměstnat) rezervní armádu nezaměstnaných, jsou naprosto zcestné. Buďto bude reálná ekonomika tyto nezaměstnané (s jejich pracovním výkonem) potřebovat, a pak si je sama zaměstná - anebo je potřebovat nebude, a pak není možné vytvářet nějaký ekonomický zázrak jenom tím, že do reálné ekonomiky budeme pumpovat prázdné peníze.
Rozhodující nakonec je, co se děje "tam dole", tedy v reálné společenské produkci. Peníze - to je až poslední jevová forma reálné ekonomiky. Samozřejmě, těmi penězi je možno působit i zpětně na tu reálnou ekonomiku; ale to nic nemění na tom, že peníze jsou až derivátem, nikoli primární substancí.
Tady je ale v MMT jedna zásadní chyba. Totiž v tvrzení, že "stát dává penězům hodnotu, tím že v nich vybírá daně". Ty peníze jsou totiž apriori nositelem (reprezentantem) hodnoty. Když se určitá uzavřená ekonomická komunita dohodne na tom, že mořské mušličky budou reprezentovat hodnoty (tj. určité množství práce), pak k tomu není zapotřebí stát s jeho daněmi. Stejně tak bitcoiny - neuznané jako oficiální platidlo žádným státem, a přece funkční, dokud jsou reálným okruhem aktérů za nositele hodnot (energie nutné k jejich produkci) uznávány.
Ale o co se jedná: opravdu tomu není tak, že stát by mohl dělat co se mu zlíbí, jenom tím že natiskne větší množství vlastních peněz. To je klasickým krokem k inflaci. Kdy větší množství oběživa není kryté reálnými ekonomickými hodnotami. Takže ty představy že stát prostě vytiskne větší množství peněz, a za tyto peníze bude možno aktivovat (tj. zaměstnat) rezervní armádu nezaměstnaných, jsou naprosto zcestné. Buďto bude reálná ekonomika tyto nezaměstnané (s jejich pracovním výkonem) potřebovat, a pak si je sama zaměstná - anebo je potřebovat nebude, a pak není možné vytvářet nějaký ekonomický zázrak jenom tím, že do reálné ekonomiky budeme pumpovat prázdné peníze.
AM
April 16, 2019 v 12.57
Ono to skoro vypadá, že když bylo AOC řečeno, že ten její new green deal není ufinancovatelný, oblíbila si ekonomickou teorii, která říká, že si můžeme natisknout tolik peněz, kolik potřebujeme - a ejhle, rázem ufinancovatelný je, že...
Více se učte, pane Poláčku, a méně poučujte.
Jako peníze lze použít cokoliv za jediného zásadního předpokladu, podmínky nutné i postačující: že všichni, se kterými potřebujete směňovat jakékoliv zboží jsou ochotni platbu vevámi zvolených penězích přijmout. Vaše ochota přijmout platbu v penězích, jaké vám nabídnu, pak bude záviset na vaší víře, že zrovna v takových penězích bude někdo jiný ochoten přijmout platbu od vás. Proto Marx píše, že penězi se, aspoň historicky, stává zboží, které má nějakou hodnotu samo o sobě, a teprve druhotně se směnná hodnota peněz od jejich zbožní hodnoty odděluje.
Například plán Evropského jara jak financovat Zelený Nový úděl v Evropě, který propaguje Janis Varoufakis, počítá s tím, že Evropská investiční banka vydá pro investice do zelené transformace evropského hospodářství ročně dluhopisy v hodnotě padesáti miliard euro. Tyto dluhopisy nabídne k prodeji na běžných kapitálových trzích — ale koupí je někdo? Důvěru investorů v tyto dluhopisy zajistí Evrospká centrální banka tím, že zaručí ochotu kdykoliv je odkoupit — kdyby je náhodou nikdo nechtěl, prostě je bude sama nakupovat, což by ve výsledku dopadlo stejně, jako kdyby rovnou ECB „natiskla‟ eura a dala je EIB na investice, nicméně jak tvrdí Janis Varoufakis, tato záruka hodnoty dluhopisů EIB by měla bohatě stačit k tomu, aby je rychle rozebrali soukromí investoři.
Stejně je to s výběrem daní, jímž dává stát hodnotu svým penězům: Pokud chcete v Česku vydělávat (a neumíte se schovat do daňového ráje), potřebujete české koruny na zaplacení českých daní. I kdyby vám nikdo nic za české koruny prodat nechtěl, stát si je od vás vezme jako plnění vaší daňové povinnosti. Proto pro vás mají české koruny hodnotu a jste ochoten v nich přijímat platby od druhých. A druzí jsou ochotni přijímat platby v českých korunách od vás, pokud počítají s tím, že budou platit české daně. Nu a protože víte, že české koruny vám jako platidlo uzná každý, kdo platí daně v Česku, můžete přijímat platby v korunách neomezeně, nemusíte si hlídat, abyste si jich nevzal víc, než při závěrečném vyúčtování předáte státu. Výběr daní v českých koruných udržuje důvěru českých daňových poplatníků v českou korunu jako platidlo, a tím vytváří její hodnotu jako oběživa mezi českými daňovými poplatníky.
Kdyby český stát začal vybírat daně i v jiné měně, už by vás nenutil koruny přijímat, ale pořád by vám aspoň ručil za to, že když je přijmete, daně jimi zaplatit můžete — aspoň k tomu vám pořád budou vždycky dobré, i kdyby si je od vás už nikdo jiný nechtěl vzít. Kdyby ale stát přestal vybírat daně v korunách, případně kdyby je přestal vybírat vůbec, pořád byste sice mohl korunami platit, jenže jen mezi lidmi, kteří jim jako platidlu důvěřují — a stát už by za tuto důvěru nijak neručil.
Proto je to právě výběr daní, co vytváří hodnotu státní měny — jakkoliv velikost této hodnoty v poměru ke směnné hodnotě různých druhů zboží nebo jiných měn je následně určována jinými jevy a vlivy.
Jako peníze lze použít cokoliv za jediného zásadního předpokladu, podmínky nutné i postačující: že všichni, se kterými potřebujete směňovat jakékoliv zboží jsou ochotni platbu vevámi zvolených penězích přijmout. Vaše ochota přijmout platbu v penězích, jaké vám nabídnu, pak bude záviset na vaší víře, že zrovna v takových penězích bude někdo jiný ochoten přijmout platbu od vás. Proto Marx píše, že penězi se, aspoň historicky, stává zboží, které má nějakou hodnotu samo o sobě, a teprve druhotně se směnná hodnota peněz od jejich zbožní hodnoty odděluje.
Například plán Evropského jara jak financovat Zelený Nový úděl v Evropě, který propaguje Janis Varoufakis, počítá s tím, že Evropská investiční banka vydá pro investice do zelené transformace evropského hospodářství ročně dluhopisy v hodnotě padesáti miliard euro. Tyto dluhopisy nabídne k prodeji na běžných kapitálových trzích — ale koupí je někdo? Důvěru investorů v tyto dluhopisy zajistí Evrospká centrální banka tím, že zaručí ochotu kdykoliv je odkoupit — kdyby je náhodou nikdo nechtěl, prostě je bude sama nakupovat, což by ve výsledku dopadlo stejně, jako kdyby rovnou ECB „natiskla‟ eura a dala je EIB na investice, nicméně jak tvrdí Janis Varoufakis, tato záruka hodnoty dluhopisů EIB by měla bohatě stačit k tomu, aby je rychle rozebrali soukromí investoři.
Stejně je to s výběrem daní, jímž dává stát hodnotu svým penězům: Pokud chcete v Česku vydělávat (a neumíte se schovat do daňového ráje), potřebujete české koruny na zaplacení českých daní. I kdyby vám nikdo nic za české koruny prodat nechtěl, stát si je od vás vezme jako plnění vaší daňové povinnosti. Proto pro vás mají české koruny hodnotu a jste ochoten v nich přijímat platby od druhých. A druzí jsou ochotni přijímat platby v českých korunách od vás, pokud počítají s tím, že budou platit české daně. Nu a protože víte, že české koruny vám jako platidlo uzná každý, kdo platí daně v Česku, můžete přijímat platby v korunách neomezeně, nemusíte si hlídat, abyste si jich nevzal víc, než při závěrečném vyúčtování předáte státu. Výběr daní v českých koruných udržuje důvěru českých daňových poplatníků v českou korunu jako platidlo, a tím vytváří její hodnotu jako oběživa mezi českými daňovými poplatníky.
Kdyby český stát začal vybírat daně i v jiné měně, už by vás nenutil koruny přijímat, ale pořád by vám aspoň ručil za to, že když je přijmete, daně jimi zaplatit můžete — aspoň k tomu vám pořád budou vždycky dobré, i kdyby si je od vás už nikdo jiný nechtěl vzít. Kdyby ale stát přestal vybírat daně v korunách, případně kdyby je přestal vybírat vůbec, pořád byste sice mohl korunami platit, jenže jen mezi lidmi, kteří jim jako platidlu důvěřují — a stát už by za tuto důvěru nijak neručil.
Proto je to právě výběr daní, co vytváří hodnotu státní měny — jakkoliv velikost této hodnoty v poměru ke směnné hodnotě různých druhů zboží nebo jiných měn je následně určována jinými jevy a vlivy.
JN
April 16, 2019 v 18.49
Centrální banka sice má jako jediná právo vydávat oběživo, ale tím v oběhu žádné nové peníze nevzniknou.
Oběživo je vydáváno proto, aby bylo možno již vzniklé bezhotovostní peníze (čísla na účtech) vyměnit za peníze hotovostní.
Bezhotovostní peníze v centrální bance nevznikají. Ty vznikají jako dluh poskytovaný komerčními bankami nebankovním subjektům. Podle jiného výkladu vznikají peníze prostřednictvím tzv. vkladového multiplikátoru. Přírůstek peněz v oběhu pak bude roven počátečnímu vkladu lomeno míra rezerv (část vkladu uložená u centrální banky). Například při vkladu 1000 000Kč a rezervách 5% je přírůstek peněz v oběhu 1000 000/0.05, tedy 20 000 000Kč.
Bezhotovostní peníze v centrální bance nevznikají. Ty vznikají jako dluh poskytovaný komerčními bankami nebankovním subjektům. Podle jiného výkladu vznikají peníze prostřednictvím tzv. vkladového multiplikátoru. Přírůstek peněz v oběhu pak bude roven počátečnímu vkladu lomeno míra rezerv (část vkladu uložená u centrální banky). Například při vkladu 1000 000Kč a rezervách 5% je přírůstek peněz v oběhu 1000 000/0.05, tedy 20 000 000Kč.
April 16, 2019 v 21.40
"Podle MMT jsou ale peníze především měřítkem společenských závazků – dluhů, to jest vlastně záznamem o společenském vztahu, a nikoli komoditou."
Mně se nezdá, že by komodity byly něco, co existuje mimo společenské závazky. S komoditami se přece může obchodovat na burze jen na množství, protože nějaká sít vztahů garantuje standardní kvalitu, nějaká důvěra zaručuje, že prodávající to množství komodity opravdu má atd. Pytlík mouky ve špajzu má solidní materiální existenci, ale tisíc tun pšenice je myšlenkový objekt, u kterého lidé věří, že mu nějaká fyzicky existující pšenice odpovídá.
Mně se nezdá, že by komodity byly něco, co existuje mimo společenské závazky. S komoditami se přece může obchodovat na burze jen na množství, protože nějaká sít vztahů garantuje standardní kvalitu, nějaká důvěra zaručuje, že prodávající to množství komodity opravdu má atd. Pytlík mouky ve špajzu má solidní materiální existenci, ale tisíc tun pšenice je myšlenkový objekt, u kterého lidé věří, že mu nějaká fyzicky existující pšenice odpovídá.
April 16, 2019 v 22.08
Také si kladu otázku, jak je to s tím, že státy potřebují vybírat daně ne kvůli státním výdajům, ale kvůli měně. Daně se přece vybíraly i v době, kdy peníze byly mince z drahého kovu. Florin neměl svou cenu proto, že se jím platily daně ve Florencii.
JN
April 17, 2019 v 9.06
Poněkud úsměvné, ale pro naši situaci signifikantní
je to, že peníze bezesporu vytvořil člověk, ale ekonomové se nyní přou, jak vlastně peníze v oběhu vznikají.
April 17, 2019 v 9.12
Jestliže něco vytvořil člověk, neznamená to, že tu věc také ovládá. Věc může naopak ovládat jeho.
JN
přesto je to smyslem života mnohých.
JP
April 17, 2019 v 11.01
Pane Macháčku, ten stát (respektive jeho bankovní instituce) může být jenom potud tím garantem hodnoty jeho peněz, dokud jsou tyto peníze kryty reálnými ekonomickými hodnotami. Jakmile tento stát začne do této ekonomiky pumpovat prázdné peníze, pak ta důvěra v něj - i tyto peníze - velice rychle pomine.
Ve Vašem případě se ani tak nejedná o to "učit se"; stačilo by jenom trochu přemýšlet.
Ve Vašem případě se ani tak nejedná o to "učit se"; stačilo by jenom trochu přemýšlet.
JN
April 17, 2019 v 11.20
Jenže vy ty peníze na zaplacení daní prostě potřebujete, i když v ně důvěru nemáte.
April 17, 2019 v 11.23
Já myslím, že důvěra v peníze neznamená nic jiného, než věřit tomu, že jimi mohu zaplatit (tedy že druhá strana je přijme).
MP
Dokonce se daně vybíraly tam, kde žádná měna nebyla -- v kožkách, obílí a dětech. A vysoké, po německu řádně vybírané daně nedokázaly nijak zachránit při hyperinflaci německou měnu, nakonec muselo pomoci žito.
MMT opravdu vzbuzuje strach. Ukazuje, jak hluboko je v myslích amerických ekonomů (a tím i světových) zažraný monetarismus, když takhle jednostranné a naivní reakce na něj působí tak osvobodivým dojmem.
MMT opravdu vzbuzuje strach. Ukazuje, jak hluboko je v myslích amerických ekonomů (a tím i světových) zažraný monetarismus, když takhle jednostranné a naivní reakce na něj působí tak osvobodivým dojmem.
MP
Ta Varoufakisova úvaha není nic jiného než inovovaný keynesianismu. Fiskální operace, která by byla mimořádně riskantní a dosti pravděpodobně by pohřbila Euro jako společnou měnu, ale vlastně klasická intervence, která vychází z velmi konzervativního pojetí měny a měnové politiky. S MMT v podání AOC a Vladana Huduláka nemá mnoho společného, jako obvykle Varoufakis mluví jako radikální politik a co do odborného gruntu velmi usedlý ekonom.
VK
V tomto se podle všeho mýlíte. Varoufakisův návrh, tím že v sobě obsahuje neomezenou garanci ECB dluhopisy kdykoli odkoupit, případně je nakupovat rovnou sama za peníze "out of air" - se dostává přesně do sféry MMT. Přinejmenším do oblasti návrhů otevřeně využívajících monetizaci suverénního dluhu.
MP
Záruku odkoupení dluhopisů emitorem je dost nezbytná součást fungování dluhopisů. A ke strategii nabídky patří to, že určím kdy a za kolik. Obdobně nákup vlastních dluhopisů je známá a riskantní forma prodejní strategie. Monetizaci suverénního dluhu využivá každá národní ekonomika s dostatečnou mírou kredibility. Takže jde nakonec jen o slovo "otevřeně".
Potíž s Varoufakisovým plánem je v tom, dluh EU by nebyl zase tak docela suverénní.
Potíž s Varoufakisovým plánem je v tom, dluh EU by nebyl zase tak docela suverénní.
Najde se překvapivě mnoho lidí, kteří věří, že stačí jen trochu přemýšlet jako Josef Poláček, a vyvrátí Einsteinovu teorii relativity.
Kupodivu zřejmě člověk potřebuje víc než jen trochu přemýšlet, aby si vůbec všiml, že Einstein si svou slavnou teorii nevycucal z prstu, že to nebyl jen tak nějaký nápad, který se v jeho geniálním mozku zjevil jako blesk z čistého nebe, ale že šlo o výsledek práce, jejímž podkladem byly výsledky práce řady jiných fyziků, kteří rovněž navazovali jeden na druhého v rozvětvených a provázaných řetězcích, na jejichž četných koncích — nebo spíše začátcích, v jejich kořenech — leží mnohá pozorování a pokusy. Kdokoliv to myslí vážně s hledáním a opravováním nějakých omylů v práci kohokoliv z nich, musí buď nastudovat celou tu sumu předchozího vědeckého poznání, na kterou nějaký ten Einstein navazoval, anebo to vzít pěkně od podlahy, sám pozorovat a dělat pokusy a sám odvést znovu a lépe práci několika generací vědců.
Představa, že takovou vědeckou práci lze hravě nahradit chvilkovým přemýšlením, je patrně obzvlášť rozšířená v ekonomii, kde jí nahrává vládnoucí ekonomie neoklasická. Ta se radikálně rozešla s pozorováními a pokusy a vystavěla náboženství uctívající neviditelnou ruku trhu a soukromé vlastnictví na několika jednoduchých, snadno srozumitelných a naprosto chybných dogmatech.
Moderní měnová teorie se nápadně podobá teoriím dosti starým, napřílad těm Keynesovým, protože převratná není ani tak svým obsahem, jako tím, že vrací ekonomii do přednáboženských časů, do doby, kdy se ekonomové ještě snažili být vědci. Je to něco jako renesance, když se evropská kultura vrátila ke kultuře a vědě antické a navázala na ni po tisíci letech křesťanského temna.
Kupodivu zřejmě člověk potřebuje víc než jen trochu přemýšlet, aby si vůbec všiml, že Einstein si svou slavnou teorii nevycucal z prstu, že to nebyl jen tak nějaký nápad, který se v jeho geniálním mozku zjevil jako blesk z čistého nebe, ale že šlo o výsledek práce, jejímž podkladem byly výsledky práce řady jiných fyziků, kteří rovněž navazovali jeden na druhého v rozvětvených a provázaných řetězcích, na jejichž četných koncích — nebo spíše začátcích, v jejich kořenech — leží mnohá pozorování a pokusy. Kdokoliv to myslí vážně s hledáním a opravováním nějakých omylů v práci kohokoliv z nich, musí buď nastudovat celou tu sumu předchozího vědeckého poznání, na kterou nějaký ten Einstein navazoval, anebo to vzít pěkně od podlahy, sám pozorovat a dělat pokusy a sám odvést znovu a lépe práci několika generací vědců.
Představa, že takovou vědeckou práci lze hravě nahradit chvilkovým přemýšlením, je patrně obzvlášť rozšířená v ekonomii, kde jí nahrává vládnoucí ekonomie neoklasická. Ta se radikálně rozešla s pozorováními a pokusy a vystavěla náboženství uctívající neviditelnou ruku trhu a soukromé vlastnictví na několika jednoduchých, snadno srozumitelných a naprosto chybných dogmatech.
Moderní měnová teorie se nápadně podobá teoriím dosti starým, napřílad těm Keynesovým, protože převratná není ani tak svým obsahem, jako tím, že vrací ekonomii do přednáboženských časů, do doby, kdy se ekonomové ještě snažili být vědci. Je to něco jako renesance, když se evropská kultura vrátila ke kultuře a vědě antické a navázala na ni po tisíci letech křesťanského temna.
JN
April 18, 2019 v 14.49
Ano, pane Macháčku, evropská kultura v období renesance konečně vykročila z tisíciletého křesťanského temna.
Například katedrála Notre-Dame je produktem tohoto kulturního temna. V době Velké francouzské revoluce se uvažovalo o její demolici.
Trochu mě překvapilo, když jsem tu viděl zamávat strašákem německé hyperinflace zrovna Martina Profanta, který obvykle vystupuje ze sociálně demokratických pozic. Čekal bych to spíše od Josefa Poláčka, který o sobě tu a tam mluví jako o marxistovi, aby po většinu času obhajoval dogmata neoklasického ekonomického kultu pomocí obvyklých rituálů.
Legenda o německá hyperinflaci patří k těmto rituálům, posloužila zejména jako záminka, samozřejmě falešná, pro vymanění měnové politiky států zpod demokratické kontroly, pro to, aby státy předaly vládu nad svými měnami z moci „nezodpovědných‟ demokraticky volených politiků do rukou nezávislých centrálních bank řízených „zodpovědnými‟ staršími muži (tuším, že mladíci, nebo dokonce ženy, se v představenstvu centrálních bank vyskytují velice vzácně, pokud vůbec), kteří jsou do svých funkcí jmenováni (u nás prezidentam a doživotně) a nikomu se nezodpovídají (nelze je odvolat). Vrcholným vtipem tohoto uspořádání je ražebné (seigneurage), historicky poplatek vybíraný panovníkem od jeho vazalů za to, že jim propůjčil právo razit vlastní měnu, dnes úrok placený státem centrální bance za to, že si od ní půjčuje svou vlastní měnu — moderní stát se takto jeví jako obraz středověké monarchie, ve které svrchovaným králem je guvernér centrální banky, zatímco premiér demokraticky volené vlády vystupuje v roli jeho vazala.
Obzvláště živá je legenda o německé hyperinfalci samozřejmě v Německu, kde se o ni opírá tamní kult rozpočtové zodpovědnosti. Tomu Němci oddaně přinášejí oběti, ať už jde o jejich vlastní nezaměstnané, anebo celé Řecko.
Musím přiznat, že ačkoliv jsem si dal s odpovědí načas, nedohledal jsem, přinejmenším zatím, žádnou vědeckou práci, která by analyzovala německou hyperinflaci z hlediska moderní měnové teorie. Jsem příliš líný na to, abych si nastudoval víc než hesla z Wikipedie, ale i ta stačí, když tedy člověk ovládá cizí jazyky, aspoň angličtinu, a není odkázán jen na Wikipedii českou, aby se v legendě o nezodpovědné vládě ničící německé hospodářství rozhazovačným tiskem peněz vyjevily zásadní nesrovnalosti.
Německo jednak vyšlo z První světové války se značným zahraničním dluhem, jednak bylo donuceno k platbě enormních válečných reparací. V souvislosti s válečným dluhem Německa by mohla být zajímavá zmínka, že Německo financovalo válečné výdaje výlučně půjčkami, zatímco Francie zavedla pro jejich financování první daň z příjmu — naznačuje to, že Německo v té době možná ani nevybíralo mnoho daní, které by zajišťovaly základní důvěru v jeho měnu. Podle Londýnského plánu plateb mělo Německo splácet válečné reparace ve zlatě nebo zahraniční měně ve výši dvou miliard zlatých marek ročně plus 26 % hodnoty německého exportu. Německo tedy bylo nuceno vyrábět na export se ziskem vyšším než 26 % — a přinejmenším heslo Wikipedie se ani nezmiňuje o tom, že by se snad od hodnoty exportu odečítala hodnota importu, takže to vypadá, že oněch 26 % muselo Německo odvádět ze všeho, co vyvezlo, zcela bez ohledu na to, co všechno a za jakou cenu muselo dovézt. A kdyby tohle k úplnému vysátí Německa nestačilo, byly tu ještě ty dvě miliardy zlatých marek (nevím sice, co přesně to znamená, ale zjevně jde o velké množství čehosi odvozeného od ceny zlata), které muselo Německo každoročně nekde vzít k těm 26 % hodnoty exportu navíc.
Německo tak bylo násilím nuceno, aby rozprodalo do zahraničí vše hodnotné, co mělo a oč mohl mít někdo zájem, vydrancovalo své přírodní bohatství a sedřelo své pracující s kůže. Je ironické, poučení, jaké Německo z následující hyperinflace vyvodilo, je vedlo k tomu, aby v řecké dluhové krizi vnutilo Řecku podmínky nápadně podobné tomu, co jeho vlastní legendární hyperinflaci způsobilo.
Hyperinfalci se Německo samozřejmě vyhnout mohlo, hospodářské krizi ale nikoliv. Mělo na vybranou pouze, jakým přesně způsobem přivede své obyvatelstvo na mizinu.
Tisk peněz na nákup zahraničních měn a zlata pro splácení dluhu vypadal v první chvíli jako dobrý nápad. Pouze však, když si odmyslíme, že Německo takto prodávalo svou měnu zákazníkům, kteří pro ni neměli žádné využití — nebylo nic, co by chtěli nakupovat za německé marky, a neměli ani potřebu platit v německých markách daně. Že se tento plán během několika let zhroutil, je ve skutečnosti důkazem toho, jak málo je nutné obávat se inflace, ne jak moc — na první pohled by se měl zhroutit okamžitě.
Dokonce se situace v Německu zdála být vcelku únosnou, dokud se Německo nezpozdilo s platbou reparací a Francie na to neodpověděla vojenským obsazením Porúří. Přijít o Porúří bylo pro tehdejší Německo něco jako pro dnešní Ukrajinu přijít o Donbas — dokonce horší, protože s Porúřím by Německo tehdy bylo, nemít ty zahraniční dluhy z války a nemuset platit válečné reparace, evropskou průmyslovou velmocí. Proč přesně se Německo se splátkou zpozdilo, Wikipedie nerozvádí, aspoň ne tak, abych to pochopil, ale zdá se to být jasné — německá vláda nezbídačovala své občany dostatečně rychle. Holt v ní seděli sociální demokraté. Vláda vyzvala obyvatele Porúří ke generální stávce proti okupantům, a ještě je podporovala sociálními dávkami — samozřejmě v tištěných penězích. V podmínkách už tak rychlé inflace a země zbavené své hlavní průmyslové oblasti, když zbytek Německa neměl možnost reagovat na příliv peněz rozvojem žádných výrobních kapacit, to byla poslední, smrtící rána.
Možná se ještě zkusím porozhlédnout v databázích odborné literatury po nějakém tom rozboru té slavné hyperinflace z hlediska MMT, který bych ještě navíc dokázal pochopit. Předpokládám, že taková analýza může obsahovat zajímavé závěry, nicméně těžko něco změní na tom hlavním:
V případě, že prohrajete válku a vítězové drancují vaši zemi, žádné zázračné bohatství, kterým byste se mohli vykoupit, vám žádná ekonomická teorie nevytvoří. Ani ta moderní měnová.
Ať se přihlásí, kdo si myslí, že je to její chyba.
Legenda o německá hyperinflaci patří k těmto rituálům, posloužila zejména jako záminka, samozřejmě falešná, pro vymanění měnové politiky států zpod demokratické kontroly, pro to, aby státy předaly vládu nad svými měnami z moci „nezodpovědných‟ demokraticky volených politiků do rukou nezávislých centrálních bank řízených „zodpovědnými‟ staršími muži (tuším, že mladíci, nebo dokonce ženy, se v představenstvu centrálních bank vyskytují velice vzácně, pokud vůbec), kteří jsou do svých funkcí jmenováni (u nás prezidentam a doživotně) a nikomu se nezodpovídají (nelze je odvolat). Vrcholným vtipem tohoto uspořádání je ražebné (seigneurage), historicky poplatek vybíraný panovníkem od jeho vazalů za to, že jim propůjčil právo razit vlastní měnu, dnes úrok placený státem centrální bance za to, že si od ní půjčuje svou vlastní měnu — moderní stát se takto jeví jako obraz středověké monarchie, ve které svrchovaným králem je guvernér centrální banky, zatímco premiér demokraticky volené vlády vystupuje v roli jeho vazala.
Obzvláště živá je legenda o německé hyperinfalci samozřejmě v Německu, kde se o ni opírá tamní kult rozpočtové zodpovědnosti. Tomu Němci oddaně přinášejí oběti, ať už jde o jejich vlastní nezaměstnané, anebo celé Řecko.
Musím přiznat, že ačkoliv jsem si dal s odpovědí načas, nedohledal jsem, přinejmenším zatím, žádnou vědeckou práci, která by analyzovala německou hyperinflaci z hlediska moderní měnové teorie. Jsem příliš líný na to, abych si nastudoval víc než hesla z Wikipedie, ale i ta stačí, když tedy člověk ovládá cizí jazyky, aspoň angličtinu, a není odkázán jen na Wikipedii českou, aby se v legendě o nezodpovědné vládě ničící německé hospodářství rozhazovačným tiskem peněz vyjevily zásadní nesrovnalosti.
Německo jednak vyšlo z První světové války se značným zahraničním dluhem, jednak bylo donuceno k platbě enormních válečných reparací. V souvislosti s válečným dluhem Německa by mohla být zajímavá zmínka, že Německo financovalo válečné výdaje výlučně půjčkami, zatímco Francie zavedla pro jejich financování první daň z příjmu — naznačuje to, že Německo v té době možná ani nevybíralo mnoho daní, které by zajišťovaly základní důvěru v jeho měnu. Podle Londýnského plánu plateb mělo Německo splácet válečné reparace ve zlatě nebo zahraniční měně ve výši dvou miliard zlatých marek ročně plus 26 % hodnoty německého exportu. Německo tedy bylo nuceno vyrábět na export se ziskem vyšším než 26 % — a přinejmenším heslo Wikipedie se ani nezmiňuje o tom, že by se snad od hodnoty exportu odečítala hodnota importu, takže to vypadá, že oněch 26 % muselo Německo odvádět ze všeho, co vyvezlo, zcela bez ohledu na to, co všechno a za jakou cenu muselo dovézt. A kdyby tohle k úplnému vysátí Německa nestačilo, byly tu ještě ty dvě miliardy zlatých marek (nevím sice, co přesně to znamená, ale zjevně jde o velké množství čehosi odvozeného od ceny zlata), které muselo Německo každoročně nekde vzít k těm 26 % hodnoty exportu navíc.
Německo tak bylo násilím nuceno, aby rozprodalo do zahraničí vše hodnotné, co mělo a oč mohl mít někdo zájem, vydrancovalo své přírodní bohatství a sedřelo své pracující s kůže. Je ironické, poučení, jaké Německo z následující hyperinflace vyvodilo, je vedlo k tomu, aby v řecké dluhové krizi vnutilo Řecku podmínky nápadně podobné tomu, co jeho vlastní legendární hyperinflaci způsobilo.
Hyperinfalci se Německo samozřejmě vyhnout mohlo, hospodářské krizi ale nikoliv. Mělo na vybranou pouze, jakým přesně způsobem přivede své obyvatelstvo na mizinu.
Tisk peněz na nákup zahraničních měn a zlata pro splácení dluhu vypadal v první chvíli jako dobrý nápad. Pouze však, když si odmyslíme, že Německo takto prodávalo svou měnu zákazníkům, kteří pro ni neměli žádné využití — nebylo nic, co by chtěli nakupovat za německé marky, a neměli ani potřebu platit v německých markách daně. Že se tento plán během několika let zhroutil, je ve skutečnosti důkazem toho, jak málo je nutné obávat se inflace, ne jak moc — na první pohled by se měl zhroutit okamžitě.
Dokonce se situace v Německu zdála být vcelku únosnou, dokud se Německo nezpozdilo s platbou reparací a Francie na to neodpověděla vojenským obsazením Porúří. Přijít o Porúří bylo pro tehdejší Německo něco jako pro dnešní Ukrajinu přijít o Donbas — dokonce horší, protože s Porúřím by Německo tehdy bylo, nemít ty zahraniční dluhy z války a nemuset platit válečné reparace, evropskou průmyslovou velmocí. Proč přesně se Německo se splátkou zpozdilo, Wikipedie nerozvádí, aspoň ne tak, abych to pochopil, ale zdá se to být jasné — německá vláda nezbídačovala své občany dostatečně rychle. Holt v ní seděli sociální demokraté. Vláda vyzvala obyvatele Porúří ke generální stávce proti okupantům, a ještě je podporovala sociálními dávkami — samozřejmě v tištěných penězích. V podmínkách už tak rychlé inflace a země zbavené své hlavní průmyslové oblasti, když zbytek Německa neměl možnost reagovat na příliv peněz rozvojem žádných výrobních kapacit, to byla poslední, smrtící rána.
Možná se ještě zkusím porozhlédnout v databázích odborné literatury po nějakém tom rozboru té slavné hyperinflace z hlediska MMT, který bych ještě navíc dokázal pochopit. Předpokládám, že taková analýza může obsahovat zajímavé závěry, nicméně těžko něco změní na tom hlavním:
V případě, že prohrajete válku a vítězové drancují vaši zemi, žádné zázračné bohatství, kterým byste se mohli vykoupit, vám žádná ekonomická teorie nevytvoří. Ani ta moderní měnová.
Ať se přihlásí, kdo si myslí, že je to její chyba.
JP
April 23, 2019 v 10.22
Pane Macháčku, celý tento rozsáhlý elaborát jste si mohl ušetřit, kdybyste jenom trochu věnoval pozornosti tomu, o čem je tu vlastně řeč.
Nebyla tu řeč o německé hyperinflaci z poválečné doby, jakožto o jevu bezpochyby extrémním a anomálním.
Byla tu řeč o "docela obyčejné" inflaci, která vzniká naprosto pravidelně kdekoli, kde se do reálné ekonomiky uměle napumpuje nadměrné množství peněz, které nejsou kryté reálnými hodnotami.
Je to opravdu naprosto jednoduché; zkuste si o tom něco přečíst v té Vaší anglické Wikipedii.
Nebyla tu řeč o německé hyperinflaci z poválečné doby, jakožto o jevu bezpochyby extrémním a anomálním.
Byla tu řeč o "docela obyčejné" inflaci, která vzniká naprosto pravidelně kdekoli, kde se do reálné ekonomiky uměle napumpuje nadměrné množství peněz, které nejsou kryté reálnými hodnotami.
Je to opravdu naprosto jednoduché; zkuste si o tom něco přečíst v té Vaší anglické Wikipedii.
JP
April 23, 2019 v 10.32
P.S. Ostatně, pane Macháčku, nikdy jsem o sobě netvrdil že jsem marxista. Marxovy analýzy určitých struktur a procesů především v kapitalistické ekonomicko-společenské formaci používám výhradně tam, kde to má svůj dobrý význam a smysl. Marxismus pro mě není náboženstvím, pod jehož dogmata bych mechanicky a bezmyšlenkovitě subsumoval celý reálný svět.
MP
To s tím výkladem německé hyperinflace bylo stejně zbytečné jako nepřesné. Nestrašil jsem hyperinflací, která by vznikala primárně z tisknutí nekrytých peněz. Konstatoval jsem historický fakt -- souběh na evropské poměry vysokého zdanění a hyperinflace, která v Německu proběhla -- a tento fakt není legenda. Kdyby platili myšlenky, který jsi uvedl, muselo by to fungovat i v situaci poválečného zadlužení, dokonce právě v ni -- kromě plnění daňové povinnosti vůči národnímu státu by tu byla příležitost vlastní peníze udat; totiž jako splátku reparací.
Prostor pro měnovou politiky je obrovský a také velmi různorody. Americký dolar stabilizovaný svým významem pro obchodování ropy (petrodolary) a dalších komodit, setrvačnou pozicí v portfolii devizových rezerv a ve vnitřním účetnictví řady nadnárodních holdingů atd. vydrží téměř všechno. Období úspěchu ukotvilo pozici japonského jenu přes obrovské zadlužení a horšící se platební bilance. Euro -- které je měnou pro větší vnitřní trh než dolar, opírá se o ekonomiky s nižší celkovou mírou zadlužení se spolehlivější dynamikou růstu -- naopak představuje velmi křehkou měnu.
Takže za
a) Část nápadů AOC roste z nereflektovaného faktu, že USA prostřednictvím dolaru stále ještě přerozděluje světový produkt ve svůj prospěch; ta část se docela dobře vymezit srovnáním s neokeynesiánským jádrem navrhované Varoufakisovy politiky.
b) Stát sice může velmi těžko zbankrotovat proti své vůli, ale např. v případě Řecka a Německa v roce 1923, když už jsem ho zmínil, bude to nezbankrotování na úkor jeho obyvatel.
c) Varoufakisova úvaha o zelené politice by byla docela přitažlivá. Jen kdyby euro byla měna evropského státu a nikoli křehká měna společenství, které není schopno mít měnovou politiku a ještě z toho dělá ctnost.
Prostor pro měnovou politiky je obrovský a také velmi různorody. Americký dolar stabilizovaný svým významem pro obchodování ropy (petrodolary) a dalších komodit, setrvačnou pozicí v portfolii devizových rezerv a ve vnitřním účetnictví řady nadnárodních holdingů atd. vydrží téměř všechno. Období úspěchu ukotvilo pozici japonského jenu přes obrovské zadlužení a horšící se platební bilance. Euro -- které je měnou pro větší vnitřní trh než dolar, opírá se o ekonomiky s nižší celkovou mírou zadlužení se spolehlivější dynamikou růstu -- naopak představuje velmi křehkou měnu.
Takže za
a) Část nápadů AOC roste z nereflektovaného faktu, že USA prostřednictvím dolaru stále ještě přerozděluje světový produkt ve svůj prospěch; ta část se docela dobře vymezit srovnáním s neokeynesiánským jádrem navrhované Varoufakisovy politiky.
b) Stát sice může velmi těžko zbankrotovat proti své vůli, ale např. v případě Řecka a Německa v roce 1923, když už jsem ho zmínil, bude to nezbankrotování na úkor jeho obyvatel.
c) Varoufakisova úvaha o zelené politice by byla docela přitažlivá. Jen kdyby euro byla měna evropského státu a nikoli křehká měna společenství, které není schopno mít měnovou politiku a ještě z toho dělá ctnost.
Všichni jsme viděli v přímém přenosu zkázu amerického dolaru během kvantitativního uvolňování, když si Fed postupně „natiskl‟ nějaké tři biliony dolarů[1] — přesnou sumou si nejsem jist, bylo to přece jen trochu daleko od nás a odborná ekonomická hatmatilka, byť předžvýkaná wikipedisty, je pro mě obtížně srozumitelná. Jsem si nicméně jist, že Alexandria Ocasio–Cortez se z této katastrofy poučila.
Krátce nato vyvolala Evropská centrální banka onu obávanou hyperinflaci i v eurozóně, když „natiskla‟ více než bilion euro[2]. Nakolik rozumím té ekonomické hatmatilce, „tiskla‟ tehdy nějakých 60 miliard euro měsíčně, tedy každý měsíc o „maličko‟ víc, než požaduje Varoufakis pro Zelený Nový úděl ročně. U údaje, že v roce 2016 urychlila ECB kvantitativní uvolňování z 60 miliard euro měsíčně na 80, schází na anglické Wikipedii odkaz na zdroj, takže je bez dalšího ověření nutno brát jej s rezervou.
To naše vlastní Česká národní banka zničila korunu slavnými intervencemi proti její hodnotě mezi roky 2013 a 2017[3]. Aby vyvolala inflaci, zopakovala přesně osvědčený německý recept, „tiskla‟ si koruny a nakupovala za ně zahraniční měny. Výslednou hyperinfalci jsme zažili na vlastní kůži, že? Celkem ČNB takto nakoupila devizové rezervy za 3,4 bilionu korun [4, 5], tedy více než dvojnásobek českého státního dluhu[6]. Odkoupit tento dluh ji ovšem ani nenapadne; svůj zisk prý sice odevzdává do státního rozpočtu[5], nicméně peníze, které si vytvořila z ničeho, do svého zisku nepočítá.
Přitom kdyby ČNB odkoupila celý český státní dluh, stále by jí jenom z toho, co natiskla během své záškodnické kampaně proti síle koruny, zbylo více než jeden a půl bilionu korun, téměř 90 miliard euro. Jen samotná ČNB by tedy mohla zároveň odkoupit celý česká státní dluh i zafinancovat veškeré potřebné investice do ozelenění nejen českého, ale celé evropského hospodářství na první rok Zeleného Nového údělu, a stále ještě by jí z toho, co už má „natištěno‟ zbylo.
1) https://en.wikipedia.org/wiki/Quantitative_easing#US_QE1,_QE2,_and_QE3
2) https://en.wikipedia.org/wiki/Quantitative_easing#Eurozone_and_Switzerland
3) https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2071438-vse-o-intervencich-cnb-si-vytiskla-stovky-miliard-otazka-je-co-ted-s-nimi
4) https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2358424-obri-devizove-rezervy-rozdelila-cnb-na-dve-casti-pro-ruzne-typy-investovani
5) https://www.cnb.cz/cs/statistika/platebni_bilance_stat/devizove_rezervy/drs_rada.htm
6) https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_dluh_%C4%8Ceska
Krátce nato vyvolala Evropská centrální banka onu obávanou hyperinflaci i v eurozóně, když „natiskla‟ více než bilion euro[2]. Nakolik rozumím té ekonomické hatmatilce, „tiskla‟ tehdy nějakých 60 miliard euro měsíčně, tedy každý měsíc o „maličko‟ víc, než požaduje Varoufakis pro Zelený Nový úděl ročně. U údaje, že v roce 2016 urychlila ECB kvantitativní uvolňování z 60 miliard euro měsíčně na 80, schází na anglické Wikipedii odkaz na zdroj, takže je bez dalšího ověření nutno brát jej s rezervou.
To naše vlastní Česká národní banka zničila korunu slavnými intervencemi proti její hodnotě mezi roky 2013 a 2017[3]. Aby vyvolala inflaci, zopakovala přesně osvědčený německý recept, „tiskla‟ si koruny a nakupovala za ně zahraniční měny. Výslednou hyperinfalci jsme zažili na vlastní kůži, že? Celkem ČNB takto nakoupila devizové rezervy za 3,4 bilionu korun [4, 5], tedy více než dvojnásobek českého státního dluhu[6]. Odkoupit tento dluh ji ovšem ani nenapadne; svůj zisk prý sice odevzdává do státního rozpočtu[5], nicméně peníze, které si vytvořila z ničeho, do svého zisku nepočítá.
Přitom kdyby ČNB odkoupila celý český státní dluh, stále by jí jenom z toho, co natiskla během své záškodnické kampaně proti síle koruny, zbylo více než jeden a půl bilionu korun, téměř 90 miliard euro. Jen samotná ČNB by tedy mohla zároveň odkoupit celý česká státní dluh i zafinancovat veškeré potřebné investice do ozelenění nejen českého, ale celé evropského hospodářství na první rok Zeleného Nového údělu, a stále ještě by jí z toho, co už má „natištěno‟ zbylo.
1) https://en.wikipedia.org/wiki/Quantitative_easing#US_QE1,_QE2,_and_QE3
2) https://en.wikipedia.org/wiki/Quantitative_easing#Eurozone_and_Switzerland
3) https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2071438-vse-o-intervencich-cnb-si-vytiskla-stovky-miliard-otazka-je-co-ted-s-nimi
4) https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2358424-obri-devizove-rezervy-rozdelila-cnb-na-dve-casti-pro-ruzne-typy-investovani
5) https://www.cnb.cz/cs/statistika/platebni_bilance_stat/devizove_rezervy/drs_rada.htm
6) https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_dluh_%C4%8Ceska
Alexandria Ocasio–Cortez prosazuje především zdanění bohatých. Thomas Piketty ve své chvále na návrh majetkové daně prosazovaný Elizabeth Warrenovou[1] píše, že všechny tři demokratické hvězdy, Elizabeth Warrenová, Bernie Sanders a Alexandria Ocasio–Cortez, navrhují zdanit bohaté, každý jejich návrh je jiný a nejlepší by bylo zavést všechny zároveň. Piketty, na základě svého dlouholetého studia majetkových nerovností, vítá především návrh Elizabeth Warrenové uvalit nízkou a mírně progresivní každoroční daň na velké majetky; Bernie Sanders prosazuje progresivní dědickou daň s nejvyšší sazbou 77 % a Alexandria Ocasio–Cortez chce zvýšit progresi daně z příjmu tak, aby nejvyšší sazba dosahovala 70 % (což je, tuším, pořád o něco méně, než už v USA někdy v padesátých až šedesátých letech dvacátého století měli).
O návrhu Alexandrie Ocasio–Cortez na zvýšení dańových sazeb ostatně psal v Deníku Referendum Josef Patočka[2] a odkaz na jeho článek je tady v levém sloupku souvisících odkazů. Právě zvýšením daně z příjmu chce zaplatit investice do Zeleného Nového údělu, a jak k tomu píše Wikipedie[3], jinak by Zelený Nový úděl ani prosazovat nemohla. V USA totiž v současnosti platí, dokonce jako zákon, pravidlo PAYGO neboli Pay-As-You-Go, doslova: „Zaplať cestou,‟ tedy zhruba: „Zaplať, co prosazuješ,‟ podle kterého každý návrh prosazovaný v kongresu musí být spojen s plánem financování, buď daněmi anebo škrty v jiných částech rozpočtu.
A co že to má tedy Alexandria Ocasio–Cortez společného s moderní měnovou teorií? Používá ji jako argument právě proti PAYGO [3]. Obzvlášť v době, kdy jsme všichni zažili na vlastní kůži tu hrůzu, když se peníze „tisknou‟ ve velkém (vizte můj předchozí příspěvek, pokud vám neslouží paměť), je scestné používat zastaralé a zjevně neplatné ekonomické teorie jako argument proti tomu, aby stát řádně plnil své funkce — aby například krmil děti ve školách, zajistil jim moderní vybavení těch škol a pořádně platil jejich učitele, aby vyplácel zálohové výživné, přebíral dluhy neplatičů výživného a vymáhal je vší silou svého aparátu, aby řádně valorizoval důchody i životní minimum, a tak podobně, však to všichni známe, ne?
1) http://piketty.blog.lemonde.fr/2019/02/12/wealth-tax-in-america/
2) http://denikreferendum.cz/clanek/28925-jak-zaplatit-snizeni-emisi-na-nulu-zdanme-nejbohatsi-navrhuje-ocasio-cortezova
3) https://en.wikipedia.org/wiki/Alexandria_Ocasio-Cortez#Tax_policy
O návrhu Alexandrie Ocasio–Cortez na zvýšení dańových sazeb ostatně psal v Deníku Referendum Josef Patočka[2] a odkaz na jeho článek je tady v levém sloupku souvisících odkazů. Právě zvýšením daně z příjmu chce zaplatit investice do Zeleného Nového údělu, a jak k tomu píše Wikipedie[3], jinak by Zelený Nový úděl ani prosazovat nemohla. V USA totiž v současnosti platí, dokonce jako zákon, pravidlo PAYGO neboli Pay-As-You-Go, doslova: „Zaplať cestou,‟ tedy zhruba: „Zaplať, co prosazuješ,‟ podle kterého každý návrh prosazovaný v kongresu musí být spojen s plánem financování, buď daněmi anebo škrty v jiných částech rozpočtu.
A co že to má tedy Alexandria Ocasio–Cortez společného s moderní měnovou teorií? Používá ji jako argument právě proti PAYGO [3]. Obzvlášť v době, kdy jsme všichni zažili na vlastní kůži tu hrůzu, když se peníze „tisknou‟ ve velkém (vizte můj předchozí příspěvek, pokud vám neslouží paměť), je scestné používat zastaralé a zjevně neplatné ekonomické teorie jako argument proti tomu, aby stát řádně plnil své funkce — aby například krmil děti ve školách, zajistil jim moderní vybavení těch škol a pořádně platil jejich učitele, aby vyplácel zálohové výživné, přebíral dluhy neplatičů výživného a vymáhal je vší silou svého aparátu, aby řádně valorizoval důchody i životní minimum, a tak podobně, však to všichni známe, ne?
1) http://piketty.blog.lemonde.fr/2019/02/12/wealth-tax-in-america/
2) http://denikreferendum.cz/clanek/28925-jak-zaplatit-snizeni-emisi-na-nulu-zdanme-nejbohatsi-navrhuje-ocasio-cortezova
3) https://en.wikipedia.org/wiki/Alexandria_Ocasio-Cortez#Tax_policy
Už se mi chce spíš spát, než studovat a vyvozovat závěry, tak sem přihodím dva odkazy na staré články Adama Votruby, které jsem si původně k této diskusi vyhledal, prozatím bez komentáře. Přečtěte si je a zamyslete se nad nimi sami:
http://denikreferendum.cz/clanek/6767-podstata-penez
http://denikreferendum.cz/clanek/16886-krok-centralni-banky-neni-snadne-hodnotit
http://denikreferendum.cz/clanek/6767-podstata-penez
http://denikreferendum.cz/clanek/16886-krok-centralni-banky-neni-snadne-hodnotit
MP
To je trochu o voze a koze.
Zdanění bohatých, resp. zdanění nejvyšších přijmů, tady jde více o korporace než o bohaté, je zcela rozumný požadavek a to včetně té globální úrovně, na které o ni AOC uvažuje. Jenže nemá nic společného s teorií peněž a ani s měnovou politikou.
A právě tak jen obzvláště tupý zastánce peněz krytých zlatem spojuje výši emise bankovek bezprostředně s hyperinflací. Jakýsi Milton Friedman při malém recesním otřesu v osmdesátých letech odpověděl novinářce na dotaz, co by poradil vládě: "Tiskněte peníze!" -- ale opravdu to z něj nědělá zastánce NMT.
Zdanění bohatých, resp. zdanění nejvyšších přijmů, tady jde více o korporace než o bohaté, je zcela rozumný požadavek a to včetně té globální úrovně, na které o ni AOC uvažuje. Jenže nemá nic společného s teorií peněž a ani s měnovou politikou.
A právě tak jen obzvláště tupý zastánce peněz krytých zlatem spojuje výši emise bankovek bezprostředně s hyperinflací. Jakýsi Milton Friedman při malém recesním otřesu v osmdesátých letech odpověděl novinářce na dotaz, co by poradil vládě: "Tiskněte peníze!" -- ale opravdu to z něj nědělá zastánce NMT.
JN
April 25, 2019 v 15.55
Tvorba peněz, vklad na bankovní účet (vklad peněz s reálnou hodnotou - např. krytých zlatem), růstová a nerůstová ekonomika
Vkladatel - "věřitel" banky - často věří, že ty jeho konkrétní vložené peníze (které si zároveň může podle smluvených podmínek vybrat) banka použije k poskytnutí nějakého konkrétního úvěru, tedy "věřitel" věří, že k tomu, aby banka mohla poskytovat úvěry, potřebuje mít nejprve vklady a součet vkladů musí být větší než součet poskytnutých úvěrů, přičemž vklady budou úročeny méně než úvěry a tento rozdíl pak bude příjmem banky.
Tak to možná snad kdysi bylo, ale dnes to tak není. Vklady klientů - podle dnes běžné teorie o tvorbě peněz - banka potřebuje k vytváření (povinných i dobrovolných) rezerv uložených u centrální banky. Tyto rezervy jsou však je malým zlomkem (např. 1/20) hodnoty úvěrů, které pak banka může poskytnout "z ničeho" (viz vkladový multiplikátor). Podle jiné teorie tvorby peněz banka vklady k poskytnutí úvěru nepotřebuje vůbec.
Pokud by si však (v rámci té původní představy o fungování bank, kde vklady jsou jediným zdrojem pro poskytnutí úvěru) všichni vkladatelé (run na banku) přišli vybrat své reálné peníze (pro lepší představu zlaté mince), banka by padla, protože by je ve skutečnosti neměla (byly by rozpůjčované).
Poptávka po úvěrech však v době vznikajícího kapitalismu a expandující evropské ekonomiky rychle rostla a omezené množství peněz krytých konečným - tedy omezeným - množstvím zlata tuto poptávku po penězích nemohlo uspokojit.
Pokud tedy ekonomika měla i nadále růst, bylo nutno odpoutat množství peněz (např. papírových) od množství zlata.
Rozdíl mezi hodnotou drženého zlata a množstvím papírových peněz samozřejmě nepřipadne ve prospěch vkladatele, ale ve prospěch banky či státu.
Odpoutání peněz od nějaké reálné hodnoty (například od hodnoty zlata) a jejich vytváření z ničeho je možná vlastně taková hra typu "letadlo", která funguje jen do vyčerpání zdrojů a pak fungovat přestane. Dnes se objevuje požadavek mít ekonomiku nerůstovou. Pokud tedy chceme mít nerůstovou ekonomiku, je potřeba změnit způsob vznikání nových peněz.
Z důvodu závislosti růstové ekonomiky na poskytování úvěrů však bylo původně problematické (podvodné) vytváření peněz "z ničeho" nakonec legalizováno. Bylo omezeno povinností bank dodržovat stanovený poměr mezi již existujícími "skutečnými" penězi a nově vytvářenými "fiktivními" penězi z ničeho, které jsou pak oním poskytnutým úvěrem.
Banka tedy půjčí dlužníkovi peníze, které ve skutečnosti předtím nikde neexistují, ale přesto mají hodnotu právě proto, že dlužník se tyto peníze, které byly vytvořeny z ničeho a poté půjčeny, zavázal bance splatit, musí tedy buď vytvořit nějakou reálnou hodnotu, aby ty peníze vydělal, popřípadě ručí bance propadnutím svého majetku (například nemovitostí), a tento majetek už také reálnou hodnotu má. Když pak ony fiktivní peníze vykonají svoji práci a úvěr je splacen bance, tyto peníze tím zaniknou.
Obtížnost opuštění růstové ekonomiky a neschopnost zabránit vyčerpání všech zdrojů (např. i těch přírodních) je tedy možná právě důsledkem tvorby peněz z ničeho a jejich úročení. Otázkou také je, zda tvorba peněz tímto způsobem je v souladu s etikou.
Lidé, kteří vytvářejí reálné hodnoty, totiž v tomto systému dluží těm, kteří vytvářejí jen symbolickou reprezentaci těchto hodnot (čísla na účtech vytvořená ťukáním do klávesnice).
Kdyby tedy všechny dluhy byly splaceny, nemělo by to překvapivě za následek zlepšení stavu ekonomiky, ale následkem by bylo zmizení všech peněz z oběhu. Když se tedy sníží poptávka po úvěrech, peníze mizí z oběhu.
Banky poskytnutím úvěru vytvoří nové peníze ve výši onoho dluhu, ale nevytvoří již peníze které jsou potřeba ke splacení úroků. Úroky tak musí být splaceny z peněz, které již v ekonomice jsou. Těch je ale méně než činí součet dluhů a úroků, peníze na splacení úroků tedy v oběhu vůbec neexistují. Některé dluhy proto nemohou být splaceny a někdo - zpravidla ten nejslabší - musí vždy zákonitě zkrachovat a jeho majetek je "spravedlivě přerozdělen".
Účelem peněz tedy je:
a) usnadnit výměnu zboží a služeb (nerůstová ekonomika, úroky neexistují).
b) umožnit vydělávání dalších peněz z jejich vlastnění těm nejsilnějším na úkor těch nejslabších (růstová ekonomika, úroky existují).
Tak to možná snad kdysi bylo, ale dnes to tak není. Vklady klientů - podle dnes běžné teorie o tvorbě peněz - banka potřebuje k vytváření (povinných i dobrovolných) rezerv uložených u centrální banky. Tyto rezervy jsou však je malým zlomkem (např. 1/20) hodnoty úvěrů, které pak banka může poskytnout "z ničeho" (viz vkladový multiplikátor). Podle jiné teorie tvorby peněz banka vklady k poskytnutí úvěru nepotřebuje vůbec.
Pokud by si však (v rámci té původní představy o fungování bank, kde vklady jsou jediným zdrojem pro poskytnutí úvěru) všichni vkladatelé (run na banku) přišli vybrat své reálné peníze (pro lepší představu zlaté mince), banka by padla, protože by je ve skutečnosti neměla (byly by rozpůjčované).
Poptávka po úvěrech však v době vznikajícího kapitalismu a expandující evropské ekonomiky rychle rostla a omezené množství peněz krytých konečným - tedy omezeným - množstvím zlata tuto poptávku po penězích nemohlo uspokojit.
Pokud tedy ekonomika měla i nadále růst, bylo nutno odpoutat množství peněz (např. papírových) od množství zlata.
Rozdíl mezi hodnotou drženého zlata a množstvím papírových peněz samozřejmě nepřipadne ve prospěch vkladatele, ale ve prospěch banky či státu.
Odpoutání peněz od nějaké reálné hodnoty (například od hodnoty zlata) a jejich vytváření z ničeho je možná vlastně taková hra typu "letadlo", která funguje jen do vyčerpání zdrojů a pak fungovat přestane. Dnes se objevuje požadavek mít ekonomiku nerůstovou. Pokud tedy chceme mít nerůstovou ekonomiku, je potřeba změnit způsob vznikání nových peněz.
Z důvodu závislosti růstové ekonomiky na poskytování úvěrů však bylo původně problematické (podvodné) vytváření peněz "z ničeho" nakonec legalizováno. Bylo omezeno povinností bank dodržovat stanovený poměr mezi již existujícími "skutečnými" penězi a nově vytvářenými "fiktivními" penězi z ničeho, které jsou pak oním poskytnutým úvěrem.
Banka tedy půjčí dlužníkovi peníze, které ve skutečnosti předtím nikde neexistují, ale přesto mají hodnotu právě proto, že dlužník se tyto peníze, které byly vytvořeny z ničeho a poté půjčeny, zavázal bance splatit, musí tedy buď vytvořit nějakou reálnou hodnotu, aby ty peníze vydělal, popřípadě ručí bance propadnutím svého majetku (například nemovitostí), a tento majetek už také reálnou hodnotu má. Když pak ony fiktivní peníze vykonají svoji práci a úvěr je splacen bance, tyto peníze tím zaniknou.
Obtížnost opuštění růstové ekonomiky a neschopnost zabránit vyčerpání všech zdrojů (např. i těch přírodních) je tedy možná právě důsledkem tvorby peněz z ničeho a jejich úročení. Otázkou také je, zda tvorba peněz tímto způsobem je v souladu s etikou.
Lidé, kteří vytvářejí reálné hodnoty, totiž v tomto systému dluží těm, kteří vytvářejí jen symbolickou reprezentaci těchto hodnot (čísla na účtech vytvořená ťukáním do klávesnice).
Kdyby tedy všechny dluhy byly splaceny, nemělo by to překvapivě za následek zlepšení stavu ekonomiky, ale následkem by bylo zmizení všech peněz z oběhu. Když se tedy sníží poptávka po úvěrech, peníze mizí z oběhu.
Banky poskytnutím úvěru vytvoří nové peníze ve výši onoho dluhu, ale nevytvoří již peníze které jsou potřeba ke splacení úroků. Úroky tak musí být splaceny z peněz, které již v ekonomice jsou. Těch je ale méně než činí součet dluhů a úroků, peníze na splacení úroků tedy v oběhu vůbec neexistují. Některé dluhy proto nemohou být splaceny a někdo - zpravidla ten nejslabší - musí vždy zákonitě zkrachovat a jeho majetek je "spravedlivě přerozdělen".
Účelem peněz tedy je:
a) usnadnit výměnu zboží a služeb (nerůstová ekonomika, úroky neexistují).
b) umožnit vydělávání dalších peněz z jejich vlastnění těm nejsilnějším na úkor těch nejslabších (růstová ekonomika, úroky existují).
+ Další komentáře