Naomi Kleinová o kalamitním kapitalismu a naději navzdory šokům

Říct jasné ne kořistnickému korporátnímu světu je důležité, přesto to ale nestačí. Je třeba vize lepší budoucnosti, hledání cesty k druhým a společné úsilí o lepší svět.

Zatím poslední kniha kanadské novinářky a aktivistky Naomi Kleinové s názvem Ne nestačí vyšla v českém překladu po boku knihy Edwarda Luce Soumrak západního liberalismu. Je pozoruhodné, jak jsou obě knihy, které vzešly ze stejného popudu – šoku z vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách – ve svém vyznění odlišné, ač se shodují v základním zaměření, kritice trumpovské fašizující politiky a ekonomického neoliberalismu.

Zásadní rozdíl tkví v tom, že Edward Luce se zaměřuje téměř výhradně na sféru „tradiční politiky“ (zejména krizí ohrožené západní liberální demokracie), zatímco Naomi Kleinová se přinejmenším stejně věnuje občanské, aktivistické rovině. Z toho plyne, že Luce vidí situaci podstatně temněji a současně redukovaně.

Zatímco Luce výrazně kritizuje především „Hillaryland“ a obecně liberální demokratický establishment, Kleinová je v kritice zároveň přísnější i vyváženější. Hillary Clintonová podle ní byla osobně nevěrohodná, kriticky zmiňuje například aktivity Nadace Clintonových, které jsou příkladem propojení, „veřejné fúze“ politiky a světa těch nejbohatších, kteří se sice „vyhýbají spravedlivému zdanění, zato však veřejně vyhlašují plány, jak ze své vrozené dobroty dají svět zase do pořádku“.

344369_baseObnova demokracie jako společně sdílené péče, společné iniciativy, je jedinou cestou k lepší budoucnosti, říká Naomi Kleinová. Foto kosmas.cz

Bernie Sanders – kterého Kleinová osobně podpořila – naproti tomu nedokázal věrohodně uchopit problém rasové diskriminace, obecně byla jeho největší slabina ve věcech rasové a genderové rovnoprávnosti. Kdyby dokázal víc rozvinout tato témata a propojit je se svým základním ekonomickým programem a kritikou neoliberalismu, měl by mnohem větší naději na vítězství jak proti Clintonové, tak proti Trumpovi. O to, kdo za co může v amerických prezidentských volbách, ale v knize Ne nestačí skutečně jde až na posledním místě.

O korporátním kapitalismu bez příkras
Ne nestačí je jakýmsi shrnutím předešlých tří rozsáhlých autorčiných knih, jejich aktualizací na „posttrumpovský svět“. První z jejích zásadních prací, kniha Bez loga (původně 1999, česky 2005) o působení nadnárodních korporací a jejich značek na dnešní svět, se dostává ke slovu v první části věnované „superznačce Trump“, jejímu vzestupu i potenciálním slabinám.

Úspěch značky Trump je součástí a jakýmsi bizarním vyvrcholením trendu vzestupu korporátních značek, který odpovídá úpadku komunitních institucí (sousedství, politická hnutí, odbory, církve, média veřejného zájmu) v době převažujícího neoliberálního pohledu na svět. Trump je ztělesněním prázdna, člověkem, který vsadil na nepokryté vzývání boje všech proti všem a úspěchu za každou cenu a všemi prostředky, využil naplno metod reality show. Bez celkového prostředí, které vzývá individualismus, redukuje všechno na ekonomický profit a libuje si v povrchnosti, by ale nikdy v takové míře neuspěl.

Druhá ze zásadních knih Naomi Kleinové, Šoková doktrína (2007, česky 2010) je připomenuta v části věnované „šokům, které přijdou“. Základní myšlenkou je, že šok způsobený válkou (jako v Iráku), přírodními katastrofami (jako v New Orleans po hurikánu Katrina) nebo zásadní změnou společenského uspořádání (jako v Rusku a dalších zemích po pádu komunistických režimů) je ideální příležitostí pro „kalamitní kapitalismus“, ve své podstatě hluboce protidemokratický, byť se demokracií a svobodou rád zaklíná.

Nejdetailněji se Kleinová věnuje situaci v New Orleans v roce 2005, kde zastánci „léčby šokem“, mezi nimiž hrál významnou roli dnešní americký viceprezident Mike Pence, využili přírodní katastrofy k likvidaci sociálního bydlení, privatizaci veřejného školství, omezení ochrany práce či zrušení opatření proti znečišťování životního prostředí. Šlo o dobře koordinovanou akci s cílem zlikvidovat pokud možno vše, co stálo v cestě zájmům ropného a plynárenského průmyslu.

Donald Trump vyhrál volby zčásti díky tomu, že si přivlastnil kritiku ekonomické globalizace, ačkoli ve skutečnosti je představitelem toho nejhoršího, co dnešní kalamitní kapitalismus nabízí. Jeho vláda miliardářů představuje riziko mnoha šoků, které mohou přijít – včetně případného válečného konfliktu. Je to ideální svět pro všechny „kapitalisty vydělávající na katastrofách“, jejichž hlavním záměrem je zlikvidovat veřejnou sféru a rozdělit společnost na oddělené sféry, zelenou (pro ty nejbohatší) a rudou (pro ty ostatní).

Pochopitelně se dostává i na třetí z důležitých knih Kleinové, Tohle mění všechno, s podtitulem Kapitalismus versus klima (2014, česky dosud nevyšlo). V pasážích věnovaných globálnímu oteplování je Naomi Kleinová velmi emotivní a osobní, líčí, jak se se svým malým synem potápěla na Velkém bariérovém útesu a viděla obrovský rozsah odumřelých, vybělených korálů. Změnu klimatu chápe jako „příběh o mezigenerační krádeži a mezigenerační spravedlnosti“.

A Trumpova administrativa s (dnes již bývalým) ministrem zahraničí Rexem Tillersonem, významnou postavou ropného průmyslu, je pro Kleinovou přímo prototypem agresivního přístupu k ochraně klimatu a přírody, přístupu, který se už ani nenamáhá tvářit se účastně, ale sází na popírání a prosazování zájmů ropné lobby. Klimatické dopady Trumpovy vlády přitom pocítíme až v době, kdy už nebude u moci. A kdy už bude na druhé straně pozdě na to zabránit nejhoršímu.

Společně se učit říkat ano lepšímu světu
Říct jen jasné ne nestačí, je třeba mít vizi, na základě níž je možné říct ano lepší budoucnosti. Podstatná část knihy Naomi Kleinové je věnovaná hledání této vize, hledání společné platformy, na jejímž základě by se všechna protestní hnutí a iniciativy posledních let (u mnohých z nich autorka osobně byla a je) spojily a vytvořily podstatnou sílu, která změní běh věcí a nakonec výrazně zasáhne i do politiky.

Není to vůbec jednoduché. Kleinová líčí, jak na různých setkáních občanských iniciativ a hnutí, na nichž byla přítomna, na sebe narážely rozdílné zájmy. Členům odborů šlo primárně o pracovní místa (třeba i v ropném průmyslu) – také proto někteří odboroví předáci uvítali Trumpovo zvolení, když předtím sliboval zachování pracovních míst ve Spojených státech –, jiné zájmy měli zástupci původních obyvatel nebo ekologických organizací. Najít společnou řeč nebylo vůbec jednoduché.

Přesto se daly a dají najít společně sdílené věci: obrana proti pokusům o privatizaci a likvidaci veřejné sféry, degradaci práce a pracovních podmínek, krizi životního prostředí, která dopadá na všechny, a nejvíc na ty neprivilegované. Pokud se progresivcům nepodaří propojit navzájem dosud oddělované problémy, nepodaří se překonat rozdělující způsob uvažovaní, nemohou uspět. Je nutné propojit ochranu klimatu, pracovních míst a práce obecně a mezilidských vztahů, solidarity a důstojnosti pro všechny.

Ani tam, kde se tohle všechno daří, není ale zaručen úspěch. V závěru knihy Kleinová epicky vypráví příběh protestu ve Standing Rock v roce 2016–2017 proti stavbě ropovodu přes území lakotské (siouxské) rezervace. Mimořádné vzepětí občanského aktivismu přivedlo na místo spolu s mnoha dobrovolníky například také početnou skupinu armádních veteránů, docházelo k dojemným scénám vyznání viny za zločiny minulosti a hledání smíření a společné cesty.

Přesto nakonec příběh neměl dobrý konec, podařilo se sice dosáhnout zastavení stavby ropovodu končícím prezidentem Obamou, nastupující Trump však rozhodnutí okamžitě změnil a pod jezerem Oahe proudí ropa. Velká politika a byznys zvítězily nad občanskou aktivitou. Přesto je „lekce ze Standing Rock“ pro Naomi Kleinovou důkazem toho, že jedinou cestou je naučit se společně si uvědomovat problémy, společně bojovat za jejich odstranění, společně snít a hledat cestu k lepší budoucnosti i k sobě navzájem.

Úplný závěr knihy Ne nestačí tvoří Manifest skoku (Leap manifesto), dokument přijatý kanadskými iniciativami v roce 2015. K jeho přijetí se podařilo spojit širokému spektru hnutí a osobností. Odborářům, zástupcům původních obyvatel, environmentalistům, osobnostem kultury. Manifest vzbudil velký zájem a zřejmě měl i vliv na volby, v nichž konzervativce Stephena Harpera nahradil liberál Justin Trudeau, s nímž byly spojovány velké (a nereálné) naděje na změnu politiky, zejména v oblasti energetiky a využívání fosilních paliv.

Základní vizí Manifestu skoku je pečující společnost: pečující o sebe navzájem, o přírodu a svět. Logika péče, ochrany a sdílení je protikladem logiky kořistění a bezohledného využívání přírodních zdrojů i lidí, jak ji ztělesňuje „kalamitní kapitalismus“. Je možné propojit ochranu člověka a ochranu životního prostředí, obranu důstojné práce s bojem proti všem druhům předsudků. Obnova demokracie jako společně sdílené péče, společné iniciativy, je jedinou cestou k lepší budoucnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (49 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 20.Února 2019, 11:22:3

Mimochodem: jak se vlastně Naomi Kleinová (i se svým malým synem) dostala až k tomu Velkému korálovému útesu, aby se tam mohla dojímat jeho umíráním? Nepřiletěla tam snad náhodou l e t a d l e m - jedním z největších ničitelů pozemské atmosféry?...

Filip Outrata - Praha

Panu Poláčkovi Středa, 20.Února 2019, 11:51:20

Natáčela tam dokument upozorňující na vymírání korálů, s poukazem na ten mezigenerační rozměr, proto ten syn. Tedy to byl pokud přispět k řešení problému. Abych to řekl lakonicky, nepřijela se dojímat sama, ale pokusit se dojmout co nejvíc lidí a pohnout jimi, aby se pokusili něco s tím dělat...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 20.Února 2019, 13:04:34

Lidé se dojmou, jenže nic udělat nedokážou, a tak mají akorát depresi a chodí k psychologům, jak se tuhle psalo v článku http://denikreferendum.cz/clanek/29118-lidi-kteri-se-trapi-kvuli-ohrozeni-prirody-je-mnoho-narazeji-na-nepochopeni

Filip Outrata - Praha

Středa, 20.Února 2019, 15:08:19

Já myslím, paní Hájková, že lékem na tuto depresi je něco - třeba malého - dělat. Kleinová se snaží nabízet možnosti, co by to mohlo být, ale samozřejmě pro každého se hodí něco jiného. Dojmout se může mít pozitivní efekt, pokud to člověka pohne k nějaké činnosti. Na někoho to ale může zapůsobit právě opačně - už nemá cenu vůbec nic dělat, všechno je stejně ztracené... a

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 20.Února 2019, 20:15:45

Souhlasím, že je dobré aspoň něco malého dělat. I kdyby jen třídit odpad, nebrat si v obchodě mikrotenové sáčky, snažit se nějakým přijatelným způsobem snížit svou ekologickou stopu... Někdo řekne, že je to alibismus, že se tím stejně nic nespraví. Možné to je, ale když to člověku pomůže? Vždyť ta lidská duše je přece taky důležitá.
Nedávno jsem poslouchala Meteor, kde byla zmínka o vciťování se do druhých. Konkrétně šlo o to, že je možné vcítit se do prožívání bolesti (například ve vztahu psycholog - pacient). Totiž, existují dva způsoby, jak poznat, co se v pacientovi děje. Jeden je více méně rozumový nebo intuitivně rozumový, kdy psycholog za pomoci toho, co ví a co bezprostředně vidí, odhadne, co asi pacient zažívá a rozhodne se, jak mu pomoci. A pak prý existuje možnost vcítit se - vycítit pacientovu bolest a spoluprožívat ji s ním. Psychologové a lékaři však té druhé možnosti neužívají, poněvadž prý to je to psychicky k neunesení. Obrovská zátěž. Ztráta energie, kterou si nemohou dovolit.
A tak mě napadlo, že ti lidé prožívající environmentální žal, možná na sebe také berou podobnou psychickou zátěž. Totiž že se vciťují do přírody (jako by byla pacient) a intenzivně spoluprožívají její pozvolný zánik, což je stojí obrovské množství energie. A úplně zbytečně. Mohli by tu energii vynaložit na něco užitečnějšího.
Já ráda poslouchám Meteor. Posledně tam byla řeč o tom, kolik je na světě bakterií. Nejen druhově, ale i jejich celkový objem je nesmírný. Mohly by zničit všechny ostatní tvory, kdyby na to přišlo. Spousta bakterií a jiných mikroorganismů žije s námi naopak v symbióze (pomáhají správnému zažívání, udržují správné Ph kůže a sliznic, a zajišťují všechno možné.) Naše tělo je bez nich nemyslitelné. Jsme něco jako biotop nebo jak to nazvat. Takový malý ekosystém.
Přemýšlela jsem, že vlastně všechno je to geniálně zařízeno (bakterie by nás mohly zničit, ale nezničí) a my bychom měli přijímat s radostí fakt, že aspoň něco pořád ještě funguje. Jak je to v tom přísloví: Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže. Něco jako pozitivní myšlení (ne představovat si, že je všechno ztraceno). Jenže k pozitivnímu myšlení člověk potřebuje energii, která není z tohoto světa. Myslím si, že je k tomu zapotřebí přijmout to, že svět je teď takový jaký je (a už asi nikdy nebude takový, jaký býval). Všechno živé jednou zanikne. Přijmout to a radovat se aspoň z toho, co tu ještě zbývá hezkého. A samozřejmě, v rámci svých možností (a s klidnou myslí) se snažit o nějaké to zlepšení, popřípadě záchranu příštích generací před úplnou katastrofou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 20.Února 2019, 21:46:47

Příroda se mění (třeba tím, že probíhá rychlé vymírání druhů), ale nezaniká.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 21.Února 2019, 10:46:13

Třeba je to ale naopak, paní Hájková; třeba jsme to my sami, kdo žije v symbióze s těmi baktériemi. ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 21.Února 2019, 14:13:29

Možné to je, pane Poláčku. Nevím, co si o nás bakterie myslí. Každopádně, já s nimi o tom soužití žádnou smlouvu nemám. Nemám ani potřebu jim děkovat za to, že se mnou žijí a udržují mě ve zdraví, Stačí mi děkovat Bohu, který za tím vším je.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 22.Února 2019, 11:05:37

Já bych se raději spoléhal na ty baktérie, nežli na Boha.

Za tou naší symbiózou s baktériemi totiž stojí nakonec celá evoluce, s jejími mnohamiliardkrát vyzkoušenými a osvědčenými procesy. Nebýt toho, musel by každou jednotlivou z těch baktérií v její pro nás tak přínosné symbióze s námi řídit Bůh - a to od něj asi nebude vyžadovat a očekávat ani ten nejzapálenější věřící...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 22.Února 2019, 12:30:22

Třeba je evoluce jenom jakýmsi Božím nástrojem, aby všechno nemusel kdejakou baktérii řídit osobně. Ovšemže ne jediným nástrojem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bůh a evoluce Sobota, 23.Února 2019, 11:25:2

I tady je ovšem možno celou záležitost otočit: že totiž to čemu se říká "Bůh", je jenom produktem evoluce. Evoluce člověka a evoluce jeho vědomí, které si na určitém stupni svého (ne)uvědomění vyžaduje tuto představu nadpřirozené, všemocné bytosti, jakožto absolutní záruky Dobra a transcendentálního Smyslu na tomto světě.

Až evoluce - doufejme - postoupí zase o něco dál, až člověk bude schopen to dobro a ten smysl vlastního konání na tomto světě vytvořit, vyprodukovat sám ze sebe: bude mít pak ještě skutečně potřebu této představy všemocného Boha?...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 23.Února 2019, 11:51:35

Evoluce působí na druhy, protože je nesmírně pomalá. Jednotlivci jsou při tom naprosto pasivní. Dá se říct, že druhy (včetně homo sapiens) jsou produktem evoluce.
Zatímco Bůh může osobně působit na jednotlivce - během jejich krátkého lidského života. A člověk je při tom Božím působení aktivní. Bůh totiž vyžaduje jeho souhlas, aby ho mohl změnit, aby mohl naplnit jeho život smyslem.
Evoluce nemůže vyprodukovat smysl, ba ani člověka "produkujícího" smysl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 24.Února 2019, 10:40:30

Proč by to nebylo možné, paní Hájková? Co pak vlastně brání člověka, aby si sám našel, aby si sám vytvořil smysl své vlastní existence?

Kdyby toho totiž člověk sám nebyl schopen - pak mu ani žádný Bůh nepomůže.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 24.Února 2019, 11:08:19

Problém je v tom, že ten smysl asi nebude produktem evoluce.
Když říkáte, že smysl vytvoří člověk sám, mohli bychom se zeptat: kdo je tedy vlastně "on sám"? Když, na druhé straně, je bytostí determinovanou?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Paní Hájková Neděle, 24.Února 2019, 19:11:40

Ovšem evoluce měla svůj jasný cíl: hvězdy, planety, zemi, vytvoření podmínek pro život, vznik života, a člověka.

Klidně to můžete interpretovat tak, že Bůh "řídí každou baktérii".

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Neděle, 24.Února 2019, 19:26:54

A když cíl, tak samozřejmě taky smysl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 24.Února 2019, 19:32:39

Ještě by se mělo rozlišovat mezi smyslem vesmíru a lidstva jako celku a smyslem života konkrétního jednotlivce. Vlastně nevím, o kterém smyslu pan Poláček mluvil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Smysl v transcendenci Pondělí, 25.Února 2019, 10:58:44

Paní Hájková, člověk není v evoluci bytostí o nic více determinovanou, nežli v modelu nábožensko-křesťanském. To že "Bůh dal člověku svobodu", je čirá floskule, která ve skutečnosti nic neřeší. Člověk je - o tom jsme už mnohokrát mluvili - přesně takový jakým ho "Bůh stvořil". Oproti evoluci tu tedy není naprosto žádný rozdíl.

Ptáte se, kde hledat smysl. V prvé řadě k tomu rozlišení, jestli se má jednat o smysl individuální, anebo "smysl vesmíru a lidstva jako celku".

To jsou opravdu dvě různé roviny lidské existence, a lidského prožívání smyslu.

Počněme tím ryze osobním, individuálním smyslem. Člověku je bezpochyby dána schopnost prožívat pozitivní pocit ze své vlastní existence, ze svého života. (Ne že by tuto schopnost či možnost měl každý jedinec; ale člověk jako takový ano.) To je naprosto základní, přirozený stav, že člověk prožívá uspokojení, pocit naplnění, či dokonce radost ze svého života, ze svého konání.

Tady se nám jedná ale asi především o tu druhou rovinu: rovinu nadindividuální, univerzální. Kde si tedy člověk klade principiální otázku po smyslu existence vlastní, po smyslu existence samotného člověka a lidstva.

Je to tedy otázka po něčem, co překračuje ten horizont našeho obyčejného, běžného, přirozeného života. Bylo by také možno říci: to je právě to, co tento náš horizont rozšiřuje - svým způsobem až do naprostého nekonečna.

Ale klíčové slovo je tu vlastně jiné: totiž to "překračování". My překračujeme ten horizont, ten okruh bezprostřední, všední, více či méně materiální existence - a vstupujeme do sfér, které se tradičně nazývají "transcendentní".

Na místo původně jedné homogenní sféry přirozeně vnímaného světa nám tu tedy vznikají sféry (či dokonce světy) dvojí: na straně jedné ten svět přirozeně-smyslový ("imanentní"), a na straně druhé ta sféra transcendentální.

Jakmile nám pak vzniknou tyto dvě sféry, pak se tu zcela klasicky dělá jedna zásadní chyba. Ta transcendentní sféra je chápána, pociťována jako něco "většího", co zadává nějaký významnější smysl nežli ta sféra přirozená, imanentní. To by ještě mohlo být v pořádku; ale ta chyba spočívá v tom, že se ta "sféra vyššího smyslu" zároveň ontologizuje - a to sice jednostranně v její prospěch.

Zkrátka: člověk tu získá dojem, že tady existuje - spolu s tím vyšším smyslem - i nějaké objektivně jsoucí Bytí, které je nejenomže plně nezávislé na té přirozené, materiální sféře, nýbrž je dokonce vůči ní naprosto nadřazené, prioritní. A ta přirozená, materiální sféra (tedy náš vlastní svět) že prý je jenom jakousi podružnou, případně zcela nedůležitou odvozeninou té sféry transcendentní.

Nutno přiznat: celá věc je krajně složitá, a v určitém smyslu jsou pro takovýto názor a náhled docela dobré a závažné důvody. Ale - zle je když se to celé pojme jenom a pouze jednostranně. Jenom jako jakási jednosměrná ulice, seshora dolů. To pak nevyhnutelně vede k devalvaci toho našeho vezdejšího světa, ke ztrátě jeho hodnoty, a tedy ke ztrátě hodnoty a smyslu i nás samých. Pak už ovšem nezbývá nic jiného, nežli ten smysl hledat úporně jenom a pouze v té sféře "vyšší".

Vraťme se ale zpátky k tomu "překračování"; jak už řečeno, to je opravdu zcela klíčový pojem.

Protože nakonec jsme to my - jenom a pouze my sami, kdo "překračuje". Pokud my sami tento akt překračování neučiníme - pak ten údajně "vyšší smysl" té transcendentní sféry zůstane němý; nebude mít pro nás naprosto žádnou jsoucnost.

Jsme to tedy my, kdo překračuje, kdo transcenduje. Ale kde je transcendováno - tam musí být napřed n ě c o, co teprve může projít tím procesem transcendence.

To jest: my jenom a jedině tím, že žijeme právě ten náš zcela přirozený život, ten náš přirozený svět - jedině tím můžeme zakusit jeho hranice.

Jenom a jedině tím, že prožíváme a zakoušíme smysl toho přirozeného světa, můžeme dospět k poznání: tady musí být ještě něco víc. V kořenu jakéhokoli hledání smyslu stojí v prvé řadě naše vlastní t o u h a; touha po smyslu, touha po naplnění. Pokud tady nebudeme my s touto naší touhou, pak tady nebude naprosto žádný smysl. Ani smysl toho světa přirozeně-imanentního, ale ani smysl toho světa transcendentního. Jenom a jedině my sami můžeme "překračovat" (tedy: transcendovat) - tím že naše touha po smyslu narazí na ty hranice přirozeného světa, tím že si tyto hranice, tuto omezenost uvědomíme - a tím že m y učiníme krok za tuto hranici.

Takže ještě jednou: ten transcendentní svět n e m á smysl sám o sobě. Volání po smyslu, hledání smyslu, touha po smyslu - to všechno je výlučně naše vlastní, ryze lidská záležitost. Tam kam nevstoupí člověk sám s touto svou touhou po naplnění - tam nebude žádného smyslu. Přinejmenším v tom významu ne, jak "smysl" chápeme a pojímáme my, lidé.

Takže toto všechno je nutno si uvědomit, když klademe otázku po tom, kde vlastně vzniká smysl naší existence, a jak je možno ho nalézt.

Ano, ta "transcendentní" sféra - v jistém ontologickém smyslu skutečně může být považována za prioritní (apriorní) vůči našemu vlastnímu, hmotnému světu. Ale na straně druhé stejně tak platí to řečené: bez nás, bez naší vlastní touhy, bez našeho vlastního hledání zůstane ta údajně nadřazená a plně soběstačná sféra transcendence němou; zůstane pouhou metafyzickou možností, ale bez skutečného naplnění.

Jednou jedinou větou: bez člověka není žádného smyslu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 25.Února 2019, 14:31:11

Jestliže připustíte, pane Poláčku, že Bůh a svět (míní se jím lidé a jejich obyčeje) jsou dvě odlišné entity (a to opravdu jsou), pak má člověk na výběr, jestli se nechá formovat) Bohem nebo se nechá formovat světem a jeho zvyky. Svoboda není žádná floskule. Spočívá v tom, že Bůh člověka nechává, aby se podle něj neřídil. Když si můžete vybrat ze dvou možností, pak je to svobodná volba. I když se dá říct, že o skutečnou svobodu se jedná, až když si z těch dvou možností vyberete tu správnou.

Smysl tu samozřejmě je i bez člověka. Až zemřu, smysl se neztratí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bůh, evoluce a svoboda Úterý, 26.Února 2019, 10:50:26

Paní Hájková, když stvořím (zkonstruuji) počítač, a do jeho programu zabuduji možnost chovat se i v rozporu s mými zadáními, pak jsem buďto stvořil paskvil (a jsem tedy neschopný programátor), anebo jsem si dovolil malý žertík, s tím že se budu s určitým pobavením dívat na to, jak takovýto počítač bude v reálu fungovat.

Ale v žádném případě pak takovému počítači nemohu klást za vinu, že se chová jinak než já bych si přál. Stále totiž bude platit: chová se přesně tak, tak já jsem ho stvořil, zkonstruoval.

Aby tady totiž vznikla skutečná a pravá svoboda - tak to by tu muselo být dáno ještě něco více. To bych totiž tomu počítači musel dodat i schopnost sebevnímání, sebereflexe - a právě tu schopnost transcendence, tedy vykročení ze sebe samého, ze všech podmíněností které jsem do něj vložil při jeho zkonstruování. Protože jinak veškeré jeho jednání odlišující se od normy bude výsledkem pouhé n a h o d i l o s t i, ale ne svobody.

Jde o to: i pokud vyjdeme z toho že Bůh člověku skutečně dopřál té schopnosti sebereflexe a transcendence - pak na něco takového stačí naprosto i samotná evoluce. Bůh tedy člověku nedodává o nic více svobody, nežli evoluce.

Případně opačně nahlédnuto: evoluce je schopná vytvořit člověku přesně tu samou svobodu, jako Bůh.

Ta "svoboda daná člověku Bohem" zůstává prázdnou floskulí dotud, dokud se neřekne a neurčí, v čem naprosto konkrétně ta svoboda spočívá. Když někdo někoho (či něco) stvoří, pak ten stvořený je bezprostředně vzato stále jenom pouhým produktem, ničím více. Pokud se má stát skutečně svobodným, pak musí mít možnost p ř e r ů s t, překonat právě toto své - pouhé - stvoření. A pak se právě musí určit, v čem tato možnost překonání spočívá, a odkud se bere. Bůh sám fakticky vůbec nemůže dát člověku skutečnou svobodu - protože svoboda znamená autonomii, nepodmíněnost, a Bůh vůbec nemůže stvořit nic, co by na něm bylo nezávislé, co by nebylo podmíněné právě tím aktem božího stvoření.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 26.Února 2019, 10:55:31

Ještě je nutno připojit k té transcendenci: možná že to naposled nevyplynulo tak zcela zřejmě, takže je nutno připomenout ještě jednou, že ta lidská schopnost překročit, transcendovat ten omezený horizont světa vezdejšího, že ta je dána jenom a pouze přítomností právě toho materiálního světa.

Jestliže chceme transcendovat - pak musíme n a p ř e d žít v tomto (údajně pouze "nižším") světě, musíme ho zakoušet, prožívat, musíme v něm žít; a teprve poté co jsme prozkoumali všechny jeho vlastní možnosti, můžeme dospět k poznání jeho hranic, k poznání toho, že tu musí být ještě nějaká krajina za těmito hranicemi.

Není tedy žádného o sobě jsoucího "dokonalého", transcendentního světa, pokud tu nebude i ten svět vezdejší, ten svět "imanentní", údajně pouze odvozený.

D. Chrobočková - dělnice

Paní Hájková - ani pro teismus tak docela neplatí, Úterý, 26.Února 2019, 12:21:55

že Bůh a člověk jsou dvě odlišné entity, tím méně pro panteismus. Viz výklad dominikána Mistra Eckharta Janova „já a Otec jedno jsme“. Což v praxi znamená transcendovat to „omezené, pouze stvořené lidství“ v tomto imanentním světě, jestli jsem trochu pochopila pana Poláčka.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Února 2019, 12:22:12

Dá se to vysvětlit. Bůh vůbec nestvořil svět nedokonalý, nýbrž neúplný, pane Poláčku. V tom je rozdíl. Samozřejmě s tím, že svět dá člověku a ten ho bude dotvářet. Chtěl mu dát svobodu a vlastně i své božství. Jenže některé věci nejsou snadno proveditelné. Nefunguje mávnutí kouzelným proutkem. Člověk měl udržovat spojení s Bohem, protože sám byl bez Boha (bez Božího ducha) také neúplný. Jenže on to spojení s Bohem přerušil tím, že začal jednat na vlastní pěst. To ovšem způsobilo jeho pád - pokles (když použiji to vaše oblíbené - vyšší sféra - tak bych řekla, že poklesl do nižší sféry).
V Bibli se taky píše, že Bůh někdy i litoval, že stvořil člověka, když tento se choval jakoby nenapravitelně. Bůh není chladný, není bez emocí. Zdá se, že si časem uvědomoval, že se na člověka nemůže zlobit. A rozhodl se, že s tím něco udělá. Už v Jeremiášovi prohlašuje: "Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce".
A nakonec - jako Boží syn sestoupil z vyššího světa do nižšího, aby člověku pomohl získat to, co ztratil, a stvoření aby bylo dovršeno.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Února 2019, 12:28:22

Nikoli Bůh a člověk, nýbrž Bůh a svět jsou dvě odlišné entity, jsem tuším napsala paní Chrobočková. Přičemž by to chtělo vysvětlit, co se tím světem přesně myslí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Února 2019, 12:32:44

Ono se i v tom Novém zákoně píše třeba o duši, tělu, o duchu, o světě a je zapotřebí sledovat kontext, co se tím vlastně myslí.

D. Chrobočková - dělnice

Úterý, 26.Února 2019, 12:41:46

Bůh a svět (míní se jím lidé a jejich obyčeje) - tak znělo Vaše tvrzení, tedy tak jsem pochopila kontext.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Února 2019, 13:18:0

Měla jsem na mysli, že je zapotřebí sledovat kontext v Bibli. Svůj kontext (v tom svém příspěvku) jsem zatím nijak moc nerozváděla. Chce to víc času a ten vždycky nemám. Beru to tak, že kdo chápe, ten chápe.
Já taky pokaždé nerozumím, co mi někdo chce říct.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 27.Února 2019, 10:40:9

"Svět nedokonalý", "svět neúplný" - to je hraní se slovíčky, paní Hájková.

Buďto Bůh stvořil dobrý svět, a tedy i dobrého člověka - a pak tu principiálně nemůže vzniknout žádný problém, žádný konflikt. Anebo Bůh stvořil svět a člověka s potenciálem ke zlu - a pak se nemůže nijak divit, že tento potenciál je využíván.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dvě entity, nebo jedna? Středa, 27.Února 2019, 10:48:14

Právě tady je zakopaný pes, paní Chrobočková.

Tvrdit, že "já a Otec jedno jsme" - to by znamenalo, že člověk se neustále pohybuje, žije jenom v transcendenci. Tedy v nějakých ryze duchovních, božských výšinách. Tohle asi o člověku sotva budeme tvrdit.

To jediné co je možno v tomto smyslu tvrdit je to, že je tu nějaký společný základ. Něco, co je společné té boží sféře, ale stejně tak i té sféře našeho vlastního lidského bytí.

Tímto společným základem může být ta "transcendence", to překračování. Ovšem - tady se pak klade otázka, že jestliže člověk sám má schopnost tu transcendenci provádět a se jí účastnit, jestli k tomu má ještě nutně zapotřebí Boha.

Na straně druhé ovšem stejně tak chybné by bylo tvrdit, že jsou tu dvě zcela různé entity, tedy na jedné straně to božské, na straně druhé ten pouze (přízemně) materiální lidský svět. Kdyby tu totiž existovaly takovéto dvě od sebe navzájem oddělené entity, pak by tu nebyla žádná možnost jejich vzájemného zprostředkování.

Takže: je tu zřejmě něco společného, ten společný základ; ale na straně druhé je tu zásadní rozdílnost, a člověk ty hranice mezi obojími světy může překračovat jenom na základě a za pomoci svého vlastního aktu "transcendentální kreativity".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Středa, 27.Února 2019, 12:07:16

Tak vy nevidíte rozdíl mezi slovem nedokonalý a slovem neúplný? Budiž. Můžeme je brát jako synonyma, když si stanovíme předpoklad, že dokonalý je totéž, co úplný.
Ale proč potom dobré musí být zároveň úplné?
A pokud jde o pojmy "různé - oddělené", ani to není totéž. Pokud odděleností míníte jakousi absolutní oddělenost. Vždycky se musí stanovit východiska, předpoklady, podmínky, okolnosti...

D. Chrobočková - dělnice

Dvě i jedna Středa, 27.Února 2019, 15:40:40

Jestliže je společným základem "ta transcendence", což se předpokládá, protože tato sféra je, jak sám připouštíte, primární, pak samozřejmě člověk k jejímu dosažení má nutně zapotřebí Boha. Jestliže Bůh je základ, člověk si má "uvědomit", kým ve svém základu vlastně je.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Co je prioritní? Čtvrtek, 28.Února 2019, 11:05:29

Ale právě že ne, paní Chrobočková. Dopustila jste se tu zcela klasické chyby, která se v této souvislosti znovu a znovu dělá.

A to sice už tím, že používáte slovního spojení "ta transcendence". Čímž se automaticky evokuje dojem, že transcendence je nějaká zvláštní, vyčleněná, o sobě jsoucí, nezávislá entita. Která stojí nade vším ostatním.

Já jsem se přesně naopak pokoušel vysvětlit, že transcendence je v prvé řadě a k t, proces, počin. Je to ten akt p ř e k r a č o v á n í, kdy člověk, lidská mysl překračuje limit, horizont světa předmětně smyslového, a ponořuje se do teritoria světa nadsmyslového.

Je tedy faktem, že jsou tady ve hře velice příbuzné, či vlastně identické pojmy, které se velice snadno zamění.

Na jedné straně skutečně stojí "transcendence" ve smyslu té nadsmyslové sféry jako takové; na straně druhé ale stojí "transcendence" ve smyslu toho aktu, procesu překročení (transcendere).

Já jsem tu hovořil o transcendenci v tom smyslu transcendere, tedy jakožto sloveso. Nikoli jako substantivum.

Ještě jednou tedy: ta transcendentní sféra n e e x i s t u j e konec konců absolutně samostatně, bez té sféry toho předmětně-smyslového světa.

Transcendentní sféra je sice v u r č i t é m smyslu prioritní vůči té sféře předmětné (vytváří s t r u k t u r á l n í, formující základ pro existenci předmětné sféry); ale na straně druhé stejně tak platí, že v opačném smyslu je ten reálný, předmětný svět prioritní vůči té sféře nadsmyslové! (Tedy té, která je označována jako "transcendentní", ve smyslu jsoucí entity.)

Obě tyto sféry se k sobě opravdu mají jako filozofické kategorie formy a obsahu: ta transcendentní sféra je čirou formou, tou čistou strukturou, uspořádáním, řádem, zákonitostí - ale je sama o sobě bez obsahu, bez těla.

Zatímco ta sféra toho předmětného světa, ta je právě tím obsahem, tím "tělem" - ale sama o sobě tělem amorfním, bez formy, jenom jakýmsi "oceánem" (jak si to představovali i první řečtí myslitelé i jak to stojí v Bibli); matečnou tekutinou, z které může vzniknout všechno, ale aby z ní mohlo opravdu něco reálného vzniknout, má zapotřebí toho zákona, té formy (Logos).

Tady se snad už jasně ukazuje, jak naprosto bezdůvodné je odtrhovat tyto dvě sféry od sebe, především v tom smyslu, jako by jedna z nich byla principiálně nadřazená nad tou druhou. Ani jedna z obou stran nebude ničím bez současné přítomnosti strany druhé. Buďto tu budeme mít tělo bez ducha, anebo ducha bez těla, pouhou chiméru. - Která se stejně tak může stát vším, ale stejně tak se nestane ničím bez svého protějšku.

Velice trefně to vystihl Jan Patočka ve své přednášce o Parmenidovi (kde se jedná v zásadě o totéž, o "čisté bytí" na straně jedné, a o vezdejší "rozprostraněný" svět na straně druhé). I tady se - dodnes - často dělá ta chyba, že se to Parmenidovo Bytí chápe jako nějaká svébytná, samostatná entita, neprostupnou hranicí oddělená od vezdejšího světa. Patočka oproti tomu říká, že ve skutečnosti se jedná pouze o dva různé náhledy na j e d n u a tu samou věc: ta sféra materiálního, rozprostraněného bytí se nám ukazuje tehdy, když věci pozorujeme v jejich jednotlivosti, izolovanosti; zatímco ta sféra "čistého Bytí" se nám ukazuje tehdy, když se na věci díváme za hranicemi té jejich izolovanosti, totiž v jejich naprosté souvislosti, lépe řečeno souvztažnosti. Dalo by se říci, že ten druhý, komplexní pohled je pohledem "holistickým".

Ta transcendentální sféra, to "čisté bytí" - ta je tedy z jedné strany prioritní vůči té sféře materiální, protože ona je Zákon, Logos; ale z druhé strany je ta transcendentální sféra pouze k v i n t e s e n c í, jenom z b y t k o v o u masou, jenom tím co zůstane z předmětů reálného světa, když odhlédneme od vší předmětnosti jejich reálného, materiálního bytí.

O b ě tyto sféry jsou tedy prioritní vůči té druhé; záleží jenom na tom, z které strany se na celou věc právě díváme. A celá věc je jenom tehdy úplná, dovršená, když ji (tedy náš svět) dokážeme pojmout, pochopit, uchopit právě v této vzájemné podmíněnosti a nerozlučnosti obou těchto sfér.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Čtvrtek, 28.Února 2019, 11:53:2

Napsal jste: "Jsme to tedy my, kdo překračuje, kdo transcenduje".
...

Je to tedy svíce, co hoří....?

Svíčka opravdu hoří - stravuje svou hmotu a mění v energii. Ale musí se k ní přiblížit oheň (například ze zápalky, z jiné svíce), který ji zapálí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Evoluce, Bůh, svoboda a smysl lidské existence Čtvrtek, 28.Února 2019, 12:03:53

Ještě je nutno si konečně definitivně ujasnit jednu věc. Ze strany věřících je stále argumentováno tím, že evoluce sama (tedy náš zdejsoucí materiální svět) není schopna dál člověku ani svobodu, ani smysl jeho existence. Že prý evoluce (příroda) pro člověka produkuje pouze determinaci (tedy opak svobody), a pouze mechanický vývoj, pouze náhodné kombinace genů, ale bez vyššího smyslu. A že tedy obojí - jak svobodu tak i smysl - může člověku propůjčit jenom Bůh.

Započněme tou svobodou. (Respektive zopakujme si ještě jednou, co už bylo vlastně řečeno dříve.) Evoluce, příroda - ano, ta se napřed jeví jenom jako říše determinace. Ryze mechanických vztažností, zákonitostí a podmíněností, které samy o sobě nemohou vytvořit prostor pro skutečnou svobodu.

Jenže: pokud si svobodu určíme tak, jak to bylo učiněno výše - tedy jako schopnost s e b e r e f l e x e, a jako schopnost t r a n s c e n d e n c e - pak se nám náhle ukáže zcela jiný obraz.

Ta schopnost sebereflexe - to je schopnost uvědomit si sebe sama, uvědomit si své místo ve světě, a uvědomit si kvalitu a charakter vlastního jednání ve vztahu k druhým.

A - tam kde je tato schopnost sebereflexe, tam se vzápětí vynořuje schopnost rozeznávání mezi dobrým a zlým. Kdekoli jsem já sám, a zároveň ten druhý - tam okamžitě vzniká otázka, jaké důsledky bude mé jednání, mé chování mít pro toho druhého. Pokud budu žít sám na pustém ostrově, pak se tato otázka dobra a zla nestaví; pak se staví jenom otázka, co je dobré (ve smyslu: užitečné) pro mě samého. Ale jakmile je tam ten druhý, pak se okamžitě staví otázka po dobru a zlu v ů b e c, všeobecně, nadindividuálně.

A přitom: není žádného důvodu se domnívat, že by příroda (evoluce) sama nestačila k tomu, aby se u člověka tato schopnost vlastní sebereflexe vytvořila. Její základy - schopnost uvědomění si vlastního já - jsou nakonec pozorovány i u některých zvířat (schopnost rozpoznat sebe sama v zrcadle).

Člověku je tedy tato schopnost sebereflexe, jakožto první podmínka svobody, dána čistě přirozenou cestou, cestou evoluce. A s tím je bezprostředně svázána i ta druhá základní podmínka či součást svobody: schopnost transcendence. Tam kde si dokážu uvědomit sebe sama a následky mého chování, jejich mravní kvalitu - v tom okamžiku mám i možnost v y s t o u p i t ze sféry mé čistě animálně-instinktivní podmíněnosti, mám možnost tuto podmíněnost transcendovat, a tedy jednat podle své v l a s t n í vůle.

Takže ještě jednou: o b ě základní součásti svobodné vůle, totiž schopnost sebereflexe a schopnost transcendence, jsou nám dány zcela přirozeným způsobem, cestou evoluce. To mylné domnění že příroda, evoluce nám dávají jenom a pouze determinaci, toto mínění vzniká jenom z toho, že se přesně neurčí, v čem vlastně svoboda spočívá. Jakmile se určí tyto dva její základní znaky - schopnost sebereflexe a transcendence - pak se okamžitě ukáže, že není žádného důvodu, proč by tyto nemohly vzniknout přirozenou cestou.

A dokonce mnohem hůře: jestliže věřící tvrdí, že jediným zdrojem skutečné svobody je Bůh, pak se podívejme blíže, jakým způsobem konkrétně ten židovsko-křesťanský Bůh člověku "uděluje" tuto svobodu.

Jestliže totiž svoboda člověka, svoboda lidské vůle spočívá v tomto dvojím, ve schopnosti vlastního sebeuvědomění a ve schopnosti zvážení a uvážení, co je dobré a co je zlé, pak přesně v tom okamžiku, kdy Adam s Evou pojedli ze stromu poznání, a tím si tuto schopnost osvojili - tak v tom samém okamžiku je Bůh zatratil a proklel!!

Jinak řečeno: Adam a Eva si svou svobodu, svou schopnost vlastního svobodného jednání museli napřed vybojovat, aktem v z d o r u proti božímu zákazu!! Jak je za těchto okolností vůbec možno vážně tvrdit, že "Bůh dal člověku svobodu"...

--------------------------------------

A co bylo řečeno o svobodě, to samé platí i o smyslu (lidské) existence. Jestliže je příroda, evoluce schopna - na určitém stupni vývoje - ze sebe samé zrodit svobodu, s jejím rozlišením mezi dobrým a zlým; tak tím samým aktem je dán i samotný smysl lidské existence, v uskutečňování toho dobrého.

Je klasickým omylem (ovšem neustále přiživovaným současnými "moderními" vědami), že evoluce prý není ničím jiným, nežli pouze jakýmsi konglomerátem o sobě chaotických, slepých procesů. Z kterých na jejich konci pouze nějak "náhodně" vznikl člověk.

Jakmile se na přírodu a evoluci přestaneme dívat tímto primitivně-mechanistickým způsobem, a jakmile ji dokážeme pochopit v její vyšší, metafyzické rovině, pak se nám okamžitě ukáže, že evoluce není jenom neřízenou změtí chaotických a bezcílných procesů, ale že směřuje někam. Ta schopnost sebereflexe, sebevztažnosti, stejně jako schopnost transcendence, vlastního překročení - ty jsou v ní totiž dány od samého počátku, objektivně, jako její potenciál. Příroda, evoluce, to je totiž pohyb; neustálé vytváření, a tedy i neustálé zkoušení nových spojení, vytvářejících nové kvality. A jednou tedy musí - za příznivých podmínek - dojít i k vytvoření těch kvalit sebereflexe a transcendence; tedy kvality svobody, jako cesty (a povinnosti) k uskutečňování dobrého.

Není tedy v žádném případě pravdou, že by evoluce nevedla ke svobodě; a není pravdou, že by v ní nebyl ukryt, obsažen žádný smysl. Obojí je v ní dáno, jako její potenciál; a záleží jenom na nás, jako její součásti a jejím "dítěti", zda tento potenciál dokážeme opravdu využít.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 28.Února 2019, 13:07:21

Opravdu jste ještě nikdy nic neslyšela o "samovznícení", paní Hájková?... ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 28.Února 2019, 13:13:31

Ale ano. A taky o křesání. Ovšem kdyby oheň neexistoval, neexistovalo by ani samovznícení.
A teď si představte, pane Poláčku, že by zapálená svíčka řekla: Kdo vidí mne, vidí oheň.
A měla by pravdu.

D. Chrobočková - dělnice

Pane Poláčku, Pátek, 1.Března 2019, 00:20:35

jak forma, tak obsah pochází z té transcendentní (ve smyslu nadsmyslové, mám-li použít Vaši formulaci) sféry, bez ní by tu ten „hmotný“, smyslový svět nebyl. Syn pochází z Otce, přesto „jsou si rovni“, tedy ano, jde o dva náhledy na tutéž věc, jak tvrdí Vámi citovaní autoři. Nevím přesně, co znamená buddhistické „forma je prázdnota a prázdnota je forma“, možná právě totéž. Ale např. mluví-li první kapitola Tao te ťing o „bezejmenném, které je počátkem všeho“ a „pojmenovatelném, které je matkou tisíce věcí“, a zároveň tvrdí, že „to obojí má společný původ, ale různé jméno, dohromady je nazýváme tajemstvím hlubším, než hlubina sama, branou k počátku“, pak je zřejmé, že „bezejmenné“ je zdrojem „pojmenovatelného“ (světa smyslových jevů), ne naopak. Jako produkt onoho nadsmyslového Bytí by tu namísto uspořádaného smyslového světa mohl být stejně tak dobře i chaos bez formy a řádu (Logu), přestože latentně by v něm obsažen byl. Už to nebudu upřesňovat, oba klidně zůstaňme u svého chápání, ostatně „kdyby nebylo ohně, nebylo by ani samovznícení“ paní Hájkové je vlastně vyjádřením téhož. Alespoň já to takto chápu - možná mylně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 1.Března 2019, 06:24:22

Mně nešlo ani tak o kosmologii, paní Chrobočková, jako o to, symbolicky podtrhnout prvenství či autorství na příkladu svíčky a ohně, který je symbolem svatého Ducha.
Taky by bylo zajímavé, kdybychom se mohli zeptat svíčky, (představme si, že by uměla mluvit), jestli se víc ztotožňuje se svou hmotou (zda by například raději nehořela, aby jí neubývalo) nebo zda se ztotožňuje spíš se svým plamenem (a má radost, že může svítit, protože tím naplňuje svůj smysl, své poslání).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hořící Bytí Pátek, 1.Března 2019, 10:33:29

Paní Hájková, nejstarší řečtí myslitelé ještě nemluvili o Bytí jako takovém (to jakožto abstraktní a samostatnou veličinu postuloval až Parmenides); ale i ti nejstarší hledali nějaký společný základ, společnou příčinu všeho (materiálně) jsoucího: to "Jedno". A toto "Jedno" spojovali s pohybem - a to sice n e r o z l u č n ě s pohybem. A proto toto "Jedno" bylo pro ně zároveň živé; neboť pro tyto staré Řeky byl pohyb identický se životem.

I já jsem toho názoru, že tento náhled těch nejstarších Řeků byl odůvodněnější nežli především - pozdější - model Aristotelův, že na počátku všeho stojí nějaký "prvotní hybatel", který je sám o sobě nehybný.

Bytí samo je pohyb - a to znamená, že toto Bytí samo je tou Vaší "hořící svíčkou". Nemá zapotřebí aby ho někdo zapaloval, aby ho uváděl do pohybu. Ono samo je tímto pohybem, tímto plamenem. To jediné co je na něm "nehybné", věčné, to je právě ono samo, to jest jeho samotná existence. Ale j e d i n o u f o r m o u, ve které toto Bytí vůbec může jenom existovat, je právě pohyb.

To je právě to kouzelné na celé věci: tato svíčka sice "hoří" - ale nikdy neshoří, neboť je živena sama sebou. Její plamen nezaniká, pouze se přeměňuje. V pozemské fyzice nám ostatně to samé sděluje zákon o zachování energie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bezejmenné a pojmenovatelné, a to za tím Pátek, 1.Března 2019, 11:27:37

Paní Chrobočková, vnesla jste do diskuse skutečně hodně vysoké myšlenky - ale vzápětí od nich zase hned utíkáte, s tím že "oba klidně zůstaňme u svého chápání".

Tak takhle opravdu ne. Takovéto "zůstaňme každý u svého chápání", to okamžitě zabíjí nejen jakoukoli další diskusi, ale především jakékoli další myšlení. A především - jakékoli další hledání skutečné pravdy.

Skutečnost sama je jenom jedna; a konec konců může být tedy jedna jediná i pravda o této skutečnosti. A jestli bychom neměli mít snahu tuto pravdu nalézt, pak by se tím okamžitě staly zcela zbytečnými a marnými nejen tyto naše diskuse, ale i naše samotná existence jako myslících bytostí vůbec. Takže - takto jednoduché si to udělat nemůžeme, tu věc musíme dotáhnout až do konce.

------------------------------------------------

Začněme tím buddhismem. - Ano, máte pravdu, ten princip "prázdnota je forma a forma je prázdnota" vystihuje naprosto dokonale ten základní článek celého buddhismu, kterým je právě - naprostý útěk před o b s a h e m, to jest před celým jsoucím, reálným, materiálním světem. A právě z tohoto důvodu Hegel buddhismus zcela zásadně kritizoval - ne že by byl zcela vadný, to jeho pochopení Bytí jakožto "Nic" je v rámci Hegelovy logiky zcela v pořádku, ale protože tu zcela absentuje ten živoucí obsah. Protože dialektik Hegel samozřejmě striktně vyžaduje jednotu, syntézu obojího - jak formy, tak ale i obsahu. Jedno bez druhého není ničím. Obojí lze odtrhnout pouze ryze myšlenkově, ale nikoli reálně.

A tím se dostáváme k tomu Tao te ťing. Musím přiznat, že je to už hodně dávno, kdy jsem tuto knihu četl (a nemám ji aktuálně k dispozici), takže si teď nejsem zcela jistý, v jakém významu jsou míněny ty uvedené pojmy. To "bezejmenné, které je počátkem všeho" totiž může znamenat dvojí: buďto neurčitou, amorfní hmotu (tedy čistý, abstraktní obsah), z které pak teprve f o r m o v á n í m vznikají konkrétní, jednotlivé jsoucnosti (předměty). Anebo by to také mohlo znamenat naprostý, prapůvodní počátek a zdroj všeho jsoucího - to by bylo pak to "Jedno" těch starých Řeků (respektive to co později bylo nazváno "Bytím"). Z kontextu se ale zdá mnohem pravděpodobnějším, že je to míněno právě v tom smyslu toho amorfního obsahu - protože jak za tímto Bezejmenným, tak za tím Pojmenovatelným stojí ještě to Jedno společné, to "tajemství hlubší než je hlubina sama, ta brána k počátku".

Takže jak se nám ukazuje, i ten starý dobrý Lao-c' nám vposledku dodává přesně ten samý model, jako ti staří Řekové:
na straně jedné stojí obsah bez formy (to "Bezejmenné"), na straně druhé stojí samotná forma (to "Pojmenovatelné"), které vytváří, formuje - z té matečné hmoty toho amorfního obsahu - ty "tisíce (konkrétních) věcí".

A z a obojím - tedy jak za formou a obsahem, respektive za tím Bezejmenným a tím Pojmenovatelným - tak z a obojím stojí ještě ten společný základ, to Jedno, samotné Bytí.

I Lao-c' tedy vidí naprosto přesně a správně, že tou nejvlastnější, nejpůvodnější skutečností je jenom a jedině s y n t é z a obojího, jak formy tak i obsahu.

Přičemž: tato syntéza, tato jednota může být skutečně pojímána jako "tajemství" - protože je sama o sobě neuchopitelná, ve své podvojnosti, ona sama totiž není ničím jiným nežli tímto dvojím, a jakmile se ji pokusíme uchopit, hned se nám rozpadne na tyto dvě součásti; ale ani jednu z těchto částí nemůžeme ve skutečnosti nikdy pevně uchopit, protože každá z nich je zároveň tím druhým, a je neustálým přecházením v to druhé.

Ta zcela klasická chyba která se v této souvislosti dělá (a které se konec konců dopouští i sám Lao-c', i když jen velice "nenápadně", protože bez personálního Boha) je ta, že se tento společný prazáklad všeho, toto Jedno pojímá jako vědomí, jako Duch.

Jak ale velice trefně konstatuje Plotin, Duch nikdy nemůže být tím úplně Prvním. Protože toto úplně První, to je právě ta absolutní Jednota všeho. Jenže - duch nikdy nemůže být touto jednotou, protože duch je ze své nejvlastnější podstaty r o z d í l e m, diferenciací.

Duch, to znamená myšlení. Myslet, to znamená určovat. Myšlení nemůže být nikdy amorfní; myšlení zachycuje, určuje. Ale jakékoli určování znamená vymezení - negaci. Co je rozpoznáno, určeno jako určitá entita - to je určeno tím, že to není něco jiného.

Ta principiální chyba v tomto (ne)pochopení toho Prvního pak vede právě k tomu, že se toto První pojme jako e n t i t a; jako něco reálně, obsahově absolutního - a že tedy celý jsoucí svět (včetně samotného člověka) nemůže a vlastně nesmí dělat nic jiného, nežli se tomuto Prvnímu přizpůsobit, tedy p o d ř í d i t se jeho intencím. (V náboženské podobě to znamená: žít podle mravních příkazů Boha.)

Ještě jednou: toto První není ani entitou, ani Duchem; je to to čiré mystérium, toto o sobě naprosto neuchopitelné přecházení Bezejmenného a Pojmenovatelného, obsahu a formy v sebe navzájem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 1.Března 2019, 12:22:7

Dobře, pane Poláčku, můžeme tedy předpokládat, že v tomto případě oheň je život a že je pohyblivý a věčný, ale k čemu by to bylo, kdyby neexistovalo nic než oheň, kdyby nevznikaly jiné fomy života, velmi rozmanité a proměnlivé? Formy, které nejsou jen oheň? Myslím, že se nedá říct, že by veškeré bytí byla jedna jediná svíce, která hoří věčně. Žádná svíce nehoří věčně, přestože oheň je věčný. Život svíce je naopak časově omezený. Až dohoří, roztaví se, zhasne i její plamen a bude po svíci, přestože oheň jako takový nezaniká.
Já jsem ale chtěla psát o konkrétním lidském životě – chtěla jsem přirovnat člověka (jednotlivce) k hořící svíci, na níž přinejmenším můžeme pozorovat tělo svíčky s knotem a pak plamen, kterým hoří. Tělo je jakoby tuhá část svíce, zatímco ten plamen vydávající teplo a světlo zde obrazně vyjadřuje ten přesah – transcendenci, vztahování se k něčemu nebo k někomu. Někteří lidé žijí jen sami pro sebe, zajímá je jen materiální existence, ty třeba transcendence nezajímá, ačkoliv je naplněním lidského života, jako je smyslem svíčky hořet (i když svíčka může mít i jiný smysl – třeba může být krásná). Prostě člověk - jednotlivec může hořet i nehořet, pokud hořením míníme transcendenci, čili Ducha.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 1.Března 2019, 16:37:44

Paní Chrobočková, hlavně buďte v klidu a nenechte se od pana Poláčka zamotat. On to umí.
Pokud máte čeho se držet, tak se toho držte. Kdyby by se lidé nedrželi "svého chápání" (proti čemuž pan Poláček protestuje), tak by to diskusi znemožnilo, nikoliv naopak.

D. Chrobočková - dělnice

Pane Poláčku, odpověděla jsem Pátek, 1.Března 2019, 21:36:14

pod článkem Cesta křesťana Evy Hájkové. Tento článek si zaslouží komentáře víc k tématu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Cesty k transcendenci Sobota, 2.Března 2019, 10:14:18

Tady jste ovšem smísila dohromady dvě dost různé věci, paní Hájková: na straně jedné Věčnost jako takovou (tedy ten věčný plamen, transcendenci jako Bytí) - a na straně druhé život jednotlivého člověka, s jeho v l a s t n í m prožitkem transcendence. To druhé - tedy ten individuální, osobní prožitek přesahu, transcendence, ten sice ovšem tak nějak spočívá na té věčnosti Bytí; ale sám je něčím jiným, je to právě "jenom" náš vlastní vnitřní pocit.

Takže teď se nám tedy jedná o tu individuální "svíci". A o ten náš vlastní pocit přesahu; tedy o náš pocit toho, že smysl naší vlastní existence není vyčerpán dohořením té svíce našeho vlastního života.

Takovéhoto pocitu vlastního přesahu je ovšem možno dosáhnout různým způsobem. A principiálně k tomu není zapotřebí té transcendence metafyzické, té věčnosti Bytí. Viděl jsem svého času fotografie ze Sovětského svazu, z jeho jižních regionů. Byly to fotografie ze hřbitovů, kde na mnoha náhrobcích byly hned dva symboly: islámský půlměsíc, společně s rudou hvězdou! Ty rudé hvězdy tam byly ještě zřejmě z raných dob komunismu, kdy nějaký zapálený komunistický činovník byl přesvědčen, že toho přesahu vlastního života dosáhl jak z milosti Alláha, tak ale i svou angažovaností ve prospěch světového komunismu.

Stejně tak takovýto pocit transcendence, vlastního překročení může prožívat i umělec ve svém díle - tím že překročí pouhou banální a fádní danost věcí, a objeví - či vytvoří - jejich nový rozměr. Odhalí novou skutečnost, vstoupí do této nové, nadsmyslově se jevící skutečnosti, odhalí ji pro ostatní.

Takže tedy: ten pocit transcendence, pocit pozdvižení vlastní existence do nových, vyšších rozměrů - ten je možno zakusit, dosáhnout různými cestami. Není k tomu principiálně zapotřebí ani té transcendence (věčnosti) ontologické, ani Boha. To co člověk chápe pod označením "Bůh", to je jenom jedna z možností, jedna z cest, jak tento pocit vlastního překročení zakusit.

Jinak řečeno: ten plamen svíčky je možno uchovat i po jejím dohoření různými způsoby; ne pouze vírou ve věčného Boha, vírou ve vlastní nesmrtelnost (nesmrtelnou duši).

Pavel Krupička - Praha 5

Sobota, 2.Března 2019, 18:15:12

No, ano pane Poláčku, a co teprve takové LSD např., to je teprve transcendence! :-) Takový Stanislav Grof by mohl vyprávět :-)

D. Chrobočková - dělnice

Pane Krupičko, Sobota, 2.Března 2019, 19:12:31

myslím, že ironie zde není na místě. Psychedelické drogy jsou jen klíčovou dírkou. Těmi dveřmi už musí člověk projít sám: etickým životem, meditací, prací na sobě. Je to běh na dlouhou trať. Zkušenost ukazuje, že zatímco první zážitek bývá velmi silný a vede např. k proměně žebříčku hodnot, sklouznutí k rekreačnímu užívání psychedelických drog k transcendenci nevede, jen k velmi přechodným zážitkům. Které opakovaným užíváním slábnou, rozpliznou se do banality. Případně dojde k stavu ohrožujícím život či k tzv. bad tripu. Mnozí hledači transcendentna toto vnímají ve srovnání s prvním zážitkem jako varování před zneužitím zkratky, která má jen nasměrovat či motivovat k té osobní cestě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Sobota, 2.Března 2019, 19:38:34

taky bychom mohli říct, že ten plamen svíčky se po dohoření prostě vrátí k ohni, který stále trvá.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Plamen a oheň Neděle, 3.Března 2019, 10:59:56

Ano, paní Hájková, takto bychom to skutečně mohli říci.

Ale: jde o to uvědomit si, že ten oheň - ten nemá žádnou existenci sám o sobě, nýbrž jenom a pouze p r o s t ř e d n i c t í m toho plamene té (jednotlivé, individuální) svíčky!

Právě v tom znovu a znovu spočívá ta asymetrie (a tedy chyba) toho modelu jak křesťanského, tak i asijsko-spirituálního: že je zde ten "oheň" předpokládán jako nějaká r e á l n á entita, jako něco co existuje naprosto nezávisle na konkrétním, jednotlivém projevu.

Opakuji proto ještě jednou: ten "oheň", to je jenom čirá potencialita, veškerou realitu dostává až jenom v tom plameni svíčky. Tedy v našem vlastním individuálním žití.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Psychedelika a prožitek transcendence Neděle, 3.Března 2019, 11:17:8

Pane Krupičko, zčásti nemáte pravdu - a zčásti zase máte.

Na straně jedné, cestu k transcendentním rovinám bytí cestou náročné meditace není opravdu radno házet do jednoho pytle s tak lacinými cestami jako je použití LSD.

Ale na straně druhé - při těchto ryze meditativních apod. praktikách skutečně vždy hrozí nebezpečí, že vlastní prožitek se zamění za skutečné poznání pravdy, pravé skutečnosti.

Svým způsobem takovýmto svým niterným prožitkům (a to podle všeho i bez použití LSD) podlehl třeba i tak velký myslitel jako Platón; na rozdíl od mnohem střízlivějšího Aristotela.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.