Na konci února bude přestupný den. Znáte tuhle říkanku?

Třicet dnů má měsíc červen,

září, listopad i duben.

Přesně jednatřicet dní,

mají všechny ostatní.

Jenom únor, chudák malý,

dvacet osm a víc nic?

Ztratil někde svoje dny…

A protože se mu smáli,

tak dostává jeden navíc,

když přijde rok přestupný.

Přestupné roky mě začaly zajímat před několika měsíci, když jsem přemýšlela nad titulem pro politické prohlášení, jež jsme v Kanadě s dosti širokou skupinou lidí vypracovali. Výsledný dokument, který v průběhu nedávné předvolební kampaně podepsaly desetitisíce Kanaďanů a Kanaďanek, žádá především vysvobození naší země ze závislosti na fosilních palivech. A to nejpozději do poloviny tohoto století, jak nám vědci říkají, že je to nutné, a jak inženýři potvrzují, že je to možné.

Nezůstali jsme ale jen u toho. Tvrdíme, že naše společnost má neopakovatelnou příležitost stát se nejen „zelenou“, ale i podstatně spravedlivější. Můžeme napravit hrozná bezpráví napáchaná na původních národech. Zásadně omezit ekonomickou, rasovou i genderovou nerovnost. Zrušit diskriminaci lidí migrujících za prací. A vytvořit spoustu stálých a dobře placených pracovních míst. Domnívali jsme se dokonce, že bychom mohli inspirovat vznik dalších širokých aliancí v zahraničí (což je velmi nekanadské).

Náš text byl nestydatě radikální a dostalo se mu podpory víc než stovky významných organizací. Přidala se i řada kanadských celebrit: mimo jiné Leonard Cohen, Donald Sutherland nebo Ellen Pageová.

A první vážný problém spočíval v tom, jak to celé pojmenovat. Chtěli jsme, aby to znělo naléhavě — jak letos řekla výkonná tajemnice úmluvy OSN o změnách klimatu Christiana Figueresová: „To, kam se v příštích pěti letech přikloní kapitál, rozhodne v jakém stavu zanecháme svět.“

A objevilo se slovo „skok“. (Skok se anglicky řekne the leap a leap year značí přestupný rok, doslova tedy rok skoku: odtud celá hra se slovy, s níž Kleinová pracuje — pozn. překladatele). Ano, samozřejmě jsme se obávali nevyhnutelného srovnávání s Mao Ce-tungovým katastrofickým „Velkým skokem vpřed“. Pak ale všem došlo, že rok 2016 je rokem přestupným — rokem skoku. A to rozhodlo.

Není to jen příhodná souhra okolností, je to mocná analogie. Kdybychom přece pravidelně nepřidávali do kalendáře jeden den navíc, nakonec by se nám celý zpozdil, i roční období by se zbláznila. Představte si, jak jdou Newyorčané na vánoční nákupy v tričkách (i když... to už se stalo).

Julius Caesar roku 46 před naším letopočtem zavedl v Římě sluneční kalendář o 365 dnech — a přidal k nim jeden každé čtyři roky. Julius nepatřil k nejskromnějším lidem, ale i on, „diktátor na věčnost“, si uvědomoval, že je snazší změnit zákony lidské než zákony přírody.

To je pravidlo, kterému bychom se měli rychle znovu naučit. Tak jako krachoval Římanům systém měření času, krachují dnes naše systémy: ekonomický, politický i duchovní. Jejich selhání nás přivedlo na cestu čelní srážky s planetou, která se otepluje a svíjí v křečích tím víc, čím úporněji odmítáme uznat její přirozené hranice a omezení.

Dobře to před několika měsíci ukázala Pařížská konference o klimatu. Za velkolepého jásotu podepsaly naše vlády globální klimatickou dohodu, která se zavazují k udržení oteplení planety pod 2, nebo snad dokonce pod 1,5 stupněm celsia. Pak spěchali politici domů, orazítkovat povolení nových ropovodů, vrtů a dálnic.