Čí bezpečí se chrání všemi dostupnými prostředky? A čí se s lehkým srdcem obětuje navzdory dostupným možnostem ochránit je? Tyto otázky spočívají v samém jádru klimatické krize a odpovědi na ně jsou důvodem, proč klimatické summity tak často končí rozhořčením a slzami.

Rozhodnutí francouzské vlády zakázat během pařížského summitu o změnách klimatu protestní akce, pochody a další veřejné aktivity pod širým nebem je znepokojivé v mnoha ohledech. Trápí mě především to, jak se v něm odráží hluboká nerovnost působená klimatickými změnami jako takovými; a ona klíčová otázka, čí bezpečí má v našem pokřiveném světě nejvyšší hodnotu.

Předně je třeba pochopit následující věc: lidé, kteří čelí nejhorším dopadům změn klimatu, nemají prakticky žádné slovo v diskusích západních zemí o tom, zda vůbec podniknout nějaké podstatné kroky, jež by mohly předejít katastrofickému globálnímu oteplování. Obří klimatické summity, jako je právě ten nadcházející v Paříži, jsou zřídkavou výjimkou.

Na pouhopouhé dva týdny jednou za několik let mohou být tam, kde se přijímají osudová rozhodnutí, alespoň trochu slyšet hlasy lidí zasažených jako první a nejdrsněji. To je důvod, proč ostrované z Pacifiku, inuitští lovci a nemajetní příslušníci menšin z měst, jako je New Orleans, cestují tisíce kilometrů, jen aby mohli projevit své přesvědčení. Platí se za to draze jak dolary, tak uhlíkem, ale přítomnost na summitu představuje vzácnou možnost hovořit o klimatické změně z hlediska morálky a dodat propukající katastrofě lidskou tvář.

Dále je třeba pochopit, že ani v oněch výjimečných momentech nedostávají hlasy nejvíce dotčených lidí na oficiálních klimatických jednáních patřičný prostor. U mikrofonu dominují vlády a velké, dobře financované zelené organizace. Hlas obyčejných lidí bývá slyšet hlavně na občanských shromážděních probíhajících paralelně se summitem a rovněž na pochodech a demonstracích, které přitahují pozornost médií.

Nyní francouzská vláda rozhodla, že jim jejich nejhlasitější megafon odebere. Tvrdí, že kdyby zajišťovala bezpečnost pochodů, klesla by její schopnost chránit konferenční zónu, v níž se budou scházet politici.

Objevují se názory, že v souvislosti s teroristickými útoky je to vcelku srozumitelné. Jenže klimatická konference OSN není totéž jako schůze skupiny G8 nebo Světové obchodní organizace (WTO), kde se mocní setkávají a bezmocní se jim snaží pokazit večírek. Paralelní akce „občanské společnosti“ nejsou pouhým doplňkem či rozptýlením na okraj hlavního dění. Jsou integrální součástí procesu. Proto by francouzské vládě nemělo být dovoleno rozhodovat, které části summitu zrušit a které zachovat.

Raději se měla po hrůzných útocích z 13. listopadu usnést, zda disponuje potřebnou vůlí a schopnostmi celý summit hostit — a to za plné účasti občanské společnosti, včetně akcí v ulicích. Pokud ne, měla požádat o odklad akce a předat pořadatelství jiné zemi.

Hollandova vláda však místo toho učinila sérii rozhodnutí, v nichž se zrcadlí velmi zvláštní soubor hodnot a priorit, pokud jde o to, komu a čemu stát zajistí plnou bezpečnostní ochranu. Světovým lídrům, fotbalovým utkáním a vánočním trhům ano, nikoli však pochodům a protestům poukazujícím na skutečnost, že stávající úrovní mezinárodních cílů pro snížení emisí klimatická jednání vlád ohrožují životy a živobytí milionů, ne-li miliard lidí.

A kdo ví, kde to skončí? Máme očekávat, že OSN svévolně odmítne akreditaci polovině účastníků z řad občanské společnosti? Těm, u nichž je nejpravděpodobnější, že na dobře opevněném summitu začnou dělat potíže? Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Stojí za zamyšlení, co rozhodnutí zrušit pochody a protestní akce znamená nejen reálně, ale i symbolicky. Změny klimatu jsou morální krizí, protože kdykoli se vlády bohatých zemí nezmohou na akci, vyšlou tím vzkaz, že my na globálním Severu stavíme své momentální pohodlí a hospodářské zájmy nad utrpení a přežití nejchudších a nejzranitelnějších lidí na Zemi.

Rozhodnutí zakázat nejdůležitější aktivity, při nichž mohou zaznít hlasy lidí nejhůře postižených změnami klimatu, je drsnou ukázkou hluboce nemorálního zneužívání moci — bohatá západní země opět nadřazuje bezpečí elit zájmům těch, kdo bojují o přežití. Znovu vysílá vzkaz: o našem bezpečí se nevyjednává, vaše je nám lhostejné.

Jedna dodatečná úvaha. Píši tato slova ve Stockholmu, kde organizuji sérii veřejných akcí k otázce změn klimatu. Když jsem přijela, média byla na nohou kvůli tweetu švédské ministryně životního prostředí Åsy Romsonové. Krátce poté, co se objevila zpráva o útocích v Paříži, vyjádřila Romsonová na svém Twitteru hněv a zármutek nad ztracenými životy.

Vzápětí tweetovala, že se obává, že jde o špatnou zprávu pro klimatický summit. Totéž napadlo snad každého, o kom vím, že se v této environmentální události tak či onak angažuje. A přesto se Romsonová ocitla na pranýři za údajnou necitlivost: jak může bezprostředně po takovém krveprolití myslet na změny klimatu?

Taková reakce je výmluvná, jelikož bere jako samozřejmost, že změny klimatu jsou podružná záležitost bez skutečných obětí, snad dokonce malicherná. A to zvláště v situaci, kdy se v centru pozornosti ocitly zásadní věci jako válka a terorismus. Nutí mě to k zamyšlení nad tím, co nedávno napsala novinářka Rebecca Solnitová: „Změny klimatu jsou násilí.“

Opravdu je tomu tak. Některé projevy onoho násilí jsou úmorně pomalé: stoupající hladina moří postupně likviduje celé národy a sucha zabíjejí tisíce lidí. Jiné jsou děsivě rychlé: bouře se jmény jako Katrina a Haiyan smetou v jednom jediném víru tisícovky životů. Když vlády a korporace vědomě selhávají a nedělají nic, aby katastrofickému oteplení předešly, je to akt násilí.

Násilí tak nezměrného, tak globálního a zasahujícího tolik časových rovin současně (starobylé kultury, stávající životy, budoucí potenciály), že snad ani neexistuje slovo, které by dokázalo jeho obludnost vystihnout. A využít násilných činů k umlčení hlasů těch, kdo jsou vůči klimatickému násilí nejzranitelnější, představuje jen další násilí.

Když francouzský ministr sportu vysvětloval, proč se uskuteční naplánovaná fotbalová utkání, prohlásil: „Život musí pokračovat.“ To skutečně musí. A proto jsem se připojila k hnutí za klimatickou spravedlnost. Protože když vlády a korporace nedokáží jednat tak, aby zohlednily hodnotu veškerého života na Zemi, je proti nim nutno protestovat.

Text původně vyšel v Guardianu. Pro DR jej přeložila HANA PERNICOVÁ.