Změny klimatu jsou zločinem na příštích generacích. Můj syn je součástí příběhu

Naomi Kleinová natočila v Austrálii pro Guardian krátký film o zániku Velkého korálovém útesu, ve kterém poprvé představila svého syna Tomu. Kritizuje přílišnou vědeckost a poklidnost debaty o klimatu. Podle ní by lidé měli dát větší průchod emocím.

Naomi_klein_cb

Naomi Kleinová

08.11.2016 16:31

_tes

Pro většinu korálů je už nyní pozdě, ale pro všechny ještě ne. Foto Climate Change News

Související

V krátkém filmu, který jsem natočila pro Guardian, vystupuje i můj čtyřletý syn Toma. Píše se mi to nelehko, protože až dosud jsem se s mým manželem Avim úzkostlivě snažili našeho syna chránit před zraky veřejnosti. Bez ohledu na to, jak moc je podle nás roztomilý, sdílení fotek jsme přísně zapověděli.

Nyní mi tedy nezbývá než vysvětlit, proč jsem se nakonec rozhodla svého syna veřejnosti představit.

Posledních osm let jsem bez ustání mluvila a psala o změnách klimatu. Používala jsem všechny komunikační nástroje, které znám – knihy, články, dokumentární filmy, fotografie nebo přednášky.

Přesto mě pořád tíží pocit, že bych měla vzhledem k tom, jak strašně moc je v sázce, dělat ještě mnohem víc. Starosti o bezpečnost a obyvatelnost světa překypují emocemi, k nimž patří zcela pochopitelné pocity strachu, ztráty, smutku. Nicméně debata o změnách klimatu se vede prakticky bez emocí, je obtěžkána složitými statistikami a politickým žargonem.

Všechny informace jsou samozřejmě důležité. Začala jsem se však obávat, zda podobně věcně vedená debata oproštěná od emocí bezděčně nezastírá skutečnost, že změny klimatu představují fatální hrozbou pro naši další existenci na Zemi. Pokud by skutečně byly, nebili by lidé na poplach mnohem hlasitěji? Nedávali by více najevo své emoce?

O podobných věcech jsem přemýšlela, když mě Guardian oslovil s nabídkou natočit krátký film o Velkém korálovém útesu, když jsem byla v Austrálii přebírat Mírovou cenu města Sydney. Zprvu jsem to odmítla. Zamýšlela jsem jet se do Queenslandu podívat na blednutí umírajících korálů čistě ze svého zájmu. Cestovala jsem se svou rodinou a návštěvu útesu jsem vnímala jako velmi osobní událost. Zároveň jsem věděla, že mě bude přemáhat nutkání vnímat celou tragédii očima svého dítěte. Nechtěla jsem, aby mě při tom rušily kamery.

O pár dní později se mě ale Guardian zeptal znovu, a tak jsem o tom začala víc přemýšlet. Možná že mám jedinečnou příležitost ukázat důležitý aspekt klimatické krize, který žádná vědecká zpráva nebo politický argument nedokáže sdělit. Třeba by naše video dokázalo předvést zločin, jehož se změnami klimatu dopouštíme na příštích generacích.



Není tajemstvím, že nejsilnější emoce v souvislosti se změnami klimatu je pro mne spjatá s mým synem Tomou a s jeho vnímáním světa. Občas mě přepadá hluboká úzkost z extrémního počasí, v němž bude vyrůstat. Ještě mnohem silnější je pro mě ale zármutek nad tím, co už nikdy v životě neuvidí. Naše děti vyrůstají v období kvapného vymírání živočišných druhů. Jsou okradení o společnost celé řady rychle mizejících forem života.

Podle nového výzkumu organizace WWF od roku 1970, v němž jsem se narodila, se počet všech volně žijících zvířat snížil o polovinu, a do roku 2020 to má být dokonce dvě třetiny. Jak smutný svět a osamělý život chystáme svým dětem! A na jakém místě bychom to mohli ukázat lépe než na umírajícím Velkém korálovém útesu?

Film se na útes dívá očima mého syna Tomy. Je příliš mladý na to, aby procesu blednutí a umírání korálů rozuměl. Nicméně je pro něj jednoduché pochopit, že korálový útes v minulosti žil. Snímek zachycuje velký korálový útes také očima jeho matky, dojaté krásou zbylých korálů, zlomenou a vzteky bez sebe z toho, co jsme již ztratili. Co jsme tu provedli tak překrásnému kusu světa, není jenom tragédie. Je to zločin, který naše vlády neustále prohlubují otevíráním dalších uhelných dolů a stavbou ropovodů.

To je svým způsobem dobrá zpráva. Máme ještě čas i síly na to, abychom politiky přesvědčili, že tohle se musí ihned změnit. Pro většinu korálů je už nyní pozdě, ale pro všechny ještě ne. A není pozdě na to udržet oteplení Země pod hranicí, která může zachránit miliony domovů a životů.

Aby se nám však podařilo věci tak rychle tak zásadně změnit, musíme se přestat chovat jen věcně, klidně a rozumně. Musíme v sobě najít onu část našich bytostí, jež bezprostřední hrozbu pro lidstvo cítí i srdcem, nejen hlavou. Musíme dát průchod emocím. Proto vám představuji malého Tomu, který právě objevil, jak magický život se skrývá pod mořskými vlnami.

Z anglického originálu přeložil Radek Kubala.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Bílek - Husle

rozum a cit Úterý, 8.Listopadu 2016, 18:48:37

Aniž bychom procítili bolest a soucit s orangutanem, který umírá v důsledku lidmi založeného ohně, aniž bychom soucítili s korálovými útesy, ledními medvědy a tisíci dalšími druhy žijícími s námi na této krásné planetě, nedocílíme skutečně účinné a trvalé změny. Chápat potřebu změny jen díky jakési racionální úvaze je velmi omezené a neúčinné.

Bohužel lidi ve velkém cit ztratili a nahradili jej intelektem. Potřebujeme proto v sobě tento ztracený cit aktivně kultivovat. Obávám se však, že lidstvo si tuto potřebu zatím příliš neuvědomuje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.