V krátkém filmu, který jsem natočila pro Guardian, vystupuje i můj čtyřletý syn Toma. Píše se mi to nelehko, protože až dosud jsem se s mým manželem Avim úzkostlivě snažili našeho syna chránit před zraky veřejnosti. Bez ohledu na to, jak moc je podle nás roztomilý, sdílení fotek jsme přísně zapověděli.

Nyní mi tedy nezbývá než vysvětlit, proč jsem se nakonec rozhodla svého syna veřejnosti představit.

Posledních osm let jsem bez ustání mluvila a psala o změnách klimatu. Používala jsem všechny komunikační nástroje, které znám — knihy, články, dokumentární filmy, fotografie nebo přednášky.

Přesto mě pořád tíží pocit, že bych měla vzhledem k tom, jak strašně moc je v sázce, dělat ještě mnohem víc. Starosti o bezpečnost a obyvatelnost světa překypují emocemi, k nimž patří zcela pochopitelné pocity strachu, ztráty, smutku. Nicméně debata o změnách klimatu se vede prakticky bez emocí, je obtěžkána složitými statistikami a politickým žargonem.