Dění v Jihočínském moři je příznakem čínského expanzionismu

Rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu v Haagu vyhovělo filipínské stížnosti a čínské aktivity v Jihočínském moři označilo za nezákonné. ČLR se jím nehodlá řídit. Dění v Jihočínském moři zapadá do politické agendy Si Ťin-pchingova vedení.

Na základě Úmluvy OSN o mořském právu Stálý rozhodčí soud (PCA) v Haagu 12. července rozhodl v neprospěch Číny a vyhověl stížnosti Filipín ve sporu o oblasti v Jihočínském moři. Podle rozhodnutí soudu Čína způsobila nenapravitelné ekologické škody na Spratlyových ostrovech, na které nemá žádný historický nárok, a porušuje zde svrchovaná práva Filipín.

Ministerstvo zahraničních věcí ČLR vydalo prohlášení, v němž „slavnostně prohlašuje, že rozhodnutí Haagského soudu je nezákonné a neplatné, Čína je odmítá a nebude se jím řídit“. Vymahatelnost rozhodnutí je velmi malá, protože v jediném orgánu, který má v této věci dostatečnou autoritu, Radě bezpečnosti OSN, zasedá ČLR s právem veta.

Sporné území má rozlohu 2 100 000 kilometrů čtverečních a zabírá téměř celé Jihočínské moře s velkým množstvím ostrovů, či spíše ostrůvků, skalních a korálových útesů a písčin, z nichž mnohé jsou část roku pod vodou. Nejznámější jsou Spratlyovy (čínsky Nan-ša, vietnamsky Truong sa, filipínsky Kapuluan ng Kalayaan, malajsky Kepulauan Spratly) a Paracelské (čínsky Si-ša, vietnamsky Hoang Sa) ostrovy.

Oblast byla po staletí z větší části neobydlená, pouze tudy proplouvaly rybářské a obchodní lodě. Ve 20. století připadla do sféry francouzského koloniálního vlivu, po vypuknutí 2. světové války ji ovládli Japonci, kteří zde jako první vybudovali vojenskou základnu. ČLR vymezuje území, na které si činí nárok, tzv. devítibodovou linií kterou po porážce Japonska, jež se svých nároků muselo vzdát, v roce 1947 stanovila Čankajškova vláda za souhlasu spojenců.

Mapa linie vyznačující čínské nároky v Jihočínském moři, kterou v r. 1947 vytyčila Čankajškova vláda. Repro DR

Po válce si nicméně části ostrovů v rozlehlé oblasti nárokovaly i Vietnam, Malajsie, Brunei a Filipíny. Argumenty jsou různé – v případě Vietnamu především historické vietnamské osídlení na některých ostrovech, v případě Filipín zase jen blízkost některých ostrovů k Filipínskému území – pouhých dvě stě kilolmetrů – a značná vzdálenost od území čínského – až dva tisíce kilometrů.

Po vítězství Rudé armády, kdy se zbytky Čankajškových vojsk a politických představitelů poražené Čínské republiky uchýlily na Taiwan, Čínská republika na Taiwanu vznášela nárok na celé území proti nárokům ČLR. Nedávno zvolená taiwanská prezidentka Tsai Ing-wen se však v reakci na projednávanou stížnost Filipín vyjádřila v tom smyslu, že Taiwan se rozhodnutí Haagského soudu podřídí, ať bude jakékoliv.

ČLR argumentuje historickými nároky na toto území sahajícími až do doby vlády císaře Wu-tiho za dynastie Chan v 1. století př. n. l. Tento argument je přirozeně velmi vratký, zmínky v dobových historických pramenech o oblasti Nan-chaj, jak se dnes oblast Jihočínského moře nazývá, jsou vágní a nejspíš toto jméno označovalo pouze region na jižním okraji pevninské Číny.

Na některých ostrovech (podobně jako po celé jihovýchodní Asii) se po staletí usazovali čínští kupci, aniž by sem zasahovala čínská státní správa. Čínský stát se kromě toho až na výjimky k mořeplavectví stavěl odmítavě a tento druh expanze ho ve starších dobách nezajímal. Od 70. let se Čína snažila sporadicky prosazovat své nároky silou a odehrály se zde drobné potyčky mezi čínskými a vietnamskými vojáky.

Vedle toho Čína od 80. let soustavně pracuje na tom, aby zde upevnila svou přítomnost a na tomto základě legalizovala své nároky. Jako příklad lze uvést Fiery Cross Reef (čínsky Jung-šu-ťiao, filipínsky Kagitingan Reef) na Spratlyho ostrovech, kde ČLR dosáhla toho, že v roce 1988 dostala mandát UNESCO vybudovat zde mezinárodní základnu pro měření měnící se výšky hladiny světových oceánů (Global Sea Level Observing System). Později se ukázalo, že při rozhodnutí si nikdo neuvědomil, že ostrov je sporným územím.

Od té doby Číňané bez větší publicity rozlohu ostrůvku ztrojnásobili, vybudovali zde vojenskou základnu s přistávací rampou pro vojenská letadla, přístavem pro velké námořní lodě a stálou posádkou čítající přes dvě stě mužů a žen. Počátkem června se v čínských médiích objevila krátká reportáž s názvem „Na ostrovech v Jihočínském moři se zvyšuje tempo jejich hospodářského využití“. V reportáži je popsáno, jak pod čínskou správou ostrov vzkvétá, je zde moderní obytná čtvrť, včetně nedávno dokončené nemocnice vyhovující nejvyšším standardům, a rozvinutá infrastruktura. Potřebám „civilních a vojenských“ obyvatel slouží také farma ekologického zemědělství a drůbežárna s chovem slepic a kachen.

V roce 1994 navzdory protestům Filipín začala další výstavba na Mischief Reef (Mej-ťi-ťiao). Tento korálový útes podle Úmluvy OSN o mořském právu ležící uvnitř výlučné ekonomické zóny Filipín byl původně část roku pod vodou, tj. ani neměl status ostrova, a nemohl na něj tudíž být vznášen žádný územní nárok. ČLR zde postupně vybudovala umělý ostrov o rozloze pět kilometrů čtverečních.

Území není přístupné a neví se přesně, co se tam děje, podle leteckých snímků pozorovatelé nicméně soudí, že se zde opět buduje velká vojenská základna. Ve výstavbě nebo i dokončené jsou i další projekty umělých ostrovů ve sporném území (podrobná informace je dostupná na stránkách hongkongských novin South China Morníng Post)

Po nástupu Si Ťin-pchinga k moci čínské snahy obsazovat a zvětšovat korálové útesy v Jihočínském moři získávají na intenzitě a jsou stále víc ostentativní, pravděpodobně i proto, aby Čína demonstrovala svůj nesouhlas s jednáním Haagského soudního dvora. Počátkem května letošního roku se vydala na koncertní turné na již zmíněný Fiery Cross Reef hvězda Armádního uměleckého souboru ČLR, zpěvačka Sung Cu-jing s hudebním a tanečním souborem, aby tam podle slov čínského tisku „posílila bojového ducha vojáků a důstojníků“.

V našich médiích se jako důvod čínského zájmu o toto území uvádí především potenciální přítomnost ropy pod mořským dnem a bohaté zásoby ryb. Méně se hovoří o tom, že pro Čínu, která se v současné době profiluje jako hlavní soupeř Spojených států, má tato oblast také velký strategický význam.

V souvislosti s územními nároky v Jihočínském moři se v čínských médiích rozvíjí nacionalistická rétorika, kterou čínské vedení podporuje s cílem odvést pozornost od domácích problémů a sjednotit národ v době erodující legitimity komunistické strany. Běžná jsou prohlášení typu „nikomu nedáme ani píď naší posvátné půdy“, která berou lidi za srdce, jakkoliv ve vztahu k donedávna neobydleným korálovým útesům stovky a tisíce kilometrů od hranic Číny pro nezúčastněného pozorovatele působí směšně.

Dokládají to, v tomto případě necenzurované, komentáře k internetovým zprávám volající po obraně posvátného území, třeba i za cenu války. Jistě, podobná vyjádření jsou extrémní, jako příklad nálady, kterou probouzí nacionalistická propaganda by však měly být varováním, a to hlavně pro čínské vedení.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.