Líný učitel jako pedagogický hrdina

Filip Šimeček

Kniha Roberta Čapka přestavuje novátorský přístup k pedagogice a vzbudila mezi odborníky značný rozruch. V čem nám může být tento progresivní pohled užitečný?

Kniha Líný učitel: Jak učit dobře a efektivně vzbudila před dvěma lety mezi pedagogy velkou diskusi. Její autor, lektor a pedagog Robert Čapek, se s nekorektností sobě vlastní zhusta pustil do nešvarů českého školství, na kterém nenechal nit suchou. Ve své knize stručně nastínil základy svého originálního přístupu spočívající v efektivitě a dobré didaktice. Částečně tak naboural zažitý mýtus, že kvalita dobrého učitele je měřitelná počty stránek nadiktovaných v sešitech žáků. První díl Líného učitele byl spíše teoretický a Čapek v něm vycházel z chybné premisy, že současný učitel má na základě RVP neomezenou svobodu a je čistě na něm, jak si výuku metodicky poskládá.

Toto poznání je do jisté míry výchozím bodem pokračování Líného učitele s podtitulem Cesta pedagogického hrdiny. Čapek na mnoha příkladech dokládá, že problém nespočívá pouze v lenosti a neschopnosti pedagogů nevyužívajících nekonečné možnosti současného školského zákona, ale aktivní a kriticky myslící učitelé jsou často za využívání moderních metod propouštěni ze škol, protože bourají dosavadní konzervativní řád. A pro tyto pedagogy je kniha určena především.

Pro pedagogy, kteří moderními metodami bourají stávající konzervativní řád. Repro DR

Čapek si bere na paškál například články Jiřího Karena či blogera Tajný učitel a na jejich autentických příbězích demonstruje, čeho se jako progresivní učitel vyvarovat a jak být ve snaze dobré didaktiky zároveň asertivní. Pro spoustu čtenářů z řad učitelů musí jít o hodně šokující čtivo, například ukázka diskusního fóra, kde rodiče žádají po řediteli školy zrušení Hejného matematiky, je až neuvěřitelná.

Jako pedagog jsem autorovi nesmírně vděčen zejména za informace o kurikulární reformě z roku 2006. Čapek se pokouší co nejupřímněji odpovědět na otázku, proč se po více než deseti letech od zásadní školské reformy pořád vyučuje podle osnov a závazný Rámcový vzdělávací program je pro mnohé ředitele škol prostě jen hromada byrokratických keců. Z knihy vyplývá, že nelze jen tak ukázat prstem; selhali jsme totiž všichni — ministerstvo školství, inspekce, koordinátoři Rámcového vzdělávacího programu, ale i jednotlivé školy, které absolutně nevyužily možnosti vytvořit si vlastní vzdělávací program, ale omezily se jen na tupé kopírování mnohasetstránkových dokumentů.

Sám si pamatuji, že když jsem v roce 2008 začal učit, informací o Rámcovém vzdělávacím programu jsem měl z vysoké školy naprosté minimum a v praxi jsem se s ním již nesetkal. Učil jsem klasický frontál podle osnov, jak mi jako nezkušenému absolventovi nakázali, protože jsem netušil, že to jde i jinak. Na žádné vzdělávací semináře nás neposílali, porady jsme měli jednou za půl roku. Přitom za školení pedagogů o tom, jak moderně učit, utratilo ministerstvo školství miliardy korun. Dnes už je taková výmluva nepřijatelná. Učitel je povinen se o situaci ve školství zajímat a vzdělávat se permanentně, to je ostatně smyslem pedagogiky.

Jak přesvědčit konzervativní kolegy, aby si knihu přečetli, zamysleli se nad ní a pokud možno vzali názory v ní obsažené za své? Domnívám se, že jako progresivní pedagogové (a Čapek to ve své knize několikrát zdůrazňuje) musíme argumentačně obstát ve třech klíčových oblastech.

Za prvé vysvětlit, že antiautoritářské prostředí, konstruktivistické metody a kritické myšlení vede k tomu, že žák se „učí učit“ a namísto neefektivního biflování má tak větší předpoklady zvládnout nejen nejrůznější přijímací testy na střední či vysokou školu, ale i lépe obstát v situacích vyžadujících soft skills, vyhledávání informací či psychologii.

Za druhé překonat představu, že učitel je bachař, který dozoruje kázeň z pozice autority, zatímco žáci jsou těmi, kdo pasivně poslouchá a přijímá informace. Přijmout fakt, že učitel již není nositel Pravdy ozbrojený rákoskou, ale partner, který se — stejně jako žák — může mýlit.

Za třetí pochopit, že zábava a učení není vzájemně v rozporu; právě naopak: zábava je nutná výchozí podmínka k tomu, aby se žák něco naučil. Malé dítě se učí chodit ne proto, že musí, ale kvůli radosti z objevování.

Čapkova publikace by se mohla stát určitou pedagogickou biblí. Lze jen doufat, že zarezonuje v učitelském mainstreamu a nebude jen čtivem „alternativců“ na pedagogickém okraji.

Čapek, R. Líný učitel. Cesta pedagogického hrdiny. Praha: Raabe, 2018

    Diskuse
    JK
    March 26, 2019 v 13.39
    R.Čapek
    Díky za text. Líný učitel (hlavně první díl) se mezi některými učiteli poměrně úspěšně šíří. Zatím asi nemůžeme mluvit o úplné revoluci, ale určitý kvalitativní a diskurzivní posun ta kniha určitě vyvolala.

    Ona originalita Čapka nespočívá ani tak v didaktických a pedogogických metodách, které jsou často v zahraničí naprostým standartem a vycházejí z prověřené a vědecky podložené tradice, ale spíše ve schopnosti formulovat problémy a navrhnout konkrétní, užitečná a přesně zformulovaná řešení.

    Čapek vlastně jako jeden z mála nabízí učitelům "konkrétní nástroje praxe", což je vlastně bizarní, když si vezmeme, že ti učitelé zabili pět let času studiem něčeho, co nepotřebují. Proč proboha nevydalo nějakou takovou příručku MŠMT už při zavádění kurikulární reformy? Učitelé by pak mohli argumenovat, že využívají "doporučené metody" a bylo by náročnější je vyhazovat za využívání moderní pedagogiky ve výuce.

    Ostatně úvod k Čapkově Moderní didaktice, kde rozhořčeně strhává (nutno dodat - naprosto poprávu) užvaněné české didaktické texty, ve kterých se adept učitelství dozví tak zásadní věci jako druhy typologií učitele podle osmi nejrůznějších autorů a desítky nejrůznějších definic jedné věci, je opravdu inspirující. Dal bych ji jako základ pro didaktické semináře na pedagogických fakultách :)