Zamyšlení nad minulostí a budoucností křesťanství

Kniha Tomáše Petráčka Západ a jeho víra přináší zamyšlení nad tím, jak období reformace ovlivnilo katolickou církev a křesťanství vůbec.

V článku Cesta křesťana jsem se zmínila o tom, že křesťanství dnes mnoho lidí pokládá za zastaralé náboženství, které nedrží krok s moderní dobou. Vždyť ubíhající čas nás přece nutí vše minulé přehodnocovat! Nic nemůže zůstat takové, jaké to bylo. Někdy se má za to, že jistou modernizační „úpravou“ křesťanství byla už reformace, která přinesla některé změny v křesťanské teorii a praxi.

Reformace odmítla například nezbytnost jediné univerzální nadnárodní církve, která plní roli prostředníka mezi Bohem a věřícím (a mimo niž není spásy), odmítla odpustky, uctívání ostatků svatých, vzývání svatých a Panny Marie, mnišský život, kastovnictví a povinný celibát, a za jedinou cestu ke spáse vyhlásila samu víru. Proto i někteří ateisté chápou protestantismus jako pokrokovější verzi křesťanství oproti „staršímu“, či dokonce „reakčnímu“ katolicismu. Je tomu skutečně tak?

Nedávno se mi dostala do ruky knížka Západ a jeho víra. Tomáš Petráček, katolický kněz, historik a teolog se v publikaci, kterou před dvěma lety vydalo nakladatelství Vyšehrad, zamýšlí nad tím, co vlastně reformace přinesla katolické církvi a křesťanství vůbec. Kniha nese podtitulek: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace.

989_bgPetráček nevidí v reformaci návrat ke křesťanským kořenům, nýbrž nechtěný počátek budoucí sekularizace. Repro DR

Oprávněnost Lutherových pohnutek
Petráček není proti Lutherovi nijak zaujatý, jak by možná někdo od katolíka čekal, ale snaží se ho posuzovat objektivně. Zcela chápe oprávněnost jeho pohnutek, což je vyjádřeno už v názvu jedné z kapitol: Luther – rebel nikoliv bez příčiny. Oceňuje jeho vysokou inteligenci, brilantní projev, hluboké teologické vzdělání a teologické myšlení, jichž dosáhl navzdory tomu, že pocházel z nižších vrstev – což bylo v jeho době značným handicapem.

Oproti tomu papež Lev X., Lutherův současník a protihráč, pocházel z všemocného rodu Medicejských. Papežství mu zřejmě bylo především mocným úřadem a v teologii byl vzdělaný jen povrchně. Už sama tato skutečnost svědčí o hluboké krizi, která v závěru středověku opanovala církevní struktury a kterou nešlo donekonečna přehlížet.

Autor nepopírá krizi katolické církve, která byla hlavní příčinou Lutherova vystoupení. Jen se snaží uvádět na pravou míru některé mylné názory. Pozdní středověk podle něj nebyl tak všeobecně „temný“, jak se obvykle soudí. Vznikaly univerzity, jejichž význam nelze přehlížet, velcí umělci tvořili neopakovatelná díla, rozvíjela se poměrně rozsáhlá charitativní činnost. A především, byla zde upřímná křesťanská víra.

Názor, že tehdejší obyvatelstvo vlastně přijalo církevní učení jen povrchně, že k němu byli jaksi „dotlačeni“ mocí, zatímco v srdci zůstali pohany, Petráček odmítá. Rovněž tvrdí, že reformaci nelze jednoznačně chápat jako návrat ke kořenům, jako obnovu podstaty upadlého křesťanství. Dokazuje, že společnost západní Evropy té doby byla skutečně christianizovaná, že prostí lidé nevěřili povrchně, ale že víru hluboce prožívali.

Ve středověké církvi bychom našli rozmanitost a spontánnost, nikoliv jen jakousi bezduchou uniformitu pod dozorem kléru. Církev tolerovala mnohdy dosti odlišné projevy náboženských projevů a praktik, v rámci základní teze víry, že „transcendentní Bůh lásky, odlišný od stvoření, které stvořil z ničeho, se v osobě Ježíše Krista vtělil pro spásu lidského rodu, a že posláním církve je pokračovat v božím plánu spásy lidstva až do jeho druhého příchodu“. Nebyl důvod pokládat za kacíře toho, kdo toto nepopíral. Petráček nevidí v reformaci návrat ke křesťanským kořenům, nýbrž počátek (ač nechtěný) budoucí sekularizace.

Civilizaci zbudoval středověk
Dále autor předpokládá, že základ civilizace byl jednoznačně zbudován už křesťanským středověkem, nikoliv až v době reformace. Ale zmiňuje se také o známé myšlence, zpracované v knize Maxe Webera, že protestantismus se stal základem kapitalismu, tedy že protestantská morálka mu, takříkajíc, otevřela brány. Kdo ví, co by bylo, kdyby k tomu nedošlo?

Petráček poznamenává, že před Lutherovým vystoupením se silně zviditelnil kontrast mezi učením a realitou, tedy mezi tím, co církev a její představitelé hlásali, a tím, co ve skutečnosti dělali. Reformátoři měli za to, že chyba je v doktríně, nikoli v lidech, kteří jsou přece od přirozenosti hříšní. A proto změnili doktrínu. Chybí křesťanské skutky? Pro spásu nejsou důležité skutky, nýbrž víra. Mohli bychom ještě dodat: Celibát se nedodržuje? Zrušme ho (namísto: dodržujme ho)!

Není prý pravda, že ve středověké církvi vůbec nebyla možná kritika. Z křesťanských pozic, které nepopíraly výše uvedenou tezi, možná byla, zatímco po konfesionalizaci se kritika stává téměř vyloučenou. Důvod byl následující. Nové schizma, vedoucí až k úplnému oddělení, které Luther původně nechtěl, způsobilo v křesťanstvu takové znepřátelení, že obě strany začaly vynakládat veškerou energii na vymezování se vůči „těm druhým“. Ten, kdo by chtěl kritizovat, stavěl by se jednoznačně na stranu nepřítele.

Konfesionalizace znamenala zároveň i jakousi oboustrannou a důkladnou ideologizaci. Kladl se důraz ne na to, co obě strany spojuje, nýbrž na to, co je odlišuje. Odlišnosti se záměrně prohlubovaly. V katolické církvi došlo vlivem strachu z reformace k posílení papežské autority, místo aby tomu bylo naopak.

Zatímco před reformací středověká společnost dospěla k určitému oddělení světské a duchovní moci, po reformaci se částečně nově propojují. Pluralismus nemusí nutně přinést lidem svobodu (a pro poddané žádnou svobodou ani nebyl). Protestantskou reformaci se podařilo prosadit zejména proto, že Luther nebyl pro světské vládce příliš velkým radikálem, jakým byl například Tomáš Müntzer. Mimo jiné se nabízela nesporná výhoda odtržení: například to, že církevní daně přestanou proudit z Německa do Říma.

Nejhorší byl oboustranný vzrůst nenávisti a nakonec – válka. Nepřátelství mezi církvemi však nezaniklo ani poté. A nezůstalo jen u reality dvou nebo u tří církví. Vymezování a štěpení probíhalo i nadále, což v pozdější době vedlo k formování celé řady denominací. Ty ostatně vznikají dodnes.

Za zmínku stojí autorova lítost nad tím, proč právě církev jako první nepřišla s tím, co později začalo prosazovat osvícenství – s požadavky na zrušení nevolnictví, toleranci, svobodu slova. Cožpak svoboda lidské bytosti není křesťanskou hodnotou? Církev, bohužel, stála poměrně dlouhou dobu na straně reakčních sil, neboť byla zpočátku proti. Současnou vlnu dechristianizace západní společnosti lze z velké části chápat i jako cenu, trest za tisíc pět set let zneužívání moci, které deformovalo tvář církve i křesťanství – uznává Tomáš Petráček.

Zároveň však sekularizace, spojená podle něj s odříznutím Západu od jeho duchovních kořenů, způsobila dnešní krizi. Petráček lituje, že ekumenismus prozatím stagnuje, ale zároveň varuje před návratem k autoritářskému křesťanství.

Pozoruhodný je doslov ke knize, napsaný Karlem Skalickým, který se zmiňuje o několika dějinných revolucích směřujících k různě pojímané svobodě (mimo jiné i o revoluci papežské), a vyznává, navzdory dnes převažujícím názorům, svou osobní víru v určitý smysl, čili v jakési směřování dějin této civilizace „impregnované křesťanstvím“, který se snad už brzy začne vyjevovat.

Nemůže to tak zůstat napořád
Pokud někoho zajímá hlubší recenze na Petráčkovu knihu, najde ji na Christnetu. Já sama se za odborného kritika nepovažuji. Ale docela mě zaujala myšlenka, jaké by to asi bylo, kdyby se církev nebyla rozdělila. Nejsem ani katolička, ani protestantka. Nikdo mě nevedl k víře, spíš naopak. Větší část života jsem prožila jako skalní ateistka. Přesto mě křesťanství před časem přitáhlo tak silně, že jsem začala hledat způsob, jak víru zapojit do svého života. Neláká mě však žádná denominace. To rozdělení církve mi spíš vadí. Zároveň chápu, že nelze jednoduše provést nějaké administrativní sloučení.

Ale nemůže to ani napořád zůstat tak, jak to je. Příslušnost k církvi dnes možná není pro křesťana nezbytností. Oporu by měl hledat spíš ve svém vztahu k Bohu než v církevní organizaci, která mu něco předepisuje. Co tedy bude dál? Přiznám se, že věřím – podobně jako autor doslovu – ve smysl a směřování dějin. Možná že se to už brzy nějak projeví.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.