Lidská práva jako dědictví i selhání Václava Havla
Filip OutrataUsilovat o to pojímat lidská práva skutečně univerzálně, globálně, přes hranice ideologií a bez ohledu na politický prospěch, to by byl skutečně přínosný způsob připomínání si Václava Havla.
Od smrti Václava Havla včera uplynulo sedm let. Na náměstích se zapalovaly svíčky, na Pražský Hrad se v průvodu neslo velké srdce. Ale celkově byly oslavy tak nějak komornější. Jako by se postava prvního polistopadového prezidenta pomalu, ale jistě přesouvala do určité poměrně malé a uzavřené společenské skupiny, vlastně bubliny. Není na tom nic divného, vlastně je to v pořádku a určitě zdravější než emocemi překypující kult všude kolem. Ale stejně je to škoda.
Škoda proto, že jedno z témat, která Václav Havel vnášel do českého — a nejen českého — prostředí, ochrana lidských práv, je téma zásadně důležité. A to celkem bez ohledu na to, jak je v té které situaci zprofanované jednostranným výkladem, účelovým pojetím, zapojením do něčí politické hry. Je to vlastně Havlův zásadní odkaz, a to ne ve smyslu něčeho pevně daného, hotového, ale spíš výzvy, úkolu, který se musí řešit stále znovu a nově.
Na semináři o teologii osvobození pořádaném Evangelickou teologickou fakultou v prostorách školy Jabok na přelomu listopadu a prosince byl jedním z hostů německý jezuita Martin Maier, který od konce 80. let pravidelně pobývá ve středoamerickém El Salvadoru. Byl u toho, když 16. listopadu 1989 zvláštní komando salvadorské armády povraždilo v sídle Středoamerické univerzity v hlavním městě San Salvadoru šest jezuitských kněží a dvě další osoby. Vrazi byli vesměs absolventy elitní americké vojenské školy a režim, v jehož jménu konali, byl dlouhodobě podporován Spojenými státy.
Vzpomněl jsem si na to, že v listopadu 1989, ale i mnoho let poté, jsem o těchto a mnohých dalších obětech režimů ve sféře vlivu USA neměl tušení. Asi hlavně proto, že se u nás o nich v podstatě nepsalo, naopak se stále znovu vyzdvihovaly oběti našeho komunistického režimu. Tehdy mi to přišlo v pořádku.
Mýlil jsem se, ale asi jsem za to tak úplně nemohl. Mohl za to Václav Havel? Myslím, že do určité míry ano. To, že se mu nepodařilo jeho univerzálně koncipované pojetí lidských práv převést do skutečně univerzální a globální podoby, která překračuje hranice politických bloků, je podle mě jednoznačně možné hodnotit jako selhání.
Ne ale selhání lidských práv jako takových, ale jednoho z jejich zastánců. A je nutné dodat, že toto selhání ani náhodou nedevalvuje všechno to dobré, co Václav Havel udělal pro lidská práva občanů „socialistického“ Československa před rokem 1989 i mnoha režimů poté.
Lidská práva — důstojný život v bezpečí, svoboda projevu a vyznání — neznají ideologické poučky a uměle narýsované hranice. Nejsou potlačována jen někde a jinde ne. Na druhé straně je mnohem lepší brát se za lidská práva jen někde než si jich vůbec nevšímat.
Ideální by bylo, kdyby lidská práva kritiků režimu v Číně a Severní Koreji, náboženských liberálů v Saúdské Arábii i Íránu, Palestinců žijících pod izraelskou okupací i všech lidí napadaných po světě pro svůj židovský původ, příslušníků domorodých kmenů masakrovaných těžaři, a mnoha a mnoha dalších potřebných po celém světě mohla být brána a zastávána stejně vážně. Bez ohledu na politické vazby, spojeneckou loajalitu a další faktory.
Vzhledem k omezením vlastním člověku to asi nikdy úplně možné nebude. Ale je důležité se o to snažit.
Pokud mohu soudit například podle lidskoprávního festivalu Jeden svět společnosti Člověk v tísni, který je bezpochyby možné považovat za jedno z trvalých dědictví havlovského étosu, tak se to do jisté míry daří. Mezi tématy dokumentů se objevují ty kritické k dnešní ruské, čínské, ale i americké či izraelské realitě, postupně také sílí důraz na sociální a ekonomická práva, dříve spíš upozaděný. A samozřejmě se stále víc zdůrazňuje základní ohrožení lidských práv v planetárním měřítku, ekologická a klimatická krize.
Nezáleží příliš na tom, jakým způsobem bude či nebude připomínáno výročí Havlovy smrti. Na čem ale záleží hodně, je to, aby téma lidských práv z české společnosti nezmizelo, ale aby se pokud možno prohlubovalo tak, aby mohlo být skutečně „inkluzivní“, zahrnující různé pohledy a důrazy.
Ale zároveň se společným základem, člověkem s jeho základními potřebami, důstojností a touhou po svobodném životě. Pak se na takovém základě budou moci setkat lidé různých politických přesvědčení a zaměření. To je způsob připomínání si Václava Havla, který bude vždy mít smysl.
O brutálním potlačování lidských práv v Jižní Americe a části Afriky jste si tu mohl přečíst docela dost před i po roce 1989. Oblasti brutálního porušování lidských práv mimo vlastní sovetské imperium, o nichž se před rokem 1989 nemluvilo, by se našly -- např. Afganistán a přinejmenším zamlžená Kambodža, ale nikoli v Americe.
Vřazením zpráv o brutalitě politiky často asistované CIA do proudu svého ideologického zpravodajství dosáhl nechtěně bolševický řežim toho, že je valná část populace odrušil spolu s celým tím ideologickým tyátrem -- ale opravdu lze sotva dávat za vinu Václavu Havlovi.
Po roce 1989 -- proboha, proč by měl být vinen tím, že jste se nevyznal v mase svobodně proudících informací a podléhal dominantnímu diskurzu právě prezident země?
Jistě, v politice prezidenta Václava Havla se najdou místa, která rozhodně kontrastují s jeho důrazem na lidská práva. Jak v domácí (příliš pozdní odpor proti lustračnímu zákonu, lhostejnost k lidem, které rozpad státu zbavil občanství atd.), tak zahraniční politice (např. Dopis osmi), v té jsou přímo momenty, kdy se Havel stal součásti ideologie lidských práv, zaštíťující bestialitu. Ale to je jiný příběh.
Po rozpadu Československa zůstalo několik tisíc lidí bez státního občanství a nově zvolený prezident k tomuto frapatnímu porušení lidských práv mlčel (napraveno až po dvou letech). K lustračnímu zákonu se vyjádřil až po sebevraždě svého blízkého spolupracovníka a Dopis osmi, věřím, že nezáměrně ze strany nejméně šesti jeho signatářů, zaštiťoval nezvládnutou okupaci s excesy jako byl ten v Abu Ghraibu -- který lze sotva nazvat jinak než jako bestialitu.
Z kontextu je zřejmé, že tyto události neuvádím, abych snižoval Vaclava Havla. Byl to velký člověk, ale zaplaťpánbů člověk. Dost velký, aby nebylo potřeba vytvářet hagiografii, která by z něj dělala neživotnou mátohu a popírala, že se ve složitých dobách rozhodoval s odvahou rozhodnout se nikoli vždy zcela správně.
Právě té hagiografické perspektivě odpovídá pozice Filipa Outraty -- Vaclav Havel má být vinen jeho klapkami na očích, to přeci můžeme vyčítat světci či božstvu, nikoli konkrétnímu člověku (pokud dotyčný neměl fyzicky moc nám ty klapky nasadit).
Subjektivně jde vždy o vývoz dobra. Rozdíl bychom mohli hledat v tom, kdo to dobro vlastní a kdo ho interpretuje.
Ale jistě máte pravdu v tom, že kdo chtěl (a byl toho schopen), mohl si zjistit vlastně cokoli a neznalost neomlouvá (v žádném věku). Takže lepší formulace by asi byla - Václav Havel nemohl za neznalost a neinformovanost toho či onoho, ale měl podíl, a významný, na utváření celkového povědomí, které zase ovlivňovalo rozhled jednotlivých lidí.
A je hezké si zaspekulovat. Ano, Egon Bondy mohl bez problémů získat slovenské občanství (a věřím Vám, že tak učinil i Petr Uhl), desetisíce Slováků v Čechách a Čechů na Slovensku si volili podle úvahy. Slovenští Romové ve východnich osadách přijímali často české občanství v domnění, že se s nimi bude lépe zacházet atd. Jen naši osvícení zákonodárci podmínili možnost této volby bydlištěm a zapomněli, že jsou občané Československa, kteří ho nemají. Trapná administrativní chyba, kdo by se k ní rád přiznával. Navíc se jednalo o kriminálníky, cigoše a houmlesáky. Náprava proto trvala dva roky.
------------------------
Určitě si ale nemyslíme, že muslimové jsou nějací méněcenní lidé. Oni také uvažují o lidských právech.
V Káhiře přijali Deklaraci lidských práv v islámu. Zkusme si na chvíli představit, že by "u nás" v Evropě byla prosazována lidská práva v interpretaci podle Káhirské deklarace a masivní evropské porušování oněch lidských práv v islámu by bylo tvrdě kritizováno africkými muslimy.
Politik ani v tak výsadním intelektuálním postavení jako byl Havel nemůže kriticky podrývat určující dominantní diskurs. Naopak je na něm závislý jako na nástroji toho, co chce uskutečnit. Je zvykem diktátorů, nikoli demokratů vydávat Tischgespräche anebo provozovat na TV Barandov vlastní talk show.
Politik ovšem může dát svým politickým jednáním (a u prezidenta je i zásadní řeč jednáním) impuls k rozvoji či deformaci nějakého přístupu. Pokud se podíváme na taková jednání, která se vyčítají Havlovi:
a) Chomsky vyčetl Havlovi jeho projev v Kongresu a osobně si myslím, že se jedná o kulturní nedorozumění: zdvořilá informace, že po pádu sovětského imperia bude potřeba, aby se Evropa obešla i bez hodného protektora USA působí dnes docela jasnozřivě a dokázal-li ji Havel sdělit tak, že mu za to kongresmeni zatleskali, tím lépe. A pasáže o ideálu The Family of Man, který se po pádu bipolárního světa může začít naplňovat -- ano, o pětadvacet let později to mohl Chomsky shrnout jako naivní, ale v tom okamžiku vyslovil Havel naději (a tudíž také úkol), která odpovídala dějinné příležitosti.
b) Podpora intervencí proti darebáckým režimům. Zde byl Havel zcela konzistentní a byl přesvědčen, že by světovému společenství neměl respekt k vestfálskému pojetí státu bránit v ukončení brutálního porušování lidských práv.
Je vždy těžké říkat "kdyby", ale jsem přesvědčen, že intervence v Bosně a Kosovu zabránila dalšímu rozvoji hodně ohavného a již evidentního násilí. Evidentně nešťastné bylo až uplatnění řečeného přesvědčení při podpoře invaze do Iráku.
c) Kupodivu se Havlovi -- řekl bych v důsledku intelektuální lenosti naší radikální levice, která si vesměs všimá jen toho, co ji přežvýkala anglofónní media -- nevyčítá mlčení k excesům, které porušovaly dosažený standard lidských práv u nás: např. vraždy Romů v devadesátých letech, často vyšetřované liknavě a odložené; otrocká práce Korejek v českých fabrikách; vyloučení části dětí ze šance na dosažení základního vzdělání apod.
Z darům nadacím, z aktivit, které prezidentská kancelář podporovala a dokonce i z prezidentských milostí by nejspíše pracovitý doktorand věd historických napsal elegantní dizertaci, která by ukázala, že toto mlčení nebylo nepoučené, ale pravděpodobně se jednalo o výběr front politického střetu v situaci, kdy politik musí vážit realistické své síly.
Jinými slovy, nesouhlasím ani s tou Vaší opravou. Mimo jiné proto, že nejde o vyviňování Vás samotného (při Vašem noblesním přístupu se ochotně příhlásíte k tomu, že "neznalost neomlouvá", což je samozřejmě v souvislosti se čtrnáctiletým klukem a mezinárodní politikou tvrzení bizarní), ale o vyviňování těch, kteří se na záměně "lidských práv" za "ideologii lidských práv" vezli a vezou. Na rozdíl od Václava Havla často žijí a působí v politice, mediích a naší diplomacii.
Nicméně potíž s lidskými právy je v tom, že jsou buď univerzální anebo nejsou vůbec. Evropská, muslimská, čínská lidská práva jsou contradictio in adjecto. Vyvážet pochopitelně nejdou, ale na druhou stranu je nebetyčná pitomost říkat zabránění genocidy vyvážení lidských práv.
Věta o neostré hranici mezi náboženstvím a kulturou je hluboká jak kaluž. Co je náboženství jiného než jedna z kulturních forem?
-------------------
My si možná myslíme, že když se z křesťanství vyškrtne Bůh, stane se z něj (z toho křesťanství pochopitelně) univerzální kultura pro všechny.
Muslimové si to ale nemyslí, a navíc nevidí důvod, proč by něco tak samozřejmého jako Bůh mělo být problémem při nalézání shody mezi námi.
Problémem při nalézání shody je pro ně náš kompromisní ústupek, který jsme učinili, aby mohla být nalezena shoda.
Nemohou tudíž být lidská práva jen pro Evropany, muslimy nebo původní bílé texasany.
Vaše otázka, zda platí "naše" lidská práva, je proto zcela bezpředmětná. Pokud ukamenují ženu, protože se provdala bez souhlasu otce, pak prostě nehodlám hledat, zda si nějaká synoda, chural nebo kongres nevymyslely výjimku z lidských práv, která se podle nich nevztahují na neprovdanou ženu.
Jiná věc jsou jednotlivé katalogy lidských práv, jejich domnělé založení atd.