„Nechápu, že členky Svazu žen nebuší na vrata Strakovky a nevolají: okamžitě zakažte islám, ohrožuje ženská práva a životy!“ přechází po místnosti islamofobní právnička Klára Samková na besedě v chotěbořské knihovně. „Žena je v islámu pouze k osouložení a rození dětí. Je nositelkou hříchu,“ píše na blogu bývalá muslimka Beatrice Hekaté Radosa.

„Naštvaná matka, která má odvahu se postavit proti islámu, protože jí vadí utrpení žen, není směšná. Je lidská a reaguje přirozeně,“ argumentuje antiislámská aktivistka a obhájkyně „přirozených práv“ Eva Hrindová v blogu, který předznamenal založení jejího spolku Naštvané matky. Člověk by málem soudil, že antiislámští aktivisté bojují za ženskou rovnoprávnost, kterou konzervativní pojetí islámu znemožňuje úplně stejně jako konzervatismus západní.

Jenomže Tomio Okamura, nejúspěšnější jezdec na protimigrantské vlně a předseda strany SPD, píše: „Emancipace bílých žen přináší duševní úpadek celé rasy. Talentované a chytré ženy mají čím dál méně dětí, protože se věnují kariéře. Naopak ženy s minimem duševních schopností se živí tím, že rodí stále dokola děti, na které berou sociální dávky.“ Není to v prostředí krajní pravice vzácný názor.

„Ženy by neměly za rovnoprávnost bojovat za každou cenu,“ tvrdí bývalý neonacistický skinhead a současný člen Dělnické strany Vlastimil Pechanec. „Co tím myslím? Že by neměly vydělávat stejně jako muži. Nejsou uzpůsobené vykonávat práci s tak vysokou hodnotou,“ vysvětluje.

Jeho tichá přítelkyně, těšící se po čtyřech letech na mateřské do práce, mumlá, že „s tím tedy úplně nesouhlasí“. Ale včera prý Vlastík po půl roce uvařil. Kuřecí na kari.

„Žijeme v mužském světě, kde pravidla nastavují převážně muži. Inteligentním ženám to dávno došlo a přizpůsobily se,“ píše v Německu žijící antiislámská blogerka Lucie Provazníková. Hrindová muže ztrácející pomalu jistotu výsadního postavení málem lituje: „Ženu má sbalit muž, ne naopak. Už neloví mamuty, nemají války, ženy vydělávají stejně jako muži — a ještě tohle byste jim sebrala.“

Asi nejlépe ilustruje schizofrenní vztah antiislamistů k ženským právům reakce islamofobní zpěvačky Olivie Žižkové. Žižková mi vyprávěla, že si její kamarádka vzala muslima a ten ji bil. Namítla jsem, že Žižkovou bil stejně tak její bílý partner, jak opakovaně upozorňovala při líčení svého života. „To bylo něco jinýho. On jí bil za to, že si vzala minisukni. My jsme se prali kvůli tomu, že jsem mu vypnula hudbu, když jsem chtěla spát,“ oponovala.

Přípustná je zkrátka taková forma ženské nerovnoprávnosti, která se jeví být součástí naší tradiční kultury. Naše ženy si budeme mlátit sami a ze svých důvodů.

Muži je obtěžovali — ale v dobrém

O Arabech píše Provazníková jako o „exotických samcích se spermatem přetékajícími varlaty“. Stejně jako ezotericky naladěné aktivistky Hrindová a Hekaté Radosa vnímá Provazníková muslimy jako vinou islámu sexuálně frustrované jedince. Ví, „jak na ni čumí Arabové z místní herny a kadeřnictví, když si jde v polední pauze koupit něco ke skusu — a s podobnými penisoidy má již čtyři roky zkušeností“.

Vzpomínám si, jak si někdejší lídr islamofobů Konvička olizoval rty, když si mě přeměřoval po olomoucké debatě s Petrem Hamplem. Jak mě jistý fašista, který pracuje pro SPD, konzumoval pohledem, aby mi později vysvětlil: „Já jsem si zpočátku myslel, že jsi něčí holka, jako všechny… Víš, narodil jsem se do úspěšné rodiny, máme penzion, aristokratický původ. Jen s holkama to neumím.“

Někdy mě prý vezme na příbramskou schůzi SPD, „aby zafrajeřil s hezkou holkou“. Vůbec bych to prý měla v SPD nebo Národní demokracii lehké, protože jsem mladá a hezká dívka a těch mají ve stranách nedostatek.

Vzpomínám si na příběhy nacionalistů, kteří večer před novovlasteneckým shledáním trávili na rychlorandícím večírku. Anebo na ty, kteří se mi svěřovali s obavami, že jejich výborné geny zůstanou bezdětně promrhány.

Vzpomínám si, jak se na olomoucké debatě Hrindová rozplývala: „Nedávno jsem se účastnila slovanských slavností. Prodávali klobásy a koliby — a byla tam děvčata v krojích. Muži je obtěžovali — ale v dobrém — sahali jim zkrátka pod sukně. A já to pozorovala s radostí, že se to ještě děje, že je to mezi mladými pořád normální. A navíc hráli lidovky!“

Debatu jsem tehdy opouštěla autem ve společnosti národoveckých aktivistů. „Tomu se říká toast, ne?“ smál se jeden, který o mně hovořil jako o „docela kočce“, jelikož jsem seděla vzadu mezi dvěma muži. Zřejmě měl na mysli sendvič.

„Já tě trochu osahám, jo?“ zopakoval druhý aktivista vtip, který jsem si vyslechla pokaždé, když si vlastenci vedle mě zapínali bezpečnostní pás. „Tak teď jste se připravili o politickou kariéru, pánové! MeToo, MeToo!“ chechtal se řidič, zatímco jsem přemýšlela, dle čeho Hrindová rozlišuje obtěžování v dobrém a obtěžování ve špatném. Asi dle původu obtěžovatele.

Jsou to jen samci, tupý zvířata

Těžko lze novovlastencům vyčítat, že většinu besed či demonstrací ženy maximálně moderují. Případně se starají o plnění sladkých trubiček krémem pro příznivce Svobodného vysílače nebo smaží karbanátky pro hladové Národní demokraty. Muži jsou v pozici výsadních držitelů mikrofonu i mimo nacionalistické prostředí.

„Spíše než se sexismem jsem se setkávala s odsudky na základě věku,“ uvádí Lucie Hašková, která před třemi lety — jako třiadvacetiletá — organizovala protimigrantské demonstrace. Není protimigrantské debaty, která by proběhla bez nářku nad „ztracenou mladou generací“. Věk a zkušenost s totalitou se ve světě novovlastenců jeví jako atributy, které člověka opravňují vyjádřit názor. Vzhledem k tomu, jak úzce souvisí příklon k novému národovectví se zklamáním z polistopadového vývoje, je většina novovlastenců ve středním či vyšším věku.

Stejně jako druhá podobně mladá aktivistka Jordanka Jirásková promlouvá Hašková k posluchačům skrz videa na Facebooku, případně své statusy doprovází upraveným selfíčkem. „Už jsem přemýšlela, zda uživatelé lajkují fotografii, anebo sdělení,“ přiznává spolu s tím, že jí v Messengeru přistávají vzkazy od „úchylů“ a fotografie penisů.

Kdoví, co chodí do Messengeru Jiráskové, která se fotí v roli sexy policistky s pouty a snímky doprovází hashtagy #DressLikeAWoman a #IamAfraidOfFeminists (tedy „Oblékej se jako žena“ a „Bojím se feministek“). Vyzývavé snímky každopádně fungují jako udice na nové followery.

Zpěvačka a herečka Žižková zase ve videu dvacet minut vysvětluje, proč se nechala ostříhat nakrátko, přestože v anketě na Facebooku zvítězila dlouhovlasá varianta. Pokud prý dostane nabídku na roli „sexýny“, vezme si paruku. Sexýnu si zahrála například v reklamě na Tesco se sloganem „Jděte rovnou na věc“, kde opravářovi otevírala v negližé. „Sex je příroda a mužský jsou jen samci, tupý zvířata,“ rozumuje životem protřelá žena.

Zbytečné držadlo na vagínu

Krásných žen si novovlastenci každopádně váží. Polovinu obsahu obskurní národovecké facebookové stránky Naše bratrstvo tvoří fotografie upravených slovanských žen v moderních variantách krojů, které provází popisek „Naše krása“. Zato feministky jsou prezentovány jako obézní ženy, které křičí po genderové vyváženosti, protože nedorostly ani do ženskosti, ani do krásy.

Pokud se však žena opováží národovce rozladit, půvab se rázem obrátí proti ní. Pod fotografií novinářky Emmy Smetany ve večerních zpola průhledných šatech provázenou jejími proevropskými výroky se množily komentáře jako „zbytečné držadlo na vagínu“ nebo „děvče na prodej“.

O poslankyních za SPD Lucii Šafránkové a Tereze Hyťhové jejich odpůrci ve straně hovoří jako o matracích, „které si jezdí za někým chrápat do Prahy, aby si pozici udržely“. Zato Okamuru, s nímž měly obě dle klevetníků spát, nikdo jakožto proutníka neshazuje.

Podobné ponížení neminulo někdejší „princeznu protiislámského hnutí“, jak někteří spolubojovníci Haškovou překřtili. „Když jsi taková coura, zajímalo by mě, jestli si tě někdy koupím?“ zní věta, jíž končí video Pozdrav pro Lucii Haškovou od polovičního Súdánce a fotografa protimigrantských akcí Víta Hassana. Prý ji označil za couru, protože se courala po demonstracích.

„S kým ona nespala?“ mrkají na sebe Národní demokraté, s nimiž Hašková úzce spolupracovala. „Přezdívalo se jí jablonecká matrace,“ tvrdí její někdejší kamarád a aktivista Jiří Černohorský.

Jediný faktický argument pro označování Haškové za největší zrádkyni jsem slyšela právě od Černohorského. Tvrdí, že Hašková získala srdce dvou novovlastenců, kteří jí půjčili peníze a nikdy víc je nespatřili.

Podle Haškové naopak tkví jádro sporu v tom, že Černohorský chtěl převzít moc nad jejím spolkem Za naši kulturu a bezpečnou zem a přeměnit jej v partaj. „Lidé závidí. Jediné, co je pravda, že jsem chodila rok s Adamem Bartošem,“ krčí rameny nad pomluvami dívka.

Do otěhotnění jsem byla frustrovaná jako feministky

Co však mladou brunetku s aktivistkami ve středním věku pojí, je mateřství jako jeden z popudů k angažovanosti. Do té doby nevolička porodila na počátku migrační krize — a zapojila se prý hlavně „kvůli malýmu“.

„Jsem zastánkyní tradiční rodiny. Dítě potřebuje ženu. Ale žena by měla o svém dítěti a mateřství rozhodnout sama. Jakmile jsem viděla své dítě na ultrazvuku, už jsem ho nemohla dát pryč. Dobrovolně jsem se rozhodla si je nechat, ale svého tehdejšího násilnického partnera do rodného listu nezapsat. Je pro mě noční můrou, že bych mu měla dítě půjčit,“ popisuje měkkým hlasem Hašková.

Nekompromisní zastánkyně tradiční rodiny Hrindová důležitost mateřství demonstruje už názvem své organizace Naštvané matky. „Všechny ženy jsou naštvané. Dnes chci mluvit za ženy a úplně nejvíc za matky. My ženy jsme citlivější na nespravedlnost. Nebojíme se používat instinkty, které nám pomáhají bránit naše děti před nebezpečím,“ uvedla Hrindová na demonstraci v září 2015.

„Já jsem byla do dvaceti let zmatená, neklidná, frustrovaná a hysterická, jako feministky. Velmi brzy jsem ale otěhotněla a neskutečně jsem se zklidnila. Ve čtyřiceti už jsem měla dospělé děti a stala se svobodnou,“ popisuje Hrindová. Bezdětnost protimigrantští aktivisté vyčítají mnohým proevropským politikům jako Angele Merkelové nebo Emmanuelu Macronovi — proto jim je prý budoucnost Evropy putna.

„Děti dávají ženě existenciální smysl života. Hodnota ženy spočívá právě v tom, že je nositelkou života. A toho by si na ní měl muž vážit,“ pokračuje Hrindová. Obhajuje čtyřletou mateřskou dovolenou a matky, které mají malé děti, pracují a ještě si třeba ráno dovolí jít zaběhat, označuje za sobecké. Uznává sice, že ženu mateřství staví do znevýhodněné pozice, „ale to je život“. Nijak ji nezviklá, že její pohled na roli ženy připomíná způsob, jakým jindy novovlastenci popisují postavení ženy v islámu.

Když se z dítěte stane slunko

Klára Samková to ale vidí úplně jinak: „Stopka. Mít dítě je pro ženu totální stopka! Jako rozvodová právnička vždycky doporučuji střídavou péči,“ skáče mi do řeči rázně, než stihnu dopovědět otázku. Její klientky prý zásluhou střídavé péče mohou pracovat od osmi do osmi. Sama se doznává k workholismu a vzpomíná, že zatímco tvrdla patnáct hodin denně v kanceláři, její tehdy nepracující bývalý manžel po sobě doma nedokázal uklidit ani kapesník, a tak musela několikrát týdně platit uklízečku.

Hrindová si hrdě vychvaluje, že děti sdílejí její názory — prý právě proto, že se jim věnovala, ale zároveň jim nic nenutila. Mnohé protimigrantské mámy naopak sžírá zoufalství ze skutečnosti, že jejich potomci přemýšlejí jako „slunka“.

„Mé neteři a synovcovi je pětadvacet a jsou to slunka jak vyšitá — já jsem pro ně extremistka. Vždyť nejsem nácek nebo skin! Jen jsem si vybrala Kláru Samkovou a chci podporovat její organizaci. Až mé vlastní děti dorostou a zeptají se mě, co jsem pro boj s islámem udělala, budu jim moct odpovědět, že alespoň něco...“ vysvětluje nenápadná blondýnka na chotěbořské besedě a její poslední slova se rozpouštějí v upřímném pláči a obdivném potlesku ostatních.

„Já jsem takhle přišla o devatenáctiletou dceru. Slunko jak hrom, chodí na Kliniku, do skauta. Naposledy jsem ji viděla téměř před rokem…“ reaguje soucitně na bolest ženy Samková. „Chápete ten paradox? Moje polocikánský dítě mi říká, že jsem rasistka!“ pokračuje gradujícím tónem jakožto bývalá manželka romského aktivisty Ivana Veselého, která práva Romů dlouhá léta aktivně bránila.

„Odpověď se nabídla. Řekla jsem jí: jak můžu být rasistka — já jsem v sobě to cikánský péro měla! Ven!“ prořízla Samková vzduch rázným gestem ruky za nervózního pochichtávání publika.

Největším nepřítelem ženy je druhá žena

Samková měla v roce 2014 kandidovat za tehdy ještě Okamurův Úsvit do Evropského parlamentu a figurovala i v Bloku proti islámu. Kandidatura ale padla pro podezření, že se podílela na klamání České spořitelny, ačkoliv se posléze ukázalo jako neopodstatněné. Ani s někdejšími aktivisty z Bloku již nespolupracuje — vysvětluje, že někteří boj s islámem pojímali pouze jako výtah k moci.

Zatímco pomlouvaná Hašková se raději stáhla, bojovná Samková vede vlastní organizaci Éra žen. Kromě boje s islámem prostřednictvím distribuce protiislámských knih o islámu do obecních knihoven a příležitostných besed chce Samková se svým spolkem „vrátit feminismu jeho původní význam“.

„Co to znamená? Že nechci, aby se se mnou jednalo jako s ženou, ale jako s člověkem. Že nechci mít pocit, že si musím vzít výstřih, aby mě někdo poslouchal. Nechci toho však dosáhnout kvótami, ale vlastním přičiněním,“ odpovídá s bezelstným světlem v očích.

Namítám, že se svými názory je na konzervativní protiislámské scéně opuštěná. „No jo, takový Roman Joch by nás také viděl rád u plotny, co? Nasrat!“ doprovází Samková své rozhořčení zdviženým prostředníkem s přísně dlouhým červeně nalakovaným nehtem.

Jedinou, kdo se na scéně udržel, je tak nejkonzervativnější z nich, Hrindová. „Já jsem v principu taky feministka,“ naklání se ke mně důvěrně dotyčná, ač se na webu explicitně prohlašuje za antifeministku, protože feministky „vytvářejí armádu samoživitelek a pozitivní diskriminací zhoršují postavení žen na pracovním trhu“.

Zato Hrindová otevřeně podporuje Hamplův spolek Den bílého heterosexuálního muže, protože Naštvaným matkám se líbí „muži silní, draví, nebojácní a zároveň vyznávající klasickou rodinu, kterou ,mají koule‘ chránit“.

Ptám se, zda odmítá i feminismus islámský. „Islámský feminismus? To nejde. Zatímco muži muslimové jsou svolní k porušování pravidel, ženy muslimky bývají radikálnější. Vždyť víte, že největším nepřítelem ženy je druhá žena. Ženy nejsou solidární,“ uzavírá Hrindová, která na scéně spolupracuje povětšinou s muži, třeba s Konvičkou nebo Hamplem.

Asi by žasla, kdyby se začetla do knihy prominentní muslimské feministky Mony Eltahawy s podtitulem Proč Blízký východ potřebuje sexuální revoluci. Ale základní orientaci by mohla získat už z Wikipedie...

Možná by ženy měly šéfovat a muži makat, ne?

„Žena má stejnou možnost prosadit se jako muž — ač to má složitější,“ tvrdí Hašková a vysvětluje, že díky své vyřídilce nikdy neměla problém vydupat si svou. Namítám, že poměr žen ve vedoucích pozicích či veřejné sféře je značně nevyvážený. „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela,“ přiznává.

Bavíme se dál, ale sesazená princezna antiislamistů se zastavuje a přemýšlí nahlas: „Pořád mi to běží hlavou. Je pravda, že víc mužů je na vedoucích pozicích, zato ženy vykonávají pomocné práce. Přitom ženy jsou vnímavější, dokážou logicky uvažovat, plánovat, organizovat, lépe odolávají stresu. Možná by měly ženy zastávat vedoucí funkce a muži se věnovat práci fyzické, ne?“

Opouštím ji s pocitem, že kdybych jí dala ještě chvíli, sama feminismus vymyslí. Navzdory strachu ze slova, které na české novovlastence působí podobně dráždivě jako na konzervativní islamisty, totiž feminismu nejde o nic jiného než o to, co Klára Samková formuluje docela výstižně: aby se se ženami zkrátka jednalo jako s člověkem.