Chci přispět X

Měla perestrojka alternativu?

Ačkoli konzervativní kritici tvrdí, že rozpad Sovětského svazu znamenal geopolitickou katastrofu, jiná varianta vývoje by pravděpodobně nebyla funkční, myslí si Jiří Dolejš.

Koncem 70. let vstoupily do vyššího stadia hry Kremlu o nezbytnou změnu v SSSR. Ekonomický výkon země byl jen na zhruba třetinové úrovni oproti USA. Vojsko přitom pohlcovalo čím dál větší část rozpočtu. Na strategii konfrontace nestačily síly, zemi bylo nutno modernizovat. To, co zablokovala Moskva u nás v roce 1968, nakonec dostihlo i ji. Odklad potřebných změn ve fungování strnulého systému hrozil otevřenou krizí. Moskva nakonec zvolila cestu mezinárodního uvolnění a otevření se Západu, gorbačovskou perestrojku.

Brežněvovské časy byly érou takzvaného neostalinismu – Leonid Iljič Brežněv sám byl obklopen konzervativní generací, která byla politicky formována ještě za Stalinova života. Jeho chráněnci požívali nomenklaturní imunity. Proto mohlo mezi touto nedotknutelnou šlechtou bujet i „vzjatočničestvo“ neboli korupce. Čím dál více senilní Brežněv se postupně stával už jen symbolem moci – v lednu 1976 ho lékaři jen taktak dostali ze stavu klinické smrti.

Patronem změn se stal Jurij Vladimirovič Andropov, od roku 1967 šéf KGB. Po smrti Brežněva stanul krátce na vrcholu sovětského Olympu, stačil však pro omezenou kremelskou elitu připravit pár mladších lidí. Mezi nimi byl i Michail Sergejevič Gorbačov, jeho krajan ze Stavropolského kraje. Ten do strany vstoupil až po válce a byl formován již chruščovovskou érou. Když v roce 1978 přichází jako nejmladší tajemník na ÚV KSSS, měl nejdříve jako člověk přicházející z jihu na starost zemědělství. Ale již v roce 1980 se stal členem politbyra.

Ronald-reagan-2472696_960_720Možná je tu nová studená válka, před časy perestrojky se však vývoj už nevrátí. Foto Pixabay

Jak by však asi pokračoval vývoj SSSR, kdyby se do čela této velmoci dostal někdo jiný než Gorbačov? Měl pokus o reformu sovětského systému alternativu? Jeho konkurentem a protipólem byl v té době především Grigorij Vasiljevič Romanov (1923–2008), někdejší vedoucí tajemník leningradské oblasti. Byl o několik let starší než Gorbačov a do strany také vstoupil ještě za války. Za léta, kdy pak stál v čele Leningradu (1970–1983), z této průmyslové oblasti udělal baštu konzervativního neostalinismu.

Romanov rád vystupoval s velkou patriotickou ideou, čerpající z armády a vítězství ve velké vlastenecké válce. Blíže měl k tradičním brežněvovským časům. Jako muž vojensko průmyslového komplexu se stal klasickým jestřábem. Jako tajemník Ústředního výboru KSSS měl na starost těžký průmysl a ozbrojené síly. Do politbyra se dostal již v roce 1976. Do roku 1982 odešli s Brežněvem i jeho významní vrstevníci, bývalý letitý premiér Alexej Kosygin, a především šedá eminence Michail Suslov. Mladší Romanov byl tak byl pro konzervativnější křídlo vyhovujícím řešením pro budoucnost dle jeho představ.

Nad hrobem Andropova vypukl latentní souboj členů politbyra Gorbačova a Romanova naplno. Gorbačov získával body jak rafinovaným kompromisnictvím, tak snahou po reformách, po kterých volal Andropov. Mluvilo se o něm jako o „kremelském princi“. Ale po smrti Andropova sám pochopil, že na získání křesla generálního tajemníka v roce 1982 ještě nemá. Tak si přízeň kremelských gerontokratů koupil tím, že se postavil na stranu kompromisního kandidáta, necharismatického Konstantina Ustinoviče Černěnka (1911–1985).

Zákulisní tahanice však pokračovaly. Hodilo se vše – například fámy, že na svatbě své dcery použil Černěnko servis carevny Jekateriny Veliké a nějaké kousky se při tom rozbily. Jeho pozice byla však stále silná. Po smrti maršála Dimitrije Ustinova, ministra obrany, se stal předsedou smuteční komise. Gorbačova neměl rád ani tehdejší premiér Nikolaj Alexandrovič Tichonov. Nostalgický návrat rozhodujícího vlivu konzervativních starců byl stále možný.

Romanov však udělal tu chybu, že přecenil svůj vliv v armádě a nebyl ochoten udělat ústupky druhému pilíři sovětské moci, státní bezpečnosti. Když Romanov v roce 1984 odjel do Etiopie podpořit tamější prosovětský režim, byl odvolán z funkce jeho stoupenec, maršál Nikolaj Vasiljevič Ogarkov (1917–1994), se kterým se počítalo na uvolněné místo ministra obrany. Maršálovy diplomatické limity pro časy uvolňování se ukázaly především ve chvíli, kdy v rozporu s oficiální linií promluvil jako stoupenec prvního jaderného úderu.

Ogarkov už vyvolal otazníky tím, že v roce 1983 podpořil zničení jihokorejského dopravního letadla KAL 007 jako narušitele výsostného území SSSR. V době jeho zapuzení šly dokonce fámy, že se měl zaplést do plánu na státní převrat. Nebylo to ovšem asi tak zásadní, protože Ogarkova krátce poté uvítal ve východním Berlíně sám Erich Honecker jako velitele předsunutých sovětských vojsk v Evropě. V této funkci pak setrval další čtyři roky.

Romanov si už ale nevěřil, a když se blížil skon Černěnka, vsadil místo sebe raději na Viktorie Vasiljeviče Grišina (1914–1992), sedmdesátiletého tajemníka moskevské oblasti. Za Gorbačovem ale stáli Andropovovi lidi. Když zemřel Černěnko, byl Romanov na dovolené v Pobaltí. Jeho konkurentovi pak bryskně pomohl do sedla generálního tajemníka zejména stařičký ministr zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko a nový šéf KGB Viktor Michajlovič Čebrikov.

Perestrojka jakožto nová modernizační socialistická revoluce mohla začít. Ovšem Gorbačovův trůn byl velice vratký. Stranické vedení záhy začalo ztrácet politickou iniciativu i možnost krýt své plány oficiální propagandou (zpočátku na bázi návratu k autentickému Leninovi). V srpnu 1991 se pokusil takzvaný gang osmi o konzervativní státní převrat (viceprezident Janajev, nový šéf KGB Krjučkov, premiér Pavlov, ministr vnitra Pugo a další). Neúspěšný převrat ale jen urychlil rozpad SSSR a pád monopolu komunistické strany.

Gorbymánie postupem doby vyhasla. Zejména nostalgičtí kritici nenechají po letech na původní sovětské perestrojce nit suchou. Mluví o Gorbačovské zradě, o „katastrojce“, o rozpadu SSSR jako geopolitické pohromě. Konzervativní varianta vývoje by však kolos na hliněných nohou neudržela. Členové gangu osmi se jen dočkali po pár letech amnestie. A Boris Jelcin udělil Romanovovi osobní penzi. Sedmdesátiletý Romanov pak přešel k nové KSRF Gennadije Zjuganova (vznikla v roce 1993), kde nějakou dobu působil jako člen sboru poradců. Studená válka, která byla tehdy s velkou slávou ukončena, se nyní rozhořívá znovu. Před časy perestrojky se však vývoj už nevrátí.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Perestrojka a úloha osobnosti v dějinách Čtvrtek, 28.Června 2018, 14:31:39

V každém případě je nutno poděkovat za zasvěcený vhled do zákulisních bojů ve "vždy názorově zcela jednotném" sovětském politbyru.

Co se samotné otázky týče, zda perestrojka měla alternativu; odpověď na tuto otázku souvisí úzce s klasickým tématem úlohy osobnosti v dějinách. Přesněji řečeno, jedná se o dialektiku objektivního vývoje a úlohy té osobnosti.

Na straně jedné: jistě, kdyby nebylo Gorbačova s jeho "železnými zuby" (jak to svého času nazval Gromyko, když jeho samého Gorbačov odstavil na formálně nejvyšší, ale fakticky jenom reprezentativní pozici prezidenta) - kdyby tedy nebylo Gorbačova, nebylo by perestrojky.

To jest: nebylo by perestrojky v daném čase, a v dané podobě.

Ale: na straně druhé, sovětský režim jako takový nevyhnutelně a nezadržitelně směroval k svému zhroucení. Toho si byl do určité míry vědom už Andropov; který - jakožto vedoucí činitel KGB - měl a znal nezkreslené informace o faktickém stavu sovětské ekonomiky, a vůbec celého aparátu sovětské moci a sovětské administrativy.

Andropov se pokusil tento stav určitým způsobem řešit; ovšem nikoli koncepčně-systémově, nýbrž stejně tak jako svého času Novotný: totiž tlakem na "větší disciplínu". On nepochopil že ty krizové symptomy jsou systémově podmíněné, a setrvával v iluzi že "o všem rozhodují kádry". A že tedy postačí jenom zavést železnou disciplinu, a vše bude zase v pořádku.

Svým způsobem to nemálo připomíná současnou kampaň v Číně, stejně tak zaměřenou na "disciplínu". A tak jsou hromadně zatýkáni a odsuzováni zkorumpovaní partajní funkcionáři, aniž by se jakkoli připouštělo, že pravou příčinou této epidemické zkorumpovanosti je totalitní politický systém, apriori vylučující jakoukoli kontrolu zdola.

Ale zpátky k Sovětskému svazu. Jak řečeno, Andropov to zkusil s disciplinováním; nic zásadního tím samozřejmě nedosáhl, ale nicméně po jeho smrti (anebo možná právě proto) se nějak uchovalo povědomí, alespoň v jedné části partaje, že "něco se musí udělat". A to sice něco zásadního. A právě toto byla pak ta živná půda, ze které mohl vzejít Gorbačov, se svou "Perestrojkou".

Takže: ten nástup Gorbačova samozřejmě nebyl nijak automatický; naprosto byla možná i alternativa opačná, tedy ještě další (a možná dost dlouhá) agónie zkostnatělého systému. Ale na straně druhé tu naprosto byly dány i objektivní podmínky a faktory pro příchod reformátora; a Gorbačov těchto příznivých podmínek dokázal plně využít.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

alternativní scénáře minulosti Čtvrtek, 28.Června 2018, 18:32:47

simulovat alternativní scénáře vývoje historie lze - ale na realitě už nic nezmění. Jde spíš o jakýsi cvičební polygon pro tříbení různých "filosofií dějin"
podle mne přišla perestrojka pozdě a systém už příliš zdegeneroval - takže místo revoluce o inovaci socialismu přišla restaurace divokého kapitalismu
a sny konzervativců, že kdyby "neslezli z tanků", tak mohli "mogučij sojuz nerušimij" udržet a ještě zvítězit (možná inspirování dnešní Čínou) jsou už jen sny

P.S. obdobné paralelní uvažování předvedl Zdeněk Mlynář když uvažoval jak by se vyvíjel stalinismu kdyby nebylo II.WW a generalissimus se nezaskvěl v roli vítěze. Odhadoval, že kolaps systému by přišel dříve.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 29.Června 2018, 11:02:32

Teď ovšem "simulujete alternativní scénáře minulosti" Vy sám, pane Dolejši.

Ta myšlenka totiž že perestrojka "přišla pozdě" sugeruje, že celý ten systém známý pod označením "reálný socialismus" byl principiálně reformovatelný. A že stačilo jenom ty reformy provést trochu dříve a lépe, a všechno by bylo v pořádku.

Ten systém ale ze samotné své podstaty reformovatelný nebyl; od samotného počátku před ním stála jenom alternativa: buďto návrat k "přirozenému" kapitalismu, anebo násilné udržení vlastní moci.

Takže kdyby perestrojka přišla dříve, pak by jejím výsledkem stejně tak nemohlo být nic jiného nežli konečná restaurace kapitalismu - jenom holt o něco dříve.

V tomto ohledu mají (pseudo)komunističtí dogmatici a reakcionáři pravdu: všechny snahy o reformu socialistického systému jsou v konečném efektu "kontrarevoluční", protože nevyhnutelně vedou k restauraci kapitalismu. Zcela bez ohledu na to, jestli si to jejich protagonisté přejí nebo ne.

Stejně tak v osmašedesátém v Československu, kdyby ten reformní proces neukončila "bratrská" vojska, pak by i jeho výsledkem nevyhnutelně byla restaurace kapitalismu. Pokud by ovšem domácí "zdravé síly" nedokázaly ten demokratizační proces zastavit samy; ale na to už neměly síly, po zrušení cenzury už nebylo cesty zpátky. A o restauraci kapitalismu v užším (ryze ekonomickém) slova smyslu by se už postarala Šikova ekonomická reforma, jak on sám o léta později doznal.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Andrej Amalrik Pátek, 29.Června 2018, 16:13:18

v eseji "Přežije Sovětský svaz rok 1984?"z roku 1969 rozpad Sovětského svazu předvídal. Četl jsem to před více než 40 lety, takže si napamtuji, do jako míry předvídal i konkrétní podobu. Mluvil o národnostních rozporech, to sedí, ale také čekal válku s Čínou. Podobnou roli jako jím očekávaná válka s Čínou možná sehrála afghánská válka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 30.Června 2018, 12:52:51

Takovýchto předpovědí bylo povícero, například někdo - nepamatuji si už kdo, snad Solženicyn? - předpovídal zhroucení Sovětského svazu k přelomu století, tedy k roku 2 000. Na straně druhé ale byly názory, že Sovětský svaz se může udržet ještě i po velmi dlouhou dobu, snad dokonce i po celá staletí!! Takto široká škála alternativ je daná tím, že zde na jedné straně byly dány zcela jednoznačné krizové momenty - ale na straně druhé ta totalitní moc byla vnitřně natolik pevná, že opravdu byla možnost že se dokáže udržet ještě po velmi dlouhou dobu. A kdyby se svého času k moci nedostal Gorbačov (a jak názorně vylíčil J. Dolejš, to všechno mohlo dopadnout také zcela jinak) - kdo ví, jak dlouho by se ta agónie Sovětského svazu ještě táhla.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Potíže s věštěním budoucnosti Sobota, 30.Června 2018, 13:16:32

Ono je vůbec vždy velice problematické, chtít dělat (v politice) nějaké jednoznačné předpovědi. Existuje tady totiž takové nepřehledné množství různých faktorů, že je prakticky nemožné je v jejich působení zakalkulovat všechny, s nějakým jednoznačným výsledkem.

Svého času jsem v rámci jednoho politologického semináře napsal seminární práci na téma, jakým směrem se bude vyvíjet sovětská perestrojka. Bylo to asi v druhém roce Gorbačovova vládnutí - tedy v době, kdy ještě naprosto nebylo možno vědět, jak to celé skončí.

Já jsem tehdy vědomě vynechal možnost vytvořit nějakou spekulativní předpověď příštího vývoje; a místo toho jsem popsal tři základní scénáře, v jejichž rámci by ten příští vývoj mohl probíhat.

První alternativa byla: model progresivní. Gorbačovovi se jeho projekt podaří prosadit, to jest sovětský stát a sovětský systém bude víceméně kontinuálně stále více demokratizován. Spolu s tím ovšem půjde i liberalizace v oblasti ekonomické; což bude nevyhnutelně znamenat nárůst elementů kapitalismu. Což pak ovšem nakonec nevyhnutelně vyústí v moment zásadního střetu: zda další vývoj má skutečně směřovat ke kapitalismu, anebo nikoli.

Druhá varianta byla pesimistická: Gorbačov ztroskotá, reakčními silami aparátu bude odstraněn, a všechno se vrátí do starých kolejí byrokraticko-totalitního řízení společnosti a ekonomiky.

Třetí varianta byla středová: nastane patová situace mezi reformátory a reakcionáři; nastane tedy dlouhé období víceméně "pozičních bojů", kde ani jedna strana nebude mít sílu definitivně porazit tu druhou. Nakonec ale jednou bude stejně muset dojít k zásadnímu rozhodnutí, ve smyslu jedné z obou prvně jmenovaných alternativ.

Reálný vývoj nakonec obsahoval elementy prakticky ze všech těchto tří mých modelů: perestrojka a demokratizace sice "tak nějak" pokračovala, ale zároveň zde byla reálná patová situace vůči silám reakce, což se pak ukázalo v puči, kterým se reakce pokusila zvrátit celý demokratizační proces. A kdo ví, možná že těm pučistům nechybělo zase až tak moc, aby dosáhli svého.

Ale jejich útok byl odvrácen; což pak akcelerovalo další vývoj, jehož výsledkem pak byl - jak jsem předpověděl - víceméně docela obyčejný kapitalismus.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.