V tragédii Aleppa se odráží západní předsudky a neochota k činu

Silná slova na adresu Ruska a Sýrie pod dobývání Aleppa jsou často jen náplastí na špatné svědomí: Západ s USA v čele totiž ponechal syrské civilisty svému smutnému osudu.

Do záplavy děsivých zpráv a debat o dobývání syrského Aleppa vstoupila také americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová. V hojně sdíleném videu hovoří o popravách civilistů – včetně dětí – a říká, že by se ruská a íránská vláda měly stydět za svou vojenskou podporu režimu Bašára Asada.

Silná slova jsou ale jen pokryteckou náplastí na špatné svědomí. Západ s USA v čele totiž ponechal syrské civilisty svému smutnému osudu.

O skutečných motivacích či debatách za zavřenými dveřmi můžeme jen spekulovat. Postoje USA a evropských zemí jistě formovaly například geopolitické zájmy, ekonomické úvahy nebo vysoce rizikové výhledy případné vojenské intervence.

Ke konečnému výsledku, jehož nedílnou součástí je stěží představitelné utrpení civilních obyvatel, ale přispěly i dva širší faktory: neochota převzít zodpovědnost za globální problémy a široce rozšířené předsudky a stereotypy. To se netýká jen politiků, ale celých západních společností – včetně té české, která je nedílnou součástí nejsilnějších mezinárodních uskupení a která se mimo jiné podporou lidských práv trvale zaštiťuje.

Z extrému do extrému
Militaristické třeštění rozhodně není na místě. Známe mnoho příkladů vojenských intervencí, které vedly k politické nestabilitě a obrovské míře lidského utrpení. Zejména Irák zde vyčnívá jako temný pomník Bushovy vlády a jejích spojenců. Na druhé straně však stojí případy neochoty mezinárodního společenství vojensky zasáhnout, která umožnila hrozivé masakry a etnické čistky – především Rwanda a bývalá Jugoslávie.

Od iluzí o schopnosti šířit demokracii kdekoliv na světě jsme se posunuli ke globální neochotě ušpinit si ruce i v případech tak naléhavých, jako je Sýrie. Foto uludagsozluk.com

Kocovina z nekonečných válek v Iráku a Afghánistánu, které byly legitimizovány také lidskoprávní rétorikou a snahou pomoci ohroženým obyvatelům, vedly k vychýlení kyvadla z jednoho extrému do druhého. Od bushovských iluzí o schopnosti šmahem měnit režimy a šířit demokracii kdekoliv na světě jsme se posunuli ke globální nezodpovědnosti a neochotě ušpinit si ruce i v případech tak naléhavých, jako je právě Sýrie.

Přestože zde Asadův režim překročil Obamovu „červenou čáru“ a použil chemické zbraně proti civilistům. Přesto, že masový útěk Syřanů před válkou se Evropy bezprostředně dotýká.

Problém, který nelze vyřešit
Posun od vojenské hyper-angažovanosti doprovází také změna v pohledu na ty, kteří jsou válkami či genocidami přímo ohroženi – tedy lidské bytosti, které uvízly uprostřed krvavých konfliktů. Až do irácké války vítězila optimistická představa, že téměř všichni lidé na světě touží žít v liberální demokracii euro-amerického střihu. Stačí jen svrhnout toho či onoho diktátora a vypsat svobodné volby. Tento naivní a do velké míry arogantní obraz světa, podle nějž všichni ostatní chtějí být stejní jako my, utržil zásadní rány v Iráku a Afghánistánu.

Vzniklé vakuum zaplnily předsudky a stereotypy, v nichž je Blízký východ zobrazován jako nevyhnutelně konfliktní oblast, kde je místo jen pro despoty a extrémisty. Jejich obyvatelé pak již nejsou v naší představivosti dočasně utlačovanými demokraty. V současném příběhu většina lidí tam o demokracii či lidská práva vlastně ani nestojí a bez „tvrdé ruky“ si ani nedokáže vládnout.

V takové interpretaci se ztrácí nejen místní prodemokratické síly, které jsou v Sýrii skutečně již několik let v defenzívě, ale především pak obyčejní lidé bez ohledu na politickou preferenci, pro které je válka obrovskou tragédií. Není zde také prostor znovu ukazovat, že jde o projekci, která mnohem více vypovídá o nás samých než o Blízkém východě či kterékoliv jiné části světa: podrobněji o tom pojednávají například obsáhlé práce Edwarda Saida.

Důležité ale je, že takový pohled otevírá prostor pro alibistickou lhostejnost, a to naprosto stejným způsobem, jakým konec studené války, rozpad SSSR a z toho vzniklé iluze devadesátých let posloužily bushovské agresivní nabubřelosti. Umožňuje nám totiž pohlížet na syrskou tragédii jako na přespříliš komplikovaný problém, který vlastně ani nejde vyřešit.

Můžeme se tak tvářit, že si Syřané v podstatě za všechno mohou sami a nakonec není ani v našich silách jim pomoci. To vede ke lhostejnosti, která je v České republice obzvlášť silná. Zatímco třeba pro britské deníky je dění v Aleppu hlavním tématem, pro domácí média jde o událost druhého řádu.

Můžeme se také ujišťovat, že se vlastně zase až tak moc nestalo, že jsme – jako člen nejbohatší politické (EU) a nejsilnější vojenské organizace na světě (NATO) – vlastně nemohli udělat víc a že by to nakonec stejně k ničemu nevedlo. Vzpomeňme si ale na osud civilistů z Aleppa, až budeme rozhořčeně odmítat dalšího syrského uprchlíka.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 16.Prosince 2016, 13:25:14

Abychom zase problém nezbagatelizovali pouze na sebemrskačský bič -- v občanské válce třetí strany se pomoc civilistům nedá zařídit nijak lehce.
Jedna možnost je přímá vojenská intervence, kdy jsou poraženy obě strany konfliktu a vítězná vnější moc dočasně přebírá vládu a organizuje vnitřní smíření společnosti a nalezení obecně přijatelné formy vládnutí.
Kmenové a navíc muslimské společnosti ovšem takové vnější vměšování, navíc zrovna od Západu, tvrdě odmítají.

Druhá možnost je podporovat tu část válčících, kteří stojí na straně civilistů. Samotné civilisty uprostřed války podporovat nejde, protože je to její pasivní část.

A proto jsme v Sýrii nahraní. Sunnitští civilisté masakrovaní Asadovým režimem nemají žádnou politickou a vojenskou reprezentaci, která by se dala podpořit.
Tzv. exilová vláda hotelových povalečů nikoho v Sýrii nezajímá a demokratická opozice zanikla a sunnitské civilisty momentálně zastupují pouze šílení vrahové.
V tuto chvíli je svržení Asada opozicí nepředstavitelné, protože síly, které by byly vyneseny k moci, jsou strašlivé.

Nemáme žádné páky.

Luděk Ševčík - OSVČ

Mocek v Právu často upozorňuje na pokrytectví v souvislosti právě s Aleppem. Pátek, 16.Prosince 2016, 17:07:36

V něm bojuje oficiální syrská vláda, po boku s Rusy s "rebely", kdežto v Mosulu Iráčané, po boku s USA, bojují s "teroristy z IS".
Celý svět hltá Aleppo, přes často otevřené humanitární koridory atd. a nevěnuje pozornost Mosulu, kde se o nějakých humanitárních koridorech ani nemluví.
Je tomu tak i zde, což není až zas takové překvapení. Vždyť i čeští Zelení se angažují pro svrhnutí Assada.
Oni jsou vůbec zvláštně angažovaní.....

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Ještě jedno nedaleké nešťastné město Al-Bab Pátek, 16.Prosince 2016, 23:07:36

S Mockovým článkem v podstatě souhlasím. Jenom bych připomněl, že nedaleko Aleppa leží jiné město, které je také bombardováno a kde umírají lidé, byť počet jejich obětí se s tím v Aleppu nedá srovnat. Ve chvíli, kdy se skupiny z jeho okolí dohodli na osvobozovací akci, stalo se to záminkou k agresi ze strany Turecka prostřednictvím prapodivné alianci skupin, které vystupují sice pod prapory FSA, ale jejich útok organizuje Ahrár aš-Šám, vedle al-Nusry druhý zakladatel islamistické fronty Jaish al-Fatah. Ovšem k FSA se hlásí i mnohé skupiny v rámci Sil demokratické Sýrie či jejich spojenců v boji proti IS.

Otázka pokrytectví, nebo možná někdy až schizofrenie, se netýká pouze otázky ochrany civilistů z míst bojů. I když někde vznikne politická reprezentace, jako například v severní Sýrii, máme s tím také problémy.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 18.Prosince 2016, 08:29:48

V Guardianu v této souvislosti včera tvrdě obvinili Obamu. Když Asad zaútočil chemickými zbraněmi a překročil tak samotným Obamou definovanou "červenou čáru" a nepřišla od USA žádná odpověď, to byl začátek cesty, na jejímž konci stojíme dnes a s hrůzou a bezmocností sledujeme, co se děje.

https://www.theguardian.com/world/2016/dec/17/obama-presidency-defined-failure-face-down-assad-syria?CMP=twt_gu

Na druhou stranu je dost pravděpodobné, že kdyby Američané do Sýrie vlítli s vojskem, bylo by to nakonec ještě horší než Irák.

Jestli opravdu unipolarita končí a vstupujeme do multipolárního světa, dá rozum, že na všechno nebude mít Západ vliv.
Írán a Rusko by si měly velmi rychle uvědomit, že nám právě v přímém přenosu předvádějí multipolární svět, jak si ho představují oni.
A není to pěkný pohled.

Ivo Horák - Praha 3

Kdo chvíli stál... Neděle, 18.Prosince 2016, 09:32:39

Pane Morbicere, Rusko a Írán ovšem nepracují na pěkné prezentaci multipolárního světa, ale o to tvrději na svých tradičně pojímaných mocenských zájmech. Přispívají tak k návratu starého světa, o kterém jsme si mnozí mysleli, že včera skončil. Také z tohoto efektu těžil v USA D. Trump.
Pacifisté na Západě a možná i nobelovský výbor sehráli na substrátu geopolitických změn svou roli. Obama je hezký, ale co to znamená ve světě jaksi poplatném 2. zákonu termodynamiky?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ona to není jenom západní neochota k činu Neděle, 18.Prosince 2016, 11:07:30

Politické elity západních demokratických zemí samozřejmě při svém rozhodování berou do úvahy i "hlas lidu", můžeme-li tak nazvat všechna ta "mírová hnutí" pod ruskou taktovkou, se všemi těmi jejich demonstracemi, výkřiky "Obamo, ruce pryč od Sýrie!", pálením vlajek USA, demagogií se zdviženými ukazováčky o tom, že Západ nemá právo "vyvážet demokracii" a "dělat četníka".

Vzpomeňme si, že ani tady na DR, a mezi českými levičáky vůbec, nebývalo to, co tady stále předvádí pan Ševčík (a jako asi nejotřesnější případ jmenujme občasné vstupy pana Ruska o "očním chirurgovi", "příkladném demokratovi" - Assadovi), nijak minoritním postojem.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Sobota, 24.Prosince 2016, 15:21:3

Já jsem odpůrcem sebemrskačství Západu, ke kterému se řadí i tento článek. Ano, občas někomu dodáváme zbraně, a to není dobré. Ale za morálně nepřijatelné chování ISIS, Asada a Ruska nenesou západní země odpovědnost.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 29.Prosince 2016, 13:25:21

Tak zde díky Tereze Spencerové máme rozhovor s poradkyní Bašara Asada Busajnou Šaabanovou, a můžeme tedy slyšet oficiální politiku (staro)nové syrské vlády::

http://www.literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/23446-busajna-aaban-evropskym-politikm-se-u-jen-smjeme

Íránský fanatický antisemitismus jako doktrína jednoho z klíčových spojenců Asada samozřejmě ještě víc posílil tradiční syrské protiizraelské postoje::
"... Izrael nechce mír, chce hegemonii. Chtějí ovládat region a zničit arabské myšlení, entitu i kulturu. ..."
Snad netřeba výkladu, co se těmito slovy míní, ale pro jistotu --- můžeme vás napadnout a zničit, protože ve skutečnosti vy chcete napadnout a zničit nás a my máme právo se bránit.
Klasická Mohamedova finta.
Navíc zamčené brány mezi Íránem a Irákem a Irákem a Sýrii díky politice hlupáka Bushe padly, jak je rovněž v rozhovoru zmíněno. Takže (po vyřízení jisté sunnitské rebelie) je možno pozemní cestou pohodlně dojít z Teheránu na izraelské hranice...

No,
Izrael se asi modlí k Trumpovi.
(I když k němu ku podivu vzhlíží i Asad).
A nějaký muslimský stát v Předjordánsku, který by dokonce zasahoval až do Jeruzaléma, je tímto zcela definitivně pasé, bych řekl. To Izrael nedovolí.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 29.Prosince 2016, 13:25:49

P.S. Mimochodem to že měl IS při znovudobytí Rakká podporu amerického letectva, jak tvrdí v rozhovoru Šaabanová, je čistá lež.
Četl jsem vyjádření jednoho vědce, který tam v té době byl. Islamisté se přihnali z pouště, bylo jich hodně (jeho odhad 5 tisíc), byli naprosto nepříčetní a bestiální a nebáli se smrti (a asi taky na drogách).
Žádnou leteckou podporu nezmínil a ta se opravdu NEDÁ přehlédnout...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Není stereotypní obviňování "Západu" projevem etnocentrismu, rasismu, či orientalismu? Čtvrtek, 29.Prosince 2016, 15:06:28

Když někoho potrhá pes, tak se pejskaři ozvou s tím, že ten pes za to nemůže. Nemůže, protože morální či právní zodpovědnost mají jen lidé.

Na Blízkém Východě ale žijí lidé, kteří mají vlastní vůli a zodpovědnost. Je dost nabubřelé tvářit se, že bez iniciativy Západu se tam nic nehne.

Západ za situaci v Sýrii může, když intervenuje, pak zase když intervenuje málo. Co tedy má dělat? Navíc Západ je abstrakce ne osoba.

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Nějaká čísla pro představu - pro ty, co to zajímá Čtvrtek, 29.Prosince 2016, 23:02:26

Propaganda a antipropaganda je součástí konfliktu. Ruské ministerstvo obrany na svém webu zveřejnilo seznam opozičních skupin, které se připojily k ohlášenému příměří. Největší silou je hnutí Ahrar aš-Šám, které má asi 16 000 bojovníků. Ze zveřejněného ruského dokumentu vyplývá, že opoziční skupiny zapojené do příměří mají dohromady více než 51 000 bojovníků.

Součástí výčtu opozičních skupin jsou vedle Ahrar aš-Šám hnutí Fajlak aš-Šám (Legie Šám) s více než 4000 ozbrojenci, Džajš al-Islám, což je skupina podporovaná Saúdskou Arábií (12.000 bojovníků), Suvár aš-Šam (2500 bojovníků), Džajš Idlib (přes 6000 bojovníků), Džabhat Šamíja (3000 ozbrojenců) a Armáda mudžáhidů (8000 bojovníků). Takže doufám, že to není "ruská propaganda", ta čísla vypadají věrohodně.

Ahrar aš-Šám je součástí koalice Džaíš al-Fatah, kterou vytvořilo v roce 2015 sedm členů, přičemž tři z nich – Fronta an-Nusrá (Al-Káida v Levantě), Ahrar aš-Šám, a Jund al-Aqsa – jsou velmi podobné, nebo přímo propojené s džihádistickou Al-Káidou, mezi ostatní patří: Ajnad al-Sham (Vojáci v Levantě), Faylaq al-Sham (Legie Šám) a Jaysh al-Nasr. V současné době tvoří tato koalice naprostou většinu "moderate" opozice. Pod praporem FSA tvoří i jádro oddílů útočících s podporou tureckých tanků a letadel na Rojavu. Sekulární opozice je součástí Sil demokratické Sýrie, nebo již v podstatě není.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.