Baví mě, jak jsou mladší autorky Deníku Referendum v otázkách rovnoprávnosti radikální: sama se někdy přistihnu, že bych tolerovala prohřešek proti korektnímu vztahu mezi pohlavími, ale mladé ženy (měla jsem původně napsáno holky, ale nakonec jsem se korektně opravila), které sem píšou, jsou mi napomenutím, že je třeba zachovat přísnost. Naposledy jsem to pocítila nad případem herce Kevina Spaceyho, možná proto, že takové mejdany, na jakém zřejmě došlo k obtěžování mladého herce Anthonyho Rappa, jsem v mládí zažívala a od podobných scén mě uchránila asi jen moje jakási odtažitost. Ale také ne vždycky, někdy jsem si dokonce myslela, že jde skutečně o začátek nějakého vztahu, a byla pak zklamaná a v horších případech i nešťastná. Ale bylo to v té době tak běžné, že mě to nijak nepoznamenalo a nikdy jsem to nikde nevytahovala.

Sexuální nátlak a zneužívání, podložené mocenským postavením, je něco, co v sobě muži mají jakoby „přirozeně“, souvisí s tím znásilňování žen na dobytých územích, poměry otců rodin se služkami a aristokratů i hospodářů s děvečkami, šéfů se sekretářkami a všechny tyhle případy, tak mnohokrát zpracované v literatuře. Včetně červené knihovny, kde ovšem tyhle ponižované dívky dosáhnou štěstí ve spořádané rodině. Nejosvícenější a nejjasnozřivější autoři, jako byl třeba August Strindberg, už před sto lety přinejmenším naznačili, že se tak dokážou chovat i ženy, ale nepřevažuje to, chybí ta tisíciletá tradice.

Kevina Spaceyho neomlouvám, je mi to jen líto, protože ho jako herce obdivuji a budu v něm postrádat velmi specifický, moderní typ muže — mocenského násilníka (v Domě z karet se odhodlá i k vraždě novinářky, s níž předtím spal, protože potřeboval její služby, a dokonce ji měl svým hnusným způsobem i rád), jak ho skvěle předvedl v seriálu o mechanice a technologii mocenského vzestupu. Ostatně scénář tohoto seriálu ukazuje zneužívání žen až k jejich likvidaci na více liniích a stálo by za to ho z tohoto hlediska analyzovat. Ale nejspíš bude stažen z oběhu, takže vynese ilegálním distributorům obrovské černé peníze a jeho autory naopak o příjmy připraví. Protože jde především o peníze.

Vyprávěnky k odpolednímu café

Ale obraťme list, například k oddechové příloze Práva Café, která přiléhá k literárnímu Salónu. Tam se můžeme dočíst článku Andrey Zunové, v němž reprodukuje názory pedagoga a lektora osobního rozvoje Marka Hermana.

Marek Herman se zaměřuje na sebepoznání a výchovu dětí do šesti let. V textu (který silně působí dojmem, že tento mužně vypadající sympatický chlapík — viz foto — prostě okouzlil redaktorku, takže nekriticky přepsala jeho výroky) říká takové věci, jako že základem štěstí dítěte je šťastná matka a ta je také pro malé dítě tou nejdůležitější osobou. Že nápad, aby otcové chodili „na mateřskou“, je nenormální a střídavá péče že je výmysl dětinských rodičů. Postupně v textu přejde k selhání otců a skončí kritikou naší doby mobilních telefonů a internetu, která ničí lidské vztahy náhradní komunikací.

Článek je nesoustavným souhrnem prostopravd, neustále rozebíraných i všude jinde, a nic nepřináší, protože proudu řeči sebevědomého respondenta neklade žádné otázky ani do něj nevnáší pochybnosti. Na žurnalistické fakultě by s takovým textem autorka neuspěla (doufám).

Přesto mě to však po letmém přečtení nějak nadzdvihlo. Pro neřekne lektor osobního rozvoje, jak se dá něžný a srdečný vztah dítěte s matkou kvantifikovat? Podle čeho se pozná? Je na to nějaká míra? Přece ani sebeláskyplnější matka se nemůže s dítětem objímat a mazlit nepřetržitě. To, že část dne vykonává nějakou práci, kvůli které i odejde z domova, láskyplný vztah naruší? Ale každá matka, i když je s dítětem doma, přece neustále vykonává nějakou práci, musí udělat tisíce úkonů, při kterých dítě překáží, nebo jsou pro něj dokonce nebezpečné.

Matka z Erbenovy Polednice, úzkostlivě chystající oběd pro tátu, který přijde z roboty a možná by udělal kravál, kdyby nebylo uvařeno, rozhodně nepůsobí šťastně, i když se jí dítě batolí u nohou a ona je pravděpodobně ani na chvíli neopustí. A je ten otec, který musí mít v poledne na stole v míse polévku, jinak se zboří rodinný svět, skutečně příkladem toho mužného otce, po jakém Marek Herman tak volá?

Je mi už protivné, jak se spokojená rodina neustále odvozuje od maloměšťáckého modelu pracujícího otce, pečující (o děti i o muže) matky a poslušných dětí. Vždyť přece většina rodin ani v 19. století takhle nevypadala. Venkovské ženy nosily své děti na pole, dělnické ženy si nějak musely pomoci navzájem, než ty jejich děti konečně mohly jít taky pracovat do fabriky (Jack London nepsal jenom o volání divočiny, ale i strašlivé povídky o dětech s takovým osudem), ženy v celé historii lidstva vždycky pracovaly a málokteré měly podmínky k tomu, aby výhradně pečovaly o své děti.

A to, že se v 19. století objevují v literatuře postavy jako Anna Karenina nebo Paní Bovaryová nebo Nora, svědčí o tom, že ta konvenční měšťácká rodina má svoje úskalí. Plukovník Karenin je přece docela mužný typ a rodinu bezpochyby uživí, a přesto…. I rozhárané, citově rozervané ženy a třeba i rozmazlené paničky mohou být milující matky, jen jestli to pro pocit klidného a spokojeného života stačí… (A podobně se můžu řečnicky zeptat, jestli vědomí perfektního obstarání rodinných hmotných potřeb stačí ke štěstí mužům). Vlastně vůbec nevím, kdy byl na světě takový stav, jaký bez konkrétních příkladů a argumentů uvádí Marek Herman, lektor osobního rozvoje. Tedy že mužný otec a živitel se postará o něžnou a jeho i děti milující ženu.

Marek Herman říká ještě další demagogické polopravdy, například tu, že ženy teprve v běhu dějin musely najít v sobě mužskou sílu a schopnost postarat se o sebe. Aha, takže ženy od pravěku až do moderní doby, která přinesla různá emancipační práva, byly šťastně závislé na mužích, a jejich děti byly proto zákonitě šťastné? A o čem to vlastně vypráví veškerá mytologie, literatura a drama (o privátní rodinné paměti nemluvě)?

Článek má titulek Vypadá to, že svět se zbláznil. S tím bych mohla i souhlasit, jen si nemyslím, že zrovna proto, že někteří muži by se chtěli starat už o své nově narozené děti a zákony v zemích zejména Západu jim to chtějí umožnit a současně tak uznat, že žena může být i živitelkou rodiny a může být v profesi třeba nepostradatelnější než otec dítěte v té své. Ani ta střídavá péče, která je problematická, když se při ní rodiče nedokážu ukáznit ve vzájemných vztazích, se mi nezdá být tím nejšílenějším projevem současnosti. A nemyslím si, že návrat ke konzervativní rodině tento šílený svět plný násilí na nevinných lidech a odpudivých projevů posedlosti mocí spasí.

Je ovšem možné, že Marek Herman ve skutečnosti není nevzdělaný demagog, že se jen tak předváděl před redaktorkou, která ho až příliš obdivně poslouchala a pak to své okouzlení převyprávěla čtenářům k odpolednímu café.