Jako bych měla rýmičku

Proč se o specificky ženských otázkách bolesti ve veřejném prostoru zatím příliš nemluví a proč se ženám dostává jen minimální podpory? Na tuto otázku hledá odpověď Magdalena Šipka.

Poté, co jsem prodělala potrat, jsem se na internetovém fóru v diskusi dozvěděla, že jsem naprosto nezodpovědná, protože jsem ještě nenavštívila doktora. A také to, že v podstatě žádný potrat nezažívám, protože v tak raném stádiu těhotenství to ještě není to správné utrpení.

Připadala jsem si, jako bych měla „rýmičku“. Znatelně jsem však přitom postrádala obrovské regály rozličných přípravků na zmírnění příznaků, bolesti a nepříjemných pocitů, které se v případě nachlazení dají všude koupit. Zjistila jsem jen, že moje situace není neobvyklá, zažila ji každá čtvrtá žena, ale stejně jsem se cítila stejně podivně, jako by mi začaly mezi prsty růst blány. Jako jediné možné vysvětlení této „díry na trhu“ a „informační pouště“ se nabízelo vysvětlení, že moje situace je specificky ženská.

Vzpomněla jsem si na německý dokument o potratu. Jedna z respondentek v něm vysvětluje, že málem vykrvácela, protože potrat vnímala jen jako „svoji záležitost“. O tom, jak je jí špatně, neinformovala ani svého partnera, se kterým se na tehdy ilegálním ukončení těhotenství domluvili. Uvědomila jsem si, že ačkoli jsem žena, mám víc informací o tom, jaké látky a jaké prášky pomáhají na udržení erekce, než o tom, jakým způsobem doplnit vitamíny nebo jinak kompenzovat krevní ztrátu po samovolném potratu. Nemluvě o absenci jakékoli podpory na psychické úrovni.

Pokud bychom brali v potaz pouze biologickou rovinu početí, je potracena víc než polovina všech oplodnění. Někteří konzervativci prskají při srovnání menstruace a potratu, víc než polovina potratů ale skutečně proběhne podle scénáře od menstruace těžko rozeznatelného. Představa, že ženské tělo se při početí zcela promění a „růst budoucího člověka“ může být ohrožen jen složitým medicínským zásahem, je samozřejmě mylná. I rozpoznaná těhotenství skončí v 15–20 procentech samovolným potratem. Zkušenost se samovolným potratem má přibližně každá čtvrtá žena, toto často komplikované setkání se smrtí ale není lehké sdílet.

Bed-1836464_960_720Politika některých firem už dnes odmítá nutnost zůstávat na pracovišti v době, kdy člověk pociťuje intenzivní fyzickou bolest. V jiných obdobích totiž výkonnost zaměstnanců zase několikanásobně stoupne. Foto pxhere.com

Ženské tělo nefunguje jako automat na bonbony. Spolu se zážitkem menstruačního cyklu mnoho žen skutečně pociťuje určitý koloběh života-smrti-života. Špatné zdravotní a sociální podmínky, kvůli kterým se mnoho žen rozhodne těhotenství ukončit uměle, mohou fungovat také „samy o sobě“. Stres, špatný zdravotní stav, nedostatek vitamínů nebo špatná životospráva mohou vést ke snížení plodnosti až pozastavení menstruace. Hraničním případem jsou ženy z koncentračních táborů, které postupně menstruovat přestávaly, opačný extrém představují nepravidelnosti cyklu vyvolané třeba zkouškovým obdobím.

Potrat v raném stadiu těhotenství může být zapříčiněn chromozálními abnormalitami, jejich výskyt je sice častější s rostoucím věkem, ale může být i zcela náhodný. Z vnějších vlivů může potrat způsobit intoxikace, onemocnění, někdy i větší úraz. Obecně se nedoporučuje při prvním samovolném potratu příliš pátrat po příčině nebo si cokoli vyčítat. Dalšímu otěhotnění potrat nebrání.

Je mnoho způsobů, jak se vyrovnat s potratem i jak ho nechat proběhnout. V případě, že je plod již větší, je možné ho „porodit“. Nechat mrtvé dítě projít celé svým tělem. O přirozených potratech vypráví porodní asistentka Kristina Neubertová Zemánková. Bezpečnější ale zůstává vydat se do rukou lékařů, kteří mohou zamezit infekci nebo případnému většímu krvácení.

Potrat vyžaduje po ženě zpomalení tempa, rekonvalescenci, čas pro sebe. Některé starověké kulty oddělovaly krvácející ženy od společného ruchu, zakládaly Červené stany vzdálené od noclehárny jádra tlupy, útočiště žen, které mají své dny. Z feministické perspektivy bývá právem napadán koncept „nečistoty“, který spojují s krvácejícími ženami abrahamovská náboženství. Některé feministické autorky ale obhajují možnost odejít z centra dění, chápou nutné oddělení jako požehnání, potřebný čas k odpočinku.

Červený stan může být chápán jako prapředek dnešních bezpečných prostorů oddělených od povelů šéfů. Možnost přizpůsobit svoje pracovní prostředí menstruačnímu cyklu nemusí zůstat jen vidinou ráje, ale aktuálním společenským požadavkem. Ve Spojeném království už některé firmy umožňují svým zaměstnancům přizpůsobit pracovní dobu cyklu jejich těla. Politika těchto firem odmítá nutnost zůstávat na pracovišti v době, kdy člověk pociťuje intenzivní fyzickou bolest. Ředitelka společnosti Bex Baxterová tvrdí, že si může uvolnění přísné pracovní morálky dovolit. Přicházejí totiž pak také chvíle, ve kterých je výkonnost jejích zaměstnanců až trojnásobná.

Tato specificky ženská otázka bolesti ale nepatří jen do soukromí. Americká autorka Dolores S. Williamsová přirovnává devastaci a neúctu k ženskému tělu k devastaci a neúctě k přírodě. Příběh kolonizování a podrobování si všeho živého, který končí stále palčivější ekologickou krizí, podle ní začíná neúctou k tělům matek. Plodivá schopnost žen byla také zapřažena do koleček konzumu.

Plodná žena stýkající se intimně s muži stojí na určité hranici mezi menstruací a početím, sebou samou a vznikající rodinou, mezi životem a smrtí. Iluze, že zůstaneme nezměněně samy sebou i po tom, co porodíme potomka, se snadno rozplývá během prvních týdnů těhotenství – k obrovským změnám dochází uprostřed našeho těla, házejí s námi hormony a nevolnosti, naše tělo se chvílemi mění v obří klakson volající, že nepatříme jen samy sobě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.