Proč číst Margaret Atwoodovou a nehroutit se z volebních výsledků

Margaret Atwoodová je poslední dobou in, a to je dobře. Potřebujeme slyšet, co nám její psaní umí říct.

Občas se stane, že dvě události, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, se vlivem okolností propojí do té míry, že má člověk pocit, že to tak bylo snad předem naplánované – anebo minimálně do té míry, aby se o nich dal napsat sloupek. Dva dny předtím, než v České republice proběhly volby do Sněmovny, přijala v Praze literární cenu Franze Kafky kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová.

Ta sice napsala desítky románů, novel, povídek a několik literárně kritických děl, ale momentálně je „v kurzu“ hlavně proto, že televizní stanice HULU převedla do podoby seriálu její možná nejznámější knihu „Příběh služebnice“. Atwoodová v Praze diskutovala se stovkami lidí v knihovně Václava Havla a setkala se s novináři – a dva dny poté se její literární dílo, které sama nazývá „spekulativní fikcí“, stalo ještě o něco více aktuální.

Atwoodová začala psát „Příběh služebnice“ v roce 1984, ale jak sama říká, chvíli se k němu potom nevracela, protože se bála, že nebude umět napsat sci-fi. V knize se neobjevují žádné převratné technologické vynálezy a vlastně vůbec nic, co by nefungovalo v současnosti (respektive v době, kdy se příběh rodil) a Atwoodová si dávala záležet na tom, aby vše, o čem píše, mělo nějaký svůj historický předobraz. Proto spekulativní fikce – protože nejde o jiný svět s vymyšlenými zákony, převratnými technologiemi, ale o blíže neurčenou blízkou budoucnost, která se možná mohla stát, zatím nestala a možná ještě někdy stane.

„Příběh služebnice“ je tak především pozorováním toho, jaká by budoucnost mohla být, pokud si nedáme pozor a pokud nebudeme věnovat dostatečnou pozornost detailům, kterými sami sebe připravujeme o svobodu: „Změna dokáže nastat rychlostí blesku. Na pocit, že tohle se u nás stát nemůže, nelze spoléhat: kdekoli se může stát cokoli, nastanou-li příhodné okolnosti,“ říká k tomu sama Atwoodová.

V „Příběhu služebnice“ jde o obrat vyspělé demokracie (USA) do teokratického režimu, který je vyvolán strachem z terorismu – po fingovaném teroristickém útoku se povede provést převrat, který vrací USA zpět do 17. století a vytváří republiku Gilead, řízenou na základě doslovného čtení Bible. V jednom z posledních románů (The Heart Goes Last, česky zatím nevyšlo) Atwoodová pro změnu „spekuluje“ o americkém soukromém vězeňském systému a vytváří lehce psychedelickou, zneklidňující a ujetým způsobem zábavnou vizi města Positron, jehož obyvatelé tráví polovinu času na svobodě a polovinu času dobrovolně ve vězení, kde zároveň pracují a produkují výrobky nutné k přežití.

Jednoduchá myšlenka (jak zajistit, že budou všichni poslušní a všichni budou mít práci) se samozřejmě komplikuje, do příběhů vstupují sexuální roboti a falešní Elvisové a spoustu dalších krutých a zábavných podobenství toho, co je na dnešní konzumní společnosti přehnané. „Oryx and Crake“ (česky vyšlo v roce 2005 jako „Přežívá nejsmutnější“) a dva další romány z takzvané MaddAddam trilogie jsou zase další „volnou spekulací“ na téma toho, co (zatím) nestalo – tentokrát na téma vymírání druhů, pokročilé genetiky a mutací (nejenom) lidského druhu.

O rozdílu mezi „spekulativní fikcí“ a „science fiction“ by určitě šlo diskutovat, protože sama Atwoodová pobouřila mnoho fanoušků sci-fi, když svého času prohlásila, že základním znakem sci-fi jsou „obrovské mluvící chobotnice z vesmíru“. Ovšem pojem „spekulativní fikce“ je sám o sobě zajímavý – psát o tom, kam by se společnost mohla posunout na základě toho, jak vypadá a projevuje se v současnosti, možná nelze označit jednoduše jako „vědecko-fantastickou literaturu“, protože o tu vědu tady pravda zas až tolik nejde.

Sci-fi ale zároveň vnímáme jako obecně literaturu o budoucnosti, která se zatím nestala – a obecně vlastně ty nejlepší autoři sci-fi jsou ti, u jejichž knížek máme pocit, že přesně tohle by se vlastně úplně klidně stát mohlo (a proto můžou dneska majitelé firem na výrobu robotů zhusta citovat Isaaca Asimova). Stejně by se potom mezi spekulativní fikci mohl řadit třeba Wiliam Gibson, který tak trochu vynalezl internet v Neuromancerovi a předpověděl YouTube v „Pattern Recognition“ (česky jako „Rozpoznávání vzorců“) – a minimálně druhá jmenovaná kniha rozhodně není žádné tvrdé sci-fi a vlastně se vůbec neodehrává v budoucnosti – jenom si extrémně pozorně a chytře všímá trendů v reklamě a používání internetu. Gibson ale bývá označován za jednoho z otců kyberpunku – takže pak si vyberte. Nejjednodušší možná bude říct, že Atwoodová zkrátka dokázala pojmenovat určitý literární trend a sama se stala jeho mistryní.

La-et-st-handmaids-tale-on-the-set-20170502Nedošlo nám to během těch malých, méně nápadných omezení svobody – a když nám to došlo, bylo pozdě. Repro DR

„Příběh služebnice“ se ale přece jenom od zbytku tvorby Margaret Atwoodové trochu liší, byť ne způsobem přemýšlení o společnosti, ale svým stylem – určitou sevřeností, uměřeností, trochu až strohostí. Je takový, jaký je i svět, který popisuje – svět, ve kterém se nedá mluvit moc nahlas, je potřeba dávat si pozor na každé slovo a to nejdůležitější se odehrává v mysli a srdci hlavní hrdinky. Navíc je psaný v první osobě, formou rekonstruovaných deníků hlavní hrdinky. Seriálovému zpracování se povedlo stísněnou, našedlou, trochu tajemnou a nepříjemně mrazivou atmosféru přenést i na plátno (a najít jako představitelku hlavní hrdinky Elisabeth Moss, která dokáže bravurně i beze slov sdělit všechny ty nevyřčené a prožívané emoce).

Producenti HULU se navíc trefili do atmosféry doby tak, že lépe už to nešlo. Příběh služebnice je sice vedle postavení žen ve společnosti příběhem o mnoha dalších věcech – ale právě tohle je jeho dominantní téma. Margaret Atwoodová se sama účastnila Women’s March po zvolení Donalda Trumpa prezidentem a po celých Spojených státech (a nejenom tam) teď ženy chodí demonstrovat v bíločerveném obleku služebnic z Gileadu, aby protestovaly proti redukci ženského těla na sexuální objekt nebo nástroj pro rození dětí. Paralel mezi „Příběhem služebnice“ a současnou dobou už bylo zkrátka nalezeno a popsáno mnoho a Atwoodová sama je připouští (a s černým humorem sobě vlastním o nich často v různých interview vtipkuje, pražská tisková konference nebyla výjimkou).

Náhoda…?
Jak moc je důležitá paralela mezi tím, že právě Atwoodová převzala cenu (navíc cenu Franze Kafky) dva dny před volbami, které dle názoru mnohých znamenají konec demokracie v České republice? Snažit se ji hledat za každou cenu by bylo možná trochu laciné a navíc nepatřím k těm, kteří mají pocit, že se česká společnost rozdělila na strany ultimátního dobra a ultimátního zla a to druhé před pár týdny zvítězilo. Ani mně se ale nedaří si na citace z knih Atwoodové, a z Příběhu služebnice nejčastěji, nevzpomínat v mnoha různých situacích.

I když nepřistoupíme na vyhrocené scénáře konce svobody a autoritativní vlády populistů v České republice, musíme si připustit, že něco se prostě děje – a že to může být právě to „něco“, co si za pár let budeme vykládat jako znamení, které nám mělo dát jasně najevo, že když si nedáme pozor, bude pozdě a že stát se opravdu může kdekoli cokoli. Mockrát jsem si vzpomněla na okamžik, kdy hlavní hrdinka knihy vzpomíná na to, kdy si uvědomila, že se to všechno opravdu děje (když tenkrát začali střílet do lidí na demonstraci? Ptá se sama sebe). Nedošlo nám to během těch malých, méně nápadných omezení svobody – a když nám to došlo, bylo pozdě.

I u nás se potvrdilo, že český volič chce naslouchat těm, kdo tvrdí, že svoboda je jenom pro některé – a že tedy třeba pokus nastavit rovné šance pro všechny by ji mohl vlastně nějak omezit. Nelze si proto často při sledování některých povolebních situací vzpomenout, že v Příběhu služebnice manželka jednoho z hlavních papalášů gileadského režimu a „majitele“ hlavní hrdinky sama pomáhala psát zákony, které následně omezily její vlastní svobodu – a napsala knihu o postavení ženy, kterou už si žádná žena nemůže přečíst, protože i kvůli jejím snahám mají ženy čtení zakázané.

A nejde mi si na to nevzpomenout, když vidím, jak tiše přehlížíme omezování svobod jiných (cizinců, dětí se znevýhodněním, abychom jmenovali dvě skupiny za všechny) a nedocházím nám, jak snadno můžeme v jedné z těchto skupin skončit my – a nejde už vůbec nemyslet na absurditu toho všeho, když třeba nápady na omezení práv cizinců přicházejí od někoho, kdo je sám napůl cizinec. Nebo když jízlivé poznámky o feminismu přicházejí od samotných žen.

A v tomhle jsou možná volby varovné – v tom, že nešlo o žádné obrovské překvapení ani ultimátní střet dobra se zlem. Jenom jsme si potvrdili, co jsme tušili, posunuli jsme se zase o kousek dál směrem k budoucnosti, která dává až příliš mnoho podnětů pro dystopickou spekulativní fikci. Takže stejně jako nemá smysl pronášet katastrofické scénáře, nemá ani cenu zavírat před tím oči.

Nakonec na otázku, co bychom tedy vlastně měli dělat, má Margaret Atwoodová odpověď. „Musíme se vždycky ptát na dvě věci – na to, co je pravdivé, a pokud je to pravdivé, potom také řešit, jestli je to správné,“ řekla během své pražské návštěvy. A pokud se toho budete striktně držet, dodává ještě, spousta lidí vás bude kritizovat a nadávat vám, protože kdyby to tak nebylo a všichni s vámi souhlasili, něco by bylo špatně.

V ten samý den, kdy Margaret Atwoodová převzala v Praze cenu, vyšel znovu „Příběh služebnice“ v nakladatelství Argo, i s aktuální letošní předmluvou, ze které je výše citováno. Nakladatelství Práh vydalo její nejnovější dílo „Kus temnoty“, kterým se zapojila do projektu moderního přepisu (nebo spíše adaptace) Shakespearových her do moderní reality. „Kus temnoty“ vychází z Shakespaerovy Bouře a odehrává se ve věznici – a v USA už ho několik vězeňských divadelních souborů adaptuje zpátky do podoby divadelní hry. V nakladatelství OneHotBook také každým dnem vyjde audiokniha „Příběh služebnice“ namluvená Zuzanou Kajnarovou. Margaret Atwoodová je teď prostě in – a to je dobře. Potřebujeme slyšet, co nám její psaní umí říct.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 7.Listopadu 2017, 15:49:42

"Vždy se ptát co je pravdivé a co je správné" - tak to je jako vystřižené ze Sokrata.

Zdá se, že nejen pohled do (fiktivní) budoucnosti, ale i pohled do (zcela reálné) minulosti může být nemálo inspirativní.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.