Jedinou mezinárodní literární cenou, která se v České republice uděluje, je Cena Franze Kafky a 22. května tohoto roku její odborná porota odhlasovala, že letos ji obdrží kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová. Autorka je známá zejména svými romány, které sama řadí do spekulativní fikce, popřípadě sociální science-fiction, jež se dá přirovnat nejspíše k dystopickým románům, jako jsou například Orwellův 1984 nebo Zamjatinovi My.

Z románů Atwoodové je i díky zfilmování z roku 1990 a nedávnému seriálovému zpracování nejznámější The Handmaid's Tale, do češtiny přeložený jako Příběh služebnice. Spisovatelčin tvůrčí záběr je ovšem dost široký: vedle povídek, básnických sbírek a esejí je autorkou i několika knih pro děti, a dokonce operních libret. Také má patent na vynález LongPen, přístroj umožňující psaní a zejména podepisování na dálku.

Ceny a jejich laureátky

Autorka byla podle všeho výhrou ceny potěšená už proto, že Franz Kafka patřil k jejím prvním vážnějším literárním zájmům, a přijede si ji do Prahy osobně převzít 17. října tohoto roku. Atwoodová je sedmnáctým laureátem ceny, avšak teprve třetí laureátkou, a to po Elfriede Jelinekové v roce 2004 a Daniele Hodrové, jež ji získala roku 2012.

V případě Jelinekové (stejně jako u Harolda Pintera rok poté) je navíc zajímavé, že autorka následně ten samý rok obdržela i Nobelovu cenu za literaturu, čímž česká cena získala jistou prestiž. I letos byla Margaret Atwoodová dokonce laureátem Nobelovy ceny, Kazuem Ishigurem, původně považována za jednu z pravděpodobných letošních kandidátek.

Mezi kritéria pro udělení ceny Franze Kafky patří zároveň jak nadčasovost díla autora nebo autorky, tak „schopnost vydat svědectví o naší době“. Nadčasovost a humanistická univerzálnost jsou dost vágní a běžná měřítka, která se například v podmínkách pro udělení Nobelovy ceny za literaturu i přes změny v průběhu času stále vracejí. Přihlášení se k de facto společenským a politickým hlediskům ovšem už tak obvyklé není, ačkoli se i jiné komise vždy nevyhnutelně rozhodují mimo jiné podle dobových kritérií.

Ze srovnání s Elfriede Jelinekovou vyplývá jedna zajímavá věc: obě autorky jsou považovány za feministky, zabývají se národní identitou (Elfriede Jelineková výhradně negativně) a zajímá je životní prostředí. Zatímco Jelineková byla před třinácti lety zvolena pravděpodobně za agresivní a provokativní feminismus a kritickou reflexi rakouských dějin, domnívám se, že hlavním důvodem pro letošní rozhodnutí komise Společnosti Franze Kafky byl Atwoodové zájem o environmentalismus, který je v její tvorbě a i životě mnohem významnějším tématem než v případě rakouské kolegyně.

Životní prostředí se v posledních letech stává jednou z nejpalčivějších společenských otázek, rozšiřují se ekologicky zaměřené filosoficko-sociologické proudy, stavějící na předpokladu, že žijeme v antropocénu, totiž v době, kdy má člověk bezprostřední, nevratný a obecně řečeno negativní vliv na změny v zemské atmosféře a celém ekosystému.

Takzvané ekologické uvažování prosakuje do bohatší části veřejnosti a nadnárodní firmy se toho nebojí využít, aby dokázaly zacílit na novou klientelu. Ne snad že by korporáty postupovaly nějak výrazně ekologičtěji, udělají ale nějaký drobný ekologický ústupek v několika svých produktech, za který jsou mladí lidé ochotní zaplatit, jak to ostatně velmi trefně popisuje Marie Heřmanová ve svém nedávném článku pro Deník Referendum.

Módní aktivismus

To, že Společnost Franze Kafky vyznamenala autorku, která bývá dokonce označována za ekologickou aktivistku, tedy představuje velmi moderní, až módní akt. V době, kdy životní prostředí čelí četným hrozbám a stejně tak i bytosti, které ho obývají, utvářejí a přetvářejí, bychom měli být vděčni za kohokoli, kdo hlásá ekologickou uvědomělost, zprostředkovává ji širší veřejnosti a ještě ideálně takovým způsobem, že tím nebude většinu lidí štvát.

U Margaret Atwoodové ovšem vyvstává otázka, zda se svou stravitelností a popularizací nezachází příliš daleko. Ve studii věnované vztahu spisovatelčiny tvorby a životního prostředí („Margaret Atwood and environmentalism“ v The Cambridge Companion to Margaret Atwood) přirovnává kanadská literární kritička Shannon Hengenová Margaret Atwoodovou k Donně Harawayové, vědkyni v oblasti čím dál tím populárnějších science studies.

Jde ale o podobnost jen velmi vzdálenou: Donna Harawayová se proslavila na svou dobu velmi radikálním Cyborg Manifestem, v němž představuje specifické formy technologie jako možnou cestu k emancipaci neprivilegovaných členů a členek lidských společností, a zastává kontroverzní názory, jako například ten, že by lidé — zvláště ti z takzvaně vyspělého světa — měli přestat plodit děti.

Takové radikální postoje Margaret Atwoodové nejsou vlastní. V jejích dystopických budoucnostech například není lidí příliš, ale naopak málo. Mocní z totalitního státu v Příběhu služebnice řeší problém neplodnosti většiny lidí, lidé z románu Přežívá nejsmutnější (Oryx and Crake) a dalších dvou dílů MaddAddamské trilogie (The MaddAddam Trilogy) vymírají, protože jsou oběťmi řízeného šíření epidemie. Čtenářky a čtenáři tedy nejsou konfrontováni s něčím, co by je mohlo znepokojit, protože v reálném světě se neděje nic, co by nasvědčovalo pravděpodobnosti takových scénářů. V obou románech se ukazuje jako jedno z hlavních nebezpečí náboženský fanatismus, tedy opět něco, s čím většina čtenářského publika Margaret Atwoodové nebude než souhlasit.

Ve svém článku z roku 2015, zaměřeném na kritiku naší závislosti na ropě, se autorka ptá: „Co bychom měli změnit, abychom udrželi náš svět stabilním?“ Odpovědí není omezení našich potřeb, restrukturalizace společnosti, nebo snad dokonce nějaké radikální politické rozhodnutí. Ne, naším cílem je udržet svět stabilní, to znamená takový, jaký je teď, a to zdokonalením technologií. Čtenářstvo může opět zůstat klidné — kdo není vzdělaný v solární energetice, nemusí dělat nic.

Dystopie pro bohaté

Margaret Atwoodová je jistě velmi zručná spisovatelka: její básně bývají efektně vypointované s temným ironickým podtónem; v románech využívá asociativně dobře napojených retrospektiv, skrze něž se čtenáři dozvídají o příčinách současného stavu a které je udržují v napětí na několika úrovních. V dystopických vizích však u publika nedochází k žádnému psychologickému efektu: vypravěčka Příběhu služebnice měla projít nějakým výcvikem, brainwashingem, ale ze stylu jejího líčení událostí bychom nic takového nepoznali.

Na rozdíl od slavných dystopických románů zmiňovaných na začátku nevyvstává při čtení pocit osobního zasažení, nepřichází ztotožnění s vládnoucí ideologií, abychom se pak mohli ptát sami sebe, jak k tomu došlo; nezískáváme pocit, že by naše uvažování mohlo být za jistých okolností stejně pokroucené jako myšlení vypravěčky. Offred, vypravěčka a hlavní hrdinka románu, je sama tak reflexivní a tak zřejmě dává najevo, co si máme my čtenáři myslet, že jakoukoli naši autonomní reflexi znemožňuje.

Autorka si Cenu Franze Kafky jistě zaslouží  a je skvělé, že si ceny váží a přijede si ji převzít. Nelze se však zbavit dojmu, že spisovatelka selhává v cílech, které si vytkla: i přes politický obsah a formální obratnost se jí nedaří působit politicky. Ať už je to záměr, nebo ne, její knihy dávají najevo těm čtenářkám a čtenářům, kteří pravděpodobně pocházejí z podobného socio-ekonomického zázemí, že My se chováme správně. A pro to, aby svět zůstal tak jak je, nemusíme My dělat nic.