Zbytečně moc literatury

Jan Šícha přispěl do letního seriálu Deníku Referendum o četbě přehledem svých šesti osudových knih: Úroveň literatury byla a zůstává měřítkem kvality daného jazykového a kulturního společenství.

Literatura mi zkazila život. V obou režimech. Za komunistů tu byla situace obtěžování a hlídání lidí lidmi. Tak se žilo v knihách. Dotáhl jsem to k jisté dokonalosti. Partnerem a oporou mi byl:

1. Marcel Proust: Hledání ztraceného času. Vstoupit do proudu autorova vědomí, nechat si traktovat svoji duši jeho uměleckým dílem ze slov. Ze slov, toho nejlidštějšího stavebního materiálu. Proust vynalezl a vyčerpal jednu metodu, jak vnímat svět. Umožnil mi opustit reálný socialismus a přestěhovat se k němu. Napsal jsem tehdy text o tom, že Proust objevil pozemskou nesmrtelnost. Kdo do jeho knihy čtením vkládá elán svého života, stává se jím. Po dobu čtení. Čtení byl způsob, jak opustit Ústí nad Labem osmdesátých let s jeho jedovatým vzduchem, bouráním secesních domů a vzniku domů panelových na místě zbouraných, i na místě někdejších sadů a vinic. Paříž naživo pak po letech byla horší, než ta, kterou jsem si za pomoci Marcela Prousta vymyslel. Moderní literatura zdála se mi tenkrát řešením.

2. Dodnes si tak jednou za tři roky beru Paní Dalloweyovou od Virginie Woolfové. Je tam struktura vnímání, bohatá vrstevnatá, bez disciplinačních opatření, jako kdyby ji pohromadě drželo jen to, že se text děje slovy, a napsal ho člověk. Když si chci připomenout, že jsem naživu, čtu paní Dalloweyovou. Byl to omyl, s moderní literaturou. Vytvořila past pocitů. Ale krásnou. Dnešní člověk zásluhou moderní literatury a moderního umění vnímá svět přes pocity. Nebylo to tak vždy, zavedlo se to někdy koncem devatenáctého století, a mezi válkami prohloubilo. Obávám se, že lidský svět založený na pocitech nemůže přežít. Ale to je jiná otázka.
Literatura může být i služebná.

3. Proto mám rád klasiku čechožroutství, dodnes snad vcelku nepřeložený román filosofa a jazykovědce Fritze Mauthnera, Poslední Němec z Blatné (Der letzte Deutsche von Blatna). Knihu napsal v roce 1887. Už v době, kdy mohl psát o pocitech. Rozhodl se ale vymodelovat sochy dvou národních společenství, a nechat je o sebe křísnout. Je to excelentní kniha o národnostním boji, tedy činnosti, kterou se naši předkové zabývali přes sto let, a některé z nejzastydlejších to dosud nepřešlo. Kuchařku jim napsal syn židovského továrníka z Hořic, a oni si to ani nepřeložili. Přestože recept na konflikt můžete vzít jako obecný, a pro správné vyznění v tomto případě jen obrátit strany. Atraktivitu dodá literatura, a je to jedna z jejích schopností.

4. V šedesátých letech dvacátého století hrála československá literatura vyšší ligu, asi jako dnes Radka Denemarková. Mám z celé této úctyhodné vlny nejraději knihu Josefa Jedličky, Kde život náš je v půli se svou poutí. Je to kniha poučená existencialismem jako dílo Alexandra Klimenta, ale navíc oproti Klimentovi, kterého mám moc rád jako hlavně jako fejetonistu, patří Jedlička ke dvěma lidem ze šedesátých let, kteří zevnitř zvládli češtinu devatenáctého století. A posunuli ji dál. Tím dalším je dramatik Josef Topol. Jedličkova kniha je bilance života, bilance socialismu a kultury vůbec. Odehrává se v Litvínově, kde byla možnost ustavit nové poměry, za socialismu a bez Němců. Jedličkova kniha pro mě přesvědčivě ukazuje, že k tomu, aby vznikla kultura, je nutné ještě něco dalšího. Co je jemnější a hlouběji uložené. Literatura umí takovou jemnější rovinu dostat na světlo.

5. Již zmíněná Radka Denemarková žije tady a s námi a píše velkou literaturu. Překlady má do osmnácti jazyků. Kobold, předposlední román Radky Denemarkové, se čte z obou stran. Obsáhlejší voda s modrou obálkou, oheň s červenou. Vodu považuji za vnitřní portrét zesurovění českých zemí v době stínu světové války a následného socialismu. Hlavní postava, sociálně velmi inteligentní muž, dělá peklo ze života hlavně svým nejbližším. Využívá k tomu ale plně všech politických a společenských možností. Ty mu do ruky dávají nástroje opravdu nebývalé. Hlavní postavou ohně je poloviční Romka, Koboldova nevlastní dcera. Je to text na sociální téma, matka dává dětem lásku a vše nejpotřebnější, přesto je v konfliktu se společností, kterou si navíc neumí a nemůže umět realisticky představit. Jde proti obrovi slušné společnosti, který jí chce požrat děti. Oba texty v jedné knize jsou událostí v jazyce, skutečnou literaturou.

Radka Denemarková žije tady a s námi a píše velkou literaturu. Foto MAČ

Literatura mi zkazila život. Za socialismu jsem se do ní utíkal, naše odrůda kapitalismu připadá mi jako zvláštní typ literatury. Rozhodně ne jako skutečnost. Vinou své čtenářské zkušenosti prostě nejsem schopen brát vážně svět kolem sebe. Pak se mi těžko vnímá, že někteří okolní klauni mě mohou třeba i zaříznout.

6. A šestá, poslední kniha? Daniel Kehlmann, Ruhm. Román v devíti navzájem provázaných povídkách. O komunikaci, slábnoucí a zpochybnitelné identitě jednotlivců, o internetu. Kniha, kde se děje současný svět. Literární zážitek, který musím číst německy. Moje země totiž v současnosti nežije, a literatura, až na Denemarkovou, to na ni umí výborně prozradit. Úroveň literatury byla a zůstává měřítkem kvality daného jazykového a kulturního společenství. Přesto bych si býval přál vnímat svět i jinak než literárně.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Přesto bych si býval přál vnímat svět i jinak než M.P. a V.W. literárně. Pondělí, 5.Září 2016, 11:27:0

Jeden neliterárně vnímající literát si do zápisníčku poznamenal:
1 – Žádná fabulace
2 – Krajní objektivita
3 – Skutečnosti odpovídající popis objektů
4 – Nejstručněji jak možno – ta je sestrou talentu
5 – Odvaha a originalita - žádné klišé
6 – SRDEČNOST
No a jeto.............. bych dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.