Dnešní úloha básníka

„Básník dnes znamená hovno,“ řekl prý kdysi Antonín Sova mladému Vladimíru Holanovi. Básníkova situace dnes zřejmě není jiná. Takový básník však může tím spíš najít hlubší pouto s těmi, kteří jsou na tom ještě hůř.

Pravděpodobně nejznámější českou básní, kterou – do jednoho – zná každý občan České republiky, je text naší státní hymny Kde domov můj. Text je útržkem z poměrně marginální hry významného českého spisovatele doby národního obrození v první polovině devatenáctého století, Josefa Kajetána Tyla. Začíná příznačně řečnickou otázkou „Kde domov můj“ a následně se onen takřka miltonovský ztracený ráj ve zkratce popisuje.

Paradoxním na tom všem je, že tento text zpívá slepý houslista Mareš, pro nějž je vše v onom textu tragicky nedosažitelné a svým způsobem chimérické. Text této písně je spíše symbolem, znakem, který odkazuje na humanitní ideály ani ne tak národa, jako spíše obyčejného, individuálního, svobodného a křehkého člověka a na jeho nekonečnou a marnou touhu po domově.

Při sledování televizního zpravodajství můj pohled padl na dva ožralé „slušné“ české občany, kteří ostentativně do kamer nejrůznějších médií vyřvávali se slinami u huby hymnu Kde domov můj. Po chvíli mě nějací další občané přesvědčovali o tom, že zde neexistuje „nic než národ“ a že patří „Čechy Čechům“. Na dalším záběru žena se symbolem neonacistické kapely Ortel na triku a se stejným ortelem na jazyku mluvila o sociální bídě, ve které tady žijeme. Jsme na tom prý úplně stejně jako imigranti, a proto je zde za žádnou cenu nebudeme živit.

Bylo vidět, že ti lidé mají jasno. Mají jasno v chápání světa, který jim definuje bezútěšný sociální prostor, ve kterém často musí existovat. Jako únik z tohoto světa si zvolili cosi, co ospravedlní jejich jednání. Systémové ospravedlnění se po celé minulé století nacházelo zejména ve špatné sociální situaci obyvatelstva, v jehož jménu se pak využívalo takzvaného realistického myšlení, kterým lze kohokoli vyhnat, pověsit na šibenici nebo rovnou zplynovat.

Současným úkolem básníka a spisovatele vůbec je opět veřejnosti připomenout onu křehkost člověka a jeho potřebu naděje, která je pro všechny lidi na světě stejná. Foto elliebloo.com

V přísně realistickém myšlení si pak každý může vykládat naši hymnu – vlastně nejznámější český reprezentativní text ve světě – fašisticky, aniž by si uvědomil její křehkost a existenciální otevřenost, která vede dialog s věčným lidským údělem nejistoty a koneckonců i s jeho konečností a smrtelností.

Tato báseň tedy stojí v neprospěch oněch – jak si sami říkají – „slušných českých občanů“, kteří, bohužel ovlivněni onou špatnou soudobou sociální a politickou situací a hitlerovskými demagogy, s tímto textem na ústech protestují proti uprchlíkům.

Ano, text naší hymny je vlastně báseň, jejíž otevřený smysl je veřejností mnohdy účelově dezinterpretován. Současným úkolem básníka a spisovatele vůbec (jakkoli máme tragické historické zkušenosti s úkolováním, angažováním, tendenčností a závazky v literatuře, které byly mnohdy mimoesteticky zneužívány) je opět veřejnosti připomenout onu křehkost člověka a jeho potřebu naděje, která je pro všechny lidi na světě stejná.

Velký český básník Antonín Sova prý ve dvacátých letech minulého století řekl mladému básnickému adeptu, a později největšímu básníkovi tohoto století, Vladimíru Holanovi, když mu sháněl práci, že „básník dnes znamená hovno“. Co na to můžeme říci dnes, sto let po jeho slovech? Básník pořád znamená hovno. Právě proto se však může ztotožnit s těmi, kteří pro naši společnost znamenají ještě méně.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

"Co na to můžeme říci dnes, sto let po jeho slovech?" Středa, 14.Září 2016, 14:20:9

Můžeme na to říci, že se velký básník mýlil v posuzování své doby. Ve dvacátých letech byla česká poezie na vrcholu a společensky byla uznávána. Nejenže básně kdekdo psal, ale i se hojně vydávaly a dokonce i četly.

Dnes by si většina lidí nevzpomněla na jediného básníka, který je ještě naživu a málokdo na básníka, kterému ještě nebylo 40 let. Takový úbytek zájmu o poezii si Sova asi představit nedovedl.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.