Poezie a přesah

Vydáváme projev básníka a šéfredaktora obtýdeníku Tvar Adama Borziče, který proslovil na letošním Sjezdu spisovatelů.

Vážené a vážení,

o poezii často slýcháme, že se vlastně nečte. Že její čtenářstvo je totožné s jejím pisatelstvem, že básníci jsou snad jakási podivná sekta sdílející své tajné rituály ve svých obskurních svatyních. Před světem uzavřená, světu nedostupná, světu lhostejná. Jako by mezi poezií a světem zela strašná trhlina: svět prý nepotřebuje poezii, a někteří míní, že ani poezie nepotřebuje svět.

Poslední dobou se ale ozývají i jiné hlasy. U nás, a zdá se, že nejen u nás, alespoň, jak mohu sledovat dění ve svém druhém regionu, na Balkáně, prý přichází nová vlna zájmu o poezii. Mezi některými mladými lidmi prý poezie sice poskrovnu, ale přeci jen začíná být i tak trochu módou. Přinejmenším básnická čtení se pořádají více než před deseti lety a navštěvuje je stále větší počet návštěvníků. A přinejmenším sami básníci hovoří sebevědoměji. V tomto ambivalentním kontextu chci však hovořit z poněkud skrytější strany – o poezii a přesahu. A chci hovořit z perspektivy básníka, jehož poezii a myšlení zakládá náboženská zkušenost.

Nejprve však k onomu slábnutí citu pro poezii, které je z delší perspektivy neoddiskutovatelné. Poslední kapkou či pomyslnou korunou vyprovázení poezie do říše stínů byl pro mne před časem v Hostu publikovaný text Miroslava Balaštíka Gramatika mrtvého jazyka?, v němž tento úctyhodný muž přirovnal poezii de facto k dávno mrtvým jazykům a závěrem vyslovil naději, že nezbývá než doufat, že se mu snad někdy někdo znovu naučí. V tomto, v lecčems pozoruhodném textu mimo jiné napsal:

„Próza má v tomto nepochybně výhodu. Dokáže člověka vždy opět vtáhnout tím, že pracuje s analogií a svět jakoby stále znovu buduje. Poezie je však založena na rytmu a ten předpokládá vnitřní naladění a vůli k souznění. Příběh jako by nepotřeboval víru a kontexty, neboť jeho podstatou je antropologická danost: lidský život spějící od narození ke smrti. Poezie je ale rituálem, jímž se snažím tuto danost překonat a dorozumět se světem, do nějž jsem byl vržen. Jenže proč mluvit se světem, před kterým nestojíme v údivu a který se zdá být samozřejmým?“

Jistě, lze hned namítnout, že jen určité druhy poezie jsou založeny na rytmu a potřebě naladění. A přece já s ním toto jisté „romantizující“ vnímání poezie vlastně sdílím, i když jinak. Balaštíkova metafora gramatiky mrtvého jazyka, neboť tak dnes může podle něj pedagog poezii učit, mi připomněla jeden můj oblíbený tajemný příběh. Prosím Vás nyní, abychom společně nasedli nejlépe na kouzelný koberec, protože budeme putovat časem, kontextem i prostorem opravdu daleko.

Až otevřeme oči, neocitneme se nikde jinde, nežli rovnýma nohama v Mekce 13. století. Svaté poutní místo islámu právě zadumaně obchází jistý andaluský Arab, který bude jednou vzdělanému světu znám pod jménem Ibn 'Arabí coby největší islámský mystický filosof. Při obcházení jej napadnou enigmatické verše – filosofové v oné temné době veršují vcelku běžně – a nahlas je vysloví:

Ach vědět, zda ony vědí, jakých srdcí se zmocnily!
Jak mé srdce touží vědět, po jakých stezkách se vydaly!
Mám věřit, že jsou živy a zdrávy, nebo snad zhynuly?
Věrní lásce jsou nyní v rozpacích, ponecháni vší bolesti.


Není snadné odpovědět, kdo jsou ony tajemné ony. Ale v kontextu dalšího děje je patrné, že tyto mystické verše jsou plodem náhlé pochybnosti, kdy se tomuto mistrovi božských vidění nebesa načas zatemnila a on pocítil hlubokou, řekněme, noetickou úzkost. Ony tajemné ony snad odkazují ke zkušenostem, které islámská mystika vyjadřuje pojmem tadžali, který lze přeložit jako prosvítání nebo také zjevení.

Zkrátka naší řeckou terminologií – jedná se o zkušenost teofanie. Ibn 'Arabí verše vysloví, když tu pocítí na rameni dotek jemný jak hedvábí, a když se otočí, spatří nádhernou dívku, kterou později označí jako řeckou princeznu. Ze života Ibn 'Arabího víme, že tato dívka byla ve skutečnosti vzdělanou dcerou perského šejcha, u něhož nějakou dobu bydlel, a víme též, že v životě i díle andaluského mistra sehrála obdobnou roli jako Beatrice v životě Danta.

To, že ji nazval řeckou princeznou, nás ovšem nesmí zmást: to, čeho jsme zde svědky, už není běžné setkání, ale odehrává se zde právě ona teofanie, věčné začíná prosvítat časným: Peršanka je řeckou princeznou, protože jejími ústy promlouvá božská Sofie. Nyní tedy s Ibn 'Arabím mluví ona a tvrdě jej poučuje a kárá za jeho skepsi. Není nyní v mých silách shrnout celou její argumentaci, ale odcituji alespoň konec její iniciační řeči: „Co jsi to řekl potom?! Zda jsou živy a zdrávy. To ohledně tebe je třeba se ptát: zda jsi živ a zdráv, nebo jsi snad zahynul můj pane?“

Adam Borzič je básník a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Foto Archiv autora

Otázka tedy nezní, zda jsou živy a zdrávy ony – tyto zkušenosti prosvítání, ale zda jsme živi a zdrávi my, kdo jsme jich schopni. Analogicky se lze otázat: Je skutečně poezie mrtvým jazykem nebo jsou mrtví ti, kdo ji nejsou s to cítit? Ostatně Mirek Balaštík nám to sám prozradil: „Jenže proč mluvit se světem, před kterým nestojíme v údivu a který se zdá být samozřejmým?“ Pro naši společnost, pro dnešní člověka je svět samozřejmý. Rozumí tak jen analogiím, protože jsou spojeny jen s ním samým. Má potíž s vystoupením ze svého příběhu. Z transcedencí – s přesahem.

No budiž, namítneme, ale to může trápit snad jen ty, kdo ještě v možnost přesahu věří, ale co s tím my ostatní? Jenže pozor – přesah neznamená nikdy jen čirou vertikálu, vždy zahrnuje i horizontálu. Dnešní svět přece očividně trpí radikální neschopností se vcítit do druhého: co jiného vlastně znamenají ekonomické doktríny stavící na první místo vlastní zisk, co jiného znamená ten příšerný narůst nacionalismu a xenofobie? Co jiného znamená celá ta panika, že desetitisíce uprchlíků míří k evropským břehům? Co jiného to znamená, než že jsme uzavření v sobě a nejsme schopni přesahu?

Ale jak do toho zapadá poezie? Poezie je řečí přesahu, přesněji řečeno rytmickou řečí přesahu – neboli hudbou slov, použijme-li pracovní definici. Protože rytmus a hudba sjednocují. Poezie čerpá z neznáma a přemosťuje je, přenáší. Neznám žádný jiný druh řeči, který by tak snadno, rychle a přesně dokázal přenést cit, vjem, zkušenost…, cokoli nežli poezie. Poezie nese neznámo, ale nese ho na velmi konkrétních křídlech, protože toto neznámo je dosažitelné právě tady a teď. V konkrétním a zranitelném světě. V konkrétních a zranitelných lidech. Vyslovované konkrétními a zranitelnými slovy.

Teď mi dovolte prosím drobnou odbočku: Celý spor mezi tzv. angažovanou a tzv. čistou poezií, který otřásal českými literárními časopisy pár let dozadu, zakládala vlastně chybná dualistická teologie. Proč teologie? Protože teologie je v našem evropském myšlení vždy přítomná, jakkoli jsme ji vědomě smetli do podsvětí dějin. Proč chybná? Protože odděluje věčnost a čas, nebe a zemi. Dobrá teologie je teofanická, jak nás učí nejen Ibn 'Arabí, ale s ním i všichni proroci. V čase, v jeho tocích, zákrutách a záhybech spatřujeme pohyby věčné přítomnosti Přesahu, který sestupuje, promlouvá, napomíná, bouří se proti nelidskosti a současně prosvítá v kráse skutečnosti.

Bůh, použijeme-li toto nebezpečné slovo, se tedy vždy teprve stává, je vždy v pohybu, vždy se teprve rodí a uskutečňuje. Nelze jej nalézt v nehybné dokonalosti kdesi mimo svět, kdo ale trpělivě hledí právě na tento proměnlivý a neuvěřitelně křehký svět, ten nemůže nevidět také jeho tajemný třpyt. Protože věčnost věru není metafyzicky těžká duchna, a není ani tělu nepřístupná, jak ostatně vědí snad všichni básníci.

Takže poezie je – může být –, a zde je třeba už konečně odhodit ten post-osvícenský ostych, řečí právě tohoto přesahu, tohoto prosvítání, a proto může být z povahy věci řečí prorockou. Ale tento přesah, jak jsem řekl, není ničím mimosvětským. Znovu opakuji, je to špatná teologie jej tak myslet. Náboženskou řeč vlastně ani používat nemusíme, víme-li všemi buňkami, že život je nesamozřejmý a hluboký.

Svět, který nevnímá poezii, je světem bez alternativy, jak vidíme. Protože je světem bez představivosti. Bez fantazie. Z obavy před revolučním lyrismem, který komplikovanost světa nahrazuje emočními hesly, jsme byli přinuceni vklouznout do fragmentované prózy všedních dní, kdy si nedokážeme představit žádnou proměnu. Svět bez poezie je světem nehybnosti, jakkoli je moderna definovaná změnou, nedochází v něm ke skutečné proměně, která zahrnuje skutečnou transfiguraci na úrovni významu. Světem, který nezná proměnu, protože proměna plyne z citu pro rytmus přesahu. V tomto světě pak nemůže být žádná budoucnost, protože ta se vždy rodí z neznáma, vždy má utopický, či mým jazykem řečeno, „prorocký“ charakter.

Poezie může být řečí přesahu, a proto může být z povahy věci řečí prorockou. Ilustrace heritage-history.com

Podprahově je nám vtloukáno do našich myslí, že tento svět je nejlepší možný, protože předchozí pokusy o lepší svět selhaly. Jenže s takovým horizontem žít nelze. Dnes a denně se musíme klanět megatechnickému Faraónovi a jeho říši kapitálu, který dnes a denně pohlcuje poslední državy svobodného bytí, naší autonomie, řečeno s Georgem Bataillem. Každá revolta je předem zapracovaná do systému, který plodí vrcholně odcizený svět, jehož jedinou hodnotovou základnou je sobectví planetárních rozměrů. Zkrátka titáni rvou Dionýsovo tělo na kusy… A nejlepší z možných světů připomíná hned několik apokalyps najednou…

Takový svět poezii slyšet nemůže, a přece takový svět ji slyšet musí! To je ono donkichotství každého proroctví – to jen ono donkichotství poezie. Její zdánlivá bezbrannost je totiž její největší zbraní. Její zdánlivá složitost a temnota ji chrání před zneužitím. Poezie, jak řekl s nadsázkou Eliade, je vlastně politickou metodou. Metodou osvobození k prosvítání – k přesahu. Metodou prosvítání Života do světa, kde živým vládnou mrtvé věci. Tajemná koexistence významu, obrazu a rytmu, osobního a nadosobního, soubytí a jinobytí, jež zakládá každou báseň, v níž se uskutečňuje poezie, může osvobozovat toho, kdo se osvobodit dá. Toto osvobození je osvobozením pro zvýšenou citlivost vůči světu.

Potíž dnešní poezie není proto vůbec v její bezbrannosti, v tom že je na okraji, to ji naopak chrání. Potíž je v tom, že i její tvůrci častokrát zapomněli, čím v nich vlastně je – čemu v nich slouží, jaký most skutečně tvoří. Jakkoli cítí její sestupování, jakkoli tuší, že její střed je všude, ale obvod nikde, abych parafrázoval Kusánského, obávají se přece jejích hlubin. Jejího přesahu. Krize poezie je tedy krizí víry.

Z takzvané krize poezie, respektive její recepce nevystoupíme, pokud neobnovíme své vědomí tohoto primárního přesahu. Na poli významu to značí přesáhnout čistě privátní světy – vědomě odhalovat ve své vlastní zkušenosti zkušenost druhých i zkušenost neznáma jako takového. Na poli formálním to znamená vrátit se k hudbě – byť tento návrat nemůže být přímočarý, a hledání hudby adekvátní tomuto času musí teprve začít. Je to paradox. Poezie se musí vrátit ke své věčné novosti. Zde musí jednotliví básníci rozehrát svoji vynalézavost, svůj um, svoji citlivost.

A zdá se, že sám čas jim k tomu dnes nahrává. Skutečnost, že se dnes poezie možná více poslouchá, než čte, ukazuje směr, kudy se vydat. Je to očividně znamení doby. Považuji to totiž za neklamné znamení, že bohové poezii neopustili. Je znamení doby, že tento zájem o živá čtení koresponduje se společenskou otázkou, jak oživit znovu zalidnit a zlidštit veřejný prostor, jak žít komunitněji. Poezie totiž právě proto, že je řečí přesahu, musí stát uprostřed světa, mezi živými lidmi, kteří ji mohou slyšet, kteří jí mohou naslouchat. To je její vlastní funkce – být uprostřed světa rytmickou řečí Přesahu.

O poezii se nebojím, ta je stále živá. Obživnout musíme my.


Text vychází v rámci spolupráce s literárním obtýdeníkem Tvar.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 3.Srpna 2015, 14:09:26

Nádherný text, myšlenkově snad vůbec nejobsažnější, jaký kdy na stránkách DR bylo možno číst.

Není vlastně co k němu dodat, jeho autor vyjádřil sám už bezezbytku všechno. O nezbytnosti hledat horizonty nových světů, dnes ještě netušených ve svých možnostech, nechceme-li navždy setrvat ve svém stávajícím světě hysterického megapohybu, ale faktického umrtvení ducha i našich životů.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Opravdu překrásný text Pondělí, 3.Srpna 2015, 22:46:6

Ano, ano, moc pěkný text. Krásně a ve zkratce, která je vlastní básníkům, vystihuje bídu našeho světa propadlého mamonu.

Opravdu, oživnout a změnit se k dobrému musíme my. Jiná cesta není. A je to tak dobře.

Jiří Vyleťal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.