Nemilosrdná zpráva o konci naší civilizace

Roman Kanda se nad knihou Vratislava Effenbergera Republiku a varlata, kterou vydalo nakladatelství Torst, zamýšlí nad psaním tohoto autora.

Download

Roman Kanda

05.04.2014 10:51

2_logo

Logo itvar.cz

Tato kniha, představující třetí svazek Effenbergerova díla připravovaného nakladatelstvím Torst, je především sugestivním čtenářským zážitkem. Spíše než příjmení Teigovo může při něm vytanout na mysli vzpomínka na žhnoucí texty Ladislava Klímy. Poznámka o Klímovi nechce sugerovat myšlenkovou příbuznost, ale jistá podobnost, jak se zdá, tu přece jen je.

Klíma i Effenberger jsou si blízcí svým vypjatým, nemilosrdným kriticismem ke všemu, co tvoří povrchově jevovou stránku západní civilizace − ke všemu, co automaticky přijímáme coby pevný axiologický rámec, aniž bychom si uvědomovali, že hodnoty, které entuziasticky sdílíme, včetně hodnoty svobody, jsou produkovány mašinérií formalizovaného vzdělání, že jsou zavěšeny na ostnatých drátech nesnášenlivých ideologií; že za domnělým pokrokem se skrývá civilizační regres a za zdánlivou harmonií se rozevírají substanciální rozpory.

Nemilosrdná kritika, která se nehodlá zastavit před nikým a před ničím, vedla Klímu i Effenbergera až k extrémním postojům a názorům, jimiž si věru nic neusnadňovali. Je smutné a nespravedlivé, ovšem bohužel rovněž příznačné, že někteří dosavadní recenzenti četli Effenbergerovu knihu prizmatem provokativnosti nebo kontroverznosti, tedy snad tím nejbanálnějším možným způsobem, avšak nikoli nevinným – jde vlastně o neviditelné disciplinarizační opatření.

Divoká šelma velkého textu se tak uzavře do miniaturní klece afirmativní kultury s nadějí, že radikální literatura byla ochočena vepsáním do „tekutého“ diskursu postmodernismu. (Zmínka o tekutosti je ironizující narážkou na frekventovanou metaforu Zygmunta Baumana, o níž v této rubrice kriticky pojednala kolegyně Svatava Antošová, viz Tvar č. 19/2013 a č. 4/2014.)

Propadliště českého pragmatismu
V době, kdy hodiny dějin znehybněly, uprostřed normalizačních let sedmdesátých, píše Effenberger svou zprávu o soumraku euroatlantického civilizačního okruhu. „Zpráva“ není v tomto případě přesným žánrovým určením, neboť mnohovrstevnatý text v sobě obsahuje analýzy, historiologické a historiografické reflexe, pamfletické polohy včetně širokého rejstříku rétorických postupů. A je to také do značné míry zúčtování, bolestně bezohledný útok na konkrétní projevy české mentality a kultury.

Kulturní rozbor se tu stýká s průhledy sociálně psychologickými, přičemž ani v jednom případě se nezakrývá vyhrocená jednostrannost, daná až nadsazenou silou myšlenkové důslednosti, která občas vyhřezne do groteskního šklebu: nepopisuje se tu totiž dějinné drama, nýbrž černohumorná fraška (marxovské implikace pojmu jsou v tomto pohledu zahrnuty).

Effenberger sleduje rozštěp mezi dějinami, jak se nám zdají, a dějinami, které se staly − odkazuje na studie Karla Bartoška (mimochodem dodnes podnětné) z roku 1969. Tyto „zdánlivé dějiny“ slouží „jako ideologický nástroj politicko-mocenského boje“ (s. 105), zatlačující vědecký kriticismus do pozadí a utvářejících konstrukci národní mytologie. Effenbergerova důvěra ve spojenectví vědy a kritiky má v sobě zadřenou třísku vychladlého scientismu, nicméně antinomii, kterou zde vymezuje, sleduje detailně a poctivě.

Stojí na ní jeho analýza Masarykovy České otázky, v níž jako by zápasili dva Masarykové: vědec a mýtotvorce ve službách „buržoazní ideologie“, přičemž ten druhý posléze, například v Nové Evropě, vítězí docela. Naznačená rozpolcenost, která nakonec vedla k oslabení kritičnosti ve prospěch politického pragmatismu (v nejprimitivnější podobě ustrašeného přizpůsobování), stojí podle Effenbergera u základů neúspěchu projektu československé státnosti, který dovršila dvojnásobná okupace 1939 a 1968.

Přesvědčeného internacionalistu Effenbergera odpuzuje každý ideologický konstrukt, opírající se o kategorii národa. Nacionalismus klade kamsi na úroveň antisemitismu, je sociálně psychologickou i kulturně civilizační negativitou: „uplatňuje se jen jako propagandistický (demagogický) manévr, určený k okamžitému stržení stádovitého davu“ (s. 125−126). I toto je důkaz autorovy výše zmíněné myšlenkové důslednosti, která odhrnuje národně obrozenskou mytologii jako nepotřebnou veteš a civilizační ústup.

V této souvislosti je však nutno se ptát: neprosvítá tady Effenbergerova víra v civilizační pokrok (třebaže jeho historický „kairos“ minul), spojená pupeční šňůrou s avantgardní ideologií? Jistěže ano. To znamená, že vypjatý kriticismus vyrůstá z nereflektovaného předpokladu (ideje pokroku), jenž sám předmětem kritiky není. V tom spočívá první neodstranitelná paradoxnost Effenbergerova stanoviska.

Sovětský svaz ano, Rusko ne
V Souvislostech č. 3/2013 si Jiří Zizler povšiml, s jakou chutí Effenberger formuluje své nenávistné výpady proti Rusku, které mu reprezentuje neevropskou civilizační periferii, Dostojevského nevyjímaje. Výjimku tvoří Lenin, Trockij a ruská avantgarda. Bylo by zajímavé porovnat Effenbergův chvalozpěv na Lenina s takřka zrcadlově inverzním názorem Solženicynovým (jehož Effenberger taktéž stíhá kritikou coby konzervativního nacionalistu).

Jednoduše se dá říct, že Effenberger na Leninovi vyzdvihuje to, co Solženicyn zavrhuje: jeho „neruskost“, internacionalismus a revoluční fanatismus přesvědčeného marxisty. Byla-li bolševická revoluce pro jednoho de facto importem ze Západu, byla pro druhého jedinečnou šancí, jak Rusko transformovat v Sovětský svaz, ve vývojově progresivní součást (jedním slovem v avantgardu) evropské civilizace.

Stalinistický zvrat Effenberger interpretuje jako návrat samoděržavného systému, mohutně zbyrokratizovaného a zbrutalizovaného šílenstvím vnitrostranických čistek, masových poprav a gulagů. Stalin sám je v Effenbergerových očích metafyzický pragmatik, jehož komplex méněcennosti dospěl k monstrózním důsledkům.

Spojení pragmatismu a metafyziky, tedy racionálně povrchní adaptibility a temného ideového patosu, postihuje podle Effenbergera kulturně i sociálně psychologickou podstatu Ruska, i když se můžeme znovu ptát, nepodléhá-li autor svou nehlídanou rusofobií prvkům iracionality a rozporům, jež sám kriticky analyzuje a jež klade na pranýř své expresivní rétoriky. Opírat svou nechuť k Rusku o vzpomínku z dětství, to je už trochu silná káva, v níž se zdravý úsudek rozpouští jako pomyslná kostka cukru.

Nacismus jako lidový mýtus
Nedosti na tom: máme tu relativizování nacistické brutality, které autor vydává za „střízlivější pohled“ (viz s. 49) a předřazuje hrůzy stalinismu hrůzám nacismu. K čemu je takové srovnávání dobré a co má dokázat, není zřejmé, ale dochází k němu bohužel i na půdě tzv. seriózní vědy, jak dokládají teze Ernsta Nolteho a známá „kauza“ Historikerstreit.

Nacismus je podle Effenbergera obsahově nejasná doktrína s rysy lidového mýtu, v němž se vzájemně posilují složky racionální a iracionální. V tomto gravitačním poli vyrostla Hitlerova osobnost jakožto společenské Superego, způle reálné, způle metafyzické (viz s. 51).

Na řadě míst se neubráníme dojmu, že Effenberger dokonce podléhá jistému okouzlení zvichřenou dynamikou Hitlerovy hrůzovlády a údajnou schopností řešit německé hospodářské problémy či překonat ztrátu národního sebevědomí (co je na tom z hlediska avantgardního internacionalismu oceněníhodného, zůstává záhadou). Hitlerova Třetí říše je podle Effenbergera pokusem o záchranu západní civilizace (sic!), jejíž integrita se rozložila s dlouhým 19. stoletím v troskách první světové války a na pohřebišti poválečných mírových konferencí.

Obléci nacismus do estetizujícího hávu nostalgie je jistě originální interpretační tezí, stěží však obstojí tváří v tvář vyhlazovacím táborům, jež jsou děsivým svědectvím kolapsu civilizace, a ne zoufalé snahy o její záchranu. Effenberger jako by nedokázal připustit, že barbarství se může zrodit přímo ve středu Evropy, a není pouze doménou „periferního“ Ruska nebo Číny.

Soumrak civilizačního cyklu
Jako v případě avantgardní ideologie, tak i v případě implicitní obhajoby Evropy vůči „barbarskému“ Východu (kam přiřazuje zmíněné Rusko a maoistickou Čínu) se ukrývá autorovo nadřazené Evropanství, jež ústí do otevřeně šovinistických formulací. To je další paradox, uvědomíme-li si, jak ostře Effenberger stíhá důsledky fungování euroamerické konzumní společnosti. Nadřazenost se vynořuje jako nepřiznaný kulturní stereotyp.

Autorova anatomie rozporů atlantické civilizace sahá proti proudu času až k rozpadu křesťanského obrazu světa, jehož hierarchická struktura byla zakotvena v nezpochybnitelné dominantě. Dočasný smír mezi náboženstvím a vědou rozvrací v druhé polovině 19. století marxismus nejen jako radikální kritika kapitalismu, nýbrž také jako myšlenkový systém, který projektuje budoucnost v revoluční perspektivě. Po marxismu přichází psychoanalýza s odhaleném sféry nevědomého, jež bourá křehkou konstrukci střízlivého měšťanského racionalismu.

Co však oběma revolučním myšlenkovým komplexům chybí, aby posunuly civilizační vývoj o další stupeň, je podle Effenbergera právě ona výše zmíněná dominanta, ztracená s pádem křesťanství. Tato absence integrujícího principu je buďto překlenuta skokem do revoluční utopie, nebo pokračuje cestou postupného vyčerpávání civilizačních funkcí a principů, jejich vývojovým zplaněním – Effenberger říká formalizací. Formalizace a pragmatismus jsou, vysloveno ve zkratce, dva procesy či fenomény, jež figurují jako zastřešující pojmové nádoby, do nichž Effenberger umisťuje záporné tendence soudobé západní civilizace.

Formalizaci nelze zjednodušit na diagnózu „ztráty obsahu“. Jde o „zablokování […] funkčních struktur“ (s. 95), o souhrn závažných symptomů, jež prostupují prakticky všemi sférami sociálního života: milostnými vztahy a rodinou, volnočasovými aktivitami, vzděláváním, politikou atd. V oblasti umění to znamená, že modernisticko-avantgardní imperativ estetické inovace zůstal překryt technologií opakování, kvalitativní růst kvantitativním rozšiřováním. Ve vědě pak zatlačováním invenčního myšlení a upřednostňováním množstevní práce podle vyprahlé logiky každodenního provozu.

Effenbergerovo psaní pohrdá naším souhlasem. Ale navzdory všem provokativním či kontroverzním – a užijme nyní těchto přívlastků vědomě – momentům (srov. například srovnání oběti Jana Palacha se zločinem Olgy Hepnarové jako dvou podob morálního protestu) nezůstává autor pouze u snahy epatovat čtenáře. Ostatně nemáme co dočinění s morálním apelem nebo s pláčem nad zánikem civilizace.

Effenbergerovy texty v sobě totiž obsahují naději, že v troskách jednoho civilizačního cyklu dozrávají zárodky nového − úsvit epochy surracionality, která překoná restriktivní tlak „pozitivistické“ racionality i dichotomii vědomí × nevědomí. Odvážná vize voní avantgardním snem a v tom spočívá závěrečný paradox Effenbergerův: v hlučné víře v budoucnost zaznívají tenké, avšak slyšitelné tóny minulého.

Vratislav Effenberger (1922−1986) teoretik, esejista, autor poezie, próz i dramat, editor a především vůdčí osobnost poválečného surrealismu, spolupracovník Karla Teiga a Karla Hynka. Po většinu svého tvůrčího života, s výjimkou liberálních šedesátých let, nemohl oficiálně publikovat. Jeho rozsáhlá rukopisná pozůstalost je čtenářsky zpřístupňována teprve postupně. V nakladatelství Torst vyšly dva svazky jeho poezie (Básně 1, 2004 a Básně 2, 2009). Je mimo jiné autorem monografie Henri Rousseau (1963), studie Realita a poesie. K vývojové dialektice moderního umění (1969) aj. Edičně zpracoval vybrané spisy Karla Teiga, které doprovodil obsáhlými doslovy.


Text zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvarem


A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 6.Dubna 2014, 11:26:24

Třeba se někdy objeví lidé, o kterých se bude moci napsat:

„...ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali,
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční,
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční...“
/J. Wolker: Balada o snu/

Ale nejdříve je třeba mít ty sny...

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Lze žít bez mytologie? Pondělí, 7.Dubna 2014, 16:25:55

Tahle otázka mě totiž napadla při čtení této eseje, z níž vskutku lze nahlédnout onu "anatomii rozporů atlantické civilizace".

Nemyslím si, že kritický pohled musí být nemilostrdný či sžíravý. Takto však bohužel často bývá vnímán těmi, na které je zaměřen. A stejně ho obtížně snášejí ti, kteří si ke kritizovaným věcem, osobám a dílů vytvořili citový vztah. Takže kritika toho, co je nám drahé, ať už jsou to oblíbené příběhy, názory, krajiny či věci, asi nikdy nemůže být přijata vřele.

A přitom smysl takovéto kritiky spatřuji v tom, že otevírá otázky, které naše oblíbené příběhy nenastolují (a řada kritiků to neváhá vyhrotit tak, že poutavé příběhy, mezi něž řadím i dějinné interpretace, řadu věcí cíleně zakrývá).

Pěkně je to vidět třeba v interpretaci Masaryka: od vědce k mýtotvorci (těmto označením příslušející morální hodnocení si dosaďte sami, chcete-li). Jenže pokud chceme být poctiví historici a kritici, musíme prostě odložit veškeré morální brýle. Vždyť proč by měl být tvůrce mýtů horší než vědec? A proč pragmatik horší nežli snílek? Jen málokdo je přeci jednoznačná a snadno uchopitelná osoba historická i lidská! A zdaleka nemusíme chodit až k Masarykovi, máme tu přeci historicky mnohem bližšího Havla.

Co se snažím říci je, že mytologie je stejně důležitou součástí dějin jako věda, tvorba a významné činy stejně jako jejich kritika. Někdo prostě barvitě sní, jiný sny uskutečňuje, další vykládá a mnohým se třeba žádné nezdají.

V historické reflexi tedy nemůžeme popřít přinejmenším sílu i těch snů i mytologií, které jsou nám dnes odporné. Proto se dodnes spousta lidí zabývá událostmi a mytologiemi dávno či nedávno minulými. Ptá se třeba, jak se tomu Hitlerovi mohlo vůbec podařit omámit celý národ? A jiní se ptají, jak to, že z ve středověku okrajové a zaostalé Evropy vzešlo hned několik světových koloniálních impérií? A stejně tak musí být dráždivá otázka, nejen jak se ze zaostalého carského Ruska stala světová supervelmoc, ale taky, jak to, že se tak brzy rozpadla?

Koneckonců, vědci i pragmatici se těmito otázkami zabývají především kvůli tomu, že se snaží nějak pochopit a uchopit současnost. Vždy je tu přeci otázka, zda nám nehrozí, že dějiny se budou v nějaké variaci opakovat? Vždy máme před sebou otázku: co dělat?

No a mytologie jsou právě tím, co na podobné otázky dává jednoznačné a srozumitelné odpovědi. V tom je jejich síla i slabost. Nejsou to sice odpovědi pravdivé, a popuzují tedy lidi zkoumavé, leč leckdy bývají účinné přinejmenším v tom smyslu, že jsou schopny uvést masy lidí do pohybu. Vyvolat akci a změnit dějinnou situaci.

Otázal bych se tedy, který vědec či historik, který nechce dějiny pouze zkoumat, není v pokušení se tvorbou a šířením takových či onakých příběhů vážně zabývat?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Holubče, Pondělí, 7.Dubna 2014, 19:29:7

já myslím, že je jakýsi rozdíl mezi sněním a tvorbou mýtů. Aspoň si to tak představuji, že mýtus je příběh, výklad minulosti, kdežto sníme zpravidla o budoucnosti, o tom, co nás čeká (nebo bychom chtěli, aby nás čekalo). A opět bych poukázala na rozdíl mezi fantasy a sci-fi, o němž jsem už psala v jednom článku. Prostě snění je podle mého soudu něco jako prognostika. Mělo by tedy mít nějaký aspoň trochu reálný podklad, mělo by se snít nejen o cíli, ale i o cestě k němu. Mýtus může sice mít, pravda, také trochu reálný podklad, ale netýká se budoucnosti a nikdo ho asi ani neplánuje uskutečnit.
O budoucnosti, pokud se netýká jen osobního života, by asi bylo lepší nesnít sám. Člověk si pak nevysní třeba něco, co by se třeba nikomu nelíbilo :-) nebo něco naprosto neuskutečnitelného (i když těžko říct...). Samozřejmě mu to nikdo nemůže zakázat a může pak zkusit své sny nabídnout jiným lidem. Ovšem nemělo by to působit, jako že někomu něco závazně slibuje, jinak by mu jeho sny mohli otlouci o hlavu (pokud to vůbec jde).
Nevím, zda o Havlovi jste se zmínil jako o mýtotvorci nebo snílkovi. Mnozí říkají, že byl snílek, mnozí ho podezírají z toho, že záměrně klamal, když pronášel svůj legendární projev v prosinci 1989:
"...Pro mně není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovaný, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly byt daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismus. Za svůj třetí úkol považuj i podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je nejvíc potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného...." atd.atd.
Já osobně si nemyslím, že záměrně lhal, ale že asi opravdu snil a možná sám sobě i věřil.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Paní Hájková, Úterý, 8.Dubna 2014, 20:26:31

však já si myslím, že mezi mýty a sny je velký rozdíl.

Mýtus chápu jako něco, co dává smysl velkému nakupení událostí a osobních zážitků, mnohdy dává do souvislosti i to, kde je jakákoli souvislost hodně pochybná. Aby přitom mýtus fungoval, musí to být pěkný a snadno srozumitelný příběh - protože jinak ho nějaké větší společenství jen těžko přijme za svůj. A to přeci při mýtotvorbě jde, ne? Aby byla tahle interpretace minulosti široce sdílená, aby se o ní mluvilo a aby se na takto vytvořeném pozadí tvořily další příběhy.

Sen však chápu jako něco mnohem jednoduššího, spíše jako kolekci přání (rozhodně to není nějaká strategie; a taky: ve snu vedle sebe může existovat i to, co reálně nikoli) - a myslím, že vaše citace Havla práva takovéto pojetí snu pěkně vystihuje.

Havla jsem dával vedle Masaryka proto, že se z pozice kritika dostal do role toho, kdo určité mýty v osobě prezidenta přinejmenším zašťiťuje, anebo k jejich tvorbě aktivně přispívá. Ať už po tom touží či nikoli, lidé si toho do postavy prezidenta projektují hodně. Úplně skvěle to vystihuje Nohavicova píseň Pane prezidente...

Já jsem ale mluvil o něčem trochu jiném. Stavěl jsem vedle sebe kritický (vědecký) pohled na historii, který nutně ukazuje mnohé rozpory, a díky komplexní perspektivě se vzpírá nějaké jednoznačné interpretaci, a pohled mytologizující, který naopak rozpory zahlazuje, ale díky pěknému příběhu bývá mnohem populárnější - i jen proto, že je mnohem snadněji sdělitelný.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 8.Dubna 2014, 21:30:55

Jo, já chápu, jak to myslíte. Příběh je vždycky jisté zjednodušení. Ale bez zjednodušování se v životě zkrátka nelze obejít. Představa, že si od rána do večera musíme představovat realitu v celé její složitosti a bohatosti je nesplnitelná.
A pro historii platí něco podobného. Navíc příběhy spojují lidi. Jenom je třeba najít takový příběh, na který by byli schopni a ochotni přistoupit úplně všichni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mýtus a racionalita Středa, 9.Dubna 2014, 13:06:32

Já se především nedomnívám, že autor textu R. Kanda by jednoznačně preferoval ten čistě vědecký, scientistický pohled na úkor toho mytologizujícího. Naopak, recenze autora je nejen velmi fundovaná, ale i zcela mimořádně vyvážená.

Ta jeho - dozajista kritická - zmínka o Masarykově odkazu se podle mého názoru snad spíše než na Masaryka samotného vztahuje prostě na jeho vlastní, Masarykovu, recepci v následných časech. Jedním slovem: Masaryk sám byl mytologizován - jako "President-Osvoboditel", jako "Tatíček Masaryk".

Ale k samotnému tématu: ano, je nepochybné, že současná moderní doba je zcela jednoznačně jednostranně racionalistická. (Dokonce by se dalo soudit, že tento racionalismus je sám svým vlastním mýtem - totiž tato slepá víra, že čistě jen rozumem a vědou je možno zvládnout a vyřešit všechny problémy člověka a lidstva.)

Kdyby tato naše moderní civilizace vzala podobu jednoho jediného člověka, a tento se dostal do ordinace kvalifikovaného psychologa, pak tento by mu dozajista atestoval principiální nerovnováhu jeho osobnosti, naprostou dominanci racionalistické stránky nad tou emotivní. A to je, bez jakýchkoli pochyb, pro lidskou psychiku stav velice nezdravý.

Ovšem, ta emocionální stránka se ani v naší moderní, technicko-vědecké civilizaci nedá natrvalo potlačit, a hledá si náhradní formy svého vyžití.
A tak máme na straně jedné přísně proogranizovanou a podle vědeckých principů spravovanou společnost - ale na straně druhé zaznamenáváme boom okultních směrů, a i to běsnění fotbalových fanoušků svědčí v prvé řadě o čiré nutnosti nějakým způsobem vybít své - právě v této sterilní moderní společnosti potlačované - niterné emoce, ať už jakýmkoli způsobem.

Zkrátka: bez své citové, emotivní stránky se člověk opravdu neobejde; a to samé platí i o celé společnosti. A jestliže společnost nedokáže tu citovou stránku člověka uchopit pozitivně, vstřícně, pak ta si proráží cesty svého vyžití a vybití divoce, destruktivně.

Nějaký ten "národní mýtus" je tedy projektem nejen legitimním, ale i naprosto nepostradatelným. Jde ale o to, aby tento národní mýtus nesklouzl a nezdegeneroval v mýtus nacionalistický, jak je tomu obvykle pravidlem.

A za druhé, jeho velkým problémem je nejen to - jak konstatuje paní Hájková - aby byl přijatelný pro všechny, ale zároveň ještě i to, aby byl slučitelný, kompatibilní právě i s tou čistě racionální stránkou našeho myšlení a bytí.

Zkrátka, aby takovýto mýtus byl opravu adekvátní naší moderní době, aby nebyl pádem do dob předcivilizačních (jak se to právě stalo nacistickému mýtu "Blut und Boden"), pak se musí jednat svým způsobem o jakýsi "racionální mýtus". Zkrátka o něco, co dokáže jak oslovit duši člověka, s jejími nejhlubšími sny a touhami, ale zároveň přinejmenším nebude v rozporu s racionálním, kritickým myšlením, na které moderní společnost už opravdu nemůže a nesmí rezignovat.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Středa, 9.Dubna 2014, 16:05:14

Rozumem svět pochopit nelze a kdyby nám zůstal jen čistý rozum bez emocí,docela určitě bychom se zbláznili.Emoce pomáhají,abychom přežili v tomto světě.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Poláčku, Středa, 9.Dubna 2014, 18:14:17

já myslím, že v dnešní době je už jakýkoliv národní mýtus passé. Ostatně ani ten masarykovský nebyl kdysi přijatelný pro všechny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konec národních mýtů? Pátek, 11.Dubna 2014, 12:55:44

To by snad mohlo platit pro národ český; ale když se podíváme třeba na Američany, ti stále žijí z pocitu své národní výlučnosti, a zároveň spasitele lidstva.

A oproti tomu ruský národní mýtus, ten je také stále ještě velice živý, jak je právě v současné době možno spatřovat na až vysloveně fanatickém glorifikování ruské říše ze strany ruskojazyčného obyvatelstva Ukrajiny.

A že se jinak v Evropě tento národní mýtus tak silně neprojevuje (s výjimkou mezinárodních fotbalových utkání) - je otázka, jestli je tomu tak dobře, anebo ale jestli je to spíše projevem toho, že současné národy zcela ztratily jakoukoli vyšší ideu, ke které by mohly směřovat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 11.Dubna 2014, 20:21:51

Proč by měly národy směřovat k nějakým svým vlastním idejím? Národy nejsou věčné. To, že národní mýtus je pasé sice neznamená, že by už vůbec nezabíral, ale zabírá bohužel většinou v tom špatném smyslu - tedy proti jiným národům (ať už zjevně nebo skrytě). Národní mytologie je pasé v tom smyslu, že už nepřináší nic progresivního. Spíš naopak.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Posedlost etnicitou je regresivní úkaz Sobota, 12.Dubna 2014, 09:57:10

Jen namátkově čtu na dnešních Novinkách titulky:
Čecha se ztrátou paměti zachránil před smrtí kosovský Albánec
Čech se Slovákem znásilnili Britku, která potřebovala pomoc
Cizinců u nás žije moc, myslí si většina Čechů...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Národ a mýtus Neděle, 13.Dubna 2014, 18:37:23

Je nutno rozlišovat nacionalismus na straně jedné, a národní cítění v pozitivním smyslu na straně druhé. Alespoň já pro mou osobu doufám, že ještě nadlouho nebude celá tato planeta převálcována americkou angličtinou a "americkým způsobem života" vůbec; a že ten fakt, že se člověk narodil právě a zrovna jako příslušník českého národa, i se všemi jeho mýty, starými pověstmi, a třeba i s celým jeho pohádkově-kouzelným světem, že to bude ještě dlouho znamenat něco obzvláštního, něco více, nežli být jenom nějakým anonymním "světoobčanem".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 13.Dubna 2014, 19:24:19

No, pane Poláčku, za starých časů (tedy za socialismu) jsem také měla vztah k našemu národu a jeho mýtům. Ale vzhledem k různým nemilosrdným dějinným událostem a díky všelijakým lidem jsem z toho naprosto vyléčená. Teď už mě na to nikdo nechytí. To víte: Tempora mutantur et nos mutamur in illis.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.