Nemám to panu spisovateli Körnerovi, který se v uplynulém týdnu svěřil časopisu Echo24 se svým hodnocením stavu současné české literatury, za zlé. „Vždyť to říkám, teď literaturu táhnou ženy,“ pravil v rámci unikátní myšlenkové konstrukce, která se v kultivované společnosti pěstuje již několikátým rokem. Že duch doby určuje tzv. ženské psaní — takové ty naše citečky, problémečky, dojmy.

„Ale při vší úctě k nim, výsledky jsou na úrovni jedna paní povídala,“ pokračoval Vladimír Körner. „Je to roztomilé, ale nedá se to číst. Mají sice ty Austenové a tak, ale je to všecko tklivé, takový biedermeier,“ dodal spisovatel, aniž zmínil jediné konkrétní jméno, což se vždycky hodí.

„Nejdou do hloubky, není tam hluboké myšlení. Jsou inteligentnější, ale žádná z nich není Wolfička Goethová ani Wiluška Shakespearová. Ať dělají, co chtějí, nemají špičky. Jsou to hodné holky, ale kdyby se věnovaly vaření, udělají líp,“ řekl.

Na chvíli jsem se vyděsila, že nám, ženám, k úspěchu v literatuře chybějí špíčky. To by bylo s ohledem na estetické požadavky uplynulých dekád novum. Ale pak jsem se s odkazem k vlastnímu vrtošivému podvědomí uklidnila: zase je to jen naše mozková nedostatečnost, jak ji prověřily dějiny, jakož i zástupy moudrých mužů Platónem počínaje a důsledně přezíravým Vladimirem Nabokovem nekonče (ačkoliv spisovatelka Mary McCarthyová si u něj vysloužila jakousi čestnou výjimku).

A pak je to ještě tradiční otázka očekávání: když už se nějaká čupr slečinka prodere do záře reflektorů, neměla by se předvést o něco víc než všichni ostatní? Tedy zejména muži, mezi nimiž se, bohužel, dost prokazatelně nevyskytuje ani jeden lokální Goethe či Shakespeare? A co pan spisovatel myslel zmínkou cizačky Jane Austenové? Že ani v zahraničí není kde brát?