Snížení počtu zákonodárců – nejde o úspory, ale o útok na systém

Andrej Babiš by rád snížil počet poslanců a zrušil Senát. Nejedná se o vylepšení demokratického systému, ale o snahu kumulovat moc do rukou malého počtu aktérů.

Andrej Babiš představil v publikaci O čem sním svou vizi budoucího směřování České republiky, a to včetně nastavení klíčových ústavních institucí. V něm navrhuje jednak posílení pozice vlády vůči parlamentu, ale především pak snížení počtu poslanců a v neposlední řadě úplně zrušení horní komory – Senátu.

Jakkoliv je tato představa prezentována širší veřejnosti jako nevídaně vizionářská, nejde o nic mimořádného. Podobná sdělení periodicky zaznívají z úst nejrůznějších politických outsiderů již přes dvacet let. Co je však nového je skutečnost, že nyní zaznívají takové úvahy z úst člověka, jenž za několik měsíců může usednout v premiérském křesle, a navíc s bezprecedentně silným mandátem. Proto je potřeba věnovat těmto úvahám pozornost.

Demokracie něco stojí

Nejtradičnější argument zaznívající z úst zastánců podobných vizí (i v řadách široké veřejnosti) je, že systém postavený na působnosti parlamentu s 281 zákonodárci je příliš drahý. Každý si tedy v první řadě představí výši poslaneckých a senátorských platů, náhrad a provozních nákladů činnosti komor.

Pozoruhodné je, že původci podobných výroků obvykle zároveň požadují zavádění prvků přímé demokracie, hlavně institut všeobecného referenda. Nikdo se pak nikdy nenamáhal vyčíslením možných nákladů na realizaci takových všelidových hlasování v nějakém významnějším rozsahu, například minimálně čtyřikrát, pětkrát do roka.

Bylo by zajímavé nějaké srovnání výše možných nákladů na realizaci takových referend s prostředky alokovaných v příslušných rozpočtových kapitolách na činnost obou komor Parlamentu. Podobná otázka však nositele zmíněných myšlenek netrápí, poněvadž „hlas lidu, hlas Boží“ a zastupitelská demokracie je naopak obvykle asociována jako „živení politických darmošlapů“...

Jakmile se začne vést debata na této úrovni, je jakákoliv hodnotová motivace do ní zasahovat bezpředmětná. Demokracie je obecně sázkou na to, že i při vědomí lidské omylnosti je většina občanů „příčetných“, a každý, kdo si přeje její udržení, by měl brát v potaz především skutečnost, že v případě většinové vůle demokracii zrušit se podobnému záměru nedá zabránit ani skrze zastupitelské instituce.

Smyslem jejich činnosti je ale přesun moci do rukou těch, kteří za její výkon nesou přímou osobní odpovědnost (před voliči) a zároveň se omezují a kontrolují navzájem. I proto máme dvě komory Parlamentu, nikoliv pouze jednu. A takový systém brzd a protivah je pochopitelně finančně dražší než koncentrace moci do rukou jednoho „suveréna“.

Nejde o peníze, ale o moc

Důležité totiž je, že poukaz na finanční náročnost udržitelnosti dvoukomorového parlamentu a jeho personální obsazení ve stávajícím počtu jsou argumenty zcela zástupné. Skutečným záměrem autorů těchto úvah je ve skutečnosti významné institucionální zjednodušení právě s ohledem na vyšší míru kumulace moci do rukou menšího počtu aktérů, kteří by jí tak mohli snáze využívat.

Český volební systém do Poslanecké sněmovny umožňuje posílení nejsilnějších stran co do počtu mandátů a za určitých okolností je pravděpodobná i jednobarevná většina nejsilnější strany. V Polsku, kde je aplikován téměř stejný volební systém, postavený na zhruba stejně velkých volebních obvodech (ohledně počtu volených míst) i přepočtu hlasů na mandáty podle tzv. D'Hondtova dělitele, dosáhla vítězná strana PiS v posledních volbách do Sejmu v roce 2015 výsledku, kdy se ziskem 37,6 procent hlasů obsadila 232 mandátů z celkových 460.

Podobný cíl mají i některé české strany a pokud jsou tyto strany vedeny lídry, kteří si je vytvořili jako politické divize svých obchodních společností a ovládají je rukou tvrdých byznysmenů, nemilosrdně vyhazujících kohokoliv, kdo by se jejich vůli odmítal podvolit, je podobná vize navýsost lákavá.

Ovládat však více než sto „vlastních“ poslanců je i pro takové lídry daleko náročnější, než kdyby k jednobarevné většině potřebovali například maximálně jednapadesát lidí. Obecně platí, že čím více jedinců, tím větší pravděpodobnost, že se objeví někdo, kdo se podobnému stylu řízení začne vzpouzet a odmítne se jim podřizovat.

Potřebný systém demokratických brzd a protivah je pochopitelně finančně dražší než koncentrace moci do rukou jednoho „suveréna“. Repro DR

Pokud takový stav nezachrání někteří jiní poslanci dalších stran, kteří naopak politickému podnikateli tohoto typu svou podporu nabídnou, nastává pro něj z hlediska mocenských ambicí velký problém. Koncentrovat moc znamená nejen ustavit ústředního nejvyššího „cara“, jenž tuto moc jímá, ale také pokud možno získanou moc institucionálně nerozptylovat, neboť instiucionální dělba moci předpokládá hledání kolektivní vůle, což je ambice autokratickým vůdcům zcela cizí.

Druhá komora překáží

V již zmíněném Polsku fungují také dvě komory parlamentu. Problém s tou horní, tedy polským Senátem, však spočívá ve faktu, že je z hlediska způsobu a také termínu svého obsazení téměř nadbytečná. Polský Senát je volen ve stejném termínu jako Sejm a navíc pouze jednokolovým většinovým systémem, který má významně majoritární účinky. PiS se před dvěma lety podařil dosud nebývalý husarský kousek, kdy získala v jeden den většinu v obou komorách polského parlamentu.

V českém případě je podobný scénář méně pravděpodobný a hůře dosažitelný, poněvadž odlišný termín voleb do Senátu, jeho dílčí třetinová obměna po dvou letech, jakož i aplikace většinového dvoukolového systému znesnadňuje případnému nejsilnějšímu aktérovi v Poslanecké sněmovně zisk většiny (neřkuli ústavní) i v Senátu.

Dosavadní vývoj za posledních dvacet let pak podobnou tezi víceméně potvrzuje. Přesně toto výše zmínění pretendenti svrchovaných vládců celé země dobře vědí, a proto je jim Senát trnem v oku. Překáží jim v jejich mocenském rozletu a pokud by byl navíc jejich cílem skutečně přímý útok na ústavní základy liberální demokracie, je pro ně dokonce bariérou pro uskutečnění podobného cíle.

Z toho důvodu budou neustále opakovat, že je Senát „zbytečný“ a že je třeba ho zrušit. Zrušit ho jinak než jeho faktickou sebeeliminací nelze, a pokud k tomu není politická vůle v samotné horní komoře, je Senát právě naopak onou ústavní pojistkou a garantem zachování stávajícího ústavního zřízení.

Od teorie k praxi aneb co bude po volbách
Podobné úvahy vyznívají dosti akademicky, poněvadž je rozebíráme toliko v rovině hypotetických situací, které reálně nenastaly. Jestliže se však na politické scéně objeví aktér, jenž se netají podobnými vizemi, a tento aktér může mít brzo reálnou politickou sílu leccos z toho, co slibuje, taktéž realizovat, je třeba nebrat podobná sdělení na lehkou váhu.

Proti předpokladu snahy zásadně změnit institucionální i hodnotové základy českého ústavního a politického systému v podání Babišova hnutí ANO hovoří jeho dosavadní politická činnost, kdy se coby součást vládní koalice víceméně podílí na rozhodnutích, které jsou v zásadě systémově konformní. Netřeba však dlouze pochybovat, že podobná praxe Andreji Babišovi v mnoha směrem nevyhovuje a nejradši by jí změnil. Respektive mu vyhovuje jen do té míry, do jaké je pro jeho mocenské ambice v politické i ekonomické oblasti výhodná. V případě, že výhodnou být přestane, je nasnadě ambice učinit zásadní změnu.

Ve Financial Times nedávno vyšel článek, že „Česko je jedny volby od konce liberální demokracie“. Řekněme si upřímně, že podobná teze nereflektuje primárně dominantní pozici Babišova hnutí ve volebních modelech, ale především relační dimenzi stranických vztahů, tedy pravděpodobnost ochoty hnutí ANO podepřít svou mocenskou pozici přímým zapojením antisystémových aktérů do vládnutí, tedy těch aktérů, kteří přímo útočí na hodnotové i institucionální základy liberální demokracie. Nejbolestivější na dnešní situaci pak je, že takový scénář podléhá kromě volebních výsledků toliko úsudku jednoho člověka....

Buď jak buď, pokud by poměry v Poslanecké sněmovně čítaly po říjnových volbách takovouto konstelaci, neřkuli na úrovni ústavní většiny, zbývá jedna jediná politická pojistka institucionálního zachování stávajícího uspořádání, a tou je právě Senát. Možná že tedy v dalších letech zažijeme horké předvolební kampaně před senátními volbami, nebývale vysokou volební účast v nich a v neposlední řadě možná akceptují mnozí pochybovači, že Senát je skutečně potřeba.

A co si myslíte vy? Diskuse (20 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Senát sice stěžuje možnost nastolení autoritářského režimu, Pátek, 14.Července 2017, 18:41:27

ale vedle populistického snížení poslanců brání i pozitivním ústavním změnám (zrušení 14 krajů, úprava pravomocí prezidenta možnost jeho odvolatelnosti referendem jako v Rakousku).

Co psal autor v době, kdy se populisticky a nesystémově zaváděla přímá volba prezidenta bez úpravy jeho pravomocí?

Ivo Horák - Praha 3

Babiš, ten má pod čepicí! Sobota, 15.Července 2017, 10:43:43

Návrhy na snížení počtu poslanců jsou čirým populismem. Lidé samozřejmě mohou být z politiky zklamaní a mohou si i přát, aby se provozovala v maximálně omezeném rozsahu. Vyjevuje se však takto nedůvěra v zastupitelskou demokracii a vlastně i ochota, kdykoliv se její podstatné části zbavit. Týká se to především celostátní politiky (o EU už ani nemluvě), neboť zdaleka tolik lidí by neslyšelo na návrhy snížit na polovinu počet zastupitelů v jeich malém městečku. Jak nepřesně by potom byly hlasy přepočítávány na mandáty! Celkově mi to přijde trochu tak, jako kdyby lidé chtěli, aby třeba (pražské) metro zastavovalo vždy jen v sudých stanicích. Že bude rychlejší...

Jan Samohýl - Programátor, Praha

zásadně nesouhlasím Sobota, 15.Července 2017, 19:50:35

Už dnes ani poslanci nečtou všechny zákony, které schvalují, často jim pomáhají různí nevolení asistenti a stranické sekretariáty. U důležitých hlasování jsou nuceni držet stranickou linii. Máme poslanecké kluby, a volební systém způsobuje, že volič nemůže příliš ovlivnit, která konkrétní osoba bude poslancem.

Přijde mi, že bychom mohli parlament nahradit cca 6 zástupci přítomných stran (kde by každý měl takovou váhu, kolik dostala strana ve volbách) a vyšlo by to v podstatě nastejno. Dost možná by to bylo i transparentnější, protože by se strany nemohly vymlouvat na stranickou disciplínu nebo poslaneckou nezávislost, podle toho, jak se jim to zrovna hodí (a že se to hodí často).

Jinak co se týká referend, Švýcarsko má takový systém, že se hlasuje každý čtvrt rok, a světe div se, mají podobnou volební účast jako my. Samozřejmě, že se to oplatí, protože přímá demokracie podle empirických studií (nejen ze Švýcarska, ale i z USA) ušetří 10-15% rozpočtu.

Shrnuto: Autor řeší zbytečnosti (nikdo zatím empiricky nijak neprokázal, že by měl počet poslanců na cokoli vliv), a odmítá naopak prokazatelně funkční řešení.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Rozhodování předsedy stran tu už bylo Sobota, 15.Července 2017, 23:08:23

Za první republiky fungovala tzv. Pětka (až Sedmička), tedy předsedové všech hlavních prorepublikových stran. Ti se sešli a dohodli vše podstatné. Nebylo to v Ústavě a Československo se mohlo v roce 1938 falešně deklarovat jako poslední demokracie ve střední Evropě.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Ungerovi Neděle, 16.Července 2017, 07:41:18

Jestli vám rozumím dobře, tvrdíte dvě věci:

1. Rozhodování vámi popsaným způsobem je nedemokratické.

Já si to, takhle od boku, nemyslím, protože mám značnou pochybnost, že je možné lidem (třeba předsedům stran) demokraticky zabránit, aby se mezi sebou dohodli. (Skoro dokonce naopak - demokracie je především o hledání dohody.)

2. Rozhodování vámi popsaným způsobem je nějak podobné tomu, co jsem navrhoval.

V tom můžete mít i pravdu, ale pokud pak chcete, aby váš příspěvek nebyl bezobsažný, musel byste ještě ukázat, že to, co navrhuji, se nějak klíčově (jinak než to vaše) liší od toho, co máme dnes.

Co jsem ovšem chtěl podotknout už včera - a není to výtka jen panu Hanáčkovi - snad všechny diskuse na téma "technických" změn ústavy na mě působí totálním diletantismem. Co by nebylo diletantské? Kdyby jejich autoři dodali matematický důkaz, nebo alespoň jeho náznak, o odolnosti jejich návrhu proti koluzi určitého (malého) počtu aktérů.

Tak se to dělá v počítačové bezpečnosti. Ale u žádného politika či politologa jsem to ještě neviděl podobnou praxi. Hlavně ale, že mají všichni názor.

Reálně je bezpečnost ústavních systémů (snad všech na světě) v tomto směru mizivá, a většina návrhů na zlepšení se zabývá podružnostmi.

Vezměme si konkrétní příklad. Autor píše: "V českém případě je podobný scénář méně pravděpodobný a hůře dosažitelný, poněvadž odlišný termín voleb do Senátu, jeho dílčí třetinová obměna po dvou letech, jakož i aplikace většinového dvoukolového systému znesnadňuje případnému nejsilnějšímu aktérovi v Poslanecké sněmovně zisk většiny (neřkuli ústavní) i v Senátu."

Opravdu to něco znesnadňuje, nebo jde jen o intuitivní závěr? Já to tedy nevidím, autor nepodává důkaz, že neexistuje specifický časovací útok, který by dokázal provést něco podobného jako v Polsku. Ovšem podat důkaz neexistence je, uznávám, vesměs obtížné - autorovi nevytýkám, že ho nemá, ale že ani nevidí potřebu ho mít.

Samozřejmě, můžete namítnout, že nevíme, co přesně znamená třeba "hůře dosažitelný scénář". Ale o tom to právě celé je - autoři různých ústavních zlepšení by se měli alespoň pokusit vypracovat formální "threat model", na kterém svůj návrh formálně verifikují. Bez toho to bude ten stejný amatérismus, jako doposud.

(A mohl bych se zde vrátit k bodu 2 své odpovědi - musel byste mi dodat nějaký modelový útok, který je realizovatelný na mém návrhu a není realizovatelný při současném uspořádání poslanecké sněmovny.)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 16.Července 2017, 11:35:17

V každém případě Marx by na to řekl: "Jestli v těch buržoustských parlamentech bude sedět deset poslanců nebo pět stovek, vyjde to nastejno - nakonec stejně všichni budou hájit zájmy kapitálu!"

Takže v tom prvním případě by bylo aspoň možno ušetřit docela slušnou částku za poslanecké platy.

Martin Profant - Praha 7

Pane Poláčku Pondělí, 17.Července 2017, 00:49:51

Neřekl. Zkuste si přečíst 18. Brumaire.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Systém kapitalismu a role parlamentu Pondělí, 17.Července 2017, 12:26:19

Pane Profante, dokud ty parlamenty zůstanou "buržoustskými", pak je opravdu jedno kolik tam těch "zástupců lidu" bude sedět. Tak jako tak budou dělat všichni politiku nakonec udržující v chodu právě panující systém; a to v posledku znamená systém kapitalismu.

Jak dokonale si tento parlament přizpůsobuje své členy k obrazu svému, je vidět jak na příkladu českých (respektive "českomoravských") komunistů, tak ale třeba i německých Zelených: obě tyto strany se ve své výchozí ideji pojímají jako vůči panujícímu systému opoziční, ale v reálné politické praxi se z nich staly politické subjekty k danému systému (a danému režimu) naprosto konformní.

Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby ve společnosti samé došlo k takové dynamice, která by směřovala k podstatné změně systému. Za takovýchto okolností by se samozřejmě odpovídajícím způsobem změnila i role samotného parlamentu.

Rozhodující je uvědomit si jedno: nikdy to nebudou parlamenty, které opravdu změní dějiny. Nebo obecněji: které vůbec budou iniciovat cokoli skutečně podstatného. Tyto parlamenty nakonec vždycky jenom kopírují to, co se děje v samotných základech společnosti a její existence.

---------------------------------

Mimochoderm: té iluzi že něco podstatného je možno změnit ryze parlamentární cestou, propadl až ve svých pozdních létech (už po smrti Marxe) Friedrich Engels. Bylo to v dobách kdy dělnické hnutí bylo už natolik silné a natolik organizované, že si našlo i cestu do těch parlamentů. A dozajista se jim podařilo dosáhnout určitých - v dané době opravdu významných - reforem. Takže se opravdu mohlo zdát, že postačí jít po této cestě prostě dál, a čistě silou své parlamentní většiny dělnická třída dokáže dosáhnout původního cíle komunistického hnutí - to jest osvobodit se definitivně z moci kapitálu a živelného trhu, převzít produkční prostředky do svých vlastních rukou a využívat a spravovat je ve svém vlastním zájmu.

Dnes už je definitivně jasné: tohoto základního cíle dělnická třída prostřednictvím parlamentarismu nikdy a nikde nedosáhla. (Dokonce ani v revolučním Rusku ne, takže Lenin hned po prvním zasedání ten parlament pro jistotu rozehnal.)

Tady se nejedná o to, jestli to bylo dobře nebo špatně; tady se jedná jenom o konstatování toho základního faktu, že prostřednictvím parlamentů - které jsou samy integrální součástí panujícího systému - nikdy není možno tento systém zrušit v jeho nejvlastnější podstatě.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pondělí, 17.Července 2017, 16:11:34

Čili shrnuto: Nemá smysl se starat o nic, protože bez odstranění kapitalismu to stejně k ničemu nebude. Zbývá dodat: Čim hůř, tím líp.

Z marxistického hlediska nesmysl, už jen protože nejde o odstranění kapitalismu, ale soukromého vlastnictví -- a Marx s až příliš jasnozřivým pohledem pečlivě vysvětlil, že odstraněním soukromého vlastnictví není, pokud jednotlivce nahradí vlastník kolektivní (prostě raději kapitalismus než "reálně socialistické zřízení" s nomenklaturou jako kolektivním vlastníkem a naprostým zrušením rozdílu mezi mocí ekonomickou a politickou).

Pro nás, kteří neočekáváme revoluci příští týden a rozlišujeme mezi tím, zda žijeme v hodně problematické demokracii nebo v autoritativním režimu, ten počet poslanců docela význam má. Parlament bude vždy poměrně slabou formou reprezentace, ale tím spíše ho nemá smysl oslabovat snížením poslanců na počet, ve kterém nebude možné zajistit poměrné zastoupení ve výborech atd.

O odstranění Senátu ani nemluvě.


Samozřejmě, v průběhu posledních přibližně třiceti let došlo k zásadní změně veřejnosti -- internet a globalizace. Ještě v půlce devadesátých let byla diskuse v českém parlamentu občas veřejnou událostí a spoluurčovala mediální obsah diskuse (např. k česko-německé deklaraci), dnes záležitost k vysílání od tří hodin ráno na ČT24. Jde ale opět o to promyslet, jak instituci parlament rekonstruovat tak, aby opět začal plnit svoji funkci vůči veřejnosti, nikoliv, jak využít jeho krize a vykastrovat ho.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 18.Července 2017, 10:55:36

Z hlediska zásadní systémové změny, pane Profante, je právě ten současný parlament už naprosto vykastrovaný.

Opakuji ještě jednou: v tuto chvíli se nejedná o to co je lepší či horší (zásadní systémová změna nebo víra v pokrok dílčími reformami). Jde jenom o to si uvědomit, že p o k u d by se nám jednalo opravdu o změnu zásadní, nikoli pouze kosmetickou, pak v tom celý parlament jako takový nehraje a hrát nebude žádnou roli. A tedy ani počet jeho členů.

Martin Profant - Praha 7

Jistě Úterý, 18.Července 2017, 13:30:22

Jsme v naprosté shodě. To víte, jsem povrchní a na tu kosmetiku dost dám. Dokonce se přiznám, že kosmetický rozdíl mezi ruským, tureckým či polským režimem a tím u nás považuji za docela příjemný a důležitý.

Zatímco jsem tak nějak mezi ztrátou mléčných zubů a prvním sexem přestal věřit na ty zásadní systémové změny :-)

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Odpověď panu Samohýlovi a kosmetický rozdíl mezi prvorepublikovou ČSR a sousedními státy Úterý, 18.Července 2017, 18:30:29

Pokud např. svěříte vyšší moc předsedům šesti parlamentních stran, tak by to mělo být předem systémově zakotveno v Ústavě jako třeba Rada Poslanecké sněmovny. Pokud by byl přímo volený prezident se svým aparátem, je potom otázka, co se Senátem v unitárním státě. To je samozřejmě i demokratické i legitimní. I ten švýcarský model je nutné přebírat komplexně, nestačí jen snížit počet členů vlády nebo zavést referenda. Je třeba vytvořit nový ústavní systém jako celek - otázka subsidiarity, decentralizace, daní, médií a její kontroly atd.

Já měl spíš na mysli několikrát glorifikovanou první republiku, která se oháněla, že je poslední skutečnou demokracií ve střední Evropě. Rozdíl mezi řízenou a velmi omezenou "demokracií" v ČSR a autoritářské režimy Piłsudského nebo Horthyho (analogicky je tomu s Polskem a Maďarskem dnes) byly opravdu jen kosmetické a nebylo se v případě Československa čím chlubit. Snad za demokratické lze Československé považovat v letech 1920-1923 (před zákonem na ochranu republiky). Potom přišel od roku 1933 zmocňovací zákon, jehož platnost se neustále prodlužovala a který dovoloval vládě obcházet parlament. Ona "Pětka" byla však i funkční protiváhou politiky Hradu, která měla tendenci obcházet stranictví.

Myslím, že pokud bude poslanců 67 nebo 200, je vůči systému nepodstatné v době, kdy jsou strany téměř s absolutní oddaností svých poslanců - a to nově vzniklé i tradiční. Co se podle mě osvědčilo, je vazba zákonodárce na obvod. Tedy jednomandátový (nebo teoreticky i dvoumandátový) volební systém absolutní většiny, kdy se do Senátu dostanou skutečné osobnosti s určitou důvěrou a vazbou na své voliče v jejich obvodech. Chyba ovšem je, že senátor nemá sám zákonodárnou iniciativu a Sněmovna více napojená na stranické sekretariáty jej může snadno přehlasovat.

Ivo Horák - Praha 3

Jednoduchý detektor Úterý, 18.Července 2017, 21:38:36

Myslím, že asi nejspolehlivějším způsobem, jak zjistit poměr konkrétního člověka k stávajícímu socioekonomickému režimu, je pozeptat se jej na "erár", nejlépe to slovo přímo použít, a na to, nakolik by se měl "očesat", nebo, lépe, "ořezat". Čím více zbohatneme, tím méně přece budeme potřebovat nějaké demokratické struktury a instituce, či-li volit elektronicky (zpozdilí v úterý od 16 do 20 hod.) a poslanci se budou scházet v nějaké zrušené škole na venkově. Nebo, ještě lépe, v tom vepříně v Letech u Písku, když se s ním furt trápějí. A kolik má být exekutorů? No,samozřejmě, tolik kolik se jich uživí. To mě vůbec nezajímá, práce jako práce...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 19.Července 2017, 08:51:31

Jestli nebude, pane Profante, chyba právě v tom, že jste v časech své nedospělosti na tu systémovou změnu v ě ř i l.

Jakmile se na velmi složité procesy socioekonomické reality namísto s hloubkovou komplexní analýzou jde jenom se vzbouřenými emocemi, pak to nikdy nemůže dopadnout dobře. Víra má principiálně jenom binární charakter; zná jenom vyhraněné a nereflektované "ano" anebo "ne". Zatímco realita sama - jak nás učí zákony dialektiky - je vždy ambivalentní.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Středa, 19.Července 2017, 10:18:31

Opět nemohu než souhlasit.
Nemůže to dopadnout dobře. Protože, když ta hloubková analýza ukáže, že systémová změnu, která by opravdu navyšovala šanci všech lidí na šťastný a důstojný život, je zablokována, přestává spousta lidí reflektovat, že odmítnutí takové reality je výsledkem jejich vzbouřených emocí, které vpašovali ze zoufalství do té analýzy (kterou dost často potom nazývají dialektikou). A začnou dávat před lidmi přednost systému, což opravdu zatím nikdy nedopadlo dobře.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 20.Července 2017, 11:14:5

Tak tohle by mě opravdu zajímalo, pane Profante.

Ta systémová změna je "zablokována" - kým? Čím? Jedná se o blokaci pouze temporální, anebo definitivní? A jestliže by měla být definitivní: kdo předložil důkaz, že tomu tak skutečně je?

--------------------------

A co se toho vztahu systém - člověk týče: jde právě o to, že je to ten systém s á m, kdo upřednostňuje svůj vlastní samopohyb, mechanismus své vlastní sebereprodukce na úkor toho člověka. To jediné o co se jedná je právě tento poměr zvrátit: aby ve středobodu všeho dění byl samotný člověk, a ne pouze tyto odcizené mechanismy moci a bezduché sebereprodukce systému.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Systém a systémová změna Pátek, 21.Července 2017, 13:20:18

Každý systém pochopitelně má v sobě něco, co brání systémové změně, jinak by neexistoval. V politice to platí pro monarchii, demokracii i diktaturu.

Nenašel by se myslím případ, kdy by v moderních dějinách byla etablovaná a alespoň částečně fungující demokracie nahrazena něčím lepší.

Dokonce snad ani případ, kdy by etablovaná demokracie byla nahrazena něčím horším. Výmarská republika trvala krátce a ve dvacátých letech odolala tlaku komunistické revoluce jen za cenu spolupráce s paramilltanty.

Demokracie je stabilnější než monarchie, protože umožňuje dílčí změny bez změny systému. Když se podíváte na dějiny Anglie do roku 1688 tak jsou plné občanských válek, poprav, vraždění králů. Bez násilí se neobešly ani personální změny -jiní královští úředníci, jiná královna.

Protiklad "systému" a "člověka", o kterém mluví pan Poláček mi přijde naprosto nesmyslný. Člověk je společenský tvor a v nějakém systému žije vždycky.

Není žádný důvod se domnívat, že systémová změna je z principu změna k lepšímu.

U nás asi pevně etablovanou demokracii úplně nemáme, ale považuji za naprosto jisté, že pokud bude něčím vystřídána, tak něčím horším.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 22.Července 2017, 10:50:5

Opravdu by mě zajímalo, pane Kubičko, o co opíráte tu svou nezlomnou jistotu, že systém občansko-liberální demokracie může být vystřídán jenom něčím horším. Takto řečeno - bez doprovodu jakékoli hlubší systémové analýzy - je to pouze výstřel od boku.

Obecný princip evoluce je však spíše přesně opačný: jakýkoli komplexní systém který je vnitřně deficitní bývá pravidelně nahrazován systémem pokrokovějším, s menšími vnitřními rozpory, s vyšší mírou komplexity a vyšší mírou integrace.

"Protiklad systému a člověka" - Vám může sice připadat nesmyslný; ale v každém případě se jím se vší vážností a závažností zabývali už takoví myslitelé jako byli Platón a Aristoteles.

To jest, přesněji řečeno, ten zásadní konflikt mezi jedincem a celkem profiluje veškeré dějiny evropského politického a filozofického myšlení.

"Demokracie je stabilnější než monarchie, protože umožňuje dílčí změny" - však ona i ta monarchie během toho zhruba tisíce let jenom v novější, křesťanské Evropě doznala velmi zásadních změn. A po celé toto tisíciletí ji prakticky nikdo zásadně nezpochybňoval - což demokracie už po několika málo staletích své existence o sobě naprosto tvrdit nemůže.

Demokracie umožňuje dílčí změny - jistě, ale právě že jenom dílčí; jenom takové změny, které naprosto nezasahují vlastní jádro stávajícího ekonomicko-sociálně-politického pořádku. Pro vše co by překračovalo tuto hranici platí bod a/: jako každý systém se demokracie zuby nehty brání jakékoli zásadní změně.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 23.Července 2017, 14:23:3

Ten názor vychází z empirie – ještě se to nikdy nestalo a ani nevidím sílu, která by k nahrazení demokracie něčím lepším měla nějakou koncepční a mocenskou základnu. Naproti tomu sil, které chtějí nahradit demokracii něčím horším je habaděj.

Uvidíme, zda má dostatečné zuby a nehty demokracie v Polsku a zda si PiS dokáže obstarat ostřejší zuby a pevnější drápy, jinak se neudrží. Nehty demokracie je například nezávislé soudnictví. To byste také chtěl zrušit? Překonání buržoazní justice už jsme u nás jednou měli.

Nakonec jsou ovšem zuby demokracie lidé, ti se v Polsku ozývají v demonstracích, pokud jich bude dost a vytrvají, demokracii ubrání. Pokud ne, pak lze říci, že Poláci se demokracie vzdali.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Nikdy se nestalo..." Neděle, 23.Července 2017, 14:47:13

Ono je poměrně dost věcí, které se ještě "nikdy nestaly", a dokonce byly považovány za zcela nemožné - a pak se náhle staly, a právě to bývá pravidelně považováno za pokrok.

Například dlouho bylo považováno za principiálně nemožné, aby se do vzduchu vznesl výtvor lidských rukou těžší než vzduch. Dnes je to takovou samozřejmostí, že nad tím už vůbec ani nepřemýšlíme.

Ještě v období končícího feudalismu bylo velmi mnoho takových, kteří s naprostým vnitřním přesvědčením tvrdili, že demokracie nikdy nemůže fungovat, neboť prostý lid nebude nikdy schopen si vládnout sám. A že jeho vláda nevyhnutelně skončí chaosem. Dnes je tato politická forma naprosto dominantní, přinejmenším jako model - takže i faktičtí diktátoři se zaklínají tím, jaká prý za jejich vlády funguje výtečná demokracie.

Takže, to že "se ještě nikdy nestalo" - to opravdu není žádný argument, pane Kubičko. Alespoň za těch okolností ne, pokud nechceme jakýkoli vývoj lidstva zakonzervovat právě v tomto právě jsoucím okamžiku. Jenom proto abychom z pohodlnosti nemuseli hledat řešení nová.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.