Mýtus o Kajínkovi

Obraz Jiřího Kajínka připomíná dávné hrdiny. Ztělesňuje boj s mocnými silami – nepřehledným právním systémem, justičními omyly a prohnilou policií. Je přitom příznačné, že českým hrdinou se stala druhořadá postava devadesátkové galerky.

Začněme mýtem. Na počátku byl zločin, který vzešel od Jiřího Kajínka. V temných časech devadesátých řádil jako černá ruka mezi smrtelníky. Mocní, kteří vládnou ústavou a zákony, se jej pokusili uvrhnout do zapomnění.

Jenže ten, který stál mimo zákon, se bouřil. Uprchl z okovů, které poutaly jeho tělo. Mocní ale všude vidí a je jich mnoho. V temnotě jedné noci Kajínka lapili a znovu jej spoutali v temnotách místa, odkud se ještě žádný smrtelník nevrátil.

On ale překročil hranici mezi zapomenutými a živými. Opět pronikl do našeho světa. Zde prohřešil se skutkem ze všech nejhorším – ukončil život těl, v nichž ještě dlouhá léta měla kolovat krev. Znovu jej lapili. Kajínek byl však vzbouřenec a svou vinu nepřiznal, stále se dožadoval zproštění okovů. Jednoho dne přistoupil k němu Nejvyšší. Sňal Kajínkova pouta a propustil jej na světlo našeho světa.


Hrdina, jakého si zasloužíme
Příběh, který začíná pádem a končí vítězstvím. Jiří Kajínek, odsouzený zloděj a vrah, omilostněný prezidentem republiky. Přišel, seděl, zvítězil. Z věznice odešel za zvuku fotoaparátů a pokřiku obdivovatelů, oslavná pompa, které se mnohdy nedočkají ani záchranáři nebo lékaři.

Ponechám nyní stranou, jak se to má s Kajínkovou vinou, to ať posoudí odborníci. Nicméně jeho lupičskou kariéru povětšinou nezpochybňují ani Kajínkovi fanoušci. Proč tedy k takovému člověku vzhlížejí jako k hrdinovi?

Kajínkovo postavení v mediální kultuře připomíná bájné řecké hrdiny. Za svého života konali hrdinské skutky pro svou komunitu. Po své smrti zcela neopouštějí svět smrtelníků, aby se mohli v pravý čas a v největší slávě vrátit. Podobně se Kajínek opakovaně vrací z vězení, „občanského zásvětí“, opatřen mediální gloriolou. Jeho hrdinství samozřejmě nespočívá v okrádání chatařů, a už vůbec ne v jeho násilných činech. Hrdinou se stal díky tomu, že v očích mnoha jedinců ztělesňuje souboj se systémem – s policií a soudy. Jako by se skrze něj konečně pojmenovávalo to, co „všichni tuší“, tedy korupci a systémová pochybení (tím nekomentuji samotný systém, ale dojem některých občanů z něj).

Dávní hrdinové se vraceli ze zásvětí. Kajínek se pořád dokola vrací z vězení. Repro youtube.com

Postava Kajínka je možná projekční plochou pro strach z absolutna – z justičního systému, který má nad občany tak závratnou moc. Společnost potřebuje soudy, aby mohla fungovat, musí jim přenechat téměř absolutní pravomoci, zároveň si ale nemůže být jistá jejich neomylností. Právo může každého zachránit, ale i odsoudit. Svět bez soudů si nedokážeme představit, velmi dobře ale známe justiční omyly. Je to neřešitelná situace. Fungování „spravedlnosti“ tak nestojí na nezpochybnitelné jistotě, ale spíše na křehké důvěře. Uvnitř samotné struktury vzniká jisté napětí a nervozita .

Mytické příběhy dávaly často průchod takovým společenským rozporům. Tušené problémy prožívali hrdinové příběhů, zástupně a nejednou v přehnaných rozměrech, ale „aspoň se o nich mluvilo“. Jejich tematizování poskytovalo posluchačům mírnou úlevu, činilo sociální paradoxy snesitelnějšími. Mediální Kajínek ztělesňuje neřešitelnou tenzi mezi občany a právním systémem. Ten vzbuzuje důvěru i bázeň, je to komplikovaný a nepřehledný systém, s nímž se žije těžce, ale bez něj ještě hůř.

Právě z toho důvodu může pro mnohé Jiří Kajínek představovat novodobý typ archetypálního héróa. Jeho zločiny jsou v takovém kontextu nedůležité. Vyniká zde jeho dlouhodobě budovaná role překračovatele hranic, který se i přes „absolutní moc“ systému dokáže navrátit zpátky mezi „živé“. 

Obdivovatelé hrdiny, který přešel hranice pro nás – obyčejné smrtelníky – nepřekročitelné, jej vítali ve velké slávě. Vždyť on vyhrál nad svými strážci i vězniteli. V něm se vyplnily touhy smrtelníků, když zpochybnil nezpochybnitelné. I přes trest vládců bylo mu – jako Prométheovi – umožněno opět kráčet mezi svobodnými.

Touha po hrdinech je pochopitelná. Nicméně je možná příznačné, že hrdinou české současnosti se stala druhořadá postava devadesátkové galerky. Pokud politici nezvládají umenšovat odcizení systému, v němž občané žijí, přichází na scénu hrdina z podsvětí.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Června 2017, 12:55:28

Je zapotřebí si uzřejmit, že je tu ve hře hned několik různých rovin, které se navzájem protnuly v jedné jediné kauze J. Kajínka.

Za prvé je to ta nevědomá touha po porušení závazných pravidel, která je vlastní snad každému člověku. A je to touha dokonce v určitém smyslu pozitivní a legitimní; neboť vlastně veškerý progresivní vývoj sestává z toho, že se nějakým způsobem narušila do té doby platná pravidla či normy.
Pokud se jedná o samotný zákon, pak řádný a slušný občan samozřejmě v sobě tuto touhu po překračování norem vždy spolehlivě potlačí. Stejně tak jako svého času Sokrates, když svým soudcům řekl: "Považuji váš rozsudek za špatný; ale podrobím se mu, protože ještě mnohem horší by bylo zpochybnit zákon, na jehož základě byl tento rozsudek vynesen."

Druhá rovina je ovšem to, že určitý počet příslušníků každé společnosti, každé komunity v sobě nese zcela principiálně negativní, až vyloženě nenávistný vztah k okolnímu světu; a tedy i vůči všem jeho strukturám. Když například Breivik vykonal svůj masakr, našlo se pak nemalé množství jeho vyznavačů a obdivovatelů. Nejedná se tedy v tomto smyslu o fenomén ryze český.

Třetí rovina ovšem - kterou naprosto správně Matěj Senft uvádí - je to, že ve hře je vždycky i to, jak s á m s t á t - prostřednictvím jeho reprezentantů - působí navenek.

Pokud daný stát působí na stabilním, solidním, spravedlivém a morálně přesvědčivém základě, pak dozajista i to množství lidí, kteří jím budou pohrdat respektive ho nenávidět, bude podstatně menší.

A naopak: jestli dotyčný stát bude na své občany působit tak, že to vlastně není ani žádný skutečný stát, nýbrž jenom jakýsi bezduchý byrokratický moloch ovládaný zkorumpovanou třídou bezcharakterních politiků, pak je ovšem jenom přirozené, že důvěra občanů v takový stát bude rapidně klesat. A pak nakonec ani není možno se příliš podivovat, že když nemohou nalézt skutečné autority hodné respektu na nejvyšších postech svého státu, že si pak alternativní hrdiny hledají na straně opačné - u těch, kteří tomuto státu a jeho normám tím či oním způsobem vyhlásili boj.

Petrasek Milan - penzista

Sympatie se sebou samým Neděle, 4.Června 2017, 15:02:17

je žádoucím a zároveň záludně pozitivním mentálním statkem.
A tak občan za své neřesti nepotrestaný tudíž nečestný čestně se kající, hledá a nachází oběť - svého pendanta.
Při pohledu na fotovýše nemohu necítit - minimálně v jednom oku - jiskru sympatie....bych upřímně dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Neděle, 4.Června 2017, 17:44:54

Když bulvarizující média vykreslovala Kajínka jako supermana, byli jsme o pomalu dvacet let mladší. Nerezaví nejen stará láska, ale i starý obdiv a vzpomínky na něj. Také proto mnozí lidé i pod dojmem filmu a dalších vlivných obrazů předělali Kajínka na člověka, s nímž hrozné zločiny nespojují, nýbrž touhu po svobodě. Lidé, kteří si často libují v tvrdém pojímání práva, musí přece mít Achillovu patu svéhlavé "měkkosrdcatosti". Dokáží tak sami sobě, že jsou lidští a že věci nejsou tak, jak se předpokládá. (Ale ony nebývají právě takové, jak je sugerováno médii, která empaticky nacházejí, co si lidé přejí číst a poslouchat.)

Martin Profant - Praha 7

Chudák Kájínek Pondělí, 5.Června 2017, 09:21:37

Má smůlu, že se zamotal do špatný společnosti. Ono se to vědělo už za Rakouska, když ten dobrý muž, co byl v lochu jen skrzeva loupežnou vraždu na pantátovi z Holic, nechtěl nic mít s těma politickéjma lumpama.

Takhle to, chudák, odnáší za Zemana.

p.s. Souhlasím s Petrem Uhlem, doživotní trest je absurdita. Dvacet let kriminálu je opravdu víc než dost.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Souhlasil jsem a souhlasím se zrušením trestu smrti. Pondělí, 5.Června 2017, 10:53:51

Takže teď v dalším kroku zrušíme trest doživotního odnětí svobody? (Nebo to znamená, že opět zavedeme trest smrti?)

Myslím, že výměnou za dvacet let kriminálu by mnozí byli ochotni spáchat mnohé "hrdinské" činy, například povraždit desítky lidí na ostrově Utoya.

Legalizujme drogy, legalizujme kuplířství (prostituce legální je), zrušme doživotí... Co ještě?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvacet let kriminálu Pondělí, 5.Června 2017, 12:09:10

V daném případě opravdu není rozhodující ten počet let strávených za mřížemi. V takovém Německu rozsudek "doživotí" v praxi pravidelně neznamená více než patnáct let (pokud soudem není navíc konstatována "mimořádná míra viny"). V každém případě po uplynutí této lhůty je možno začít přezkoumávat, je-li u odsouzeného už splněn účel trestu a zda sociální prognóza je příznivá; a pokud ano, je dotyčný propuštěn na svobodu.

Jinak řečeno: je docela docela dobře možné, že v Německu by Kajínek byl na svobodě dokonce ještě o pět let dříve, nežli díky Zemanově milosti.

Ale o co se jedná - a co je na celé věci tak mravně devastující - pokud by Zemanovi šlo opravdu o to napravovat případy kdy česká justice odsoudila a ve vězení drží nevinné, pak by k tomu měl dozajista celé tucty příležitostí. Jenže - tyto jiné kauzy prostě nebyly tak m e d i á l n ě z a j í m a v é jako případ Kajínek; a Zeman prostě tento mediální rozruch potřeboval jako vítanou kartu pro svou prezidentskou kampaň. A tak udělil milost vrahovi, zatímco ti skutečně nevinně odsouzení v českých věznicích ho nezajímají ani v nejmenším.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"A tak udělil milost vrahovi, zatímco ti skutečně nevinně odsouzení..." Pondělí, 5.Června 2017, 13:11:36

No jo, ale jak můžeme vědět, kdo je skutečně nevinně odsouzený a kdo je vrah?

Jen pro připomenutí: V USA po se zavedení testů DNA jako důkazu a po nové revizi starých procesů ukázalo, že poměrně velké množství odsouzených (popravených?) lidí bylo nevinných.

Ivo Horák - Praha 3

Lidská spravedlnost Pondělí, 5.Června 2017, 21:00:58

Podobně jako pan Nushart jsem proti trestu smrti (a byl jsem co pamatuji), ale trest doživotního vězení považuji ve výjimečných případech za oprávněný. Co se mi naopak moc nelíbí, je praxe, kdy jsou teroristé zastřeleni tak trochu proto, že mrtví nepotřebují advokáta. Myslím, že je třeba co nejvíce takových zločinců přivést před soud a odsoudit je k novému nejvyššímu trestu - doživotí. Jeho výkon by ovšem měl probíhat v nikterak mírném režimu. Předpokladem propuštění odsouzence po minimálně 30 letech by mělo být přiznání viny, omluva a účinná lítost do - dejme tomu - pěti let od odsouzení. Vše na kameru. Jakékoliv nesporné zpochybnění tohoto minima pokání by mělo za následek obnovu (realizaci) původního trestu odnětí svobody. Odnětí občanských práv a nemožnost např. zpeněžit svůj příběh by platily vždy skutečně doživotně.
Pro odsuzování pachatelů nejhorších zločinů v praxi jen na 15 (či 20) let je zajisté řada důvodů, od humánních po praktické. Když však uvážíme, že někdy jde o velmi mladé lidi, kteří mohou mít šanci žít ještě 70 let, pak skutečně ztráta svobody po třeba čtvrtinu zbývajícího života jedince, který cíleně zmařil řadu životů druhých, je výsměchem nejen pozůstalým po obětech, ale vlastně i lidem, kteří v nějaké podobě věnují podstatnou část svého života snaze vůbec si zajistit přežití.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.