Svobodný homo ethicus

Jiří Dolejš se zamýšlí nad otázkami mravního systému člověka. Co vůbec v dnešní době znamená být mravní bytostí?

Je člověk bytostí, jež kalkuluje při uspokojování svých přirozených potřeb, nebo spíš naslouchá různým sociálním příkazům a velkým ideálním výzvám? A znamená být „homo ethicus“ spíš bytostí svobodně bojující o charakter svého vlastního života, nebo bytostí ideologickou, poslušnou diktátu vyššího poslání? Nezávislý postoj k normativnímu altruismu má pro nás evoluční význam. Je to otázka stará jak lidstvo samo, ale v etapách, kdy ožívá nářek nad mravní perverzí poměrů, ožívá i toto mravní dilema.

Nejdříve je třeba pochopit že různá mravní dilemata provázejí dějiny civilizace. Příroda, z které jsme povstali, je sama mravně lhostejná. A až postupně vyrůstá z přírodní bytosti rodu homo člověk mravní, onen homo ethicus. Jakýkoliv mravní systém je produktem sociální zkušenosti. Jde v podstatě o vyvíjející se systém regulací. Od primitivních zásad až po složitě diferencované mravní příkazy a normy. A podél této cesty leží i různí mrtví bohové jako jakési ideogramy odrážející naše konkrétní a zastarávající morální myšlení.

Diktování mravů
Primitivní společnost neznala mravní individualismus. Ověřené zásady se stávaly stavebními kameny morálních systémů. Ty, které se přežily, odcházely do nebytí. Dnes by nikdo neobhajoval antropofagii divochů (lidojedství) a tytéž divochy by ani nenapadlo řešit reprodukční práva homosexuálních jedinců. A v budoucnosti možná bude nejpalčivější morální otázkou právo umělé inteligence či eugenika. Evoluce mravů současně odhaluje potřebu vnímat mravní systém jako otevřený, nesešněrovaný metafyzikou.

S rozvojem civilizace se posouvá i pojetí člověka. V antickém světe znamenalo víc být Římanem než lidskou bytostí. Ještě v nedávných časech Divokého Západu byli vytlačování původní obyvatelé Ameriky a heslo „mrtvý indián, dobrý indián“ tvořilo běžnou součást každodennosti. Akční rádius etických arbitrů legitimizovaných vynášet morální soudy se postupně posouvá od rodové pospolitosti k všelidství, i když se nám různé nacionální a kulturní egoismy stále ještě intenzivně reprodukují.

Etické systémy nestraší jenom peklem a nemotivují jen ideálem vyšší služebnosti. Jsou uplatňovány i mocensky, tlakem ideologických aparátů a represivními zákony. Isaac Asimov ve své Nadaci napsal: „Nikdy nedopusťte, aby vám smysl pro morálku zabránil udělat to, co je správné.“ Tendenčnost výkladu morálky je také předmětem politických střetů. Pokrytecká blahopočestnost mravních snobů je samozřejmě také terčem břitké ironie a sarkasmu. Existují i určité tradiční civilizační diference (Evropa je markantně individualistická ve srovnání s více odosobňující Asií).

Oscar Wilde kdysi řekl, že je hluboce nemorální, aby kulturní člověk akceptoval ubohou úroveň své doby. Foto toptenz.net

Svobodný homo ethicus stojí v každém případě nad neměnnými konvencemi. Život podřízený autoritativně daným morálních zásadám vede k slabošskému kvietismu. V něm má člověk trpný vztah ke zkouškám, které mu život přináší. Je mu vnuceno mystické sebezapření a protismyslová drezúra, odrazující od přirozených důvodů k radostnému životu. Je mu ordinováno mravní pobouření nad přirozeností života. Formují se tak neurotici, mezi kterými je snadné rozdmýchat požár fanatismu.

Takovým puritánstvím samozřejmě vzpurný svobodný duch opovrhuje. Mravní vzpoura je součástí jakéhokoliv boje s autokratickými omezeními. Obhájci mravních maxim mají pocit, že jsou agenty prozřetelnosti. Mystické citové zanícení různých sekt je ale jen iluzí pravdivosti. To se nevztahuje jen na sekty náboženské, ale i na různé vyžilé ideologie. Patos takového odříkání je jen masochistické přitakávání nepřirozeným konvencím.

Řecké „pathein“ znamená přínášet oběti trýzně. Patetičtí mravokárci mohou k takové trpné oběti strhávat slabší jedince profesionálním afektem. Svobodný homo ethicus ovšem může volit mezi heroismem a hedonismem podle svých představ o štěstí bez mravního diktátu. Imperialismus kamenných kodexů slouží panujícím poměrům. Oscar Wilde kdysi řekl, že je hluboce nemorální, aby kulturní člověk akceptoval ubohou úroveň své doby. Krajní reakcí je pak mravní anarchismus, ve kterém dominuje dekonstrukce starého nad konstrukcí nového.

Volba způsobu, jak se vzbouřit vůči diktovaným mravům, může být různá a není vždy samozřejmá. F. X. Šalda kdysi porovnal českého renesančního kazatele a pacifistu Petra Chelčického s jeho vrstevníkem, francouzským básníkem a rebelem Francoisem Villonem. Který je ten pravý? Šalda obeznámený s marxismem, ale poněkud individualistický, spíš volil Villona a jeho pohanskou nespoutanost. Přiznám se, že v tomto s ním docela souzním. Naše volba by měla být především osvobozující. Ale nezapomeňme, jak také říkal Oscar Wilde, že existují dva druhy tragédie. První, když lidé nedosáhnou toho, po čem touží, a druhá, že toho dosahují.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mravnost a svoboda Čtvrtek, 25.Května 2017, 13:50:37

V každém případě je nutno ocenit, že pan Dolejš zde otevřel a přehledným způsobem znázornil toto dozajista velmi zásadní téma.

A dozajista pro určitý názorový a hodnotový směr tuto problematiku podal přesvědčivým, a snad dokonce i vyčerpávajícím způsobem. Skutečně se může zdát, že vše co zde bylo řečeno je věcně správné, a že není dost dobře možno proti tomu něco rozumně namítat.

Nicméně se zdá, že pan Dolejš si celou záležitost týkající se mravnosti přece jenom až příliš zjednodušil. Pozastavme se poněkud blížeji u několika centrálních bodů jeho argumentace.

Už na zcela první pohled se jeví, že J. Dolejš se ve své argumentaci dostává do rozporu sám se sebou: na straně jedné tvrdí, že mravnost je společenským produktem, společenskou normou - ale na straně druhé z toho vyvozuje závěr, že mravní normy nemají žádnou absolutně závaznou platnost; tedy ani v rámci té společnosti!

Ovšem, on sám cílí pouze na to, že žádným mravním normám nemá být přiznána absolutní, nepodmíněná, tedy "metafyzická" platnost a závaznost; nýbrž že společnost si prý vždy vytváří mravní normy vzhledem k právě dosaženému stupni jejího vývoje. ("Materiální základna předchází mravním normám," řekl by Marx.)

To je sice na straně jedné bezpochyby čistě věcně objektivní pravda; ale na straně druhé takováto pozice nevyhnutelně vede k závěru, že tedy když mravní normy jsou vždy jenom jakousi proměnnou veličinou, závislou na právě momentálně daných historických faktorech, že pak tedy není naprosto žádný důvod pro to, považovat je pro sebe za závazné!

Jak sám J. Dolejš uvádí s poukazem na O. Wilda: je nemorální akceptovat ubohou úroveň své doby; já tedy mohu kdykoli s poukazem na to, že současnou dobu považuji za ubohou, odmítnout respektovat její mravní normy jako pouze temporálně podmíněné! Což pak ovšem nevyhnutelně znamená naprostý konec jakékoli mravnosti.

---------------------------------------------------

Vraťme se k samotnému počátku argumentace Jiřího Dolejše; ta zásadní chyba v důkazním řetězci se totiž skrývá právě už zde.

Zopakujme si: podle jeho podání příroda sama nezná žádnou mravnost; ta prý je až produktem člověka, respektive společnosti. Čili ryze kulturně podmíněným produktem.

Je tomu skutečně tak? - Těžko soudit; ale zdá se, že nějaký základní smysl pro to, co je spravedlivé a nespravedlivé, mají už (vyšší) zvířata. - Byl například nedávno proveden velmi zajímavý experiment s opicemi, kdy ty dostaly jakési "peníze" (žetony), které mohly vyměnit za banány či jiné pochutiny. Ale když měly pocit že je jejich "obchodní" protějšek ošidil (za stejné množství žetonů jim nabídl daleko méně nežli jiným) - pak se zásadně odmítly na této nespravedlivé transakci podílet, i za cenu že tedy nakonec neobdrží vůbec nic! - Takže ještě jednou: zdá se že určitý základní smysl pro spravedlnost mohou mít už i zvířata. A že - a to je zásadní rys jakékoli mravnosti - platnost těchto norem prosazují i na úkor vlastního prospěchu.

Připomeňme si jedno další vlastní konstatování J. Dolejše: konec konců se jedná o schopnost r e g u l a c e sociálního chování.

Jenže: tato schopnost - a nutnost! - regulovat vzájemné vztahy a vzájemné chování existuje ovšem už i v přírodě, v přírodních komunitách, a to i v těch na mnohem nižším vývojovém stupni nežli jsou primáti: u mravenců, u včel...

Ten naprosto n e j z á k l a d n ě j š í princip jakékoli takovéto sociální regulace či kontroly je tento: aby se jedinec nechoval tak jak se jemu samotnému zrovna zachce či zlíbí, nýbrž aby se choval v souladu se z á j m y c e l k u.

A pokud tato věta skutečně platí jako zcela univerzální maxima - pak zde máme právě přesně tu "metafyziku", které se J. Dolejš chce zbavit.

Ano, tato maxima nabývá samozřejmě variabilních forem podle stupně vývoje konkrétního společenství; nicméně jako taková má univerzální a neměnnou platnost.

----------------------------------------------

Tento aspekt celé věci se stane ještě zřetelnějším, když se zaměříme na další moment z toho, jak věc mravnosti pojímá J. Dolejš.

"Svobodný homo ethicus stojí v každém případě nad neměnnými konvencemi." A dále: "Svobodný homo ethicus ovšem může volit mezi heroismem a hedonismem podle svých představ o štěstí bez mravního diktátu."

Takže pro J. Dolejše je etika principiálně záležitostí svobody, svobodné volby. Opět: napohled naprosto "neprůstřelný" argument.

Jenže: je ta volba mezi "heroismem a hedonismem" skutečnou volbou? Dokonce "svobodnou" volbou?

Není tomu spíše zcela naopak tak, že ten - případný - příklon k hedonismu je stav, kdy je daný jedinec ještě p l n ě p o l a p e n ve svých nereflektovaných a nezvládnutých nevědomých pudech, žádostivostech, instinktech? Kdy si tento jedinec tedy ještě vůbec neosvojil, nevypracoval schopnost skutečně svobodné volby?

Musíme se jednou provždy rozhodnout, zda svobodu člověka budeme spatřovat v jeho možnosti odtrhnout se OD mravnosti - anebo naopak v jeho vyzrálosti přimknout se KU mravnosti.

Pokud se přihlásíme k tomu náhledu, že ten stav hedonismu, stav slepého oddávání se vlastním instinktům a nereflektovaným tužbám je stavem faktické nesvobody, pak svobodu nelze definovat nijak jinak než tím, že si člověk osvojí určité mravní normy, a tyto pro sebe přijme za závazné.

Jenže: ono naprosto nepostačí když ten j e d i n e c ty či ony normy přijme jako pro s e b e samotného závazné; stále platí že se pohybujeme ve společnosti, v komunitě - a tato komunita má p r á v o své normy vůči těm jednotlivcům uplatňovat jako apriori a univerzálně platné a závazné. Ten skok z říše - animální - nesvobody do říše svobody jen velice málokdo (pokud vůbec) učiní z vlastního popudu; v celospolečenském měřítku je tento skok jenom tehdy možný, když je zde dána p r á v ě ta absolutní, "metafyzická" platnost a závaznost mravních norem.

Ano, jak už řečeno tyto mravní normy variují ve svém konkrétním vyznění spolu se změnami v charakteru bytí dané společnosti; ale stejně tak na straně druhé v d a n é m dějinném období nikdy nemohou rezignovat na svůj principiálně nadčasový a univerzální charakter. Protože jinak by to přestaly být závazné mravní normy, a staly by se jenom předmětem obecné libovůle.


Petrasek Milan - penzista

Jak ovlivnit těkavý stav morálky doby, kdy Čtvrtek, 25.Května 2017, 15:39:50

západní společnosti rezignují na hledání smyslu a pravdy, kdy řeč/dialog přestává být morálním imperativem otevřeného úsilím o kultivaci společných univerzálně platných principů.
V dnešním globalizovaném světě neoliberálních zákonitostí se mohou jedinci i kolektivy prosazovat bez nároků na kulturu dialogu, na morálku formovanou společnými univerzálně platnými principy a spolehnout se pouze na "kulturu" krátkodobého materiálního profitu.
Je otázkou kdy a jak jinak než spontánním procesem lze ovlivnit výměnu paradigma doby.
Popřípadě Lze brát možnost ovlivnění skutečně vážně,
když ani neovládáme základní nástroj kultivace morálních norem formou dialogu,
když se nacházíme uprostřed periody globálního rozpadu společných univerzálně platných morálních principů
když všeobecně/globálně dominuje demagogie a falešné moralizování ......bych ke chmurnému stavu daného dějinného období připoznamenal.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

přiroda nemá mravy Čtvrtek, 25.Května 2017, 15:45:47

Ono je to vlastně jednoduché - vy prostě vracíte do hry "vyšší, nadlidskou spravedlnost" - já zase zůstávám u toho že člověk tvoří sám sebe (samozřejmě v rámci disponibilních možností, ne libovolně). že jakákoliv rovnováha civilizačních systémů se liší od přírody právě takto činným subjektem.
Pak ale není ani problém v tezi že etické normy a jejich závaznost jsou historicky a kulturně podmíněné, že nejsou jakési metafyzické universum - a není mravním anarchismem svobodně se odtrhnout od přežilých moresů. A tudíž nemají přírodně nadlidský charakter. jejich regulační fce je podmíněná.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 25.Května 2017, 18:33:13

Odmítnout ubohé mravní normy nějaké doby přece vůbec nemusí znamenat naprostý konec jakékoli mravnosti. Může to naopak znamenat akceptaci vyšší morálky. Nechci říct, že přísnější - to asi není to správné slovo - protože tu přísnost člověk může uplatňovat leda sám k sobě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kultivace formou dialogu? Pátek, 26.Května 2017, 12:35:49

Marx by Vám řekl, pane Petrasku, že věci stavíte na hlavu. Že začínáte od konce. Že se snažíte zavést "kultivovaný dialog" tam, kde samotná životní realita kapitalistické společnosti je velice, ale opravdu velice nekultivovaná. A že tedy napřed je nutno odstranit ten kapitalismus, a teprve potom je možno doufat v nějaký "kultivovaný dialog".

Ano, Vy jste si do určité míry této zapeklitosti věcí vědom, proto poukazujete na ten "neoliberalismus"; ale ten se u Vás stále vynořuje jako něco, co je sice principiálně špatné, ale co je přítomno jenom tak nějak nahodile, a co by bylo možno prostě odstranit, jenom kdyby lidé chtěli. Kdyby na místo toho negativního, egoistického a kořistnického neoliberalismu instalovali "ten správný" stát liberální demokracie se sociálním cítěním.

Marx by Vám řekl, pane Petrasku, že je to naopak právě ten zlý neoliberalismus, který je zcela přirozenou formou kapitalismu; a že je to naopak ten stát sociálně liberální, který je jenom temporální, nepřirozenou formou kapitalismu.

A - bohužel - ani ta naděje na tu změnu spontánní nás nemůže utěšit. Na takovýto ve své podstatě spontánní vývoj se spoléhal právě řečený Marx; ale právě v tomto bodě se zcela zásadně zmýlil.

Takže - co? V co ještě doufat? A je vůbec v co doufat?

Nějaký ten "spontánní vývoj" lidstva tady snad přece jenom bude; jinak by se to lidstvo nedokázalo vypracovat a l e s p o ň do současného stavu.

Ale zároveň k nějakému opravdovému dalšímu pokroku budeme muset přispět svým vlastním aktivním činem a počinem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 26.Května 2017, 12:55:45

Víte, pane Dolejši, za tím Vaším pojetím etiky je stále ještě zcela zřetelně stát ten prapůvodní koncept Marxův. Se všemi pozitivy, ale i se všemi omezeními.

Marx - stejně jako Vy - zavrhoval veškerou "metafyziku". Jako něco prý pouze chimérického. Podle Marxe všechno vychází z přírody, všechno jsoucí vzniklo pouze působením přírodních zákonů.

Jenže: Marx nikdy neřekl a vysvětlit nedokázal, c o je vlastně tato "příroda".

Marx chtěl vidět - na rozdíl od fixních metafyzických určení a postulátů - jenom to neustále měnící se, neustále vyvíjející se: celá ta "společenská nadstavba" (včetně etiky ovšem) jako jenom proměnná veličina v závislosti na dosaženém stupni "vývoje produkčních sil" a jím generovaných ekonomicko-společenských forem a formací.

Marx jak známo až s křečovitou úporností odmítal jakýmkoli způsobem definovat člověka; člověk byl pro něj právě tak zcela proměnlivou veličinou.

Jenže, co Marx naprosto přehlédl: že ta p ř í r o d a sama (které je člověk součástí a kterou opracovává) naprosto nemá nějaký jenom čistě chaotický (proměnlivý) charakter, nýbrž spočívá na určitých základních konstantách, bez kterých (či mimo jejich rámec) by vůbec nemohla reálně existovat.

Ano, Marx uznal existenci "přírodních zákonů" - ale nikdy se nezabýval otázkou, jaký je vlastně počáteční p r i n c i p těchto zákonů: jsou samy něčím materiálním? - Pak to nejsou zákony, nýbrž jenom relativní pravidelnosti o sobě zcela chaoticky se pohybující hmoty. Anebo jsou to skutečné zákony, které apriori předurčují pohyb hmoty - ale pak nemají hmotný, nýbrž právě apriorní, tedy "ideální" (a "metafyzický"!) charakter.

Zkrátka, pane Dolejši, Marx sice o té reálné podmíněnosti té "společenské nadstavby" materiální praxí lidstva vyslovil mnohou velkou pravdu; ale na straně druhé celou věc nahlížel jenom zcela jednostranně, a ty zcela základní otázky prostě vytěsnil, místo aby na ně hledal odpověď. A proto jsou jeho výpovědi k celé té oblasti etiky a lidského ducha vůbec nakonec velice fádní. A to samé platí bezezbytku i pro Vás.

Vaše vývody mohou jenom potud mít zajímavost, pokud se obracejí proti - bezpochyby existující - f a l e š n é metafyzice, a zdogmatizovaným zcela fixním etickým normám. Pokud se bojuje proti takto zmýtizované etice, je všechno v pořádku; ale nad to zde není prakticky nic, co by pro etiku jako takovou, respektive pro lidského ducha vůbec představovalo nějakou skutečnou výzvu.

Prostě se jenom pokývne hlavou: "ano, etika je závislá na proměnlivé praxi" - a dál už k tomu prostě není co říci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 26.Května 2017, 14:07:40

Pan Dolejš uvádí podmíněnost morálky (historicky, kulturně), ale podmíněnost třídní raději ani nevzpomněl.
Přitom je zřejmé, že buržoazie svého času ostře postavila svou morálku proti morálce feudálů.

Petrasek Milan - penzista

Kultivace agresivity kapitalismu je součástí civilizačního procesu Pátek, 26.Května 2017, 22:33:4

Tato myšlenka hnízdila v Marxově hlavě již v dobách, kdy vědeckotechnický pokrok ve službách kapitalismu ještě nenabídl masový konzum a přehršli různě úspěšných pokusů o různě liberální demokratické režimy.
Tedy delší zkušenost s režimy různé kultury dialogu, který se ukázal základní podmínkou možnosti více či méně otupit přirozené agresivní vlastnosti kapitalismu - egoismus a kořistnictví.
Řekl bych že kultivovaný dialog probíhá v otevřené společnosti, a ta to s egoisty a kořistníky umí.
Jsem opravdu zvědav jak se nám ta usspolečnost otevře vůči Trumpovi .....bych dodal.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

J. Poláček Sobota, 27.Května 2017, 07:44:11

Teď jste se dal do polemiky spíše se svými představami o Marxovi, nikoliv s mým textem
Ale máte pravdu v tom že vskutku na vaše metafyzické konstanty naší existence jako jakési "základní ideální otázky" nedám.
Jestli vám bez nich připadá svět fádní, tak mně naopak - bez takového betonového etického mustru může být naopak zajímavější.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 27.Května 2017, 13:16:4

Jde o to, pane Dolejši, že Vy se - stejně tak jako sám Marx - v diskusi či uvažování o podstatě a smyslu etiky naprosto vyhýbáte takovým "podružným" otázkám, jako:

- c o je vlastně člověk?

- kam směřuje lidstvo?

- jaký je smysl existence člověka?

atd.atd.

Vy prostě berete člověka jako něco co tady nějakým způsobem existuje, a co je zapotřebí čistě pragmatickým způsobem tak nějak o p r a v o v a t, aby se odstranily závady v jeho fungování.

Ano, takovéto opravářství se někomu ovšem může zdát reálnější a dokonce i zajímavější nežli nějaké složité teoretizování; nicméně dokud si neujasníme právě tu základní otázku co je vlastně člověk a kam směřuje, pak ani vůbec nevíme, co opravovat a proč vlastně.

Nehledě k tomu, že při takovémto čistě technickém přístupu k základním otázkám lidstva etika přestává být etikou, a stává se jenom čistě utilitaristickým nástrojem, něčím jako šroubovák.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 27.Května 2017, 13:23:5

Ale ano, pane Petrasku, sám jsem napsal že nějaký ten "spontánní vývoj" (tedy principiálně směrem k určité kultivaci) tady podle všeho skutečně probíhá.

Jenže my tu máme zase dán ten věčný střet kontinuity a diskontinuity; respektive jak dalece je možno nějakou věc měnit v jejích částech, aniž by přestala být sama sebou.

Krátce řečeno, do jaké míry je nám možno "kultivovat" tygra, aby přestal být masožravcem a začal se živit obilnými klíčky.

----------------------

A ostatně, kapitalismus je právě vším jiným, nežli nějakou "otevřenou společností". Kapitalismus je "otevřený" vůči všemu, co může zpeněžit, co může podřídit své logice peněz a zisku. A stejně tak liberalismus je "otevřený" vůči všemu, co může přizpůsobit obrazu svému: totiž dílčím změnám vnějších forem, aniž by se muselo jít na samou podstatu problému.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

JP - neutíkejte se k nábožentsví Sobota, 27.Května 2017, 21:54:44

Upřímně řečeno nechápu jaký smysl vaše melodramatická otázka má - proč by mělo mít lidství smysl předem daný.
Fatalismus předpokládá zase nějakou vyšší instanci, velkého hodináře, apriorní plán - což je náboženská odpověď
Jestli se člověk snaží dát svému životu smysl a směr tak to není pouhé oprávárenství něčeho ideálního a pokaženého..
Na náboženskou půdu za vámi nepůjdu... moje představa o etice není utilitaristická, ale lidská Slouží nám, ne nějaké fikci.
Berte a nebo nechte být - o žádném vyšším úradku s vámi "teoretizovat" nechci - ona to teorie ani nemůže být.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 28.Května 2017, 11:41:27

A na to já Vám, pane Dolejši, odpovím přesně to samé: neutíkejte mi do náboženství.

To nemá s náboženstvím primárně naprosto nic společného.

Ta otázka "co je člověk?" "kam směřuje člověk?" - to jsou primárně otázky existenciální a filozofické; náboženská odpověď je jenom jedna z celé množiny všech možných.

Opakuji znovu: jak marxismus, tak ale i celý modernismus (počínaje osvícenstvím) tyto otázky prostě vytěsnil, domníval se že si vystačí s tím člověkem jak tady prostě t a k n ě j a k existuje.

Že si tento člověk vystačí (a svůj život v míře dostatečné) naplní tím, že bude neustále více stupňovat své ryze m a t e r i á l n í bohatství, své čistě t e c h n i c k é možnosti a schopnosti. Jediný rozdíl v tomto smyslu mezi marxismem a liberalismem spočívá v tom, že liberalismus sociální rozdíly přijímá a pojímá jako přirozené, zatímco marxismus se je snaží nivelizovat.

Vy jste zde pojal etiku jako v prvé řadě akt osvobození člověka. Takovéto pojetí samozřejmě v prvním okamžiku vzbudí potlesk u velké většiny lidí; neboť svoboda je svým způsobem ideologií současné doby.

Jenže: v tom případě bychom si napřed museli ujasnit, v čem s k u t e č n ě ta lidská svoboda vlastně spočívá.

Tady se nám totiž ukazuje další paralela mezi marxismem a liberalismem: v obou případech je svoboda chápána primárně jako pouhá e m a n c i p a c e.

Už jsem to zmínil: v daném případě je svoboda chápána jenom jako osvobození se o d něčeho (od feudálně-stavovských a jiných společensko-politických pout, respektive od tlaků a deformací kapitalismu) - ale není chápána jako svoboda substanciální, jako svoboda k dosažení a naplnění autenticky humánních obsahů.

Marx se sice pokusil svému konceptu takovýto obecně humánní smysl a cíl propůjčit; jenže v rámci svého modelu k tomu prostě neměl žádné adekvátní nástroje. Takže mu v tomto ohledu nezůstalo v ruce nakonec nic jiného, nežli ten zcela všeobecný postulát "neustálého rozvoje tvůrčích sil člověka".

Pro skutečnou etiku v původním slova smyslu (tedy jako cesta k tomu, jak by člověk měl dosáhnout svého autenticky humánního určení) je to nakonec skutečně krajně chudičké vymezení.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

osvobozování reálnější svobody Neděle, 28.Května 2017, 19:35:52

a já odpovím, že myslet si, že člověk má nějaký předem určený autentický smysl, náboženství prostě je - pokud tomu někdo věří, já mu to nevyčítám. je to jeho právo, jen říkám že pak končí debata na nějakém striktně racionálním základě.
Člověčenství má ten smysl, který mu sami dáme - a proto taky může mít smysl špatný, pokleslý, lidstvo může dokonce vyhynout a prostě skončit jako slepá ulička evoluce. Žádný patent předem není. To se pochopitelně vztahuje i na morálku
Proto osvobozování je vztah činný a abstraktum "svoboda" jen metafyzika - nic "substancionálně autentického" nenajdete, prostě proto, že jde o onu spekulativní apriorní esenci, jako by byla přítomná v jsoucnu už od stvoření vesmíru.
Ale nebyla a není - v téhle jistotě nejistoty my racionalisté žijeme, dokud do takového modelu myšlení nevpustíte iracionalitu náboženství, a to jak sám píšete, nechcete. A proto ani není etika cestou k této neexistující esenci.,

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Dolejšovi Pondělí, 29.Května 2017, 10:17:34

K tomu, že "lidstvo může dokonce vyhynout a prostě skončit jako slepá ulička evoluce."
Samozřejmě, že lidstvo může vyhynout. Ale i člověk jako jednotlivec může zemřít předčasně, může se vyvíjet špatným směrem. Přesto můžeme tvrdit, že se člověk narodil proto, aby se stal dospělým a aby ve stáří zmoudřel. Aby se co nejdokonaleji rozvinula celá jeho osobnost. Proč bychom totéž nemohli tvrdit o celém lidstvu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 29.Května 2017, 10:35:49

Pro člověka etického by mělo platit totéž co pro lékaře a léčitele: Primum: non nocere! (předně: neškodit!) Myslím neškodit svým jednáním druhým lidem, samozřejmě.
Znamená to chovat se maximálně zodpovědně. Přemýšlet o důsledcích svých činů. A být si přitom vědomi, že to nikdy dokonale nezvládneme. I toho, že být nečinný také není dobře.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

"My racionalisté" Pondělí, 29.Května 2017, 12:27:3

Paní Hájková svým příměrem s tím, že člověk se narodí proto aby se stal dospělým a aby ve stáří zmoudřel, intuitivně víceméně naprosto přesně reprodukuje jednu ze základních myšlenek Aristotela.

Aristoteles totiž hlásal důsledný teleologismus; tedy ten náhled, že věci jsou podstatně určené svým vlastním účelem. Tento účel je právě tím, co u dané věci ze všech jejích jednotlivých částí a součástí vytváří jeden jediný celek, který je zaměřený určitým směrem.

Tak třeba automobil není jenom nějaký motor a nějaký volant a nějaká čtyři kola, nýbrž je dopravním prostředkem; a všechny jeho jednotlivé součásti mají smysl jenom potud, pokud slouží tomuto základnímu účelu.

A tak stejně tak člověk není jenom nějaké "něco" (osoba, individuum, subjekt...), které tady tak nějak náhodně existuje, co má n ě j a k é potřeby a nějaké záliby, nýbrž člověk je ve své podstatě d u š e; a smysl existence člověka spočívá právě v tom cíli, tuto duši dovést k jejímu nejvyššímu možnému rozkvětu a rozvoji. (Už jsem v minulosti opakovaně zmínil, že právě toto aristotelské pojetí člověka nakonec nachází výraz i v tom známém Marxově postulátu o "plném rozvoji tvůrčích sil člověka" za komunismu.)

My v dané souvislosti musíme definitivně udělat zásadní rozhodnutí ohledně našeho pojetí člověka. Musíme si jedním z obou možných způsobů zodpovědět následující otázku:

Má člověk nějakou vlastní podstatu - ano anebo ne.

Pokud ne - pak je tím věc vyřízena, pak člověk opravdu není ničím více nežli nějakým tím "něčím", které tu zrovna na této planetě tak nějak náhodně existuje. Tím pak okamžitě končí veškeré teoretizování, veškeré uvažování o člověku, veškerá filozofie; ale zároveň končí i všechno ostatní. Kromě jiného končí také veškerá etika - pokud pod tímto pojmem rozumíme něco více, nežli jenom - computerovou terminologií řečeno - obecně přijímaný program k relativně optimální regulaci vzájemných kontaktů jednotlivých robotů (pardon lidí) mezi sebou navzájem.

Pokud se ale přikloníme k náhledu, že ona entita zvaná "člověk" je přece jenom něčím více nežli pouhým přírodním procesem, že tento člověk má svou autonomní exkluzivní podstatu a že tato podstata má něco společného s jeho duší - pak se prostě nemůžeme vyhnout tomu hledat odpověď na otázku, co tato duše vlastně je, jaký je její zdroj, její smysl a cíl její existence.

------------------------------------------------

Pane Dolejši, když pronesete ono vymezení "my racionalisté" - Vy sám to zřejmě chápete jako určení bezvýhradně pozitivní (musím přiznat, že v dřívějších dobách jsem tou dětskou nemocí racionalismu také trpěl) - ale ve skutečnosti to znamená fakticky to samé, jako kdybyste řekl: "My kteří nedokážeme z celého širého lidského světa vidět nic víc, než jenom právě tu povrchní, ryze technicko-racionalistickou stránku."

Když se svého času Diogenes posmíval Platónovi, že z těch jeho (Platónových) idejí žádnou nedokáže spatřit, odsekl mu na to Platón: "Protože používáš pouze svých očí, ale ne svého mozku!"

V této Platónově větě je skutečně jednou provždy vyřčeno všechno. Jsou lidé, kteří z celého světa vnímají a uznávají jenom a pouze to, co dokáží spatřit svýma očima. Vše ostatní je pro ně pouhá chiméra. Ale ten druhý, ten skrytý svět - ten není možno uvidět očima, ten je možno si přiblížit právě jenom činností vlastního ducha, buďto čirou dedukcí (cesta filozofie), anebo imaginací (cesta spirituality). Ale je to právě tento "neviditelný" svět, kde teprve je možno nalézt vlastní podstaty věcí.

Neboť, jak věděl už lišák v "Malém princi": nejdůležitější je to, co oči nevidí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.