Ježíš a Aristoteles

Josef Poláček o dědictví Ježíšovi etiky, která může promlouvat i v dnešní době. Vedle důrazu svatého Pavla na důležitost víry je třeba také trvat na rozumu, který zpochybňuje a prověřuje dogmata.

V posledních týdnech se na stránkách Deníku Referendum rozvinuly dosti intenzivní diskuse o tom, jaký význam má či může mít působení, kázání a zvěstování Ježíše Nazaretského ještě i pro dnešní svět. Centrem těchto polemik je téma Ježíšova mravního poselství. Ježíš zanechal lidstvu zcela určitý mravní kánon; který pak přešel do ideové tradice i praxe křesťanské církve, která ho následně uplatňovala a prosazovala v celém dosažitelném regionu své působnosti.

V rámci zmíněných diskusí jsem vyjádřil přesvědčení, že zcela původní, autentické Ježíšovo pojetí této nové mravnosti bylo pozdějšími interpretacemi křesťanských aktivistů, jmenovitě evangelisty Jana a apoštola Pavla, dosti podstatně modifikováno.

Oba zmínění šiřitelé Ježíšova učení měli k této osobité interpretaci Ježíšova mravního apelu závažné důvody; a je naprosto možné uvažovat dokonce i v tom směru, že bez tohoto aktu či procesu přizpůsobení se běžnému způsobu myšlení a cítění tehdejšího člověka by se křesťanství nikdy nedočkalo takového rozšíření. Dost možná by zůstalo záležitostí jenom jedné uzavřené komunity.

Jako jeden ze základních momentů tohoto přizpůsobení se křesťanství reálným dobovým a mentálním okolnostem byla – a to nemálo kontroverzně – diskutována i otázka, do jaké míry tato modifikace křesťanské tradice zanechala rozhodující stopy na základním pojetí lidské svobody. Totiž právě ve vztahu každého člověka k mravnosti – ke způsobu, jakou cestou se jeden každý člověk má k oné nové křesťanské mravnosti dobrat.

Čím je Ježíšovo učení převratné?
Mnou vyslovená teze zněla, že ten základní zlom mezi Ježíšem a starozákonním judaismem spočívá v tom, že osvobodil člověka od slepé vázanosti vůči kodifikovaným textům religiózních i mravních zákazů a příkazů judaismu. A že tedy člověku dal svobodu – a zároveň odpovědnost – k tomu, hledat svou vlastní cestu k pravé mravnosti.

Ten první moment – totiž osvobození křesťana od striktní litery Zákona – je sám o sobě nesporný; a jmenovitě apoštol Pavel ve svém Dopise Římanům znovu a znovu vyzdvihuje právě tento nový, převratný prvek Ježíšova učení. Jde ovšem o to, že zároveň s tímto osvobozením od litery psaného Zákona je vyznavač učení Ježíše vzápětí právě tímto Pavlem postaven pod novou, jemu zcela nadřazenou autoritu: totiž pod autoritu víry.

Pavel zdůrazňuje neustále znovu: cestou ke spasení je čirá víra. Víra v Krista, víra v Kříž, víra v Zmrtvýchvstání. Bezpochyby, kdo se s touto novou vírou vnitřně zcela a bezvýhradně ztotožní, ten to nepociťuje jako žádné vlastní omezení. Ovšem to samé platilo stejně tak i o tom zákoně starém: kdo se – jakožto ortodoxně věřící Žid – vnitřně plně ztotožnil s literou Zákona, ten i jeho přísná nařízení nepovažoval nijak za omezení své svobody, nýbrž naopak za vlastní cestu k Bohu.

Ježíš uložil člověku povinnost a odpovědnost nalézt dobro v sobě samém, nikoli v mrtvé liteře zákona. Spolu s tím mu tedy dal i svobodu tohoto vlastního hledání. Foto screenprism.com

Při takovémto přístupu bychom tedy konec konců nemohli rozeznat žádný zásadní rozdíl mezi starým judaismem a novým křesťanstvím: tam kde v judaismu stojí autorita litery Zákona, tam v křesťanství stojí autorita víry, autorita psaných evangelií a autorita jejich vykladačů.

Jestliže tedy i přesto chceme setrvat u přesvědčení, že Ježíšovo nové pojetí vztahu člověka a – boží autoritou zaštítěné – mravnosti je skutečně aktem osvobození člověka, a jestliže chceme blíže vyjasnit onen zmíněný problematický vztah mezi autentickým Ježíšem a mezi jeho pozdější interpretací ze strany křesťanských aktivistů, pak se musíme na celou záležitost podívat ještě ze zcela nové strany.

Položme si znovu otázku: co je na Ježíšově mravním učení natolik převratného? Jak on sám výslovně potvrzuje, jádrem jeho vlastního mravního apelu i nadále zůstává původní Desatero starého judaistického zákona. Kromě určité radikalizace (miluj nejen bližního, nýbrž i nepřítele svého) tedy v oblasti mravního kánonu Ježíš nepřináší nic substanciálně nového.

A ani to fakticky není dost dobře možné; ta škála pozitivního, mravného lidského jednání není zase až tak široká a nakonec všichni velcí mravní obroditelé a myslitelé zastávají v jádru ty samé etické hodnoty.

V tomto ohledu je sotva možno přijít s něčím zcela zásadně novým. Vše už zde bylo tak či onak vysloveno dříve, a například „katalog ctností“ apoštola Pavla v jeho Dopise Galaťanům v nemalých částech působí jako přímo opsaný z etických spisů Aristotela. Jestliže tedy přece jenom chceme objevit nějaké zásadní rozdíly, musíme se zaměřit na jiné aspekty celé záležitosti.

Právě ten poukaz na Aristotela by nás mohl přivést na zcela novou stopu. Rozdíl není v přítomnosti náboženské autority – i Aristoteles celé své pojetí etiky staví nakonec pod autoritu nejvyšší instance boží dokonalosti, božího Dobra.

Zcela zásadní rozdíl je ale v cestě, jakou se člověk má k oné pravé mravnosti dobrat. U Pavla je touto cestou víra a nic než víra; ale u Aristotela zcela zásadně a neopominutelně rozum. Rozum, vlastní jasný duch člověka, s jehož pomocí tento rozeznává pravé od nepravého.

„Ctnost je tímto habitus volby, který udržuje na nás poměřovaný střed, který je určován rozumem, a sice tak, jak ho určuje rozumný muž. Tento střed se nalézá mezi dvojitým chybným habitem, chybou přílišnosti a nedostatku...“ píše Aristotelesv knize Etika Nikomachova.

Nejen víra, ale také rozum

A tady máme rázem přímo před očima ten zcela zásadní rozdíl mezi Pavlem a Aristotelem. Tam kde křesťanství ve svém mravním učení odkazuje na víru – tam Aristoteles vyžaduje rozum. Tento akt rozumové činnosti, intelektuálního hledání pravého a rozumného středu věcí, ten je pro Aristotelovu etiku prostě konstitutivní. Pravá ctnost leží zcela zásadně uprostřed – uprostřed mezi jednáním, které je přílišné a přetažené, a mezi takovým, které je nedostatečné a deficitní.

A tento pravý střed, a tedy pravou ctnost, je nutno hledat – vždy znovu a znovu, pro každou novou životní situaci, pro každý konkrétní kontext. A toto hledání je nemožné bez přítomnosti rozumu, bez činnosti ducha. Pro dosažení pravé mravnosti jsou člověku podle Aristotela zapotřebí v zásadě dvě věci: za prvé jeho ochota, vůbec mravně jednat; ale za druhé jeho duch, který jediný ho může dovést k poznání, co je pravé a správné. Pro Aristotelovu cestu k pravé mravnosti tedy naprosto nepostačí staré fixní judaistické Desatero – ale ani holá Pavlova víra.

Snad by bylo možno namítnout, že křesťanství přece má také ducha – svého Ducha svatého. Ano, to bezpochyby souhlasí; jenže tento Duch svatý, to je vzhledem k člověku samotnému nakonec pouze vnější faktor. Něco, co vychází od Boha, směrem k člověku.

Tedy něco, co je člověku „dáno shůry“ – ale o čem on sám nemá sebemenší kompetenci vlastního hledání, vlastního rozumu. Zatímco ten antický duch – ano, ten je také přítomen i ve vnějším světě, vyplňuje veškeré univerzum; ale zároveň je i zcela autonomní vlastní inteligencí, rozmyslností člověka.

Jednou větou řečeno: člověk, který nemyslí a nepřemýšlí, se podle Aristotela nikdy nemůže stát opravdu mravným, pravé ctnosti ztělesňujícím člověkem. Může sice být objektivně dobrým – ale jenom jako dítě, které se přirozeným způsobem může chovat dobře a správně, ale neví a nedokáže odůvodnit, proč je to či ono správné či ne.

Bez stínu autorit
Oproti tomu tedy Pavel staví čirou víru. Ne tedy rozumem, ne vlastním hledáním – nýbrž prostě vírou. Nesmíme být nespravedliví: i Pavel – vedle řady nekonečných apelů na nutnost víry – zmiňuje užitečnost rozumu pro křesťana, pro rozpoznávání přítomnosti Boží ve skutcích Stvoření. Rozum tedy není křesťanskou vírou zcela popírán; ale konec konců má vždy jenom druhotný status; jeho úkolem je jenom shledávat argumenty pro platnost toho, co je jednou provždy určeno vírou.

Pravý, autentický, nefalšovaný rozum je ale něco naprosto a zásadně jiného: takovýto rozum je vždycky a kdykoli kritický. Tam, kde křesťanství nakazuje: „Věř a o ničem nepochybuj!“, tam rozum velí: „Pochybuj o všem, co je ti předkládáno k uvěření“. Cesta k pravému poznání – a tedy i k poznání pravé mravnosti a pravé ctnosti – vede jedině přes zpochybnění všeho, co by se mohlo stát strnulým dogmatem.

Jenom a jedině ten, kdo dokázal vše jsoucí postavit v potaz, kdo si u každého svého kroku sám dokáže odůvodnit, proč ho učinil a proč je tento krok správný – jedině ten může vznášet nárok na to, nalézt a dosáhnout pravou míru věcí lidských i věcí univerzálních. Tak, jak to žádal Aristoteles.

Ježíš uložil člověku povinnost a odpovědnost nalézt dobro v sobě samém, nikoli v mrtvé liteře zákona. Spolu s tím mu tedy dal i svobodu tohoto vlastního hledání.

Pavel tuto nepodmíněnou mravní svobodu člověka ale zase bere zpět – jeho podřízením se pod absolutní autoritu víry. V časech temného starověku to byl počin pochopitelný a asi nevyhnutelný; ale člověk éry nové, éry moderního věku, už nemůže dále žít jenom ve stínu nezpochybnitelných autorit.

Návrat k pravému Ježíšovi znamená odmítnutí závislosti na slepé autoritě víry; návrat k pravému Ježíšovi je možný jenom přes návrat k Aristotelovi. Bez rozumu – kritického, pochybujícího, zvažujícího a nalézajícího rozumu – není pravé mravnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (104 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 4.Května 2016, 10:27:5

Apoštol Pavel nezdůrazňoval víru, protože by si přál, aby lidé vůbec nepřemýšleli. Zdůrazňoval její význam oproti skutkům Zákona, aby dal najevo, že i ti, kteří nepatří k židovskému národů (a proto neuskutečňují obřízku a další příkazy), budou spaseni, čili že i oni mají pro Boha cenu.
Neodmítal rozum a vzdělání, už protože sám byl vzdělaný. Ale zatímco Aristoteles se domníval, že ctnostným může se může stát jen svobodný vzdělaný muž (a k jiným se neobracel, protože to podle něj nemělo smysl), apoštol Pavel chtěl oslovit všechny, včetně žen a otroků. Čili křesťanství bylo v tomto směru mnohem víc demokratické, než Aristotelovo učení. To bylo určeno více méně aristokratům.
Křesťanství naopak dokazovalo, že i ten, kdo není filosof, může jednat eticky, právě protože etika vychází z víry.
Podle mě se to celé týká komunikace mezi vědomím a nevědomím. Člověk by měl být dobrý nevědomě i vědomě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Víra a rozum Středa, 4.Května 2016, 13:12:8

Ale jistě, paní Hájková, že Pavel vysloveně neodmítá rozum; to jsem ve svém textu výslovně zmínil. Jenže zároveň platí, že v křesťanství - a to právě jmenovitě u Pavla - má rozum pouze d r u h o t n é postavení; prvotní je víra, rozum má sloužit jenom a pouze k tomu, aby podporoval a zdůvodňoval téze víry.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťanství, antika a demokracie Středa, 4.Května 2016, 13:22:25

Ano, paní Hájková - to je přesně to o co se mi v mém textu konec konců jedná.

Jde ale o to: to co bylo demokratické před dvěma tisíci lety - to naprosto už nemusí být stejně tak demokratické dneska!!

I tohle jsem v mém textu zmínil: ano, v Pavlově době to bylo fakticky nutné a nevyhnutelné, že on postavil do centra všeho dění víru. Ano, t e h d e j š í člověk ještě ve své většině prostě vůbec nebyl natolik vyspělý a vzdělaný, aby mohl - prostřednictvím vlastního ducha - nalézat to, co je správné a pravé.

Fakticky tedy nebyla jiná možnost, nežli mu ten kánon mravně správného jednání přinést "seshora", formou nezpochybnitelných autorit. Autority boží, autority Ježíše, autority církevně závazných učení.

Jenže, my se musíme zeptat takto: je ten d n e š n í člověk skutečně ještě stejně tak nevědomý, jako byl průměrný obyvatel starověku před dvěma tisíciletími?

Není už opravdu na čase, aby tento člověk současnosti přestal pasivně spoléhat na všechny tyto vyšší autority - a aby si s á m osvojil schopnost hledat a nalézat to, co je správné a dobré?!...

To Pavlovo pojetí víry - ano, to bylo demokratické v tom smyslu, že otevíralo přístup k této víře (a tedy i k jejím mravním hodnotám) všem lidem bez rozdílu.

Ale stejně tak bylo to Pavlovo pojetí NEdemokratické - v tom smyslu že tu vlastní odpovědnost jedince za nalézání dobra (jak s ním přišel Ježíš) opět zatlačuje do pozadí, ve prospěch těch nezpochybnitelných vyšších autorit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 4.Května 2016, 13:24:11

Ostatně, paní Hájková, shodou okolností zrovna dnes vyšel text pana Outraty o "policejním Desateru". - To je přesně o tom: kam to vede, když se na místo autentického rozumu, ducha postaví pouhá nekritická víra.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 4.Května 2016, 15:51:1

Jenže, pane Poláčku, při přemýšlení nakonec člověk nevyhnutelně dojde k tomu "zda být či nebýt", tedy k tomu, zda má vůbec život nějaký smysl. Nevím, jak si při tomhle chcete vystačit s rozumem. Nemůžete prostě tu víru brát jen jako záruku mravnosti.
Proč by nakonec víra musela být slepá a založená na něčí autoritě? Co když opravdová víra naopak znamená navázání komunikace s tím smyslem života?

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 4.Května 2016, 22:22:24

Pane Poláčku, vy stále předkládáte víru ve smyslu přijetí něčeho, co nemám ověřené. Víru fanatiků, lidí bez rozumu a pod, kteří slepě uvěří někomu. Jak dokazuje Tresmontant v Hebrejském Kristu, víra v hebrejském chápání byla ověřená skutečnost. Samozřejmě, když už poznám, že mne můj otec nikdy nezklame, mohu mu věřit další skutečnosti i bez stálého ověřování. Proto Eva hezky charakterizuje víru jako "navázání komunikace s tím smyslem života". Pohlédněme i na Pavlovu víru tímto pohledem a uvidíme, že neklade nějaký nový imperativ místo Zákona.

Petrasek Milan - penzista

Láska k rozumu je rozumným paradoxem Čtvrtek, 5.Května 2016, 11:17:8

Proto podporuji názor, že otázka způsobů komunikace a splynutí s nejvyšším dobrem/smyslem života, je druhotným nikoliv hlavní posláním pozemšťana.
Jeho hlavním zadáním by mohla a měla být touha po vyrovnání střetu mezi odlišnými citově založenými světonázory, pomocí instrumentu rozumu v režimu zvaného demokratický.
K tomu abychom mohli spolu vycházet a žít se přeci nemusíme navzájem milovat a dokonce vůbec milovat ......tuhle někdo prohlásil - republika v nejen moderním pojetí je manželství z rozumu.
Stále se ještě nacházíme v pluralitní nikoliv autoritativní společnosti, a ještě stále se nabízí možnost pokusu o demokratický režim, který nás chrání před následky ideologické nesnášenlivosti....bych výhrůžně dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Víra, rozum a křesťanství Čtvrtek, 5.Května 2016, 13:37:40

Jenže, paní Hájková, ono je v prvé řadě nutno rozlišovat mezi vírou vůbec - a mezi specifickým kultem křesťanským.

Pokud budeme zcela obecně uvažovat o poměru či vztahu víra - rozum, pak je bezpochyby naprosto možné zaujmout ten názor, že se samotným rozumem si v životě nakonec nevystačíme. Toto jsem ostatně také nikdy netvrdil. A nakonec i sám Aristoteles konstatuje, že právě prostřednictvím náboženského prožitku se můžeme propracovat k takovým pravdám či poznatkům, na které samotný holý rozum nikdy nestačí!

Takže, o to se nejedná. Jde o to: ten poměr mezi vírou a rozumem je až extrémně citlivý. (Podrobněji jsem se o tom rozepsal pod textem F. Outraty.)
Krátce řečeno: jakmile jenom trochu netrefíme ten jeden jediný správný, zcela a naprosto vyvážený poměr mezi složkou rozumu a složkou víry, jakmile jedné z obou stran přiznáme principiální prioritu respektive dominanci oproti složce druhé - pak je okamžitě zle.

Ono se to sice napřed hned nepozná, vyspělé duchovní směry jsou samozřejmě doprovázeny i rozumem, a stejně tak na straně druhé "rozumný rozum" si je vědom legitimity a objektivního významu a hodnoty víry; ale časem se to nakonec nevyhnutelně projeví, když je ten zcela vyrovnaný a rovnovážný poměr narušen.

Takže, v rovině zcela obecné bychom se snad dokonce mohli shodnout na tom, že ten poměr mezi složkou rozumu a složkou víry v lidské mysli či duši by měl být principiálně vyrovnaný; ale veliké potíže pak nastanou v reálné praxi.

Proto jsem od sebe oddělil víru jako takovou na straně jedné, a křesťanství na straně druhé. Křesťanství - to je jeden zcela specifický projev víry; a jak už jsem opakovaně vyložil v minulých diskusích, křesťanství sice rozum principiálně nepopírá, ale konec konců ho staví jenom na druhou kolej. Rozum smí sloužit - křesťanské - víře; ale nesmí se opovážit zpochybňovat její posvátná dogmata.

Takto svázaný, podmíněný, omezený rozum však nevyhnutelně přestává být sám sebou - totiž ničím nepodmíněným logicko-racionálním poznáváním světa.

Takže, opakuji ještě jednou: jestliže chceme dosáhnout opravdu rovnovážného poměru mezi rozumem a vírou, pak musíme - a to sice pro obojí! - nalézt nějaké nové formy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Být, či nebýt? Čtvrtek, 5.Května 2016, 14:09:48

To je právě to, paní Hájková: existují prostě zřejmě dva zcela rozdílné typy lidí, kteří si asi už nikdy nedokáží navzájem plně porozumět:

Ti jedni bytostně touží po okamžitém, celý jejich život uchopujícím a objímajícím smyslu své existence. Oni chtějí prostě "být", a mít ničím nezpochybňovanou jistotu smysluplnosti toho svého vlastního bytí.

Zatímco pro ty druhé... Pro ty je to vlastně právě ta otázka sama - "být č i nebýt" - tím, co teprve zakládá vlastní smysl našeho bytí.
Pro lidi tohoto druhu tedy není konečným smyslem vlastní existence nějaké bezproblémové splynutí se světem či univerzem či "božím řádem"; pro ně je prvotním smyslem právě to hledání odpovědí na základní existenciální otázky.
Ano, tito lidé zůstávají - je to už jejich věčným osudem - neustále jako sám Hamlet rozpolceni ve svých pochybách o tom, co je a co není pravé, co je a co nemá smysl; ale oni se prostě nikdy nemohou spokojit s tím jednoduchým "být" - existovat bez jakýchkoli pochybností.

Ten příklon k onomu "být či nebýt" je samozřejmě ztrátou bezprostředně daného a garantovaného smyslu svého žití; ale na straně druhé vystavení se existenciální palčivosti této otázky otevírá cestu pro v l a s t n í hledání toho, co je v životě opravdu naplněné - aktuálním i nadčasovým - smyslem.

Takže, tolik tomu "být či nebýt"...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ještě jednou k tomu demokratismu Čtvrtek, 5.Května 2016, 14:32:59

Takže ano, paní Hájková: skutečně platí, že Aristoteles se se svou etikou obracel výlučně na vzdělaného, kultivovaného a inteligentního člověka; zatímco (křesťanská) víra je otevřena víceméně bez rozdílu všem.

Zeptejme se ale takto: je tato všeobecná přístupnost opravdu příznakem kvality?

Co platí zcela všeobecně za kvalitnější, hodnotnější: to co dokáže pochopit každý - anebo to, k čehož osvojení je zapotřebí nějakého vlastního úsilí, vlastního poznávání, vlastního sebevzdělávání se?

Musíme si uvědomit: tak n a p r o s t o intelektuálně nenáročné zase ani to křesťanství není.

Přesně naopak: právě tohle je vysokou kulturně-civilizační předností jak křesťanství, ta i ostatních vyspělých náboženských směrů, že - oproti dejme tomu přírodním respektive animistickým kultům - člověka nutí přemýšlet. Že se nevyčerpává právě jenom samotným kultem, dejme tomu přinášením obětí danému božstvu - nýbrž že je založeno na Knize, na velmi obsáhlém kánonu psaných textů, ve kterých je bezpochyby obsaženo velké množství duchovní moudrosti.

Jenže, v reálné praxi křesťanství to - a sice právě počínaje Pavlem - bylo tak, že tato moudrost byla záležitostí jenom specializované vrstvy kněží; zatímco ten "lid obecný" konec konců jenom pasivně jako své povinnosti přijímal to, co mu jeho faráři, kněžími a kazateli bylo předkládáno jako to pravé, správné a závazné.

To je právě ten zásadní rozdíl k Aristotelovi: ten sice také - a to velice podrobně - rozebírá jaké jednání je správné a jaké ne; ale k o n e c k o n c ů je to vždycky ten konkrétní, individuální člověk sám, který si musí nalézt tu cestu k tomu, co je pravé a dobré.

Jak už jsem sám napsal: v reálném kontextu doby před dvěma tisíciletími to prakticky vůbec nebylo jinak možné - křesťanství, pokud se chtělo opravdu udržet a rozšířit, nemohlo v oné době počítat se všeobecně vzdělaným člověkem se širokým duchovním a kulturním rozhledem. Muselo se tedy nutně přizpůsobit realitě: širokým masám povětšině venkovské populace bez jakéhokoli školního vzdělání.

Je ale nutno se ptát: opravdu dnes nejsme ještě o nic dále, nežli kde byl člověk starověku a středověku? Opravdu ještě není na čase, začít se obracet na člověka vzdělaného, inteligentního, samostatně uvažujícího? Je stále ještě zapotřebí mu jenom předkládat k uvěření "věčné a svaté" pravdy?

Vždyť jak líčí F. Outrata ve svém "Policejním desateru" - i v rámci křesťanství je už dnes mnoho takových, kteří se na tato stará dogmata předkládaná shůry naprosto slepě nespoléhají; nýbrž kladou nové otázky, a hledají na ně nové odpovědi.

To je bezpochyby pozitivním momentem v současném křesťanství; ale pak se nám zase nevyhnutelně staví otázka: vyplývá tento svébytně myšlenkový postoj z nejvlastnější tradice křesťanské církve - anebo jde naopak spíše proti ní?

Když sám Pavel zcela jednoznačně říká: Spasen budeš v í r o u! - tedy nikoli sebou samým nalezenou cestou, jako u Aristotela?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 5.Května 2016, 14:54:25

No právě, pane Pospíšile: právě tohle Pavlovi vytýkám, že "neklade žádný nový imperativ místo Zákona".

Právě tohle vytýkám Pavlovi, že celou duchovní tradici fakticky strhává zase z p á t k y na úroveň - starého - Zákona; a že tím neutralizuje všechno to skutečně převratně nové, s čím přišel samotný Ježíš. Že tedy u Pavla - stejně jako ve starém judaismu - nakonec všechno počíná a končí vírou; zatímco u Ježíše se - alespoň v zárodku - jednalo už o něco zcela nového.

-----------------------------------------------


Co se pak té víry jako "navázání komunikace s tím smyslem života" týče: tuto roli víry naprosto nepopírám, ale zase musím odkázat na to zásadní rozlišování mezi vírou obecně, a mezi křesťanstvím konkrétně.

Tu "komunikaci se smyslem života" - tak tu si klade za cíl (a za vlastní zásluhu) totiž k a ž d á víra, každé náboženství, každý kult.

A tak tu nevyhnutelně zase máme tu klíčovou otázku: k t e r é z těchto náboženství je to jedině pravé? Které z nich ukazuje tu jedině pravou a správnou cestu? Když se přece tak v mnohém odlišují? Když si navzájem upírají pravost a legitimitu svých bohů?...

Takže, to všechno jsou ty problémy, kterým se sotva můžeme vyhnout jenom poukazem na to, že víra nám poskytuje pocit smyslu naší existence...

Václav Pospíšil - Záhoří

Pane Poláčku! Pátek, 6.Května 2016, 05:09:18

Nerozumím. Vytýkáte Pvlovi, že místo imperativu Zákona postavil víru. Když odpovím, že víru chápe jako zkušenost, odpovíte, že to mu právě vytýkáte, že "neklade žádný nový imperativ místo Zákona". Pavel přece napsal: "Vím, komu jsem uvěřil". "Vím!", protože měl novou zkušenost s živým Ježíšem u Damašku. Zkušenost s živým Ježíšem je ta první noha, kterou s rozumem (druhá noha), kráčíme. Což i vy připouštíte, pouze mluvíte o náboženské zkušenosti, což nemusí být totéž, co zkušenost s živým Kristem.
Otázka, která "víra" je pravá, je nesmysl. Všechny "víry" jsou projekce člověka, pokus dostat se k "Někomu" nebo "někomu" sám, bez prostřednictví živého Krista – Ježíše. Jedině tady se dá říct: Vím, komu jsem uvěřil. Ne, v "co". Vy se chcete dostat do kosmu bez prostřednictví rakety a dalších přístrojů. To se Vám zdá být ponižující. Raději vzlétáváte na křídlech svého rozumu nebo fantazie. Stačí Vám, co říká Aristoteles. Jenže, ikdyž Aristoteles říká hodně pravdy, s ním osobně nemůžete jednat. Zemřel a nevstal z mrtvých. Neprojevuje se. Nedává o sobě vědět. Jediný prostředník k Bohu je Kristus – Ježíš. Ovšem tím nejsou znevýhodněni ti, kdo ho nepoznají, protože budou souzeni podle svého svědomí a svých skutků. Stejně jako křesťanova víra bez skutků lásky je mrtvá.
Křesťanova cesta není jenom uskutečňovat ctnosti, které krásně popsal Aristoteles. Ježíš hlásal příchod Božího království, které máme uskutečňovat.
Samozřejmě, že Pavel dál (stejně jako Jan) rozpracovával Ježíšovu radostnou zvěst (euangelion). Co Vám brání, abyste znovu vzal Ježíšovu zvěst, rozpracovával ji pro dnešní dobu, nezávisle na Pavlovu rozpracování? Mnozí to dělají. Proto je pro dnešního křesťana důležitá ochrana přírody, migrace, a další problémy dnešní doby. Otázka, jak změnit tento svět, stále čeká na svou odpověď.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Května 2016, 07:52:47

Jaký jiný imperativ by také Pavel mohl postavit místo zákona, než víru (a naději a lásku, samozřejmě)?
Já myslím, že bychom si měli uvědomit jednu věc. Že totiž člověk může vědět, co je dobré, může mít dobrou vůli to dobré konat, a přesto se mu to nepodaří. Zabrání mu v tom okolnosti, nějaká jeho nedostatečnost, například tělesná, psychická a pod.
Nevím, jestli je to pravda, ale četla jsem, že třeba muslimové věří, že Bůh bude člověka soudit víc za to, co dobrého chtěl dělat, než za to, co opravdu udělal.
Myslím, že Pavlovo pojetí má k tomuto blízko.
My nemůžeme uvažovat, že všichni jsou stejní a mají stejnou šanci konat stejně dobré skutky. Jaké dobré skutky může dělat například člověk, který je celoživotně upoután na lůžko? A jsou i jiná "postižení", na první pohled neviditelná, která člověku brání dělat pro druhé to, co by jinak dělal rád. Takže skutečně jenom podle skutků nemůže být nikdo souzen. V tom měl Pavel pravdu. A víra ho v tomto případě zbavuje strachu, že bude souzen za to, že něco neudělal, i když to de facto nebyl schopen udělat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Živý Sokrates? Pátek, 6.Května 2016, 11:16:11

Nemáte tak docela pravdu, pane Pospíšile. Totiž s tím, že s těmi starými mysliteli "není možno osobně jednat". Jistě, není to možno tím způsobem, jakým věřící křesťan hovoří se Ježíšem, anebo jak se třeba věřící buddhista dovolává pomoci Buddhy.

Ale přece... Když pročítám texty těch starých myslitelů, znovu a znovu se mi stává, že zcela zmizí ta vzdálenost dvou a půl tisíce let, a já mám pocit, že ke mně hovoří ve zcela bezprostřední přítomnosti. Stává se to především v těch chvílích, kdy znovu a znovu fascinován zjišťuji, jak neuvěřitelně současné jsou jejich postřehy a zjištění o člověku, jeho motivech jednání, o jeho světě. Tedy o nás samých. Myšlenka, pokud je opravdu velká a moudrá, je věčně živá; a spolu s ní i její původce.

Jen tak mimochodem: Sokrates byl naprosto pevně přesvědčen o nesmrtelnosti duše. Na rozdíl od judaistického pojetí (které pak vstoupilo i do křesťanství) však podle něj ke zmrtvýchvstání duší nedochází jenom jednou jedinkrát, při "Posledním soudu" - nýbrž neustále, znovu a znovu. A Sokrates pro tuto svou víru v nesmrtelnost respektive nikdy nekončící reinkarnaci duše přináší skutečně velice přesvědčivé filozofické argumenty.

Takže, zkusme si teď představit, že Sokrates měl se svou představou reinkarnace pravdu. - Proč by nakonec měl mít menší nárok na pravdu velký myslitel, oproti názoru těch, kteří vytvářeli judaistickou tradici? To přece byli také pouze lidé! (A ostatně, jak už jsme si zmínili, dokonce i z Židů na toto zmrtvýchvstání věřili a věří jenom někteří.)

Takže, co když měl pravdu Sokrates? Pak je tady jeho duše někde přítomna. Třeba v některém ze známých filozofů současnosti. Třeba v Žižekovi, třeba v našem Václavu Bělohradském...

Takže, proč vlastně by měl být takový Sokrates méně živý nežli Ježíš?...

Faktem ovšem je, že k Sokratovi není možno se modlit. Spolu se Sokratem je pouze možno myslet. Osobně dávám přednost té činnosti druhé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Května 2016, 11:19:3

Jako příklad bych uvedla podobenství o dělnících na vinici, kteří dostali všichni stejnou mzdu: Ti, co začali ráno (a tedy udělali nejvíce práce), ti, co začali v poledne, i ti, co začali až k večeru (a tedy toho příliš mnoho nestihli).
Ale všichni pracovat chtěli a práci na vinici neodmítli.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Vím, komu jsem uvěřil"... Pátek, 6.Května 2016, 11:33:24

Tak v prvé řadě: Pavel ve skutečnosti n e v í naprosto nic. On pouze měl p r o ž i t e k, určitou vizi setkání s Kristem. Vzhledem k doprovodným okolnostem tohoto jeho zážitku mnozí odborníci soudí, že měl v tu chvíli prostě záchvat epilepsie.

Už jsem to několikrát naznačil, ale zřejmě je zapotřebí to vyslovit zcela na rovinu: není nic, naprosto n i c v našem vlastním vnímání, co by nám mohlo dát nějakou skutečnou, nezpochybnitelnou jistotu. Naše smysly, naše počitky nás mohou kdykoli klamat; a také to v určitém smyslu neustále dělají. Většinou v našem vlastním zájmu. Například náš sluch neustále filtruje podstatné zvuky od nepodstatných - jinak bychom se utopili v lomozu vnějšího světa. Jsou lidé, u kterých tento filtr nefunguje; a ti mají pak velice obtížný život.

Ještě k tomu klamání smyslů: před léty provedli - tuším v Anglii - zajímavý experiment. Vedoucí tohoto experimentu si nechala určitá mozková centra dráždit elektrickým proudem - a poté u ní vznikl naprosto realistický pocit, že jí někdo sahá na nohu. Tento pocit byl nakonec natolik intenzivní, že musela ten experiment nechat ukončit - a to přesto, že sama jako vědecká experimentátorka naprosto přesně věděla, že se jedná jenom o holý klam smyslů!

Takže, ještě jednou: své vlastní prožitky, své vlastní vize nikdy nemůžeme pokládat za nezpochybnitelnou realitu. Naše podvědomí nás dokáže oklamat, kdykoli se mu zachce; a to tím spíše, když my sami máme niterné přání se jeho obrazům a projekcím oddat.

Ostatně, ta "projekce": pane Pospíšile, píšete že ta otázka která víra je ta jedině správná, je prý nesmysl. A že všechny ty víry (zřejmě tím myslíte všechny ostatní s výjimkou křesťanství) jsou jenom "projekce člověka, pokus dostat se k 'Někomu' nebo 'někomu' sám, bez prostřednictví živého Krista".

A ta představa "živého Krista" - to snad n e n í projekce? Co jiného může být uvěření tomu, že člověk který je zcela evidentně mrtvý, náhle obživne a chodí po zemi a vznáší se k nebi, nežli čirou projekcí vlastních náboženských tužeb?!

Co má být vlastně právě na křesťanství natolik privilegovaného, že ve srovnání s ním mají být všechny ostatní víry jenom "projekce", ale ono samo ne?!...

Takže, když už jsme se shodli na tom, že víra je "projekce" - pak to platí stejně tak o křesťanství, jako o jakémkoli jiném náboženství, jakékoli jiné víře.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jaký imperativ? Pátek, 6.Května 2016, 11:41:40

Jaký jiný imperativ by Pavel mohl postavit namísto víry? - Právě o tom byl můj předchozí text: Pavel měl zůstat u toho imperativu, s kterým přišel samotný Ježíš.

A Ježíšův základní imperativ - opakuji znovu - byl nikoli: "Věř!"; nýbrž: "Buď!"

Člověče, buď dobrý, buď ryzí, buď čistý! Víra tě na této cestě k tvému pravému bytí sice může doprovázet - ale konec konců jsi to ty sám, kdo tuto cestu musí najít, kdo po ní musí projít.

Bůh tě na této cestě může doprovázet; ale ani on z tebe nemůže sejmout tvou vlastní odpovědnost. Tvou vlastní odpovědnost za to, že jsi hledal poctivě - a za to, že jsi hledal správně.

K tomu poctivému hledání máš zapotřebí tvou vlastní připravenost a ochotu, být dobrým; ale k tomu s p r á v n é m u hledání a nalézání toho, co je dobré, potřebuješ tvůj rozum, tvého ducha.

- Což je nakonec právě přesně to, co sděluje lidem i Aristoteles.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dobrá vůle a dobré skutky Pátek, 6.Května 2016, 11:56:20

To je zase trochu jiná záležitost, paní Hájková.

Nikomu samozřejmě nemůže být vytýkáno, když měl opravdu ryzí úmysly, že mu ty či ony zcela objektivní překážky ztížily či znemožnily tyto úmysly realizovat. O tom není sporu.

Ale, on je tu ještě druhý aspekt celé záležitosti. Hegel se velice ostře postavil právě proti takovému postoji, že prý přece naprosto postačí, mít "dobrou vůli".

Hegel oproti tomu říká: vůle, která se nestane činem, ve skutečnosti není žádnou (skutečnou) vůlí. Je to jenom představa, fikce. Vůle, pravá vůle musí nalézt, osvědčit svou pravost v reálně jsoucím světě.

To znamená: skutečně dobrá vůle musí být také o b j e k t i v n ě dobrá. Musí být v souladu s tím, co je - v bytí a vývoji světa a člověka - opravdu to správné, pravdivé a progresivní.

A - aby člověk dokázal poznat a vědět, co je opravdu to správné, pravé a pravdivé - tak k tomu zase bezpodmínečně potřebuje jasného ducha; který jediný mu může poskytnout tu schopnost rozlišovat mezi tím, co je dobré pouze zdánlivě, a co je dobré skutečně.

Takže, zase jsme tady u toho samého: opravdového dobra není možno dosáhnout bez přítomnosti ducha, rozumu, inteligence.

Ten příklad s tou vinicí - ten má svou zásadní omezenost v tom, že se jedná o práci ryze fyzickou. Tedy o něco, k čemu opravdu není zapotřebí nijak složitě přemýšlet.

Ano, byl to příměr - příměr pro to, být ochoten pracovat na díle Božím.

Jenže, i tady je nutno rozlišovat: jsou bezpochyby dobrá díla, která je možno konat jenom na základě té "dobré vůle". Dejme tomu organizovat křesťanskou komunitu, podporovat potřebné... Tady opravdu postačí jenom ochota přiložit ruce k dílu.

Jenže - existuje určitá hranice, za kterou už jenom tato "dobrá vůle" už nestačí. Za touto hranicí je zapotřebí daleko více, nežli jenom "pracovat na vinici". A čím je náš svět rozvinutější, čím je komplexnější - tím více pro "dobré dílo" potřebujeme i našeho ducha. A tím méně vystačíme s pouhou vírou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Května 2016, 12:19:23

Hegel měl možná pravdu v tom smyslu, že skutky, které se nestaly se prostě nestaly. Možná i v tom, že víc inteligence přináší víc možností konat dobro. A možná v jistém smyslu přinesl dobro i kapitalismus, který je založen na tom, že se každý stará o svůj prospěch. Tedy historicky vzato.
Jenomže Bůh se neřídí podle Hegela, nýbrž podle vlastních měřítek.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 6.Května 2016, 12:40:44

No - to právě Hegel popíral. Krátce řečeno: ani Bůh nemůže jednat proti rozumu. Prostě proto, že on sám je Nejvyšší rozum.

Takže - ano, podle Hegela byl kapitalismus rozumný (překonal omezenost feudalismu); ovšem, kapitalismus je jenom č á s t e č n ě rozumný. Stejně tak má i svou temnou stránku; a skutečně rozumným se může stát teprve tehdy, když bude integrován do vyššího, o sobě progresivnějšího, vyspělejšího a mravněji hodnotnějšího celku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh a rozum Pátek, 6.Května 2016, 12:47:7

Tohle je ovšem zrovna velice zajímavý aspekt, který křesťanům většinou zcela uniká.

Samozřejmě, že každý křesťan automaticky prohlásí, že "Bůh je nejvyšší moudrost". Ale sotva kdo už také promyslí důsledky, které z toho vyplývají.

Především ten výše zmíněný: že totiž jestliže Bůh je Nejvyšší rozum, pak v žádném případě nemůže jednat libovolně. Jestliže Bůh je Rozum a Bůh stvořil svět - pak Bůh nevyhnutelně musel stvořit svět jako rozumný.

Tedy nikoli p o u z e jako dobrý - nýbrž zároveň i jako rozumný.

A tento svět se tedy stejně tak nevyhnutelně vyvíjí - v rámci své evoluce - jakožto rozumný.

A tedy stejně tak naopak platí: jenom to, co je opravdu rozumné, můžeme považovat za dobré.

A nedá se nic dělat, ale základní vlastností rozumu je jeho kritičnost - jeho bezpodmínečné přezkoumávání všeho, co je předkládáno k uvěření. A tímto se rozum nevyhnutelně dostává do konfliktu s vírou - neboť ta zcela principiálně tuto kritičnost odmítá.V každém případě vůči sobě samé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Května 2016, 13:15:55

No, dejme tomu, že stvořil přírodu, která je rozumná. Můžeme to tak chápat. Ale je příroda kritická? Myslím si, že kritický může být jen člověk. A Bůh.
Ovšem lidský rozum je na ten boží krátký. Proto není moudré na něj až příliš spoléhat.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 7.Května 2016, 07:05:26

Z rozumu jste udělal, pane Poláčku, posvátnou krávu, ze zkušenosti vola. Přitom jej (toho vola, tu zkušenost) zapřaháte, kde se Vám to hodí, kde ne, necháte ho pást se. Kdybych Vám dal facku, asi byste si taky odůvodnil, že to bylo jenom zdání a filtrace zvuků, ...
Kde je ten váš rozum, když mícháte dohromady rozmluvu s dílem zemřelého autora a s živým Ježíšem, když honem vsouváte Sokratovu duši do Žižeka. - Když se budu bavit s kterýmkoliv z dnešních myslitelů, žádný mi neřekne, že je Sokrates, ale Žižek a pod. To jenom některé poblázněné reinkarnačky přesně vědí, že byly milenkami na faranově nebo francouzském dvoře.
A taky se, prosím, nevymlouvejte na to, že je nejdřív potřeba mít stoprocentní teorii, než začneme s praxí přetváření světa. To je nemoc dnešního světa, který vytváří převážně hloupé teorie a praktikuje je. Znám to třeba v oblasti transformace sociálních zařízení, kde se vydají miliony za školení a přípravu, miliony, které by stačily na konkrétní potřebnou změnu. Na to už peníze nejsou. Kdyby tak jednali křesťané v minulosti, neměli bychom dnes školy, nemocnice, ...(jak sám připouštíte), kdyby tak jednali vědci, nemáme dnes nic.
Udělejte, prosím, ze skušenosti a rozumu rovnocenný tažný pár.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťanská dogmata a jejich platnost Sobota, 7.Května 2016, 13:20:57

Jde o to, pane Pospíšile, že já opravdu nemám sebemenší důvod dělat nějaký zásadní rozdíl mezi vírou dejme tomu ezoteriků v reinkarnaci, a mezi vírou křesťanů v "zmrtvýchvstalého" Ježíše. - Kde má být - ohledně důvěryhodnosti těchto obou představ - vlastně nějaký zásadní rozdíl?

Ostatně, vůbec neuškodí si připomenout, že dokonce i z prvotních křesťanů jich značná část na zmrtvýchvstání Ježíše nevěřila! A považovali tuto představu - jak dokumentuje samotný Pavel - doslovně za "pošetilost"! To až poté se díky trvalé "duševní masáži" ze strany oficiální církve ta víra na zmrtvýchvstání prosadila jako nezpochybnitelné dogma; a právě tady a tím se - v rámci křesťanství - víra prosadila na úkor rozumu.

A stejně tak i dnešní - nejen člověk vůbec, ale dokonce i křesťané sami - z nemalé části na toto zmrtvýchvstání nevěří! Podle ankety renomovaného německého institutu EMNID na otázku "věříte v Boha?" odpovědělo 62 procent respondentů pozitivně; ale na otázku "věříte, že Ježíš vstal z mrtvých?" odpovědělo souhlasně jenom 36(!!) procent respondentů!

To znamená: ze všech německých věřících jenom o něco více nežli polovina(!!) věří na zmrtvýchvstání Ježíše Krista!

A u mladých (pod třicet let) je tento podíl ještě menší - pouze 28 procent...

A podobné výsledky byly i ohledně jiných "posvátných" křesťanských respektive katolických dogmat; například na "Pannu Marii" věří jenom 34 procent Němců (čili opět jenom asi polovina věřících); a na "věčný život" taktéž 34 procent.

Takže, pane Pospíšile, nedá se nic dělat, ale je to prostě fakt: ta víra v základní křesťanská dogmata je dokonce i mezi křesťany jen asi poloviční; a v celkové populaci ještě daleko menší. A to se tento výzkum prováděl v Německu, které je stále ještě mnohem religióznější nežli tradičně skeptičtí Češi - tady by byly výsledky takové ankety docela jistě ještě mnohem dramatičtější, směrem od víry ke skepsi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozum kontra zkušenost? Sobota, 7.Května 2016, 13:38:51

Pane Pospíšile, už Aristoteles konstatoval, že "poznání vyvěrá ze zkušenosti". O té souvislosti mezi rozumovým poznáním a mezi žitou lidskou zkušeností tedy principiálně není žádných pochyb.

Problém je pouze v tom, že Vy to, co jste si sám vybudoval jako svůj vlastní spirituální respektive religiózní zážitek či prožitek, že toto postulujete jako nějakou univerzálně platnou "zkušenost".

Takhle to skutečně fungovat nemůže. Lidská zkušenost je jak známo velice mnohostranná; a z toho samotného faktu že někteří mají zkušenost či zážitek určitého druhu, opravdu není možno dedukovat, že tuto zkušenost či zážitky budou mít automaticky všichni. Právě od toho je tady rozum, aby z těchto různých zkušeností a náhledů "vydestiloval" to společné jádro, které za tím vším stojí.

Bezpochyby, jedním takovým faktem který musí naprosto respektovat - a vážně vzít - i sám rozum, je to, že lidé mají určitou základní potřebu duchovnosti. Pro kterou si pak nacházejí určité formy jejího projevu. Klasicky je takovouto formou víra v Boha; ale naprosto to není forma jediná. Připomeňme si, že po mnohem delší časový úsek existence lidstva se nevěřilo na nějakého centrálního jediného Boha - nýbrž praktikoval se především animismus, víra v jednotlivé duchy oživující celý přirozený životní prostor člověka.

Ta víra v Jediného Boha je stará teprve něco kolem dvou tisíciletí - z hlediska celého trvání lidstva jenom zcela nepatrný časový úsek.

A nikde - naprosto nikde - není žádná záruka respektive zábrana toho, že tento vývoj nepůjde ještě někam dále. Od představy jednoho jediného personálního Boha, k nějakému druhu univerzálněji pojaté spirituality.

A stejně tak není možno opomíjet - z hlediska rozumu - ten fakt, že jestliže bylo řečeno, že člověk jako takový pociťuje určitou základní touhu po spiritualitě, že na straně druhé část populace takovouto touhu nijakým způsobem nemá. A člověk moderní technické civilizace tuto touhu pociťuje evidentně ještě znatelně méně, nežli člověk dob dřívějších.

To všechno jsou tedy fakta, s kterými se musí vyrovnat věcný a střízlivý rozum. Zavírat před nimi oči, to opravdu nepřinese nic smysluplného.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Boží rozum a kritický rozum Sobota, 7.Května 2016, 14:02:27

Tak s tím "božím rozumem" respektive "boží moudrostí" je to zase velice nejednoduchá záležitost, paní Hájková.

Na jednu stranu je to skutečně velice pozitivní moment. A to odvolávání se na nekonečnou a nepodmíněnou "boží moudrost" má skutečně své velice dobré důvody.

A to sice v tom, že člověk - jakožto jednotlivec! - skutečně

1. nikdy nemůže svým rozumem obsáhnout celý komplex veškerého bytí; a zároveň

2. velice snadno propadne své iluzi respektive svému velikášství, že právě on sám tohle dokázal. Že tedy právě on - svou omezenou individuální perspektivou - "definitivně poznal", co je nejvlastnější pravda tohoto světa a bytí vůbec.

Takže, ten poukaz na "boží moudrost" a pokoru člověka vůči ní má, jak řečeno, svůj velice dobrý smysl. A stejně tak není žádnou náhodou, že i tak vynikající myslitelé jako třeba Platón či Aristoteles celý svůj vlastní myšlenkový aparát konec konců ukotvovali - právě v prapůvodní dokonalosti (a tedy i moudrosti) sféry boží.

Zároveň tady ale vyvstává jeden zcela principiální problém: jestliže je rozum nás, obyčejných smrtelníků, natolik omezený - jak my tedy vlastně vůbec dokážeme rozpoznat, jak můžeme vědět, c o je tedy vlastně tou "boží moudrostí"?!...

Jestliže je náš vlastní rozum tak omezený, že nedokážeme sami rozpoznat pravdu - pak tedy ani nikdy nemůžeme rozpoznat, co je pravdou Boží.

Všechno, co my si o této boží pravdě, moudrosti či dokonalosti myslíme, co si o ní představujeme - to vše je tedy nevyhnutelně deformováno, zfalšováno, omezeno právě tou nedokonalostí našeho vlastního poznání.

Dostaneme se z tohoto dilematu snad tím, když na místo - lidského - rozumu postavíme víru?

Jenže - víru v co? Víra nemůže být jenom tak nějak "sama o sobě" - víra musí mít nějaký konkrétní objekt. My musíme v n ě c o (či v někoho) věřit - a pak se nevyhnutelně staví otázka, v co či v koho můžeme věřit l e g i t i m n ě. Která víra je ta pravá, a která je jenom chiméra, jenom naše vlastní falešné představy.

No, a tak se nedá nic dělat: ale při rozmýšlení a rozhodování, která víra je pravá a která ne, v co můžeme věřit opravdu s dobrým svědomím, a kdy se jenom spoléháme na staré vzory a tradice - tak při tomto rozhodování se prostě neobejdeme bez rozumu.

Bez rozumu, který jediný může ty jednotlivé druhy víry porovnat mezi sebou, který je dokáže postavit do historického kontextu; který dokáže říci, proč lidé určitého času (a určitého regionu) věřili právě v to či ono. A který - ten rozum - jako jediný nám může být nápomocen při poznání, při rozlišení, co z těch starých způsobů a druhů víry je nadčasově platné a pravdivé - a co je jenom časově a evolučně podmíněné, a pro co je tedy nutno nalézt nové výrazové formy.

Takže, tolik ke vztahu "boží moudrosti" a našeho lidského rozumu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Sobota, 7.Května 2016, 14:42:34

ono to s tím Ježíšem není tak jednoduché, jak si myslíte. To je příliš velká spirituální osobnost na to, aby bylo možné odsunout ji jen tak do minulosti. Na Ježíše nemá nikdo patent, dokonce ani křesťanství ne. Proč si myslíte, že ten, kdo staví na Ježíšovi, je nutně nějaký konzervativec? Proč by to „něco nového“, které stále očekáváte jakožto náhradu křesťanství, muselo Ježíše nějak opomenout či poslat do „výslužby“?
Ježíš skutečně stále působí, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. V tomto smyslu určitě žije.
Neznám nikoho, komu změnil život Aristoteles, ale znám lidi, kterým změnil život Ježíš. Myslím, že jich je dost. To s vírou v nějaká „zkostnatělá dogmata“, o jaké pořád mluvíte, nijak nesouvisí.
Připadá mně, že dogmat se naopak držíte vy. Například toho vašeho oblíbeného dogmatu, že Ježíš = křesťanství = církevní dogmata, která patří do starého železa.
To bude asi tím, že příliš bazírujete na tom rozumu. Co kdybyste se místo toho otevřel Boží moudrosti?
A když je řeč o boží moudrosti,
neodpustím si citát z Pavla (1K; 1, 21-29): Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání. Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost,ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství,ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé.
Podívejte se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto světa, ba dokonce to, co nic není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před Bohem nikdo nechlubil.
Není to pěkné? Je tam řeč dokonce o Boží slabosti – čili to, o čem jsme se nedávno bavili, že je nám zapotřebí.
Já si nemusím brát z Pavla všechno. Mohu vynechat to, co se mi nelíbí. Stejně jako si nemusím brát všechno ani z křesťanství. Mohu se svobodně otevřít Boží moudrosti. A Boží lásce. Mohu se od nich nechat svobodně přetvářet.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 7.Května 2016, 14:49:8

Přestaňte už chtít vytvářet nějaký nový univerzalismus. Nějakou hotovou spirituální nauku, kterou je možno buď přijmout nebo odmítnout a která proto rozděluje na dva tábory. Možná je naopak třeba podnítit lidi, aby začali rozvíjet své duchovní možnosti každý aktivně a každý podle svého.
Myslím, že jim v tom brání právě ten rozum, o němž je tady neustále řeč.

Petrasek Milan - penzista

Pane Poláčku, právě jsem se navrátil z práce na vinici a čtu: Sobota, 7.Května 2016, 14:56:41

...ten příklad s tou vinicí - ten má svou zásadní omezenost v tom, že se jedná o práci ryze fyzickou. Tedy o něco, k čemu opravdu není zapotřebí nijak složitě přemýšlet.......
Nedá se nic dělat pane Poláčku, ale tento doklad z oblasti enologie je postaven naruby.
Na vinici se totiž jedná o řešení úkazu limitovaného mnoha neznámými faktory, o jejichž významu/vlivu se - za účelem pokusu o nejvhodnější řešení - nabízí jak vědecké tak zcela iracionální důkazy.
Výsledky jsou tím uspokojivější čím více převládá zájem o rozumnou argumentaci, který demokratickým procesem tříbení argumentů vyústí do společné strategie, platné jak pro zastánce postojů opřených o procesy myšlení, tak i pro zastánce oddaně milostného vztahu k matce přírodě.
Ovšem bez pomoci Boží by to i s takovouhle bazální demokracií taky nefungovalo .......bych opatrně zde poučen dodal.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 7.Května 2016, 23:30:19

I římští katolíci, kteří staví na dogmatech, začínají se střízlivěji na ně dívat. Zaslechl jsem v nějakém katolickém vysílání – autor mluvil o tom, že název pro Marii Spoluvykupitelka je nešťastný. Správně lze říci, že byla první Ježíšovou spolupracovnicí. My jsme druzí, třetí, ...

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 8.Května 2016, 06:21:6

Problém je pouze v tom, že Vy to, co jste si sám vybudoval jako svůj vlastní spirituální respektive religiózní zážitek či prožitek, že toto postulujete jako nějakou univerzálně platnou "zkušenost".

Nevyžaduju žádnou univerzálně platnou "zkušenost". Toužím jenom, aby se každý najedl dobrého chleba. Aby ochutnal pravý živý Chléb. Ať se kdo chce hádá, která víra je pravá či pravější, ať třeba vymýšlí nové víry, to všechno není nic proti poznání a ochutnání živého Chleba – Ježíše.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 8.Května 2016, 12:34:39

Ano, paní Hájková, tahle pasáž v Pavlovi skutečně je; sám jsem z ní nedávno citoval.

A sice jsem citoval tu část, kde Pavel hovoří o tom, že "Židé požadují znamení/zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného..."

A citoval jsem to jako doklad toho, že křesťané se vracejí kruhem zase zpátky na počátek. Totiž ještě před tu "moudrost Řeků", k těm zázrakům a vnějším znamením Židů. Neboť co jiného je ta víra v - ukřižovaného, a tedy zmrtvýchvstalého - Krista, nežli víra v zázrak? A stejně tak jsem už poukázal na to: co pak se stane se skutečným Ježíšovým poselstvím, pokud by se tento zázrak nestal?! Zmizí snad, rozplyne se v nic vlastní Ježíšovo Slovo lidem?

A tak se nemohu zbavit pocitu, že jsem to nakonec já, ateista, který musí pravý smysl Ježíšova poselství lidem bránit proti tomu, aby toto poselství bylo vázáno jenom na jakési "zázraky".

V tomto ohledu máte plnu pravdu, paní Hájková: Ježíš sám byl něčím daleko více, nežli aby si něj někdo mohl vznášet patent. I se všemi údajnými "zázraky".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Koho změnil Aristoteles? Neděle, 8.Května 2016, 12:42:35

Skutečně asi málokoho změnil tím způsobem, že by si ho přečetl, a byl jeho myšlenkami stržen natolik, že by změnil celý svůj způsob života. Aristoteles skutečně nebyl prorok, nebyl kazatel.

Nicméně, jeho myšlenky dominovaly evropské myšlení po celou dobu starověku. (Alespoň od té doby, co se oklikou přes arabské překlady dostaly zpátky do Evropy.) Aristotelské myšlení a aristotelská logika zčásti doprovázely křesťanství (jak zde nedávno podotkl pan Pospíšil); ale zčásti vůči němu vytvářely protiváhu, svým bezpodmínečným racionalismem. Aristotelovy myšlenky není možno hlásat z kazatelny; ale stály na nich všechny univerzity, spočívaly na nich základní stavební kameny evropské vědy a evropského filozofického a politického myšlení. - Takže, tak docela bez významu pro reálný život lidí a národů tento starý myslitel přece jenom nebyl.

Aristoteles skutečně nemá ten druh působnosti, aby náhlým emocionálním nábojem proměnil mysl člověka; ale ten, kdo sám hledá pravdivost bytí a pravý způsob života, ten v Aristotelovi nalezne jedinečné potvrzení toho, že se nachází na cestě správné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vybrat si z Ježíše, co se nám zamlouvá? Neděle, 8.Května 2016, 12:54:20

Takhle jednoduché to asi zase také nebude, paní Hájková. Vybrat si z dané věci jenom to, co se nám hodí, a to ostatní prostě ignorovat.

Jestliže chcete věřit na živoucího Ježíše (v aktuálním a víceméně fyzickém smyslu) - pak prostě musíte zároveň věřit na to dogma o jeho "zmrtvýchvstání". Musíte uvěřit na to tvrzení evangelistů, že Ježíš je "Synem božím". - Což je záležitost která byla samozřejmě popírána nejen naprostou většinou příslušníků jeho vlastního národa, nýbrž i značnou částí původních, prvotních k ř e s ť a n s k ý c h apoštolů a misionářů! I o tom je možno se dočíst jak u Pavla, tak i v dalších "Dopisech" - znovu a znovu se tu naráží na šiřitele údajně "falešných" učení mezi křesťanskými komunitami.

Fakt je ten: nakonec se prosadil ten názor, že Ježíš byl Synem božím, a že vstal z mrtvých. Jenže: v té době, v době těch prvních křesťanských komunit, tady ještě naprosto a vůbec nebylo jisté, který názor a náhled se nakonec prosadí jako vítězný. A kdyby se stalo, že by nakonec zvítězili ti, co popírali tato dvě dogmata - pak by toto j e j i c h učení platilo jako to "jedině pravé a správné", zatímco to učení obsahující tato dogmata by v oficiální křesťanské církvi platilo jako "falešné učení"! A Pavel by nebyl uctíván jako "svatý" a Kristův apoštol, nýbrž byl by zavržen do zapomnění, jakožto jeden z odpadlíků od jediné "víry pravé".

Takže, takhle velice relativní a velice nejisté mohou být i věci svaté, když na ně pohlédneme jenom trochu střízlivým pohledem...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dělníci na vinici Neděle, 8.Května 2016, 13:02:20

Tak tomuhle se říká "dobře vrácený míč", pane Petrasku. ;-)

Ovšem, my se nevzdáme jen tak zcela snadno.

Za prvé, ten příměr v NZ hovoří výslovně o "dělnících" - nikoli o samotném vinaři. Tedy nikoli o tom, kdo rozhoduje a určuje, co je to správné a pravé - nýbrž o těch, kteří jenom víceméně pasivně vykonávají určenou práci.

A za druhé: pokud tento příměr vztahujeme na práci při výstavbě Církve svaté, pak jsem sám uznal, že samozřejmě i toto může být práce náročná a - intelektuálně - nejednoduchá. A když si pročítáme pastorální dopisy Pavla a dalších, pak je vidět zcela názorně, jak velice složité bylo to hledání, které nakonec vedlo k takovému výsledku, který - přes všechny interní nedostatky - přece jenom dokázal překonat věky.

Odpověď ale zní: to všechno je stále ještě příliš málo. Pokud chceme zůstat u toho našeho příměru: to o co se jedná, je vystoupit z role pouhého dělníka víceméně pasivně provádějícího určené dílo, do pozice samotného vinaře. Tedy do pozice toho, kdo sám hledá, kdo sám nalézá, co je dobré a správné. To je to, o co tu nakonec jde.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíš - živý Chleba? Neděle, 8.Května 2016, 13:09:57

Ale pochopte už jednou, pane Pospíšile: nějakých sedmdesát procent celé planetární populace t e n t o chleba prostě jíst nechce.

Samozřejmě, Vy se můžete stáhnout jenom do té své vlastní ulity, prohlásit že o tom co dělá a v co věří naprostá většina lidstva, Vám naprosto nic není. Vy prostě máte svůj chlebíček, je Vám s ním dobře, a hotovo.

Právě na tomto je založena každá víra: pevně věřit, a nenechat se rušit naprosto žádnými pochybnostmi.

Jenže, nedá se nic dělat: dnešní lidstvo čím dál tím více srůstá dohromady. Čím dál tím rychleji vzniká jedna společná celoplanetární komunita. A tedy čím dál více je nutno se zabývat otázkou: jak to, že těm jedněm se ukázal jeden Bůh - a těm druhým nějaký úplně jiný? Proč lidé věří tady v toto, a o kousek dál zase v něco úplně jiného?

A tak nakonec asi přece jenom skutečně nezbude nic nového, nežli vyjít za ty jednotlivé ulity, za ty jednotlivé kulty a specifická dogmata - a zeptat se, co stojí za tím vším. Co je tou společnou univerzální základnou veškeré spirituality, která by mohla mít svou platnost opravdu pro celé lidstvo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Května 2016, 13:56:31

Tak teď si ale, pane Poláčku trochu odporujete. Nejdříve vám vadilo, že svatý Pavel udělal, co prý Ježíš vůbec nechtěl, tedy že lidem slíbil odpuštění hříchů za pouhou víru a ne za spravedlivý život. Tvrdil jste přece, že o spravedlnost a mravnost se každý musí snažit sám, protože přesně tak to Ježíš chtěl a jinak to nejde, než přes vlastní úsilí.
Ale když se někdo takhle snaží sám a řídí se přitom podle toho, co pokládá za správné, čili podle Ježíše, vytýkate mu, že se při tom nestará o většinu lidstva. Proč by měl? Respektive, samozřejmě že se starat může. Prostě tím, že bude nabízet Ježíše také těm druhým lidem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mravnost víry, a mravnost rozumu Neděle, 8.Května 2016, 14:12:12

Teď přišla chvíle, abychom si naprosto věcně porovnali a posoudili ten základní rozdíl mezi tím způsobem mravnosti, která je zprostředkována vírou, a tou, která je určována rozumem.

Není pochyb o tom, že ta mravnost, která je podávána prostřednictvím víry, je nesrovnatelně intenzivnější, emocionálnější, a tedy i závaznější.

Snad ještě daleko více nežli u samotného Ježíše, až z pastýřských dopisů apoštolů je naprosto zřetelně znát, s jakým neúnavným a intenzivním důrazem je veškerá pozornost fokusována na zcela základní principy správného, mravného a dobrého jednání: Odpírejte zlu! Překonejte své přízemní touhy a vášně! Konejte dobro! Buďte přátelští, buďte láskyplní, buďte vstřícní k druhému člověku! Pečujte o potřebné!

A tak dále a tak dále: ještě jednou, vedle upevňování víry samotné je to druhý základní sloup veškerého křesťanství, tento bezpodmínečný důraz na to, aby každý dobrý křesťan překonal svody hříchu, a aby se dal plně do služeb dobra. A opravdu není vůbec možno dostatečně docenit tu jedinečnou dějinnou úlohu, kterou křesťanství právě tímto svým neutuchajícím úsilím o mravně nezávadné jednání splnilo v procesu kultivace a civilizace Evropy. A později i dalších světadílů.

Jenže: když pohlédneme blíže na onen katalog křesťanských ctností a mravních příkazů, pak zjistíme: všehovšudy se jedná právě jenom o ty zcela n e j z á k l a d n ě j š í mravní postoje. V dobách temného, krvavého starověku a ještě i středověku bylo samozřejmě tím zcela prvním nezbytným počinem právě tohle: člověka vůbec vytrhnout z jeho původní špatnosti, a přivést ho na cestu zásadního dobra a mravnosti.

Jenže - dneska? V dnešním světě? Dneska už asi sotva může beze změny platit to tehdejší "císařovi, co je císařovo" - to jest, že vládnutí přináleží výhradně samotnému vladaři, a prostý lid se musí omezit jenom na konání dobra ve svém bezprostředním životním okolí.

Dneska je to přece ten samotný lid, kdo je vládce, či přinejmenším spoluvládce. Dnes je to ten samotný lid, který musí nejen odpírat zcela evidentnímu zlu ve prospěch zcela jednoznačného dobra; nýbrž který musí sám v nekonečně složitých propletencích společenských a politických vztahů nacházet, CO je vlastně do dobro, které má konat!

Co nám dnes ještě může poradit holá víra v otázce, jak se postavit třeba vůči migrační vlně? Přihlásit se ke křesťanské zásadě pomáhání potřebným? Anebo naopak začít bránit křesťanskou Evropu před "cizím" náboženstvím? Jak rozhodnout, co je tady dobro a co je zlo, když samotný křesťanský klérus je v této záležitosti hluboce rozpolcen?

A co třeba v Sýrii? V Afghánistánu? Kde je tady vlastně dobro, a kde je zlo? Kde je vlastně více míru - když Západ zasáhne zbraněmi, ve slabé naději vybojovat alespoň v zásadě spravedlivý mír - anebo ve jménu absolutního požadavku nepoužívání síly se stáhne, a bude zdálky trpně přihlížet, jak je v daném regionu jedna část obyvatelstva masakrována tou druhou, silnější?...

Takže, o co se jedná: v tom krajně složitém moderním světě, kdy člověk-občan sám přebírá odpovědnost za chod tohoto světa, nám křesťanská morálka dává jen velice omezenou orientaci v tom, co je dobré, a co je zlé. Právě tady se ukazuje ta historická podmíněnost křesťanského mravního kánonu: jak řečeno ten se omezuje jenom na ty nejzákladnější principy lidského jednání, na nejzásadnější rozlišování mezi dobrem a zlem - ale už nám nemůže poskytnout dostatečnou orientaci ve světě současném, v těch nekonečně složitých propletencích mezi dobrým a zlým.

---------------------------------------------------

Podívejme se teď, na jaký základ svůj mravní kánon staví mravnost založená na rozumu.

Když Platón začíná rozvíjet své úvahy o - relativně - ideálním státě (ve svých "Zákonech"), pak značně nečekaně nepočíná snad ústavou či nějakými zákony, nýbrž - hudbou! Hudbou a tancem.

Proč to? Musíme si napřed poněkud přiblížit, jakou roli hudba hrála u starých Řeků. To naprosto a vůbec nebyla pouze nějaká zábava, nějaká lehká múza pro čas oddychu. Hudba - v té se odrážela prapůvodní harmonie samotného Bytí. A tedy - božské dokonalosti. Proto nebylo naprosto a vůbec lhostejné, co a jakým způsobem se hraje; neboť způsob, jakým člověk tvořil a produkoval hudbu na zemi, se přímo dotýkala hudby, harmonie samotných nebeských sfér. A právě proto byl Platón krajně žárlivým strážcem toho, zda se hraje hudba dobrá a správná; a zakazoval striktně všechno, co se tomuto závaznému kánonu vymykalo. (Ostatně, i katolická církev za středověku stejně tak zakazovala určité skupiny tónů, jakožto příliš "frivolní".)

Takže: na tom, zda člověk nachází a provozuje tu pravou (nebeskou) harmonii, závisel nakonec i - charakter celého státu, stav veřejné mravnosti!
Z tohoto pohledu pak můžeme pochopit, proč byla múzická výchova - vedle výchovy vojenské - jedním ze základních sloupů antické výchovy vůbec. Kdo nedokáže rozpoznat pravou harmonii od falešné - ten stejně tak nebude schopen v samotném s t á t ě rozpoznat to, co je správné, od toho, co je falešné.

Tady už snad blíže pochopíme, proč v antice k dosažení pravé mravnosti bylo všestranné vzdělání, všestranná kultivace každého jednotlivého občana nevyhnutelnou podmínkou pro dosažení pravé mravnosti. Ještě jednou: kdo nedokáže "zrno od plev" odlišit v oblasti hudby, vědy, umění - ten to nedokáže ani ve sféře mravnosti.

---------------------------------------

A tedy, pokud tu závěrem znovu vedle sebe postavíme mravnost založenou na víře a mravnost založenou na rozumu a poznání, pak se nám znovu ukáže ten samý obraz: mravnost založená na víře je nesrovnatelně intenzivnější, osobnější, závaznější; ale na straně druhé je to jenom a pouze mravnost založená na rozumu, která v nás může vypěstovat schopnost rozpoznávat, co je opravdu dobré a správné, a co se tak pouze tváří.

A tak se zdá, že i zde je nakonec nutno najít nějakou střední cestu. Něco, co dokáže spojit obojí: víru a rozum, mravnost hluboce niternou s mravností vědomou a vědoucí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 8.Května 2016, 14:15:57

Tady se jedná o dvě zcela různé záležitosti, paní Hájková. Jestliže někdo bude mravnost pěstovat sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - pak tím samozřejmě bude bez dalšího nejlepším příkladem i těm ostatním.

Něco zcela jiného ale je, když někdo prohlásí: Pravé mravnosti může dosáhnout jenom a jedině ten, kdo uvěří v dogma zmrtvýchvstalého Ježíše! - Tímto způsobem skutečně asi příliš mnoho vyznavačů jiných náboženství (a tím spíše ateistů) získat a přesvědčit nelze.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Května 2016, 15:48:4

Vy si, pane Poláčku, s těmi dogmaty nedáte pokoj. Já už nevím, jak vám to vysvětlit.
Vypůjčím si tedy verše (z velikonočního hymnu), které uváděl pan Štampach ve svém velikonočním článku Smrt a život v úžasném souboji: Smrť a život stály polem, / podivný boj vedouc spolem./ Života pak umřev vůdce/ vládne živý po té půtce“.
Co znamená ten metafyzický obraz? Smrt bojuje proti životu, o to, kdo bude člověku vládnout. O člověku, který žije podle pravidel, jimiž se řídí tento svět a stará se jen o materiální věci, o své přežití, můžeme říct, že žije podle těla. Kdo žije podle těla, ten zemře. Z toho není úniku, protože to je údělem veškerého tělesného života. U člověka, který už není malé dítě a ví, že zemře, se tedy smrt stává konečnou metou jeho života. Čili smrt je vůdcem jeho života. Může se maximálně pokoušet občas na ni zapomenout, například v nějakých radovánkách (a plno lidí to dělá).
Zatímco tělo je smrtelné, duch je nesmrtelný. Žije-li člověk duchovně, smrt sice jeho tělo potká, ale pro něj samotného to nebude podstatné. Duchovní život je v tomto smyslu překonáním smrti. Smrt jakožto vůdce života zemře a vůdcem života se stává život. Duchovní život je tedy věčný život.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Každý Neděle, 8.Května 2016, 16:37:27

vstane z mrtvých, když duchovně procitne. Když uvidí dosah svých činů a myšlenek a to, co ve skutečnosti svým myšlením i slovy podporuje.

Petrasek Milan - penzista

Kdo z tvůrců křesťanského náboženství duchovně procitl natolik, Neděle, 8.Května 2016, 23:31:39

aby mohl být považován za schopného vidět dosah svých činů a myšlenek natolik, aby se mohl cítit za ně zodpovědným??
Tvůrci náboženství a nejen křesťanského jsou pane Rusku lidé ....bych upozornil.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Května 2016, 07:22:16

Bůh staví před člověka jenom takové úkoly, které je schopen zvládnout, pane Rusku.
Nikdo se nebude zodpovídat za to, že byl málo inteligentní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo je živý? Pondělí, 9.Května 2016, 12:22:49

Paní Hájková, pokud by se ta "živost" Ježíše mínila čistě jenom v tom duchovním smyslu - neměl bych proti tomu zásadní námitky. (I když i tady by záleželo na tom, co se tou "duchovní nesmrtelností" vlastně konkrétně myslí.)

Něco zcela jiného je ale to, když se tvrdí, že Ježíš vstal z mrtvých f y z i c k y - že tedy vstal z hrobu, pak se ještě nějaký čas potuloval krajem, poté se vznesl k nebi, kde tak nějak stále čeká na to, až přijde ten den, kdy se ujme vlády nad celým světem. A kdy budou stejně tak jako on oživeni všichni dobří křesťané - a to opět nikoli v nějakém přeneseném duchovním smyslu, nýbrž ve smyslu doslovně fyzickém.

Ve srovnání s těmito křesťanskými představami je už daleko přijatelnější ten model buddhistický, kdy jak Buddha sám, tak i ostatní duše reinkarnují jenom jako určité duchovní, nemateriální entity.

A nemůže být žádného sporu: jmenovitě Pavel kladl veškerý důraz nové křesťanské víry na "živého Krista" právě v tom doslovném, ne pouze v nějakém přeneseně-symbolickém či duchovním smyslu.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím pane Poláčku a vyslovuji obavy Pondělí, 9.Května 2016, 12:40:24

že někdy to končí až u dilema výměny marxismu-leninismu za marxismus-ježíšismus.
Na škodu křesťanské věrouky...... bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hlupákem bez viny? Pondělí, 9.Května 2016, 12:41:0

Tak právě tohle je ten zcela zásadní moment, paní Hájková (dobře, že jste to takto vyslovila). A zároveň ten základní důvod, proč jsem tento můj text vůbec psal.

Píšete, že "nikdo se nebude zodpovídat (před Bohem), že byl málo inteligentní".

Skutečně? - Před k ř e s ť a n s k ý m Bohem snad ne; ale to je právě přesně ten moment, kdy já říkám, že s tím křesťanským pojetím člověka a jeho úkolů na této zemi už dále nedojdeme.

Samozřejmě, že nikdo nemůže být právem činěn odpovědným za to, že se n a r o d i l s nižší mírou inteligence.

Jenže: reálná, aktuálně přítomná inteligence konkrétního jednotlivce, to je vždycky výsledek dvou základních faktorů: na straně jedné oné inteligence vrozené - a na straně druhé ale inteligence vlastním úsilím vypěstované, vypracované.

Když se novináři ptají úspěšných, špičkových sportovců, jak vlastně docílili svého výjimečného výkonu, pak odpověď zní prakticky vždycky zcela stejně: deset procent talentu, a devadesát procent dřiny!

A přesně to samé platí i pro oblast inteligence, lidského ducha. Ten určitý talent k myšlení tu skutečně musí být dán; ale všechno ostatní závisí na tom, co z toho svého talentu učiní - či neučiní - daný jedinec.

A jak známo, velkým úsilím je možno překonat dokonce i zdánlivě nezvladatelné osobní či mentální hendikepy.

Většinou je ale stav naprosto opačný: lidé namísto aby svou inteligenci pěstovali a rozvíjeli, aby tříbili svého ducha jemným a precizním diferencováním mezi složitými propletenci našeho světa, tak namísto toho se "zašprajcují" na první příhodné ideologii, na jednom jediném jednoduchoučkém výkladovém schématu. A tento triviální myšlenkový model pak prosazují s beraní tvrdohlavostí.

Takže, paní Hájková, ve skutečnosti platí zcela naopak: člověk je v i n e n svou neinteligencí. Člověk je vinen tím, že nepřemýšlí, tam kde by k tomu byl povinen. Člověk je vinen - a není nikoho, kdo by z něj tuto vinu mohl smýt - tím, že autentickou pravdu života a světa znovu a znovu deformuje a falšuje ve prospěch svého vlastního pohodlného setrvávání na vlastních ustrnulých přesvědčeních a postojích.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marxismus-ježíšismus Pondělí, 9.Května 2016, 12:53:33

Zajímavý novotvar, pane Petrasku. ;-)

Nicméně, já osobně bych proti tomuto spojení zase ani tak zásadně neprotestoval. Naopak.

A já jsem si docela dost jistý, že kdyby Ježíš - tedy ten zcela konkrétní reálný člověk Ježíš či Jošua z Nazaretu žil dnes, že by se Marxovým učením dosti intenzivně zabýval. Stejně tak jako opačně marxismus-komunismus v sobě obsahuje nemálo idejí, které mají svůj kořen v tradici křesťanské.

Ona je to vůbec velice zajímavá otázka, co by vlastně Ježíš Nazaretský dělal, kam by se snažil posunout tento svět, kdyby žil v dnešních dobách. Stále by spoléhal na své "zázraky", na svou léčitelskou pověst? Takovýchto léčitelů - byť i snad ne tolik úspěšných - jsou dnes celé zástupy.

A ostatně, Ježíš sám ve skutečnosti nikdy z těchto "zázraků" neučinil vlastní základ svého nového učení. Ježíš stavěl především na silném mravním impulsu "starého" judaismu, který jenom převedl do nové, progresivnější podoby.

Jenže - co dnes? Kdy tento původní intenzivní mravní impuls judaismu tu už není přítomen? Kdy už samotná víra vůbec ztrácí pozvolně, ale nezadržitelně na síle?

Co by dnes dělal Ježíš? Spoléhal by se stále ještě na staré ideje, na staré kánony, na staré texty? Ten Ježíš, který ve svém čase naopak vystoupl jako velký novátor?

- Ne, tady je možno být si naprosto jistý: dnešní Ježíš by stejně tak nechal za sebou všechno staré, přežilé; a hledal by pro nadčasové pravdy nové cesty, nové možnosti jejich vyjádření.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Května 2016, 13:44:30

Jaképak pohodlné setrvávání, pane Poláčku! Pro mnoho lidí je život s Ježíšem něco nového, co předtím neznali, protože nebyli ve víře vychovaní.
Patrně si vůbec nedovedete představit, jaké to je, když někdo dejme tomu propadne drogám nebo se utápí v nějakých jiných těžkých osobních problémech a Ježíš ho z toho vytáhne.
A vy po takovém člověku chcete, aby se Ježíše nechytal, ale aby hledal, jak zachránit celý svět, prostě mu problémy světa chcete "hodit na triko".
Nedá se nic dělat, ale každý musí zachránit především sám sebe, popřípadě své nejbližší. Apoštol Pavel také napsal : Kdo stojíš, hleď abys nepadl.
A protože Ježíš má tuto schopnost lidi zachraňovat, trvám na tom, že žije. Jak je to s jeho tělem, mě zas tolik nezajímá.

Petrasek Milan - penzista

Politický rozměr víry - vztah Ježíše a církve k politice Pondělí, 9.Května 2016, 16:09:33

podléhají vývoji a dnes ne zcela rozměrům pana kardinála Duky.
Dávno, dávno již tomu mi u sklenky vykládal jeden vyučující filosofie jedné katolické univerzity, jak dříve odnaučoval jihoamerické studenty provádět kritiku různých společensky neřestných jevů výhradně z pozice marxismu-ježíšizmu.
Latinskoamerická teologie osvobození kritizovaná pro nekritické přijímání marxismu se stala historií.
Dnes se nově setkáváme se zrale kritickou integrací marxismu do úvah o budoucí komunitárně participační společnosti viz Pierre Bigo.....bych upozornil hlavně přívržence dukismu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Zdá se, pane Poláčku, že podle "kritického rozumu" neexistuje žádný subjekt podléhající zákonům logiky, který by byl současně vševědoucí a všemohoucí. Úterý, 10.Května 2016, 12:54:20

Představte si, že jste vševědoucí a víte tedy do nejmenších detailů, co se stane zítra, za pět minut půl páté odpoledne. Víte, že budete sedět u šálku dobré kávy a právě si budete zapalovat cigaretu.

Je zítřek, za pět minut půl páté odpoledne, Vy sedíte u šálku dobré kávy a právě se chystáte zapálit si cigaretu, když v tom Vás napadne, že byste s tím kouřením měl přestat a že vlastně na tu cigaretu vůbec nemáte chuť. Jste přece také všemohoucí, takže se kdykoliv můžete rozhodnout přestat kouřit a Vaše rozhodnutí se musí vyplnit.

Jste-li tedy dnes všemohoucí, nebyl jste včera vševědoucí, chcete-li naopak zůstat vševědoucím, musíte se stát otrokem svého včerejšího vědění.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To znamená, že: Úterý, 10.Května 2016, 12:56:53

a) tato logika je chybná
b) všechno nemusí být logické
c) existuje ještě nějaká jiná logika ("Boží rozum")
d) neexistuje subjekt, který je současně vševědoucí a všemohoucí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 10.Května 2016, 15:47:14

Ale jistě, paní Hájková - víra má stále ještě své nezastupitelné přednosti, jmenovitě právě v čistě osobní rovině. Pokud si ještě správně vzpomínám, tak před nedávným časem jsem sám uváděl příklad s reportáží z jedné středoamerické země, kde v určitých městských čtvrtích jsou mládežnické gangy natolik všudypřítomné a všeovládající, že se v nich nevyhnutelně ocitne prakticky každý mladý člověk. A pravidelně také končívají ve vězení. A byl zde vidět jeden kněz určitého charismatického (křesťanského) směru, který do takovéhoto vězení přicházel, a s plnou intenzitou své víry těmto mladým delikventům sděloval: "Není tvým životním posláním, abys celý svůj život strávil na dráze kriminálníka. Nad tebou je Bůh - a ten má pro tebe zcela jiný, naprosto osobní úkol!"

Těžko soudit, jaké procento úspěšnosti měl tento charismatický kněz; ale je možno předpokládat, že právě s tou intenzitou svého osobního přesvědčení a svého nasazení mohl mít podstatně větší úspěch, nežli jakékoli abstraktní moralizování.

A co se drog týče: taktéž jsem nedávno viděl jednu reportáž z jednoho buddhistického kláštera, který poskytuje klientům z celého světa odvykací kůry - a procento jeho úspěšnosti je ve srovnání s "normálními" zařízeními až extrémně vysoké.

Takže: dozajista, že víra může mít v těch ryze osobních záležitostech stále ještě schopnost tomu či onomu jednotlivci změnit jeho život.

Jenže: my tady teď nevedeme debatu ani o možnostech drogové politiky, ani o prevenci kriminality. Tady je řeč v prvé řadě o tom, jaký význam ještě mohou mít dosavadní spirituální formy (jako je křesťanství nebo buddhismus) pro současného člověka jakožto příslušníka m o d e r n í technicko-průmyslové civilizace.

Ale ukazuje se, že toto téma je 1. natolik klíčové, a 2. stále ještě ne zcela jasné, že bude asi potřeba k němu napsat ještě samostatný text.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vševědoucí a všemohoucí Úterý, 10.Května 2016, 15:57:59

Pokud jsem tentokrát já správně pochopil Vaši logiku, pane Nusharte, pak se jedná v zásadě o toto: kdyby existoval všemohoucí a vševědoucí Bůh, a jestliže tento Bůh stvořil svět (včetně člověka), pak by nikdy nemohl stvořit kuřáky. ;-)

Ano, to je skutečně velice zásadní problém jakékoli víry ve všemohoucího a vševědoucího Boha. Jak to, že všemohoucí - a bezpochyby dobrý - Bůh stvořil člověka takového, jak ho stvořil - když jako vševědoucí nemohl nevědět, že tento jeho produkt bude špatný?

Na tuto otázku se jen převelice těžko hledá odpověď. Ze strany teologie se ovšem klasicky uvádí onen model, že Bůh sice člověka stvořil - jenže mu ponechal svobodu rozhodování. Že tedy člověk se sám může "svobodně" rozhodnout, bude-li konat věci dobré či špatné.

Napohled je to přesvědčivý model; ale při bližším přihlédnutí jen sotva může obstát. Jestliže byl totiž Bůh-Stvořitel opravu vševědoucí - věděl tedy předem o k a ž d é m detailu jsoucího světa naprosto exaktně všechno - pak musel samozřejmě naprosto přesně už předem vědět i to, že ten člověk tak jak ho stvořil se bude pravidelně (tj. převelice často) rozhodovat pro jednání špatné. Prostě proto, že Bůh mu do jeho duše zabudoval element egoismu.

A protože byl Bůh všemocný, mohl toho člověka samozřejmě stvořit i jinak - právě bez toho egoismu.

Takže, ne že by nebyl možný subjekt, který by byl zároveň všemocný i vševědoucí; ale problém je v tom, že on by nemohl být dobrý. A kdyby byl vševědoucí, všemocný a zároveň ještě i dobrý - pak by stvořil jiný svět, a jiného člověka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svět a logika Úterý, 10.Května 2016, 16:19:26

Ještě zbývá bod b) - že totiž všechno nemusí být logické.

To je otázka, kterou se dostáváme na samotné hranice metafyziky.

Ta zcela zásadní otázka je: vyplývá ze stavu A zcela jednoznačně a nevyhnutelně stav B - anebo je ale možné, aby ze stavu A vyplýval i stav C, který je rozdílný od stavu B?

Jinak řečeno: máme v našem světě dánu zcela striktní a jednoznačnou kauzalitu - anebo je zde přítomen i nějaký element neurčitosti, nahodilosti?

Ovšem - pokud by zde byl přítomen i ten prvek neurčitosti a nahodilosti, pak se zase staví otázka: kde se tento element neurčitosti bere? Jakým způsobem se dostal do o sobě kauzálního světa?

Zdá se totiž opravdu, že přirozeným stavem věcí je to, že - abychom si dali konkrétní příklad - že z výchozího stavu "1 + 1" vyplývá za každých okolností stav "2", a žádný jiný.

-----------------------------

Nenechme se mýlit tím, že n á m samotným se mnohé věci, mnohé procesy jeví být nelogické, mimo lineární kauzalitu. To všechno může být jenom projevem principiální omezenosti našeho poznání. Právě protože my sami nikdy nemůžeme být vševědoucí, nemůžeme si nikdy zpřítomnit tu (totální) kauzalitu veškerého jsoucího světa. A tak se nám pak jeví, že věci se dějí "bez logiky".

Takže, z čistě objektivního hlediska by všechno hovořilo pro to, že svět je ve své podstatě skutečně kauzální a logický.

Jenže: na straně druhé už sofista Protagoras vyslovil myšlenku, že "měřítkem všech věcí je člověk". A on to nemyslel - oproti všeobecnému mínění - ve smyslu etickém, nýbrž ve smyslu čistě gnozeologickém. Čili ve smyslu teorie poznání.

On to mínil ještě v jistém užším zcela specifickém smyslu; ale my ten jeho výrok můžeme pro nás použít v tom smyslu, že z n a š e h o l i d s k é h o pohledu ten svět vždycky bude do nemalé části "nelogický". Právě proto, že my tu jeho vnitřní logiku nikdy nemůžeme bezezbytku obsáhnout.

Jenže: my prostě vůbec nemůžeme jinak, nežli na svět hledět právě svým subjektivním, lidským pohledem. Takže i to, že se nám svět jeví - přinejmenším zčásti - nelogickým, je prostě čirá realita naší lidské existence. A je to tedy - v daném smyslu - sama o sobě zcela logická záležitost.

Jednou jedinou větou: je zcela logické, že člověk svůj svět vnímá jako (částečně) nelogický.

A proto je tu asi spíše vhodnější jiný termín: nikoli NElogický, nýbrž PARAlogický. Objektivní logika či kauzalita je nadále zachována; ale naše vnímání si musí pomáhat analogiemi a vůbec intuicí, kterou si snaží tu objektivní logiku světa v rámci svých možností přiblížit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Května 2016, 06:16:41

Se samotným rozumem by zkrátka člověk daleko nedošel. Ještě že Bůh byl tak prozíravý a dal člověku také intuici.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 11.Května 2016, 14:14:34

Ovšem pak zůstává otázka, jestli tak Bůh učinil na základě logické úvahy - anebo na základě vlastní intuice... ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ambivalentnost víry Středa, 11.Května 2016, 14:23:27

Ještě k tomu pozitivnímu významu či účinkování křesťanství respektive víry pro člověka: jak jsme si vyložili, takovýto účinek bezpochyby existuje.

Jenže - ono je možno nalézt i příklady zcela opačné. Znám jednu ženu, která má masivní problémy ve svém partnerském vztahu, s nevěrným manželem, s dětmi beroucími drogy... A namísto aby se těmto svým životním kolizím postavila čelem, aby je nějakým způsobem řešila, tak namísto toho si doslova upletla jakousi kombinaci křesťanství a buddhismu, s tím výkladem, že všechno to její trápení má prý nějaký vyšší spirituální smysl. A že tedy by nejen bylo marné se proti jejímu osudu vzpírat (všechno je přece předurčené karmou) - ale dokonce by to bylo škodlivé, neboť je přece nutno přijmout ten kalich utrpení stejně tak jako "náš Pán Ježíš Kristus" (zkráceně "NPJK"); a teprve prostřednictvím tohoto vlastního utrpení je prý možno dosáhnout skutečného spasení, skutečného spirituálního osvobození.

Ona se prostě na toho svého "našeho Pána Ježíše Krista" pověsila jako břečťan na jedli, a ve jménu této své "čisté víry" si nechává zcela pasivně pod rukama uplývat svůj vlastní život. Ve jménu jakéhosi mystického "života věčného"...

Petrasek Milan - penzista

Rád přidám další valenci Středa, 11.Května 2016, 16:13:51

Znám jednu ženu, která po letech obdobného utrpení utrpěla ztrátu víry v boha všemohoucího a v následném stavu tápání dospěla k procesu sebepoznávání.
Zjistila, že její pocit neřešitelnosti poloparazitérní symbiózy je řešitelný rozpoznáním působení vlastních charakterových dispozic a schopností ovlivnění těch, které nenávaznost v partnerství způsobují.
Následkem bylo více než útěk na svobodu - manžel přestal chlastat.
Děti bohužel neměli, ale i tak je to důkaz ambivalentnosti víry celkem přesvědčivý...bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Středa, 11.Května 2016, 16:17:58

Trápení není sice produktivní ani spásonosné (to je jen omyl některých lidí, kteří špatně chápou víru), ale v životě se mu často nedá vyhnout.
Píšete "... místo toho si nechá pasivně pod rukama uplývat svůj vlastní život..."
Neznám podrobnosti vámi uvedeného případu, ale skutečně je vždycky jednoduché vyřešit problémy někoho jiného, které se nás ovšem bytostně týkají? Nebo se od nich jednoduše odpojit? Prostě se rozvést, prostě se vykašlat na děti?
Myslím si, že člověk je tím více bezmocný, čím méně je schopen ovlivňovat okolnosti svého života, zvlášť chování jiných lidi, s nimiž je nějak propojen. Začíná to obvykle těmi nejbližšími, prostředím, ve kterém žije, a končí to systémem (který je zase tvořen lidmi a jejich vztahy).
Je sice pěkné říkat, že člověk je strůjcem svého osudu. To je možná pravda. Ale je jím jenom a pouze v součinnosti s druhými lidmi a do té míry, jak je dovede ovlivnit nebo být na nich nezávislý.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Května 2016, 16:48:45

Ono je sice špatné, když církev nutí lidi setrvávat v nešťastném manželství, protože nic takového není povinné.
Na druhou stranu má pravdu i papež, když říká, že dnešní lidé si navykli odpojovat se od problematických vztahů stejně rychle jako se na internetu odpojují od toho, co se jim nelíbí.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Subjekt současně vševědoucí a všemohoucí? – otázka času Středa, 11.Května 2016, 22:52:28

Vážený pane Nusharte, je zde ještě jeden myšlenkový rébus: Umí Bůh udělat (když umí vše), tak těžký kámen, aby jej ani on sám neuzvedl? …

Pokud si to snad chcete promyslet nejprve sám, tak dál zatím nečtěte...

* * *

Řešení spočívá v tom, že si musíme nejprve uvědomit, že problém je již v samotném zadání, musíme pečlivě sledovat, v kterém okamžiku co chceme, tedy č a s o v é hledisko. Problém není v logice. Nemusíme zavádět ono b).

Ta otázka totiž požaduje aby platilo A i non A. A to je nesmyslné zadání. V jednom okamžiku (stvoření) vycházíme z faktu, že Bůh je všemohoucí, a on tedy stvoří ten nekonečně těžký kámen – což si můžeme teoreticky představit – ovšem ve chvíli testu, tedy v následném okamžiku, už chceme a požadujeme, aby samotný Bůh nebyl všemohoucí, aby ten kámen neunesl. Logicky je tedy nesmysl chtít současně A i non A.

Když to zestručníme: Chceme po Bohu – který napřed umí a dokáže vše – aby toto najednou neuměl, aby nebyl dokonalý a všemohoucí. To je podobné zadání. Zde opět zřetelně vidíme chybu v logice zadání.

A u vašeho příkladu je to podobné, opět je zde dvojí čas, v jednom okamžiku chceme dokonalou všeznalost, chceme vědět, co přijde, v dalším okamžiku však naopak trváme na ničím neomezené svobodě (jako kdyby tu ten předchozí okamžik všeznalosti vůbec nebyl, takže jej prostě ignorujeme, což logicky nemůžeme), tedy na všemohoucnosti a tedy i na možnosti zachovat se jakkoliv, tedy "nově", tedy jinak, než již bylo známo (skrze všeznalost) prve.

Zde jsou opět dva různé časy a v nich trváme na A a pak na non A.

Jinými slovy není umění udělat dvě různé situace a pak se divit, že plná neomezená svoboda prvního okamžiku – v našem vnímání času – neumožňuje a je v rozporu s plnou neomezenou svobodou druhého okamžiku. K čemu tu je ta všeznalost, když ji pak ignorujeme? Když pak trváme na plné svobodě?

Je tu ovšem ještě jedna překvapující možnost: U Boha je věčnost.

Pokud připustíme existenci speciálního "nadčasu", můžeme mu říkat "věčnost", tedy čas prostě zrušíme (nevadí, že naši běžnou schopnost abstrakce přesahuje, přesto může existovat), tak pak onen rozpor nevzniká a nemusíme řešit ani ono b).

Tedy je zde možnost, že "u Boha" existuje "věčnost", tedy stav, kdy existuje "současně" vše minulé, přítomné i budoucí. Snad podobně, jako vidíme naráz všechna filmová políčka rozmotaného filmu. Pak ovšem zcela mizí i děj ("pohyb"), děj je vlastně synonymum pro čas (mj. viz též samotná fyzikální definice času jako určitý počet jistých kmitů = dějů). – Dále bychom zde mohli vidět jistou analogii s vlastností hologramu, kdy i každá jeho část obsahuje celou informaci.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Člověk stvořený ke svobodě… Středa, 11.Května 2016, 23:20:11

Ale zřejmě jde spíše o následující teze, které nás zajímají osobněji:

1) Stvořitel nepotřebuje člověka k naplnění již kdysi dávno v minulosti napsaného scénáře, nemyslím, že je zde cosi definitivně napsané, jsem názoru, že proces stvoření stále trvá, pak má náš příběh a Svět zcela jedinečný smysl. – J s m e součástí procesu Stváření. Život je nejvyšší zázrak a my se na něm podílíme.

2) Pokud by Stvořitel nebyl aspoň božskou jiskrou živě a trvale obsažen a tedy p ř í t o m e n ve všem živém (nebo možná dokonce i neživém), bylo by vše stvořeno dokonavým a konečným způsobem a pak přes všechnu snahu nelze logicky čistým způsobem "namodelovat" takovou svobodu člověka, která by ovšem současně nebyla zcela 100% a plně determinována tímto d o k o n a n ý m aktem stvoření, aktem dokonaným v minulosti. Tedy taková svobodná vůle by nebyla svobodou ryzí a neomezenou, měla by svoji určitou "kvalitu" již předem pevně danou: někdo by se choval etičtěji, jiný méně eticky... Podle toho, jak byl kdo stvořen.

Tedy pokud by ona Boží jiskra v člověku nebyla (pokud by vůbec nebyla jiskra Nejvyššího v každém člověku, tedy pokud by akt stvoření b y l definitivně dokončen), byl by člověk plně predestinován. Tak tomu, věřme, není. Člověk má svůj díl pravé svobodu a není vše určeno. Jinak by tento Svět neměl smysl. Byla by to hra podle daného scénáře. Člověk by byl vlastně plně izolován od Stvořitele, u kterého jedině existuje plnost svobody. Člověk by měl by svoji pevnou danost, tj. omezenost.

3) V tomto smyslu je tento náš Svět živý online "experiment", kdy každý z nás "zkoumá" a vidí svět z jiné pozice a každý z nás hledá a navrhuje takové řešení, jaké ze svého úhlu vidí – a skrze úroveň svého poznání a skrze jistou motivaci osobně c h c e.

4) Je zde podstatná otázka, nakolik a zda Bůh promlouvá skrze své vyvolené a jejich božskou intuici (viz Mojžíšovo desatero, slova Ježíše...), nebo a to je další možnost, zda etický systém postupně utváří každý sám člověk "ze sebe", protože prostě byl stvořen "k obrazu Božímu".

Když nad tím budeme déle rozjímat, možná se nám ona hranice mezi lidským (a racionálním) a zjeveným (božskou intuicí) začne stírat vážená paní Hájková). Možná jde "jen" o to, aby to vyšší, to "shůry dané" mohlo skrze člověka jako "jeho" poznání sestoupit na Zem, a současně bylo správně začleněno do stávající úrovně poznání našeho světa. Ale možná jde někdy jen o nahodilý fragment, o vhled (insight) osamocený nebo třeba z kontextu vytržený či o význam člověkem s nedokonalým poznáním různě "posunutý". Takový je pak matoucí a bez kontextu, byť mohl být osobně pociťován až jako velmi intenzivní osobní "zjevení".

Možná nám postupně přijde spíše velmi podivné až iracionální, že by "šedá kůra mozková" měla produkovat nějaké vlastní "nápady", možná nám nakonec přijde i logičtější, že naše poznávání je spíše jen určité "napojování" na vyšší světy, které jako svět idejí existují ve "věčnosti" – snad, možná, jako jakási nekonečná "zásobárna" nebo "menu" idejí.

A úkolem a smyslem života každého člověka je naplnit co nejlépe svoji roli, vidět svět ze svého místa a v rámci svých schopností zapojit sama sebe tak, jak je nejlépe možné. – Zde opravdu nemusíme trvat na nějakém super IQ, vážená paní Hájková. Zde bych se přikláněl spíše k oné intuici (která ovšem není jakkoliv stavěna proti rozumu).

Tedy naplnit život co nejlépe v závislosti na tom, kam ten či onen konkrétní člověk ve svém osobním vývoji dospěl a tedy jak daleko v řetezci důsledků dohlédne.

Někdo vidí nesmyslnost válek, jiný je přes veškerou formální vzdělanost v takové fázi svého osobního vývoje, kdy násilí bude obhajovat, nebo bude každé přemýšlení o ukončení válek velmi dovedně sabotovat a odklánět. Protože racionální přemýšlení, pokud chybí pokora, může dovést člověka na scestí, může jej vést k myšlence, že člověk zcela sám o sobě cosi zmůže. Jistě, vždy to bude člověk, nelze delegovat osobní odpovědnost. Jde však o to, v jakém duchu se ono vnitřní hledání a nalézání odehrává.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Května 2016, 07:09:10

Vaše úvahy jsou velice zajímavé, pane Rusku. Budu o nich přemýšlet. Zvlášť blízká je mi myšlenka o existenci "nadčasu", který je u Boha. V něm se setkává všechno přítomné, minulé i budoucí jako rovnoběžky (tedy to, co se normálně nemůže protnout) v geometrii, které se také v nekonečnu protínají.
Myslím si, že onen "nadčas", který je u Boha, by mohl být označen též jako Boží království, věčnost. Snad i kairos (na rozdíl od běžného času - chronos), nebo též mimoběžný (mesiánský) čas. A lze do něj vstupovat už tady na zemi.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pro paní Hájkovou Čtvrtek, 12.Května 2016, 08:01:15

Vážená paní Hájková,
dovolte mi, prosím, pár vět k Vašemu předposlednímu vstupu.

Církev – jistě oba myslíme církev římskokatolickou – nikomu nic nenutí. Církev a její učení obsahuje pochopitelně řadu pravidel, ale jejich přijetí je dobrovolné. Katolíkem být nikdo nemusí.

Zrovna tak nenutí katolická církev nikoho, ani katolíky, setrvávat v nešťastném manželství. Pouze říká, že ti manželé, kteří byli v církvi oddáni - a tedy si za svědka vlastního manželského slibu vzali samotného Boha - a nežijí spolu, zklamali, a tudíž nemohou přijímat svátosti. Že takové pravidlo platí, manželé věděli již před svatbou a souhlasili s ním.

Tedy žádné nucení, žádné vylučování z církve, žádné vylučování z farního společenství, pouze vědomí, že se manželé dopustili hříchu, ve kterém setrvávají. Hřích je překážka mezi člověkem a pánem Bohem. Překážka odstranitelná.

Jistě jste, paní Hájková, zaznamenala, že se naše římskokatolická církev snaží těm, kteří se v církvi vzali a z opravdu vážných důvodů jejich manželství ztroskotalo (alkoholismus, násilí, trvalá nevěra apod.), přičemž není šance na nápravu, pomoci a přístup ke svátostem jim umožnit. Stejně jako další svatbu v církvi.

Papež František už v roce 2013 vyhlásil synodu o rodině. Na světě jsou už první výsledky. Před několika týdny papež uveřejnil další svoji exhortaci „Láska v rodině“ (Amoris leatitia), která shrnuje dosavadní výsledky synody. Najdete ji na Radiu Vatikána (www.radiovaticana.cz). Další kroky budou nepochybně následovat.

Takže, katolická církev nezakazuje, nad nikým neláme hůl, ale hledá cestu. Cestu takovou, po které ke člověku může přicházet Bůh a která je zároveň otevřena i pro člověka směřujícího k Bohu.

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Vyleťalovi Čtvrtek, 12.Května 2016, 08:18:0

Měla jsem spíš napsat, že katolíky nutila, než že nutí. Jistě že dnes už nikoho nelze k ničemu nutit.
Ale na druhé straně - zdá se, že někteří katolíci ten pocit mají, že je církev k něčemu nutí, když jim odpírá svátosti.
To je ovšem vnitřní záležitost církve, takže do toho se nemůžu plést. To si musí vyřešit sami mezi sebou.
Já jen říkám, že papež má pravdu v tom, že dnes lidé berou všechny vztahy příliš na lehkou váhu (asi jako připojování a odpojování přátel na Facebooku).

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě paní Hájkové Čtvrtek, 12.Května 2016, 10:45:17

Myslím, paní Hájková, že církev ani v minulosti katolíky nenutila setrvávat v nešťastných manželstvích. Ti lidé dobře věděli a vědí to i dnes, že manželství uzavřené v katolické církvi je – až na velké výjimky – nerozlučitelné.

To, co dříve lidi nutilo žít v nepovedených manželstvích, byly kromě vlastního dobrovolného vědomí odpovědnosti před Bohem (které je v takové situaci hodné nesmírného obdivu) děti (rovněž hodné obdivu), majetkové důvody, závislost na druhém, společenská nepřijatelnost a také pouhý fakt, že to prostě nebývalo běžné. Tím Vám jistě neříkám nic, co byste nevěděla.

Pokud dnes mají někteří katolíci dojem, že je církev k něčemu nutí tím, že jim nechce udělovat svátosti, je to tím, že sami nepochopili k čemu se zavázali. Což bývá často také jeden z důvodů k rozvodu, protože tito lidé pak častěji s lehkovážností přistupují k rozvodu, místo toho, aby své neshody řešili ústupky mezi sebou. Znám dvě takové civilně rozvedené, avšak nikoliv církevně rozvedené, manželské dvojice. Jednu z nich znám velice dobře. A toto tvrzení pro ni platí naprosto přesně. Dnes by byli rádi, kdyby se všechno vrátilo zpátky...

Ano, máte pravdu, že lidé nejen dnes, ale už hodně dlouhou dobu, berou všechny vztahy na lehkou váhu. U katolíků to platí také, i když díky nerozlučitelnosti manželství, v míře o dost menší. Trend je však tentýž.

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ambivalentnost víry a ambivalentnost života Čtvrtek, 12.Května 2016, 12:33:12

Ale ano, paní Hájková, život nás skutečně vždy znovu a znovu dokáže postavit do situací, které se nám jeví jako neřešitelné, případně skutečně zcela objektivně neřešitelnými jsou.

Jinak řečeno: jsou situace, ze kterých prostě nevede žádná vítězná cesta. Ať se stane cokoliv, vždycky to pro nás bude prohrou.

V takové chvíli může člověk udělat jediné: pokusit se z této situace vyjít alespoň se ctí - v takové míře, v jaké je mu to vůbec možné za daného stavu věcí.

V německé jazykové oblasti existuje výrok: "Potopit se s vlajícími vlajkami."

Ano, jsou situace v životě, kdy nemůžeme vyhrát; ale je důležité mít alespoň to vědomí - a dobré svědomí - že jsme ze své strany učinili všechno, co bylo možné.

Co se pak toho konkrétního mnou uvedeného případu týče: ano, dozajista je vždycky daleko lehčí "řešit" problémy ostatních, nežli svoje vlastní. Je faktem, že ona žena je se svým mužem majetkově svázaná; a nějaké řešení je tu skutečně velmi obtížné.

Na straně druhé: kdyby tu skutečně byla snaha se osvobodit, i to by dozajista šlo. Rozvod v sobě samozřejmě zahrnuje i majetkové vypořádání. Ale - tato žena zcela evidentně nechce skutečně řešit vůbec nic. Nechává věci pasivně plynout tak jak jsou; ale přitom si neustále na svého manžela stěžuje, a jediné "řešení" hledá jak řečeno v tom, že si vytvořila spirituální fikci, že ten její osud je tak nějak "v pořádku", že je nevyhnutelný a nezrušitelný, neboť je to všechno už v jakýchsi spirituálních sférách jednou provždy vepsáno jako její předurčenost.

Takže, ještě jednou: ano, život nás dokáže stavět do velice těžkých, až neřešitelných situací. Ale přece jenom je vždycky zásadní rozdíl v tom, jestli my se problémům našeho života stavíme čelem, anebo před nimi strkáme hlavu do písku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 12.Května 2016, 12:36:14

A ostatně se plně připojuji k náhledu pana Petraska: to nejdůležitější - a vlastně nejcennější - na kritických situacích našeho života je nakonec ta nabídnutá možnost k vlastní sebereflexi. K vlastnímu hlubokému sebepoznání - a na základě toho ke schopnosti sebe samotného změnit. Prolomit dosavadní pohodlné stereotypy našeho jednání, a postavit se novým způsobem ke svému životu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Všemohoucí a svět Čtvrtek, 12.Května 2016, 12:53:20

Ona je tu ještě jedna možnost: že Všemohoucí stvořil svět - ale pak se o něj už dále nestará.

Právě takovýto model vytvořil Aristoteles, alespoň ve své Metafyzice (v jiných souvislostech je u něj ta role bohů v - lidském - světě poněkud jiná). V Metafyzice se Aristoteles zabývá tou čistě principiální otázkou: z čeho vznikl náš svět, Jsoucno vůbec.

Aristoteles tvrdí: všechno je v pohybu; a tedy na počátku všeho musel stát někdo/něco, co tento pohyb vyvolal/o. Ale aby zde nevznikl nekonečný regres (kdo "rozpohyboval" toho, kdo rozpohyboval svět?), pak tento "První hybatel" sám musí být nehybný. Nehybný, a věčný.

Nechci tu teď dopodrobna analyzovat tento Aristotelův konstrukt z čistě metafyzických hledisek; pro nás je tu teď důležitý ten Aristotelův předpoklad, že tento "Prvotní hybatel" (čili fakticky: Bůh) uvedl do pohybu všechno ostatní (a tedy "stvořil svět") - ale dále se o něj už nijak blíže nestará.

To by se tedy dosti blížilo tomu modelu pana Ruska: že tedy sice bylo n ě c o stvořeno - ale toto stvořené je jenom jakýsi zcela obecný z á k l a d. A to, co bude na tomto základu vytvořeno - tak to už je úkolem člověka, a spadá to také do autonomní odpovědnosti člověka.

Tento model se tedy zcela zásadně odlišuje od klasického modelu především monoteistických náboženství, kdy Bůh-Stvořitel svět stvořil víceméně kompletně, se vším všudy. A že tedy všechno, co je, je výsledkem a projevem a realizací vůle tohoto Boha.

Ten problém který je s takovýmto modelem spojen jsme si vylíčili už minule: fakticky tu nezbývá prostor pro autonomní čin samotného člověka. Člověk má jedinou možnost vlastní "svobodné vůle": buďto žít v souladu s tímto božím světem - anebo se mu protivit, a tedy žít v hříchu. Takže je to nakonec jenom právě takový binární svět: buďto ano, anebo ne. Větší prostor pro vlastní kreativitu člověka tu dán není.

Z tohoto důvodu se onen model zastávaný panem Ruskem jeví být skutečně daleko progresivnější: na straně jedné se vyhýbá tomu, aby člověk sám sebe prohlásil za "pána světa", s tím že on si s tímto světem smí dělat co se jemu samotnému zlíbí; ale na straně druhé neupadá do opačného extrému, totiž právě do naprosté závislosti lidské bytosti na kompletně "stvořeném světě".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 12.Května 2016, 13:07:38

Pokud je s ním svázána JENOM majetkem, pak je to samozřejmě špatné. To si pak člověk namlouvá, že dělá něco z duchovních pohnutek, zatímco ve skutečnosti to dělá z materiálních pohnutek.
Ano, já naprosto souhlasím s tím, že je dobré poznat sama sebe, jakkoli je to velmi těžký proces.
Ale bohužel můžeme také nakonec dojít například k poznání, že už jsme dávno měli být mrtví, protože člověk jako my nemůže v současném světě existovat. Nebo k něčemu podobnému.
Mimochodem, je iluze, když si člověk myslí, že poznání vede automaticky k nápravě.
Žižek někde o tom píše : "Moc dobře vědí, co dělají, a přece to dělají. "
Jedna věc je, že někdo se nechce změnit a druhá věc je, že se někdo nemůže změnit.
Tak například můžete zjistit, že ve světě se udrží jen ti, co běhají minimálně 60 metrů za sekundu, zatímco vy běžíte jen 40. A nemáte šanci se v tom zlepšit. (to samozřejmě jen tak střílím od boku, ale určitá nepřekročitelná hranice je u každého rozdílná). Když to tedy zjistíte, tak se můžete jít buďto rovnou oběsit nebo se neoběsíte a svůj život můžete věnovat Bohu. Budete se řídit jeho pokyny. Což vám, který nevěříte, asi těžko vysvětlím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Poznání a sebepoznání Pátek, 13.Května 2016, 11:56:52

Poznání není (ještě) sebepoznání, paní Hájková.

To sebepoznání o kterém jsem mluvil, to bylo projevem sebereflexe - tedy právě takového poznání, kdy já nahlédnu do hlubin svého vlastního já, a pochopím, co je v něm (ve mně) špatně.

Takovéto sebepoznání je vždy spojeno s niterným otřesením - s otřesením, destrukcí všech dosavadních, zdánlivě nezpochybnitelných životních stereotypů.

Tyto stereotypy samy o sobě bývají pravidelně v zásadě funkční - umožňují nám proplouvat naším životem relativně účelně a bez toho, abychom museli neustále znovu hledat nové cesty, nová řešení.

Jenže: tyto stereotypy zároveň mohou být naší životní pastí. My po nich jedeme jako po kolejích, stále vpřed - a vůbec si nevšímáme toho, že nás mohou také zavést někam na odstavnou kolej.

Zatímco někde - třeba jenom o kousek dál - čekají ty pravé koleje, které by nás v naší životní pouti dovedly mnohem dál; jenomže k jejich dosažení bychom museli najít odvahu a sebrat sílu přehodit výhybky. Opustit ty naše dosavadní, zdánlivě jisté a bezpečné stereotypy, a vydat se do neznáma. A právě tomu se pravidelně ze všech sil bráníme. I když bychom tak mohli vyzískat třeba celý nový život.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 13.Května 2016, 12:04:30

Ale ten Váš příměr s tou sprintérskou rychlostí či dovedností je mi poněkud nejasný, paní Hájková.

Já přece jenom proto, že se musím vyrovnat se skutečností, že někdo jiný je rychlejším běžcem nežli já, nezačnu hned hledat útěchu u nějakých nadpřirozených spirituálních bytostí. ;-)

Že by v tomto světě mohli přežít jenom ti naprosto rychlí sprintéři? - Až zas tak úplně zlé to snad zase přece jenom není.

A že to není možné změnit?

To je z logického hlediska nekorektně formulovaný výrok.

To jediné, co je možno právem tvrdit, je toto:

Ano, současný stav světa produkuje nerovnost.

Ano, doposud jsme nebyli schopni tento stav odstranit.

To je všechno; to že je tento stav - i do budoucnosti - zásadně nezrušitelný (či alespoň podstatně nezmírnitelný), neexistuje žádný definitivní důkaz.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku , Pátek, 13.Května 2016, 12:26:59

Nejsem si jistá, zda mají takové obecně pojaté rozhovory vůbec smysl. Zvlášť když se neshodneme na pojmech.
Pro vás je Bůh jakási nadpřirozená bytost, pro mě ne. Co znamená Bůh pro mě, to vám neumím vysvětlit.
Píšete, že současný stav světa produkuje nerovnost, kterou dosud neumíme odstranit.
Ano, máte pravdu. Možná ji jednou budeme umět odstranit, ale je dost pravděpodobné, že my dva už se toho nedožijeme.
Můžeme jedině svým životem přispívat k postupnému zlepšování stavu tohoto světa. Samozřejmě každý podle svých představ a svých možností a schopností.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Neumíme, nebo spíš nechceme? Pátek, 13.Května 2016, 14:24:49

Třeba sociální nerovnost jistě není na úrovni nějakého fyzikálního zákonu jako nezpochybnitelná danost. A jistě je v silách lidské rasy dostat se na takovou úroveň, aby alespoň to nejhorší zmizelo. Jenže by lidé museli táhnout za jeden konec provazu. A on – co čert nechtěl – má jako naschvál konce dva.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Víra tvá tě uzdravila... Sobota, 14.Května 2016, 13:47:55

Mám teď k dispozici zcela čerstvé údaje o jednom fenoménu spojeném s vírou, který sice bezprostředně tak zcela nesouvisí s daným tématem; ale diskutovali jsme o něm dost intenzivně v jedné dosti příbuzné diskusi, takže snad i tady nebude tak docela od věci.

Jak už titulek naznačuje, jedná se o sílu víry, jmenovitě co se možností - vlastního - uzdravení týče.

V dnešním vydání německého deníku "Süddeutsche Zeitung" vyšel celostránkový článek na toto téma. Za prvé je zde uváděn konkrétní případ jednoho kanadského ekonomického poradce, který v 45 letech dostal rakovinu močového měchýře. A lékaři mu prognostikovali nanejvýš šest měsíců života. S tím, že pro něj nemohou naprosto nic udělat.

Pro něj - uprostřed rozkvětu života - to samozřejmě znamenalo životní šok. Do té doby byl vlastně jenom vlažným věřícím; ale teď se začal intenzivně modlit, a zároveň se ponořil do hlubokých meditací. A obojí praktikoval vlastně veškerý čas kromě spaní.

Výsledek? Po třech měsících byla rakovina pryč. Kompletně. Nezůstala po ní ani stopa - i když předtím už metastázovala dokonce už i do kostí a do žeber. Dokonce po odstraněném tumoru nezůstala ani operační jizva - což se nestává dokonce ani po samo o sobě krajně řídkých spontánních readmisích.

------------------------------------------

Takže, tolik jeden konkrétní případ. V této souvislosti byly v onom článku uvedeny další, bezpochyby zajímavé statistické údaje:

- 80 - 90 procent Američanů se modlí, když oni sami nebo někdo z jejich blízkých upadne do těžké existenciální krize

- 45 procent nemocných AIDS začalo po propuknutí nemoci intenzivněji věřit

- tato intenzivnější spiritualita měla za důsledek měřitelně pomalejší průběh nemoci; ti věřící pacienti měli podstatně více zdravých krevních buněk

Na straně druhé ovšem stejně tak:

- 13 procent pacientů z téže studie ztratilo v důsledku svého onemocnění víru v Boha

- ti pacienti, kteří svého Boha pociťovali jako trestající instanci, podvědomě bojkotovali své uzdravení, a měli zřetelně méně zdravých krevních buněk

Takže, jak je vidět, víra může mít na naše zdraví enormní vliv, jak v pozitivním tak i negativním smyslu.

V každém případě: tím účinným faktorem je tu zásadně právě naše v í r a; nikoli Bůh jako takový. Neboť účinky víry na průběh uzdravování jsou naprosto stejné, ať se jedná o křesťanství, judaismus nebo islám (tady by se ještě dalo vycházet z toho že v pozadí stojí jeden společný Bůh) - ale stejně tak i ať se jedná o hinduismus (kdy ti bohové jsou definitivně zcela jiní), anebo i o buddhismus, který nemá bohy vůbec žádné.

Takže: ano, skutečně se může stát a stává se, že "víra tvá tě uzdravila" - ale jak řečeno, je to skutečně jenom víra samotná, tedy vlastní vnitřní psychická síla či energie, žádný vnější faktor.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 14.Května 2016, 14:18:21

K tomu příběhu o - zázračném - uzdravení je ale nutno připojit ještě jeden dodatek.

V onom článku bylo totiž zmíněno, že ten nemocný rakovinou ty své zdravotní meditace vykonával společně s jednou svou přítelkyní, marockou muslimkou, která taktéž měla rakovinu.

Ale o jejím dalším osudu pak už nepadlo ani slovo; dá se tedy předpokládat, že u ní ani její víra, ani provozované meditace nevedly k žádnému úspěchu...

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

JP: …v současném křesťanství už nevidím žádnou opravdovou sílu Sobota, 14.Května 2016, 15:03:10

Říká se, že vítězům se rány hojí rychleji (a asi to bude pravda) a dále je např. vědecky prokázané, že v případě popálenin, pokud má pacient návštěvy a je tak více v pohodě, tak se rány hojí lépe. Dnes už asi bude sotvakdo chtít zpochybňovat vliv psychiky na fungování lidského organismu, byť v případě zázračného úplného vyléčení z rakoviny přece jen chybí zcela průkazné doklady. Ale připadne mi, že vám nejde ani tak o hledání "jak funguje modlitba", ale spíše o to, aby se ukázalo, že neléčí sám "Ježíš", ale že léčí jakési obecné sféry, cosi "v člověku"...

Ale dovolte, abych se dostal k tomuto tématu (křesťanství vs. XXX) trochu z jiné strany. Pane Poláčku napsal jste letos v únoru:

»Prostě a jednoduše: v současném křesťanství už nevidím žádnou opravdovou sílu. Necítím zde žádný nosný impuls, který by mohl mít potenciál dostatečně zásadním způsobem přeměnit, umravnit tento svět. Tento impuls, tento potenciál zde byl v křesťanství raném, původním; a byl zde ještě i v křesťanství středního věku. Ale v současné době… I když vezmeme v potaz to nejlepší, co může současná církev nabídnout, totiž osobu papeže Františka, pak je zde sice možno zaznamenat nezměrnou dobrotivost a poctivost v jednání; ale že by zde byl dán skutečný potenciál substanciálním způsobem změnit člověka a stav tohoto světa – nikoliv, tento dojem zde skutečně alespoň u mě nevzniká.«

My se sice shodneme, že tento svět není tak v pořádku, jak by mohl být, ale to je vše.

Na jiných diskusích opakovaně kritizuji podstatu současného sociálně-ekonomického uspořádání a je zřejmé, že po 26 letech pravicové asociální propagandy byla celá naše společnost natolik uvedena do chaosu, že pro jakoukoliv solidnější diskusi – natož vstřícný dialog o současných problémech – zde snad až není prostor. Chaos, neschopnost udržet téma, kličkování, pokřikování, urážení, faleš, mimikry atd.

Napsal jste, že nevidíte křesťanství jako sílu, která by měla potenciál něco měnit.

Dovolte, abych se pokusil vnést trochu racionality a požádal vás o váš úhel pohledu:

1) Ukažte na několika příkladech, co je pro vás osobně, vážený pane Poláčku, v současném světě to nejvíce špatné, co by se mělo změnit, tedy to, čeho si v uspořádání společnosti vy sám všímáte kolem sebe v negativním smyslu.

A pokuste se, je-li to možné, najít i tu hranici – zejména když vidíme historii a vidíme, jak postupuje pokrok – co je v našem očekávání změn reálné a tedy co v dohledné době, ale třeba i někdy později, lidstvo, věřme, změnit/zlepšit dokáže – a kde naopak jsme už skeptici a to špatné vidíme snad až jako "systémovou" danost (tedy neschopnost) lidstva, kde k pozitivní změně nedojde nikdy (a tedy si ji ani představit neumíme).

2) Pokuste se dohlédnout na p ř í č i n y a popište alespoň na hrubo sféru, v níž bychom měli hledat řešení, tedy oblast, která by se měla změnit, aby se věci zlepšily (příklad: rodina, média soukromá či ostatní, určité schopností státu – rychlost soudů, kvalita školství, atp.)

3) A konečně zkuste naznačit, kde je podle vás v současné době největší překážka, tedy proč přes všechny vymoženosti (doslova a bez patosu) moderního věku jsme až tak atomizování, že si nejen nerozumíme tak často jako lidé (jistě mi nyní nejen vy přesně rozumíte), ale ani se neshodneme na tom obecném, viz dotaz 1) natož abychom došli k alespoň byť jen k mezivýsledkům na úrovni bodu 2). Natož abychom se shodli na konkrétních postupech a metodách, které by věci skutečně vyřešily.

4) A ještě prosím o váš komentář následující teze:

Věci se neřeší nikoliv proto, že by je nebylo možné řešit, ale že na té úrovni, kde řešení možné je (tj. na úrovni lépe postavených lidí s reálným vlivem, jako např. učitelů, politiků, novinářů atp.):

a) tyto věci prostě nejsou vidět a nebo "jen" nejsou dostatečné "potřebným" problémem,
b) případné řešení by šlo proti společným skupinovým zájmům těchto "lépe postavených" lidí, a proto zde není
c) dostatečná vůle tyto věci řešit,
d) navíc mnohdy k účinnému řešení chybí dostatek informací, moudrého vhledu a inteligence.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vznik světa, Aristoteles a láska Neděle, 15.Května 2016, 10:40:44

Mimochodem, paní Hájková, mám tu jednu maličkost, která Vás dozajista poněkud smíří s "mým" Aristotelem.

Podíval jsem se znovu - po dlouhých letech, musím přiznat - blíže na jeho Metafyziku, jmenovitě na tu pasáž, kde rozebírá své pojetí "prvotního hybatele". Tedy toho momentu či faktoru či působícího činitele, který způsobuje, že vůbec vznikl náš jsoucí, předmětný svět.

A objevil jsem k nemalému vlastnímu překvapení, že Aristoteles skutečně do tohoto svého schématu vzniku světa vkládá moment l á s k y jako zcela konstitutivní faktor!! Jinak řečeno, bez lásky by podle Aristotela svět, vesmír vůbec nemohl vzniknout.

Musím přiznat, že u takového jinak naprosto striktního racionalisty jako je Aristoteles mě tento fakt skutečně nemálo překvapil.

Je nutno si uvědomit, že u starých Řeků prostě ještě existovala bezprostřední a bezproblémová identita mezi bytím (tedy materiálním světem), a mezi vědomím, včetně duše. Jedině na tomto pozadí je možno plně pochopit, jak Aristoteles může učinit takto přímé propojení mezi stavy mysli a duše a mezi základními stavebními kameny celého vesmíru.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co jsou základní bolesti našeho světa? Neděle, 15.Května 2016, 11:07:51

To je celá řada otázek, pane Rusku, z nichž vlastně jenom malá část má nějakou spojitost s tématem zdejší diskuse. Ale budiž, pokusím se dát alespoň nějaké základní odpovědi.

Napřed ještě k té síle či slabosti současného křesťanství: shodou okolností zrovna včera (v sobotu) vyšel v DR text ázerbajdžánského spisovatele A. Ajlisliho. Rozebírá zde excesy nacionalismu; ale v samotném úvodu svého textu velice výstižně a velice přesně popisuje právě naprostou duchovní (i kulturní) vyprázdněnost a nicotnost současného světa. V tomto ohledu nemám, co bych k jeho vývodům ještě vlastního přidal.

-------------------------------------------------

Teď tedy k té otázce, co je nejvlastnější, nejhlubší příčinou dozajista neuspokojivého stavu tohoto světa.

Těchto příčin je bezpochyby celá řada - od dejme tomu hlubinně psychologických, až po strukturálně systémové.

Jisté je ale především jedno: my se opravdu nedostaneme ani o kousek dál, dokud si neuvědomíme, že nakonec jsme za stav tohoto světa odpovědni a tedy i jím vinni - my sami.

Jakákoli pravá změna lidského světa musí mít svůj počátek v tom, že člověk sám bude ochoten změnit sám sebe: své dosavadní životní automatismy, své dosavadní motivace, své stereotypy, svá dosavadní "posvátná" přesvědčení.

Dokud budeme všechnu vinu přesouvat jenom na nějaké v n ě j š í faktory, do té doby zůstaneme vězet v pasti pouhého sociálního inženýrství. Tedy té iluze, že postačí nějak změnit určité mechanismy (moci, peněz...) - a že bude rázem dobře.

To je prostě alibismus. Je to projev neochoty člověka, aby skutečně musel projít cestou své vlastní proměny. Člověk velice dobře tuší, že právě tato cesta je ze všech nejtěžší, že právě tady by musel svádět ty nejtěžší, nejbolestnější boje - a proto celý tento boj přenáší navenek. I za tu cenu, že bude natrvalo bojovat jenom proti větrným mlýnům. A že tedy ve skutečnosti nedosáhne naprosto ničeho.

Takže, ještě jednou: největší bolestí našeho světa není nikdo jiný nežli člověk sám. Všechny revoluce, které mohly přinést určitý pokrok v tom, že prostě někoho svrhly, byly už provedeny. Tímto způsobem už není možné dosáhnout jakéhokoli skutečného pokroku. "Jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí," řekl Masaryk. Dlouho jsem tuto jeho větu podceňoval, byla mi málo "revoluční". A až po dlouhém čase jsem nahlédl hloubku její moudrosti. Všechno ostatní - ať s jedná o jakkoli navenek radikální počiny či revoluce - pokud to nedokáže dosáhnout a hluboce proměnit lidskou duši, je nakonec k ničemu.

Tyto pouze vnější revoluce mohou sice tak či onak změnit mocenské konstelace - ale pokud se nezmění samotný člověk, pak si jeho neuhasitelná touha po moci a po prospěchu vzápětí vytvoří nové hierarchie moci, nové hierarchie nerovnosti, nové hierarchie ovládání. Přesně tak, jak se to ostatně stalo za pokusu vytvořit onen "definitivně spravedlivý" komunismus. A stane se tak vždycky znovu a znovu - dokud opravdu nenajdeme cestu k té "hlavě a srdci".

Anebo přesněji, dokud právy m y s a m i nebudeme ochotni nahlédnout do hloubky našich vlastních myslí a srdcí, dokud my sami nebudeme ochotni a připraveni se změnit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Revoluce hlav a srdcí; anebo?... Neděle, 15.Května 2016, 11:25:55

Takže, tím jsme si vyložili nejvlastnější příčinu toho, proč je současný stav našeho světa natolik neuspokojivý.

Ovšem: celá věc je ještě mnohem komplikovanější. Zmínili jsme si hlubokou pravdu obsaženou v onom Masarykově výroku, že "jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí". Potud tedy dobře. Jenže, stejně tak je nutno položit otázku: je to opravdu c e l á pravda? Můžeme, dokážeme reálně změnit, zhumanizovat tento svět jenom a pouze tím, že budeme apelovat na lidská srdce? - Je nutno se obávat, že tímto způsobem bychom se také nijak příliš daleko nedostali.

Ten faktor, ten moment nutnosti změnit samotného člověka (tedy jeho "hlavu a srdce") - ten bylo nutno jako první vyzdvihnout proto, že dnešní doba je propadlá jenom těm vnějškovým receptům a řešením. Tedy onomu zmíněnému "sociálnímu inženýrství". Bylo tedy jako první krok nutno pozornost fokusovat právě na tu vnitřní stránku věci.

Ale na straně druhé stejně tak platí: zůstat stát j e n o m u té vnitřní stránky, jenom u těch apelů na "hlavu a srdce" - tak to by zase nevyhnutelně vedlo nakonec jenom k planému moralizování.

Je nezbytně zapotřebí obojí: vidět jak struktury, mechanismy tohoto světa (mocenské, ekonomické, politické...) stejně tak jako tu niternou, duševní stránku dějinných procesů. - Mimochodem, o jistou syntézu revoluce a psychiky se snaží postmarxismus; samo o sobě je to krok správným směrem, ale podle mého přesvědčení zcela falešná konkrétní forma. Pokusil jsem se tuto slepou uličku postmarxismu podrobit hlubší analýze; pokud mi to redakce DR přijme, snad by tento můj text (přesněji řečeno čtyřdílná série) mohla někdy v dohledné době vyjít.

Takže, ještě jednou: je bezpodmínečně nutno obojí: změnit jak člověka samotného, tak ale i objektivní struktury, rámcové podmínky, ve kterých tento člověk žije, a kterými je determinován a utvářen. A obě tyto stránky je nutno vidět důsledně nejen jako vzájemně se doplňující, nýbrž v jejich zcela konkrétní vnitřní souvislosti. To je právě to, co celou záležitost dělá tak krajně obtížnou.

Takže, jednou větou: ano, potřebujeme "revoluci hlav a srdcí" - ale stejně tak potřebujeme i takovou revoluci, která zásadně promění stávající mechanismy a struktury, které člověka polapují do svých pout, a ve svém vlastním smyslu a zájmu deformují jak lidské hlavy, tak i jejich srdce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Proč se věci neřeší? Neděle, 15.Května 2016, 11:42:51

A teď ještě krátce k těm bodům a) až d): ano, všechny tyto body mají svou platnost; ale je nutno si uvědomit, že to nejsou zcela primární příčiny. Ty leží mnohem hlouběji.

Svým způsobem ta pravá odpověď leží už v úvodním textu ještě před těmi samotnými jednotlivými body.

Totiž v tom, že ve skutečnosti se problémy neřeší proto, že je prostě n e l z e vyřešit.

Na s o u č a s n é m stupni vývoje člověka a lidstva prostě ještě není dána situace, kdy by bylo možno zcela zásadní problémy společnosti pozitivně vyřešit. My teď ještě nemáme v rukou prostředky, s jejichž pomocí bychom mohli být reálně schopni vytvořit nějakou opravdu lepší společnost, lepší svět. A dokud toto nebudeme schopni - do té doby můžeme (a musíme) samozřejmě plným právem vytýkat současnému světu všechny jeho deficity, deformace a špatnosti, ale sotva od něj můžeme očekávat, že se změní, když my sami ještě vůbec nevíme, jakým způsobem by se to mělo provést.

To je prostě holá realita; a nemá sebemenšího smyslu, před touto realitou zavírat oči.

Přestavme si třeba, že jsme v situaci, kdy chceme - vedle pradávné touhy po spravedlivé společnosti - splnit další odvěký sen lidstva, totiž překonat zemskou tíži a vzlétnout ke hvězdám.

Ale abychom toto dokázali - tak k tomu napřed potřebujeme celou řadu doslova revolučních technických objevů a vynálezů. Teprve až plně ovládneme a zvládneme celý tento projekt, teprve potom můžeme reálně vysílat své rakety do vesmíru.

A s tím snem o spravedlivé lidské společnosti to není o nic jiné. Napřed musíme vědět nejen to, čeho chceme dosáhnout, nýbrž také, jak a jakými prostředky, a tyto prostředky musíme nejen znát, nýbrž také dokonale ovládat - a teprve potom se můžeme pustit do díla s reálnou nadějí, že pro tentokrát to přece jenom neskončí takovým fiaskem, jako všechny pokusy předcházející.

To jediné, co je v tomto smyslu skutečnou vinou současného světa a jeho představitelů, je to, že - se na tomto velkolepém projektu transformace lidstva fakticky vůbec nepracuje. Že se donekonečna provádí jenom příštipkářství onoho sociálního inženýrství - a že se slepě věří, že to tak půjde donekonečna.

Současný svět není vinen tím, že ještě nenalezl řešení; ale je nekonečně vinen tím, že ve skutečnosti žádné - pravé - řešení vůbec nehledá.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Května 2016, 11:45:16

No, to je potěšující s tím Aristotelem, pane Poláčku. Ostatně, já ho nijak nezatracuji, nýbrž se také snažím nalézt na něm nějaká pozitiva, i když marxista Franz Mehring o něm prohlásil:
„Od počátku novověku spatřovala každá vykořisťovatelská a utlačovatelská moc
v Platonovi a Aristotelovi své filozofické svaté“.
A druhý výrok jeho výrok zní: „Křesťanství, původně náboženství trpících a utlačovaných,
přešlo k Platonovi a Aristotelovi teprve jako vykořisťující a panující církev“.

Pokud jde o tu duchovní revoluci, také na ni čekám. Ale nemyslím si, že ji můžeme nějak vymyslet, promyslet a přivodit. Spíš se domnívám, že svět (a my s ním) musí pro ni nejprve uzrát a ona potom sama přijde, objeví se jako cosi božského. To ona člověka změní, ne my.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je to nejhorší? Neděle, 15.Května 2016, 11:52:44

A ještě krátká odpověď na otázku číslo 1). Co já osobně považuji za to vůbec nejhorší na současném světě?

Kdysi jsem za to největší zlo považoval sociální nerovnost. Ale časem jsem rozpoznal, že jsou věci, které ještě mnohem více dokáží otrávit a dehumanizovat náš lidský svět. Ono i tu nerovnost by bylo - alespoň do určité míry - snést, kdyby jenom bylo možno kolem sebe potkávat opravdové lidi. Lidi, kteří nejenom tak nějak pasivně proplouvají svým konzumním životem, nýbrž kterým opravdu o něco jde. Kteří mají opravdový zájem; ale kteří jsou zároveň ochotni a připraveni hledat skutečnou pravdu věcí.

Takže: nejhorší ze všeho je nakonec lidská omezenost.

Omezenost v trojím smyslu: za prvé ve smyslu čistě bezprostředním, jako vyložená mentální a intelektuální tupost.

Za druhé, omezenost na onen zmíněný konzumismus, respektive jakýkoli povrchní způsob existence vůbec.

A za třetí, omezenost ve smyslu ideovém: omezenost na své vlastní "posvátné" přesvědčení, na svou vlastní ideologii, na svá vlastní dogmata.

I ve špatném světě je možno žít s nadějí - pokud člověk má, s kým proti této špatnosti bojovat. Naděje se ztrácí, když člověk zůstává sám. Ale aby člověk nezůstal sám, je nutno překonat tyto tři druhy lidské omezenosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Náboženství utlačovaných? Neděle, 15.Května 2016, 12:04:15

Paní Hájková, Vy vždy znovu vytýkáte těm antickým myslitelům, že byli "zastánci otroctví". Jenže, jistě i Vám je známo, s jak naprostou jednoznačností samotný Pavel akceptoval - právě otroctví! A to tak dalece, že dokonce přímo nakazoval (křesťanským) otrokům, aby se nesnažili nabýt své svobody, dokonce i kdyby k tomu měli příležitost!! A nakazuje jim, aby "pilně a poctivě" pracovali pro své pány! A stejný Pavel plně uznává mocenské hierarchie tohoto světa, tedy podřízenost veškerého lidu autoritě a moci císaře, respektive jiného panovníka.

Takže, ono to s tou "církví trpících a utlačovaných" nebylo zase zdaleka tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

A ostatně, myšlenky především Aristotela se do Evropy svého času dostaly prostě proto, že je tam přinesli islámští učenci; a ti to jaksi z povahy věci samé nemohli udělat dříve, nežli se islám do Evropy (cestou před dobyté Španělsko) vůbec rozšířil. Takže i křesťanská církev tyto myšlenky nemohla přejmout dříve, než se k ní vůbec dostaly.

---------------------------------------

A mimochodem, jmenovitě Platón byl (alespoň ve svých "Zákonech") až přímo extrémní rovnostář! Alespoň co se týče svobodných občanů, tak tady by nejraději viděl naprostou majetkovou rovnost všech; ale při uznání toho, že v realitě to není možné, tak nakazoval alespoň maximálně čtyřnásobné(!) rozdíly mezi těmi nejbohatšími a těmi nejchudšími. A stejně tak u něj neexistovaly žádné hierarchie politické; veškeré - a to i ty nejvyšší! - státní orgány měly být určovány výhradně volbou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Května 2016, 13:16:28

No jistě, pane Poláčku, Pavel otroctví přijal jakožto realitu (stejně jako římskou nadvládu), mimo niž si ve své době nedovedl představit nic jiného. Jelikož podle křesťanského principu žádný odboj (a la Spartacus) nepřicházel v úvahu, co jiného zbývalo, než se s pánem snažit vyjít a doufat, že on se bude chovat laskavě? Jinak velice pochybuji o tom, že by v případě, pokud by pán chtěl otrokovi sám a dobrovolně darovat svobodu, Pavel trval na tom, že tento na to nesmí přistoupit.
Stejně tak na základě principu reality přijímal autoritu světské moci, jíž se křesťané měli podřizovat v běžném (nikoli však duchovním!) životě. Křesťané rozlišovali život těla (které je podřízeno zákonům světa) od života ducha. Duchovní autoritou si dovolil být on sám, respektive byl jí Kristus v jeho podání.
Aristoteles také přijímal otroctví jako realitu, mimo niž si nic jiného nedovedl představit. Na rozdíl od Platóna, kterému jeho mimořádná představivost a smysl pro rovnost budiž v tomto smyslu ke cti.
Nikomu nic nevytýkám, na každého se umím podívat z mnoha různých hledisek.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Mt 7,1-5 Neděle, 15.Května 2016, 22:02:40

Díky tedy alespoň za vaši snahu o odpověď, i když jsem přece jen, jak jste jistě už během čtení mých otázek správně vytušil, čekal více konkrétního, ne jen zcela obecná a tedy vzhledem k současnému systému záměrně bezzubá slova. Očekával jsem něco, na čem lze s p o l u p r a c o v a t. Protože těch věcí, které je nutné změnit je mnoho a úkolem každého přemýšlivého člověka je aspoň pokusit se aspoň něco málo napravit. (Případní představa, že každá snaha o nápravu vede spíše ke zhoršení asi nebude ideální závěr filosofa.)

Ať to nemusíte hledat, zde je můj dotaz:

»Ukažte na několika příkladech, co je pro vás osobně v současném světě to nejvíce špatné, co by se mělo změnit, tedy to, čeho si v uspořádání společnosti vy sám všímáte kolem sebe v negativním smyslu.«

Ano, to, že svět by byl lepším místem k bytí, kdyby se změnil každý člověk, to jistě je pravda. A dokonce hluboká duchovní pravda. Ale také je to pravda intimní a soukromá, ke které musí dospět každý sám a pak se jí má sám řídit. Toto není pravda, kterou si člověk napíše halasně na štít, není to pravda jako sdělení pro druhé a tedy nemůže být ani odpovědí pro mě.

Zde jste mi přes tolik slov odpověděl pouze obecně. Navíc, pokud budete důsledný, tak pokud se má každý člověk změnit sám za sebe, tak k čemu to říkat nahlas? Pokud toto poznání máte, tak se prostě změňte. V opačném případě jde o požadavek, aby se měnili ti ostatní, což je něco zcela jiného.

A konstatování, že lidé jsou příliš omezení, to berete včetně sebe? Ruku na srdce, sám sebe jste tím jistě nemyslel… To přece nelze ani trochu považovat za odpověď na moji první otázku, čeho si ve světě všímáte, na čem bychom nyní – jako lidstvo – měli zapracovat. Zde už kritizujete (všiml jste si toho vůbec?) dílo samotného Stvořitele…

»…největší bolestí našeho světa není nikdo jiný nežli člověk sám«

»…nejhorší ze všeho je nakonec lidská omezenost. … ve smyslu čistě bezprostředním, jako vyložená mentální a intelektuální tupost…«

V žádném případě tedy nevidíte chybu v systému, zde podle vás není co napravovat, proces akumulace kapitálu a jeho další působení je podle vás zřejmě principiálně a od základu v pořádku…

Nu, alespoň nyní lépe chápu, proč nedáte na kapitál a kapitalismus dopustit. Ostatně i ten Ježíš byl ukřižovaný, přestože i on, stejně jako vy, hlásal "co je císařovo, císaři". Přitom aspoň samotný Ježíš byl na svoji dobu velmi revoluční. Z vás současná světová vrchnost, vážený pane Poláčku, opravdu strach mít nemusí. Vy žádné zlo u vrchnosti nahoře (ve světě) nevidíte, tím špatným je každý jednotlivý člověk. Tak za tento styl myšlení by vás měl světový kapitál zlatem platit! – Vše je v pořádku, nemá cenu na cokoliv špatného upozorňovat. Nezbývá, než se stát dalším apologetem kapitálu a kapitalismu a čekat až tento poslední a již principiálně dokonalý systém prostoupí celou planetu. Pak bude na světě vše v pořádku. A vlastně jen stačí pasivně počkat, až se všichni lidé sami od sebe k lepšímu promění.

A opravdu vám nevadí ani ta dětská práce v Číně? Nebo dětští bojovníci v Africe? Nebo japonský lov velryb? Nebo, taková banalita, kolik papíru se zbytečně potiskne reklamou, takže tento ekonomický systém už dávno není založen na uspokojování poptávky, ale po přehození gardu tuto poptávku, mnohdy již zcela zbytečnou a neekologickou, naopak vyvolává? Nebo alespoň vymírání včel (kde jsou na vině současné metody k a p i t a l i s t i c k é h o zemědělství)?

http://www.pleva.cz/news/kazdy-muze-pomoci-dva-kroky-ktere-zvrati-vymirani-vcel

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Května 2016, 07:29:53

Pane Rusku, to že se každý člověk musí změnit individuálně, přece v žádném případě nevede k tomu, že se o tom nemusí mluvit nahlas.
Jak jinak by se to lidé dověděli, že se mají změnit? A co jiného dělali kdysi křesťané, popřípadě přívrženci různých duchovních směrů, než ze hlásali svou pravdu "ze střech".
Já osobně si myslím, že je třeba změnit také systém, ale pokud to nelze udělat násilím, pak to asi opravdu musí jít přes individuální změnu.
Já pořád tak nějak doufám, že svět zraje, že zde nezávisle na našem vědomí působí určité duchovní síly, které pozitivní změně světa napomáhají. A my bychom se měli na ně napojit.

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Poláčku, naděje pocitu smysluplnosti nás trápí, ikdyž Pondělí, 16.Května 2016, 11:37:52

jak říkáte.........I ve špatném světě je možno žít s nadějí - pokud člověk má, s kým proti této špatnosti bojovat. Naděje se ztrácí, když člověk zůstává sám. Ale aby člověk nezůstal sám, je nutno překonat tyto tři druhy lidské omezenosti............
Pana Ruska navíc trápí absence generálního společenskopolitického projektu, který by nás vymanil z osidel neoliberalismu a nastolil společnost, ve které převažuje biofilně založené společenské rozhodování.
A to nezbývá než podporovat.
Mým návrhem je nový volební systém, který by vyloučil mechanismy způsobující pronikání zločinných mocenských zájmů do pozic společenského rozhodování, tedy volební systém, který upevní dodržování ústavy a otupí všeobecně pokročilý proces fašizace společnosti.
Tudíž jde o realizaci/prosazení principů tzv. deliberativní demokracie, což si vynucuje dominanci občanů schopných účasti na tvorbě konsenzu na základě sloučení rozumové argumentace a demokratického potvrzení postaveného na morálce ověřeně biofilního působení.
Tedy prvotně navrhuji změnit volební systém pane Rusku a poté nás rezignativně znějící polohy skeptické filosofie nejen nerozčílí, ale budou inspirovat.........bych si pomyslel.
Vyžaduje to skromnou, tvrdou, dlouhodobou práci velmi obětavého talentovaného ducha ...bych dodal.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

hromadění (kapitalismus) versus láska + dokonalý majstrštyk kapitalismu Pondělí, 16.Května 2016, 12:05:32

»Na s o u č a s n é m stupni vývoje člověka a lidstva prostě ještě není dána situace, kdy by bylo možno zcela zásadní problémy společnosti pozitivně vyřešit.«

»Současný svět není vinen tím, že ještě nenalezl řešení; ale je nekonečně vinen tím, že ve skutečnosti žádné - pravé - řešení vůbec nehledá.«

V prvé řadě musíme umět rozlišit, kdo řešení hledá a kdo řešení zamlžuje, kdo od něj odvádí pozornost.

Paní Hájková, já tomu co říkáte rozumím. Ten problém ale spočívá v tom, že vše, co pan Poláček říká, musí každý potvrdit. Tak to je. Protože to jsou staré známéobecné pravdy, který každý poctivý hledač na duchovní cestě potká nespočet. Jenže ve slovech pana Poláčka jasně vidíme – a i on sám to potvrzuje – mnohem více přítakání současnému systému včetně všech jeho nešvarů, za které přitom mohou konkrétní jednotliví lidé – nikoliv všichni lidé.

Zde přece neplatí kolektivní vina. Za hrůzy tohoto světa nemohou všichni lidé stejnou měrou a již rozhodně ne proto, že (obyčejní) lidé jsou omezení. Mnozí lidé jsou jen a pouze mistrně zneužití a na tom zneužití se podílí svým dílem až překvapivě mnoho lidí. A měli bychom si dát všichni pozor, abychom nepatřili mezi ně.

Na planetě Zemi existují dnes vedle sebe režimy velmi zkorumpované a velmi nelidské, a současně i režimy, v nichž funguje právo a spravedlnost na řádově vyšší úrovni, které mají solidní sociální systémy atd., tak i v každé zemi jsou lidé slušnější a naopak lidé agresivnější, zločinečtější atd.

Už jsem se zde na to kdysi ptal a i pan Poláček s tím souhlasil, že pokud chceme participovat na vytváření lepšího světa, musí zde být nejprve shoda, co je zde špatně.

Četl jsem dnes slova pana Poláčka znovu a velmi pečlivě, ale nikde jsem nezaznamenal konkrétní a sebemenší kritiku něčeho konkrétního. – I kdyby to bylo aspoň na obecné úrovni! Kdyby třeba pan Poláček řekl: Lidé, ti dobří lidé se nemohou rozvinout k naplnění hlubšího života, protože ani doma v dětství, ani ve školství ani skrze média lidé nepotkají skutečné hodnoty – které přece známe! – které by je vedly na cestě k autentickému lidství. Proto by měla moudrá společnost dát například mohem větší důraz na:

– kvalitu školství, přemýšlet, co škola dětem skutečně dává
– i pomocí médií se více snažit, aby celá společnost řešila problém nejen vzdělání, ale i výchovy
– společnost by se měla více zabývat tím, jaké podmínky mají mladí rodiče pro výchovu dětí
– televizní rada by měla více dbát na roli ČT, aby zde bylo více pořadů, které by sledovaly situaci a podmínky mladých rodin atd.

Pak bychom se mohli ptát, proč toto myšlení ve společnosti chybí a – nedá se nic dělat – nakonec bychom opět došli k tomu, že ten lidský i duchovní marasmus, který se stále prohlubuje, má na svědomí odlidštěný systém, kterým je dnes k a p i t a l i s t i c k á civilizace, která postavila na piedestal bytí Zlaté tele, takže se dnes vše poměřuje ekonomickými parametry, tedy tím, co z toho budu mít.

Každý -ismus má cosi ve svém základu, jako první myšlenku. A v základech kapitalismu je – ať se to někomu líbí nebo ne – že každý člověk má v prvé řadě usilovat o hromadění majetku. Je zde teze, že tímto způsobem se nějakým podivuhodným zázrakem ego a vše negativní zcela vytratí a vznikne dobrá a lidská společnost. Toto je pochopitelně zjevný nesmysl. Jak to funguje, vidíme všude kolem. A víme, že člověk může lnout k širokému spektru hodnot. A přirozeností člověk není jen hromadění, lépe řečeno, to je výchozí přirozeností jen pro některé osoby a možná jich je mnohem méně, než bychom tušili. Mnohem více rozšířenou přirozeností je tolikrát zmiňovaná láska – viz i onen Aristoteles.

A my se musíme rozmyslet, co bude v základu společnosti.

Zlaté tele, nebo láska?

Nikdo z nás ani netuší, na jakém základě bude jednou fungovat lidstvo třeba už jen za 100 nebo 200 let. Dnes hájíme kapitalismus zejména proto, že "komunismus selhal". My zde ovšem jistě nebudeme tvrdit, že selhala láska člověka k člověku. To, co zde bylo, tedy ruský bolševismus, to byl jen jeden pokus a dokonce pokus od samého začátku nízký, primitivní a mrzký. Na takovém základu pochopitelně jakoukoliv lidštější a a vyšší sociálnější a svobodnou společnost vybudovat nebylo možné ani teoreticky. Stejně jako ji nelze vybudovat s premisou zisku jako prvotní příčiny vývoje.

Přesto je zde tolik lidí, kteří z konce tohoto mizerného totalitního systému (chvála Bohu, že už ty hrůzy skončily) dovozují, že jediným správným je systém, který nehlásá na prvním místě autentické lidství, ale – světe div se – hromadění!

Musím říct, že toto je od kapitálu naprostý majstrštyk: Zafinancoval bolševickou revoluci plnou hrůz, a když tato padla, tek se všichni shodneme, že kapitál a jeho panství je jediný spravedlivý a konečný systém na světě. Zcela dokonalá lest.

Komunismus pochopitelně fungovat nemohl již z principu, protože v jeho základech nebyli lidé morálně a eticky (natož duchovně) vyspělí, ale lidé velmi omezení (zde je to slovo na místě, pane Poláčku), lidé plni ega a nenávisti. A tito lidé hluboké ideály o bratrství pouze a jen využili a zneužli, mj. i k vyvraždění carské rodiny.

Opravdu nepokročíme dál, pokud se neshodneme na konkrétních problémech naší společnosti, pokud odmítneme vidět souvislosti, které jsou dnes už i dítěti na první pohled jasné a zřejmé:

Akcionáři zbrojovek mají zájem na válkách ve světě.
Kapitál má tendenci expandovat a dobývat území.
Apologeti kapitalismu jej budou donekonečna vychvalovat jako jediný možný. Atd.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

paní Hájkové – potřeba síly proti zlu Pondělí, 16.Května 2016, 12:27:11

»Já osobně si myslím, že je třeba změnit také systém, ale pokud to nelze udělat násilím, pak to asi opravdu musí jít přes individuální změnu.«

Vidím, že nejen z pana Poláčka, ale i z vás musí mít světový kapitál velkou radost…

Křesťanství samozřejmě můžeme chápat prvořadě jako pokoru a nenásilí, ale tato pokora nikdy nesmí znamenat principiální neodporování zlu. A v tomto odporu je nutné použít i velmi silné, řekněme "duchovní" násilí, což není nic jiného, než nutná schopnost obstát proti falši a dovednému odklánění souvislostí od podstaty.

Jistě, násili je velké téma, toto je opravdu kardinální otázka. Protože všichni ti, kteří dnes mají nezasloužené a z principu nespravedlivé výhody tyto svoje výhody budou hájit právě i násilím. A nejde-li to jinak, i válkami. Bohužel. Oni si své výhody přece nebudou chtít nechat vzít.

A my zde snad nebudeme čekat tak dlouho, až každý zlý člověk ve svém osobním vývoji prozře a napraví se. To bychom také mohli čekat do skonání světa. Takto prostě to také nelze dělat, byť by si to mnozí zištně přáli.

Oni přece ví, že na druhé straně jsou lidé s etikou. Takže toto je nesymetrická válka. A proto je zde tolik zla, protože proti němu stojí lidé často tak naivní, že ani zlo jako zlo neumí rozpoznat.

Jednou z falší je tvrzení, že všichni máme svůj díl viny, je to odmítání dělení na MY a ONI. To je ukázková faleš. Ti, kdo mají výhody a nejeden profit, ti, kdo dělají zlo, tak budou hlásat, že žádné my a oni není a že všichni se máme napravit, že každý má začít sám u sebe. Rozumíte mi? Paní Hájková?

Rozdíly mezi bohatými a chudými se stále zvětšují. To dělení na my a oni existuje. A oni nejsou tak hloupí, aby svoje zájmy vší silou nehájili.

Takže ať se nám to líbí, nebo ne, pokud chceme cosi změnit, tak musíme určité násilí použít. A to nejmenší nutné použití násilí je vnitřní schopnost vzdorovat falši.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 16.Května 2016, 13:15:41

Pane Rusku, s Vámi je definitivně naprosto zbytečné snažit se vést jakoukoli racionální diskusi o společensko-politických záležitostech.

Když už i přesvědčenou komunistku paní Hájkovou dokážete osočit z toho, že "světový kapitál z ní musí mít radost", pak už tohoto Vašeho způsobu argumentace skutečně přechází zrak i sluch.

Vy jste přímo posedlý svou nenávistí; a že se tato nenávist obrací zrovna proti - bezpochyby nehumánnímu - kapitalismu, je svým způsobem jenom věcí čiré náhody.

Vy jste přesně z toho rodu fundamentalistických revolucionářů, pro které platí jediné: "Kdo není s námi, je proti nám!"

Kdo není ochoten neustále dokola vykřikovat ta naše radikální hesla o tom, že za všechno zlo na tomto světě může jenom náš nepřítel, zatímco my sami jsme neposkvrněně bílé holubičky, ten je pro Vás okamžitě zrádce Posvátné Věci Revoluce a Antiimperialistického Boje.

Pane Rusku, neustále znovu útočíte proti všem, kteří jsou podle Vás vinni tím, že mír nevládne tímto světem.

Jenže - pokud nenajdete mír v sobě samém, tak v okolním světě také ne.

Ten pravý démon sídlí ve Vaší vlastní duši. A právě proto se tak křečovitě bráníte tomu, abyste se změnou tohoto světa byl povinen začít sám u sebe.

Opakuji ještě jednou: právě tohle je to ze všeho nejtěžší. A právě proto vedete permanentní boj proti světovému kapitálu, abyste se mohl vyhnout tomu boji se sebou samým, se svými vlastními démony.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Května 2016, 13:17:11

Ale jistěže nejsou všichni stejně vinni, pane Rusku. Jistěže v tomto světě existují politicky mocní a politicky bezmocní. Jistěže existuje světový kapitál, který já ovšem vnímám mnohem méně metafyzicky než vy.
Jenže já neuznávám jakési "duchovní násilí" proti zlu. Co tím vlastně myslíte? Vnitřní schopnost vzdorovat falši není přece žádné násilí. Měli bychom si ujasnit pojmy.
Násilí kapitálu je podle marxismu materiální násilí. Naproti tomu křesťanství vidí spíš to, že svět stojí ve zlém. V hříchu.
Podle mě jsou dvě řešení, jsk svět změnit - marxistické - čili odebrání moci kapitálu, což ovšem znamená, že moc nad světem musí někdo převzít a musí ho řídit. To se ukázalo jako velmi problematické.
Druhé řešení je křesťanské. Proti zlu postavit vlastní slabost.
Jinak samozřejmě nic nenamítám ani proti panu Petráskovi a jeho požadavku změnit volební systém.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nový volební systém? Pondělí, 16.Května 2016, 13:29:31

Opravdu si nedokážu představit, pane Petrasku, jaký by to mohl být "mechanismus", který by mohl účinně zabránit pronikání těch či oněch mocenských, ekonomických či jinak pochybných či přímo ničemných zájmů do sféry věcí veřejných.

Tak trochu mi to připomíná jeden zážitek z doby už před mnoha lety. Tehdy v Německu ovšem ještě neexistovala AfD - ale její "hodnoty" ztělesňovala v tehdejší době pravicová Republikánská strana, čili Republikáni.

Někdy v té době se konaly v Německu volby. S jedním svým mladým - německým - kolegou v zaměstnání jsem se dostal do hovoru o politice; jmenovitě o tom, jaké politické strany preferovat.

Hovor se posléze stočil takovým směrem, že jsem mému společníkovi v diskusi položil přímou otázku, jaké straně on by tak nejspíše dal svůj hlas.

"Žádné," odpověděl on na to se vší rozhodností. "Neboť žádná ze současných politických partají nevystupuje za právo bít Republikány!"

Ano, tento jeho postoj byl dozajista "nedemokratický". Neboť strana Republikánů, bez ohledu na její fašistoidní tendence, byla stále ještě legální součástí demokratického politického systému.

Jenže, tady máme právě to dilema: jestliže bychom opravdu chtěli demokracii uchránit od nedemokratů, museli bychom přitom sami postupovat nedemokraticky.

Zavést takový mechanismus, který by eliminoval průnik všech mocenských, egoistických, partikularistických elementů do parlamentu? - Vždyť to bychom pak museli (snad s výjimkou Zelených a Pirátů) zakázat všechny současné etablované politické strany...

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Panu Petraskovi – chybí dobrá vůle elit Pondělí, 16.Května 2016, 14:04:31

Díky za reakci a podnět. Jistě si vzpomínáte na dobu, kdy jsme zejména s panem Poláčkem vedli velmi dlouhou diskusi na téma demokracie. Brzy to bude rok. Nicméně úvodní text byla moje polemika s profesorem Přibáněm:

»Každý autor upírá k něčemu pozornost. Moje mysl se stále dokola ptá, kdy a jak se podaří zaktivovat širší veřejnost, zda se už konečně podaří v hlubším dialogu lépe a přesněji pojmenovávat, co je špatně dnes a jak by se měly věci uspořádat zase o něco lépe zítra.«

http://denikreferendum.cz/clanek/20771-zivot-prozit-nikoliv-prezit

Jak jsem si nyní připomenul, dnes už mnohem lépe rozumím, proč jsme se i zde s panem Poláčkem ideově velmi vzdálili. Protože myšlení pana Poláčka je ukázkově konzervativní, on přece současný systém fixuje a všemi silami bojuje proti potřebným změnám.

Jednou z příčin našeho sporu bylo loni nepochopení řady výhod volby losem, tedy právě jedné z možných a doplňkových alternativ volebního systému.

Jistě se shodneme, že idea funkční demokracie má několik pater:

A) ideálně přemýšlivý lid
B) svobodná média, která nastolují správnou agendu
C) svobodné volby – včetně spravedlivé volební soutěže

Bod A), tedy přemýšlivý lid mohou postupně vytvořit jen moudřejší rodiče, lepší školství a celkově kulturnější společenské prostředí. Ale je to běh na velmi dlouhou trať.

Rychlejší může být B) tedy snaha zlepšit kvalitu médií.

Jistě se dále shodneme, že i sebeinteligentnější voliči se rozhodují chybně, pokud jim budou média cosi dokola opakovat jako dogma, viz např. ono dogma o vedoucí roli USA a věčném nepřítelu na Východě, který nás stále chce zničit a proto jej naopak raději zničíme "my" preventivně – skrze sankce a zřejmě i skrze nebývale nízkou cenu ropy.

Voliči jsou vlastně už jen třešínkou na dortu demokracie, pouhým lakmusem, který "jen" měří "celkovou hladinu názoru v médiích". Jistou roli sice ještě hraje osobní výměna názorů v rodině nebo třeba v hospodě, ale celkově nastavení, koho volit, zda "Kotlebu nebo Fica", to udělají již předem média a novinářské elity. Lidé "dole" pak jen ukážou výsledek, asi jako sudí v boxu zvedne ruku tomu, kdo je silnější. Kotleba dostane 4 % nebo 10 %, ale volby nevyhraje, pokud to média předem nepřipraví.

Takže klíčové místo demokracie se odehrává právě v souboji idejí, v rétorice, kdy jednotlivá média a jednotliví novináři mezi sebou vedou svoje boje, a podle toho, jak umí kdo argumentovat, zda se ten či onen lépe a vhodněji opře o Masaryka, Havla, nebo třeba o Alexandra Solženicyna (než v 89 letech umřel, stal se i tento významný disident ostrým kritikem politiky USA a naopak ruským patriotem), tak podle toho boj novinářů a médií "o srdce voliče" i dopadne.

Shodeme se dále, že pokud hledáme lepší volební systém, musí to být takový volební systém, který NEbude principiáně zvýhodňovat zastánce jedněch idejí, před zastánci idejí jiných. Což se dnes pochopitelně děje na mnoha úrovních:

• staré strany mají trvalou reklamu v médiích – proč ČT trvale nemapuje i mezi volbami alternativní ideje? Nevím, zda ještě vůbec existuje alespoň Politické spektrum, ale toto byl pořad vysílaný jen a pouze v béčkovém čase až jakoby záměrně s béčkovými politiky – aby neměl reálný vliv. Toto jsem zde jasně cítil. ČT má čárku, a víc nic.

• těm, kdo ve volbách neuspěli nevratně propadne volební vstupenka, u 14 krajů jde o 15×14 tisíc = 210 tisíc Kč... (což je údajně cílené omezení, aby do politiky nešel "svévolně" každý, jistě by to šlo nastavit i jinak, demokratičtěji, pokud by byla upřímná a dobrá vůle současných elit…)

• omezení vstupu nad 5 %, údajně proto, že pak jsou malé strany jazýčkem na vahách – hodně zjednodušený argument

• zejména v USA vidíme, že systém není demokratický, ale ukázkově plutokratický, ten, kdo by chtěl hlásat např. dobrovolnou chudobu tak principiálně nemá šanci vyhrát v systému, kam mají vstup jen lidé velmi bohatí atd.

Váš návrh je sympatický, vážený pane Petrasku:

»Mým návrhem je nový volební systém, který by vyloučil mechanismy způsobující pronikání zločinných mocenských zájmů do pozic společenského rozhodování, tedy volební systém, který upevní dodržování ústavy a otupí všeobecně pokročilý proces fašizace společnosti.«

A my bychom se měli shodnout, že nepochybně existuje celá řada úprav a doplňků, které by vedly k tomu, co zde správně žádáte. Jenže, bohužel, zcela zde a b s e n t u j e potřebná dobrá v ů l e tyto doplňky zavést do praxe, protože by to omezilo moc stávajích starých stran a kapři sami sobě rybník nevypustí. A známe i další příčiny – viz body a) až d) v mém komentáři ze 14. května 2016, 15:03:10:

»Věci se neřeší nikoliv proto, že by je nebylo možné řešit, ale proto, že na té úrovni, kde řešení možné je (tj. na úrovni lépe postavených lidí s reálným vlivem, jako např. učitelů, politiků, novinářů, bankéřů atp.):

a) tyto věci prostě nejsou vidět a nebo "jen" nejsou dostatečné "potřebným" problémem,
b) případné řešení by šlo PROTI společným skupinovým zájmům těchto "lépe postavených" lidí,
c) a proto zde není ani dostatečná VŮLE tyto věci řešit,
d) navíc k účinnému řešení často chybí dostatek informací, moudrého vhledu a inteligence.«

Jak chcete prosadit to, co správně navrhujete, pane Petrasku, když v dnešní době není možné ani pro váš ukázkově správný a racionální požadavek zajistit dostatečně širokou a potřebnou pozornost veřejnosti? Tedy médií? Natož aby vznikly a byly odhlasovány potřebné zákony?

Bez jasného pochopení, že zde existují zájmové skupiny, a tedy na jedné straně jsme MY a na druhé straně ONI, tedy lidé se zájmy nekompatibilními s našimi zájmy, se dál z místa opravdu nepohneme.

Situace by byla hned o poznání lepší, kdybychom věděli, že do skupiny MY patří také a mj. pan Poláček. Byla by to vítaná a velmi silná posila týmu.

Vše nakonec záleží na umění udělat určitým ideám píár. A to zase závisí na dostupném kapitálu a jeho podpoře. Čest inteligentním idealistům – výjimkám.

Petrasek Milan - penzista

V tom je ten malý háček pane Poláčku, Pondělí, 16.Května 2016, 14:40:47

který mohl přispět na pomoc panu Ruskovi k transformaci jeho energie do nástinu způsobu jak v procesu střetu partikulárních strategií o moc zdokonalit selekci lidské destruktivity .
Idea pokusu o nástinu nejvhodnějšího volebního systému by mohla prospět nejen elévům liberální demokracie východní zóny, ale i zkostnatělým republikánům západu.
Neměl jsem na mysli..... Zavést takový mechanismus, který by eliminoval průnik všech mocenských, egoistických, partikularistických elementů do parlamentu?......., ale zavést takový mechanismus, který by drenoval průnik všech mocenských, egoistických, partikularistických elementů do parlamentu za účelem jejich přetavení do většinově přijatelného konsensu.
Historie zná různé epochy restaurace demokracie - přizpůsobení aktuálním poměrům.
A to i demokracie liberální.......bych coby bývalý čtenář Lidové demokracie dodal.

Petrasek Milan - penzista

Všechno to má jeden malý háček pane Rusku Pondělí, 16.Května 2016, 14:59:50

Vyžaduje to skromnou, tvrdou, dlouhodobou práci velmi obětavých talentovaného ducha ...bych dodal.
Protagonisté Occupy a dnešní Place de la Republique a jejich sympatizanté tento předpoklad již vzaly za své........pokud jsem četl správně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 17.Května 2016, 14:51:2

Tedy, pane Petrasku, jestli jsem Vám pro tentokrát správně rozuměl, pak by šlo o to, všem těm mocichtivým, partikularistickým, egoistickým elementům co nejvíce pomoci proniknout do parlamentu, aby tam mohly dosáhnout vzájemného co nejširšího konsensu - právě na základě své vlastní ničemnosti... ;-)

A ostatně soudím, že právě tohle je už stávající stav; tomu není zapotřebí ještě nějak obzvlášť dopomáhat...

Petrasek Milan - penzista

Přesně tak pane Poláčku, Úterý, 17.Května 2016, 15:15:22

robustní parlament je tu k tomu absorbovat nejen vaše světonázory, ale i moje.
A nejen strávit, ale i před nimi uchránit dělný lid........bych ve jménu ideálního demokratického režimu dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Května 2016, 11:13:24

V tom případě by ovšem konečným smyslem (demokratického) parlamentu nebylo nic jiného, nežli všechny myšlenky a ideje rozmělnit právě do té beztvaré kaše bez chuti a bez zápachu, jak je tomu dnes.

Z tohoto pohledu mi ale není zcela jasné, jaké dodatečné mechanismy by k tomu ještě bylo zapotřebí zavádět. K tomu, rozemlít jakékoli skutečné myšlenky na masokostní moučku, postačí demokratické politické mechanismy naprosto dokonale už v jejich současné podobě.

Petrasek Milan - penzista

Absorpce není bezhlavý proces mletí, Středa, 18.Května 2016, 11:48:55

ale proces selekce elementů, které mají poutavý náboj.
Z pestrých ideí tak zbudou jen ty poutavé, za což - v případě kýženě funkčního parlamentu - jsou autoři rozumným spolumlynářům vděční.
Ostatně taknějak se odehrává všední den na DR .....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Května 2016, 20:24:2

Ten zcela zásadní problém tkví ale v tom, kde ty "rozumné spolumlynáře" vlastně sebrat. Vypsat na ně konkurs?

Ten rozdíl je v tom, že v takové antice se ještě celkem dost dobře vědělo, c o to vlastně vůbec je rozum, a kdo je rozumný člověk. - Ostatně právě v mém textu je Aristotelova definice, která se přímo na tento rozum a "rozumného muže" odvolává.

Zatímco dneska? Co je "rozumné", to si každá politická partaj vykládá podle svého; a to sice naprosto opačně, nežli její politický konkurent...

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Nekonečná pýcha a namyšlenost jako standard diskuse na DR Pátek, 20.Května 2016, 11:53:12

Hodnoty nám dnes ukazují ti, kdo si myslí, že želva umí vylézt z krunýře, ti, kterým se líbí, že otroci, cizinci a ženy ve starověkém Řecku nemohli vstoupit do tehdejší diskuse tehdy mocných, tehdejší aristokracie.

Skutečné hodnoty zde již nikdo nehájí, jen namyšlené ego se tetelí a pomocí spřáteleného groupthinku samo sebe vydává za nositele všech hodnot a pioneera myšlení.

Syndrom skupinového myšlení jako typická vlastnost, kdy pravda je na konci a příslušnost ke skupině je poziční výhoda:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_skupinov%C3%A9ho_my%C5%A1len%C3%AD

A zcela konkrétně: Ten, kdo vidí a hledá řešení utrpení a miliony mrtvých, je pro vás jen roničem krokodýlích slz – toto je realita právě vašeho myšlení, pane Poláčku. Místo pochopení a soucitu, místo kritického upozornění, co lze reálně dnes činiti a kudy vést nápravu – jen výsměch. Někomu stačí naznačit a zpozorní a snaží se o změnu. Vy ne, vy se otřesete a "přitlačíte na pilu".

Jaká malost, jaké pokrytectví, jaká zbabělost a lhostejnost.

Ježíš a Aristoteles... Ale kde vzít ty správné voliče? A kam dáme ty staré? Vyvezeme je na Madagaskar?

A, pane Petrasku, kdože tedy vybere v tom parlamentu ideje poutavé? A jakým způsobem vznikne onen funkční parlament? To jsou věci, které by si zasloužily jiný způsob řeči než metaforicky vtipný. Jednoduchý a přímý, k podstatě a k věci. Ale zřejmě i u vás je forma a nikoliv obsah cílem, zřejmě o nic vážného nikomu vlastně nejde, pohoda – jazz.

Žádný funkční parlament nevznikne, když v něm budou lidé nízké povahy, kteří sami sebe budou neskromně, povýšeně a pyšně považovat za samý vrchol lidského ducha. Kteří se nebudou štítit hněvu a cynické arogance, a kteří budou umět jediné: Spojovat se a získávat převahu. Převahu v ironii, převahu groupthinku, kdy cílem již dávno není jakékoliv stranění pravdě, ale jen a pouze "mé pravdě". Kdy jako vrchol ducha je přítomno jediné: pohrdání a nenávist. To vše umně skryté za slovy o Ježíšovi a Aristotelovi.

Takže to první, aby cokoliv fungovalo, je kromě znalostí a širokého rozhledu skromnost a pokora, která se ovšem nebude maskovat za slova, kdy "vrah o morálce káže".

Všechny ty řeči údajných knězů o tom, jak jsou lidé hloupí, a jak ten či onen nemůže být zvolen za prezidenta, protože v České republice je nedostatek inteligentních lidí, jsou identicky stejné povahy, jako nářek nad tím, "kde sebrat rozumné spolumlynáře". Toto je vždy j a s n ý m znakem pocitu osobní vyvolenosti.

A lhostejno, že to někdy pronesl ukázkový elitář Masaryk, kolem kterého je dodnes pečlivě udržovaný kult osobnosti, jako kdyby on snad byl zcela bez chyby.

Paní Hájková zde apelovala na Ježíše a na lásku. A jak slabá je láska, když se zde přemýšlí o tom, kde vzít ty nové a správné, kteří už K O N E Č N Ě ! ! ! pochopí a přijmou tu velkolepost vašich myšlenek...

Místo lásky jen pýcha a pohrdání. – A slušní lidé mlčí, aby se snad náhodou nezapletli. A není zde nikoho, kdo by se nad tím pozastavil, komu by to přišlo hloupé, nebo alespoň trapné…

Petrasek Milan - penzista

Pane Rusku nejen vy se považujete za slušného Pátek, 20.Května 2016, 12:26:0

Pýchy se zbavíme, až nás takováto namyšlenost pomine ............... bych se neskromně domníval.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Ruskovi Pátek, 20.Května 2016, 12:50:31

Já musím napsat, že nemám ráda dělení lidí na slušné a neslušné, zvlášť ne podle toho, co kdo napsal na internet.
Sice vím, že se občas každý člověk k takovému dělení druhých na slušné a neslušné (sám pro sebe) uchyluje, ale neměl by tak asi činit hlasitě.
Což pochopitelně nebrání tomu, kritizovat (samozřejmě hlasitě) něčí názory a činy. To je totiž něco jiného.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.