Kolik jsme ochotni investovat do profesionální politiky

Je plat politiků přiměřený, nebo si zaslouží zvýšit? A co by měli politici dělat jinak, aby měla veřejnost pocit, že neberou peníze zbůhdarma?

Ten rozhovor jsem v ranním vlaku z pražského předměstí do centra nemohl přeslechnout. Dva postarší pánové se zlobili nad nenasytností politiků. Podobný dialog ale nejspíš šlo zaznamenat i ledaskde jinde – v pondělí totiž servery informovaly, že si ústavní činitelé polepší na svých platech (prezident čerstvě dostane 252 700 korun, premiér 203 600, ministři 144 600, poslanci a senátoři 75 900 hrubého).

Že budou mít víc v peněžence učitelé, hasiči nebo zdravotní sestry, nikomu nevadí. Kritika se týká hlavně poslanců a senátorů. Přitom jejich platy se přímo odvíjejí od platů v nepodnikatelské sféře: tamní průměr se promítá do pevně daných koeficientů.

Možná je to špatně. Třeba by zde měla být spíš vazba na průměrnou mzdu obecně. Nebo na minimální mzdu. Ale i tak by každý posun nahoru vyvolal pohoršení. Co když ale nejde jen o závist? Co když se jedná též o nespokojenost s prací politiků, případně s jejich komunikací s lidmi, kteří je do funkcí zvolili?

To by mělo logiku. Leč nestavme vzdušné zámky. V České republice je zájem o politiku velmi nízký. A i ti, co k volbám chodí, jsou schopni volit strany bez programu a kandidáty bez konzistentního názoru. Porucha není jen na přijímači, ale i na vysílači.

Tím spíš tvrdím: mzdy poslanců a senátorů jsou nízké. Nevím sice, jestli vyšší by je motivovaly k lepším výkonům, ale někde je nutné začarovaný kruh konečně rozetnout. Začal bych lepšími podmínkami, nejen finančními, pro zákonodárce a pokračoval bych vyššími nároky na jejich práci.

Chtějme funkční parlament
Zemi nelze řídit jako bokovku, na částečný úvazek. Chceme funkční stát? Chtějme také funkční parlament! Klidně pak zpřísněme i institucionální rámec, v němž se politici pohybují.

155047_mediafax_mikulas_krepelka2Neostýchejme se chtít politiky kvalifikované, profesionální, ponořené do své práce. Foto archiv DR

Především by ale měli být nezávislí na partajních šéfech (a jejich případných půjčkách – což už tu taky bylo), lobbistech a byznysu vůbec. Jejich úkolem je pracovat pro stát, tak nechť je stát jejich jediným živitelem.

K dobré práci je nutné kvalitní zázemí. Oč méně si český poslanec zaslouží servis, jaký má poslanec Evropského parlamentu? Ze speciálního příspěvku nuzně zaplatí dva asistenty, nebo dobře jednoho. Potom se ale špatně kloubí povinnosti ve volebním obvodu s těmi pražskými.

Asistenti by měli přestat fungovat v rámci tzv. švarcsystému. Mohou být slušně odměňovanými řádnými zaměstnanci Sněmovny (Senátu), přidělenými konkrétnímu poslanci (senátorovi), nebo je může zaměstnávat sám poslanec (senátor). Dnešní kočkopes vede k tomu, že asistentskou kartu může mít od jednoho poslance fůra lidí – jak lobbisté, kteří nepotřebují ani korunu, nýbrž snadný vstup do Sněmovny, tak rodinní příslušníci, jež někteří zaměstnávají v rámci „malé domů“.

Podivný je též systém dalších náhrad – mimo jiné na reprezentaci, dopravu, bydlení, jídlo, telefon... Někdo z nich šetří, jiní utrácejí za schválně vysoký nájem v prostorách stranických sekretariátů nebo u spřátelených podnikatelů. S vysokým platem by mohly být náhrady přinejmenším zredukovány a zjednodušeny.

Investovat je také nutné do expertního zázemí pro všechny zákonodárce. Český Parlamentní institut by neměl být chudým příbuzným obdobných pracovišť v cizině. Eventuálně lze posílit parlamentní spolupráci s Akademií věd, dalšími státem zřízenými institucemi či think-tanky s pečetí veřejné prospěšnosti. Zákonodárci by měli být víc vidět na konferencích, seminářích, vzdělávacích a popularizačních akcích.

Neostýchejme se chtít politiky kvalifikované, profesionální, ponořené do své práce. S tím by ale měl jít ruku v ruce jejich odpovědný předvýběr. Na Malou Stranu nelze delegovat za trest, za vytrvalost při vysezení důlků na partajních schůzích nebo prostě jen proto, aby dotyčný nepřekážel jinde. Strany by si měly hledět nejen lídrů krajských kandidátek, ale všech, u nichž přichází v úvahu zvolení. To oni jsou pak tvářemi svých týmů.

Proto veďme spíš debatu o stavu politiky než o stavu výplatních pásek.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Prachy dělaj člověka Čtvrtek, 1.Června 2017, 12:09:29

Problém s platy ústavních činitelů není v tom, že dostávají víc, než odpovídá kvalitě jejich práce, ale v tom, že jsou výrazně bohatší než většina lidí závislých na jejich rozhodování. Jejich platy je řadí do společnosti bohatých a zajišťují, aby jejich žřivotní zkušenost byla na hony vzdálena životům chudých. Co může čekat chudý člověk od zákonů schvalovaných bohatými, jejichž všichni přátelé jsou bohatí, jaké může očekávat zacházení od úředníků, kteří nikdy nezažili chudobu srovnatelnou s jeho, a v jakou může doufat spravedlnost ve sporu s boháčem, když rozhoduje bohatý soudce?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Června 2017, 12:38:19

Na druhé straně poslanci - tito nejvyšší představitelé lidu - mají daleko menší platy, nežli manažeři velkých komerčních firem.

Například německá kancléřka Merkelová - opakovaně označovaná za nejmocnější ženu Evropy - je vyslovený chudák v porovnání s šéfy velkých německých koncernů.

A klasickým argumentem ve prospěch nadprůměrných platů poslanců je moment korupce: čím chudší poslanec, tím ovšem náchylnější vůči korupčním nabídkám.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Zástěrka hamižných Pátek, 2.Června 2017, 08:57:18

Argument, že vysoké platy zabrání korupci, je falešný — stejně falešný jako argument, že když vešekerou moc ve státě svěříme někomu, kdo už má nakradeno, bude stát řídit k našemu prospěchu, protože přece nepotřebuje dál krást.

Sám jste ho ostatně, pane Poláčku, vyvrátil hned na začátku svého diskusního příspěvku upozorněním, že v současnosti stejně nejsou státy schopny zaplatit svým zaměstnancům víc než velké firmy — což znamená, že velké firmy vždycky mají na to, aby korumpovaly ministry, poslance, ministerské a další úředníky i státní zástupce a soudce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Června 2017, 11:05:43

Samozřejmě že neplatí rovnice, že vysoké platy zamezí korupci.

Ovšem přesto se jeví dost pravděpodobným, že kdybychom poslancům dali jenom průměrný zaměstnanecký plat, že by jejich náchylnost vůči korupci byla (ještě) signifikantně vyšší.

I v případě přistižení by tím totiž neměli co ztratit; zatímco takhle pro ně přece jenom existuje riziko ztráty nadprůměrného platu a dalších výhod s jejich funkcí spojených.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Když se podíváme do zahraničí, Pátek, 2.Června 2017, 13:45:6

tak se nezdá, že by výše platů politiků něco zásadně ovlivňovala. Ve vztahu k průměrnému příjmu v té které zemi mají politici ve Skandinávii platy o něco nižší než u nás, v Itálii o dost vyšší.

Co se týče toho, že je u nás " zájem o politiku velmi nízký": To platí pro voliče na všech úrovních a pro samosprávu malých obcí. Lidí, kteří si rádi zaposlancují nebo zavládnou je zatím dost.

Nejsem zásadně proti tomu, aby politici měli vyšší platy, ale nečekám, že by se tím něco změnilo a jen by to lidi zbytečně štvalo.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Sobota, 3.Června 2017, 10:45:27

Ony existují i jiná místa ve státní a veřejné správě, kde si můžete docela slušně přivydělat korupcí. Staré pruské rčení, podle kterého můžete uplatit ministra, ale nemůžete koupit řadového úředníka, je sice poněkud hyperbolické, ale určitě lidí s průměrným zaměstnaneckým platem (tedy s platem rovným či vyšším než bere devadesát procent českých úředníků) , kteří by byli aktivně zkorumpovaní potkáte mnohem méně než zkorumpovaných politiků s platy značně vyššími.

Lukáš Jelínek je prostě cynický. Ví, že by působilo naivně volat po odpovědnosti politických stran.

Poslanec u nás ví, že záleží na jeho vlivu a konexích udržovaných korupčním jednáním, aby byl příště zase na kandidátce, zatímco např, když se prošvihne, že svěřené auto včetně erárního benzínu a údržby používal po dva roky jeho syn ve své, s provozem Sněmovny nijak nesouvisející firmě, jeho postavení se nijak neotřese a za pár let může dělat místopředsedu parlamentu za stranu, která má program frází proti korupci.

A teď si představte, že by Lukáš Jelínek říkal: Chcete lepší politiky, nevolte strany, které opakovaně kandidují lidí se zjevným korupčním skandálem. Vždyť by s ním v jeho chlebodárné ČSSD už nikdo nemluvil.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 3.Června 2017, 11:40:30

To mi připomíná jeden starý případ z Japonska někdy z počátku devadesátých let, na který si dnes už sotva kdo vzpomene, ačkoli tehdy po celou řadu týdnů hýbal nejen samotným Japonskem, nýbrž doslova celým světem: tzv. "Recruit-skandál".

Ukázalo se totiž, že na "výplatní pásce" této firmy stála celá řada politiků, úředníků, profesorů; a za toto své "všimné" firma dostávala ovšem příslušné protihodnoty, ve formě jistých "výhod" pro svou komerční činnost. Víceméně celá japonská politická kasta se tehdy ukázala být doslova prolezlá korupcí. (Ze všech nejvíce mimochodem buddhistická Komeito, "Strana čistoty"!)

A - co se stalo? Za nějaký čas byly volby - a téměř všichni ti, co byli odhaleni jako korupčníci, byli do svých poslaneckých křesel zvoleni znovu!!

Ivo Horák - Praha 3

Slušně placení páriové Sobota, 3.Června 2017, 17:13:58

Je mou pracovní povinností ptát se zákazníků v určité situaci, zda jsou politicky exponovanými osobami. Na tuto otázku převládají odpovědi typu „Nejsem zloděj“, „Vypadám snad tak?“, „Já se živím poctivě“ apod. Vzhledem k podmínkám (výši peněžní směny), kdy je třeba uvedenou okolnost zjišťovat, je skutečností, že citované odpovědi dávají většinou lidé nadprůměrně situovaní.

Co je za tím despektem až nenávistí k demokratické politice a tak či onak doopravdy zvoleným reprezentantům?

Především si musíme uvědomit, že poslanci Parlamentu jsou nečetní, je jich dohromady v obou komorách, jak známo, jen 281. Proti počtu advokátů nebo zubařů je to ovšem zanedbatelné množství (a už tento fakt by hovořil, vedle doby mandátu, pro dobré oceňování). Setkají-li se tedy někde lidé, je pro ně bezpečnější najít rutinně společnou řeč ohledně poslaneckých bílých vran (už tradičních fackovacích panáků), než se vystavovat riziku nesouhlasu při nadávání na doktory, právníky nebo podnikatele, jež může mít partner v rozhovoru daleko spíš ve vlastní rodině. Navíc má každé povolání svou odvrácenou stránku: Jestliže se i bohatý zubař musí dívat svým pacientům do pusy, pak poslanec zas asi musí být srozuměn s tím, že je příslušníkem ostouzeného stavu.

Jaké kandidáty lidé nakonec většinou volí do Senátu a jaké preferují na kandidátkách politických stran do sněmovny?

Většina lidí si nevybírá z těch uchazečů, kteří již mají nějakou praxi v politice, ale spíše jí „nepolíbené“ specialisty jiných jaksi imponujících profesí. Asi se cítí nejlépe, když hlasují pro nějakého lékaře nebo právníka a pošlou jej zkultivovat nejvyšší zastupitelský sbor. (Nejspíš by považovali za chudáckou stranu, která by kandidovala lidi se zkušeností, jakou mají třeba oni sami.)

Jestliže má být odchod z vlastní profese (přerušení praxe) pro dobře situované kandidující jedince lákavý, dokonce natolik, aby podstoupili volební kampaň, byli (kolektivně) opovrhování a museli se třeba ještě potýkat se zbytky stranické disciplíny, pak ovšem musí dostat nemalé peníze. Buď v podobě platu, nebo z vedlejších a pozdějších aktivit. Vznik zvýhodnění pro pozdější výdělečnou činnost lze mít ještě za nejmenší problém, o provozování leckteré vedlejší aktivity, o střetu zájmu a specifickém podléhání lobbingu nemluvě, už totéž ovšem říci nejde.

Pokud by kandidáti a hlavně noví poslanci byli celkem běžným vzorkem populace, jejich plat by mohl lépe zůstat v normě, což by mohlo odlákat některé z ambiciózních lidí odtržených od reálného života obyvatel a mohlo vést k vyšší reprezentativnosti i lepší reputaci sboru. Jako v každém jiném oboru platí ovšem i pro placenou politickou funkci, že platy lze snáze zvedat než snižovat.

Porovnání platů politiků např. se soudci hovoří pro jejich navýšení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Politika a osobnost Neděle, 4.Června 2017, 10:14:36

Nevzpomínám si už přesně, o jakou vládu se jednalo; je docela možné že se jednalo o vládu úřednickou, tedy nepodepřenou příslušným partajním aparátem.

V každém případě vznikla nová vláda; jenže ta neměla ministry. Nemohla je sehnat. Pokoušela se oslovit renomované a respektované odborníky v příslušných oborech; ale ti jeden za druhým odpovídali: "Dejte mi s nějakou politikou pokoj!" Prostě, oni měli svou odbornou profesi, a neviděli pro sebe sebemenšího smyslu se této profese vzdávat (byť i jen na čas) ve prospěch nějakého politikaření. Byť i třeba ve funkci ministra a za ministerský plat.

To je právě ten problém o kterém hovořil pan Horák: jen velice zřídka je možno pro politiku získat právě ty, kteří by dané věci rozuměli nejlépe.

Neboť ti jsou plně srostlí se svým vlastní oborem, a jakákoli politická funkce by pro ně znamenala pouze ztrátu času. V zásadě ten samý problém projednával už Aristoteles; neboť už on věděl, že pro skutečně vzdělanou a duševně kultivovanou osobnost je politika víceméně to poslední, co by ji mohlo lákat. A už on uvažoval o tom, že právě ty nejlepší a nejkompetentnější osoby by bylo k účasti na politice vlastně zapotřebí vyloženě nutit. Jakožto občanskou povinnost.

Jenže Aristoteles působil stejně ještě v těch - v poměru s dneškem - relativně rajských časech, kdy stát/obec byla ještě jeden pospolitý celek, kdy se skutečně jednalo o to, jak této obci co nejlépe prospět. Zatímco dnešní politika je profilována neustálým střetem konkurenčních ideologií, kde primárním cílem není blaho obce či státu, nýbrž vítězství vlastní politické frakce.

Takže pokud by vůbec měla být nějaká naděje na to, že se opravdu podaří pro řízení věcí veřejných získat ty nejkvalitnější osoby a osobnosti, pak by bylo nutno nějakým způsobem obnovit ten pojem "blaho státu", jakožto univerzálně sdílenou hodnotu. Právě něco se ale za podmínek liberalisticko-demokratické politiky, roztrhané a roztříštěné do oněch konkurenčních ideologií, jeví víceméně zcela nemožným.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lid a jeho volby Neděle, 4.Června 2017, 10:20:8

Co se toho týče, jaké kandidáty preferuje samotný lid, pak ten se nalézá ve víceméně naprosto schizofrenním postavení: na jedné straně lid požaduje, aby se do vedení státu dostaly osobnosti slušné, poctivé, solidní, uměřené ve svém vystupování; ale když pak dojde na reálnou volbu, pak ten samý lid naprosto spolehlivě zvolí politické exhibicionisty, sebejisté a dominantní alfa-samce (či samice). Čili naprostý opak těch osobnostních typů, které by si - v obecné rovině - přál mít ve vedení státu.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 4.Června 2017, 10:36:24

Ono je to docela důležité, o jakou vládu šlo. Zvlášť pokud designovaný premiér (či odpovídající figura v jiné zemi) sháněl ministry takto na poslední chvíli.

Pokud by ta budoucí vláda byla od počátku očekávatelně nestabilní, pokud by měla v parlamentu podivně složenou podporu, byla to vláda, které zbývá funkční období méně než dva roky atd. ... každý soudný člověk způsobilý dělat ministra zdvořile odmítne. A ovšem vymluví se buď na profesi nebo na rodinu. A samozřejmě jsou lidé, kteří nepůjdou dělat ministra nebo poslance prostě proto, že vědí, proč by to dělali špatně anebo že by se tam zbytečně a k ničemu trápili (nejde o ochotu se obětovat, ale vědomí vlastních limitů).

Myslím, že to by se nezměnilo, ani kdybyste ty ministerské posty "plotil zlotem".

Petrasek Milan - penzista

Lákavost údělu politika by byla konstantou, ale nevyzpytatelně variabilní Neděle, 4.Června 2017, 12:24:30

klade totiž značný požadavek na talent - umět zprostředkovat naléhavá zadání - předvádět dobou akceptovanou performanci a stát se mediem duchadoby.
A navíc - příkladně Albert Speer a podobní uměli pečovat o svěřenou roli - příjmy jim byly velmi druhotnou kategorií - a přesto i krátce před totálním zánikem své existence byli stále vystaveni tlaku konkurentů usilujících o jejich pozici.
Řekl bych, že také v liberálně demokratickém uspořádání je prvotním motivem uchazeče o politickou funkci ochota nabídnout svůj herní talent a stát se médiem na politické scéně, kde předlohou je dramatický stav kulturní vyspělosti většiny.
Vše proto může skončit i paskvilem a zneužitím jak velmi talentovaných tak i mizerných aktérů.
Pokusy o materiální zvýhodnění aktérů/politiků nemohou drama spolužití podstatně ovlivnit.
Jsou ale indikátorem míry korupce ...... ...bych na okraj - coby nejen totalitním režimem poznamenaný - poznamenal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Požadavky na talent politika Pondělí, 5.Června 2017, 12:47:10

Problém je v tom, že demokracie na scénu světových dějin vstoupila se sice pochopitelnou, nicméně nakonec naprosto naivní představou o tom, že tady bude prostě n ě j a k ý stát, který bude zapotřebí vést pokud možno co nejvíce efektivním a racionálním způsobem. A že se tedy nejedná nakonec o nic jiného, nežli o to, aby se do vedoucích funkcí tohoto státu dostali takoví politici, kteří mají odpovídající řídící schopnosti a odborné znalosti.
S tím dodatkem ještě, že - vzdělaný a vyspělý - lid bude principiálně schopen si ze svého středu ty zdatné a kompetentní jedince vybrat. (Zaznamenejme tady, že tedy nejsou kladeny požadavky pouze na talent politika, nýbrž zároveň i na talenty lidu.)

Jenže: za prvé ten stát který si dává tu politickou formu obecné liberální demokracie právě že n e n í jenom takovým "nějakým" státem: nýbrž je to stát za podmínek kapitalismu, tedy za nadále trvajícího fundamentálního konfliktu mezi světem práce a světem kapitálu. (Respektive mezi chudým lidem a oligarchií, řekl by Aristoteles.)

Za těchto okolností by onen kýžený politik opravdu musel mít talent takového Solóna, aby dokázal za víceméně obecného konsensu zprostředkovat a zmírnit tento klíčový konflikt; aby ho jedna či druhá strana neprohlásila za zrádce národa a posvátné ideje - podle toho, buďto soukromého vlastnictví, anebo sociální spravedlnosti. (A stejně i samotný Solón zřejmě musel na scénu přijít právě v tom jednom jediném výjimečně příznivém okamžiku, kdy ten konflikt narostl do takových rozměrů, že hrozil rozvrátit celý stát; takže i třída vlastníků nahlédla, že i pro ni bude nakonec výhodnější vzdát se některých svých "posvátných" vlastnických práv, například právo zotročit své jim dlužící spoluobčany.)

Takže současným politikům čistě objektivně nezbývá nic jiného nežli hrát roli, kterou by Karel Marx dost možná nazval "permanentním bonapartismem" - tedy hrát si na neutrála za situace, kdy ani jedna z obou protikladných tříd není schopna na sebe strhnout jednoznačné vítězství nad tou druhou. Takovýto vládce respektive politik tedy jak řečeno hraje roli nadstranického neutrála, ale ve skutečnosti je daleko spíše zmítán sem a tam, podle momentální konstelace sil.

A vraťme se ještě k tomu druhému omylu liberální demokracie, totiž k tomu "talentu lidu" vybrat ze svého středu ty nejlepší a nejschopnější představitele k řízení státu. Právě události z posledních dob nám definitivně ukazují, že ten "talent" demokratického lidu je v tomto ohledu velice chatrný; a ve většině případů nestačí na více nežli na produkci nového a nového politického kýče.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.