Nenadávejte na stávkující! Napřesrok bychom měli stávkovat všichni

Buďte jako pošťáci. Žádejte vyšší platy i důchody a trvejte na důstojných pracovních podmínkách. Paul Mason komentuje stávku pošťáků ve Velké Británii – jeho slova ale platí i pro nás.

Zdá se, že pracující máme rádi, dokud jsou bílí a pasivní. Skutečná pracující třída je ale docela jiná: multi-etnická, aktivní a od železnic přes poštu až po aerolinky ve stávkové pohotovosti.

Vládnoucí konzervativci teď docela předvídatelně volají po omezení práva na stávku. Premiérka Mayová obviňuje stávkující z „pohrdání obyčejnými lidmi“ a televizní reportéři rudnou zlostí nad hlubokými příběhy lidí, které stávka postihla.

Ať se ale politici a novináři snaží, jak se snaží, nenávist ke stávkujícím se jim rozdmýchat nedaří – a to i přesto, že třeba železničáři ve společnosti Souther Rail stávkují už několik týdnů. A je jasné, proč se jim to nedaří: protože to stávkující jsou obyčejní lidé.

Horníci, kteří stávkovali v osmdesátých letech, byli na šachtách od zbytku společnosti izolováni. Průvodčí a pošťáky zná důvěrně každý. A protože čím dál větší množství lidí nedokáže najít jinou, než právě mizerně placenou, rutinní práci, čím dál větší množství lidí dokáže taky pochopit, jak se průvodčí a pošťáci cítí.

V Británii máme skoro plnou zaměstnanost, mzdy ale ne a ne růst. Zaměstnanci, kteří stávkují o letošních Vánocích, nedostali přidáno už léta.

Nejhorší na našich politicích a ekonomech, kteří jim našeptávají, je to, že sami nemají se skutečnou prací skoro žádnou zkušenost. Protože práva odborů byla systematicky okleštěna a veřejné služby systematicky privatizovány, vznikla nám na pracovištích kultura donucování.

Není to všude tak hrozné, jako v jednom z našich předních kavárenských řetězců, kde vás může tajný agent managementu udat za to, že se neusmíváte, a prémie pak seberou celé směně. Je to ale čím dál horší.

Očekává se od vás, že se budete usmívat, na nic se neptat a poslouchat rozkazy, plnit nesmyslné cíle, vzít za vděk sedmi librami za hodinu a ještě pokud možno předstírat, že se vlastně zaměstnáváte sám na OSVČ.

Můžete strávit celé dny a využívat pouze služeb lidí, kteří vlastně nemají status zaměstnanců: taxikářů, kadeřnic, fyzioterapeutů. Dokonce i tam, kde kartou platíte nějaké firmě „s ručením omezeným“, vás časo obsluhuje někdo, kdo je vlastně jen její „smluvní partner“. Nešťastníci, kteří tímto způsobem musí pracovat, přitom vědí, že „smlouva“ mezi nimi a zaměstnanavatelem má sotva hodnotu papíru, na kterém byla vytištěna.

Horníci, kteří stávkovali v osmdesátých letech, byli na šachtách od
zbytku společnosti izolováni. Průvodčí a pošťáky zná důvěrně každý. Foto e-spaces.eu


Proto ti, kteří se ještě těší relativní jistotě pevného zaměstnání a členství v odborech, využívají stávky jako svojí zbraně. Není to pohodlné ani příjemné. Každý zaměstnanec v British Airlines ale ví, že bez odborů by se brzy ocitl bez řádného důchodového pojištění a ve stejně strašných pracovních podmínkách, jako lidé v nízkonákladových aerolinkách.

Za všemi útoky na práva a důstojnost zaměstnanců je přitom třeba hleda to samé. Privatizace veřejných služeb vede k tomu, že mezi sebou musí soukromé společnosti zápasit v konkurečním boji a jsou tlačeny k snižování platů a zhoršování podmínek svých zaměstnanců. Jakmile logika finančního zisku zvítězí nad logikou veřejné služby, dostanete takové katastrofální výsledky jako u železniční společnosti Southern Rail, která se musí omezovat své zákaznické služby, aby vůbec ekonomicky vyšla.

Předseda Labour Party Jeremy Corbyn je teď odsuzován za to, že odmítl odsoudit stávky – a že se zůčastnil vánočního večírku železničních odborů Aslef. Kdybych byl na jeho místě, uspořádal bych vánoční večírek sám, nejen pro odboráře z Aslefu, ale pro všechny pracující se základní mzdou, falešnými smlouvami a nesplnitelnými cíli pro sváteční období.

My, kteří jsme členy odborů – a jsou nás pořád ještě miliony – , víme, že na sebe můžeme být hrdí. Naše činnost má obrovský přínos. Jen díky tomu, že jsou zaměstanci londýnského metra v odborech, může si můj místní staniční zřízenec dovolit vzdorně nosit jmenovku s nápisem „Lenin“.

Přestože takový radikalismus nedoporučuji každému, jedná se o hmotný symbol toho, že odboráři jsou lidé, s nimiž je neradno si zahrávat.

Stávkující pošťáci, železničáři i zaměstnanci aerolinek nám ukazují, jak na pracovištích kolektivně prosazovat své zájmy. Podobně se to nedávno podařilo doktorům, kteří si odhodlaným odporem dokázali vydobýt si dokonce lepší podmíky, než v jaké si původně vedení jejich svazu troufalo doufat.

Takové příklady, spolu s nedávným úspěchem stávky řidičů doručovací služby Deliveroo a vítěznou žalobou řidičů proti podmínkám u Uberu ukazují, že ani prekarizovaná pracující třída jednadvacátéhos století si nenechá nedůstojné pracovní podmínky líbit doknekonečna.

I od ekonomů už můžeme slýchat, že jedním z nejhorších selhání současného ekonomického systému jsou stagnující mzdy. Nenadávejte proto na stávkující pošťáky, železničáře a zaměstnance aerolinek – v následujícím roce bychom měli všichni následovat jejich příklad.

Žádejte vyšší platy, braňte své právo na důchodové pojištění, trvejte na důstojných pracovních podmínkách. A vyžadujte od svých zaměstnavatelů, aby jednali jen s řádnou odborovou organizací a vyplatili vám za práci řádnou mzdu.

Autor je spisovatel a novinář se zaměření na ekonomiku a sociální spravedlnost.

Článek Don’t complain about the strikers – they’re only doing what we all should in 2017, který původně vyšel v Guardianu, do češtiny přeložil JOSEF PATOČKA.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.