Justin Trudeau si zvolil stranu: jmenuje se minulost

Schválením výstavby dvou nových ropovodů kanadský premiér definitivně zklamal naděje, které jsme do něj mohli vkládat. Tamní veřejnost čeká tuhý zápas s vládou tím horší, že předstírá být něčím, čím ve skutečnosti není.

Pato_kaj

Josef Patočka

07.12.2016 08:00

Krátce poté, co byl Justin Trudeau zvolen kanadským premiérem, odletěl na klimatickou konferenci do Paříže. Jeho vystoupení na jejím plénu sklidilo hřmotný potlesk: „Kanada je zpět, přátelé... a jsme tu, abychom pomohli,“ ujišťoval usměvavý Trudeau delegáty.

Doma i v zahraničí vzbuzoval mladý novopečený lídr obrovské naděje. Rozhodná zelená rétorika z nejvyšších míst byla něčím, čemu Kanaďané již odvykli. Po necelou dekádu vládli Kanadě „ropáci“ z Konzervativní strany Stephena Harpera. Těžilo se bezohledně a bezostyšně. Zdálo se, že nástup Trudeaua představuje vytoužený průlom.

Takřka přesně o rok později leží takové vyhlídky v troskách: Trudeau v televizi oznámil rozhodnutí své vlády dobudovat za Harpera naplánované ropovody, které mají pumpovat ropu z dehtových písků v Albertě k tankerům na západním pobřeží, v Britské Kolumbii. Jakmile došlo na lámání chleba, Trudeau se rozhodl pokračovat tam, kde Harper skončil. Hořce by se chtělo poznamenat, že ten druhý alespoň nic nepředstíral.

Čím menší EROEI, tím větší Mordor
Dehtové písky Athabaské pánve: měli-li bychom soudit podle fyzických rozměrů, jedná se bezpochyby o největší památník Harperova vládnutí. Uprostřed boreálních lesů Alberty otevřely ropné korporace s vládní podporou pekelnou jámu.

Během pouhých deseti let tak vznikl plošně vůbec největší průmyslový projekt dnešního světa. Začala takřka westernová horečka – počet obyvatel města Fort McMurray se zdvojnásobil a jeho široké okolí se proměnilo v cosi blízce připomínajícího temnou zemi Mordor z Tolkienova díla.

Těžební postup spočívá v odhrabání svrchních vrstev zeminy (a lesa), pod níž se skrývá živice - lepkavá vrstva dehtem nasyceného písku. Palivo se z ní vyplavuje za vysokých teplot párou. Odpadní, rakovinotvorná voda se pak shromažďuje v nezměrných odkalovacích přehradách, než je propuštěna zpět do ještě nedávno křišťálově čistých řek.

Trudeau je liberálním politikem středu a rozhodnutí povolit ropovody je plodem vykalkulované snahy pořádně se nad tímto středem rozkročit: domnívá se, že tím přetáhne konzervativcům část voličů. Repro DR

Jak je těžba dehtových písků ničivá, tak je ekonomicky náročná na samé hranici výnosnosti. Důvod, proč se s ní nezačalo dřív, je prostě ten, že se to nemohlo vyplatit – získáte jí jen asi dvojnásobek až trojnásobek energie, kterou musíte vynaložit (pro tento poměr je ustálená zkratka EROEI). Že se do takového podniku ropný průmysl vůbec pouští, je podle analytiků známkou jeho nouze, abstinenčním příznakem závisláka, který v touze po dalších dávkách paliva a zisku propadá stále zoufalejšímu a ničivějšímu chování.

Obnovitelné zdroje již začínají hegemonii fosilní minulosti povážlivě ohrožovat. Napovídá tomu, že se jim rekordně dařilo v roce, kdy současně ceny fosilních paliv ležely rekordně nízko. Stojíme na prahu průmyslové revoluce. Politici se tak rozhodují, zda uspíší příchod budoucnosti, nebo zda budou protahovat agónii minulosti. Justin Trudeau si, jak se zdá, již vybral.

Tři druhy logiky
Za Trudeaovým rozhodnutím stojí specificky druh logiky: logika kupecká. Uděláme dobře, když přestaneme brát vážně, co říká a budeme se snažit pochopit, jak uvažuje. Jak jsem s odkazem na bedlivého pozorovatele nejen kanadské klimatické politiky Kevina Grandiu upozorňoval v říjnu, Trudeau je liberálním politikem středu a rozhodnutí povolit ropovody je plodem vykalkulované snahy pořádně se nad tímto středem rozkročit: domnívá se, že tím přetáhne konzervativcům část voličů.

Jinak řečeno, šikovnými a dobře načasovanými ústupky na obě strany, balancováním mezi konzervativními a novodemokratickými konkurenty, si chce vyobchodovat příští většinu. Povolení ropovodů má být v takovém mentálním světě „ústupkem“ těm, kterým víc než na klimatu záleží na pracovních místech a „energetické suverenitě“.

Nejde o to, že se mu ani s ohledem na objektivní rozložení sil v kanadském politickém životě takový kalkul nemusí vyplatit. Ve hře je totiž rovněž podstatně neúprosnější logika klimatická. Z imperativu udržet oteplení atmosféry pod vágně bezpečnou hranicí dvou stupňů Celsia vyplývá nezbytnost zachovat alespoň čtyři pětiny dnes známých zásob fosilních paliv pod zemí.

Upachtěný realismus ve znamení „obvyklého byznysu“ k tomu nemůže stačit a i Trudeauovo lavírování to dokazuje. Není vůbec dobrým znamením, že i jeden z nejhalasnějších zastánců progresivní klimatické politiky nakonec tváří v tvář rozhodnutí tímto způsobem zájmům ropného byznysu uhnul a v praxi požadavky pařížského konsensu popřel.

Cestu naznačuje politická logika těch, kteří se s takovým stavem věcí odmítají smířit: artikuluje je ji i dopis studentů, kteří se s požadavkem zastavení výstavby ropovodů nechali v Ottawě před více než měsícem zatýkat. Vychází z uvědomění, že moc, již Trudeau představuje nebo jíž slouží, ustoupí nakonec jedině jiné moci. Chce-li být Trudeau rozkročen, tím mocněji je třeba trhnout jeho levou nohou.

Můžeme očekávat, že z konfliktu kolem ropovodu Kinder Morgan se stane právě takový štěpící bod kanadské politické debaty, jakým byl pro klimatické hnutí v USA Keystone a jakým je nyní zápas Siouxů proti ropovodu Bakken. I u nás je nutno budovat takovou politickou sílu, která bude schopna převážit mocné zájmy fosilního byznysu a napírat ji do podobných „charismatických“ zápasů, jež mají potenciál katalyzovat debatu i mocenskou dynamiku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.