Referendum jako zrádný nástroj vůle lidu

Vendula Filipová

Nedělní referendum v Kolumbii dle Venduly Filipové ukazuje, jak nebezpečné může být využívat nástroj přímé demokracie v podobných případech. Touha po mstě totiž může snadno zvítězit nad pudem sebezáchovy a vidinou míru.

Kolumbijci odmítli o víkendu v závazném referendu podpořit ukončení ozbrojeného konfliktu mezi vládou a guerillovým hnutím FARC. Na otázku „Podporujete konečnou dohodu o ukončení konfliktu a vytvoření stabilního a trvalého míru? “ odpovědělo záporně 50, 2 procenta voličů. Vzhledem k nízké účasti přitom rozhodlo několik desítek tisíc hlasů.

Kolumbijci byli svým hlasováním zaskočeni podobně jako Britové při hlasování o Brexitu a v obou zemích výsledek „oslavili“ pláčem. Zjišťujeme, že referendum nemusí přinést očekávatelné — ani žádoucí — výsledky.

Kolumbijské „ne“ míru je smutným připomenutím lidské iracionality. Boje devastují zemi po více než pět desetiletí připravily o život přes dvě stě tisíc lidí a dalších osm miliónů vyhnaly z domovů. Na konečném znění mírové dohody se po čtyřech letech vyjednávání shodly jak kolumbijská vláda, tak guerilla. Kvůli pár tisíc hlasů je nicméně neplatná.

Hlavním proponentem dohody byl stávající kolumbijský prezident Santos (vlevo), hlavním kritikem pak jeho předchůdce Uribe (zde v popředí). Foto Colombia-politics.com

Voliči sice zjevně neodmítli mír samotný, ale nesmířili se s podmínkami dohody, které jsou bohužel k dosažení míru klíčové — především s amnestií pro členy guerilly FARC a jejich transformaci v legitimní politickou sílu. Významná část Kolumbijců chce vidět členy guerilly ve věznicích, nikoli v parlamentu. Což však není reálné, jak půl století války ukazuje. Často zmiňovaným vysvětlením voličů bylo „neodpustíme“ — ti kteří mají krev na rukou musejí být potrestáni — a to i přes hrozbu obnovení bojů. Namísto rozumu či pudu sebezáchovy tak rozhodovaly emoce. Pomsta je sladší než mír, který již pamatují pouze starší generace Kolumbijců.

Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos guerille ustoupil, jelikož sleduje nemálo ambiciózní cíl života v míru a bezpečí. Je škoda, že po tolika letech násilí a vyjednávání, kdy konečně došlo k dohodě znesvářených stran, může být toto křehké smíření ohroženo kvůli krátkozraké vůli voličů.

Referendem proti všem — a proti sobě

Otázka trestu a prominutí je při řešení ozbrojených konfliktů či změn režimu nevyhnutelným dilematem. Historie naznačuje, že je to spíše odpuštění, které může vést k mírové a stabilní společnosti — diktátor Augusto Pinochet se pokojně vzdal moci proto, že nadále mohl zůstat velitelem chilských ozbrojených složek. Kosovští separatisté UCK přistoupili ke složení zbraní díky příslibu tranformace v politickou stranu a zapojení do policejních složek.

Tato kontinuita vedla v případě Chile k ukončení brutálního režimu a v případě Kosova ukončení války. Nikoho však nenapadlo nechat rozhodovat o těchto zásadních momentech lid. Kromě toho, že při volbě nás ovlivňují emoční procesy, chybí nám většinou dostatečné znalosti. Není ostatně v lidských možnostech orientovat se ve všem.

To je zřejmé i při pohledu na výsledky referend v Evropě — v separatistickém Katalánsku, Dánsku, Británii či Maďarsku lidé volí cestu vyostřování konfliktních linií, izolace, arogance. A bohužel často rozhodují na základě dezinformací a nepravd, což bylo nejvíce patrné v případě Brexitu. A nerozhodují jen o sobě — nestabilita a nejistota se přelévají do okolních zemí, ovlivňují obchodníky, cizince, kteří v zemi žijí, ovlivňují kvalitu života dětí, které za sebe rozhodovat nemohou. Přímá demokracie nemusí přinést demokracie více.

Voliči často pro stromy nevidí les

I proto by zásadní kroky měli činit kompetentní zástupci společnosti, kteří mají k dispozici poradce různých oborů, postupují udržitelně a racionálně. Ne že by politická rozhodnutí byla přehlídkou osvícenosti, systém zastupitelské demokracie však dokáže o něco více chránit lid před sebou samými. Referendum by se tudíž nemělo stát alibistickým nástrojem, který přenáší zodovědnost z rukou volených zástupců do rukou společnosti.

Referendum samozřejmě může být užitečné a prostor v moderních demokraciích si zaslouží — zejména v případě snah o zneužití politické moci ze strany zákonodárců. Umožní prosadit potřebnou legislativu navzdory chybějící podpoře parlamentu, obejde zákonodárce zdráhající se schválit změnu, která není v jejich zájmu nebo je nějak omezuje. Může zastavit plány silných ekonomických subjektů a lobby, když zákonodárci neslouží společnosti, ale ustupují těmto gigantům.

Neměli bychom nicméně rozhodovat o všem, jelikož nerozhodujeme jen o sobě. A příkladů referend, kdy voliči „přes stromy nevidí les“, není málo. S referendy (a jejich závazností) by se mělo nakládat velmi opatrně, pokud nechceme, aby se náš "„es“, ať je jím stát či svět, nestal bojištěm znesvářených ukřivděných skupin, neschopných koexistence a spolupráce.

    Diskuse
    JP
    October 5, 2016 v 16.17
    Referendum a vůle lidu
    Co se jmenovitě toho kolumbijského referenda týče, pak je ovšem nutno připomenout, že zde lid "neselhal" proto, že by se snad většinově připojil k špatnému rozhodnutí, to jest proti míru. Přesně naopak: ta "strana míru" se stala prakticky obětí své vlastní převahy. Krátce řečeno: o vlastním vítězství bylo přesvědčeno tolik zastánců dohody o smíření, že mnozí si vůbec nedali tu práci se k referendu dostavit. A pak to dopadlo, jak to dopadlo.

    Ale jinak je nutno dát autorce naprosto a bezvýhradně za pravdu. Nálady lidu jsou záležitost velice vrtkavá a velice iracionální, o "vůli lidu" mohou rozhodnout i takové záležitosti jako je počasí (za deštivého počasí se "přesto" k volbám vypraví spíše příznivci jedné strany nežli té náprotivné), atd.atd.

    Působí zde vlastně dva faktory: za prvé, referendum naprosto nemusí odpovídat skutečné vůli lidu (jako právě v daném případě).

    A za druhé je zde ten moment iracionality, manipulovatelnosti, ale docela dobře i vyložené zaostalosti či nemravnosti lidu - jako například v posledním maďarském hlasování o nepřijímání uprchlíků.

    Zkrátka: aťsi je to mnohým nemilé a nepohodlné, na nějakou "demokracii zdola" jako záruku dobra ve světě v žádném případě není možno se bezvýhradně a nekriticky spoléhat.

    A jak autorka také velice správně poukazuje: nejde o to, že by referendum jako takové nemělo být vůbec praktikováno. Ale jde o to, vždy mít velice pečlivě na paměti jak jeho pozitiva, tak i jeho rizika.
    October 5, 2016 v 21.19
    To je něco otřesného.
    Když není po našem, tak je vůle lidu "nedemokratická". Chcete, aby lidé konali tak, jak se vám to líbí? Tak běžte a přesvědčte je! Když to neumíte, je to váš problém, ne problém referend.
    PM
    October 5, 2016 v 23.04
    Nespolehlivý lid a jeho neschopnost čelit svůdným nabídkám
    Demokratické společnosti ve kterých je referendum rutinou, znají účinné mechanismy/způsoby jak napomoci dezorientovanému lidu.
    Referenda nabízejí mj. možnost úpravy emocionálního přetlaku .....bych řekl.
    JN
    October 6, 2016 v 1.43
    Takhle...
    Ono takové volby v zastupitelské demokracii také nemusí přinést "očekávatelné - ani žádoucí - výsledky". "Namísto rozumu či pudu sebezáchovy při nich také rozhodují emoce a krátkozraká vůle voličů." Takže ono je to prašť jako uhoď, přímá demokracie jako nepřímá.

    Tohoto zásadního a závažného nedostatku demokracie jsou si, jak se zdá, velmi dobře vědomi v Rusku a povedlo se jim ho tam skutečně velmi elegantně odstranit. A "referendum tam samozřejmě může být užitečné v případě snah o zneužití politické moci" - v takovém případě ho jistě Vladimír Putin vyhlásí a nebude váhat ani vteřinu.

    Ve svém demokratickém tápání se tedy poučme u našich bývalých přátel: Rusko budiž naším vzorem!
    JP
    October 6, 2016 v 14.01
    Ta nedůvěra vůči kompetentnosti lidu je ovšem i v zavedených demokraciích nejen přítomná, nýbrž dokonce i vysloveně institucionalizovaná.

    V naprosté většině demokracií totiž existuje dvoukomorový zákonodárný orgán - právě pro ten případ když se lid obecný svou volbou "sekne", aby zde byla ještě určitá protiváha (obě komory se volí pravidelně v různých časech a jiným modem).

    A dokonce - což obecnému vnímání naprosto uniká - dokonce i ta slavná dělba moci, která bývá tradičně vydávána za hlavní oporu demokracie, je ve skutečnosti opatřením nikoli pouze ne-demokratickým, nýbrž vysloveně anti-demokratickým: jejím účelem není nic jiného, nežli lid odstavit od r e á l n é h o výkonu státní moci tak dalece, jak jen možno.

    Takže lid, tento údajný "suverén" v demokratickém státě, nakonec opravdu nemá žádné větší možnosti svého uplatnění, nežli jednou za čtyři až pět let se dostavit k volebním urnám, a tam prostřednictvím několika k ř í ž k ů (!!) čas od času smět "vyjádřit svou vůli".
    PM
    October 6, 2016 v 14.52
    V nezavedených demokraciích zato řádí důvěra,
    takže od boha nesuverénní "suverén" smí v demokratickém státě čas od času "vyjádřit svou vůli".
    Což musí mít mnohdy katastrofální a dlouhodobě ireversibilní následky....bych si povzdechl.