Jak vyhořet v nejlepším z možných světů

Podle průzkumu čeká velkou část mladé generace brzké vyhoření. Potřebuje totiž nadějnější vizi budoucnosti než splátkový kalendář a také odvahu ji uskutečnit.

Má generace je generací svobody: sami si můžeme zvolit, kde vyhoříme. Způsob, jak si uhnat zaměstnaneckou depresi, je víceméně na nás. Na syndromu vyhoření můžeme makat jako dělňasové v montovně, manažeři v korporátu nebo – když už to musí být - jako humanitní pavědci v hospodě.

Podle nedávného průzkumu hrozí vyhoření dvěma pětinám mileniánů, tedy těm, kteří se narodili v osmdesátých a devadesátých letech a na přelomu tisíciletí teprve nabírali rozum plnoletých a nihilistickou hrůzu z existence dospělých.

Pracanti, kteří byli zvyklí tvrdě hákovat už na střední a vysoké škole, si své tempo chtějí udržet i v zaměstnání. V šoku pak zjišťují, že jim - po padesáti hodinách strávených každý týden v kanclu – začíná hrabat.

Nejvíce ohrožení jsou prý „právníci, manažeři, konzultanti“, tedy zaměstnání, o kterých nám na základce meldovali jako o těch nejlepších. Zapomínali, že jsme se narodili na pomezí Západu a Východu, že jsme přišli na svět v době přeměny ze sovětského satelitu na kolonii západních firem. Zapomněli, že naše volnost bude určena rodištěm: je to svoboda těkající mezi Amerikou a Maďarskem.

Odbouchnout se, nebo vyhořet? 
Těžko proto sdílet naivní radost z kapitalismu spolu s podnikatelskou a mediální elitou předchozí generace. Výhody devadesátkové privatizační diskotéky jsme prošišlali ve školce a zůstal nám jen kapitalistický realismus: předražené nájmy a prekarizované šudlení melouchů v korporátu. Práci, která nemá smysl, dělají lidé, kteří nedostanou pořádný plat. Dříve kapitalismus znamenal kupóny, pro nás znamená stravenky.

Pionýři tržních pořádků zkrátka zprivatizovali veřejné statky a ve jménu nejlepšího z možných světů sem dotáhli Home Credit, aby je svým dětem mohli prodat na dluh. Ve své podnikatelské utopii zkrátka zapomněli na takové přízemnosti jako jistota slušného výdělku, zkracování pracovní doby nebo příjemné bydlení pro všechny.

Práci, která nemá smysl, dělají lidé, kteří nedostanou pořádný plat. Ilustrace squarespace.com

Typický zástupce mé generace tak může studovat mezinárodní práva a ekonomii a ve volných chvílích pracovat v „kreativní firmě“ jako elév, protože na vyšší pozice hledají dvacátníka s třicetiletou praxí. Večery tráví v bytě na Jižáku, který si najímá se čtyřmi kamarády, aby dohromady splácali nájem, a plánuje alespoň studijní cestu do Anglie.

Tam bude celý půlrok doufat, že ho nezbijí jako příživníka z Východu. Mezitím na něj bude doma číhat exekuce poštvaná knihovnou za pozdě vracenou knihu o revoluci. Kolonie totiž požírá své vlastní děti.

„Tito mladí lidé zažívají frustraci z toho, že jsou jen drobní kšeftaři bez důstojného bydlení, a také z rozčarování, že nebyli schopní stát se velkými hrdiny kapitalismu.“ Takhle popisuje filosof Alain Badiou situaci mladých muslimů, ze které plyne jejich radikalizace. Od mizérie mé generace se ale liší snad jen tím, že my nemáme k dispozici ani to trapné pokušení věřit fašistické pohádce o celosvětovém chalífátu.

Jak ironicky shrnuje Roman Rops-Tůma: „O mladé muslimy je postaráno vrchovatě, ale kdo vydává radikalizační časopis na lesklém papíře, zacílený na mladé humanisty? Jak má svou samotu a vykořeněnost překonávat evropský měšťák, kterému jsou náboženské kecy leda pro srandu? A existuje i odlehčená varianta bez té směšné metafyziky?“

Je zkrátka nutné si přiznat, že kolem pětadvacátého roku života člověka většinou čeká ještě pár dekád a potřebuje nadějnější vizi budoucnosti než splátkový kalendář. A to platí pro muslimy z Molenbeeku, studenta politologie z Jinonic i závozníka z Valmezu.

Někdo by měl konečně obrátit džihádismus „z hlavy na nohy“: vyhodit ublíženou agresi a nabídnout představu smysluplného života. A také odvahu ji konkrétně a politicky uskutečnit. Znovu učinit z demokracie útočiště bezprizorních.

Jinak zůstaneme trčet ve slepé uličce, kde ani nejslavnější žblept devadesátých let nenachází odpověď. Je lepší shořet, nebo vyhasnout? Vyhasnout nelze, pracovní zápal to nedovolí, a nemáme ve jménu čeho zahořet.

Spojuje nás jen hrozba vyhoření a popel na splátky.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 6.Září 2016, 09:33:39

Ano, kapitalismus lidi učí, že být úspěšný je to jediné, co má smysl, a přitom drtivé většině lidí tu úspěšnost znemožňuje.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

Úterý, 6.Září 2016, 09:48:7

Pěkné, tak s tím něco uděláme :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.