Jak se žije po návratu mladým lidem, kteří v bezpečí západní demokratické společnosti okusili, jak chutná svoboda? To zjišťovala skupina britských dobrovolníků. Výsledky publikovali ve studii After Return uveřejněné v dubnu letošního roku.
Existují různé způsoby, jak se dostat do Evropy, přičemž ty legální zůstávají potřebným odepřeny. Nezvykle často proto do Evropy cestují děti bez doprovodu, úplně samy. Řada těchto dětí dosáhne v Británii na dočasnou mezinárodní ochranu. Mohou tak zůstat ve Spojeném království až do osmnácti let, velice často se jim podaří legální pobyt prodloužit a studovat na univerzitě.
Mnohým z nich však státním aparátem není umožněno v Anglii setrvat až do konce studií. Na prahu dospělosti tak opouštějí bezpečné prostředí, ve kterém vyrůstali. Školní výuka, zdravotní péče, odborná pomoc, dostupnost potravin a čisté vody, které byly v době dospívání samozřejmostí, jsou ty tam – zvláště pak v odlehlých částech Afghánistánu. Řada mladých lidí, kteří neúspěšně žádají o azyl, tak raději nadále nelegálně zůstávají v bezpečné zemi.
Mezinárodní bezdomovectví
Od roku 2007 bylo z Británie zpátky do Afghánistánu nedobrovolně vydáno dva tisíce osmnáct Afghánců, přičemž studie After Return je prvním pokusem o sledování reálných dopadů vyhoštění. Studie vznikala dlouhý rok a půl na základě 153 rozhovorů s pětadvaceti respondenty, kteří opustili studia na Západě, aby se nedobrovolně navrátili do země svého původu, Afghánistánu.
Přestože jako děti a teenageři absolvovali osamoceně náročnou cestu, aby se nelegálním způsobem dostali do Evropy, nebylo těžké si na bezpečí a bezstarostnost zvyknout. Všichni shodně uvádějí, že po návratu do Afghánistánu pozbyli pocit vnitřního klidu a bezpečí. Dvanáct lidí uvedlo nepříjemnou zkušenost s bezpečnostními opatřeními ihned po návratu, zejména s násilím ze strany afghánských represivních složek.
Od roku 2007 bylo z Velké Británie zpátky do Afghánistánu nedobrovolně vydáno dva tisíce osmnáct Afghánců. Repro DR
V Kábulu probíhá v průměru jeden bombový útok denně a v souvislosti s těmito sebevražednými útoky, které jsou samy o sobě nepředstavitelným ohrožením, dochází k celé řadě policejních zákroků, které jsou – ve vší snaze zajistit bezpečnost – razantní a nepřiměřeně násilné. Ve třech případech se lidé stali terčem útoku pro svůj pokus o získání azylu v Evropě, sedm se stalo terčem jen pro své stigma navrátilce.
Ve všech případech bez výjimky respondenti uvedli, že po návratu zažívají celou řadu těžkostí. Někteří zažili pohostinné přivítání přáteli i rodinou, u většiny bohužel byly sociální vazby trvale zpřetrhány a i ono rodinné zázemí navždy zmizelo. Sedmnáct z nich navázalo kontakt se svými rodinami, ovšem pouhých dvanáct má možnost s rodinou žít. Po dlouhých rocích, kdy žili na Západě, totiž mnohdy přišli o materiální zázemí.
Velmi často se stává, že doma již pro ně není místo, protože se k rodinám sestěhovali například prarodiče, sourozenci a podobně. Řada mladých se tak stále obrací na své přátele v Anglii, ať už jde o prosté rady nebo o finanční pomoc.
Z pětadvaceti respondentů, kteří v Anglii mnohdy studovali na univerzitě, pouze dvěma bylo umožněno pokračovat ve svých studiích. Pro většinu se stalo pokračování naprosto nemožným. V Afghánistánu navíc představuje problém zajištění vzdělávání, které by úrovní a zaměřením odpovídalo dosaženému vzdělání v Británii. Vrátí se domů, jenže není navazovat kde, ani na co. Afghánské úřady jsou velice neochotné co se uznávání dosaženého vzdělání v Evropě týče. Mnohdy se stává, že se mladí celé roky nacházejí v zemi svého původu bez nutného uznání diplomů.
Někteří z nich přišli o své rodiny a proto musejí pracovat, i kdyby jakákoliv možnost studia existovala. S prací to ovšem také není jednoduché a řada lidí se s vidinou výdělku stěhuje do větších měst. Devatenáct respondentů uvedlo, že je jejich situace natolik zoufalá, že zvažují opětovné opuštění země. Pouhých pět osob má příležitost pracovat nepřetržitě více než tři měsíce, deset pracuje nahodile na zakázkách, které netrvají déle než jediný den.
Pro člověka, který vyrostl v Evropě, je opravdu velice těžké si představit, že by se někdy mermomocí bránil návratu domů. Kdo by ale chtěl žít v Zemi nikoho?
Afghánistán, země nikoho
Od roku 2007 bylo z Velké Británie zpátky do Afghánistánu nedobrovolně vydáno dva tisíce osmnáct Afghánců. Nucený návrat do prostředí, z něhož byli v dětství vykořeněni, provází chudoba, hrozba násilí a celkově tristní sociální situace.
