Moje první vysvědčení

Škola bývá nudná a otravná. Fatima Rahimi o ní píše z pohledu člověka, který i její zápory chápal jako privilegium. V Afghánistánu bylo totiž vzdělávání dívek zakázáno Tálibánem a své první vysvědčení tak dostala až v České republice.

Psal se rok 2002. Po zhruba ročním pobytu v různých uprchlických zařízeních v České republice jsem měla poprvé dostat vysvědčení. Událost, která pro moje spolužáky znamenala pouze konec pololetí, byla pro mě neuvěřitelným okamžikem.

Školu v České republice jsem začala šestou třídou, přestože v Afghánistánu jsem žádnou vzdělávací instituci nenavštěvovala. Tálibán totiž v roce 1998 zavřel všechny školy, a to včetně univerzit. Jejich nemilosrdný režim dívkám zakázal jakékoliv vzdělání a to málo, co jsem uměla, mě naučil můj vlastní táta.

Po přibližně měsíčním kurzu psaní latinkou (v Afghánistánu se běžně používá arabské písmo) jsem začala chodit na základní školu v jedné vesnici u Brna, kde bylo také pobytové středisko pro žadatele o azyl. Navštěvovala jsem dívčí třídu. Nebyla to však žádná speciálně vytvořená třída pro mladé dívky z muslimských zemí, jak by se mohlo zdát. Malý počet chlapců a velký počet dívek způsobilo to, že škola musela vytvořit tři třídy, dvě smíšené a jednu dívčí. Do třídy se mnou chodily další dvě dívky z uprchlického tábora.

Škola jako privilegium

První půl rok ve škole byl velmi krutým obdobím. Živě si pamatují, jak jsem v hodině dějepisu sebevědomě poslouchala učitelku vyprávět o Indiánech a celou dobu jsem se domnívala, že nám vykládá historii Indie.

Když se nás na konci hodiny vyptávala na kontrolní otázky, chtěla, abychom konkrétní místa označovali na mapě, ve chvíli, kdy jsem prstem chtěla ukázat na jižní Asii a učitelka naznačovala, že tam opravdu ne, jsem teprve pochopila, že nepřednášela o druhém nejlidnatějším státě světa, nýbrž o událostech, co se odehrávaly na druhé straně polokoule.

Spolužačky se snažily se mnou komunikovat a vysvětlovat mi probranou látku, vzápětí však zjistily, že moje čeština je velmi slabá a vzdaly to. Na jejich otázky jsem totiž reagovala pouze slovy „ano“ a „ne“, přičemž jsem se většinou netrefila.

Třídní učitelka byla milá matematikářka s malým dolíčkem na levé tváří. Jako jedna z mála kantorů si zapamatovala správně moje jméno.

Jako dítě v Afghánistánu jsem si vždy představovala, jak ráno vstávám, beru aktovku a mířím do školy. Člověk zkrátka touží po tom, co nemá nebo nemůže mít. Foto itiswhatitiscolumn.com

Možná proto jsem byla ráda, že zrovna ona nám bude rozdávat vysvědčení a že až bude číst a vyvolávat moje jméno a já budu muset jít s prázdnýma rukama (ostatní děti pro ní měly kytice), tak nebude koktat a budu to opravdu já a ne Fátima Ranihi, jak mi často říkávali.

Vzdělání je základní lidskou ctností a znamení svobody. Vysvědčení pro mě znamenalo potvrzení, že mohu studovat, že jsem svobodná a moje snaha se něco naučit nebyla zbytečná. Jak říká perský básník, autor Knihy králů, Firdausí: „Zdrojem síly je poznání, vzděláváním omládne i srdce starce.“

Pro někoho byla docházka víceméně ztrátou drahocenného času, který by prý uměli mnohem lépe využít. Pro mě však byla škola vášní.

Jako dítě v Afghánistánu jsem si vždy představovala, jak ráno vstávám, beru aktovku a mířím do školy. Člověk většinou totiž touží po tom, co nemá nebo nemůže mít.

Vlivem neustálých válek a nepokojů je dnes v Afghánistánu zhruba sedmašedesát procent obyvatel negramotných, přičemž u žen se předpokládá mnohem vyšší procento než u mužů. Ani dnes ženy na venkově nemají možnost studovat. Školy jsou daleko nebo nejsou vůbec, a dokonce se najdou i rodiny, které svým dcerám nedovolí do nich docházet.

Čím dál tím více si uvědomuji, že možnost vzdělávat se není samozřejmost, ale privilegium. Jsem za ni vděčná a děkuji za ni.

Všem, kteří v poslední červnový den obdrželi vysvědčení, bych ráda vzkázala, ať si školy přese všechny nepříjemnosti s ní spojené přece jen váží. Váží si toho, že máme možnost studovat a máme možnost si vybrat, jakou školu studovat. Na světě žijí miliony dětí a mladých, kteří by se rádi trápili s ranním vstáváním, mořili se při psaní úkolů a usínali při učení na zkoušky. Ale nemohou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.