Prázdniny skončily. Po školních chodbách je opět slyšet křik dětí, po tabulích tancuje křída v rytmu výuky. Žáci se v lavicích pohupují a nervózně čekají na příchod učitele. 

Do školy v České republice jsem nastoupila roku 2001 po téměř měsíčním kurzu českého jazyka, kde jsme se učili hlavně psaní latinkou. Když jsem vstoupila do nové třídy, spolužáci zvědavě pokukovali, otáčeli se a šeptali si. Stála jsem u dveří a vyděšeně jsem pozorovala, co se ve třídě odehrává.

Po chvíli na mě učitelka ukázala a něco řekla: nabízela mi, abych se představila. Nesrozumitelnou češtinou jsem pronesla několik slov, přičemž jsem způsobila velký rozruch a hlavně výbuch smíchu. Svůj projev jsem totiž okořenila pozdravem „Ahoj, vole!“, který jsem se naučila během první jízdy vlakem do Brna. Nechápavě jsem se dívala na spolužáky a neměla tušení, proč se chechtají. Vždyť jsem je pouze slušně pozdravila, říkala jsem si. 

V šesté třídě, do které jsem nastoupila, byly převážně dívky. Chodívaly za mnou a zkoušely se mnou komunikovat. Po chvíli to však vzdaly. Zjistily, že jim nerozumím a odpovídám pouze jedním slovem: „ano“ nebo „ne“, přičemž se většinou netrefuji správně.