Prezident Zeman opět vyvolal rozruch, tentokrát výroky týkajícími se inkluzivního vzdělávání. A jak už je u nás zvykem, následuje dosti vášnivá debata, která však bohužel k podstatě problému příliš nesměřuje.

Životním krédem Miloše Zemana je, podle jeho vlastních slov, následující dvojverší z Goethova Fausta: jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. Vytrženo z kontextu (Faust tyto verše pronáší ve chvíli, kdy Mefisto realizuje jeho budovatelské dí-lo i za cenu násilí — viz esej Karla Kosíka Faust-stavitel), ztělesňuje mj. v 19. století vzniklý sociální darwinismus, který u nás v posledních dvou desetiletích mimořádně ožil a posílil své pozice i ve školství, kde navíc padá na úrodnou půdu vžité tradice.

Výstižně to dokumentuje Kateřina Eliášová v Lidových novinách 17. ledna. V článku V naší škole nestrádají zdraví ani postižení napsala: „Věřím, že chodit do školy třeba se Stephenem Hawkingem bylo pro některé jeho spolužáky stresující. Ono není příjemné, když vám to ve vašem oboru natře chlap, který se sám ani nenají.“

Bohužel naše školství je stresující až příliš a mnohým žákům to vydatně „natírá“. Velice záhy je začne dělit na úspěšné (vítěze) a neúspěšné (poražené), a to podle úzce vymezených kritérií, která jen zčásti charakterizují jejich osobnost.

Proměněni v „lidské zdroje“, jsou nuceni zaměřit se ve škole pouze na to, co údajně požaduje trh práce, dnes navíc značně vrtkavý. Ti méně úspěšní stávají se i lidsky méněcennými, neboť na tomto trhu jsme všichni zbožím. Mezi nimi a úspěšnými se pak otevírá hluboký příkop vzájemného neporozumění a nevraživosti. Postiženi jsou tak vlastně všichni.

Miloš Zeman rád opěvuje úspěšné, sociální darwinismus mu v tomto smyslu vůbec není cizí. Přesto projevil soucit s určitou skupinou mladých lidí, kteří se podle jeho názoru v tomto systému necítí dobře. Poněkud paradoxně to pak schytal i od těch, kteří mají stejnou životní filozofii jako on a kteří celkově nevlídnou podobu našeho školství chtějí napravovat dalším utahováním šroubů a ještě rafinovanějšími selektivními metodami.

V těchto záměrech jim tak trochu překáží učitel, je totiž „jen“ člověk, a proto má i vlastnosti, které neúprosný systém narušují. Jeho kompetence jsou tudíž eliminovány plošnými testy, jsou mu ordinovány přesné instrukce ke zkoušení atd.

Pozoruhodné je v této souvislosti už samotné tradiční klasifikační názvosloví. Hovoříme-li o člověku, hodnotíme jeho lidství adjektivem dobrý (Božena Němcová by zcela jistě nenazvala svou prózu Výborný člověk či Průměrný člověk). Z hlediska školní klasifikace však stupněm „dobrý“ označujeme žáka průměrného, kterého nelze ani pochválit, neboť je horší než ten, jenž má prospěch „chvalitebný“. Hodnocení dobrý se vztahuje k úplnosti lidství, kdežto výborný se týká vždy jen jeho části (výborný sportovec, odborník apod.).

Komeniánská pedagogika se snažila tento rozpor překlenout, dobrý člověk se bude přece snažit být současně i výborným odborníkem, což opačně, jak dosvědčuje historie, zdaleka neplatí. V našich školách je však hlavní důraz kladen na instrumentální rozum, být dobrým člověkem je cosi druhořadého. Komenského dílna lidskosti se stále více proměňuje v dílnu odlidštění (Milan Machovec).

Bylo by naivní usilovat o rychlý a radikální převrat v současné podobě vzdělávání. Na to je až příliš zakořeněná a samozřejmá. Snad by se ale mohlo začít vážně přemýšlet o tom, zda je vůbec možné vzdělávat ve třídách s dnes obvyklým počtem žáků. Mohou moderní pomůcky kompenzovat absenci živého dialogu?