Deficit nebo potenciál, aneb není školka jako školka

Saša Uhlová zprostředkovává zkušenosti své kamarádky se školkou ve Finsku a následný kontrast po návratu do České republiky. Ve finské školce byly děti výborně pedagogicky vedené a rozvíjené.

A jak bylo ve školce? Ptala jsem se kamarádky, která se před nedávnem vrátila z několikaměsíčního pobytu ve Finsku, kde byla se svou čtyřletou dcerou. Záleží jak kde, odpověděla mi pod dojmem návratu do Prahy a čerstvých zkušeností z české školky. Zajímá mě to Finsko, říkám jí. „Ve Finsku to bylo super," odpověděla a vyprávěla o školce, kde bylo dvacet dětí na pět pedagogů. Byla to bilingvní finsko–anglická školka, den začínal snídaní, takže děti přijížděly a připojovaly se k jídlu, a přitom samotná snídaně již byla lekcí angličtiny.

Děti byly výborně pedagogicky vedené a rozvíjené, nehrálo roli, že dcera mé kamarádky z počátku nehovořila ani jedním jazykem. Každý den za každého počasí chodily děti dvakrát denně na delší procházku, takže holčička byla celou dobu zdravá a ve výborné fyzické kondici. Ale nejlepší bylo, že její dceru každý den za něco pochválili.

„Byla jsem z České republiky zvyklá bát se, co zase uslyším, co opět provedla, jak neposlouchala učitelky, ale když jsem tam pro ni přišla, říkali: ona je tak aktivní oproti jiným dětem, jak je samostatná a kreativní a nezávislá! Každý den něco pěkného," popisuje kamarádka ráj na zemi.

Nebyla to žádná alternativní, nebo snobská školka, byla to obyčejná školka z předměstí. Když tam kamarádka dceru dávala, poprosily ji učitelky, aby jim napsala foneticky patnáct základních vět v češtině a všechny učitelky se je naučily. Zanedlouho už čtyřletá holčička brebentila spokojeně anglicky a rozuměla finsky.

Při odjezdu napsali ze školky hodnocení, aby v další vzdělávací instituci věděli, jaké má dítě dovednosti a jak s ním nejlépe pedagogicky pracovat. To obsahovalo vedle pozitivních charakteristik i body, které je třeba u malé dívky rozvíjet. Ovšem způsob, kterým to formulovali, byl opět zaměřený na potenciál dítěte (kde by co šlo rozvíjet) a nikoliv na deficit, tedy jako výčet problémů. Holčička svou školku milovala, i její máma byla šťastná, že ji nechává v místě, kde je tak spokojená a kde ji mají rádi.


„Máme tu dvacet osm dětí, kdybych si u všech měla pamatovat, jak jim mám říkat, musela bych se z toho zbláznit.“ Foto Lubos237, Wikimedia Commons

A pak přišel návrat do České republiky a vstup do nové školky. Matku s dcerou zde přivítala učitelka s pětatřicetiletou praxí, která hned poznala, že se jedná o problémové dítě a začala už druhý den mluvit o tom, že má poruchy chování a že se nedokáže koncentrovat. Zprávu z finské školky vidět v té české nechtěli („To my nepotřebujeme. Na co by nám byla?“), stejně byla anglicky.

Paní učitelka se bránila i tomu, aby se dívka zúčastnila vánoční besídky, protože se prý nestihne naučit básničky. Když jí matka oponovala, že paměť má výbornou, a že se s ní básničky doučí, odvětila: vždyť se špatně soustředí, to já poznám (dělá to už dlouho, pozná zřejmě všechno).

Na prosbu, aby dítě oslovovala zdrobnělinou místo strohou oficiální podobou jména (Anička místo Anna), reagovala odmítavě: „Máme tu dvacet osm dětí, kdybych si u všech měla pamatovat, jak jim mám říkat, musela bych se z toho zbláznit.“

K dobru nové paní učitelky můžeme připsat, že se po dvou dnech divila, když se holčička básničky rychle naučila, ale celkový pohled se nezměnil, dítě problémové zůstává a kamarádka pomýšlí na to, že najde školku jinou.

Připomnělo mi to můj vlastní zápis do školky před pěti lety. Potřebovala jsem tehdy zapsat dvě děti, jedno čtyřleté a druhé v předškolním věku. Přišla jsem do vytipované školky a paní ředitelka si se mnou chvíli povídala. Moji synové si mezitím hráli venku, lezli po zídce.

Vyšla jsem s paní ředitelkou po chvíli ven a ona se na moje syny podívala a řekla: Jsou hyperaktivní, že jo? To já poznám. Ač se mě to dotklo, snažila jsem se jí vysvětlit, že jsou sice živější, ale že dokáží celé hodiny poslouchat v klidu moje čtení, nebo vyprávění, takže hyperaktivní asi nebudou. Nakonec jsem zvolila školku jinou a dobře jsem udělala. Přesto, že jsme do ní dojížděli.

S bolestí se dívám na průvody dětí ze školek na ulici, když na ně paní učitelky hrubě křičí a nadávají jim. Nebo je dokonce plácnou přes zadek, táhnou neurvale za ruku… Není to žádná výjimka, vídávám to celkem často a říkám si, co se asi děje za zdmi školek, když si takové chování vůči dětem dovolí na ulici.

Také si kladu otázku, zda jsou relativně větší pozitivní změny v základních školách způsobené tím, že tam chodí děti, které už doma umějí říct, když se k nim někdo chová nepatřičně, nebo zda je to hlavně tím, že školek je na rozdíl od škol tak zoufale málo.

Pedagogika potenciálu, kterou praktikují ve finských školkách, a samozřejmě i v některých českých, snižuje stres všech zúčastněných: dětí, rodičů, ale i samotných pedagogů. Kde přesně vězí zakopaný pes, že se v naší zemi reformovat školky příliš nedaří, netuším. Ale moc mě to zajímá, ostatně letos bych ráda zapsala další dítě do školky…

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 16.Prosince 2014, 13:13:35

Zajímalo by mě, zda se ve školkách ještě i dnes jí plátky oloupaného citrónu válené v hromadě moučkového cukru, jak to bylo za nás... pamatuju si, že jsme si nemohli po tom jít umýt ruce, abychom nenarušili denní režim...

... a ještě: musí se ve Finsku taky po obědě spát?

Aaaprofil

Saša Uhlová - Redaktorka a reportérka DR, Praha 3

spaní Úterý, 16.Prosince 2014, 14:46:37

To je velký problém a důvod, proč jsem děti nikdy nenechávala odpoledne ve školce, protože už dávno nespaly. V případě Aničky (což není její jméno, ale pracovně je to dívka z článku), která už po obědě taky nespí, to bylo ve Finsku tak, že si lehla s ostatními dětmi a bylo domluvené, že bude asi patnáct minut ležet, dokud ostatní děti neusnou. Pokud do té doby sama neusnula, pak mohla jít vedle a hrát si, dokud se ostatní děti nevzbudily.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Úterý, 16.Prosince 2014, 15:12:8

@Petr Jedlička: Když jsem chodila do školky já (druhá polovina devadesátých let), měli jsme místo citrónu grep. V moučkovém cukru byl ovšem taktéž vyválen. Jinak záchody byly smíšené a chyběly tam dveře.

Taky mám neblahé vzpomínky na pedagogický sbor, který nás málokdy pochválil, ale zato často kritizoval, museli jsme nuceně odpoledne ležet v posteli a mým rodičům řekli, že sice znám spoustu věcí ze zeměpisu a dějepisu, ale neumím kreslit, tak ať mě to naučí. Měla jsem za to, že učit kreslení má školka... Tehdejší ředitelka už odešla do důchodu, ale učitelka z oné doby tam nejspíš pořád učí. Jestli se něco dalšího změnilo, to už netuším.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

jsou školy a školky vůbec pro děti? Úterý, 16.Prosince 2014, 15:35:22

Situacie na českých školkách je taková, jakou stát po nich chce - dodržovat mnoho norem, dokonce nedávno přitvrdil ve výstupech dětí takzvané KOV, asi někdo chce děti v MŠ "ukovat". Je mnoho úžasných školek a učitelů, jenže už pá let jsme na cestě zpátky do "normalizační" školky. Těžko se rozvíjí zajímavé alternativní metody práce s dětmi, když zakázka státu jsou normy a "konkretizované" výstupy.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 16.Prosince 2014, 16:54:15

:-) díky za info

Já tedy musím na druhou stranu říci, že citron v cukru a nucené spaní "po o" jsou jedniné nepříjemné vzpomínky, které na školku mám... a to jsem chodil ještě do socialistické. Naopak velice v dobrém si vzpomínám, že jak jsme museli při hraní zapojovat fantazii, neboť hlavními hračkami byly klacíky a velká hromada písku ideální na budování tunelů. Ani o vychovatelkách nemohu říct špatné slovo, ale je fakt, že působili spíše jako jen dozor

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Svoboda není anarchie ani ve školce Úterý, 16.Prosince 2014, 20:09:43

Přijďte se podívat do naší školky v Ratajích, na kterou jsme hrdi. Děti chodí ven taky dvakrát denně, jako v té finské, a nemusíme cestovat.

Když se chvíli bavím s paní učitelkou, moje děti na mě v klidu počkají, mohou dát najevo mrzutost, ale nenechám je lozit po zídkách. Tomu se asi říká individuální výchovný přístup, který tu kvete stejně jako ve Finsku. Myslím, že je třeba prospěšné, aby děti byly zvyklé být zticha, když chvíli mluví dospělí. Nemyslím, že je to poškodí na celý život, spíš naopak. Hodně dětí k tomu není vedeno.

Pokud by byla svoboda ve spaní po obědě, doplatí na to děti, které spát po obědě chtějí a ke zdravému vývoji potřebují. Svoboda spát po obědě znamená nespat po obědě. Moje mladší dcera po obědě spává. Moje starší dcera někdy ano, někdy ne, ale pokud si neodpočine, je večer značně přetažená. Svoboda není anarchie, děti potřebují pravidla a hranice, nejen vřelý vztah. Rozumný režim není fuj.

Pan Chaluš si možná myslí, že školky nejsou pro děti. Proto zrušme ty nehumánní a děti poškozující instituce!

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 16.Prosince 2014, 20:59:18

tak netřeba to myslím hrotit, ten finský způsob (15 na posteli kvůli klidu ostatních, a když neusne, může si jít pak hrát) mi přijde jako rozumný kompromis. Pamatuju si, že jsem za dva roky školkové docházky usnul po poledni jen jednou

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Úterý, 16.Prosince 2014, 21:07:48

Nejsem si jistý, že pravidlo "když neusne, tak si může jít hrát" je nějaký kompromis. Spíš je to motivační opatření pro všechny děti, aby po obědě nespaly a neodpočívaly.

Jako rozumný kompromis mi přijde přirozené zklidnění pohádkou, můžeš spát, ale nemusíš, je však dobré po obědě chvíli ležet a odpočinout si. Hrát se bude až potom.

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 17.Prosince 2014, 12:35:20

Dcera od známé se vdala za Rakušana. Její vnuk teď chodí týden do rakouské školky a týden do české.
Zatímco v rakouské to funguje na principu - teta na hlídání - českou si nemohou vynachválit. Kvalitní práce s dětmi, neustálé učení se nového. Vnouček chodí ro rakouské školky nerad a velmi se vždy už těší, až půjde do české.
Také srovnání.

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

Normalizační školka? Čtvrtek, 18.Prosince 2014, 16:11:55

No nevím, mám obavu, že se tady trochu směšují některé pojmy. Tak jako ve všech oblastech lidské činnosti i ve školce to vždy záleží na lidech, kteří v té školce pracují a tvoří její charakter. Jsem už poměrně v letech, takže jsem zažila na vlastní kůži školku hluboce totalitní - nicméně jsem se tam leccos naučila, hodně jsme toho vůbec neřešili (otevřené záchody), ale určitě to není něco, na co vzpomínám jen s velkým mrazením a hrůzou. Osobně si myslím, že děti mají být co nejvíc se svou rodinou (sama jsem to nedělala a dodnes to považuju za největší chybu, jaké jsme se v životě dopustila). Místo toho jsem utíkala do práce, abych o ni nepřišla, cenila jsem si postupu ve své vlastní kariéře, takže jsem na svoje děti vlastně ani neměla čas. Jak hloupí jsme my rodiče, tak hloupé budou i školky pro děti (a školy). Já tedy jako matka byla hloupá docela hodně. Možná to začíná už u hodnot, jaké řídí náš život. Obávám se, že za těmi finskými (školkami) budeme dobíhat ještě hodně dlouho.

Aaaprofil

Saša Uhlová - Redaktorka a reportérka DR, Praha 3

Zídka :) Pátek, 19.Prosince 2014, 00:43:39

Pane Ungre, já jsem hodně drsný rodič, vychovávám čtyři kluky, ale proč by proboha nemohli lézt po zídce? Od čeho zídky jsou než aby se po nich lezlo? ;-)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Hyperakivita je když Pátek, 19.Prosince 2014, 08:11:20

Hyperaktivita, celým názvem porucha aktivity a pozornosti, je odborný název pro to, když dítě dělá, co nemá (hyperaktivita) a nedělá, co má (porucha pozornosti).

Když děti paní Uhlové lezou po zídce, tak nejsou hyperaktivní, protože si jejich matka nemyslí, že by po ní lézt neměly. Kdyby lezly po zídce děti pana Ungera, tak by to bylo zlobení, které lze případně trochu omluvit tím, že jsou hyperaktivní.

Dnes se za hyperaktivní označuje strašné množství dětí a já to považuji za dost nešťastné, protože se tím patologizují běžné rozdíly mezi dětmi a pomíjí vztahový kontext. Navíc si lidé myslí, že to pojmenování něco vysvětluje. Ale moderní psychiatrické diagnozy (podle ICD10 nebo DSM4) jsou většinou čistě popisné, není v nich obsažena žádná hypotéza o příčině.

Vysvětlovat to, že dítě leze po zídce (nebo dělá něco daleko horšího) tím, že je hyperaktivní je vysvětlení toho druhu jako u toho příslovečného Molierova lékaře, který vysvětluje uspávácí účinek opia tím, že je v něm "vis dormitiva" (uspávací síla).


Aaaprofil

Saša Uhlová - Redaktorka a reportérka DR, Praha 3

hyperaktivita + věk učitelů Pátek, 19.Prosince 2014, 10:19:12

K té hyperaktivitě. Asi se to nadužívá, nicméně viděla jsem i děti, které se opravdu nezastavily a jejich maminky jsem moc litovala, protože je to těžké. Moje děti se sice občas taky nezastaví, ale od malička byly, jak jsem psala, schopné poslouchat celé hodiny, u toho seděly, nebo ležely a byly šťastné, že čtu, nebo vyprávím. Takže v každé situaci (i třeba delší cestě autobusem, vlakem) existoval způsob, jak je spolehlivě uklidnit. Za což jsem vděčná.

A ještě bych chtěla dodat, což jsem v článku možná nešťastně formulovala, že si vůbec nemyslím, že by mladší učitelky byly lepší než starší. U popisované učitelky mi připadala zvláštní argumentace dlouholetou praxí ve chvíli, kdy nad něčím nechtěla přemýšlet, nebo se tím zabývat. Z mé vlastní zkušenosti věk nehraje žádnou roli. Jsou pedagogové, kteří vyhoří, jiní zas díky praxi nasbírají zkušenosti. Zažila jsem báječné učitelky jako mladé, tak starší, tak i ty méně báječné bez ohledu na věk.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka plotů Pátek, 19.Prosince 2014, 13:10:29

V dobách svého dětství jsme s bratrem při našich návštěvách u babičky na venkově volili vždycky tu nejkratší cestu, především na sousedící školní hřiště - totiž přes plot.

Ale: to byl n á š plot; a v žádném případě by nám nepřišlo na mysl, lézt přes ploty cizí.

To školní hřiště - rozsáhlá travnatá plocha - byla v oné vesnici považována do značné míry za společný majetek (alespoň námi dětmi), a lezení přes její plot tedy nebylo považováno za zasahování do něčích cizích práv. Je ovšem značně sporné, zda je takovýto náhled možno aplikovat i na lezení po zídce školky, obzvláště když je tu člověk na první návštěvě.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Paní Uhlové Pátek, 19.Prosince 2014, 14:47:22

Ta diagnoza se nadužívá se strašně. Samozřejmě jsou děti, které jsou velmi neklidné a nesoustředěné pořád bez ohledu na situaci, přičina není známa nebo je pravdpodobně biologická, tam je ta diagnoza na místě. Jenomže když má leckterá učitelka ve třídě třeba čtvrtinu dětí, které mají na hyperaktivitu papír tak už to dohromady nic neznamená.

Kromě toho se ovšem o hyperaktivitě mluví u dětí, které jsou neklidné nebo agresivní z nějakého srozumitelného vztahového důvodu, jsou deprivované, trpí depresivní poruchou chování a další. Třeba chodí do české školky a umí jenom rusky. Když už diagnostikovat, tak správně, ne tak, že se na dítě podívám a vidím, že je hyperaktivní. Takle snadno se to nepozná.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 19.Prosince 2014, 15:15:34

To rusky mluvící dítě je skutečný příklad. Jeho rodiče se přistěhovali to té naší skvělé země, kde jsou podle nich bezpečné ulice, naprostá svoboda, zdvořilá policie, čistý vzduch, všem dostupná špičková zdravotní péče. Štastní tady ale nebyli, strašně se hádali a stýskalo se jim po širší rodině v Moskvě. Navíc ještě si na jejich syna hodně stěžovali ve školce, že se pere s druhými dětmi. Vysvětleno to bylo diagnozou hyperaktivita. Ani rodiče ani učitelky nenapadlo, že má konflikty, protože se s dětmi nedomluví a často neví, co po něm učitelky chtějí. Toho kluka jsem nikdy neviděl, v péči jsem měl jen rodiče. Nicméně, když se rodiče usmířili a chlapec naučil česky, tak už prý hyperaktivní nebyl.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.