Hřích naší doby

Křesťanské Desatero poskytuje věřícím základní morální orientaci. Zároveň ale tato obecná pravdila mohou být snadno překroucena k pokrytecké obhajobě téměř jakékoli činnosti.

Stalo se nějaký čas po listopadovém převratu, že se v pražské Sportovní hale začal hrát světoznámý muzikál „Jesus Christ Superstar“. Starý, a přece znovu a znovu uchvacující příběh o tom, který přišel, aby přinesl novou mravní pravdu do světa lidí, ale těmito lidmi byl odmítnut a poslán na smrt.

Příběh zahraný a zazpívaný předními českými zpěváky, s plným nasazením a vnitřním zaujetím, s tak hlubokou přesvědčivostí, že se zcela ztratil předěl mezi prostorem hraným a mezi prostorem diváckým. Divák sám se stal aktérem dění.

A v niterném souznění s představiteli postav biblického příběhu se stal účastníkem zápasu pravé, žité mravnosti proti prázdnému formalismu zkostnatělých strážců zmrtvělé litery starého zákona. Ve strhujícím finále se pak snad všech přítomných zmocnil euforický pocit, že v tuto chvíli dobro definitivně zvítězilo nad zlem, mamonem a falší.

Stalo se pak nějaký čas poté, že došlo v zemi k parlamentním volbám. A byly to volby klíčové, které po celou řadu dalších desetiletí vtiskly charakter celému státu i společnosti. A nyní došlo k tomu, že ti samí zpěváci a herci, kteří předtím s tak uchvacujícím zaujetím a přesvědčivostí hráli své role v onom příběhu vítězství pravé mravnosti nad lidskou omezeností, přízemností a lačností – tak ti teď ve své naprosté většině své hlasy dávali právě té straně, která zcela zjevně a programaticky hlásala hodnoty osobního egoismu a nadvlády peněz!

Té straně, která pak touto svou materialistickou přízemností na cestu mamonu svedla celou společnost, a která své mravně devastující dílo ukončila až tehdy, když se zkorumpovala natolik, že už i v časech takto pokleslé morálky se to stalo nadále neúnosným.

Kdo jiný než občan?
Co se to tady vlastně stalo? Jak je to vůbec možné, že ti samí, kteří s takovým vnitřním zaujetím nejen hrají, ale zároveň prožívají příběh o střetu pravé mravnosti s lidskou přízemností, se náhle v reálném životě téměř do jednoho přikloní na stranu právě té přízemnosti, mamonu a čistě osobního prospěchářství?

Snad by mohli namítnout, že oni přece nevěděli, nemohli si představit, kam to všechno jednou povede. Že ta strana které dávali své hlasy, že ta přece tehdy hlásala tak ušlechtilé hodnoty jako je svoboda, volnost, národní prosperita.

Jenže: kdo vlastně měl tenkrát povinnost vědět? Kdo byl povinen prohlédnout ten klam politického a ideologického vábení? Kdo jiný, nežli člověk-občan sám má základní povinnost prohlédnout klam a faleš, kdo má povinnost oddělit zrno od plev? Na koho druhého chceme svádět svá vlastní selhání?

Buďto všichni ti zpěváčci ve skutečnosti sami vyznávají hodnoty osobního prospěchářství a mamonu, a pak to jejich vystoupení – snad s výjimkou Jidáše – v onom biblickém příběhu bylo jejich vlastním klamem vůči publiku. Anebo si ale skutečně přejí vítězství pravé mravnosti, jak ji hlásal Kristus, ale pak naprosto selhali tam, kde sami měli alespoň nepatrným činem k tomuto vítězství pravého dobra přispět. Ve světě skutečném, nikoli pouze hraném.

Jenže – právě tady se dostáváme na samé hranice Desatera. Respektive jakékoli morálky, která má své zakotvení pouze ve víře. Neboť: jak by se vlastně do nějakého takového Desatera mohl vejít třeba příkaz: „Nebudeš svůj hlas dávat žádnému veřejně činnému aktérovi, který hlásá hodnoty individualismu, a tedy přinejmenším latentně egoismu!“ Anebo dokonce příkaz: „Nežli svým hlasem podpoříš jakéhokoli veřejného činitele, rozpoznej napřed všechny skryté motivy jeho jednání!“ Anebo prostě příkaz: „Nenecháš se svést demagogem!“

Česká verze slavného muzikálu Jesus Christ Superstar procítěně přinesla poselství o mravní pravdě. Později ansámbl podpořil politiku, která tuto morálku odmítala. Repro DR

Ten zcela zásadní rozdíl leží v tom, že mravní příkazy podložené náboženskou vírou se zcela principiálně mohou týkat jenom těch nejzákladnějších záležitostí dobra a zla. Nezabiješ! Nepokradeš! To jsou příkazy, to jsou skutky, které jsou naprosto jasné každému, a jedná se tu o jediné, aby tyto fundamentální mravní příkazy byly plněny. Zatímco moderní svět je nesrovnatelně komplexnější a komplikovanější a hranice mezi dobrem a zlem je mnohdy velice klikatá a nejasná.

A tak může třeba česká europoslankyně za KDU-ČSL na zasedání evropského parlamentu s křesťanským křížkem na krku a bez jakýchkoli sebepochybností pronést řeč, která dovedně do zdánlivě humanistické formy zabalenými slovy fakticky nepožaduje nic jiného, nežli všem uprchlíkům před válkou odepřít na území Evropy jakoukoli pomoc. A přitom tato dáma mezi svým křížkem křesťanského milosrdenství a svými slovy – jakékoli skutky milosrdenství zavrhujícími zřejmě nevidí sebemenší rozpor!

Neboť právě v tomto složitém moderním světě, kde je vždycky ve hře celá řada různých sil a faktorů navzájem si protiřečících a navzájem se potírajících, je vždy velice snadné nalézt něco, co se zrovna hodí do vlastního osobního či ideologického přesvědčení.

Mnohost moderního světa
V konfrontaci s tímto moderním světem různoběžných procesů, motivů a sil selhává křesťanské Desatero. Neboť s jeho příkazy v zádech je možno zaujmout postoj ve prospěch přijímání uprchlíků stejně jako postoj proti nim. Je stejně tak možno obhajovat letecké bombardování v krizových regionech, jako být striktně proti němu. Jednou větou: Desatero nám už nemůže dát žádnou dostatečnou orientaci v tom, co vlastně vůbec je dobro, a co ne. Dnešní komplikovaný svět už přerostl dosah možností působnosti jasných a jednoznačných nakázání Desatera.

Vraťme se zpět k samotnému Ježíšovi. Co bylo vlastně tím jedinečně novým v jeho postoji k mravnímu zákonu obsaženém a kodifikovaném ve starém judaistickém Desateru? Ježíš přece samotné Desatero nezavrhoval. Naopak, zcela jednoznačně i on na něm stavěl. V čem tedy spočíval ten zásadní rozdíl?

To, co Ježíš kladl za největší vinu svým současníkům, nebylo to, že by nedodržovali Desatero, nýbrž jejich pokrytectví v plnění Desatera.

On jim říkal: ano, vy navenek plníte nařízenou literu Desatera, ale vaše mysl je nečistá. Vy konáte ty či ony skutky, protože jsou předepsané, ale za těmito skutky nestojí vaše srdce.

Tohle a právě tohle bylo tím rozhodujícím obratem, který Ježíš přinesl do tehdejšího chápání mravnosti: nestačí jenom pasivně konat zjevenou – a kodifikovanou – vůli Boží, nýbrž je nutno mít pravé intence Boží ve svém nitru, ve své duši. Mít je za svůj habitus, jak by to označil Aristoteles.

Jenže – i v tomto převratném chápání lidské mravnosti byl Ježíš stále ještě omezen svou dobou, jejími reálnými danostmi. I když jím byl horizont pravé mravnosti rozšířen daleko za hranice fixních přikázání Desatera – stále ještě byl ohraničen jenom na ten zcela nejzákladnější, především sociální okruh lidské existence.

V době, kdy sám Ježíš striktně oddělil (a ani nemohl jinak) sféru občansko-politickou („dej císařovi...“) a sféru sociální, mohl svým současníkům vytýkat pouze jejich pokrytectví v oblasti bezprostředně prosociálního jednání. Jako oněm farizejům, kteří navenek striktně dodržují náboženské předpisy, ale přitom neznají pravou spravedlnost a milosrdenství.

Dnešní svět se ale posunul už o mnoho dále. Sféru sociálního zabezpečení garantuje alespoň v základní míře stát, zatímco do sféry občanské, respektive občansko-politické, už samo Desatero nedosahuje.

Myslím to dobře, dělám tedy cokoli
I zde ale zůstává v nezměněné platnosti ten základní hřích, který Ježíš vmetá do tváří farizejů: hřích pokrytectví. Hřích falše, která se skrývá za zdánlivé dobro. Jak už bylo řečeno, v dnešním složitém světě není nic lehčího, nežli si pro vlastní mravní selhání nalézt nějaké dobré důvody, proč ta či ona špatnost je přece nakonec jednáním údajně dobrým a bohulibým.

A tak je možno dávat svůj hlas politické straně hlásající egoismus individua („vždyť přece oni hlásají svobodu!“); je možno své zaměstnance odbývat hladovou mzdou („vždyť já přece dávám lidem práci!“); je možno uklidňovat své svědomí za okrádání společného státu zatajením miliónů na daních („já přece přispívám na charitu!“); je možno být militantním šovinistou („já přece bráním naši vlast proti invazi cizáků!“); je možno excesivním konzumismem ničit životní prostředí („vždyť já přece třídím odpad!“). Je možno být politickým fundamentalistou jakéhokoli ražení („já přece bojuji proti zlu komunismu/kapitalismu!“)

Zkrátka, není snad jediné činnosti lidského jedince v novodobé společnosti, kterou by si nedokázal tak či onak ospravedlnit tím, že „já jsem to přece myslel dobře“.

Takže, co dnes vlastně ještě s Desaterem? A co s Ježíšem? Desatero samotné nám už ve vysoce komplexní moderní době příliš nepomůže. A Ježíš? Tam, kde se Ježíš sám pohybuje v dobových hranicích pouze sociální otázky, už také příliš ne. Ale ten Ježíš, který hovoří o pokrytectví našich činů, o tom jak svou vlastní špatnost skrýváme za výmluvami našich „dobrých úmyslů“ – tak tento Ježíš je dnes stejně tak aktuální jako před dvěma tisíci lety. A dost možná dnes ještě mnohem aktuálnější nežli tehdy.

Hříchem naší doby není už v prvé řadě páchání zjevného zla, tak jako v minulosti. Hříchem naší doby jsou manipulátorské choutky naší mysli, s níž projekce a exhibice našeho vlastního já vydáváme za obecně platné dobro, které vnucujeme jako závazné veškerému jsoucímu světu.

A co si myslíte vy? Diskuse (204 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 21.Června 2016, 09:30:52

Tak vida, článek nakonec přece vyšel, i když jste si myslel, že se toho nedočkáte.
To je dobře.
Takže vy si myslíte, pane Poláčku, že nejrozšířenějším dnešním hříchem je vlastně projekce ega navenek, jeho vydávání se za obecné dobro.
Já jsem se nedávno od jednoho člověka dověděla, že lidské ego má dvě formy, respektive projevuje se dvěma způsoby. Jedna forma využívá tzv. mužské energie (jang) a druhá ženské energie (jin).
Ego, které pracuje na principu mužské energie, se nás snaží prosadit, říká nám "máš na to,, jsi dobrý, tak jdi a prosaď se bez ohledu na cokoliv a na kohokoliv". Popřípadě "máš pravdu, tak ji prosaď bez ohledu na cokoliv a na kohokoliv". Zatímco to ego související s ženskou energií, to nám naopak říká: "Za nic nestojíš, do toho se nepouštěj, to je nad tvé síly, nemáš na to, radši někam před světem zalez". Vyvolává v nás pocit méněcennosti, nevěříme si, odsuzujeme se.
Já jsem ani nechtěla věřit, že to druhé je také ego. Ale prý ano.
Ještě chci dodat, že to není vždycky tak, že muži mají mužské ego a ženy ženské ego. Může to být klidně obráceně, případně může člověk podléhat obojímu.
Slyšela jsem sice i o úplně jiném pojetí ega, takže to nemusí být svatosvatá a jediná pravda. Ale zdá se mi to docela zajímavé a výstižné.
Křesťané by možná dodali, že takto pojaté ego je ďábel, který nám našeptává své ďábelské rady, aby nás mohl ovládat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 21.Června 2016, 16:49:14

No vyšel, vyšel... Musíme si ještě počkat na to, jestli je to skutečně blýskání na lepší časy, anebo ale jenom ta jedna vlaštovka, která samotná jara nedělá...

K té "projekci ega": ano, dá se to (tedy smysl mé úvahy) takovýmto způsobem popsat.

Ale také by se dalo říci, že tím hlavním hříchem je partikularismus, který se vydává za univerzalismus. Je to právě ta částečná, partikulární pravda, kterou si každý velice snadno najde, a která se právě tak akorát ještě vejde do toho našeho vlastního ega. A protože my nevíme nic lepšího - to jest, odmítáme dát si práci s tím hledat namáhavě pravdu celou - tak tuto svou dílčí pravdu vydáváme za pravdu úplnou. Kterou jsou - podle našeho přesvědčení - povinni přijmout a uznat i všichni ostatní. A když tak neučiní, pak je hned oheň na střeše.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jin a jang Úterý, 21.Června 2016, 17:01:16

Tedy, mně je to definování toho - ženského - momentu jin známo v dost jiné podobě. Ne v natolik slabošské, jak je to podáno v tom Vašem citátu. Skoro mám takový pocit, že takhle si to přizpůsobil nějaký misantrop.

Co se té síly týče, pak pro mě se stal klíčovým jeden výrok z oblasti asijských bojových umění: "Měkké zvítězí nad tvrdým."

To "měkké" - to je vlastně právě ten ženský princip jin. Ta jeho měkkost - ta ale naprosto neznamená slabost. A jak řečeno - daleko spíše naopak.

To "tvrdé", to mužské - ano, to je silné ve svých bezprostředních výbojích, ve svých úderech proti svému protivníkovi. Ale - tato síla svou energii utrácí marnými údery do prázdna, a nakonec se obrací proti jejímu samotnému původci, pokud druhá strana proti ní postaví elasticitu a mnohotvárnost a neuchopitelnost své - zdánlivé - měkkosti.

Možná že by bylo celou tuto záležitost vyjádřit takto: princip měkkosti jin tam dokáže porážet princip hrubé síly jang, když se dokáže spojit s duchem. S inteligencí. Když tedy ona měkkost je zároveň věděním o tom, kdy je zapotřebí uhnout se úderu hrubé síly - a kdy je načase tuto hrubou sílu spoutat neviditelnými pouty měkkého, ale díky své elasticitě neroztrhnutelného síťoví.

Anebo jinak: jin a jang nakonec patří nerozlučně k sobě; a jedině jejich propojením oba získají svou skutečnou sílu, jenom pak mohou rozvinou celý tvůrčí potenciál který v nich vězí...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 22.Června 2016, 09:26:47

Já myslím, že jste to tak úplně nepochopil. Jin a jang mohou být v rovnováze nebo v extrémní převaze jednoho nad druhým. Ty dva odlišné vlivy (ega) na lidskou psychiku nebo na lidskou duši), které jsem popsala, znamenají dva extrémy. Silné vychýlení buď k pólu jang nebo jin. Ono je to s tím jang a jin vůbec dost složité. Nelze tak jednoduše říct, že ženy jsou prostě jin a muži prostě jang.
Ale jinak říkám, že netrvám na této teorii, kterou jsem naznačila. Někdo si pod pojmem ego představuje něco dost jiného. Takže pak občas dochází k nedorozumění.
Ještě se chci vyjádřit k vaší tezi, že člověk má povinnost rozpoznat klam od falše. Myslím, že nemá, protože by tady musel být někdo, kdo mu tu povinnost uloží, a kdo ji případně bude od něj vymáhat. A lidská schopnost rozeznat tyto věci se nijak podstatně nezměnila. V tom se tedy mýlíte, když píšete, že dnes už lze přece od člověka čekat víc.
Naopak, svět je dnes mnohem složitější a mnohem klamavější než dřív.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Povinnost rozpoznat hřích Středa, 22.Června 2016, 11:49:54

Ano, paní Hájková, dnešní svět je skutečně mnohem složitější než dříve - a s tím je i mnohem náročnější rozpoznat, co hříchem skutečně je a co není.

Jenže, právě s touto rostoucí náročností rozpoznání stoupá právě i odpovědnost člověka za to, tento rozdíl rozpoznat. O tom je právě řeč. Dříve to bylo víceméně jasné: zabíjet, krást, usilovat o to co právem patří tvému bližnímu - to opravdu není nijak obtížné rozpoznat. Tehdy se tedy jednalo v prvé řadě právě v prvé řadě o to, takovéto - evidentně špatné - skutky n e k o n a t.

Zatímco v moderní složité době se ten poměr víceméně obrátil: už existuje obecný mravní konsensus o tom, že není přípustné dopouštět se zla vůči ostatním (spoluobčanům, či lidem vůbec). Jenže, dnes je právě často velmi obtížné rozpoznat (či dohodnout se), c o je vlastně tím zlem, které škodí ostatním.

A právě proto se ta primární povinnost či odpovědnost člověka přesouvá z toho vposledku pouze negativního "nečiň!" to či ono, k aktivnímu a pozitivnímu: "nauč se rozlišovat!" co je dobré a co je špatné; nauč se rozlišovat, co je zrno a co pouhé plevy. Neboť teprve potom můžeš obojí od sebe odloučit, to dobré zachovat a to nedobré odhodit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jin a jang Středa, 22.Června 2016, 11:52:51

Samozřejmě, že "jin" neznamená automatacky "ženu" a "jang" muže. Jedná se o - převážně - mužský respektive ženský princip. A tak i konkrétní žena může mít převážně charakter "jang", stejně tak jako muž "jin".

A stejně tak je samozřejmě možné (respektive jasné), že když se jeden z obou těchto principů osamostatní na úkor druhého, že tomu není dobře. Dobrý je právě jenom vyvážený poměr jich obou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Láskou ke spasení lidstva? Středa, 22.Června 2016, 12:09:34

Pane Vyleťale, nakonec tedy ten můj text přece jenom vyšel, i když s určitým zpožděním. Takže tady mohu pokračovat v některých úvahách na ty myšlenky, které jste mi sdělil osobním dopisem.

Především bych se tady chtěl pozastavit nad tím vyústěním Vašich úvah: že jediným řešením problémů tohoto lidstva je (křesťanská) láska.

Ano, pane Vyleťale, dozajista je možno plně pochopit to stanovisko, že dnešní svět je světem s prázdnou duší; že toto duševno, které za normálních okolností teprve vůbec vytváří to nejcennější jádro lidského bytí, se v současném "moderním" světě většinou vybíjí jenom v hystericky laděném emočním exhibicionismu. A že tedy to pravé duševno (jehož základem nebo přinejmenším hlavním příznakem je pozitivní, láskyplný vztah k ostatním lidem), že tedy toto pravé duševno v tomto světě naprosto citelně chybí.

Ale: je možno z toho zjištění nedostatku této pravé citovosti učinit bez dalšího prostě ten závěr, že k reálnému zlepšení světa dojde jenom tím, že do něj "nalejeme" více křesťanské lásky?

Co pak se stane, když budeme vzácný vinný nápoj nalévat do síta? Asi nám z něj také příliš nezbude.

A to je právě to, o co se jedná: pokud tento svět zůstane stát ve způsobu své existence na těch samých základech jako je tomu doposud, pak do něj můžeme napumpovat celá kvanta oné křesťanské lásky - ta se nakonec stejně vsákne jako voda do písku, a nic z ní nezůstane. Neboť tu nebude nikdo, kdo by ji vnímal, kdo by ji vůbec chtěl či byl schopen zachytit, zachovat.

Nechci teď podrobněji rozebírat, co všechno by bylo nutno učinit s tímto světem, aby začal být schopen vnímat a zachovávat to dobré. Pro tuto chvíli chci konstatovat právě jenom to jediné: prostě jenom přijít s nabídkou nekonečné křesťanské lásky, to je pro tento svět příliš málo, nežli aby to mohlo mít skutečnou sílu ho reálně změnit. Tato "křesťanská láska" sice může být i nadále vodítkem, kam je třeba směřovat, jak by měl vypadat svět opravdu dobrý; ale jako reálné řešení ona sama nepostačí. Tento svět je nutno uchopit v samotných základech jeho v l a s t n í existence; a nikoli v tom, co bychom si o něm sami přáli, ale co je jemu samotnému právě nejvíce vzdálené a cizí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 22.Června 2016, 20:10:37

Já nevím, pane Poláčku, jestli si to pan Vyleťal přečte, když mu tady odpovídáte na soukromý mail. Nicméně vám musím trochu oponovat. Láska není zbytečná. Nemůže ani protéct sítem někam do prázdna, protože nejde o tekutinu. Láska (v křesťanském smyslu) je - jednoduše řečeno - ochota pro někoho něco udělat, aniž bychom museli. Čili nezištné prokazování dobra jiným lidem. Prokazování dobra za úplatu je totiž běžné (i v tom kapitalismu je to celkem normální). Ovšem nezištné prokazování dobra většinou čekáme leda tak od svých rodičů (nejčastěji od matky) nebo od jiných blízkých osob. Přitom je to obrovská síla, bez které by se asi zbořil svět. Obrovský potenciál. Kdybychom se naučili nezištně dávat lidem víc lásky, změnili bychom svět.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Jenom víra Středa, 22.Června 2016, 23:23:24

Vážený a milý pane Poláčku,

každý člověk vidí a cítí, že svět, v němž žije, je plný rozporů. Stále se nám něco nedaří, nedokážeme žít tak, aby jeden nežil na úkor druhého, máme protichůdné zájmy, rádi využíváme výhod a nevýhody přesouváme na ty ostatní atd., atd. Vytváříme si tak prostředí, v němž nakonec není šťasten vůbec nikdo. To je přece vážný rozpor. Tím největším rozporem je nakonec smrt. Všichni víme, že nás jednoho dne dostihne, ale všichni se jí bojíme. Vlastně zbytečně, když je nevyhnutelná, že? Proč má vlastně člověk strach ze smrti, když je nevyhnutelná? To je ten největší rozpor. I kdybychom byli všichni stoprocentně vzorní, tento rozpor nepřekonáme. Smrt překonat nedokážeme.

Proč tu ty rozpory vlastně jsou? Zkrátka proto, že člověk nežije v souladu s řádem, který je mu nadřazen a který on sám nestvořil. Proč si člověk tak nerozumně počíná? Protože zneužívá svobodu, kterou byl zároveň s jeho zrozením obdařen, k tomu, aby se emancipoval od samotného řádu stvoření. Přesně toto je výpověď příběhu o Adamovi a Evě.

Jak to lze napravit? Jedině tak, že ten řád stvoření začneme akceptovat a podle něho se chovat. Kde ale je ten řád stvoření? Kde je napsán, a jsme sto mu vůbec porozumět?

K tomu řádu stvoření, který, jak už jsem napsal, člověka přesahuje, se nedostaneme skrze lidskou moudrost, ani skrze vědu, protože to vše je dílo člověka a tudíž jej nepřesahuje, ale jen a jen skrze víru. Neboť v to, co si nemohu dokázat – protože, kdybych si to dokázat mohl, už by mne to nepřesahovalo – mohu jedině věřit.

A proto nás spasí jedině víra. Mám samozřejmě na mysli víru křesťanskou. Víra nakonec přemůže i samotnou smrt. Že křesťanská víra není vírou slepou, to ví každý, kdo s ní žije. Kdo s vírou nežije, kdo má křesťanství za cosi na způsob filosofie či pouhé morální nauky, byť by si křesťanství sebevíce považoval, ten to neví.

Proto nás nespasí žádná „nalejvárna“, žádné turbo-školení, žádná zázračná metodika a bůhví co ještě. Jenom víra.

Kde začít? Už jsem to tu psal vícekrát - minimálně povinnou výukou křesťanství ve školách.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

PS: Paní Hájková říká velkou pravdu. Říká ji i sv. Pavel. Tři křesťanské ctnosti: víra, naděje a láska, ale láska je ze všech největší. Z lásky Bůh stvořil člověka a lásku od něj také očekává. Z lásky k člověku se Ježíš obětoval na kříži. Bez lásky nejde nic. O lásce je správné mluvit, ale je nesprávné nahrazovat lásku mluvením o ní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 23.Června 2016, 05:50:16

Máte pravdu, pane Vyleťale, že nestačí o lásce jen mluvit. To by bylo trochu farizejské. Oni bohužel lidé někdy zůstávají hlavně u těch slov, protože ve skutečnosti nevědí, jak tu lásku projevovat, jak ji uvádět do praxe. Ale když jste vzpomněl svatého Pavla, tak právě ten v prvním listu Korintským přesně říká, jak. Není to nic převratného, co by člověk nezvládl, je to "jenom" následující:
"Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží."

Petrasek Milan - penzista

Navrhuji nechat se inspirovat živelným fenomenem lásky i nenávisti Čtvrtek, 23.Června 2016, 14:28:13

Proces civilizačního pokroku je doprovázen úsilím o upřednostnění dobra před zlem, tedy biofilního lidského základního povahového rysu před nekrofilním.
Historie křesťanského pojetí řešení tohoto zadání doposud klade důraz na narativně dokumentární formu.
Domnívám se, že nadchází doba úsilí o analytický způsob rozkrývání hlubšího pozadí zmíněných živelných povahových rysů.
Novodobé poznatky zkoumání lidského chování naznačují možnosti dát dosud záludně ambivalentním projevům dobra a zla uchopitelné kontury.
Dosavadní civilizační úspěchy postavené na zbožnění fenomenu lásky k bližnímu jsou tisíciletí - i přes nesčetné inovativní pokusy - stále omezené účinnosti.
Narace božského dobra se ukazuje být polovičním a tudíž nespolehlivým instrumentem vzdoru lidské destruktivitě.
Z toho mi vyplývá, že poznávání zdrojů lidské destruktivity, (kterému vědecký pokrok křesťanské civilizace již první kroky umožnil) zasluhuje upřednostnění.
Nezbývá než obohatit pokus o realizaci udržitelného stavu lásky k bližnímu vážnou analýzou lidské destruktivity ..........bych mínil.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ad: láska a destruktivita Čtvrtek, 23.Června 2016, 15:38:25

Já začnu protentokrát panem Petraskem; už proto, že v tomto případě bude odpověď nejsnadnější.

Totiž, co se týče té - zřejmě nezrušitelné a neodstranitelné - ambivalence lidského bytí, kde i fenomén lásky k bližnímu má svůj věčný antipod (Hegel by asi řekl: svou trvalou negaci), tak jsem zrovna teď napsal komentář k novému textu paní Hájkové o "Bohu-pravičákovi". A tento můj komentář se týče právě přesně těch záležitostí, o kterých se tu rozepsal pan Petrasek. Takže tím si mohu ušetřit námahu, opakovat zde znovu to samé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jo kdyby... Čtvrtek, 23.Června 2016, 15:49:28

"Kdybychom se naučili nezištně dávat lidem víc lásky, změnili bychom svět" - paní Hájková, v takovýchto případech se mi pravidelně v mysli vynoří vzpomínka na knížku Ericha Kästnera "Emil a detektivové".

A tam je jedna scéna, kdy jistá dívenka na svou - očividně velmi moudrou - babičku neustále útočí svými "kdyby".

"A kdyby tvoje babička měla kola, byla by autobus," odsekla na to babička.

Ano, paní Hájková: k d y b y se nám podařilo celému světu implantovat tu nádhernou boží lásku, pak by tento svět dozajista vypadal úplně jinak. Jenže: my si musíme klást právě tu otázku, p r o č to tak nefunguje. P r o č tento reálný svět, a tento reálný člověk tuto přece tak spásnou lásku nepřijímají. Respektive přijímají, ale jenom ve velice omezené míře.

A právě proto znovu a znovu tvrdím: my musíme vycházet ne ze svých představ a přání, nýbrž z reality.

Totiž: ne že bychom snad měli zahodit a pohřbít všechny naše vize nějakého lepšího světa; ale nic reálného to nepřinese, budeme-li se neustále vznášet jenom ve snech. Ve snech o tom, jak krásně by bylo, kdyby...

P.S. To, že s panem Vyleťalem budeme v našem dialogu pokračovat, až mi vyjde tento text, bylo předem domluvené. ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Řád tohoto světa Čtvrtek, 23.Června 2016, 16:18:40

Předem všeho musím podotknout, pane Vyleťale, že faktum smrti nepovažuji v žádném případě za nějaký rozpor.

V tomto ohledu mě velice oslovila slova jednoho starého muže, v jednom českém filmu jehož název si teď bohužel nedokážu vybavit. Bylo to o hochovi, kterému v padesátých létech jeho otce popravil tehdejší režim, a kterého pak vychovával jeho děd. A někdy v té době kdy tento hoch už dorostl a vykonával svou vojenskou službu, tak jeho děd poznal, že dny jeho žití se už pomalu začínají naplňovat. A tomu svému synovci sdělil svůj životní postoj ohledně smrti:

"Neříkám, že chci umřít. Ale kdyby mi někdo řekl, jakým způsobem mohu mé smrti zabránit - nevím, jestli bych to udělal!"

A to je - alespoň v mých očích - jedna z nejkrásnějších a myšlenkově nejhlubších sentencí o smrti, která kdy vůbec byla vyslovena.

"Neříkám, že chci umřít" - v tom je vyřčen principiálně pozitivní vztah k životu, k samotnému bytí. Ale v tom "nevím, jestli bych to udělal" je veškerá moudrost smíření se se smrtí; s chodem a řádem života, s tím, že to věčné vznikání a zanikání je stejně tak přirozenou součástí života, jako on sám.

A až se svého času dovrší i moje vlastní přítomnost na tomto světě: nemohu samozřejmě teď vědět, jaké pocity budu mít v tu chvíli. Ale přesto se domnívám: jestli se v tu chvíli budu moci ohlédnout zpátky, s tím že jsem za sebou zanechal nějaké dobré dílo - pak se budu moci s tímto světem v klidu rozloučit s tím vědomím, že teď je to zase na jiných, aby v tom nekonečném díle hledání a nalézání dobra pokračovali oni.

--------------------------------------------------------

A teď k tomu "řádu světa": tady znovu a znovu narážíme stále na ten samý problém: odkudpak se vlastně dozvíme, v č e m konkrétně tento řád spočívá? I kdybychom se spolehli jenom na ten pohled čistě křesťanský: není snad celá historie křesťanství přímo nabita nekonečnými spory o tom, co je to "pravé" křesťanství, a co je hereze? Nekonaly se - právě v rámci tohoto křesťanství - i naprosto nekřesťansky krvavé boje bratra proti bratru? Jak se tedy máme s nějakou definitivní jistotou dozvědět, co je vlastně ten "pravý a jediný" řád tohoto světa? Ke kterému bychom se měli přimknout, podle kterého bychom měli žít?...

A problém druhý, o nic méně závažný: jde o to, že součástí tohoto "řádu světa" jsme právě i my sami - lidé.

To jest: my opravdu nejsme jenom nějaké loutky, které by jenom pasivně fungovaly podle předem daných regulí a norem.

Ten "řád" počítá pevně právě i se s v é b y t n o s t í samotného člověka - tedy s tím, že tento člověk nebude jenom pasivním vykonavatelem, nýbrž že i on sám bude aktivním tvůrcem. Že tedy bude spolutvůrcem i toho samotného "řádu".

Jinak řečeno: tento "řád" (nakolik je to opravdový řád samotného bytí) - tak tento "řád" sám počítá s tím, že bude člověkem zpochybněn! Tento "řád" nemůže nikdy být něčím více, nežli jenom souborem těch zcela nejzákladnějších norem veškerého bytí; ale naplnit tuto kostru životem, tak to už spadá do kompetence samotného člověka. Do kompetence autonomní, do kompetence výlučné.

To je právě to, co dělá celou tu záležitost tak nekonečně složitou: my zde máme dvě strany (objektivně jsoucí řád bytí na straně jedné, lidskou kreativitu na straně druhé) - kteréžto dvě strany působí proti sobě, každá opačným směrem; ale zároveň jsoucí svět je výslednicí právě toho jejich vzájemného (a komplementárního) působení.

Takže, jednou jedinou větou: ano, ten "řád" musíme hledat a musíme ho respektovat; ale na straně druhé, nikdy se nemůžeme spolehnout jenom na něj.

A pokud tu byla řeč o víře: ano, to je jedna stránka věci. Ta stránka, kde my se přimykáme k onomu "Řádu", a uznáváme jeho prioritu a dokonalost jeho bytí. Ale, druhou stránkou je přesně naopak právo p o c h y b n o s t i člověka - neboť jedině s tímto právem zpochybnit cokoli může člověk dostát své úloze, stát se protihráčem onoho Řádu, stejně tak jako jeho vykonavatelem.

Petrasek Milan - penzista

Pochybnosti o výkladu božského řádu člověkem, Pátek, 24.Června 2016, 15:14:38

přeci vždy doprovázejí jeho pouze vágní představy o záměru Boha všemohoucího....bych coby katolík prohlásil.
Přimknutí - to je ovšem jiná. To je vedeno úsilím o společnou identitu.
A ta má v bezbožném prostoru laicistické společnosti extra hliněné nohy. Volnost rovnost bratrství v dobách krize neoliberálního kapitalismu je nepochybně prázdným slibem......bych za pobožné dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Řád a jeho hledání Sobota, 25.Června 2016, 13:23:59

Ano, právě tohle je ten základní problém Řádu.

Jeho vyznavači vždy vycházejí z přesvědčení, že jenom tím když vyhlásí jeho prioritu, že už jenom tímto aktem získají nějakou jistotu platnou beze změny pro všechny časy.

Ale: podívejme se teď poněkud dál za hranice našeho křesťanského teritoria. Totiž do těch končin, kde svého času moudrý Lao-c' napsal své "Tao te ťing". Sotva kde jinde je možno najít natolik důsledné a striktní podřízení se člověka, lidského individua pod absolutní prioritu a působnost - tušeného - ontologického a spirituálního Řádu veškerého bytí.

A teď, položme si otázku: je tento "řád" Lao-c' identický například s tím řádem, na který se odvolávají křesťané? Tedy řád utvořený Jediným Bohem-Stvořitelem?

Dozajista: na straně jedné by bylo možno konstatovat celou řadu paralel. Každý model světa, který vychází z priority takovéhoto nadřazeného Bytí nad lidským individuem, nutně obsahuje určité základní společné prvky.

Ale na straně druhé - asi je sotva možno předpokládat, že by onen ontologicky-spirituálně pojatý Řád Lao-c' byl bez dalšího identický s Řádem podle křesťanství; když sám Lao-c' o křesťanství samozřejmě neměl ani ponětí, respektive působil v době kdy křesťanství samo muselo čekat ještě dalšího půl tisíciletí na chvíli svého vzniku.

Takže, ta zmíněná potíž: k t e r ý z těchto "řádů" je vlastně ten pravý, ten zcela původní? Skoro by se dalo soudit, že mnohem spíše ten, na který se odvolává Lao-c'. A to nejen proto, že je původnější dobou svého vzniku; nýbrž především proto, že je pojatý obecněji. Lao-c' tento řád totiž nestaví do souvislosti s působností nějakého specifického boha (a specifického kultu s tímto bohem spojeného) - nýbrž staví ho na úvahy rázu čistě ontologického.

Ovšem, na straně druhé zase nutno uznat: takto obecně pojatý, v zásadě "filozofický" Řád nikdy nemůže mít tu emocionálně strhující sílu, jako takový, který je spojený právě s nějakým zcela konkrétním a jedinečným Bohem. Tím spíše pak, když tento Bůh vstupuje k lidem prostřednictvím svého (synovského) vtělení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přimknutí a identita Sobota, 25.Června 2016, 13:44:53

Ta "volnost, rovnost, bratrství" - do jaké míry ty jsou schopny být nosnou základnou pro obecně sdílenou identitu?

Především je nutno konstatovat, že tyto tři pojmy ve skutečnosti spadají do dvou zcela rozdílných kategorií.

Volnost a rovnost: to jsou sice bezpochyby významné historické vymoženosti; ale jenom z oblasti občansko-politické, nikoli z oblasti skutečně bytostně lidské. Mají v zásadě jenom negativní charakter: není tím řečeno nic více, nežli že nikomu nebude bráněno dělat co se mu samotnému zlíbí, a že nikdo nebude postaven na - opět jenom v občansko-politickém smyslu - nižší úroveň nežli ostatní.

Na takovémto ryze normativním a v zásadě jen negativisticky pojatém základě je skutečně krajně obtížné stavět nějakou univerzální, hluboce citově vnímanou a pozitivně orientovanou vzájemnou identitu. Nanejvýš je možno docílit všeobecného konsensu, že to tak má v moderním světě být a že je to tak v pořádku; ale tím se veškerá možnost tvoření identit zároveň vyčerpává.

Něco zcela zásadně jiného by bylo to "bratrství" - to je orientováno principiálně pozitivně, obsažně, dotýká se základních citových vztahů jednoho člověka k druhému. A tedy i vztahů člověka k celé společnosti.

Jenže: právě toto "bratrství" je za podmínek industriálně-(neo)liberalistické společnosti jenom prázdnou floskulí. Je to svým způsobem pozůstatek Francouzské revoluce - pozůstatek, který vlastně dost vadí svým idealistickým impulsem, ale který se nikdo neodvažuje definitivně odvolat a zrušit, protože by se tím plně odhalil falešný, v plném smyslu a-humánní charakter společnosti vzešlé z těchto (pouze) občansko-politických revolucí. A zároveň tento poukaz na tento původní ideál "bratrství" může stále ještě plnit užitečnou funkci fíkového listu, kdy je možno předstírat, že tento ideál tu stále ještě "tak nějak" je přítomen, jenom že se ho ještě jaksi pořád nedaří plně uskutečnit.

Asi tak, jako se za pokročilých dob reálného socialismu stále ještě v teoretické rovině setrvávalo na ideji komunismu - i když už dávno bylo naprosto zjevné, že o nějaký skutečný komunismus s plným společným vlastnictvím nikdo nestojí, a že především novým mocipánům se v prvé řadě jedná o udržení jejich vlastních mocenských a materiálních privilegií.

Takže, ta identita... Tady bude opravdu zapotřebí nalézt něco principiálně zcela nového. Něco, co bude na straně jedné skutečně zakotveno ve zcela univerzálně platném a závazném vyšším řádu bytí - ale co na straně druhé bude vycházet z nezadatelné individuality a životní kreativity každého jednotlivce.

Nijak lehký úkol, v každém případě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 25.Června 2016, 14:21:33

Hledáme-li bratrství, pane Poláčku, musíme ho především sami nabízet. Pochopitelně, pokud nemáte obavu, že budete něco "nalévat do síta", jak jste se výše vyjádřil o lásce.
Ono je to vůbec tak, že pokud po něčem toužíme, musíme jít, tak říkajíc, s kůží na trh.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 26.Června 2016, 11:02:26

To je sice bezpochyby pravda, paní Hájková; nicméně, jako - stále ještě - marxistka dozajista víte i to, že subjektivní stránka revoluce sama nepostačí, že k její úspěšné realizaci je nezbytně zapotřebí i té stránky objektivní.

Čili: jestliže zde budeme mít objektivní stav podporující lidskou cizotu a izolovanost - pak sice bude bezpochyby záslužným počinem, když se budeme i do tohoto smutného světa snažit vnést alespoň trochu bratrství a lásky; ale nesmíme si dělat iluze, že to bude stačit.

Že jenom a pouze svými dobrými úmysly (a dobře míněnými činy) dokážeme zásadně změnit tento svět.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 26.Června 2016, 12:18:6

No, právě proto, že jsem pořád ještě marxistka, tak to beru tak, že ta stránka objektivní je jaksi mimo dosah naší vůle (myslím vůli jednotlivce). Jako marxistka jsem bohužel naprosto bezmocná, pokud nejsem součástí proletariátu, marxistické strany, navíc pokud chybí další objektivní skutečnosti, které Marx popsal. To jsem už dávno zjistila. Bezmocný člověk může spoléhat buď na osud nebo na lásku. Takže já jsem si vybrala to druhé. Co jiného je vlastně bratrství než láska? Vy říkáte, že ta trocha bratrství a lásky, které vyvineme vlastním úsilím, svět nezmění. Třeba láska nezáleží jen na našem úsilí, na naší vůli. Potom ovšem nelze uvažovat, že máme jen určitou nepřekročitelnou kapacitu, kolik lásky můžeme vyvinout, a tím tedy že světem nepohneme. Svatý Pavel v listu Korintským píše, že láska je nekonečná (Láska nikdy neskončí. Proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine...)

Petrasek Milan - penzista

Pud sebezáchovy hledá a i nachází Neděle, 26.Června 2016, 12:18:49

v procesu tvorby mocenské struktury - a to nejen lidské společnosti - rovnovážný stav mezi nekrofilní a biofilní formou.
Konjunktura solidarity a jejího opozitu jsou proto nedílným jevem, ve své substanci pouze periferně známým - tudíž svévolným.
Solidarita je vesměs chápána jako vnuknutí boží .....bych si posteskl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 26.Června 2016, 12:59:3

Pokud by vám, pane Petrásku lépe vyhovoval výklad, že solidarita (čili bratrská láska) je něco přirozeného (ne nadpřirozeně božího), pak uvedu příklad z živočišného světa. Mám to z nějakého vyprávění v rozhlasovém Meteoru. Když ptačí rodiče krmí svá mláďata, řídí se prý hlasitostí jejich křiku. Příroda sama to údajně zařídila tak, že nejslabší mláďata taky nejvíce křičí, zatímco jejich silnější sourozenci jsou vnitřně puzeni k tomu, aby křičeli méně než oni, což je chování prospěšné jejich slabším sourozencům. Příroda totiž ví, že je lepší, když se zachrání co nejvíc ptáčat. Ne jenom to jedno nejsilnější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Revoluce lásky a její objektivní podmínky Pondělí, 27.Června 2016, 15:33:48

Však já proti té cestě lásky (či bratrství) naprosto nic nenamítám, paní Hájková.

Jenom tvrdím, že si nesmíme dělat i l u z e, že jenom tímto způsobem dokážeme reálně změnit tento svět.

-----------------------------------

On je tu - a to se všeobecně zcela přehlíží - jeden zcela zásadní rozdíl mezi tou dobou dejme tomu raného křesťanství, a dobou dnešní.

V té době dřívější - tam skutečně šlo o to, zásadním způsobem změnit vztah lidí k sobě navzájem. Připomeňme si: v té době bylo všeobecně platnou normou, v (cizím) člověku spatřovat přinejmenším potenciálního nepřítele. A například cizinec naprosto neměl v jemu cizí zemi nějaká univerzální "občanská a lidská práva", jako dnes. Zkrátka, vůbec neplatil za plnohodnotnou lidskou bytost.

A křesťanství skutečně přineslo ten přelom, že principiálně k a ž d á lidská bytost byla nadále považována za plnohodnotnou, za všem ostatním rovnou před Bohem. Takže, tato univerzalistická křesťanská láska, to byl sám o sobě svého času vysloveně revoluční počin.

Nutno ovšem připomenout i to, že tato "revoluce lásky" mohla být úspěšná právě a jenom proto, že ta "objektivní stránka revoluce" už předtím proběhla! Tato idea univerzalismu měla - naprosto dokonale podle marxistických zákonů dějin - svou reálnou základnu v narůstající míře univerzalismu v obchodních (a tedy: produkčních) stycích, a stejně tak v univerzalismu tehdejších nových říší, jmenovitě (ale nikoli pouze) říši Římské. Nebýt těchto reálných změn ve společnosti, neměla by ani ta revoluce křesťanské lásky sebemenší naději na úspěch.

Jenže, dnes máme právě už zásadně jinou situaci. Univerzalismus sice máme - ale jenom prázdný univerzalismus občansko-politický. V rovině reálné proti němu stojí naopak rostoucí izolacionismus autonomních individuí. Kterýžto individualismus je v prvé řadě zapříčiněn rozpadem či rozkladem dosavadní kompaktní - a společnými zájmy spojené - dělnické třídy.

Takže, teď před námi stojí dvojí alternativa (chceme-li mít znovu objektivní podmínky přející oné "revoluci lásky"):

- buďto čekat, až nám dějiny samy nějakým způsobem vytvoří tyto příznivé podmínky

- anebo si tyto příznivé podmínky vytvořit sami.

To je všechno; více možností není.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pud sebezáchovy a rovnovážný stav Pondělí, 27.Června 2016, 15:55:42

Zajímavá myšlenka, pane Petrasku. Tedy především to, že k onomu "rovnovážnému stavu" (který ovšem sám o sobě považován za optimální) nevyhnutelně, a dokonce naprosto přirozeně náleží i ty "nekrofilní formy". Tedy, že nejenom láska, ale stejně tak i odpor je nedílnou součástí veškerého žití.

V principu plně sdílím tento náhled; nejen proto, že tomu tak objektivně je (a nemá tedy smyslu před tímto faktem evoluce zavírat oči); ale co víc, je to takto dokonce skutečně alespoň v jistých ohledech stavem nutným a zdravým.

Ale na straně druhé, u tohoto holého konstatování tohoto stavu nelze skončit. To bychom totiž navždy setrvali - a ustrnuli - právě jenom v tomto čistě přírodním (či: animálním) stavu.

Jde o to: tomuto věčnému střetu pozitivního a negativního faktoru v průběhu lidské evoluce propůjčovat čím dál tím civilizovanější, umírněnější a kultivovanější formy.

A za druhé: zdá se, že ty "nekrofilní formy" jsou vždy ty snadnější. Protože jsou bezprostředně výhodnější. Pro daného jednotlivce, který tím může získat pro sebe samotného tu či onu výhodu. Na úkor druhého.

A proto asi nikdy nebude možno spoléhat se na to, že ten rovnovážný stav se vytvoří či obnoví sám od sebe; nýbrž ten bude vznikat jenom a pouze tehdy, když my budeme aktivně podporovat ty formy "biofilní".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 27.Června 2016, 15:57:11

To o těch ptáčatech je ovšem opravdu zajímavé, paní Hájková; o něčem takovém jsem doposud sám nikdy nic neslyšel. Bylo to líčení tohoto stavu opravdu solidně vědecky podložené?

Petrasek Milan - penzista

Dějinné podmínky a revoluce lásky Pondělí, 27.Června 2016, 16:23:46

Pár set let visívalo v každé křesťanské kuchyni lecjak výtvarně sugestivně ztvárněné upozornění
- Host do domu, Bůh do domu.
Současný individualismus úzce souvisí se ztrátou zmíněného ztvárnění křesťanské lásky a zároveň je upozorněním na následky opomenutí důležitosti jeho obsahu .
Upozornění a jeho obsah zmizelo nejen z kuchyní ......povšiml jsem se.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 27.Června 2016, 16:40:36

Na podrobnosti si bohužel nevzpomínám. Domnívám se, že jsem to slyšela v Meteoru, což je solidní populárně vědecký magazín na Dvojce Českého rozhlasu.
Nicméně i jiné jevy v živočišném světě svědčí o tom, že spolupráce se vyplatí. Proto je zjevné, že existuje nejen sebezáchovný pud jedince, nýbrž i něco jako sebezáchovný pud společenství. Který se ovšem nemůže projevovat jinak než skrze jedince a jeho chování.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Úterý, 28.Června 2016, 00:11:2

gratuluji l podnětnému článku.

Podíval jste se na Františkovu encykliku 'Laudato si'? Je to výzva ke společnské odpovědnosti nejen křesťanů. V té souvislosti vybízí ke duchovnímu růstu a odpovídajícímu pojetí smyslu života. O tom všem je Váš článek a diskuse k němu.

Jinak teodicie (theodicea) je odvětví teologie, které hledá odpověď na otázku 'proč Bůh připouští zlo ve světě?' Lecos se dá nalézt na internetu, základní tezi dává par. 272 Katechismu, ale tu asi nepříjmete jako uspokojivou, není filosofická. Na webové stránce ale také najdete tituly knížek. Německá literatura bude asi bohatší.

Myslím si však, že osobní odpovědnosti za své rozhodnutí i nerozhodnutí se nevyhnu, pro politka je to vždy obtížnější (ne/bombardovat?) není to jen věcí morálky ale porozumnění situaci a zkušeností. Tony Blair dodnes hájí své rozhodnutí vést Britanii do války v Iráku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co říká příroda? Úterý, 28.Června 2016, 14:20:16

Já jsem se na to (vědecké) odůvodnění ptal proto, paní Hájková, protože pokud mě paměť neklame tak jsem četl spíše něco jiného: totiž že ta silnější ptačí mláďata se prosazují i při krmení, takže právě naopak ta už o sobě silnější nakonec dostávají i větší podíl potravy. Ale je možné, že mezitím ornitologie dospěla k jiným pozorováním.

V každém případě ale platí, že příroda sama skutečně poskytuje znovu a znovu příklady pro to, že užitečné a evolučně výhodné jsou oba o sobě zcela protikladné modely chování: individualistické (respektive až přímo egoistické), ale stejně tak i solidární.

Já znovu připomenu ten výrok jednoho prominentního amerického výzkumníka v oblasti genetiky (a tuším i etologie): na úrovni jednotlivců vždycky egoismus zvítězí nad solidaritou; ale na úrovni kolektivu vždy solidarita zvítězí nad egoismem.

No a zdá se, že lidská pospolitost přece jenom tendenciálně směřuje k modelům existence s vyšší mírou komplexity a integrace - a tedy i k vyšší míře vzájemné solidarity...

Josef Poláček - Manuální pracovník

K pojetí hříchu Úterý, 28.Června 2016, 15:02:0

Díky za uznání, pane Rychetníku. Ostatně právě na tomto mém textu se ukazuje, že i pro soudobého ateistu je institut - nábožensky či teologicky podloženého - hříchu i nadále nepostradatelný.

Bez tohoto "hříchu" bychom měli jenom víceméně suše faktické konstatování z "narušení zákona" či jiných platných norem; ale ten "hřích", ten vyslovuje něco ještě mnohem vyššího, podstatnějšího.

Ten vyslovuje, že zde byl narušen sám nejfundamentálnější pořádek všech věcí vůbec; samotného bytí.

Pro toho, kdo za tímto bytím spatřuje ještě navíc existenci a působnost nějaké vyšší duchovní bytosti, se pak tento hřích samozřejmě ukazuje v podobě narušení absolutní vůle boží.

Pro toho, kdo za tímto bytím nespatřuje onu nadřazenou spirituální bytost, nýbrž kdo hledá nějaký tajemný "vyšší princip" uprostřed tohoto - ontologického - bytí samotného, pak ovšem vzniká ten nemalý problém, že zde nemá nikoho, kdo by mohl vůbec vytvořit podmínky pro hřích, a to sice formulováním závazných norem jednání.

Pak zde zbývá jenom možnost odvolávat se na ten "řád bytí" samotný - což je ovšem veličina jen velice abstraktní.

Východiskem by se tu mohlo jevit - jak už jsem nedávno zmínil - formulovat a pojímat tento "řád bytí" nikoli jako něco jednou provždy absolutně a neměnně daného, nýbrž jako něco, co je sice ve svých základech objektivně (ontologicky) dané, ale co se zároveň vždy znovu a znovu konstituuje v neustálé koexistenci a i konfrontaci s relativně autonomní činností lidského subjektu. Tímto vstupem momentu (lidské) subjektivity se pak ztrácí ten abstraktní charakter dané záležitosti.

Člověk-subjekt by v tomto modelu pak byl stejně tak výslednicí, produktem onoho "řádu bytí" - jako jeho spolutvůrcem. Konečným a nejvlastnějším hříchem by tedy bylo nikoli narušování nějakého fixního a pro všechny časy neměnného řádu, nýbrž narušování takového řádu, který je společným produktem a dílem jak samotného bytí na straně jedné, tak ale i autonomní kreativní činnosti člověka na straně druhé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Teodicea Úterý, 28.Června 2016, 16:00:16

Máte pravdu, pane Rychetníku, ten paragraf 272 pro mě skutečně není uspokojivý; i když bych v zásadě mohl mít porozumění pro to, že zdaleka ne všechno v životě lidském musí mít nějaký lineárně jasný a jednoznačný význam, přece jenom v daném případě nemám pocit, že bych zde mohl nalézt uspokojivé odpovědi na danou otázku. Na to "Laudato si" se ještě podívám.

-----------------------------------

Ale co se týče té otázky viny (hříchu) z bombardování či nebombardování: tady bych především řekl, že je to záležitostí postoje. Či pocitu svědomí.

Jde o to: v nekonečně složitém propletenci všech okolností které hovoří pro či proti je opravdu krajně obtížné nalézt nějaké "jedině správné" řešení. - A naopak: je velice snadné rozhodnout se pro řešení, které je pro mě samotného nějakým způsobem výhodné či přijatelné, a potom si pro to nalézt to či ono příhodné "zdůvodnění". O tom psal už Hegel, jak pro "räsonierenden Verstand", čili - dá se to jen stěží přeložit do češtiny - "rozumářský rozum" je velice snadné si z celého toho množství vnějších faktorů vyhledat nějaký ten pro něj zrovna příhodný; naproti tomu ale pravý rozum (Vernunft) se orientuje zásadně podle toho, co je skutečnou, substanciální pravdou dané věci.

Což je ovšem zase poněkud problém: Hegel má sice na straně jedné pravdu, ale na straně druhé to co je ta pravá pravda je u něj - přes všechen dialektický pohyb - dosti fixně dáno apriori.

A tak já se v tomto směru přikláním spíše k Aristotelovi - totiž že rozhodující je nakonec habitus, vnitřní postoj dané konkrétní osobnosti.

Já teď raději ponechám stranou intervenci v Iráku - tato kauza je stále ještě značně ideologicky zatížená, podle toho jak je kdo příznivcem či odpůrcem USA.

Zůstaňme v Británii - vraťme se ale poněkud dále do minulosti, totiž do toho času, kdy tehdejší - konzervativní - anglická ministerská předsedkyně M. Thatcherová vyhlásila své rozhodnutí vyslat válečné loďstvo do boje za udržení ostrovů jménem Falklandy/Malvínas, obsazené argentinským námořním výsadkem.

Není ani tak zásadně možno klást M. Thatcherové za vinu, že se k tomuto válečnému kroku rozhodla. Na tyto ostrovy měly svá - relativní - práva jak Argentina, tak i Británie. A v tuto chvíli byla bezprostředním agresorem bezpochyby Argentina.

To co ale na tehdejším počínáním M. Thatcherové bylo skutečně nemálo zarážející, byla ta naprostá, veškerých pochybností prostá s a m o z ř e j m o s t, s jakou poslala muže bojovat - a umírat - za víceméně bezvýznamný ostrůvek v jižním Atlantiku, na který jak řečeno Británie měla jenom značně relativní nárok.

O co se jedná: ona tedy v žádném případě neuznala objektivní pravdu, že na tyto ostrovy mají nárok jak Británie, tak ale i Argentina - a že tedy jediným spravedlivým řešením by byla nějaká forma vzájemné dohody. Ona zaujala jiný postoj: m y Angličané máme absolutní a nezpochybnitelný nárok, m y jsme byli napadeni - a proto m y a jedině my máme svaté právo poslat své armády do boje a svou vojenskou převahou smést a zabít každého, kdo se nám postaví do cesty!

A to je přesně to, o čem jsem se rozepsal v mé úvaze o hříchu v současné době. V dobách starověku - tam si vládce či uzurpátor nemusel dělat hlavu s nějakým morálním zdůvodněním. Tehdy stačilo prostě prohlásit: "Já chci" - a pak už záleželo jenom na síle jeho vojenských oddílů, zda svého záměru dokáže dosáhnout.

Dnešní svět - alespoň určité pozitivum! - je přece jenom v tomto smyslu o něco dále. Ovšem - poněkud cynicky by tento současný stav bylo možno charakterizovat tím způsobem, že i současní politikové a vládci se smějí dopouštět agresí a ničemností - jenom si pro to musí nalézt nějaké "dobré důvody". A jak jsme si řekli, ve vysoce komplexním politickém dění není nic snadnějšího, nežli si nějaký takový "dobrý důvod" nalézt. Právě tohle patří k té nejzákladnější výzbroji každého politika.

Ale zpátky k tomu Aristotelovi: takže jak řečeno on ten politik nějaké rozhodnutí učinit musí; a to i když ví že jsou důvody nejen pro, nýbrž i proti.

Ale ten rozhodující rozdíl je v tom, jestli dotyčný aktér dokáže udržet a zachovat ten Aristotelův habitus "správného středu" - to znamená, zda je schopen unést a veřejně doznat ambivalentnost svého vlastního rozhodnutí.

V daném konkrétním případě: jak řečeno M. Thatcherové není dost dobře možno klást za vinu, že vyslala vojenské oddíly na odražení agrese argentinských vojenských vládců. Ale co je plným právem možno považovat za její "hřích", je to, že tak učinila nikoli s uvážlivostí rozmyslného státníka, nýbrž - obrazně řečeno - s bojovým pokřikem indiána na válečné stezce toužícím po krvavém skalpu svého nepřítele.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Laudato si Čtvrtek, 30.Června 2016, 10:37:54

Pane Rychetníku, měl jste na mysli tu "ekologickou" encykliku papeže Františka? - Musím přiznat, že jsem zde nalezl jen málo skutečně inspirativního.

Samozřejmě, František má - jako obvykle - ty nejlepší úmysly, a víceméně se všemi jeho tézemi a cíle je možno bez dalšího souhlasit.

Jenže, kámen úrazu je právě v tom, jakými prostředky můžeme r e á l n ě těchto cílů dosáhnout.

Centrální Františkovou tézí je (kromě poukazu na boží původ veškerého světa vezdejšího) ta, že toho kýženého ekologického (a antikonzumního) obratu je možno dokázat prostě tím, že k a ž d ý j e d e n člověk se k tomuto obratu sám odhodlá. A František výslovně tvrdí, že takovýto obrat je reálně možný.

Právě tuto otázku - totiž vztah subjektivního a objektivního, niterného obratu a rámcových podmínek a vlivů stávajícího systému - jsme zde už opakovaně diskutovali. A myslím, že dosti do hloubky. K těm argumentům které jsme zde probírali tato Františkova encyklika nepřináší nic zásadně nového - je zde pouze vysloveno to přesvědčení, že tento zásadní přerod je možný, jenom tím že se k tomu lidé prostě rozhodnou. Není zde ale uveden žádný pozitivní doklad o tom, že by to tak opravdu mohlo fungovat v reálném životě, v rámci daného dominantního ekonomického, společenského a politického pořádku.

Takže, jak řečeno, v tomto ohledu pro mě tato Františkova encyklika nepřinesla nic nového.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Theodicea Čtvrtek, 30.Června 2016, 10:51:46

I tuto otázku jsme zde už opakovaně diskutovali, a domnívám se, že v rámci těchto diskusí byly už také uvedeny všechny zásadní argumenty pro i proti.

V principu jsou myslitelné jenom tři základní přístupy (ohledně otázky, proč Bůh připouští existenci zla ve světě):

1. Bůh stvořil svět, ale ve své nekonečné kosmické velikosti se o tuto nepatrnou planetku ztracenou v jednom zastrčeném koutku vesmíru už dále nezajímá.

Takovéto pojetí by ze všeho nejspíše odpovídalo Aristotelovu "Prvotnímu hybateli" - který vše jsoucí obdařil prvním impulsem, prvním pohybem - ale dále se už o tento svět nestará.

Právě takovýto názor ale velmi emotivně popíral a zavrhoval Platón - a za jeho zastávání dokonce hrozil trestem smrti!

Takže pak zbývají už jen dvě další možnosti:

2. Bůh stvořil dobrý svět - ale lidé ho zkazili. Svou nevědomostí (nejsou schopni poznat co je opravdu dobré) - anebo přímo svou špatností. Respektive obojím.

Protiargument: lidé jsou naprosto přesně takoví, jakými je Bůh stvořil. Tygr rve maso svých obětí, protože je jako dravec zrozen a stvořen; a stejně tak člověk jedná jako - přinejmenším poloviční - dravec, protože byl přesně takto zrozen a stvořen.

Pak je myslitelná ještě alternativa další:

3. Bůh stvořil o sobě (an sich) dobrý svět; ale zcela vědomě a záměrně do něj vložil i faktor a element zla. Právě proto, aby poskytl rozumným tvorům možnost, svou vlastní osobnost a její kvalitu rozvíjet tím, že se naučí rozpoznávat zlo, a naučí se proti němu bojovat. A to i proti zlu ve svém vlastním nitru.

Tato třetí alternativa by byla ještě tak ze všech nejspíše přijatelná a vnitřně konzistentní; ovšem je nutno připomenout, že takovýto výklad naprosto nepatří do arzenálu teologie křesťanské.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 30.Června 2016, 19:52:48

A pak je tu ještě čtvrtá možnost, pane Poláčku.
Totiž ta, že Bůh je zcela mimo jakoukoliv logiku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh mimo vší logiku? Pátek, 1.Července 2016, 13:24:51

Tato možnost tu sice teoreticky existuje, paní Hájková; jenže to by zároveň muselo znamenat, že ten Bůh existuje naprosto mimo realitu.

Protože celý tento náš reálný vesmír existuje na základě zcela jednoznačných (fyzikálních) zákonů; a mimo jejich koordináty by prostě vůbec nemohl existovat. Takže Bůh, pokud chce vůbec pro tento svět mít nějakou reálnou relevanci, se sám musí držet těchto zákonů.

Anebo ještě o krok hlouběji, pod úroveň fyziky: samotné bytí prostě nemůže existovat libovolně. Aby mohlo existovat reálně - to jest ve stabilních formách vytvářejících v čase trvající světy - pak samotné toto bytí musí vykazovat určité kvality. Musí splňovat určité požadavky - které je možno dedukovat právě (ontologickou) logikou. A i tady platí: jestliže sám Bůh chce reálně existovat, musí splňovat tyto nejzákladnější požadavky či zákony bytí.

Bytí je prostě víc než Bůh.

Anebo jak to jako jeden ze základních metafyzických principů formuloval Aristoteles: stvořené je dříve nežli to, co ho stvořilo.

Nikoli časově; ale principiálně. Neboť to, co tvoří, je tady právě jenom proto, aby stvořilo výsledek. Je to tedy ten výsledek, který je ta vlastní substance; a tvůrce je vázaný tímto výsledkem, a nemůže si dělat co se jemu samotnému zlíbí.

Tak třeba kuchař, ten je samozřejmě bezprostředně dříve nežli pokrm. Ale jestliže chce, aby ten pokrm byl tím, čím má být, totiž aby byl poživatelný a výživný - pak si ten kuchař nemůže naházet do hrnce co mu jenom tak právě napadne, nýbrž veškeré své tvoření musí přizpůsobit výsledku - tomu pokrmu, a všem zákonitostem nezbytným pro vytvoření pokrmu skutečně poživatelného.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 1.Července 2016, 17:37:57

Já nevím, já si myslím, že pokud by Bůh byl naprosto srozumitelný a logický, nebyl by to Bůh. Líbí se mi třeba Žižekovy úvahy o „vpádu Reálna“.
Přiznám se, že o vzniku světa a o Bohu jakožto Stvořiteli nijak moc nepřemýšlím. Patrně na rozdíl od většiny, která zde na toto téma diskutuje a kterou zajímá právě ten akt stvoření či vzniku světa.
Nebyl by problém si nějakou teorii vymyslet. Třeba takovou, že Bůh-tvůrce stvořil svět, čili objekt, ale lidi stvořil jako subjekty, čili vlastně taky takové malé tvůrce. Zlo Bůh samozřejmě nestvořil (ale ani zlé subjekty nestvořil). Zlo vzniká samovolně, jak do sebe náhodně narážejí záměry subjektů, kterých je příliš mnoho a chovají se příliš chaoticky. Časem se jejich činnost zharmonizuje, což si asi Bůh také přeje.
Taky je možné, že se Bůh nějak vyvíjí, že se sám mění.
Ale to mě napadlo jen tak mimochodem. Nebudu to dál rozvíjet, natož na tom trvat, protože nevím, jestli mě zítra nenapadne nějaká úplně jiná teorie. Netrvám ani na boží všemohoucnosti ani na tom, že Bůh podle naší logiky něco musí, protože jinak nemá nárok na existenci.
Ovšem jednou jsem četla, jak papež František řekl, že Bůh nemůže nemilovat. To se mi moc líbilo, a proto s tím souhlasím.

Petrasek Milan - penzista

S tím co Bůh nemůže a neumí - nemilovat Pátek, 1.Července 2016, 21:06:3

bychom se velmi rádi ztotožnili, jenže jsme tak jako to udělal křesťanský Bůh, zanevřeli na na lidskou zlotřilost a na místo jí vyhánět ze svého okolí, si ji vzali k srdci a pokusili její jádro/původ rozpoznat a napomoci ji vyprovodit ze lidského světa.
Co se doopravdy líbí nám tak zůstává nedostupným....bohužel.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 2.Července 2016, 13:38:8

Pane Petrasku, mně už se nějaký čas honí hlavou myšlenka napsat článek s titulkem "Proč vlastně být dobrý?". Nevím jestli ho napíšu (a jestli mi ho někdo otiskne); ale ta výchozí - ovšemže provokativní - téze by byla právě ta, že svým způsobem vlastně jediným přirozeným způsobem lidského chování je špatnost. Egoismus. Chování se jenom ve vlastním zájmu. Neboť všechno ostatní - a tedy to, co nazýváme "dobrem", je nám samotným vlastně jenom na škodu.

Jen tak pro ilustraci: předevčírem jsem si koupil housky. U pokladny jsem nahlásil "5 housek"; mladík u pokladny to nezkontroloval, uvěřil mi, a tak jsem zaplatil pět housek. Doma jsem pak zjistil, že těch housek bylo šest. Tak jsem tam včera zašel, vrátit či doplatit třináct eurocentů za jednu housku.

Naprosto nic jsem z toho neměl; o tomto omylu jsem věděl jenom já sám. A na Boha jak známo nevěřím; takže ani nijaké karmické či podobné odplaty ze spirituálních sfér jsem se neobával. Mé počínání tedy nemělo naprosto žádného racionálního smyslu; jenom jsem se tím naprosto zbytečně připravil o třináct centů.

- A to už ani neuvádím příklad toho syrského uprchlíka v Německu, který v minulých dnech našel v darované almaře celkem 150 000 euro, a všechny do jednoho je poctivě nahlásil na policii...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Logický či nelogický Bůh? Sobota, 2.Července 2016, 13:48:7

Paní Hájková, tady musíme rozlišovat dvě věci (což se právě zcela obvykle opomíjí).

Bůh (čili neutrálně řečeno: samotné bytí) samozřejmě nemusí být "logický" v běžném slova smyslu. To jest, nemusí se řídit obvyklou l i d s k o u logikou. Přesně naopak: svět ve své nekonečné komplexitě a pestrosti musí nevyhnutelně překračovat i meze této - zdánlivé - logičnosti.

Jenže: takovýto stav není objektivně NElogický; daleko spíše by bylo možno ho nazvat PARAlogickým, nebo A-logickým, či třeba METAlogickým. Zkrátka něčím, co přesahuje omezené hranice běžné logiky - ale přitom ji ve skutečnosti neporušuje. Je to prostě nějaká vyšší (či přinejmenším jiná) kvalita bytí.

Jenže právě o to jde: ta logika (či logičnost) sama zde ve skutečnosti zůstává neporušená. A ty zcela nejzásadnější (onto-logické) základy jakéhokoli bytí - tak ty je možno vymazat jenom v pohádkách nebo mýtech, ale ne ve skutečnosti.

Zkusme si jenom představit: mohl by Bůh stvořit svět, kde by neplatil zákon kauzality? Jak by takový svět vůbec mohl reálně existovat? Například já si koupím ty housky, sním je - ale namísto abych tím získal energii pro můj další život vezdejší, tak mi tím naopak bude má životní energie odčerpána! To bychom asi velice rychle skončili, s takovýmto světem a takovýmto životem...

Petrasek Milan - penzista

Dobro, zlo a lidské pojetí jeho záhadných nepochopitelností Sobota, 2.Července 2016, 14:36:51

nám plní nejen stránky dobré literatury, ale i naše triviální a nudné všední dny.
Dnes jsa návštěvou mezi austriaky jsem před obědem lstivě a zištně zašel do kavárny. Jako vždy byla uspokojivě prázdná s volným Kronenzeitung, u kterého se nudil tříčlenný personál.
Zahlaholil jsem malé hnědé... a copak máme v novinách nového.
Prý budeme znovu volit prezidenta odvětili s významným pohledem.
Zeptal jsem se ....Tak to znamená dobře zvolit a ven z Evropy, nebo špatně volit a zůstat v Evropě, nebo........ i vykulil jsem na ně oči.
Neodpověděli, uhýbali pohledy a mysleli si své pomotané.
Stejně tak jako já.......bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh se stal člověkem... Sobota, 2.Července 2016, 14:41:32

Paní Hájková, ten odkaz na text I. Štampacha "Potřebujeme Vánoce?" jste vlastně zanechala v rámci diskuse "Svaté ženy..."; a tam jsem na to také původně chtěl reagovat (pořád jsem se k tomu nemohl dostat, pro příval jiných témat); ale ono to teď velice úzce souvisí s tím o čem jsme právě mluvili, a tak to nakonec přenesu sem. Totiž jde o to, jaká je vlastně centrální role víry respektive církve. I Štampach se tam totiž výslovně obrací právě proti tomu pojetí (které jsem zde zastával), že by ten význam (křesťanské) víry záležel jenom v tom moralizování.

Připomeňme si centrální Štampachův výrok z jeho článku:

"Že tedy žádný člověk není jen člověk. Že transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh, je hlubinou každého."

Ano, ta "transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh" - ano, to by skutečně mohlo být něčím ještě vyšším, nežli pouhá mravnost. Respektive umravnění.

Ta "transcendentní hlubina skutečnosti" znamená, že člověk přerůstá sám sebe, svou bezprostřední fyzickou či pozemskou existenci. Že tedy - slovy onoho článku - Bůh se stal proto člověkem, aby člověk se stal Bohem; tedy proto, aby člověk prolomil ty hranice a limity svého materiálního bytí, a aby vstoupil do nových, mnohem širších a mnohem hlubších sfér existence. Jak své existence vlastní, tak i bytí vůbec.
Anebo možná spíše naopak: napřed vstoupí (či snad spíše: je uveden, prostřednictvím onoho obrazu Boha) do oněch hlubších sfér bytí - a poté na základě této zkušenosti a tohoto existenciálního zážitku se sám stane novou bytostí.

Takovýmto způsobem je skutečně možno zcela legitimně celou záležitost pojímat. A v daném ryze transcendentálním smyslu i já sám přestávám být ateistou.

Jde ale o to, že tento dotyk člověka s tou transcendentální stránkou jeho existence musí nakonec nevyhnutelně svůj účinek právě i na tu zdepřítomnou, pozemskou stránku jeho žití - a tedy právě na jeho umravnění.

P.S. Pokud by si někdo chtěl ještě připomenout ten původní Štampachův vánoční text, tak ten je tady: http://denikreferendum.cz/clanek/17125-potrebujeme-vanoce

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 2.Července 2016, 14:48:2

No tady se ovšem staví zásadní otázka, pane Petrasku, jestli ta opakovaná volba rakouského prezidenta je produktem Boží logiky, anebo naopak Jeho zcela mimologickými hrátkami s tím jeho fotbalovým míčem naší nepatrné planetky... ;-)

Petrasek Milan - penzista

Ach tyhle záměry božské logiky Sobota, 2.Července 2016, 15:30:10

a tohle soupeření o nejzdařilejší snahu je prokouknout.
A to naše houfování se za Arendt či Heidegger, Karel či Ježíš,
Kundera či Havel, Patočka či Neff............
Významnější polarizátory bohužel neznám.....bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 2.Července 2016, 17:45:21

Také jsem si myslela, pane Poláčku, že slova "transcendentní hlubina skutečnosti, jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh" by vás mohla oslovit a nakonec i smířit s těmi, kdo Boha vyznávají. Teď už vám snad bude jasné, že nejde o žádného loutkovodiče nebo o strašidlo pro nemravné.
Mimochodem, já to slovo "umravňovat" opravdu nemám ráda. Ono to totiž znamená totéž, co "moralizovat". Opravdu, stačí se podívat do slovníku cizích slov! Zkrátka to slovo má poněkud negativní přídech. Bůh nemoralizuje, ale dává se člověku. Jako člověk (jeho duše) vystupuje k Bohu, tak i Bůh sestupuje k duši člověka. V kterémsi jiném článku (tuším, že to bylo Zakleti v mýtech) Ivan Štampach napsal, že člověk se stává božským tehdy, když se stane plně lidským.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 3.Července 2016, 10:12:41

Jde o to, paní Hájková, jestli na straně druhé i ti (alespoň ti neortodoxnější) věřící jsou skutečně plně připraveni přijmout tu skutečnost, že nejen to slovo, ale celá ta představa jménem "Bůh" je jenom jakási berlička lidské mysli, snažící se marně uchopit to, co je o sobě zcela neuchopitelné. A že tedy i to, že tento Bůh "sestupuje k duši člověka, a lidská duše vystupuje k Bohu", je zase jenom velmi nedokonalá lidská představa.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Morálka a mravnost Neděle, 3.Července 2016, 10:21:51

Umravňovat opravdu neznamená (bez dalšího) moralizovat, paní Hájková. A i kdyby slovník cizích slov tvrdil opak. Tady je opravdu daleko více na místě spolehnout se na filozofii.

Takový Hegel například naprosto zásadně a ostře rozlišuje "Sittlichkeit" (mravnost) a "Moral".

Velice zkráceně řečeno, morálka je pododdíl mravnosti.

Mravnost - to je postoj (a jednání) člověka, který je v souladu se základními určeními samotného bytí (a tedy, teologicky řečeno, s vlastní Boží vůlí).

Zatímco morálka: to je v zásadě produkt lidský, a tedy velice pochybný, vždy vystavený vlivům nahodilosti, či přímo možnosti zfalšování.

Morálka se sice může nacházet v souladu s tou mravností; ale není k tomu žádná záruka.

Morálka a moralizování, to je spojené s rozumem nižšího řádu (Verstand, Räsonieren, rozumářství). Podle tohoto rozumářského rozumu jedná jenom ten, kdo ještě nedospěl k pochopení pravého řádu a pravého chodu světa a samotného bytí; a kdo tedy ještě nedospěl ke skutečné, pravé mravnosti.

Jednou větou: s morálkou (a moralizováním) je možno dospět i do pekel; s (pravou) mravností tohle možné není.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Záměry božské logiky Neděle, 3.Července 2016, 10:39:42

Já bych Vám dva docela prominentní polarizátory ještě mohl jmenovat, pane Petrasku: Platón a Aristoteles.

Jak v dokonale názorné plasticitě ukazuje onen známý obraz Michaelangelův, jednalo se o dva zcela rozdílně orientované myslitele.

Platón: vizionář, idealista, až poněkud mystik; na zmíněném obraze gestem své pravice ukazuje směrem k nebeským výšinám.

Aristoteles: racionalista, realista, skeptik. V onom výjevu na rozdíl od k nebi hledícího Platóna gestem své ruky ukazuje k pevné zemi; jako by svému učiteli říkal: Klídek, pomalu, žádné myšlenkové exhibice, musíme se držet toho co je pevné a jisté. A - v rámci tohoto svého postoje se Aristoteles znovu a znovu ve svých spisech do Platóna velice zásadně a kriticky "navezl".

Takže, naprosto zásadní protiklad dvou zcela nesouměřitelných světonázorových východisek.

Jenže: když člověk pohlédne blíže k jejich názorům a náhledům co se týče člověka a jmenovitě mravnosti - pak se náhle ukáže, že přes všechny rozdíly ten nejvlastnější myšlenkový základ je u obou téměř totožný!

A i ten napohled tak suchopárný racionalista Aristoteles nakonec stejně tak jako Platón usiluje o tutéž dokonalost rozvoje lidské osobnosti, a dokonce i celého lidského společenství - a dokonce i on sám (Aristoteles) se vposledku odvolává na dokonalost zakotvenou v říši boží!

A pokud se týče třeba i toho "Karla a Ježíše" - pak jsme si už v minulosti připomněli, že v z á s a d n í c h věcech ten rozdíl mezi nimi není nikterak propastný; že i jim se nakonec jednalo (ve vztahu k člověku) o tu samou věc.

Svým způsobem by se dalo - za použití rekursu na Clausewitze - dokonce prohlásit, že "Marx je jenom pokračování Ježíše jinými prostředky".

Takže: ty protiklady, ty polarizace tady skutečně jsou. A jsou tu dány objektivně. Ale na straně druhé: všechny tyto protiklady jsou svým způsobem jenom výrazem naší vlastní lidské nedokonalosti. Naší neschopnosti pojmout věci samotné v jejich vlastní úplnosti. A proto se my, lidé, na věci díváme vždycky jenom z jedné a nebo z druhé strany. Tak je to totiž daleko snadnější, daleko pohodlnější.

Ale ten vlastní ("božský") základ: tak ten je tu nakonec pro všechny stejný. A každý, kdo - ať už vyjde z jakékoli perspektivy - hledá poctivě, ten se k němu nakonec tak či onak dopracuje.

A toto hledání toho pravého by se velmi urychlilo, kdybychom si od samého počátku byli vědomi toho, že jedině překonáním té počáteční polarizace našich náhledů se můžeme k té pravé skutečnosti dostat.

A já bych si skoro troufal tvrdit, že příští kvalitativní pokrok lidstva a člověka je podmíněn právě tímto krokem: totiž překonáním této povrchní polarizace našich náhledů a našich ideologií.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 3.Července 2016, 11:37:56

Mohl byste mi vysvětlit, pane Poláčku, proč je podle vás Bůh berličkou lidské mysli, i přestože už neslibuje posmrtnou odměnu za dobré chování či trest za špatné? Jak by se to neuchopitelné podle vás mělo pojmenovávat, když slovo Bůh se vám nejeví jako ten správný pojem?
To slovo má tradici. I dříve totiž lidé hledali neuchopitelnou skutečnost, toužili po dokonalosti a úplnosti. Zdá se vám tedy, že by bylo lepší se dnes od veškeré tradice odstřihnout?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh a tradice Pondělí, 4.Července 2016, 14:18:37

To je opravdu velice zajímavá otázka, paní Hájková.

Zcela všeobecně by bylo možno začít rozvíjet úvahy o tom, že jsou tradice dobré a uchování hodné; a že na straně druhé jsou takové "tradice", kterých je nutno se co nejrychleji zbavit, protože jsou už jenom výsledkem čirého konzervatismu.

Ale věnujme své úvahy přímo té záležitosti Boha, respektive toho neuchopitelného tajemna naší žité skutečnosti.

Tak za prvé: opravdu bych naprosto nesouhlasil s tím názorem, že ten dnešní Bůh už neslibuje posmrtnou odměnu za dobré chování či trest za špatné. Není to sice samozřejmě už zdaleka tak intenzivní jako za středověku, kdy vlastně celý život člověka stál pod hrozbou trestu pekelného - ale ta myšlenka na život posmrtný asi stále ještě bude jednou z centrálních myšlenek i současného věřícího. A tedy i na to, kam bude po své smrti zařazen - jestli do houfce poctivých, kteří mají své místo na nebesích, anebo do kategorie hříšníků, na které čeká odsudek, a tedy zřejmě i trest boží.

Ale s tou "berličkou lidské mysli" jsem mířil na něco jiného. A vlastně až teprve tady začíná být celá záležitost opravdu zajímavá.

Jde o to, jakým konkrétním způsobem se vztahujeme k tomu Neuchopitelnému. K tomu, o čem tak nějak tušíme že to tady je, že to dokonce vytváří vyšší, a snad i ten vůbec nejvyšší smysl našeho bytí - ale co se svým bytostným tajemnem neustále vymyká našemu dosahu.

A to je vlastně jádro celé věci: podtrhněme si ještě jednou, že to o co se tu jedná je nakonec to nejhlubší tajemství jak naší vlastní existence, tak i veškerého bytí.

Jedná se tedy o tajemství, o mystérium. Jenže: jakmile jsme toto tajemství nazvali našim pozemským označením "Bůh" - v tom okamžiku jsme ho jako tajemství zničili!

Nebo jsme přinejmenším jeho bytostnou tajuplnost značně omezili, zredukovali.

Já už jsem několikrát zmínil ten úvodní verš knihy Tao-te ťing od Lao-c': "Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to."

To je opravdu naprosto základní věta, jejíž velkost snad vůbec není možno dostatečně docenit. A její platnost se plně vztahuje i - anebo spíše právě - na samotného Boha.

Jakmile jsme to, co je o sobě neuchopitelné, sevřeli do nějaké přihrádky naší pozemské řeči - v tom samém okamžiku jsme to ztratili. Právě jako to Tajuplné, Neuchopitelné, Samojsoucí.

Tím že jsme to nazvali Bohem, se snažíme si to přiblížit jednoduchým kategoriím a vzorcům našeho vlastního lidského chápání. Už jenom tím označením "Bůh" se z toho Neuchopitelného činí bytost - což sice samozřejmě daleko více vyhovuje přirozeným lidským představám, stejně tak jako lidské touze mít v tomto Neuchopitelném nějakého konkrétního partnera pro dialog či pro modlitbu; ale na straně druhé se tímto personalizováním toho Neuchopitelného ztrácí právě jeho prapůvodní mystérium.

Právě proto jsem použil onu formulaci o "berličce lidské mysli": lidská mysl prostě nedokáže to Tajuplné uchopit či respektovat v jeho vlastní autentické tajuplnosti; a proto si ho převádí na obrazy a kategorie, které jsou tomuto lidskému vědomí daleko přístupnější, názornější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tajemství bytí a cesty k němu Pondělí, 4.Července 2016, 14:37:25

Ale ještě zpátky k té tradici.

My tu totiž máme opravdu velice zásadní problém.

Jak bylo řečeno v předešlém příspěvku, tím označením "Bůh" se ztrácí přinejmenším velká část toho Tajuplného, Neuchopitelného, o které se nám jedná.

Jenže: na straně druhé je to skutečně holý fakt, že naše omezená lidská mysl na toto "Velké" - jak to prostě nazývá Lao-c' - že tedy naše lidská mysl na to skutečně nedosáhne. Prostě na to vůbec nemá kapacitu, nemá na to nástroje.

A teď se samozřejmě nevyhnutelně staví otázka: co s tím?

Co udělat, když na to "Velké" nedosáhneme - ale přitom si ho nějakým způsobem přiblížit, zpřítomnit musíme? Protože to ryze filozofické "Velké" - to může být opravdu jenom předmětem ryze filozofických úvah, ale nikdy to nemůže mít tu emocionální intenzitu, s kterou je nutno oslovit lidskou duši, jako právě ten tradiční "Bůh".

Takže: "Co dělat?" - ptá se nejenom Lenin.

Jako první musíme uznat: ty dosavadní náboženské formy vnímání toho "Velkého" byly prostě historicky nutné. Ten vývoj od animismu přes polyteismus až po monoteismus plně odpovídal reálnému vývoji lidstva, lidské civilizace a lidské kultury - a tedy i lidského vnímání.

Není tedy v žádném případě možno tyto dosavadní náboženské formy nějak paušálně zavrhovat - jedině díky těmto tradičním náboženským formám si lidstvo vypracovalo svou schopnost obrátit svůj zrak právě i k těm nejvyšším výšinám, i k těm největším tajemstvím veškerého bytí.

Ta centrální otázka teď ale je: můžeme stejným způsobem pokračovat i nadále? Můžeme stejně legitimně zůstat i těch starých, "tradičních" forem vztahování se k onomu tajuplnému "Velkému"?

Jak řečeno, i tento vztah člověka k tomuto mystériu jeho bytí doznal zásadních proměn, spolu s evolucí lidského ducha: animismus byl překonán a zavržen, jako zastaralá, lidským duchem nereflektovaná forma. I polyteismus byl v dnešních časech už z převážné části odložen do depozitáře historicky překonaných tradic.

A co ten monoteistický "Bůh"? Je skutečně možno odůvodněně tvrdit, že právě tato forma lidského nazírání oné tajuplné skutečnosti je tady pro všechny časy? Že zrovna teď je právem možno se zastavit ve vývoji, a prohlásit: "Teď už jsme dosáhli veškeré pravdy, teď už není zapotřebí jít nikam dál!" Je něco takového skutečně možné?

Připomeňme si ještě jednou: to samotné "Velké" je pro nás, pro naši lidskou mysl jako takové skutečně zřejmě v plném rozsahu nedosažitelné. Ale - my se mu můžeme alespoň čím dál tím více přibližovat.

Ale, za hodně jisté je možno považovat jedno: čím více budeme toto Tajemno svírat do kategorií a představ naší vlastní pozemské lidské mysli - tím m é n ě se mu budeme blížit.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím pane Poláčku Pondělí, 4.Července 2016, 16:24:52

svěrač naší lidské mysli brání vyloučení toho velkého.
Ale jak říkáte - pluralita myšlení je zatím tou nejúspěšnější formou přibližování se nedosažitelnému.
W. Allen na se tím pral již ve druhé třídě základní školy.
Na šokující informaci o nekonečnu záhadného vesmíru a roli naší planety v něm prohlásil jakýkoliv proces poznávání, včetně násobilky za nejapný nesmysl a utloukání času.
Zoufalá matka žádala otce o nápomoc a ten se skryl za výmluvu, že on sám nerozumí ani principu otvíráku na konzervy, natož smyslu života.
W. Allen byl posléze zproštěn potřeby logických závěrů přirozenou lidskou omezeností.
Z čehož mi profitujeme dodnes......bych na okraj dodal.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 5.Července 2016, 05:40:28

Název Bůh, hebrejsky El, je, pane Poláčku, je ještě prostší El – Silný, zatímco my jsme slabí, Bůh – Bohatý, zatímco my jsme chudí. A protože už Had v ráji sliboval: i vy budete silní, když se osamostatníte, a od té doby se bohy prohlašovali nebo byli prohlašováni mnozí až po Haška a božského Karla a božské pivo, Boží jméno se měnilo, až po to nejznámější a nevyslovitelné JHWH. Ježíš nám zase prostě přišel říct: Je to váš Otec v nebi. To může pochopit každý, i ten nejprostší člověk. Každý jeho lásku může i poznat a zakusit. Na lásku se odpovídá láskou. Hru na Tajemno potřebují jenom ti, kdo chtějí planě diskutovat, kdo se nechtějí nechat připoutat Láskou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jednoduchost lásky Úterý, 5.Července 2016, 12:22:13

To je právě to, pane Pospíšile: že je to - v uvedeném pojetí - všechno tak náramně jednoduché.

Jenže - a to se tu snažím celou dobu osvětlit - ve skutečnosti není jednoduché naprosto nic.

Jsme to jenom my, lidé, kteří si chtějí tu nekonečnou složitost bytí zjednodušit. A zjednodušují si ji právě tím, že ji sevřou do toho či onoho jednotlivého slova, pojmu, představy. Ať už je tímto slovem či pojmem Bůh, Láska, či cokoliv jiného. Všechno to je nakonec jenom projevem naší pohodlnosti, kdy se chceme vyhnout povinnosti neustále hledat to Neuchopitelné, co je skryto za tím vším.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pluralita myšlení? Úterý, 5.Července 2016, 12:35:36

Ne tak docela, pane Petrasku.

Na prvním místě totiž musí přijít v ů b e c to myšlení samotné. A teprve ve druhé fázi, jako druhý krok může přijít ta pluralita. Ale i tady nejde o pluralitu jako takovou, nýbrž přesně naopak, o její syntézu.

Svým způsobem je naprosto možno říci: pluralita je jenom nezvládnutá syntéza.

V lepším případě je pluralita předstupněm syntézy; ale v horším - a to zcela pravidelném - případě je pluralita n á h r a ž k o u syntézy.

Ale jak řečeno na zcela prvním místě stojí to samotné myšlení. A to není nikterak samozřejmá záležitost; přesně naopak.

Pravé myšlení už si samo najde cestu k syntetické pravdě - i přes tu odbočku přes pluralitu.

Ale kde ještě vůbec nezačal či vůbec není ochoten myslet - ten pak zůstane vězet buďto v tom, že svůj vlastní osobní názor prohlásí za "jedinou a nezpochybnitelnou" pravdu; anebo se uteče do pluralismu, ovšem nikoli k tomu pluralismu který směřuje k syntéze, nýbrž k takovému pluralismu, který jemu samotnému umožní setrvávat na tom svém původním nezvratném přesvědčení, jenom v trochu (navenek) relativizované formě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 5.Července 2016, 12:42:10

Ale s těmi školními léty Woody Allena jste mi připomněl jeden zážitek, pane Petrasku.

Bylo to v jednom francouzském filmu (s náročným myšlenkovým pozadím), jmenoval se tuším Les enfants, Děti.

A je tam jeden hoch, extrémně nadaný, který jednoho krásného dne sdělí svým rodičům, že už nadále odmítá chodit do školy. Že prý to nemá žádnou cenu.

Rodiče - vědomi si jeho výjimečnosti - s pochopením pokývnou hlavou: "Aha, učitelé ti tam říkají věci, které už znáš!"

"Naopak," odpoví on, "oni mi tam říkají věci které neznám!"

Učitelé mu totiž hovoří o věcech, které - i přes všechen jeho výjimečný talent - on nedokáže prohlédnout, v nekonečné hloubce jejich skrytého tajemství; jenže ti jeho učitelé tohle dokáží ještě daleko méně nežli on sám. Oni to jenom vyučují; ale sami nerozumějí naprosto ničemu. Takže, proč do té školy vlastně ještě vůbec chodit?!...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 5.Července 2016, 13:41:25

Já bych řekla, že představa o věčném hledání Neuchopitelného se trochu podobá představě o tom, že může někdo být permanentním revolucionářem. Málokdo je totiž něčeho podobného schopen a stejně tak je málokdo schopen až do smrti hledat Neuchopitelné. V životě je třeba především žít, nejenom hledat něco, co je někde “za ním”. Nemá to vůbec nic společného s pohodlností, ale takový je prostě život. Je čas setí a čas sklizně, čas pohybu a čas klidu, čas hledání a čas nacházení...
V Bibli je také psáno: ”Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“
A tak věčný Hledač Neuchopitelného by se musel dost snažit, aby náhodou něco nenašel a nepřestal být Hledačem.
Naproti tomu ten, kdo hledá odpověď nejen na otázku "co je za vším skryto", nýbrž i na otázku "jak žít tady a teď?", ten ji může v Ježíšovi nalézt.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 6.Července 2016, 00:05:37

Nemám, co bych k předcházejícímu příspěvku dodal. S Otcem mohu žít, na Nepochopitelného se mohu vymlouvat. Dokazuje to i B.Pascal: "Protože jsem hodně studoval, mám víru jako bretaňský sedlák. Kdybych ještě víc studoval, měl bych víru jako bretaňská selka." Nejsem proti hledání a poznávání. Je však třeba poznat a žít podle toho.

Petrasek Milan - penzista

Není otec jasko otec pane Pospíšile, Středa, 6.Července 2016, 12:22:9

s mnohými vámi cizími otci se dá žít pouze mizerně popř. vůbec ne, přestože se lze na něj vymlouvat.
Suverénních otců a jiných autorit je k zoufání sdostatek.
I těch kteří nabízí znalost skutečnosti ....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 6.Července 2016, 14:23:32

Jestliže za pana Pospíšila odpověděla paní Hájková, pak ze mě zase pan Petrasek. ;-) Také k tomu vlastně nemám co dalšího dodat.

Ovšem co se týká toho neuchopitelného Neuchopitelného - ano, paní Hájková, dozajista máte pravdu. A já znovu a znovu připomínám a plně uznávám, že ty historicky dochované formy náboženství či víry m ě l y ve svých dobách své plné oprávnění, svou plnou platnost. Člověk (či přinejmenším naprostá většina lidí) skutečně potřebuje mít pro svou cestu životem něco jednoduchého, něco názorného, představitelného.

Ta otázka která se ale staví je ta, jestli ještě i d n e s skutečně vystačíme s těmi náboženskými formami a představami, které jsme zdědili z minulosti.

Například, jsou lidé, kteří hledají svou cestu k duchovnu, ale nic jim neříká křesťanská církev a křesťanská víra, a tak se obracejí ke starým kultovním praktikám, k šamanství, a vyznávají třeba staroslovanského Svantovíta.

Viděl jsem kdysi televizní dokument o těchto hledačích dřívějších spiritualit. A nedá se nic dělat: ale ty jejich šamanské kulty či vzývání Svantovíta, to působí až neskutečně archaickým dojmem. (Mimochodem, oni se obracejí k těmto starým přírodním kultům právě proto, že křesťanství je jim příliš abstraktní! Oni chtějí něco "hmatatelnějšího", bezprostřednějšího.)

Takže, znovu a znovu: ano, dozajista je i dnes stále ještě možno "hovořit s Ježíšem". Ta otázka je ale, jestli to v dnešní době, a především s vyhlídkou do éry nastávající, přece jenom nepůsobí už poněkud archaicky. A jestli není na čase pro niternou touhu člověka po spiritualitě hledat cesty nové.

Ivo Horák - Praha 3

Čekání na Godota Středa, 6.Července 2016, 15:38:30

Určitě se dá říci, že křesťanství v sobě nese hodně z podoby, kterou získalo (a mohlo získat) v době dávné a hodně odlišné (méně znalostně, technicky a jinak vyvinuté). To je ovšem nedostatek, ale zároveň asi i přednost, neboť příliš aktuálně založená víra stěží dá tolik pocitu sounáležitosti, emocionality, prověřenosti, nezcizitelnosti a já nevím čeho ještě všeho dalšího. Je to trochu tak jako s městem, moderní čtvrti odpovídají nové době, ale starým se nevyrovnají v přitažlivosti, zabydlenosti, natož symbolicky, neřku-li "spiritualitou".
Ale hlavně, "okna" pro nový, době adekvátní přístup k základním spirituálním potřebám a tužbám si neotvíráme sami, nýbrž jsou otvírána z běžného pohledu nahodile a, zdá se, stále řidčeji (jakási obdoba k s časem mizející epifanii v Bibli). Mohu-li si dovolit ještě jeden příměr z oblasti architektury, poukážu na pojem "slohu". Je možné, ne-li už jisté, že jejich doba v podstatě skončila. Podobně tomu může být také s univerzálními systémy odpovědí na nejzákladnější hodně lidské otázky. Třeba nám zbyde křesťanství tak jako (jeho) baroko a pak už jen značně partikulární a nadměrně utilitární záležitosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 7.Července 2016, 09:29:6

Víte, pane Poláčku, ten, kdo má niternou touhu po spiritualitě, zcela určitě objeví něco, co ji uspokojí - jak jsem uvedla výše. Nebude čekat, až mu tu spiritualitu někdo dodá.
Ovšem mnoho lidí vůbec žádnou touhu po spiritualitě nemá. A je to pouze jejich volba.
Jinak - protože vnímám vaši skepsi ohledně křesťanství a chápání Boha jako laskavého otce - vás musím upozornit na to, že existují lidé, kteří se chovají mravně nikoliv ze strachu před zákonem nebo jinou autoritou (například nadzemskou), nýbrž zejména proto, že jsou milováni. A tady nemůže ze spirituálního hlediska křesťanského Boha nic nahradit.

Petrasek Milan - penzista

Paní Hájková, když jde o lásku, tak trochu skepse nikdy neuškodí Čtvrtek, 7.Července 2016, 11:37:37

píšete ...... tady nemůže ze spirituálního hlediska křesťanského Boha nic nahradit.........
Jste doopravdy přesvědčena že výskyt lásky jako mravního imperativu, založeném na vědomí být milován Bohem je výlučně křesťanským jevem?
Znal jsem jednoho brahmána a ten o tom silně pochyboval.... bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 7.Července 2016, 11:55:56

Samozřejmě že záleží na pojetí víry. Vůbec netvrdím, že Bůh miluje výhradně křesťany a že jen křesťané milují Boha. Naopak vím, že i to křesťanské pojetí bývá různé a ne vždy lásce příznivé. Nicméně ze svého hlediska to vnímám tak, že pro mě osobně je zbytečné hledat nějaké cizokrajné pojetí Boha, když je tu křesťanství. Prostě ho svým vlastním způsobem tak nějak beru.
A mimo to se mi jeví, že pan Poláček žádnou spirituální lásku nenabízí :-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo otevře okno? Čtvrtek, 7.Července 2016, 14:52:8

Ano, pane Horáku, je - či přesněji: bylo - tomu většinou tak, že ta "okna" k novým životním (i duchovním) náhledům se otvírala víceméně sama. Že se prostě v nitru samotné společnosti dovršil určitý proces vnitřní proměny, který pak nalezl svůj výraz v novém náhledu, v novém obrazu světa a vlastního života.

Jenže, na straně druhé: on se stejně nakonec vždycky musel nalézt nějaký jednotlivec (či alespoň jejich skupina), který toto "okno" otevřel.

Co třeba takový Ježíš z Nazaretu? Už jsem několikrát poukázal na to, že kdyby době jeho působení nepředcházely zásadní změny v životě tehdejších společností (a říší), pak by s největší pravděpodobností o nějakém Ježíšovi dneska nikdo vůbec nic nevěděl. Skončil by jako celá řada jeho předchůdců, kteří měli tu smůlu že svými myšlenkami až příliš předběhli svou dobu. Upadli do zapomnění, v nejlepším případě o nich vědí jenom profesionální znalci historie.

Takže, ještě jednou: ano, ten proces "otvírání oken" působí na jednu stranu samovolně a přirozeně - ale na straně druhé tu vždycky musí být někdo, kdo to okno k budoucnosti rozrazí dokořán. A to i proti odporu konzervativní většiny, která usilovně setrvává právě na tom známém, blízkém, důvěrně zažitém, "osvědčeném". V tomto ohledu se od Ježíšových časů až dodnes nezměnilo naprosto nic.

A za druhé: odkudpak vlastně můžeme vědět, že to není právě a zrovna ta dnešní doba, která přímo volá po nějakém takovém "otevření oken"?

Ty minulé změny - ty vždycky vyplývaly z toho, že předchozí éra se vyčerpala, existenčně a duchovně. Krátce řečeno: změny se rodily z chaosu, z pocitu dezorientovanosti.
A - co je možno spíše konstatovat o současném světě, než že ztratil jakoukoli schopnost vlastní ideové orientace? Křesťanství už dávno ztratilo svou sílu společenského tmelu, kterou mělo v dobách středověku. Osvobozená občanská společnost? - Na každém kroku je znát, že tato "svoboda" je jenom fiktivní, jenom vnějšková; ale nepřináší nic, čím by mohla naplnit smysl lidské existence.

Komunistické hnutí? S jeho snem o "definitivním" osvobození člověka, o všeobecném bratrství a harmonii? To už je také pasé.

To co zbylo, je vlastně už jenom všeobecná kocovina po vyšumění všech těchto dosavadních ideálů a jejich historických nároků.

Není to tedy právě ta pravá chvíle pro to, aby byla otevřena okna pro ideje nové, pro nový pohled člověka na svět i na sebe samého?

A ještě k tomu univerzalismu: ano, dnešní svět je rozpadlý na "prvočinitele". Na navzájem nesouvisející autonomní - či izolované - součásti.

Ale - není právě toto součástí a symptomem stávající ideové krize? Není právě tento stav extrémním vychýlením se dějinného kyvadla jedním směrem, kdy ve skutečnosti v nitru tohoto světa už všechno volá po návratu opačným směrem - tedy k myšlence univerzalismu, který dokáže ty jednotlivé lidské atomy zase propojit v jednotnou komunitu spojenou společnou ideou?

Jistě: tento "nový univerzalismus" už nikdy nebude natolik "totální", jakým byl univerzalismus křesťanský či komunistický. Moderní člověk si tu svou osobní autonomii už nenechá vzít; a tak je to také dobře.

Tento "nový univerzalismus" to bude mít o to těžší, že bude muset tento individualismus akceptovat, bude k němu muset nalézt cestu, bude se s ním muset spojit v jeden provázaný celek.

Ale právě proto dnes už není možno spoléhat na to, že to "okno do budoucnosti" se otevře tak nějak samo. Tuto novou cestu je napřed nutno nalézt; a ten nový "architektonický styl" je nutno zkonstruovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 7.Července 2016, 15:39:34

Jinak řečeno, paní Hájková - kdo není milován, ten se (podle všeho) vůbec nemůže chovat mravně... ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 7.Července 2016, 15:43:11

A k tomu, že "kdo má niternou touhu po spiritualitě, zcela určitě objeví něco, co ji uspokojí" - no ano, o to právě jde, n ě c o si objeví a najde vždycky, třeba ten šamanismus; ale ta otázka o kterou se tu jedná je ta, jestli toto "něco" je na výši doby, či přesněji, jestli toto "něco" bude postačující i pro éru nastávající...

Josef Poláček - Manuální pracovník

A ještě jednou k té Boží lásce Čtvrtek, 7.Července 2016, 15:59:22

... a jejím vztahu k tomu Tajemnému bytí (pan Pospíšil, úterý 5. července):

Nic proti té Boží lásce; jenže jde o to, jak dalece s ní vystačíme.

Totiž to "Tajemno" či jakkoli to můžeme nazvat: tam je totiž nakonec všechno. To je ten prapůvodní středobod veškerého bytí, kde je tak nějak uloženo a uchováno všechno, co utváří tento svět, a tedy i naše vlastní žití: láska i odpor, umírněnost i hněv, přitažlivost i odpudivost, nekonečno i špendlíková hlavička, věčnost i okamžik... Tam a právě tam je naskládána celá ta hromada našeho bytí, ano i láska je tam, ale ještě celá spousta dalších věcí, bez kterých by tento svět vůbec nemohl existovat.

A je to tam - tyto o sobě protikladné a vzájemně nespojitelné věci - je to tam poskládáno a uloženo v jakémsi nepochopitelně harmonickém bytí, je to harmonie protikladů a protimluv harmonie, proto je to pro nás všechno tak tajuplné, že my nejsme schopni pochopit a nahlédnout, jak to všechno takto může existovat.

Ale láska - i když je to bezpochyby velice ušlechtilá záležitost, láska je jenom j e d n o u jedinou věcí z celého tohoto oceánu bytí, a my se vždycky znovu musíme ptát, jak daleko opravdu můžeme dojít (jenom) s láskou v tomto velice reálném světě.

To je právě to, o co se tu jedná: pokud bychom tu byli v nějaké křesťanské komunitě, pak bychom se dozajista mohli navzájem utěšovat tím, jak nám Bůh dává lásku a jak my ji budeme dávat dál.

Jenže tady se přece jenom jedná o fórum s obecně občanským horizontem, to jest uvažuje se (či alespoň mělo by se uvažovat) o tom, jakým způsobem co nejúčinněji zlepšit a zkultivovat tento značně neradostný svět. A jestliže ho chceme zlepšit opravdu reálně a účinně, pak ho musíme dokázat uchopit a oslovit právě v tom jeho celém, nekonečně složitém a propleteném bytí; s jednou jedinou dimenzí tohoto bytí toho asi opravdu moc nepořídíme.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Problémy s dorozuměním Čtvrtek, 7.Července 2016, 17:12:37

Přiznám se, že to moc nechápu, pane Poláčku. Tedy chápu, že rád hledáte a prožíváte tajemno. Jenom nevím, co vám tedy brání, abyste ho hledal a prožíval? Vadí vám skutečnost, že tajemna je v našem světě nedostatek? Nebo vám vadí, že jiné lidi tajemno málo zajímá a tudíž ho nemáte s kým prožívat? Nebo si myslíte, že kdo neprožívá tajemno, je špatný občan a tedy veškeré problémy našeho světa spočívají v tom, že lidé neprožívají tajemno?
K vaší větě „kdo není milován, ten se (podle všeho) vůbec nemůže chovat mravně...", kterou zkoušíte parafrázovat to, co jsem napsala o potřebě lásky, musím poznamenat: Takhle jsem to určitě neřekla, ale do jisté míry to platí. Člověk, který nebyl v dětství milován – například svými rodiči – se dost často chová nemravně, zvlášť pokud mu tu lásku aspoň dodatečně nikdo nevynahradí. Buď se chová nemravně a bezohledně nebo naopak vůbec nemá chuť žít.
No, a Boží láska může ten deficit vynahradit a proměnit jej v nadbytek. Bohužel je to něco, co se nedá rozumným způsobem vysvětlit, proto to asi málokdo chápe. Nicméně, dá se to prožít.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Čtvrtek, 7.Července 2016, 17:17:44

byl jsem pár dní mimo internet a proto svou poznámku k Vaší poznámce vyvěšuji až teď.
Možná, že Vaše zklamání z Františkovy SOCIÁLNĚ-ekologické encykliky 'Laudato si' bylo způsobena tím, že jste v ní nenašel co jste očekával. František (a ani jiní papežové) nepíše teorii společenské změny, řekněme takové, kterou by politická strana mohla uskutečnit cestou zákonodárné činnosti. Biskup František káže, nabádá věřící a snaží se přesvědčit 'lidi dobré vůle'.
Ovšem jeho kázání je teoreticky podloženo něklika společenskovědními a přírodovědními obory.

Tak jako jiné encykliky, i tato vychází ze studií a schůzí členů pontifikální akademie, ekologů, sociologů, politologů a teologů. Ti mají různé a různě zdůvodněné názory a papež je zvažuje v souvislostech, vybírá si a slučuje - snad by bylo na místě slovo 'překonává'.

V této sociálně ekologické encyklice papež poprvé přijímá za svůj již dlouho znějící hlas ekologů, že ekologické hrozby jsou naléhavé a že my lidé ohrožujeme svým životním způsobem přírodu a sami sebe (článek 139, sociálně ekologická krize). Teologickým novem je, že papež se neodvolává na povinnost lidí pečovat o to, co jim bylo svěřeno do užívání (homocentrický přístup), ale na fakt Božího stvoření, které je vnitřně, samo o sobě "dobré" (teocentrický přístup). Dalším novem je 'integrální ekologie', odkazující na nerozlučitelnost ekologické problematiky od sociální. Mohou být řešeny pouze společně.

Cestou je 'integrální rozvoj' člověka, pomocí vzdělání (pokyny k církevní účasti jsou v encyklice) a spirituálního rozvoje, na úrovni jednotlivců a komunit. Může vést k politické akci. Papež věří ve zdravý rozum, že rozpoznáme hrozby a ukazuje co je třeba dělat. Jeho encyklika je naléhavou výzvou, abychom si každý uvědomili svou odpovědnost. Je výzvou především dovnitř Církve.

Paní Hájová se zmínila o velice zajímavém jevu, "sebezáchovném pudu společenství" (Pondělí, 27.Června 2016, 16:40:36). Dalo by se tak nazvat něco, čeho jsem si již několikrát všiml. Nenarazil jsem ale na jakýkoliv pokus to teoreticky popsat. Společenství působí na své členy s cílem sebezáchovy: šlo by to vyčíst z Hegela, pane Poláčku? Pokud ano, pak František tomu přihrává.

Na další souvislosti ukazuje text na
<www.socialninauka.cz/texty/par-podnetu-k-zamysleni-nejen-nad-tematy-obecne-dobro-a-mezigeneracni-spravedlnost-v-encyklice-laudato-si-vojtech-simek.html>
Jiný text na téže webové stránce je naopak vůči encyklice kritický,

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 8.Července 2016, 13:43:36

Já sice nevím, zda se něčím podobným Hegel zabýval (uvidíme, co na to pan Poláček), nicméně se domnívám, že u dávných společenství, v nichž byli lidé úzce spjati a odkázáni jeden na druhého, něco takového jistě existovalo. Dalo by se přemýšlet o tom, jakým způsobem se to projevovalo. Nenapadá mě nic jiného než opět starozákonní proroci. Ti patrně silně vnímali ohrožení společenství (ať zvenčí nebo zevnitř) a upozorňovali na ně, případně volali po nápravě asociálního chování.
Dnes je jiná situace, protože svět je více propojen. Příslušníci dnešních společenství (například národních) už se navzájem tolik nepotřebují (i když jak kteří). Zato dnes můžeme vnímat, že ohrožena je celá planeta a celé lidstvo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co se skrývá za Tajemnem? Pátek, 8.Července 2016, 14:59:52

To, kolem tu celou tu dobu kroužíme, paní Hájková (někdy snad opravdu už jako ta pověstná můra kolem noční lampy), je stále to jediné:

Že my jsme součástí nějakého objektivního bytí, které nás (přinejmenším svým objemem) vysoko přesahuje. A že my můžeme své vlastní životy jenom tehdy smysluplně "ukočírovat", když správně nalezneme své vlastní místo v tomto oceánu bytí.

A ono není vůbec jedno, jak se na tento svět respektive bytí díváme.
Jak známo, novodobý racionalismus přišel s nárokem, že čistě svým faktografickým, vědecky podloženým věděním nám jednou provždy vyřeší všechny otázky a záhady naší existence. Dnes už je obecně přijímané to zjištění, že racionalismus s tímto svým projektem ztroskotal. Že dokáže sice shromáždit obrovská kvanta objektivně zjistitelných a podložených faktů - ale že za těmito jednotlivými dílčími poznatky se čím dál tím více ztrácí všechno, co je skutečně podstatné.

Zbývá tedy jenom druhá možnost: pro hledání toho, co je podstatné, vyjít (či vrátit se?) za hranice tohoto racionalismu. Tedy do té říše, která je tradičně označována či vnímána jako Mystérium, tajemství. Mystérium stvoření, či tajemství bytí - to jsou jen různé výrazy pro totéž.

Teď jde ale o to: ani tady není nijak libovolné, jakým způsobem, pod jakým úhlem pohledu se na věc díváme.

Já jsem reagoval na to tvrzení, že prý nemá smyslu neustále zkoumat pravou podstatu toho skrytého, tajemného bytí, když zde přece máme k dispozici všeobjímající Boží lásku.

Má kritika ale zněla: tato "Boží láska" sama je jenom jeden aspekt z toho celkového tajemství bytí. A jestliže se omezíme jenom na ni - pak nám unikne všechno ostatní.

A tím se dostaneme zase na samotný počátek: jak můžeme smysluplně orientovat náš vlastní život, když z veškerého bytí (do něhož je ten náš život zasazen) budeme vnímat jenom jednu jedinou část?

A tak tedy má odpověď zní: ano, ten návrat k mystériu, k tajemství bytí je principiálně legitimní. Ale aby byl legitimní opravdu v plném a aktuálním slova smyslu, musí jít ruku v ruce s rozumem. S tím rozumem, který dokáže rozpoznat - mnohem konkrétněji a strukturovaněji nežli jenom čirý prožitek víry - z č e h o toto samotné bytí vlastně sestává, jaká jsou jeho základní určení, a co to všechno pro člověka vlastně znamená.

Anebo, to celé jednou větou: ano, víra je legitimní. Ale ne víra jakákoli, ne víra v cokoli.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sebezáchovný pud společenství Pátek, 8.Července 2016, 16:21:14

Nejsem opravdu v žádném případě takový znalec Hegela, abych mohl s jistotou prohlásit, jestli on takovýto termín kdy použil.

Ale shodou okolností jsem zrovna dnes v rámci jiné diskuse ("Tupci volí prezidenta") podal určitý přehled Hegelova pohledu právě na lidskou společnost a její rozvoj.

Základ věci je ten: Hegel vychází z (původního antického) pojetí, že světem vládne Duch. Že tedy svět (a tedy i lidská společnost) nejsou zdaleka jenom nějaké nahodilé úkazy, nýbrž existují jenom v rámci apriori dané rozumnosti všech věcí. "Prestabilizovaná harmonie", tento Leibnizův výrok snad nejlépe vystihuje, o co se jedná.

Anebo vezměme jeden výrok samotného Hegela, svého času velice populární, o tzv. "lsti rozumu". To jest: podle Hegela lidé sami (kromě několika málo výjimek velkých myslitelů) nedokáží obhlédnout a rozpoznat celý ten horizont a působení onoho skrytého kosmického rozumu respektive "absolutního Ducha". Lidé vedou každý svůj vlastní osobní život, většina se jenom pachtí za svými vlastními bezprostředními zájmy a výhodami.

V tomto smyslu - jakožto egoisticky jednající tvor - by člověk bezpochyby byl plně v stavu, zničit sám sebe. Respektive životní základnu veškerého lidstva.

Jenže, podle Hegelova pojetí právě za tím vším lidským hemžením stojí skryté působení onoho "absolutního Ducha", s jeho objektivní racionalitou. A tato vnitřní či kosmická či Bohem daná racionalita prostě nedovolí, aby lidstvo opustilo svůj základní úkol a účel (telos), být aktérem v oné velké hře absolutního Ducha - totiž takzvaně oklikou přes člověka dosáhnout sama sebe.

Tento model je samozřejmě idealistický; to jest vychází z axiomu existence právě onoho "absolutního Ducha".

Nicméně se zdá, že tato "lest rozumu" má svou určitou platnost i bez ohledu na její ideová východiska. To jest, že je možno určitým právem předpokládat její platnost i v rámci materialistického pojetí světa. Dokázat to ovšem možné není (ani v tom ani v onom pojetí); ale přece jenom leccos hovoří pro to, že určitá objektivní racionalita celku - přes všechen egoismus a omezenost jednotlivců - zde přece jenom působí.

Petrasek Milan - penzista

Idea putování za doprovodu absolutního ducha a pudu sebezáchovy Pátek, 8.Července 2016, 16:51:7

zatím působí plausibilním dojmem, neb veškeré četné zániky civilizací měly doposud pouze lokální rozměr.
Zánik světového financkapitalismu však staví onoho "absolutního Ducha" před nové zadání......nedočkavě bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Laudato si a integrativní ekologie Pátek, 8.Července 2016, 16:57:9

Pane Rychetníku, to že jsem se k encyklice papeže Františka vyjádřil poněkud rezervovaně, pramení prostě z toho, že jsem v ní nenalezl nic zásadně nového, co by nějak překračovalo například i diskuse vedené na stránkách DR (podrobněji později).

Takže musím snad ještě jednou podotknout: mám samozřejmě plné uznání a plný respekt pro to, že současná hlava katolické církve se vyjadřuje i k záležitostem napohled neteologickým. Nakonec - to je naprostá pravda - všechno souvisí se vším, a nic nelze vidět jenom izolovaně.

Napřed jenom krátká věcná poznámka: nemohu to tvrdit plně s jistotou, ale mám opravdu pocit, že ten teocentrický přístup je přinejmenším v německé ekologickém hnutí už dávno používán (Bewahrung der Schöpfung). Takže to jediné novum by záleželo v tom, že by tento náhled byl nyní podán z nejvyšších, oficiálních míst.

Teď ale k samotné věci. To jest, kde já vidím zásadní kritický bod této encykliky.

Napřed ale ještě to pozitivní: bezpochyby, tento Františkův koncept (integrativní ekologie) plně zapadá do linie všech opravdu velkých konceptů lidské společnosti respektive světa vůbec. Jak už řečeno, nic nelze spatřovat izolovaně; a jsou to právě ty zmíněné velké (až přímo světodějné) koncepty, které zcela důsledně pojímají lidský svět v jeho úplnosti, v jeho vnitřní provázanosti.

Ten sporný bod záleží v tomto (a to je právě téma, které jsme v minulosti v DR dosti intenzivně - a stále opakovaně - diskutovali): jestliže vycházíme z toho, že tento svět je nutno zcela podstatně změnit - kde vzít pevný bod pro tuto změnu?

František vychází 1. z rodiny, a 2. z mravního apelu na lidské svědomí.

Nu ano, jestliže rodinu označíme za základní buňku společnosti, nikdy se nemůžeme příliš mýlit. Jenže: jednajícím aktérem je nakonec vždycky zcela konkrétní individuum. A jestliže chceme změnit svět - pak musíme napřed dosáhnout právě toto individuum. A to je - právě v tom současném individualistickém světě - krajně obtížná záležitost.

A s tím se pojí právě ten druhý kritický bod: že se František spoléhá na morální apel. Byť i podepřený teologicky, vírou v Boha.

Jak už zaznělo i v oněch komentářích k "Laudato": už jenom díky narůstajícímu ateismu (respektive klesající intenzitě náboženského prožitku) právě v průmyslových zemích je krajně problematická ta víra, že takovýmito apely bude možno účinně změnit reálné chování převážné většiny populace.

Takže, jednou větou: naprosto souhlasím s Františkovými úmysly a cíli; ale jsem opravdu velmi skeptický k tomu, do jaké míry je možno touto cestou k těmto cílům dospět. To jest, zásadně změnit reálné jednání rozhodující části světové populace. U toho či onoho jednotlivce je to dozajista možné; ale v globálním měřítku? Tady je sotva možno vyhnout se skeptickému potřásání hlavou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 8.Července 2016, 17:01:41

Ještě k tomu "integrativnímu přístupu": to je samo o sobě ovšem krajně zajímavé téma, o kterém by bylo možno ještě do široka diskutovat.

Jak už řečeno, tak jako tak na tuto problematiku ve zdejších diskusích stále znovu narážíme.

Jestliže tedy celou homosféru chápeme jako jeden celek: kde nalezneme onen pevný bod pro změny? U jednotlivce? U rodiny? Anebo ve státě, jak to viděl Hegel? V celém lidském společenství, jak to propagoval Marx?

Anebo ale se skutečně integrativním přístupem - totiž ve v š e c h těchto rovinách zároveň?

Ale i tady platí: jestliže chceme aktivovat - a změnit - všechny tyto roviny a sféry zároveň: kde začít? Kde vzít ten "pevný bod"?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bez lásky není mravnosti? Sobota, 9.Července 2016, 12:13:28

Paní Hájková, je to opravdu zajímavá náhoda, ale zrovna v těchto dnech byly zveřejněny výsledky výzkumu, který velmi nabourává tu Vaši tézi o tom, že jenom ten, komu se v dětství dostalo lásky, je schopen ve svém dalším životě vstřícných vztahů k ostatním.

Podle nálezu onoho výzkumu je tomu dokonce přesně naopak: ti, kteří byli vychováváni a vyrůstali jakožto "opečovávané" děti, ti se později projevují podstatně nižší mírou pozitivních a solidárních vztahů k druhým, nežli ti, kteří natolik šťastné a bezstarostné dětství neměli.

Výzkumníci doposud nenašli žádné vysvětlení pro tento - bezpochyby nečekaný - fenomén.

Nicméně, jedno vysvětlení se nabízí samo od sebe: bylo by docela dobře možné, že právě ten kdo na vlastním těle zažil citovou nouzi, si je o to více vědom hodnoty mezilidské vstřícnosti a pospolitosti. A proto je také více schopen ji darovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Boží láska - od Boha, nebo od lidí? Sobota, 9.Července 2016, 12:27:51

A ještě jednou se musím vrátit k té Boží lásce, jmenovitě v křesťanství.

Totiž konkrétně k té výtce paní Hájkové, že ode mě samotného (tj. z mých teoretických úvah a analýz) nevzchází a nepřichází žádná láska - na rozdíl od křesťanského Boha.

Já už jsem to jednou zmínil, a připomínám znova: Ježíš sám se o lásce zmiňoval jenom krajně sporadicky. Alespoň v synoptických evangeliích; pravý příval lásky přichází až s Janovým evangeliem, které je však nutno považovat daleko spíše za literární útvar, nežli za skutečné svědectví reálných událostí.

Je tu ovšem to jedno známé místo, kdy Ježíš za to nejdůležitější označuje "lásku k Bohu a lásku k lidem"; jenže! - i tady Ježíš hovoří právě jenom o lásce člověka k Bohu, ale v žádném případě nehovoří o nějaké lásce Boha k člověku! A to je skutečně velice zásadní rozdíl.

Ta "láska člověka k Bohu", to je jenom způsob uctívání; zatímco tou "láskou Boha k člověku" se sugeruje principiálně zcela nové pojetí člověka a jeho Boha.

Jak řečeno, nic takového samotný Ježíš ovšem neříká a nepřináší. A vlastně také nemůže; jeho Bůh je zcela přirozeně a samozřejmě stále ještě Bohem Izraelitů - tedy právě tím Bohem přísným, Bohem trestajícím, jak je znám ze Starého zákona.

A ostatně, když Ježíš sám zmiňuje Boha, tak také především právě v té souvislosti, že když se lidé nebudou chovat mravně správně, tak je "stihne trest Otce nebeského"!

Takže, nedá se nic dělat, ale ta představa "milujícího Boha" je i tady zjevně až produktem pozdějšího vývoje v křesťanské komunitě. Poněkud paradoxně by tady hlavním faktorem této změny vnímání Boha mohla být právě ta skutečnost, že prvotní křesťané byli vyhnáni do diaspory, a i tam museli neustále bojovat s nepřízní svého okolí, či přímo s tvrdým pronásledováním. Tento krušný stav v nich bezpochyby vyvolal pocit vzájemné soudržnosti, vzájemného semknutí - a tedy i touhu po (boží) lásce, která prosvětlí a ulehčí jejich nelehký osud.

Takže, opravdu vše hovoří pro to, že ta křesťanská "láska Boží" své vlastní kořeny nakonec nemá nikde jinde, nežli - v samotném člověku, v hlubokém toužení jeho vlastní duše...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Láska, nebo rozum? Sobota, 9.Července 2016, 12:37:21

A při té souvislosti - když už na toto téma přišla řeč - snad nebude zcela od věci vyjasnit, co vzchází, co je možno očekávat od toho obrazu světa, který zde zastávám já.

Ano, paní Hájková - jsem si plně a naprosto vědom toho, že z mých napohled bezpochyby mnohdy suchopárných teoretických úvah a rozborů žádný intenzivní pocit vzájemné lásky či jakýchkoli jiných pocitů nevzchází, a vzcházet nemůže.

A jsem si dokonce naprosto vědom i toho, že to tak není dobře. Že tu v tomto ohledu něco naprosto zásadního chybí. Ale nedá se nic dělat - pro tuhle chvíli prostě musíme v prvé řadě hledat, kudy vlastně vede cesta dál. A při hledání cesty v neznámých končinách opravdu není dobré nechat se řídit svými emocemi a svými přáními - nýbrž je nutno postupovat se vší možnou pozorností a rozmyslností. Pokud by se nám přece jenom podařilo tu správnou cestu najít - pak ona už naše city, naši touhu po vzájemném sblížení lidských bytostí už dokáže oslovit sama sebou.

Petrasek Milan - penzista

A co takhle dát lásce možnost, aby se ukázala ve své emocionální plnosti Sobota, 9.Července 2016, 14:29:53

a nechat se nadchnout pro její dynamiku jak v jejím biofilním tak i nekrofilní hávu.....bych přihřívaje si svou polívčičku poznamenal.
Ve směšně trpkém pokulhávání rozumu za nevyzpytatelnými zákrutami lásky, nacházet i trpce úsměvné klopýtání.
Ovšem jo ne v postmoderním odcizeném duchu, ale ve sbližujícím duchu Čechova, Kundery ajp ...............bych nad mou polívčičkou dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dejte lásce šanci... Neděle, 10.Července 2016, 11:37:16

...bych obměnil jedno známé heslo mírového hnutí.

Jenže ta otázka je právě ta, j a k ý m konkrétním způsobem dát té lásce její možnost prozářit svým jasem tento tristní svět.

O lásce jakožto konstitutivním momentu pro vytvoření skutečně pravého lidského společenství hovořil už Aristoteles. Jenže ten samý Aristoteles zároveň do nejmenších detailů analyzoval všechny reálné faktory, které takovéto všeobecné lásce (či přízni, přátelství...) brání v jejím rozvoji.

Od zaostalosti, nevědomosti a omezenosti jednotlivého individua počínaje, přes objektivní strukturálně-institucionální problémy a kolize pokračuje, až po zcela zásadní střet velice materiálních a mocenských zájmů různých skupin obyvatelstva.

Takže, když zde máme třeba zcela reálný střet zájmů různých (majetkových či příjmových) tříd - jakou šanci tady má asi všeobjímající a všezahrnující lidská láska?...

Petrasek Milan - penzista

Malou šanci by znalost úskalí lásky mohla nabídnout, Neděle, 10.Července 2016, 13:02:4

tedy jen takovou, která neodstraní pocit marnosti lidského úsilí o vymanění se z všudypřítomného stavu rozpolcenosti.
Jde jen o skoro zanedbatelný posun na základě domněnky - poznaná mizérie je přeci jen trochu otupená mizérie.
Málokoho taková "malá šance" bohužel inspiruje........bych dodal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková Neděle, 10.Července 2016, 16:47:43

myslím, že vzájemná potřebnost a závislost lidí v národním společenství je větší, než si na první pohled uvědomujeme. Od malička dítě vyrůstá v rodině a v jazykovém společenství, socializuje se do rodiny a do tohoto společenství, učí se myslet v jeho jazyku a chovat se - vzájemně v něm s lidmi vycházet. Socializace do určité životní kultury je v člověku pevně zakořeněna. Od významu pojmů až po styk mezi pohlavími, pracovníky, občany a politiky. Bez tohoto zakořenění se nemůžeme stát lidmi. Lidé jsou tvorové společenští, kulturní.
Demokracie je možná pouze v určitém kulturním prostředí - jak se ukázalo třeba po válce v Iráku. Omyl multikulturalismu je, že toto zakořenění podceňuje. Opět, omyl se projevil až při výtržnostech v Kolíně nad Rýnem. Znásilnění nezahalených žen se v kultuře těch mladíků 'tak nebere'.
To neznamená, že člověk se nemůže jiné kultuře - jinému způsobu života přizpůsobit. Musí ale chtít a je to tím těžší, čím jsou kultury vzdálenější; obohacuje to však jeho myšlenkový obzor.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Neděle, 10.Července 2016, 16:56:45

Pane Poláčku,
kde nalézt 'pevný bod' abychom mohli pohnout světem, nebo spíše napravovat společnost? Má žena mi připomíná buddhistickou moudrost: chceš-li změnit lidi, změň sebe! V naší debatě jde o změnu institucí (ve smyslu pravidel života ve společnosti), které mohou ovlivnit chování a myšlení lidí, ale (obecnou, základní) lidskou přirozenost změnit nemohou.
Myslím, že tato základní lidská přirozenost, geneticky zakotvená během našeho evolučního vývoje, je tím pevným bodem, od něhož je možné odvíjet realistické úvahy o společenské změně. Takové je východisko sociálního učení církve a Františkovy encykliky 'Laudato si'. Církev neargumentuje evolucí ale teologicky, Božím slovem - Starým a Novým zákonem, přirozeným zákonem. Toto východisko je shrnuto v odstavcích 20 až 27 'Kompendia sociální doktriny církve', které se dá stáhnout z www.vatican.va. Adresa na anglickou verzi je: <www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/justpeace/documents/rc_pc_justpeace_doc_20060526_compendio-dott-soc_en.html>. Český překlad vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Shrnuto: východiskem pro sociální učení církve je Bůh a Boží zákon a člověk se svou přirozeností, stvořený k obrazu Božímu, tedy jako svobodný (spolu)tvůrce. V odstavci 27 se píše o prvotním hříchu a následném faktu odcizení od Boha a řádu a narušení původní jednoty člověka a jednoty muže a ženy. Toto odcizení je nejhlubším kořenem sociálního zla.
Kompendium však nepřijímá pesimistickou pozici, že by odcizení bránilo nápravě společenského řádu. Přijímá termín Pavla VI. "civilizace lásky" a v závěru věnuje několik odstavců (575-583) jejímu budování. Je to vize a vize může sjednocovat lidi pro její uskutečnění. Vytváří komunitu, v níž lidé mění své chování. "Struktury hříchu", vykořisťovatelské instituce lidé mohou nahradit strukturami solidarity, institucemi, které podporují spolupráci nebo vzájemnou pomoc.
Krize naší civilizace se projevuje mimo jiné v tom, že jsme sjednocující vizi ztratili. Myslím, že jsem již v DR citoval krásný verš z Bible kralické: "Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest" (Přísloví 29:18). Převod do dnešního společenskovědního jazyka by patrně zněl takto: "Když není vize, společnost se rozpadá; kdo i tehdy ctí právo, je v srdci šťasten".
Pokud dobře čtu Váš text, pane Poláčku, Vaše diagnoza soudobé krize je podobná: společnost rozbitá do konkurujících si jednotlivců, kteří ztratili víru, povědomí 'tajemství bytí'. A zdůrazňujete úlohu rozumu při návratu k víře, k 'mysteriu'. Sociální učení církve, jak jsem o něm psal výše, s oporou rozumu - společenských věd, nabízí principy a hodnoty, které mohou vytvářet a udržovat "společnost hodnou lidské osoby" (odst. 580). Vtěluje je do vize "civilizace lásky".
Jak začít? Budování civilizace lásky není záležitostí jednoho zvratu či revoluce, spíše dlouhodobé 'práce drobné' a mnohdy sysifovské, která se však stává smysluplná a tím nadějnější, čím jasněji vidím směr a vnímám vizi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Poznaná mizérie? Pondělí, 11.Července 2016, 12:48:27

To mě tak nějak upomíná na Marxův výrok "svoboda je poznaná nutnost", pane Petrasku. (Ten výrok sám má ovšem kořeny ještě starší.)

Ale zůstaňme u toho Marxe, tady je totiž velice dobře vidět problematičnost takového přístupu: ne že by Marx neměl věcně pravdu; měl, a velkou. Jenže - pojímat svobodu jenom a pouze takto je prostě velice málo. A co hůř - pokud se budeme fixovat jenom a pouze na tento aspekt, pak se z toho stane mrtvé, prázdné dogma. Přesně tak, jak se to stalo marxistickým ideologům, kteří tento Marxův výrok mechanicky papouškovali stále dokola, aniž by se dokázali jenom trochu hlouběji zamyslet nad tajemstvím svobody jako takové.

Takže zpátky k té lásce a jejím úskalím. Především, já jsem opravdu velice skeptický k tomu, když se ve veřejném prostoru (tj. ve vztahu k občanské společnosti) až příliš žongluje s tím slovem "láska". Já respektuji v tomto ohledu třeba paní Hájkovou, protože ona to tak zcela evidentně cítí, a je tedy její právo to takto i vyjadřovat.

Ale jinak bych v dané souvislosti daleko spíše zůstával u toho střízlivějšího Aristotelova "přátelství" - to není natolik emotivně intenzivní, a právě tou zmíněnou střízlivostí si to přece jenom zachovává užší vztah k samotné realitě.

Nějaká "láska všech ke všem", to totiž až příliš zavání nějakou další utopií, či přímo z toho dýchá duch nějaké (esoterické) sekty.

I když, on je to zase opravdu problém. Totiž to, jestli to Aristotelovo "přátelství" není zase až příliš střízlivé. A že tedy nedokáže strhnout. Neboť, jak zmiňuje pan Rychetník, ono nějaké vize, která dokáže lidi oslovit a strhnout, je také zapotřebí.

Takže, všeho všudy bych nakonec zase jednou skončil u toho Vančurova konstatování ze závěru jeho "Markéty Lazarové", že lidský tvor je už jednou provždy odsouzen k tomu, neustále kolísat mezi "láskou a nenávistí, jistotou a pochybnostmi".

Ta láska - ano, to je ta vize, ta touha která nás žene vpřed, a i když třeba utopie, je to zároveň i naše povinnost vnášet jí tolik do světa vezdejšího, kolik jí ten jenom reálně dokáže unést.

Ale ty pochybnosti... To je stejně tak zcela nezastupitelný moment, to je ta protiváha, nejen vůči lásce ale i vůči všem těmto emocionálním vizím, aby se až příliš nepropadlo jejich přinejmenším latentní utopičnosti, aby se zůstalo na pevné zemi.

Jednou větou by se snad dalo trochu poetickým jazykem říci: "S hlavou v oblacích, ale s nohama na pevné zemi..."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Změň sám sebe? Pondělí, 11.Července 2016, 13:18:50

Ano, pane Rychetníku, i tuhle výzvu či povinnost jsme v minulosti nemálo intenzivně diskutovali. "Chceš-li změnit svět, změň napřed sám sebe."

A musím konstatovat, že především u (vyhraněně) levicové částí zdejších diskutujících jsem narážel na nemalý odpor, když jsem se jim snažil osvětlit právě tuto zcela základní pravdu, že my nikdy nezískáme nějaký opravdu lepší svět, dokud nedokážeme změnit samotného člověka. A tedy, změnit sebe samotné. A to sice, každého z nás. To znamená, vnitřní prací na sobě samém. (Já jsem ovšem pramen pro tento postoj spíše nežli v buddhismu čerpal v antice. Což je ovšem nakonec lhostejné; neboť jakýkoli opravdu vyspělý, zralý pohled na problematiku člověka a společnosti nutně a nevyhnutelně musí dospět právě k tomuto poznání.) Jsou ale takoví příslušníci (radikální) levice, kteří se stále ještě opájí tou představou, že naprosto postačí udělat jeden rázný čin, rozbít ty či ony okovy, svrhnout nespravedlivý řád - a jako mávnutím kouzelné hůlky se nám tu zjeví svět prozářený všeobjímající solidaritou a harmonií.

Takže, pane Rychetníku, o tom - mezi námi zde - není sporu, že bez té schopnosti oslovit člověka a jeho duši natolik intenzivně, aby dokázal změnit (k lepšímu) sám sebe, tak že bez toho prostě nebude nic.

Na straně druhé ovšem, ve zmíněných diskusích jsme stále znovu a znovu kroužili kolem centrálního problému část - celek. Čili, v humánní sféře, problému jedinec - společnost.

Jestliže totiž na jedné straně platí, že bez té ochoty každého jednotlivce k vlastní sebekultivaci nedosáhneme žádné skutečné pozitivní změny, tak stejně tak naprosto a bezezbytku platí i věta opačná: že totiž žádné skutečně progresivní změny nedosáhneme, dokud nezměníme základní charakter existence, života samotné společnosti.

Totiž, to působení jenom prostřednictvím mravních apelů - tak to mi tak velice připomíná "Velkou loupežnickou pohádku" od Karla Čapka.

Kdy starý loupežník Lotrando nechá svého syna vychovat v toho nejjemnějšího kavalíra. Ale - v den své smrti mu předá svou loupežnickou "živnost".

No, v té pohádce to dopadne tak, že mladý Lotrando se na tu loupežničinu vydá se svými jemnými mravy dokonalého kavalíra; v důsledku toho se ovšem celá živnost rozpadne, neboť on nepřenese před srdce (a dobré vychování), aby někoho nutil k vydání peněz s pistolí v ruce.

Jenže: co pak se vlastně stane, když celá ta "živnost" nebude mít ten primitivně-obhroublý charakter bezprostředního pocestného lupičství, nýbrž zahalí se do hávu zdánlivě počestného "byznysu"?

A nemusíme se teď zastavovat ani u takových dílčích "podružností", jako že dnes je možno toho druhého oloupit nikoli s pistolí v ruce, nýbrž prostřednictvím mazaných - a kultivovaně vystupujících - advokátů; ani u toho, že zde stále ještě máme otevřenu starou otázku vykořisťování "třídy třídou".

Ale - copak počneme, když celá společnost upadne do logiky právě jenom toho "byznysu", to jest nekonečné hyperprodukce, jejímž jediným smyslem a účelem je vlastní zisk, a jejímž nevyhnutelným důsledkem je jak devastace vlastní životní základny samotného lidstva, tak ale i deformace lidských duší, bezezbytku pohlcovaných právě tímto neustálým kolotočem výkonu a zisku?

Co s tím? Dokážeme tohoto molocha byznysu a zisku zlomit jenom mravními apely na jednotlivce, aby "změnil sám sebe"? A jak to má vlastně provést, když ještě předtím než by se mohl začít nějak měnit, musí napřed zaplatit (mnohdy extrémně vysoký) nájem, musí zaplatit své auto, aby s ním mohl dojíždět do míst kde se onen byznys koná, musí zaplatit svým dětem drahé vzdělání? Kdypak vlastně tento člověk plně polapený v tomto soukolí výkonu a zisku ještě vůbec najde volnou chvilku (neřkuli motivaci) k tomu, nějak zásadně začít měnit sám sebe?

A když se mu to přesto podaří? Když se sám opravdu změní? Když odmítne tu logiku neustálého pachtění se za výkonem a ziskem? Co pak? Změní tím tento svět, když sám pro sebe vystoupí z tohoto světa byznysu, a začne žít třeba někde v lesní chýši?

Takže tohle jsou ty problémy, pane Rychetníku, když bychom chtěli tento svět změnit j e n o m prostřednictvím mravních apelů, byť i s jakkoli ušlechtilým duchovním pozadím.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 11.Července 2016, 16:10:41

Pokud jste tedy, pane Poláčku, došel k závěru, že člověk není schopen změnit svět, ve kterém žije, ba dokonce ani na základě nějakých "mravních apelů" není schopen změnit sám sebe, pak je přece evidentní, že Bůh prostě existovat musí.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Pondělí, 11.Července 2016, 17:03:59

mám nepříjemný pocit, že jste z mého textu přečetl pouze druhou větu a ještě ji pochopil jinak, než je napsaná. Je myšlena pro mikrosvět: chceš-li změnit lidi v okolí, změň sebe, své vidění světa, třeba pak již nebudeš chtít měnit jiné.

Ovšem já jsem ji citoval pouze jako kontrast k dalšímu: od třetí věty se snažím odpovědět na Vaše otázky: "Kde ZAČÍT napravovat svět? Kde je PEVNÝ BOD pro odraz?"

Telegraficky: pevným bodem je lidská přirozenost. Cesta vede přes změnu institucí.

Povedlo se mi Vám odpovědět?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Rychetníku, Úterý, 12.Července 2016, 11:34:1

Nevím, zda máte na mysli instituce na úrovni národních států, ale někteří lidé asi něco takového pokládají za nemožné.
Dnes se k tématu globalizace vyjadřuje například Jiří Pehe:
https://www.novinky.cz/komentare/408947-komentar-blizi-se-konec-globalizace-jiri-pehe.html

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Háková, Úterý, 12.Července 2016, 14:22:36

děkuji za odkaz na Peheho komentář. Zajímavý a snad poněkud paušalizující. Myslim, že občanský tlak a vůle politiků stále může dosáhnout změny instituci jak na národní, tak i na evropské úrovni - jak kde podle možnosti.
Na příklad v OECD se výrazně liší minimální mzda. My ji máme druhou nejnižší hned po USA. Britanie ji v roce 2014 měla někde uprostřed a do roku 2020 ji hodlá zvýšit na třetí nejvyšší - po Turecku a Francii.

Ale já jsem měl na mysli pro začátek zejména rodinnou politiku, kterou lze určovat na národní úrovni (pokud cílevědomě trváme na subsidiaritě). A demografickou krizí trpí i EU, třeba Německo, a řeší ji imigrací. Ta mně leží na srdci již delší dobu, myslím že přes ni vede ZDRAVÁ cesta ke zmírněni neochoty mít děti. Již o tom píše třeba v ECHO24 Lenka Zlámalová (http://echo24.cz/a/idGKT/socialni-inzenyrstvi-zeny-budou-moci-mit-deti-bez-muzu), nebo Alexandr Tomský (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cesky-narod-pry-zanika-pod-palbou-EU-443502).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 12.Července 2016, 20:15:43

Lidé, kteří volají po zvýšení porodnosti jsou na levici i na pravici, ale mají patrně odlišné představy o podobě rodiny, jak lze vyčíst i z textů, na něž jste odkázal. Pravicově zaměření lidé se domnívají, že rodina snad může nějak nahradit sociální stát. To je nereálné.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Úterý, 12.Července 2016, 20:46:56

Zdá se, že velkou potíží je vzájemné nepochopení levice a pravice a téměř žádná ochota spolu rozumně debatovat o ideových východiscích - dokud okolnosti debatu nevynutí (viz níže).

Pravice podezírá levici, že chce zlikvidovat tradiční přirozenou rodinu a nahradit jí různými kombinacemi LGBT, bez ohledu na přirozené sexuální dospívání dětí ( v tom je přehnaný individualismus, který části levice vyčítám, ale objevuje se i u neo/liberální pravice). Levice podezírá pravici, že odmítá sociální stát (jak jste to uvedla).

Jak znám rozumnou pravici (křesťanské demokraty), ti očekávají od sociálního státu podporu rodin, zejména daňovým systémem a minimální zasahování do rodin a do osobního života (žádného Velkého bratra!), ale vůbec ne likvidaci sociálního státu. Lidovci to první prosadili do vládního programu a nezdá se, že by se to sociálním demokratům příčilo. Tedy dohoda a kompromis jsou dobře možné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dlouhý pochod institucemi? Středa, 13.Července 2016, 12:17:54

Ale ano, pane Rychetníku, je nám dostatečně známo Vaše přesvědčení, že problémy tohoto světa je možno v dostatečné míře řešit prostě změnou těch či oněch institucí.

Jde ale o to, že jsou zde i takoví, kteří tuto víru v instituce prostě nesdílejí. Kteří jsou toho názoru, že současný svět se nachází v zásadní přelomové fázi, kdy další postup vpřed už není možný jenom cestou nějakých dílčích úprav a reforem, nýbrž že je zapotřebí zcela zásadním způsobem proměnit celou hodnotovou orientaci celé společnosti - a tedy i samotného člověka. Jinak řečeno: že je zapotřebí k o m p l e x n í změny zahrnující veškeré sféry lidské existence v tomto světě; kde institucionální změny jsou jenom jednou součástí této komplexní proměny, a to sice součástí zdaleka ne primární.

Samozřejmě, že i prostřednictvím institucí (a jejich vnitřní proměny) je možno u r č i t ý c h výsledků dosáhnout. Vezměme si za příklad francouzské studentské hnutí roku osmašedesátého: poté co zjistili že se jim nepodaří onen společenský systém, který pociťovali jako zkostnatělý a neživotný, proměnit a zhumanizovat frontálním útokem, vyhlásili své známé heslo "dlouhého pochodu institucemi". S jasným rekursem na "Dlouhý pochod" Mao Ce-tunga.

Jaký byl výsledek tohoto "Dlouhého pochodu" francouzského studentstva? Když už tito svého času revoluční aktivisté dnes už sami dávno sedí právě v oněch "institucích"? Změnilo se něco tak zcela zásadního na tom principiálně byrokratickém, bezduchém fungování státního aparátu, tak či onak regulujícího vnitřní konflikty liberálně-občansko-kapitalistické společnosti?

Nemám bližší znalosti francouzského prostředí; ale snad by jako dosti použitelná analogie mohly posloužit výzkumy veřejného mínění o názoru německé veřejnosti na činnost německých státních zástupců. Tedy právě jedné centrální složky oněch "institucí".

A je nutno přiznat: ten obraz státního zástupce v očích německé veřejnosti doznal přece jenom dosti podstatných změn. Jestliže v sedmdesátých, a snad ještě i v osmdesátých létech byli státní zástupci pociťování všeobecně ještě jako poslušné opory státní moci (zde je velice případné německé označení "autoritätshörig"), pak v novější době jsou právě tito státní zástupci vnímáni naopak spíše jako aktivní bojovníci na straně občanstva právě proti mnohdy hypertrofované státní moci. Ovšem - jejich obraz je ze všeho nejspíše jakožto sice angažovaných, ale osamělých bojovníků, kteří v zápase proti té převaze státní moci nakonec stejně nemají šanci.

K tomuto - bezpochyby významnému - obratu ve vnímání jejich role bezpochyby přispěla právě ta skutečnost, že především mladší generace německých státních zástupců jsou právě ti "osmašedesátníci". Tedy ti, kteří skutečně absolvovali svůj "dlouhý pochod", dostali se do institucí - a přitom se dokázali nevzdat se plně svých původních ideálů.

A tak skutečně došlo k tomu, že tito mladí angažovaní státní zástupci dokázali před soud dostávat i opravdu "velké ryby" ze světa byznysu i státně-mocenských struktur. Čímž bezpochyby přispěli k signifikantnímu nárůstu pocitu spravedlnosti a rovnosti v (německé) společnosti.

Na straně druhé ale stejně tak platí i to, že - jak uvedeno - veřejnost naprosto nemá pocit, že by se i touto o sobě pozitivní činností těchto angažovaných státních zástupců změnilo cokoli podstatného na charakteru celého společensko-ekonomicko-mocenského systému. Stále zde přetrvává (či přesněji: narůstá) pocit odcizenosti mezi občanem a státem. Stále zde narůstá pocit, že občan zde stejně nemá žádný reálný vliv, neboť o všem podstatném tak jako tak rozhodují velké koncerny, ať národní či nadnárodní. A že celý ten "demokratický" parlament jde nakonec stejně na ruku právě jenom těmto velkým koncernům.

Takže, sečteno a podtrženo: ano, cestou institucí je samozřejmě možno docílit určitých dílčích změn ve fungování daného státního aparátu. Ale pro toho, kdo vychází z předpokladu, že je to celý stávající společensko-politický řád, který se nachází v zásadní existenční krizi, pro toho tato cesta dílčích změn přes instituce zůstává jenom slepou uličkou.

Jestliže platí, že je nutno zcela zásadně změnit hodnotovou orientaci celé společnosti, a tedy i samotného člověka - tak tuhle práci za nás skutečně žádné instituce nevykonají.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidská přirozenost? Středa, 13.Července 2016, 12:25:44

Pane Rychetníku, uvedl jste, že pro Vás je tím "pevným bodem" pro změnu lidská přirozenost.

Ovšem: lidská přirozenost (tedy naše instinktivně-emoční výbava daná nám přírodou) je - nedá se nic dělat - v prvé řadě velmi egoistická. Člověk je ze své přirozenosti velice egoistický, anebo přinejmenším velice ambivalentní tvor.

A jestliže tedy chceme nějakým způsobem zásadně změnit - a zlepšit - charakter lidského světa, pak se daleko spíše musíme postavit právě p r o t i této lidské přirozenosti, nežli abychom na ní mohli stavět.

Neboť s tou vírou, že je možno lepší svět vystavět na principiálně dobré lidské přirozenosti, nakonec stejným způsobem v praxi ztroskotali jak Platón, tak Ježíš, tak i Karel Marx.

Takže nám do budoucna asi nakonec opravdu nezbyde nic jiného, nežli tu "lidskou přirozenost" vzít zcela vážně, a respektovat ji takovou, jakou je. A člověka - chceme-li ho opravdu změnit - musíme dokázat oslovit právě na pozadí této jeho bytostné vnitřní ambivalentnosti.

To dělá celou záležitost právě tak krajně obtížnou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mikrosvět a makrosvět Středa, 13.Července 2016, 12:31:54

Co se té výzvy k vlastní proměně týče, tak tady musím přiznat, pane Rychetníku, že jsem Vás (či Vaši ženu) opravdu pochopil podstatně jinak.

Je opravdu velice zásadní rozdíl tím, zda svou vlastní proměnu (tedy práci na kultivaci vlastní osobnosti) považujeme za první a nevyhnutelný předpoklad pro tu samou mravní proměnu celého světa - anebo jestli se naopak chceme omezit jenom na tu vlastní, čistě individuální metamorfózu, ale celý okolní svět necháme být sám sebou.

Jen bych si dovolil poznamenat: takový Ježíš Nazaretský docela jistě nebyl zastáncem tohoto druhého náhledu. Ten chtěl skutečně proměnit celý svět.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Středa, 13.Července 2016, 17:21:41

vypadá to, že opět končíme tam, kde jsme skončili v minulosti již několikrát. Vy shrnete svou pozici tak, že "celý stávající společensko-politický řád" je třeba změnit, v celku jako monolit, nevíte však jak, takže se vlastně nedá nic dělat.

Já vidím "celý stávající společensko-politický řád" jako komplex institucí (pravidel jednání, hodnot, omezení, organizací), které jsou spolu svázány pevnějšimi i volnějšími pouty (říkejme jim 'logika systému'), a mají různou historickou trvanlivost. Lze je měnit zezdola příkladem a ze středu a zezhora společenskou a politickou akcí, zákony atd., čímž si lidé mohou vylepšit svůj život a zároveň se učí organizační a politické práci. Což se v Česku děje stále, byť nerovnoměrně, a v souvislosti s generační výměnou. Neboli, nevidím jako beznadějnou tu cestu dílčích změn přes instituce. Chce to vytrvalost a trpělivost, a mít vizi. Pokud nemám konkrétnější představu toho co chci dosánout, je to těžké. A jistě pomáhá, pokud jsem členem nějaké zvelebovací party s představou.

Nad lidskou přirozeností se zamýšleli filosofové oddávna s různými závěry, nesporně ovlivněni svou dobou. Vedle egoismu a ambivalentnosti (Vámi také oblíbený) Aristoteles ji chápal jako inherentně společenskou a solidární. A zejména viděl člověka jako bytost rozumnou, který touží po dobrém životě, chápe, že je možný pouze v 'obci' a učí se ctnostem. Přes Tomáše Akvinského, který jasně formuloval i lidskou otevřenost Bohu (obsaženou již v pojetí Sokrata), se toto pojetí dostalo do církevního sociálního učení. František z něho vychází.

Více a trochu z jiného konce jsme o 'člověku' debatovali s paní Hájkovou výše, od Pátku, 8.Července 2016, 13:43:36 a Neděle, 10.Července 2016, 16:47:43, dolů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 13.Července 2016, 20:28:19

S tou generační výměnou pan Poláček právě nijak nepočítá. A nepočítá příliš ani s tím, že člověk není objekt, nýbrž subjekt. A tak se s ním také musí jednat.
Přiznám se, že já nevím, jak změnit svět k lepšímu, ale mám dobrou vůli se na tom nějak podílet a sledovat proto možnosti, které se budou nabízet, byť třeba zdánlivě bezvýznamné. Možná existuje více cest. Já osobně jsem pro tu cestu zdola.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Subjekt - objekt Čtvrtek, 14.Července 2016, 12:46:43

Ale ovšem, pane Rychetníku, že naše diskuse se stále vrací na počátek, respektive krouží kolem jednoho a toho samého bodu.

Ale pro tentokrát to vlastně velice dobře vystihla paní Hájková. Totiž se svým - byť i nepřesným - tvrzením, že podle mého názoru "člověk není subjekt".

Jde o to: člověk je totiž o b o j í: jak subjekt, tak i objekt.

Člověk je dozajista tvor obdařený rozumem, a tedy i schopností vlastní sebereflexe, schopností korigovat své jednání na základě své "svobodné vůle", a tedy na základě onoho proslulého Kantova "kategorického imperativu" mravního.

Jenže: tohle je právě jenom j e d e n pohled na člověka. Respektive je to pohled, který zachycuje a odráží jenom jednu stránku celého komplexu lidské existence.

A není prostě možno odhlédnout od faktu, že po Kantovi přišli ještě další myslitelé, a to především Hegel.

Kterýžto Hegel sice také samozřejmě plně viděl tuto bezpodmínečnou stránku lidské mysli a lidské vůle - ale zároveň stejně tak viděl a respektoval objektivní a faktickou p o d m í n ě n o s t člověka, a jeho reálných volních aktů.

Krátce řečeno: Kant vidí člověka j e n o m jako subjekt; zatímco Hegel člověka důsledně pojímá v jeho komplexitě jakožto subjekt-objekt.

Tedy jako vědomí, které je plně zakotveno v objektivním bytí; a je tedy historicky neseno vlastním vývojem, evolucí tohoto bytí.

Už na první pohled je tedy zcela jasné a zřejmé: tento Hegelův pohled stojí kvalitativně o celý řád výše, nežli ten - v daném smyslu čistě subjektivistický - náhled Kantův.

Pokud totiž zůstaneme jenom u toho, že člověka - totiž právě toho člověka polapeného v tom objektivním reálném bytí - že ho můžeme z moci těchto poměrů vysvobodit jenom emotivními mravními apely, to je nakonec to samé jako vyprávění barona Prášila o tom, jak se z bažiny dokázal vytáhnout za svůj vlastní cop.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 14.Července 2016, 12:58:41

Ostatně, pane Rychetníku, sám jsem otevřeně přiznal, že přinejmenším v tuto chvíli nemám žádný "patentní" recept na to, jak zlepšit tento svět.

Nemám - právě proto že principiálně odmítám přidat se na stranu toho či onoho jednoduchého, zdánlivě "spásného" řešení. Které klasicky spočívá - podle libosti dotyčného - buďto v řešení "seshora", anebo v řešení "zezdola".


Anebo - v poněkud jiné rovině - v řešení "revolučním", anebo v řešení prostřednictvím masarykovské "drobné práce".

Všechny tyto náhledy a přístupy mají samozřejmě své dílčí oprávnění; ale stejně tak mají všechny do jednoho své limity, svá omezení. Každý z nich má svou pravdu, o kterou se velice rád opírá; ale každý z nich má zároveň i svou nepravdu, o které ale nechce vůbec nic slyšet.

Vidím a respektuji plně ty dílčí pravdy každého z těchto přístupů; ale nehodlám v žádném případě zavírat oči před jejich deficity.

A tak opravdu stále nemám žádné "patentní" řešení. Stále ještě hledám.

Kromě jiného, stále hledám někoho, kdo by byl ochoten vystoupit za omezené hranice všech těch dosavadních "osvědčených" náhledů a přístupů, a kdo by byl ochoten uznat, že celá pravda může spočívat právě jenom v komplexním, žádným způsobem nezkráceném pohledu na člověka a jeho svět.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Čtvrtek, 14.Července 2016, 17:24:33

upřímně Vám přeji úspěch ve Vašem hledání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pátek, 15.Července 2016, 06:29:49

Musím se ještě zeptat:
Domníváte se (o sobě samém), že jste tím člověkem, který je schopen onoho "komplexního, žádným způsobem nezkráceného pohledu na člověka a jeho svět"?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pohled komplexní a pohled jednostranný Pátek, 15.Července 2016, 13:31:42

Paní Hájková, mou čistě osobní zkušeností přinejmenším několika posledních desetiletí mého života je to, že pro příslušníky pravice jsem vždy platil za "komunistu", zatímco z řad levice jsem pravidelně vyobcováván jakožto "zastánce kapitalismu". Už jenom tento fakt se zdá být dosti zřejmým znamením a dokladem toho, že se nenechávám uzavřít do žádné z oblíbených ideologií, na které je rozštěpen tento svět.

A to je jenom jeden příklad z mnoha; stejně tak z tohoto důvodu jste mě označila za někoho, kdo nechce vnímat a uznávat subjektivní stránku společenského dění; ačkoli jste sama dozajista byla opakovaně svědkem toho, jak jsem - oproti hlasatelům revoluční systémové změny - znovu a znovu zdůrazňoval nutnost a potřebu vnitřní mravní i kulturní proměny lidského jednotlivce, tedy právě onen subjektivní faktor.

Tohle je ovšem fenomén, který konstatoval už Aristoteles (musím ho zase jednou vzít za svědka).

Už Aristoteles totiž zaznamenal, že ten, kdo stojí takto uprostřed dvou protikladných táborů (a kdo tedy stojí na pozici vyváženého a všestranného pohledu na danou věc) - že ten se oběma těmto táborům jeví ne jako někdo, kdo stojí uprostřed, nýbrž pravidelně jako ten, kdo patří do tábora opačného.

Tento efekt je vlastně - jak uvádí Aristoteles - čistě optický. Když stojí tři osoby v jedné linii, v dostatečné vzdálenosti od sebe, pak těm na okraji ten co fakticky stojí uprostřed víceméně splývá s tím, který je úplně vzadu.

No, a co platilo za dob Aristotela, v míře naprosto nezmenšené platí stejně tak i podnes. Naprostá většina lidí vnímá věci tohoto světa jenom pod jedním jediným úhlem pohledu, jenom v rámci toho či onoho výkladového modelu. Dokázat vykročit z této jednostranné optiky, dokázat se na věc podívat i ze zcela opačné strany - to je opravdu snad ta nejtěžší věc v životě vůbec, a proto se k tomu jen velice málokdo odhodlá. Naprostá většina všech se uzavře jenom v té své vlastní perspektivě, a pak na sebe navzájem střílejí projektily svých argumentů. A podle toho to pak v tomto světě také vypadá.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 15.Července 2016, 13:32:52

Děkuji za přání, pane Rychetníku; několik takovýchto lidí jsem v životě už přece jenom našel. Je jich sice - bez jakýchkoli pochyb - jako šafránu; ale jsou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 15.Července 2016, 14:40:34

Na tom není nic mimořádného, pane Poláčku, že vás pravičáci pokládají za komunistu, zatímco levičáci za zastánce kapitalismu. To je běžné. Antikomunisté pokládají za komunistu kdekoho. A naopak, někteří komunisté nepokládají za komunisty ani mnohé členy vlastní strany. Někteří komunisté
jsou dokonce zastánci kapitalismu. Aristoteles by se divil, jaký je v dnešních pojmech zmatek.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Rychetníkovi Pátek, 15.Července 2016, 15:43:2

Oceňuji, že - na rozdíl od pana Poláčka - nevidíte tu lidskou přirozenost jako jednoznačně egoistickou, nýbrž že za přirozené považujete též pozitivní lidské vlastnosti, jako je například solidarita. A stávající instituce člověku skutečně někdy mohou bránit v tom, aby tyto své přirozené vlastnosti realizoval.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 15.Července 2016, 17:31:41

Totiž, ne že by si pan Poláček myslel, že člověk je jenom egoista, to jistě ne. Ale myslí si, že jedinec musí být proti své "přirozenosti" nějak "umravňován", čili že mravnost je vlastně něco nadpřirozeného. A vůbec neříká, kdo má člověka umravňovat. Protože to neví.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 17.Července 2016, 10:38:35

Mimochodem, paní Hájková: Vy snad máte k dispozici nějaký zaručený patent na to, jak "umravnit" současného člověka? To jest, jak ho vytrhnout z jeho životních mechanismů plochého konzumu a hedonismu a vrátit ho zpět k prožitku plnohodnotného a smysluplného bytí?

A připomínám a zdůrazňuji: musí to být něco, co dokáže skutečně oslovit a změnit člověka dnešního; odvolávat se na časy minulé nijak nepostačí.

Naprosto konkrétní příklad z Německa: spolkový stát Bavorsko je zdaleka nejklerikálnější spolkovou zemí, už po celá desetiletí zde neotřesitelně vládne "černá" CSU, Křesťansko-sociální Unie.

A - přitom právě to samé Bavorsko je zároveň tou "nejkapitalističtější" ze všech spolkových zemí! Kde se tedy ze všech nejrychleji otáčí kola jak kapitalistické produkce, tak i toho zmíněného plytkého konzumismu.

Tento stav by se dal vyjádřit v zkratce jednou větou: V jedné ruce bibli, v druhé ruce manifest neoliberalismu.

Takže se opravdu nezdá, že by stará křesťanská morálka měla či mohla mít ještě nějaký reálný potenciál k tomu, nastavit hráz tomu (post)moderně dehumanizovanému způsobu existence současného člověka.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Července 2016, 15:17:36

Pokud si, pane Poláčku, myslíte, že nějakým "umravněním" odstraníte kapitalismus, tak se o nějaký nový způsob klidně můžete pokoušet. Já nemám zájem nikoho umravňovat. Pro mě je totiž "umravňování" především moralizování, nikoli vytrhávání z životních mechanismů plochého konzumu a hedonismu a vrácení zpět k prožitku plnohodnotného a smysluplného bytí.
Prostě, na tom pojmu se neshodneme.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

A pane Poláčku, Neděle, 17.Července 2016, 17:03:31

znovu se zeptám osobně: Vy sám se cítíte být vytržen z životních mechanismů plochého konzumu a hedonismu a vrácen zpět k prožitku plnohodnotného a smysluplného bytí? Nebo čekáte až bude konec kapitalismu?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Toto je klíčová otázka Neděle, 17.Července 2016, 20:01:24

a zcela obecná: zda jednotlivec - i někdo jiný než pan Poláček - se může vymanit ze sociálně ekonomické determinace. Zda jsme svobodní lidé i v tomto smyslu. Zda filosofie, náboženství, diskuse s lidmi kolem, MOHOU mít osvobozující smysl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Rychetníku, Neděle, 17.Července 2016, 20:30:56

upozorním vás na jednu loňskou diskusi pod článkem http://denikreferendum.cz/clanek/21546-svedomi-davu, která se možná trochu týká tohoto tématu, zvláště pak na vyjádření pana Kubičky (Sklon k tomu, být v menšině Čtvrtek, 29.Října 2015, 09:53:17) nebo i na jiné příspěvky z té diskuse.
Diskutovalo se tam o tom, že část lidí se řídí podle většiny, část podle zásad, které jim byly vštípeny doma, dále pak o možnosti adaptace na to být v menšině atd.
Já se domnívám, že jedinec se z determinace může vymanit, ale není to snadné. Podle mého názoru v tom může pomoci právě víra. Tu si ale představuji trochu jinak než pan Poláček.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková, Neděle, 17.Července 2016, 23:20:23

děkuji za upozornění. Článek se mi velice líbí, myšlenkově bohatá diskuse také. Zaujal mne "vnitřní kompas" lidí - píše o něm pan Kubička a snad je to něco podobného svědomí - v souvislosti s tradičním náboženstvím. To nabízí trvalé základní hodnoty - křesťanství již dva tisíce let, a svědomí vybízí člověka, aby jimi poměřoval současný svět. Nesrovnalosti pak mohou vést ke kritice společnosti.

Tedy, svědomí v souhře s tradičními hodnotami umožní člověku se vymanit ze sociálně ekonomické determinace.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 18.Července 2016, 06:00:26

Ovšem lidé vychovaní v tradičním náboženství často svět přijímají takový jaký je, tedy spíš se s ním a s jeho nespravedlností smiřují. Pro některé jejich víra končí u bran kostela a církve. Možná podobně jako naznačil pan Poláček.
Jinak - já mám pro konzervativní lidi pochopení, samozřejmě jen pokud víru někomu nevnucují násilím nebo pokud nejsou asociální. Já sama se cítím jako konzervativec, kterému nebylo dopřáno se tím konzervativcem stát.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 18.Července 2016, 06:30:31

Ještě poznámka k tomu svědomí, které je vnitřním kompasem: Mám zkušenost, že někteří křesťané, např. tzv. znovuzrození, se podle vlastních slov neřídí svědomím (to mají i ateisté), ale poddávají se božímu vedení.
Pro jejich okolí je to podobné, jako by se řídili svědomím. Ale pro ně samotné to má mimořádný význam.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pondělí, 18.Července 2016, 09:30:13

Myslím, že zárodečné svědomí má každý. Během života ho můžeme rozvíjet nebo potlačovat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 18.Července 2016, 10:50:4

Tím já jsem právě argumentovala. Tedy, že svědomí má každý a každý ho může rozvíjet. Ale oni se domnívají, že jde o něco úplně jiného.

Jenže, není svědomí něco, co nám bylo vtištěno prostředím, v němž jsme se vyvíjeli? To by pak znamenalo, že je závislé na kultuře. V knize Čtyři dohody, kterou jsem kdysi četla, je takové svědomí nazýváno Soudcem, kterého je zapotřebí se zbavit.
Abyste rozuměl, já už dlouho hledám duchovní inspirace a teprve v poslední době jsem se přiklonila ke křesťanství. Ale i to křesťanství je tak mnohotvárné... Člověk, který v něm nebyl vychován, si musí najít způsob, jakým ho uchopit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Determinace, svoboda a víra Pondělí, 18.Července 2016, 13:33:46

Paní Hájková, čirou náhodou jsem zrovna včera shlédl jednu diskusi na tom SOK, jak jste mi na něj poskytla link. Byla to diskuse mezi Ivanem Štampachem a Michaelem Hauserem, téma diskuse byl Dialog mezi křesťanstvím a marxismem.

A Ivan Štampach ve svém úvodním příspěvku hovořil právě o tom, do jaké míry je člověk schopen se vymanit z těch pout determinace, a stát se - díky svým exkluzivním kognitivním schopnostem - svobodnou bytostí.

Na straně jedné má I. Štampach samozřejmě pravdu; jenže, nedá se nic dělat, pokud se to vysloví jenom takto a zůstane se jenom u toho, tak je to pravda jenom částečná, dílčí, a tedy značně omezená. V podstatě je to přesně to samé co už jsem tady popsal výše - znamená to zastavit se někde u Kanta, a nejít dále.

V krátkosti: ano, člověk samozřejmě má tuto schopnost. Schopnost "transcendence", abychom zůstali u toho Kanta - tedy schopnost jaksi se "vyhoupnout", či pozvednout nad tu sféru vlastní determinace, a začít svůj vlastní život určovat podle své vlastní svobodné vůle.

Jenže, jak řečeno, tohle je jenom jeden aspekt celé záležitosti; a je nutno připojit, že je to vlastně aspekt spíše jenom čistě teoretický. A že fakticky, reálně člověk v nepoměrně větší míře zůstává stále pod vlivem všech svých životních determinací.

Vyskočila mi teď z hlubin paměti vzpomínka na jeden článek o psychoterapii respektive psychoanalýze, kde byla citována slova jednoho pacienta právě po provedené psychoanalytické terapii: "Takže teď už tedy vím, proč chlastám; jenomže nevím, jak bych měl přestat chlastat!"

To znamená: tento muž - v rámci provedené psychoanalýzy - zřejmě skutečně získal náhled do těch životních kolizí (čili: determinací), které ho přinutily hledat východisko v konzumaci alkoholu.

Jenže: tady se ukazuje naprosto názorně, že ten samotný - rozumový - náhled prostě nestačí. Že to vlastní nitro (tedy ty naše determinace), že to všechno je mnohem silnější nežli to, co považujeme za naši "svobodnou vůli".

Ale ještě zpátky k tomu Štampachovi: velice krátce řečeno, náboženství či víra samozřejmě může být jeden z faktorů, které mají sílu ovlivnit vnitřní (i vnější) život člověka. Ale - skutečně činnou a účinnou silou může být víra jenom potud a jenom tehdy, když zrcadlí reálné hlubiny života toho či onoho jednotlivce.

A tady musíme rozlišovat dvě roviny (a vlastně tři): na straně jedné jsou věci skutečně nadčasové, věčné, které jsou i pro člověka stejnou měrou vždy aktuální.

Na straně druhé jsou ale věci života, které se mění a vyvíjejí spolu s tím životem. Život soudobého člověka asi opravdu není bezezbytku ten samý, jako životní způsob neandrtálce, respektive lovce mamutů.

A - proč jsem zmínil, že je nutno rozlišovat nakonec tři různé roviny?

Protože i ty otázky nadčasové, věčné - i u nich nezůstává čas stát na stejném místě po všechny časy, i tady je vývoj, a jiné odpovědi poskytuje například polyteismus, a jiné monoteismus.

Takže, to všechno dohromady: člověk je vždy středobodem všech možných vlivů, a i ta jeho zdánlivě "svobodná vůle" je v kterémkoli okamžiku vystavena vlivu veškerých možných determinací; stejně tak jako ale člověk právě tou svou svobodnou vůlí (přesnější termín by byl asi: svou schopností sebereflexe) může vytvářet zcela nové skutečnosti, které jeho samého pak zase zpětně ovlivňují.

Právě ta poslední věta je nakonec ta asi nejdůležitější: člověk je jediný tvor, který může aktivně ovlivňovat a spoluvytvářet právě ten komplex objektivních podmínek a daností, jejichž je on sám součástí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku , Pondělí, 18.Července 2016, 14:34:9

Někde jsem četla, že svoboda neznamená vybrat si libovolně, čím chci být, nebo co chci dělat, nýbrž být tím, čím skutečně jsem, tedy využít možností a schopností, jež jsou mi dány (a o nichž možná nic nevím).
Já myslím, že na tom něco bude.

Dám sem citát z jedné knížky. Trochu jsem to nakousla už v diskusi s panem Jedličkou, ale on se tvářil tak odmítavě, že jsem v diskusi nepokračovala. Vám to doufám vadit nebude.
Týká se to, myslím, i té determinace. Takže tady to je:

"Opusť svou zónu pohodlí
Aby mohl Mojžíš naplnit Boží vůli, musel se vzdát dvou věcí
1) Pohodlí. Pohodlí ohrožuje tvůj pokrok víc než strádání. Mojžíš, který dříve žil v paláci, strávil dalších čtyřicet let na poušti péčí o ovce. Oženil se s jednou s Jitrových dcer, řídil "podnik" jejího otce a užíval si pohodlného způsobu života. Dokážeš si představit, co znamenalo všechno opustit, vrátit se a čelit faraonovi? Božím plánem pro tvůj život je požehnání a odměna, nikdy si ale nemysli, že to bude snadné.
2) Bezpečí. Když ho Bůh povolal, Mojžíš měl mnoho pochybností a otázek: "Kdo jsem já, abych šel...?" (2 . Mojžíšova 3:11). Až se mě... zeptají... co jim odpovím? " (2. Mojžíšova 3:13). "... neuvěří mi..." (2. Mojžíšova 4:1). "... nejsem člověk výmluvný..." (2. Mojžíšova 4:10). Nakonec odmítl: Panovníku, pošli si, koho chceš " (2. Mojžíšova 4:13). Děláš to také? Bůh naštěstí nepovažoval "ne" za odpověď a Mojžíš nakonec udělal to jediné, co funguje, když si nejsi jistý ohledně budoucnosti - poslechl Boha a detaily svěřil jemu.
Když se Mojžíš rozhodl přijmout Boží povolání, znamenalo to, že musel opustit svou zónu pohodlí a vrátit se zpátky do Egypta. Výsledkem bylo vysvobození dětí Izraele z otroctví a Mojžíšovo jméno se stalo navždy obecně známým.
Všimni si, že:
1) Opustit svou zónu pohodlí není nikdy snadné. Mojžíš se asi nijak neradoval, když opouštěl přepych faraonova paláce nebo bezpečí své nové rodiny v Midjánu. Kdyby to byl ale neudělal, nenaplnil by Boží povolání. To, že se ti do něčeho nechce, neznamená, že bys to neměl udělat. Čím vyšší je úkol, tím větší oběť vyžaduje.
2) Až když opustíš zónu pohodlí, začne skutečný růst. Mojžíš čtyřicet let využíval vše, co mu Egypt mohl nabídnout. Nicméně teprve když Egypt opustil, začal se učit tomu, co je skutečně důležité - Božím záměrům. Dalších čtyřicet let na poušti pak trvalo, než zjistil, k čemu si jej Bůh chce použít - a během té doby jej Hospodin pokořil a přetvořil. Vyplývá z toho, že než se budeš moci vydat na cestu, musíš vyrůst!
3) Jestli zůstaneš v zóně pohodlí, připravíš se o své největší okamžiky a vzpomínky. Tvůj životní příběh píší rizika - ta, která jsi podstoupil, i ta, jímž ses vyhnul. Za dvacet let budeš víc zklamaný z rizik, která jsi odmítl, než z těch, která jsi přijal. Jestli chceš předejít budoucímu zklamání, musíš se dnes posunout do "zóny víry". Můžeš namítnout, že spoustu věcí neznáš a nerozumíš jim. To může být pravda, je tu ale zaslíbení, na které se můžeš postavit: "Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím" (Izajáš 42:16). Potřebuješ snad ještě nějaké další ujištění?"

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková, Úterý, 19.Července 2016, 01:23:42

to je moudrá interpretace Mojžíšova příběhu. Uveďte prosím zdroj. Souhlasím, že vystihuje naši lidskou situaci a nezbytnost volit mezi různými cestami, které se nám otevírají. Vějíř možností je vymezen naší objektivní situací a subjektivním vybavením, které ovšem závisí také na naší předchozí cestě: co jsme se peospěšného i škodlivého naučili.

Ohledně svědomí? Toho 'soudce, kterého bychom se měli zbavit' bych chápal jako to škodlivé, co jsme se naučili. Někdo, kdo byl od malička stále okřikován a ponižován, asi se zakřiknutě rozhoduje a chová a obtížně se od toho osvobodí. Ale já myslím, že svědomí je něco hlubšího a snad zakotvené v genetice. Ještě v předlidském stadiu jsme žili v tlupách a museli si vypěstovat způsoby kooperativního jednání, jakýsi praktický altruismus. Někde jsem četl, že lidoopi projevují hněv nad nespravedlivostí.

Jak uchopit křesťanství? Má oblíbené inspirace jsou žalmy, zejména 63 a 95:
<http://buh-je-laska.webnode.cz/oblibene-zalmy/zalm-63-2-9/>
<http://buh-je-laska.webnode.cz/zalm-95/>
a pak a především Ježíšův život, jak je zachycen v Evangeliích. To je tak dokonalé, že to nikdo nemohl vymyslet. Teologie může být užitečná, pokud najdete takovou, která Vám sedí. Mě sedí tomismus, ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl navštěvovat výborné přednášky. Halík mi nesedí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Července 2016, 06:31:6

Opsala jsem to z časopisu/čtvrtletníku Slovo pro každý den, který obsahuje rady pro život, vztahující se k biblickým textům (pro každý kalendářní den něco). Když jsem to opsala, zjistila jsem, že to byla zbytečná práce, protože je to i na internetu http://www.spkd.cz
Na ty žalmy se podívám. Zatím jich moc neznám. Ale představte si, že právě včera, dříve než jste na ně upozornil, jsem jeden četla. Byl to Žalm 104, Dobrořeč duše má Hospodinu!
Někdy mě překvapuje, jakou úžasnou a nezlomnou lásku k životu a k Bohu lidé kdysi projevovali. Nedávno mě zaujal například tento verš:
"I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu s jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. (Abakuk 3, 17-19)"
A Ježíšův život, to je samozřejmě také velká věc. Ale já hodně vnímám i tu jeho souvislost se Starým zákonem.
Jinak máte pravdu, že je třeba rozlišovat skutečné svědomí (které je nám přirozeně dáno) a nějaké vnucené superego. Jmenovaná knížka možná měla na mysli spíš to druhé.

Ivo Horák - Praha 3

Přijmout nebo odmítnout civilizaci? Úterý, 19.Července 2016, 11:39:34

Zvyšování bezpečnosti a pohodlí lidí, toť výstižná charakteristika postupu civilizace. Přitom cítíme, jak má paní Hájková s tím Mojžíšem pravdu. Co s tím? Jak dál?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Děkuji paní Hájková, Úterý, 19.Července 2016, 12:29:53

jste zlatá.

Otázka pana Horáka mne také zajímá, již delší dobu. Pokusím se k ní vrátit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Opouštět pohodlí a vzdáti se bezpečí Úterý, 19.Července 2016, 13:05:20

Paní Hájková, dovolím si připomenout, že právě a přesně tohle je ta věc, o kterou se už léta snažím, a kterou znepříjemňuji život většiny lidí kolem: že je nutím aby opustili pohodlí a bezpečí svých zdánlivých životních jistot, svých pevných a neotřesitelných přesvědčení - a aby se vydali "cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí".

Jenže, je to jako vždycky: setrvávat v pohodlí a bezpečí svých vlastních "osvědčených" přesvědčení je vždycky mnohem lákavější, nežli vydávat se na cesty neznámé, kde čekají jenom léta bloudění, bez jakékoli záruky, že se jednou skutečně dobereme našeho cíle...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ještě ke svobodě a determinaci Úterý, 19.Července 2016, 13:09:54

Musel jsem mé včerejší psaní o poměru determinace a svobody ukončit dosti náhle, takže ještě doplňuji.

Jednou jedinou větou se jádro věci dá vyjádřit tímto způsobem: ona opravdu neexistuje nějaká jasná dělicí linie, nějaká čára, kde bychom mohli říci: pod touto čárou je sféra naší determinace - ale nad touto linií jsme svobodné bytosti!

Takhle to skutečně nefunguje; ta naše determinace a naše schopnost svobodného jednání se neustále navzájem prolínají, protínají, jedno přechází v druhé. Poněkud obrazně by bylo možno říci: naše svoboda a naše determinace jsou jako dva zápasníci, zaklesnutí do sebe v úporném boji natolik, že často ani vůbec není možno rozpoznat, která ruka a která noha patří vlastně kterému z nich.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda jako naplnění vlastního určení Úterý, 19.Července 2016, 13:40:23

Ano, paní Hájková - tohle je skutečně naprosto centrální moment, bez kterého se nikdy nemůžeme dobrat skutečně pravdivého pojetí naší vlastní svobody.

Snad ještě poněkud pregnantněji tuto záležitost vyjádřil svého času Jan Pavel II: "Svoboda není to, aby každý byl tím, co se mu zachce. Svoboda je to, aby každý byl tím, čím být má."

Vzhledem k tomu, že tyto věty pronesl (či napsal) samotný papež, je jejich konkrétní intence jasná: svoboda člověka záleží v tom, aby naplňoval to poslání, které mu uložil Bůh.

Tady by se možná zmíněný pan Jedlička poněkud ošíval, že odmítá takovéto ingerence sféry nadpřirozené; a i Poláček tuto specificky religiózní formu raději převede do podoby obecné. Neboť - a to je důležité - ten základní princip je nakonec zcela totožný jak pro věřící, tak i pro ateisty. Totiž alespoň pro ty ateisty, kteří jsou ochotni svůj život stavět na poněkud nosnější základ, nežli je jenom na bezprostřední zážitek prchavého okamžiku.

Napřed tedy k tomu společnému a nespornému: ano, my zde přítomní se zřejmě víceméně shodneme právě na tom, že člověk je pravdivě svobodný jenom tehdy, když naplní svůj život, svou existenci něčím skutečně hodnotným. A to dokonce - nemáme zapotřebí klást si nějaká omezení - tím nejhodnotnějším a nejvyšším, co nám vůbec jenom samotné Bytí může poskytnout.

Pro věřící je tato cesta k těm nejvyšším hodnotám jednodušší a přímější, ti ji dostávají obdrženou či zvěstovanou přímo od svého Boha; pro ty ostatní je tato cesta obtížnější, neboť je nutno vždy znovu a znovu mezi všemi rozcestími a svou jednoduchostí lákajícími, ale nakonec do slepých uliček vedoucími zkratkami hledat ten pravý směr. - Ale budiž, o tomto rozdílu teď nechceme hovořit, v dané souvislosti není podstatný.

Ještě jednou: přijměme tedy jako společně sdílený axióm či životní přesvědčení, že tomu tak skutečně je: že svoboda člověka neleží v jeho svévoli či libovůli, nýbrž naopak v naplnění jeho bytostného poslání - Bohem daného či prostě humanistického, jak je to komu bližší.

Jenže: ani s tímto konsensem není celá věc zcela neproblematická. Vraťme se zpátky k onomu výroku Jana Pavla II:

Svoboda člověka tedy má záležet v tom, aby člověk byl tím, čím má být.

Ale: k d e p a k my vlastně získáme tu naprostou a nezpochybnitelnou jistotu, co je naším životním posláním? Co je naší nejvlastnější podstatou? Co je konečným účelem a smyslem našeho života na této zemi?

I když se odvoláme na Boha: odkud se vlastně můžeme naprosto nepochybně dozvědět, co je jeho záměrem? Když i v nejvlastnější křesťanské tradici je pevně zakotveno konstatování, že "cesty Boží jsou nevyzpytatelné"? A když i v rámci samotného křesťanství existuje celá škála různých směrů a výkladů?

Opravdu má postačit jenom to, vztahovat se k Bohu, vzývat Boha, modlit se k Bohu? Má veškerý smysl lidské existence být vyčerpán jenom tímto vztahem k nadřazené boží instanci?

A s tím se úzce pojí i druhý bod pochybností ohledně onoho výroku Jana Pavla II: kdepak tu vlastně zůstává svoboda člověka ve vlastním, klasickém slova smyslu?

I kdybychom vyšli z toho, že je nám skutečně tou boží instancí poskytnuto všechno, co může vytvořit pozitivní náplň našich životů - má naše vlastní svoboda sestávat opravdu jenom v tom, naplňovat víceméně pasivně tyto intence dané nám "shora"? Kdepak je naše vlastní hledání? Naše vlastní zkoumání, naše vlastní rozhodování, a třeba i naše vlastní bloudění? Když už je všechno dáno předem?

Ano, Jan Pavel II. měl naprosto pravdu v tom, když odmítá pravou lidskou svobodu spatřovat jenom v obsahově a hodnotově prázdné libovůli (povrchního) lidského individua. A když žádá příklon k vyšším, substanciálnějším hodnotám a obsahům.

Ale na straně druhé: jakmile tyto vyšší hodnoty postulujeme jako něco jednou provždy předem daného a fixního - v tom případě se nám okamžitě ztrácí ta vůbec nejzákladnější podmínka jakékoli lidské svobody.

Takže, jak vidět, definitivní odpověď na tajemství lidské svobody nám nedává ani ten první, ale ani ten druhý z obou zmíněných názorů a postojů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svědomí - vrozené, nebo získané? Úterý, 19.Července 2016, 14:15:29

Vrátím se ještě k té otázce svědomí; tady se totiž svého času vytvořil názorový konflikt mezi Sokratem a Aristotelem. A tady je - jak už to právě u antické filozofie pravidelně bývá - celý problém možno vidět v jeho krystalicky čisté podobě.

Nejednalo se vlastně přímo o otázku svědomí, nýbrž o otázku mravnosti či morálky. Jádro sporu je v tom, jak se člověk vůbec dostává k tomu, aby jednal mravně.

Sokrates přichází s tímo způsobem argumentace: ano, člověk samozřejmě principiálně stojí před volbou, chovat se mravně nezávadně - anebo ale chovat se egoisticky. Což je pro něj ovšem vždycky bezprostředně mnohem výhodnější.

Ta vlastní otázka tedy je: proč by se člověk vlastně měl chovat mravně správně, když je pro něj výhodnější chovat se egoisticky?

Na takto položenou otázku je skutečně krajně obtížné nalézt nějakou přesvědčivou odpověď.

Ale Sokrates je právě proto Sokratem, že dokázal nalézat naprosto nečekaná řešení i tam, kde by druhý rezignoval. A jeho řešení je skutečně originální.

Sokrates totiž argumentuje takto: není tomu snad tak, že pro člověka je nejcennějším jeho vlastní zdraví? A že tedy jenom naprostý bláhovec by vědomě a cíleně dělal věci, které jeho zdraví ničí a podlamují? - Není tedy vůbec možno jinak, než že starost a péče o vlastní zdraví je tím nejpřirozenějším počinem člověka.

A jestliže toto platí o zdraví ryze fyzickém - o co více ten samý princip pak musí platit i při péči o vlastní duši! Neboť to nakonec není pouhé tělo, co činí člověka člověkem, nýbrž právě jeho duše. Takže, stejně jako při péči o zdraví tělesné, i péče o zdraví vlastní duše je pro člověka to zcela nejpřirozenější jednání - a i tady by jenom naprostý bláhovec páchal (nemravné) činy, které jeho vlastní duši ničí a deformují!

Takže, takovýmto způsobem Sokrates odůvodňuje primární potřebu člověka po mravném jednání. Tento jeho argument ale velice ostře napadá Aristoteles - myslitel dozajista nikoli méně velký.

Aristoteles zcela zásadně zavrhuje tu představu, že by pro člověka snad toto mravné jednání mělo být něčím přirozeným, samozřejmým - nýbrž podle Aristotela mravné jednání je něčím, co je (mladé) lidské duši teprve nutno vštípit, a to sice všestrannou, cílenou a důslednou výchovou.

Takže, jednou větou ten protiklad názorů: podle Sokrata je mravné jednání první lidskou přirozeností; podle Aristotela je totéž vlastně něčím umělým, co je teprve nutno náročnou výchovnou prací vybudovat, vytvořit.

Napohled tedy absolutní protiklad, který nelze žádným způsobem překonat, přemostit.

Ovšem - je nutno si uvědomit, že Aristoteles skutečně až neuvěřitelným způsobem dezinterpretoval Sokratovy pravé intence. Těžko soudit, jestli ho skutečně nepochopil - anebo jestli Sokratovy argumenty záměrně překroutil. (Nutno připomenout: v antice to byl naprosto běžný způsob vedení disputu, že protivníkovy argumenty byly přiváděny ad absurdum.)

Totiž: Sokrates samozřejmě nebyl žádný naivka, který by se domníval, že lidé - jakožto konkrétní individua - se stanou mravně bezvadnými jenom na základě působení své přirozenosti. Samozřejmě i Sokratovi bylo naprosto jasné, že bez té správné a důsledné výchovy to nepůjde.

Jde ale o to: Sokrates hledal to nejzákladnější, čistě filozofické odůvodnění právě pro tu zmíněnou klíčovou otázku, p r o č by vlastně člověk vůbec měl být dobrý, mravně jednající. A ta jeho odpověď: protože by jinak vposledku ničil svou vlastní duši - tak tato jeho odpověď si svou myšlenkovou velikost uchovává beze změny až do dnešních časů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Úterý, 19.Července 2016, 16:26:12

Já se nejdříve vyjádřím k otázce "proč by se člověk vlastně měl chovat mravně správně, když je pro něj výhodnější chovat se egoisticky?"
Z hlediska společnosti, ať už ji pojímáme jakkoliv, to samozřejmě neplatí. A zhlediska jedince?
Myslím, že egoistické chování se jedinci vyplatí jen za určitých podmínek, a sice zejména ve velké společnosti, kde ho nikdo nezná, tam, kde vládne anonymita a lhostejnost. V malé společnosti (nebo spíš společenství), v jakých člověk dřív žil, se to vyplatí méně. Záleží také na tom, jaká je představa dané společnosti o spravedlnosti, a na tom, jakou mocí jedinec disponuje.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Července 2016, 17:24:45

Ano, pane Poláčku, shodneme se v tom, že je zapotřebí opustit zónu pohodlí a zónu bezpečí. Ale já jsem k tomu dodala, že se tím v podstatě dostaneme na cestu víry. Zatímco vy se domníváte, že víra je - právě naopak - to bezpečí a pohodlí. V tom se lišíme.
Mimochodem, marxista a ateista Karel Kosík, tuším, psal něco o "otevřenu". O tom, že člověk má být otevřený - změnám, novému životu, druhým lidem... Píše tedy vlastně také o opuštění pohodlí a bezpečí, jenže to pojímá z trochu jiné pozice - z pozice ateisty.
S tím, že "determinace a naše schopnost svobodného jednání se neustále navzájem prolínají, protínají, jedno přechází v druhé", s tím v podstatě souhlasím. Říká se, že život rozdává karty a my hrajeme. Něco neovlivníme, něco jiného ovlivnit můžeme.
V otázce Sokrata a Aristotela se přikláním spíš k tomu prvnímu. Mravné jednání je lidskou přirozeností. Je k němu nezbytná i výchova, ale výchova je také lidskou přirozeností, protože lidský jedinec nemůže vyrůst bez společnosti a stát se přitom plnohodnotným člověkem. Výchova však není jen záměrné působení. Vyrůstáme mezi lidmi, kteří na nás mají vliv. Někdy i bezděčně. Výchova není jen cílené vštěpování a vtloukání do hlavy, ale také zrcadlení (napodobování). A - samozřejmě - rozvíjení onoho vnitřního hlasu.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Úterý, 19.Července 2016, 22:36:13


Vracím se k otázce pana Horáka: "Přijmout nebo odmítnout civilizaci?" - Přijmout bezpečnost nebo opustit zónu pohodlí a bezpečí?

Citát paní Hájkové vyzývá zcela jednoznačně: 'Zónu pohodlí opust!' a argumentuje: "Jestli zůstaneš v zóně pohodlí, připravíš se o své největší okamžiky a vzpomínky". A nejdůležitější - nenaplnil bys Boží povolání. Bude to nebezpečné, ale Bůh tě povede, spolehni se na Hospodina! (Agnostici si nahradí Boha vnitřním hlasem nebo světlem.) Zároveň rozvineš svou osobnost, naplníš svůj potenciál.

Dobře. Ale otázka pana Horáka se netýká jen hrdinných nebo průkopnických činů, ale běžného života každé prodavačky v samoobsluze, účetního ve firmě, řemeslníka, průvodčího v tramvaji.

Mohu pouze uvést svůj přístup. Tušil jsem riziko 'civilizovaného' života a snažil je jako kluk vyvážit nejdřive skautskými výlety do 'divočiny', a když byli skauti zakázáni, tak s partou kamarádů a nakonec i sám. K tomu se docela dobře hodila mírná jóga - staří brahmíni si ji vytvořili, aby doplnili svůj meditativní způsob života.

A jak se Evropa postupně seznamovala s čínskou kulturou, zkoušel jsem taoistická cvičení a bojová umění - nijak na závodní úrovni, jen jako doplněk civilního života. Jako klíčové bych považoval uvědomění. Uvědomění že každý z nás je odpovědný (Bohu, společnosti, svým blízkým) za své duševní a tělesné zdraví, za to, co pro sebe a ostatní udělá, jak svůj život naplní. Uvědomění dá podnět ke hledání cesty.

Ještě poznámka k pojmu 'civilizace'. V knížce "Hledání civilizace" (In Search of Civilization) ji autor John Armstrong charakterizoval jako 'souběh hmotné a duchovní prosperity, inspirovaný silnou společenskou vizi'. Chápal bych to tak, že duchovní prosperita zahrnuje i ono vykročení ze zóny pohodlí k životnímu naplnění.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 20.Července 2016, 05:42:28

Já bych dodala, že není nutné opouštět civilizaci doslovně. Ačkoliv - tak se to, myslím, od nepaměti dělávalo (možná ve všech kulturách), pokud chtěl člověk získat nějaké duchovní osvícení. Poustevníci, aby ho dosáhli, vyhledávali samotu a vedli asketický život.
Není to však nutné, i když to asi funguje.
Tady jde v prvé řadě opustit duševní pohodlí. Tedy opustit zaběhané cestičky. Člověk udělá něco, co nikdy nedělal, co pro něj nebylo běžné. Pustí se do něčeho nového, pro něj nezvyklého, setká se s novými lidmi, začne něco dělat jinak atd.
Ovšem to nemusí stačit, protože to dělají aktivní extroverti běžně, aniž by to u nich vedlo k duchovní změně. Pro takové je možná lepší (a také těžší) naopak zůstat v klidu a tichosti, vzdát se obvyklého ruchu.
Čili nelze dát každému jednoznačné rady. Myslím, že člověk musí hlavně pocítit, že mu něco chybí. Ne ovšem něco materiálního (jako třeba nový koberec). Jde o duchovní hledání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 20.Července 2016, 06:46:28

Ještě mě napadlo - když jsem zmínila ty extroverty - že jsme v podstatě extrovertní civilizací. Poměr extrovertů k introvertům je zhruba 3:1. Být introvertem je tady těžší.
Jak by asi civilizace vypadala, kdyby tomu bylo obráceně?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Středa, 20.Července 2016, 13:09:35

Padla zde zmínka o sociální nauce (katolické) církve.
Dovoluji si upozornit na vzpomínku na kněze Vladimíra Borna, který zemřel v sobotu.
<http://www.socialninauka.cz/texty/odesel-vladimir-born-lubomir-mlcoch.html>
Znal jsem ho; byl to člověk, který měl vnitřní světlo a vědomí svého poslání.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialog marxismu s křesťanstvím po padesáti letech Středa, 20.Července 2016, 14:48:32

Ještě bych se vrátil k tomu videu s pódiovou diskusí mezi I. Štampachem a M. Hauserem. M. Hauser zde totiž pronesl jedno nikoli nezajímavé konstatování.

Jak už bylo vzpomenuto minule, Hauser vycházel především z doby let šedesátých, kdy se jak v tehdejší ČSSR, ale i v jiných zemích začal rozvíjet dialog mezi těmito dvěma o sobě naprosto protikladnými názorovými směry. Bylo to v době politického uvolnění, kdy teprve takovýto dialog začal být možným.

A Hauser poznamenal jednu opravdu zajímavou věc: že totiž "dneska nejsme s tímto dialogem ještě zdaleka na takové úrovni, jako tehdy".

K tomu je nutno poznamenat: ten zásadní rozdíl spočívá v tom, že tehdy to byl dialog dvou ideových protivníků - ale takových, kteří oba se v té době nacházeli v silné, ale zároveň poněkud otřesené pozici.

Marxismus byl tehdy ještě silným, světodějným hnutím - ale zároveň v těch šedesátých letech už byla prolomena mnohá jeho dogmata o jeho samospasitelnosti. Ukazovalo se - alespoň pro pokrokovější zastánce marxismu - že existuje celá řada oblastí lidské existence, které marxismus respektive komunismus nedokáže dostatečně "pokrýt"; v prvé řadě otázky ze sféry existenciální. V tomto smyslu je dosti pochopitelné, že tehdejší marxismus začal hledat určitou inspiraci v křesťanství.

A na straně druhé, i křesťanství v oné době procházelo fází určitého přerodu, i tady byla opouštěna leckterá dřívější dogmata, a hledala se nová orientace v moderním světě.

Oba protivníci tedy měli určitý zájem na tom druhém, na jeho pozicích, na jeho argumentech.

Zatímco dnes? O čem vlastně ještě může vést dialog marxismus s křesťanstvím? Marxismus pro naprostou většinu společnosti už dávno přestal být jakoukoli inspirací; a křesťanství? To se zdá především těžit z výrazných individuálních osobností svých papežů, především Jana Pavla II. a současného Františka. Ale jinak se zdá, že křesťanství v prvé řadě stále ještě svádí svůj zápas s modernitou; a pro sekulární část společnosti je také sotva nějak příliš inspirující.

Zkrátka: dnes už víceméně není o čem vést dialog; a není už téměř nikoho, kdo by takovýto dialog vést mohl a chtěl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Morálka a přirozená danost Středa, 20.Července 2016, 15:08:1

Ještě k tomu rozporu mezi Sokratem a Aristotelem: tady dost dobře není možno přiklonit se jednoznačně na tu či onu stranu; každý argumentoval fakticky ve zcela jiné rovině, a každý měl svou pravdu.

Jak řečeno, Sokratovi šlo o principiální filozofické odůvodnění; zatímco Aristotelovi o praktickou realizaci.

Ale vraťme se znovu k té základní otázce: můžeme právem tvrdit, že morálka/mravnost je nějakým způsobem přirozeně, objektivně daná? Anebo je to jenom něco, co si vymysleli sami lidé? Ať už z důvodů čistě pragmatických (morálka samozřejmě přispívá k bezproblémové existenci dané komunity), ať už z důvodů principiálně humanistických?

Vraťme se zpátky k Sokratovi a Aristotelovi - ale jiným způsobem. Já už jsem při dřívějších příležitostech poznamenal, že například ve sporech mezi Platónem a Aristotelem oba zastávají napohled zcela protikladné pozice - ale když se přihlédne blíže, ukáže se často že jejich zcela původní, výchozí pozice je nakonec prakticky totožná.

Musíme si uvědomit, že celý antický svět vycházel zcela principiálně (a zcela přirozeně) z předpokladu, že je zde zcela objektivně dán nějaký dokonalý svět. Ať už je tato dokonalost dána bohy, anebo je obsažena v samotné přírodě. A že člověk je naprosto integrální součástí tohoto dokonalého světa.

To znamená: jestliže je svět dokonalý (nebo alespoň: je v něm obsažen element dokonalosti), a jestliže je člověk přirozenou součástí tohoto světa - pak je pro tohoto člověka naprostou samozřejmostí, že se musí snažit této dokonalosti dosáhnout. A to ovšem i na poli mravnosti.

Jinak řečeno: je to samotné bytí, s imanentní dokonalostí svého uspořádání, které vytváří základ i pro lidskou morálku. Člověk tedy - podle tohoto pojetí - nemusí svou mravnost teprve nějak vymýšlet, vytvářet; nýbrž naopak, postačí mu ji prostě najít, a uskutečnit ji.

Právě tento anticko-ontologický obraz objektivního základu mravnosti se ovšem v moderních časech prakticky naprosto ztratil; podle mého přesvědčení je právě ale tohle snad to nejdůležitější dědictví antiky, které je bezpodmínečně nutno obnovit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Dialog křesťanství s marxismem Středa, 20.Července 2016, 15:15:22

Na tom dialogu Hauser - Štampach bylo zajímavé zejména to, že ho vedli bývalý dominikán s bývalým (skoro)jezuitou.
Máte pravdu, pane Poláčku. Skutečně dnes není nikoho, kdo by ho vedl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Středa, 20.Července 2016, 21:41:58

Tu antickou představu kosmické harmonie nebo kosmického řádu, která se vám tak líbí, odmítá Badiou v knize "Svatý Pavel zakladatel univerzalismu" těmito slovy:
"Mělo být jasné, že svět, o němž Pavel prohlašuje, že byl ukřižován spolu s Ježíšem, je řecký kosmos, dobrotivá totalita, která distribuuje místa a přikazuje myšlení, aby těmto místům přitakalo, a že se tedy jedná o to, otevřít se nezadatelným právům nekonečna a netotalizovatelné události..."


Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 21.Července 2016, 16:37:23

Paní Hájková, Badiou má samozřejmě pravdu - ale ve stejné míře ji zároveň nemá.

Shodou okolností právě teď dokončuji mou sérii analýz postmarxismu (jedná se vlastně jenom víceméně o recenzi Hauserých "Cest z postmodernismu"), kde se - především v závěrečné, čtvrté části - věnuji právě této záležitosti.

Takže jestli mi tyto mé texty v DR přijmou, bližší až tam.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pár slov o totalitarismu Čtvrtek, 21.Července 2016, 16:53:42

I když - budiž, něco k tomu je možno podotknout už tady.

Zastavme se u toho pojmu "totalita". To je dnes - po tragických zkušenostech dvacátého století - samozřejmě pojem s krajně negativní konotací.

Nicméně, připomeňme si: ještě pro takového Hegela to byl naopak pojem s naprosto p o z i t i v n í m významem!

V první řadě ve smyslu gnozeologickém: jestliže chceme právem tvrdit, že jsme nějakou věc poznali v její pravdě, pak je to fakticky totožné s konstatováním, že jsme ji poznali v její ú p l n o s t i. (Mimochodem, prakticky totéž žádá v Platónově "Ústavě" už i Sokrates: že věc je nutno poznávat ze v š e c h jejích stran.)

Přičemž, dialektikovi Hegelovi se zdaleka nejedná o to, poznávat věci v jejich čistě kvantitativní úplnosti - nýbrž jedná se mu o to, danou věc pochopit v základní dynamice jejích niterných procesů. A tedy, postihnout ten základní protiklad, který tuto její dynamiku vytváří.

A ve druhé linii má ten pojem "totalita" u Hegela pozitivní význam ve smyslu reálném či humánním: sám člověk - aby dosáhl svého vlastního určení, své vlastní podstaty - musí být "totální", to jest musí naplnit všechny ty momenty, které v jejich komplexu a úplnosti utvářejí jeho lidství.

Fakticky toto Hegelovo dědictví můžeme vystopovat ještě i u Marxe, s jeho známým postulátem, že v komunismu člověk zakusí všestranný rozvoj v š e c h svých bytostných možností a schopností. Což neznamená zase nic jiného, nežli to, že člověk zde (v komunismu) má uplatnit, realizovat veškerý ("totální") rozsah svého humánního potenciálu.

Takže: ta kritika na tom "totalitarismu" antiky (respektive předježíšovské doby) je sice na jedné straně oprávněná - tato doba byla svým pojetím fixně daného Dobra skutečně příliš "tuhá", a je možno skutečně říci, v jisté míře i přímo "totalitní" v negativním slova smyslu.

Jenže, pokud zůstaneme jenom u tohoto konstatování té negativně-totalitní stránky té "předježíšovské" doby, a zůstaneme slepí k tomu pozitivnímu co je v ní obsaženo, pak se dopouštíme té samé jednostrannosti, jenom s opačným znaménkem. A ztrácíme či odhazujeme přitom právě to nejhodnotnější, co evropská kulturní tradice doposud dokázala vytvořit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 21.Července 2016, 16:54:54

Ale, paní Hájková, to by mě opravdu zajímalo: jaký je vlastně ten nový čas, který nadchází po tom, který "s Ježíšem zemřel na kříži"?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 21.Července 2016, 16:57:11

- Tedy myslím tou otázkou, jestli Badiou ten nový věk nějak více konkretizuje nežli jenom tou větou o "nezadatelných právech nekonečna a netotalizované události".

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Čtvrtek, 21.Července 2016, 17:31:40

skutečně "ztrácíme či odhazujeme přitom právě to nejhodnotnější, co evropská kulturní tradice doposud dokázala vytvořit"? Nebo Vy pouze nevnímáte transcendentní dimenzi reality, která svět nevytlačuje, ale prostupuje?

Vzpomeňte si, jak jsme již před více lety korespondovali na stránkách DR o monismu a dualismu a Vám dualismus příliš neseděl - již si nevzpomínám, zda jste ho vůbec neodmítal jako možný. Ježíš jej, v duchu judaistické tradice, demonstroval svým zmrtvýchvstáním.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jaký je vlastně ten nový čas... Čtvrtek, 21.Července 2016, 19:10:51

Pokud vím, pane Poláčku, vy sám jste několikrát psal například o tom, že se přestali zabíjet novorozenci... Jistě byste si vzpomněl i na další pozitiva.
Já myslím, že (aspoň zpočátku) to přinášelo svobodu. Člověk, který byl dřív pevnou součástí nějakého kmene (jako by měl nějakou kmenovou duši), se přijetím Krista stával svobodně a samostatně jednajícím jedincem.
Ale jinak - různí lidé tu novost času chápou různě. Tedy mimo toho obecně známého, že Ježíš vzal na sebe lidské hříchy, čímž přinesl spásu a život všem.
Tak například C. Tresmontant (jak už jsem tu jednou v kterési diskusi uvedla) vyjadřuje přesvědčení, že Ježíš Kristus přináší člověku nový program, namísto programu geneticky získaného, uloženého v paleokortexu. (Čili to chápe nějak tak, jakože Kristus člověka „přeprogramuje“. Samozřejmě, pokud člověk chce, násilím to nejde).
Antroposofie a jiné duchovní nauky zase předpokládají, že Kristus se postavil mezi jedince a jeho karmu, jíž by jinak nutně podléhal. To jsem tak trochu naznačila v článku o Ježíšovi.
Badiou píše, že „Událost – Kristus, která prořezává a rozbíjí kosmickou totalitu, pro Pavla naznačuje zbytečnost míst“. To má velký význam zvláště pro lidi, kteří se ve světě, v němž měli všichni své předurčené a nezměnitelné místo, jevili jako bezvýznamní, či dokonce jako odpad, spodina. Dává jim to novou šanci, nabízí nový život. Život podle ducha, ne podle těla. Ono totiž jen to tělo (Hebrejové ho chápali trochu jinak, než bylo obvyklé v antice) patří do řádu světa, duch do něj nepatří, ten je svobodný ("vane, kudy chce"). Jen tělo podléhá nutnosti, hříchu, smrti... Lidé, kteří předtím nebyli ničím, se mohli ukázat jako duchovně velmi cenní jedinci.
Když si vypůjčím Badiouův slovník a budu mluvit o Události - tak Událost proběhla před dvěma tisíci lety pro celý svět (i když ho možná hned viditelně nezměnila), ale zároveň dál působí - pro každého jednotlivce. Ona se totiž Událost nedědí geneticky po rodičích. Ba ani kulturně se ne tak zcela předává, i když jistý vliv tu je. Události je vystaven každý zvlášť a každý zvlášť se rozhodne, zda ji přijme nebo odmítne. Pro každého může kdykoliv začít ten "nový čas".
Proto vám říkám, že Ježíšovo učení a působení není něco, co už je pasé. Ale existují různé způsoby, jak ho uchopit, jak už jsme v diskusi naznačili. Každý si může ten svůj najít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 21.Července 2016, 21:48:58

Ještě taková myšlenka, kterou jsem si právě přečetla v jedné knížce a která se vztahuje k tomu, jak se osvobodit ega.
Ono se to totiž hodí i k tomu "být tím, kým opravdu jsem":
Člověk jedná úplně svobodně a zároveň dovoluje, "aby se s ním něco dělo". Ruší se tak filosofický protiklad mezi aktivitou a pasivitou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Monismus a dualismus Pátek, 22.Července 2016, 12:46:31

Napřed v čistě obecně teoretické rovině: jakýkoli dualismus skutečně není možno považovat za (definitivní a imanentní) řešení.

I když může představovat alespoň určitý pokrok.

První, výchozí stupeň lidského myšlení je monismus respektive monokauzalismus: všechno je vysvětlováno jenom z jednoho jediného principu, jednoho jediného úhlu pohledu. Takovéto monokauzální modely bývají pravidelně ve svém jádru velmi simplicistní, a ve své praxi ideologicky velmi jednostranně orientované.

Ve srovnání s tímto - často vysloveně militantním - monokauzalismem se dualismus skutečně může jevit určitým pokrokem: připouští se legitimní možnost na danou záležitost nahlížet z obou náprotivných stran. A to nejen subjektivně, nýbrž i objektivně. Tedy v tom smyslu, že sama věc sestává z těchto protikladných elementů.

Potud tedy dobře; jenže, i takovýto dualismus není - přinejmenším po Hegelovi - možno považovat nakonec za nic jiného, nežli jenom za nedotaženou vlastní syntézu.

Jednou větou: takovýto dualismus nakonec není ničím jiným, nežli zdvojeným monokauzalismem. Čili, zdvojenou jednostranností.

Není zde ještě provedena pravá vnitřní syntéza obou náprotivných elementů; oba ještě nadále setrvávají ve své původní izolovanosti a jednostrannosti, jsou jenom víceméně "slepeny" dohromady, aniž by zde vznikl opravdu vnitřně související nový celek.

Takže, tolik obecně k teorii dualismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 22.Července 2016, 12:47:34

Nicméně, pane Rychetníku, musím vyjádřit plný respekt k Vaší paměti. Musím přiznat, že z mé vlastní se vzpomínka na to, že jsme kdysi vedli disput na toto téma, už dávno vytratila...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Transcendentální dimenze reality Pátek, 22.Července 2016, 12:57:54

A teď tedy konkrétně k té "transcendentální dimenzi reality, která svět nevytlačuje, nýbrž prostupuje".

Napřed k té "transcendentální dimenzi" samotné: její existenci (ať tak či onak pojímanou) v žádném případě nepopírám.

Ale všechno záleží na zcela konkrétním - dejme tomu statutu, který této "transcendentální dimenzi" připisujeme. A jmenovitě v tom případě, když zde stojí téze, že tato transcendentální dimenze přichází (nebo přinejmenším nabývá nové kvality) až s příchodem Krista. (Anebo až s jeho smrtí? Anebo až s jeho zmrtvýchvstáním? A proč by to zmrtvýchvstání mělo mít vlastně nějakou vyšší kvalitu, nežli jeho samotné působení, zvěstování?...)

Protože ta "transcendentální dimenze" jako taková zde samozřejmě byla už dávno před ním. V judaismu v každém případě.

A pokud by se mělo jednat především o přelom v poměru ke světu antickému: opravdu si nejsem jistý, jestli by antický svět bylo možno charakterizovat tím způsobem, že by zde "transcendentálno vytlačovalo (reálný) svět".

Takže bych - nežli bychom pokračovali v našim disputu o dané záležitosti - prosil o upřesnění, co je vlastně tou "transcendentální dimenzí" myšleno, jmenovitě ve vztahu ke křesťanství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Duch vane, kudy chce... Pátek, 22.Července 2016, 13:16:7

Ano, paní Hájková, právě tohle bude zřejmě ta rozhodující pasáž respektive myšlenka.

Ještě jednou: samozřejmě, že ten antický svět byl v určitém smyslu "totalitní". A je samozřejmé, že dnes už s takovýmto pojetím, kdy je apriori dáno jedno jediné fixní, objektivně poznatelné dobro, ke kterému se jenom můžeme přibližovat - že s takovýmto pojetím už v novém čase lidstva naprosto nevystačíme.

Jenže... Jenže když se celé to obrovské bohatství právě toho antické ducha oštempluje j e n o m jako nějaká "totalita" (v tom ryze negativním smyslu, viz výše), a jako - údajně lepší - náhrada se postaví jenom ta vzletná floskule o "svobodném duchu, který vane, kudy chce": tak je to ve skutečnosti náhražka velice chabá.

A je to naprosto přímá cesta právě k tomu modernistickému (respektive "postmodernímu") relativismu a s ním spojené povrchnosti, která je profilujícím rysem současného světa.

Ono to sice napřed zní samozřejmě velice velkolepě, když se lidskému duchu přizná právo "vanout si, kudy chce". Jenže, v reálné praxi tomu naprosto pravidelně bývá tak, že když se lidskému jedinci ponechá plná volnost v jeho jednání (a jeho myšlení), pak první věcí co se s jeho duchem stane, je daleko spíše to, že tento duch "vane, až vyvane". Prostě, jakmile zmizí ta - dejme tomu - pevná pyramida toho nashromážděného antického vědění, zkoumání a poznání, a vše se ponechá jenom libovůli každého jednotlivce, tak se celá ta stavba ducha zákonitě zhroutí, a zbydou z ní jenom trosky. Posmodernistická tříšť nesouvisejících zlomků vlastního Ducha.

Takže - abych se vrátil k předešlému tématu - za daných okolností by bylo už jenom to nemalým pokrokem, kdybychom dokázali od monistického pojetí (postmoderně volně vanoucího ducha) dospět alespoň ke stadiu onoho dualismu: totiž kdybychom dokázali uznat, že k tomu "volně vanoucímu" duchu je bezpodmínečně zapotřebí pevných struktur rozvinutého a hlubokými (filozofickými) analýzami podloženého poznání; a že vůbec to "volně vanoucí" postmodernistické individuum nezbytně jako svou protiváhu má zapotřebí vázanosti a podmíněnosti určitými nezpochybnitelnými nadčasovými danostmi a hodnotami.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Osvobodit se od ega? Pátek, 22.Července 2016, 13:34:26

No ano, ten samotný model - jednat svobodně a zároveň "dovolit, aby se (s člověkem) něco dělo" - ten je sám o sobě v zásadě správný.

Jenže, všechno zase záleží na zcela konkrétních okolnostech, jak je tento model chápán a pojímán.

V které části mé bytosti jsem ten "svobodný"? A v které části jsem ten pasivní, kdy se jenom "se mnou něco děje"?

A co to vlastně znamená "osvobodit se od ega"? - Tohle je jedno ze základních hesel (či snad tím vůbec základním) východních duchovních nauk, jmenovitě buddhismu; jenže, tohleto ego, od kterého se mám údajně osvobodit - nejsem to snad nakonec já sám?!... A nemá tedy nakonec být žádným vyšším cílem mého veškerého snažení, nežli "osvobodit se" ode mě samotného, od nejvlastnějšího základu mé vlastní jedinečné osobnosti?

Takže, jak vidět, ono to opravdu "filozofické překonání protikladu mezi aktivitou a pasivitou" vyžaduje mnohem více, nežli jenom formální uznání toho základního faktu, že lidská existence jako taková sestává z obou složek, té podmíněné i té (relativně či "transcendentálně") nepodmíněné...

Petrasek Milan - penzista

Nejvlastnější základ mé vlastní jedinečné osobnosti Pátek, 22.Července 2016, 15:13:12

se dnes nachází v prostředí ve kterém plynule splývá etika a estetika společnosti se stále rafinovanějšími formami bezohledného vykořisťování.
Tedy v prostředí, které umožňuje/legitimizuje možnost/schopnost vysávat cizí život na základě bohatě vynalézavého spektra sofistikovaných ospravedlnění.
Ego, které na to upozorní se stává podivuhodně naivní ...........ví se a říká se.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Nejvlastnější základ naší osobnosti... Pátek, 22.Července 2016, 16:39:17

To je otázka! To bychom se samozřejmě museli nejdřív shodnout na tom, co to vlastně ego je, abychom odpověděli na to, zda jde o nejvlastnější základ naší osobnosti. Znamená to to "prostě jenom" já? Je to tak jednoduché?
Už jsem četla různé názory na to, co je ego. Každý si myslí něco jiného. Někdo například může ztotožňovat ego s duší. To trochu připomíná původní antickou představu o tom, že ženy nemají duši (jsou jedno tělo se svým mužem).
Existují také představy o tom, že člověk se skládá z více vrstev. Zmínila jsem se v kterémsi příspěvku o antroposofii - tak třeba tam se s tím počítá (https://cs.wikipedia.org/wiki/Antroposofie).
Svatý Pavel ve druhém listu Korintským píše: „Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe – nevím, zda v těle nebo mimo tělo, to ví Bůh“.
Za koho se on sám považoval? Za -já-, tedy za toho, kdo tu větu říká? Nebo za onoho člověka v Kristu, který byl vytržen?
C.G. Jung rozlišoval ego a "bytostné já" (self), které je pravou podstatou člověka. Ovšem, ne každý Junga uznává.
Domnívám se, že ego je ta část osobnosti, která usiluje o svou pozici v reálném světě, o své sebepotvrzení, popřípadě sebeprosazení. Někdy může mít tendenci sebe/nás prosazovat příliš, někdy zase může trpět tím, že sebe/nás neumí prosadit.
Otázkou také je, zda se lze ega úplně zbavit nebo zda je pouze oslabeno. Člověk, který nemá ego, se obvykle s něčím ztotožňuje. Se svou prací (konáním), s nějakou ideou, náboženstvím nebo se zákonem....
D. Sölle se ve své knize Mystika a vzdor zmiňuje o lidech z Catholic Worker (viz můj poslední článek o D. Dayové) jako o lidech bez ega, kteří nepotřebovali ke svému aktivismu publicitu ani ničí uznání. Prostě dělali to, co považovali za správné. Nikoho k tomu nepotřebovali.
Když si vypůjčím Jungův slovník (to znamená že budu používat pojmy ego a self - bytostné já), pak ego je to, co stojí o kariéru ve světě. Bytostné já dělá své povolání (to, k čemu je povoláno). Lépe řečeno – plní své poslání, které mu bylo dáno.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Sobota, 23.Července 2016, 01:59:47

Transcendentální dimenze reality?
Pokusím se více vysvětlit, asi píši moc telegraficky a Vy pak reagujete na něco jiného, než o čem jsem psal já.

Váš příspěvek "Monismus a dualismus" (Pátek, 22.Července 2016, 12:46:31) reprodukuje hegelovskou noetiku, není tedy obecnou teorií dualismu.

Já jsem však psal o ontologické struktuře reality, zda vedle (ale nikoliv prostorově 'vedle') hmotného světa existuje transcendentní, duchovní svět, jak předpokládá dualistický světový názor. To myslím tou "transcendentální dimenzí reality" a tam Ježíš situuje své království, které "není z tohoto světa", jak říká Pilátovi při výslechu. Ježíšovo Boží království není vymezený zemský prostor, ale je "mezi námi, v našich srdcích". V tomto smyslu prostorově nevytlačuje hmotnou realitu. Je však v ní přítomno. Ani z mé téze "nevytlačování" nelze usuzovat, že antický svět charakterizuji tím, že v něm transcendentálno vytlačovalo (reálný) svět.

Naproti tomu monistický názor postuluje jednu realitu, buď pouze duchovní (Hegel), nebo pouze hmotnou (Feuerbach, Marx - Hegel 'postavený na nohy').

Jistěže, transcendentní dimenze - svět Ducha - existuje již před příchodem Ježíše (tvrdil někdo opak?), dokonce téze o stvoření světa Bohem postuluje její existenci již před 'počátkem věků, času', je nadčasová. Ježišovo zmrtvýchvstání prokázalo apoštolům nad veškerou pochybnost její existenci a Ježíšovo Boží synovství. Proto se ustrašená skupinka lidí proměnila v nebojácné hlasatele Ježíšova poselství. To je pro mne historický důkaz vzkříšení - apoštolové měli jistotu. A vnesli nové (řekl bych revoluční) vidění člověka ve světě - o tom psala paní Hájková s filosofickými odkazy.

Svou tézí o "nevytlačování" (Čtvrtek, 21.Července 2016, 17:31:40) pouze tvrdím, že tato 'revoluce ducha' neubírá nic z cenného přinosu antiky (přirozený základ pospolitosti a morálky). Alespoň v Tomášovské syntéze.

Řekl bych, že Váš příspěvek "Pár slov o totalitarismu" (Čtvrtek, 21.Července 2016, 16:53:42) spíše problematiku komplikuje, než vyjasňuje, tím, že jedním dechem mluví o různých významech "totality", od politického režimu až po lidský potenciál.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Rychetníku, Sobota, 23.Července 2016, 08:32:57

Problém je možná v tom, že pan Poláček se snaží tu transcendentální dimenzi nějak racionálně popsat a objektivně zhodnotit, namísto aby se vyjádřil, zda ji vnímá nebo ne.
Já mám jiný přístup. Méně logiky a více empirie. Budu-li chtít prozkoumat jeskyni, taky musím vstoupit dovnitř. Zvenčí to jde dost těžko.

Petrasek Milan - penzista

Jeskyně a ego, neboli ego v jeskyni Sobota, 23.Července 2016, 09:30:54

"Kamkoliv se pohnu pronásleduje mne můj pes jménem Ego"
poznamenal svého času jistý Artur Schopenhauerů.
Psa uchopit a jeskyni člověka prozkoumat je možné pouze fyzicky, ale pochopit motivaci jeho jednání/konání/působení, tedy prozkoumat jeho pravou podstatu je člověku nepřístupnéééé .......bychom nejen já, Artur a Freud na smrtelné posteli prohlásili.
Ovšem vstoupit do transcendentna a uvelebit se, to lze kdykoliv ...........bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 23.Července 2016, 11:36:18

Ten zásadní problém bude asi v tom, paní Hájková, že já jsem z té - platónovské - jeskyně skutečně už vystoupil. ;-) A tak mi opravdu není jen tak bez dalšího možné vidět svět těma samýma očima, tím samým pohledem, jako těm, kteří svůj život nadále tráví v té jeskyni.

Což je ovšem (tedy ten pohled mimo jeskyně) svým způsobem skutečně deficit; jak si - byť i jenom v určité rovině - uvědomil právě už Platón, a mnohem zásadněji a hlouběji onen čínský zenový mistr, kterého jsem v příslušných souvislostech už několikrát citoval.

Takže, asi tu už natrvalo zůstane jisté nepochopení mezi tím "lidem v jeskyni" a tím, kdo hledí mimo jeskyně. Ledaže by se onomu dotyčnému "externistovi" skutečně podařilo se v plné míře vrátit k onomu přirozenému (a tedy bezpochyby i emotivnějšímu) pojímání věcí. Kterýžto návrat ovšem požadoval nejen onen zenový mistr, nýbrž už i samotný Platón.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 23.Července 2016, 11:45:5

Nejde o to, pane Poláčku, žít jenom v jeskyni (čímž ovšem nemyslím totéž, co Platón), ani o to, z ní "už (navždy) vystoupit". Nejlépe jeskyni může prozkoumat ten, kdo do ní může volně vstupovat a zase volně vycházet.
Tak není ani pouze uvnitř ani pouze venku :-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je ego? Sobota, 23.Července 2016, 11:56:8

Ano, v naprosto prvé řadě je to čistě záležitostí definice (respektive naší dohody), co z komplexu našeho bytí budeme označovat specifickým termínem "ego".

A tak je možno toto "ego" dávat do spojitosti se vším, co vyjadřuje mou vlastní osobní individuální existenci - anebo ale je možno ho pojímat úžeji, a to především v negativní konotaci, jako něco, co náš celý bytostný (a humánní) horizont zužuje jenom na náš čistě individualistický, respektive vysloveně egoistický pohled či zájem.

A jak poukazuje pan Petrasek, toto naše "ego" může být nakonec vysloveně rozštěpeno do několika různých rovin, které dokonce mohou zaujímat zcela protikladné pozice. (Ego kontaminované negativními společenskými poměry kontra ego transcendentálně mravní.)

Většinou se ovšem to označení "ego" používá spíše v tom negativním významu; viz i to Jungovo rozlišování mezi "ego" a "bytostným já".

Takovéto rozlišování má samozřejmě svůj - dobrý - význam; já jsem ale v tom svém minulém vstupu chtěl poukázat na to, že na straně druhé opravdu není možno chtít mít jenom a pouze nějaké to "dobré", transcendentálně či jakkoli jinak pojaté "bytostné já", a přitom prostě vymazat to "profánní" ego z veškeré reality našeho bytí.

Já se znovu vrátím k těm vyznavačům těch východních duchovních nauk: oni tvrdí, že tou jedinou cestou k pravému poznání a pravé duchovnosti je právě jenom překonání pout vlastního ega. Tedy zbavení se všech tužeb, přání, emocí atd., které jsou spojeny právě s tímto vlastním individuálním já. A že tím jediným, o co je možno - a nutno - legitimně usilovat, je naopak dokonalé splynutí s čirou a všezahrnující duchovností veškerého univerza.

Jenže: jak je vlastně možno jim věřit to, že se vzdali všech přání a tužeb svého vlastního já - když zcela evidentně naprosto hluboce a intenzivně t o u ž í právě po dosažení oné hypotetické nirvány? Není snad tato touha p r á v ě touhou, emocí jejich já - tedy jejich vlastního ega?!...

Takže, ještě jednou, o co se jedná: ano, to naše zpropadené "ego" - nakolik je bytostně individualistické - nás bude už provždy zatěžovat omezeností své perspektivy, vázané především na naše vlastní dobro či blaho; ale na straně druhé, prostě vůbec není života (a tedy ani dobra) právě bez toho našeho profánního, individuálního a osobního Já...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 23.Července 2016, 11:59:56

No ano, paní Hájková: to je přesně to o co se jednalo onomu zenovému mistrovi, a v určité omezené míře i Platónovi: aby se ten, kdo vystoupil z onoho prvotního, přirozeného nazírání, a získal nějaké vyšší náhledy, se do toho původního přirozeného světa dokázal zase v plné míře vrátit. Aniž by přitom ovšem ztratil i tu schopnost oněch vyšších, "metajaskyňových" :-D náhledů.

Pro mou osobu musím ovšem otevřeně přiznat, že nějaké takovéto dokonalosti či oboustranné prostupnosti jsem skutečně ještě zdaleka nedosáhl. Ale snažím se. ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 23.Července 2016, 13:18:35

Když mně to Platónovo nahlížení na ty, co jsou v jeskyni, přijde takové povýšenecké. Něco jako “oni jsou hloupí, zatímco já jsem chytrý”. Člověk si nikdy nemá být jistý, že něco naprosto jasně ví, že právě on něco vidí objektivně, zatímco ti druzí jsou v jeskyni a vidí jenom nějaké stíny reality.
Ale já jsem stejně myslela něco jiného než Platón, jak už jsem napsala. Napadlo mě spíš tohle – žít s lidmi a snažit se vnímat ten jejich úhel pohledu, tu jejich spiritualitu. Jako když Evropan přijde mezi indiány, kteří ještě žijí po svém starém způsobu a žije tam s nimi. Bez civilizace. A naučí se vnímat svět tím jejich způsobem (ale to evropské vnímání samozřejmě nezapomene), takže získá jakoby dvojí identitu - stane se z něj indián i Evropan zároveň. Bez jakéhokoliv povyšování, samozřejmě.
Nebo ještě jinak – v knize o mystice, z které už jsem výše uváděla nějaký příklad, se autorka zmiňuje o případech splynutí Já s druhým člověkem. Najednou mi na někom začne tak záležet, jako by On byl Já. Potom se toho člověka třeba budu snažit zachránit, i bez ohledu na svůj vlastní život. Prostě jde o takové případy, kdy jedinec sám na sebe zapomíná. Ego jakoby zmizí. Je to také transcendence. Myslím, že dost radikální.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Duchovní transcendetálno a materiální realita Sobota, 23.Července 2016, 13:40:16

Ten základní problém, pane Rychetníku, je v tom, že pouhou proklamací paralelní existence materiálního a duchovního, vezdejšího a transcendentálního jsme ještě zdaleka nenašli konkrétní řešení, jak tyto - o sobě bezpochyby protikladné - sféry uvést v jeden skutečně provázaný, kompaktní a vnitřně bezrozporný celek.

Jen tak pro srovnání: Hegel stejně tak málo popírá existenci materiální (fyzikální) reality, jako Marx existenci sféry duchovně-kulturní. Kámen úrazu je ovšem v právě v tom známém Marxově "konec konců".

Co je tím elementem, faktorem "konec konců" určujícím? Stojí za všemi těmi fyzikálně-materiálními procesy jsoucího světa nakonec onen imateriální, filozoficko-teologický duchovní princip, jak to viděl Hegel? (A před ním vlastně stejně tak už Platón a Aristoteles?)
Anebo je tomu přesně naopak, že celá ta duchovně-kulturní sféra vlastní výhradně člověku má "konec konců" své kořeny v procesech materiálních, tedy ve vlastním samopohybu a samovývoji objektivně jsoucího vesmíru? - Na tyto otázky nedává poukaz na dualismus žádnou odpověď. Neboť jediná odpověď by z pozice dualismu mohla znít, že tím "konec konců" posledním a vše určujícím faktorem je - zároveň jak princip duchovní, tak i princip materiální! Jak je ale možno si takovouto paralelní existenci dvou zcela protikladných faktorů vlastně představit? Který z nich je tedy vlastně ten "ještě o kousek původnější", nežli ten druhý?

Fakt je: jakmile začneme na věci pohlížet tím způsobem, že "svět stvořil Bůh" - pak už jsme prostě mimo sféru dualismu, a postulujeme (teistický) monismus. Kdy vše stvořené (včetně člověka samotného) je právě už jenom produktem, čili má principiálně sekundární charakter.

-------------------------------------------------------

Ale budiž; ponechme teď stranou tyto specifické filozoficko-ontologické otázky; zdá se, že o ty se tu nakonec přece jenom nejedná v prvé linii.

Spíše se asi jedná o to, jakým způsobem m y s a m i, my lidé chceme chápat, pociťovat a prožívat naši existenci v naší vlastní dualitě naší podvojné existence materiálně-reálné na straně jedné, a duchovně-transcendentální na straně druhé.

Takže, položme - v tomto kontextu - znovu tu centrální otázku: co tak zásadně nového přinesl Ježíš se svým novým učením? Nějaké "nové transcendentno" dozajista ne; to už zde bylo dávno před ním.

To jediné, o čem je tedy možno uvažovat, by bylo to, že Ježíš by podstatným způsobem to dosavadní chápání transcendentna modifikoval. Že by s tím Ježíšovým pojetím zde vznikla nová (duchovní, kulturní, a nakonec i sociální) realita, která v tomto smyslu skutečně mohla zahájit novou éru v dějinách člověka a lidské společnosti.

Zdá se, že touto cestou bychom se mohli už skutečně spíše přiblížit jádru věci.

Nicméně, stále zůstává otevřena jedna otázka - a to právě ta kterou zde pokládám od počátku - c o konkrétně bylo to principiálně nové na Ježíšově pojetí oné "transcendentální dimenze reality"?

Pro pochopení se asi budeme muset vrátit k onomu Badieovu "volně vanoucímu duchu". Který - především podle Pavlova pojetí - představuje ten zásadní zlom oproti starému Zákonu, že už člověka neuvazuje otrocky pod fixní kánon přikázaných a zakázaných způsobů jednání, nýbrž je zde na člověka samotného delegována odpovědnost za mravní kvalitu jeho činů, respektive jeho charakteru vůbec.

Ano, toto je bez jakýchkoli pochyb zcela zásadní přelom. Nicméně (vyjádřil jsem v tomto směru mé pochyby už v příslušné diskusi na toto téma) - tento zlom ve své ryzí podobě je přítomen pouze u samotného Ježíše, ale velice mnoho ze svého původního impulsu ztrácí právě u Pavla!

Opakuji v krátkosti mou tehdy podanou argumentaci: Pavel sice hlásá radikální osvobození člověka (křesťana) od pasivní vázanosti božím Zákonem - ale vzápětí ten samý Pavel toho právě osvobozeného člověka váže ke stejně tak striktnímu vyznávání víry nové! Jenom s tím rozdílem, že na místo Boha Jediného nyní nastupuje Syn Boží.

Ale v zásadě vše zůstává stejné: na místo jednoho "credo" nastupuje "credo" nové; na místo starého dogmatu nastupuje dogma nové ("věříme v Kříž").

Ten samý člověk, který tedy v Ježíšovi samotném obdržel primární autonomii svého vlastního hledání, a primární odpovědnost za to, kam se na této cestě k dosažení pravé mravnosti dostal (či nedostal) - tak tento člověk u Pavla tuto svou autonomii vzápětí zase ztrácí, a stává se opět víceméně pasivním vyznavačem fixně daných, posvátných dogmat. S tím jediným rozdílem, že - ještě jednou řečeno - na místo dogmatu Desatera nastupuje dogma Kříže.

Takže, v celém tomto kontextu stále není nijak definitivním způsobem vyřešena otázka, jaký vlastně charakter má ten přelom nazírání oné "transcendentální reality" spojený s křesťanstvím; a především, je-li toto nové pojetí skutečně definitivní a řeší-li skutečně všechny problémy s danou záležitostí související, anebo zda je nutno hledat ještě opět nějaké řešení další, progresivnější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kulturní povýšenectví Sobota, 23.Července 2016, 13:53:54

To je zase taková složitá věc, paní Hájková. A skoro to působí dojmem, že je to zase jednou takové typické "ode zdi ke zdi".

Ano, Evropané (respektive Euroameričané) měli po dlouhá staletí velice výraznou tendenci na vyznavače dejme tomu přírodních náboženství hledět spatra, jako na nějaké barbary, či prostě "pohany". A odvozovali z tohoto pocitu vlastní kulturní respektive teologické nadřazenosti své legitimní právo všechny tyto národy kristianizovat, a to třeba i holým násilím.

V dnešní - liberální a multikulturalistické - době se zdá platit zase princip přesně opačný: všechny kultury, a tedy i všechny náboženské směry a modely jsou považovány za zcela stejným způsobem cenné a rovnocenné. Nějaké misionování (a tím spíše násilné) už není "in", respektive (to násilné) není vůbec přípustné. A platí tedy právě ten Vámi vyjádřený přístup, že máme všechna jiná náboženství respektovat, chápat, "vciťovat se do nich".

Tato tolerantnost (a v lepším případě: skutečný a nepředstíraný zájem) je sama o sobě samozřejmě velkým pokrokem, ve srovnání s tou dosavadní (kolonialistickou) nadřazeností.

Ale na straně druhé, položme si otázku: opravdu například takové křesťanství skutečně není spirituálně vůbec o nic pokročilejší, než takové kulty které svou "spiritualitu" musejí deklarovat krvavými obětmi svému bohu; v lepším případě "jenom" obětmi zvířat, v horším případě (v minulosti) i obětmi lidskými?

Takže ono to asi zase nebude tak úplně jednoduché, že bychom teď všechna náboženství mohli hodit do jednoho hrnce s tím, že když už je někdo vyznává, tak je to jeho plné právo, a dál mu do toho nemáme co mluvit.

Samozřejmě, ten respekt k druhému (a i ke způsobu jeho vyznání) tu vždycky musí být přítomen; ale na straně druhé se - právě jako duchem obdařené bytosti - nikdy nesmíme vzdát jak svého práva, tak ale i své povinnosti rozlišovat mezi tím, co je vyšší, pokrokovější, a mezi tím, co je přežilé a co člověka strhuje do minulosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Sobota, 23.Července 2016, 14:09:2

Dokud budete kalkulovat s tím, že Ježíš byl prostě jenom jakýsi mravný člověk, který se najednou rozhodl, že začne k mravnosti volat ostatní lidi, namísto abyste chápal, že byl pozemským vtělením (dosud výhradně) transcendentního Boha (Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem), dotud nemůžete porozumět Ježíšově souvislosti se Starým zákonem ani Pavlovi ani tomu, co přinesli nového.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 23.Července 2016, 14:18:18

A myslím si, že bychom se měli naučit odlišovat křesťanství jakožto kulturu, popřípadě křesťanství jakožto ideologii, a křesťanství jakožto život s Ježíšem.
Bez toho se budeme pořád točit v kruhu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 24.Července 2016, 12:09:52

Paní Hájková, dokud nepochopíte, že Ježíšova velikost spočívá p r á v ě v tom, že byl "jenom" člověkem, a že právě j a k o ž t o člověk dokázal prolomit limity své vlastní osobní existence a povznést se nejvyšším sférám bytí, potud nemůžete nikdy porozumět ani sociálně-mravnímu, ale ani spirituálnímu rozměru jeho působení.

- Dovolím si tímto způsobem formulovat svou repliku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 24.Července 2016, 12:19:42

Ovšem že byl naprosto a úplně člověkem. Ale vtělením božství byl také.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 24.Července 2016, 12:51:29

Ta transcendetní dimenze - nutno ještě připojit - ta je totiž otevřená a přístupná každému z nás, a to právě j a k o ž t o lidem, jakožto člověku; a nikoli pouze jakýmsi exkluzivním jedincům.

Ano, naprosto není pochyb - jsou jedinci kteří vysoko převýší své okolí, kteří dokáží jedinečným způsobem prorazit a prolomit ty limity života všedního, profánního.

Ale, opakuji ještě jednou: ta "transcendentální dimenze", to je prostě objektivně jsoucí rovina našeho bytí, a jako taková je přístupná každému člověku, bez výjimky a bez nějakého privilegovaného postavení pro toho či onoho. Zdaleka ne každý dokáže tuto zeď mezi naším životem vezdejším a mezi tou sférou transcendentální prorazit; ale každý se o to může pokusit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 24.Července 2016, 15:52:42

Tu transcendentní dimenzi dnes patrně každý jednotlivec vnímá jinak (jako ty monády). Možná to dřív nebylo tak výrazné. Možná se naši předkové jeden druhému víc podobali.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 24.Července 2016, 19:27:30

Ještě se vrátím k tomu, co napsal pan Rychetník, tedy o tom, jak se "ustrašená skupinka lidí proměnila v nebojácné hlasatele Ježíšova poselství".
Jak jinak si tu skutečnost vysvětlujete, pane Poláčku, než tak, že apoštolové získali Ježíšova ducha?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 25.Července 2016, 13:15:11

Nešlo by to vysvětlit prostě tak, paní Hájková, že oni získali v l a s t n í h o ducha? I když dozajista inspirováni tím vším, co se stalo kolem osoby, působení i smrti samotného Ježíše; ale nebylo to jejich nepochybné osobní vzepjetí přece jenom vposledku jejich vlastním činem, jejich vlastním aktem, projevem a činností jejich vlastní osobnosti?

Ano, celá ta následná jedinečná intenzita jejich působení, jejich misionování, jejich mnohdy pro nás až nepředstavitelné statečnosti při šíření víry - to všechno se dělo jenom díky jejich velice intenzivnímu vztahu k oné "transcendentální dimenzi".

Jenže, o co se jedná: tato "transcendentální dimenze" je tu dána sama o sobě. Je zakotvena v nejhlubších vrstvách samotného bytí - a je tam zakotvena pro nás všechny.

Zpříma řečeno: nebyl to Ježíš, kdo by tuto "transcendentální dimenzi" jako takovou vytvořil.

On k ní jenom ukázal cestu. A to sice cestu procházející krajinou právě jeho doby, a právě jeho světa.

Ano, na této cestě - tedy právě té kterou ukázal Ježíš - tak na té je velmi mnoho nadčasového, univerzálního. Ale - na straně druhé je v ní také mnohé časově (a místně) podmíněného.

A ta zásadní otázka pro dnešek je tato: jak daleko se i dnes můžeme dostat po této staré cestě? Není snad už na čase, popojít po této cestě zase o něco dále, než jak bylo možné v době před dvěma tisíci lety?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak porozumět Ježíšovi? Pondělí, 25.Července 2016, 13:27:49

A ještě znovu k tomu tvrzení, že Ježíšovi nemůže porozumět nikdo, kdo na něj nehledí před optiku té "transcendentální dimenze", čili prostřednictvím víry.

Ponechám teď stranou to, že pojmy "transcendentální dimenze" a "víra" označují konec konců něco jiného (víra je jenom jedna z možností, jak se k oné transcendentální dimenzi přibližovat).

V tuto chvíli se jedná o něco ještě mnohem hlubšího. Já tuto myšlenku nosím v hlavě vlastně už dlouhou dobu; ale za prvé jsem přece jenom měl doposud určité zábrany ji vyslovit až tak "natvrdo"; a za druhé, až právě v souvislosti tím zmíněným tvrzením se mi vynořila v mysli s definitivní jednoznačností.

Takže: je skutečně Ježíšovi možno porozumět jenom prostřednictvím víry? Jenom a pouze tehdy, když ho chápeme jako "božího Syna"? Že tedy ateista zásadně a nikdy nemůže Ježíšovi porozumět?

Jak řečeno, právě v dané souvislosti ve mně uzrála myšlenka, napsat text, který by nesl název "Proč křesťané nikdy nemohou porozumět Ježíšovi".

V tuto chvíli je v krátkosti možno říci jenom toto: právě proto, že křesťané nikdy nedokáží pochopit Ježíše j a k o ž t o člověka. A proto je jim uzavřena ta skutečná cesta, po které prošel, po které projít musel, a na které musel vybojovat boje nesrovnatelně náročnější a "krvavější", nežli jsou ty, o kterých píší evangelia.

Ta pravá velikost Ježíše, ta je ukryta právě v jeho lidství; ale tohle zůstává křesťanům ukryto, neboť oni chtějí vidět jenom tu boží slávu v něm. A tak jim uniká všechno to, co nakonec skutečně Ježíše dělalo Ježíšem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pondělí, 25.Července 2016, 19:24:34

Získali vlastního ducha? Ale jak ho získali? A jak se liší „vlastní“ duch od „cizího“ ducha? Není nakonec duch (nebo Duch), který si vane, kudy chce, právě to, co mohou mít lidi společného? Jakpak se potom může říkat „cizí“ nebo „vlastní“? Vlastní (určitému) tělu by duch mohl být snad jen tehdy, kdyby prostě nějak „vyrostl“ na tom určitém těle. Ale on nevyrostl. Ani na tom Ježíšově těle nevyrostl (čímž odpovídám na vaši otázku, zda Ježíš vytvořil toho „svého“ Ducha). Ten tady byl skutečně už před Ježíšem (ale nechci se pouštět do hlubších teologických otázek...).
Toho, zda to byla či nebyla zásluha „jich samotných“, jsem se dotkla v příspěvku, kde jsem psala o aktivitě spojené s pasivitou (člověk koná a zároveň – vědomě i nevědomě - dovoluje, aby se s ním něco dělo, tedy jakoby někdo něco konal s ním).
Víte, já sama pro sebe neřeším filosofickou otázku, zda svět je či není duální a co je prvotní. Nezabývám se tím. Ale vidím, že existuje duch, který působí nezávisle na materiálních podmínkách, není determinován biologicky. Dokonce ani kulturně není determinován. Proč u některých Ježíš uspěl a u jiných ne? Zcela tak, jak to on sám líčil v podobenství o rozsévači, který rozséval zrno, přičemž některé padlo na skálu, jiné u cesty, jiné na dobrou půdu...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 25.Července 2016, 19:30:9

A k tomu druhému příspěvku se snad ani nebudu vyjadřovat. Pokud si, pane Poláčku, opravdu myslíte, že právě vy jediný (jakožto ateista) jste (na rozdíl od křesťanů, kteří - podle vás - asi věří všichni naprosto stejně) schopen porozumět Ježíšovi, tak já vás v tom nechám. Tohle snad ani nemá smysl nikomu vyvracet.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Úterý, 26.Července 2016, 00:14:45

jen pár poznámek k Vašemu příspěvku "Duchovní transcendetálno a materiální realita", Sobota, 23.Července 2016, 13:40:16, a dalším.

Na něco si částečně odpovídáte sám - že člověku je nově delegována odpovědnost. Ovšem on ji měl již před Jezíšovou revolucí. Tento klíčový fakt ale nedomýšlíte do důsledků - že je tedy agentem, hybatelem dějin (byť se všemi historickými omezeními, které ale může postupně překonávat). V tomto bodě nemůžete slučovat neslučitelné.

Jak tak pročítám Vaše příspěvky, vidím Vaši hlavní potíž: Vy polemizujete s Vašimi vlastními dost povrchními představami názorů nebo myšlenkových soustav, které by za nimi měly býti. Tím se zaplétáte do vlastních konstrukcí.

Naposledy píšete, že "křesťané nikdy nedokáží pochopit Ježíše j a k o ž t o člověka ... neboť chtějí vidět jenom tu boží slávu v něm", ačkoliv před tím jste musel číst u paní Hájkové, že křesťanství vidí v Ježíšovi plného člověka a plného Boha. Chápu, je to obtížné pochopit, v církvi se tyto věci vyjasňovaly v prvních stoletích po Kristu a pak se propracovávaly rozvojem teologie. Snad by jste se mohl podívat na Ratzingerovu trilogii "Ježíš Nazaretský" (2008, 2011, 2013), určitě je i v němčině a přístupná v knihovnách.
Klíčem je zapomenout vlastní apriorní představu Boha a vyjít z biblických textů.

Polemizujete o transcendentální dimenzi a tézi stvoření světa v souvislosti s dělením filosofií na monismus a dualismus. Opět Vaše polemika míří na Vaše značně zjednodušené přestavy o tématu. Porozumět těmto souvislostem v křesťanské teologii není jednoduché, vyžaduje to se seznámit s tomismem a není to věc pro pár odstavců - operuje se tam s aristotelskou metafyzikou, pojmy esence a existence. Opět odkazuji na práci v českém překladu, Joseph Gredt "Základy aristotelsko-tomistické filosofie". Německý originál je z roku 1935, český překlad vydal Krystal OP 2009. V Německu je jistě dostupný originál.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Z čeho pramení duch? Úterý, 26.Července 2016, 12:29:24

Paní Hájková, nechcete se pouštět do hlubších teologických otázek - jenže právě tohle je otázka z těch nejhlubších, ať už ve smyslu teologickém nebo filozofickém. A pokud tuto otázku nevyřešíme, pořád se budeme jenom naslepo potácet sem a tam.

Pro tuto chvíli se ovšem - musím přiznat - sám nechci či nemohu pouštět do hlubších analýz; a tak zde podám jenom stručný přehled daných možností.

Podle toho tedy onen duch/Duch může být

- entitou nezávislou na hmotě, která hmotě předchází a hmotu vytváří;

- produktem lidské mysli; kterážto mysl ovšem není schopna unést principiální neohraničenost a velikost svého vlastního ducha, a tak si ho projektuje do sfér Nekonečna respektive Božství;

- něčím, co vzniká právě průsečíkem a prolínáním obou předchozích faktorů. Duch/duch je v tomto smyslu identický se samotným nejhlubším Bytím (neřešíme teď otázku co je zde zcela prvotní) - a mezi tím subjektivním duchem samotné lidské mysli. Kdy každá z obou těchto stran (objektivní a subjektivní) přidá svůj podíl ke konečnému dílu. Anebo naopak: to se se nám jeví jako Duch, je nakonec výsledkem kreativního počinu jak samotného Bytí, tak ale i autentického lidského ducha.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo smí chápat Ježíše? Úterý, 26.Července 2016, 12:53:44

Paní Hájková, Vaše odmítnutí mé téze, že skutečného Ježíše může nakonec pochopit jenom ateista, jsem s naprostou jistotou očekával.

Ovšem: není tomu zase tak úplně dávno, kdy jste proti mně argumentovala, že marxismu nemůže skutečně porozumět nikdo jiný nežli (věřící) marxista.

Podle této logiky by například fyzikální podstatu hvězdy jménem Slunce nemohl pochopit a se k ní vyjadřovat nikdo, kdo sám není žhavou plynovou koulí.

Ujasněme si při této příležitosti jednou provždy: křesťané nemají na osobu Ježíše naprosto žádný monopol.

Co, co Ježíš přinesl a vnesl do tohoto světa, to má v naprosto prvé řadě zcela univerzálně platnou h u m á n n í dimenzi - má to tedy svou platnost principiálně pro k a ž d é h o člověka, pro každou lidskou bytost. A tedy každý člověk má právo se k jeho činu, k jeho působení vyjadřovat.

Je nepochybné, že věřící křesťan má k určitým aspektům Ježíšova působení mnohem i n t e n z i v n ě j š í niterný vztah, nežli ateista. Jenže: tento intenzivní emocionální prožitek zase v mnohých ohledech zaslepuje, a brání tomu spatřovat jiné aspekty Ježíšova života a jeho působení.

A opakuji znovu a trvám na tom: tyto - jiné - aspekty jsou nakonec mnohem významnější, a je za nimi skryt mnohem více strhující příběh, nežli jenom onen tradiční křesťanský mýtus o "Božím synovi".¨

Ostatně, měli bychom vždy zcela striktně rozlišovat (a už tím by se dalo předejít mnohým sporům a nedorozuměním), o j a k é m Ježíšovi v kterou chvíli hovoříme: zda o Ježíšovi reálném, tak jak přišel na svět, jak v něm žil, a jak v něm - a z něj - hledal cestu vzhůru; anebo ale o Ježíšovi mýtickém, tak jak je vykreslen v evangeliích, jakož i v jiných křesťanských vyobrazeních a interpretacích.

Pokud já v této souvislosti hovořím o Ježíšovi - pak principiálně o tom r e á l n é m - nikoli o tom mytologickém.

Bez jakýchkoli pochyb, i ten mytologický Ježíš je svým způsobem "reálný" - je realitou potud, že na něj právě jako na takového věří víceméně jedna třetina planetární populace. V tomto smyslu jsem ostatně už minule hovořil o Ježíšovi respektive křesťanství jakožto reálném k u l t u r n í m fenoménu: tento Ježíš z evangelií je naprosto stejnou součástí světového kulturního dědictví jako Buddha či prorok Mohamed.

Ale, budiž řečeno a zdůrazněno ještě jednou: na r e á l n o u osobu reálného Ježíše nemá nikdo monopol; a ani na výklad smyslu jeho poselství. Stejně tak jako na výklad smyslu Marxova díla naprosto nemá monopol a patent jenom věřící marxista.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 26.Července 2016, 12:56:10

Pane Rychetníku, pokud historickou úlohu Ježíše spatřujete v tom, že byl "agentem, hybatelem dějin" - pak se ovšem v tomto náhledu plně a bezvýhradně shodujeme.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 26.Července 2016, 13:17:41

A stejně tak, pane Rychetníku, Vám plně přisvědčím i v tom, že teologie se zabývá nakonec tím samým předmětem, jako filozofie - totiž samotným Bytím. O tom naprosto není sporu. A ne zcela bezdůvodně už Aristoteles tvrdil, že nejvyšší vědou je - právě teologie! A stejně tak právem postuloval Hegel, že jsou tři nejvyšší okruhy či sféry lidského ducha: filozofie, umění a teologie - neboť všechny tři (a jenom ony) mají za svůj předmět Absolutno.

Jenže, to je právě to o co se mi jedná: toto "absolutno" přiblížit člověku moderní doby novým, této době adekvátním způsobem. A nezůstávat natrvalo vězet v obrazech a interpretacích z doby před dvěma tisíciletími. A - to se nedá nic dělat - teologie principiálně nevyhnutelně zůstává uchycená právě v dobách svých duchovních zakladatelů, a není jí možno se z jejího kontextu osvobodit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Července 2016, 13:17:52

Nebojte se, pane Poláčku, já si nehodlám Ježíše patentovat. Jenom se tak nějak hlásím k "jeho lidem".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 27.Července 2016, 10:25:11

Jinak bych k tomu napsala možná víc, ale jsem teď momentálně
na cestách, takže se mi píše hůř. Snad jen to, že vaše rozlišování reálného a mytolgického Ježíše se mi jeví jako nesmyslné. O "reálném" Ježíši, konec konců, neexistují historicky uznávané písemné prameny, takže kdo nechce, nemusí vůbec věřit, že kdy nějaký Ježíš existoval.
Zatímco kdo chce, může si ověřit jeho reálné působení mezi lidmi v dnešním světě. Pak ovšem nemá důvod nevěřit evangeliím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 27.Července 2016, 12:56:56

On se ten "reálný" Ježíš dá přece jenom objevit a vyčíst - i z těch fragmentů, které po něm a jeho myšlenkách zůstaly zachovány.

Je to ovšem skutečně tak trochu detektivní práce - z oněch zmíněných fragmentů, zanechaných stop skládat dohromady celistvý obraz.

Ovšem, na straně druhé to zase není až zas tak velká, respektive nerozluštitelná záhada.

Myslím, že jsem už napsal, že ona "cesta" je tu dána objektivně, pro všechny. Ovšem, jen málokdo se po ní vydá. A ten, kdo tak - přes všechna protivenství svého okolí - učiní, ten musí mít určité vlastnosti, které jsou nakonec také společné všem těm, o které se jedná.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Reálné působení Ježíše mezi lidmi Středa, 27.Července 2016, 13:00:19

Ale vždyť o tom sám píšu, paní Hájková: dokud lidé na Ježíše věří, pak je "reálný" - a je v tomto smyslu reálný právě tak, jak na něj lidé věří.

Stejně tak jako je "reálný" Buddha, jakožto - údajné - vtělení Buddhy prvního; ačkoli ve vlastní realitě to byl "jenom" princ Siddhartha. Dokud lidé věří na Buddhu-vtěleného, je to realita. Právě v tom kulturně-teologickém smyslu, jak jsem o něm hovořil.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 27.Července 2016, 21:10:25

Já nerozumím, jakou cestu máte na mysli, pane Poláčku. Vy sám už jste se po ní vydal? Tedy pokud máte ony potřebné vlastnosti.

Domníváte se, že Ježíš už v dnešní době není cesta?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kam vede cesta? Čtvrtek, 28.Července 2016, 13:55:33

Ta cesta... To je velice složitá záležitost, paní Hájková. A abych opravdu mohl vysvětlit všechno co s tím souvisí, musel bych napsat asi opravdu velmi, velmi dlouhý text. A tak vlastně celou tu dobu tady právě před touto nutností tak nějak utíkám. ;-)

Musel bych totiž psát o tom, že tato cesta vede k samotným základům veškerého bytí. A musel bych psát o tom, z čeho tyto základy sestávají. A to by byla skutečně krajně komplikovaná záležitost. A musel bych psát o tom, jak člověk znovu a znovu hledal tuto cestu - cestu k základům bytí, které jsou zároveň kořeny jeho vlastní existence.

Musel bych psát o tom, jak člověk znovu a znovu hledal tuto cestu - jak po ní bloudil, jak na ní mnoho nacházel, ale jak se nakonec znovu a znovu míjel s tím nejzákladnějším.

To nejzákladnější - to je vlastně vyřčené v mé výše zmíněné třetí možnosti, třetí alternativě.

Já to napřed řeknu opačně: naprosto zásadní, a už neopravitelný omyl všech těch klasických "cest" spočívá v tom, že ony si ten cíl (a zároveň počátek) představují jako něco principiálně fixního.

Jako něco, co je tu dáno jednou provždy. A co je zapotřebí jenom najít. A když už se to našlo, tak že už postačí jenom to začít vyznávat, vzývat, uctívat to, případně se k tomu modlit.

To je - totiž tento předpoklad něčeho apriori daného - sice skutečně pravda; ale je to jenom část pravdy. A to - nutno říci - dokonce jenom ta část menší.

Ta druhá část pravdy je totiž v tom, že toto - nazvěme to spolu s Lao-c' neutrálně "To Velké" - tedy to co nějak tušíme že tu kolem nás a v nás je a že nás to (v naší individuální existenci) vysoko přesahuje - tak to naprosto není jenom něco co by tu bylo fixně před námi a mimo nás, nýbrž je to stejně tak produktem a dílem n á s s a m ý c h. Nás, lidí.

To "Velké" - to nikdy nebude ničím, pokud m y se k němu nevypravíme. Bůh bez lidí je ničím - jenom chimériou. Či přesněji - je jenom možností, potenciálem. Nebude-li člověka, který by naslouchal jeho sdělení - nebude zde nic.

Dokud si člověk nedokáže přiznat tuto svou spoluúčast na utváření tohoto "Velkého" - do té doby zde bude stále jenom ona stará, pasivní víra v to, že všechno na tomto světě za nás vytvořil už někdo druhý. A že my už za ten výsledek vlastně neneseme žádnou skutečnou odpovědnost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kam vede cesta? Čtvrtek, 28.Července 2016, 14:11:42

A teď ještě k tomu, kdo je a kdo není na té "pravé" cestě.

To "být na cestě" se v dnešní době - především v rámci komunit vyznávajících východní spirituální nauky - stalo bezmála už jenom otřepanou, prázdnou floskulí, tak že už je sotva možno tuto větu či tento obrat použít v původním, závažném smyslu.

Dnes se "na cestu" může vydat (respektive získat si pocit že on už na ní je) kdokoliv jenom tím že si přečte nějakou populární brožurku o buddhismu a naučí se odříkávat pár manter. Tím došlo už k takové devalvaci té skutečné cesty, že už snad není možno větší.

Co je ta skutečná cesta? A kdo se na ni může dostat?

Je jeden zcela základní znak, podle kterého je možno posoudit, kdo jde po jaké cestě a kam po ní směřuje: kdo chce vstoupit na tu "pravou" cestu - ten musí jako první věc dokázat zanechat za sebou všechny cesty staré.

Opakuji: všechny.

To znamená: musí za sebou v prvé řadě nechat všechny ty cesty, všechny ty náhledy, které jsou vlastní jenom počátečnímu, nerozvinutému, neprohlédnuvšímu vědomí. Tedy vědomí takzvaně "přirozenému".

Tento požadavek je sám o sobě ještě nesporný; ten je společný víceméně všem duchovním směrům.

Jenže, právě proto bylo řečeno, že tohle samotné nestačí; že je nutno nechat za sebou v š e c h n y staré cesty. A to znamená: i staré cesty dosavadního kultu. Jakkoli tento kult tvrdí, že je to on a právě on, kdo je tou jedině pravou "cestou".

Znovu připomínám: tato cesta není nikdy fixní, nikdy není daná neměnně jednou provždy. Totiž, na jednu stranu j e vždy ta samá - ale na straně druhé je nutno ji hledat, prošlapávat vždy znovu a znovu.

Je stejná - ale právě v tom smyslu, že ten kdo po ní chce jít, musí probojovávat vždy znovu a znovu ten samý boj. Ten samý boj proti starému, které už ztratilo svou schopnost ukazovat vpřed, a které už jenom uchovává a opečovává symboly starých rozcestníků. V tomto smyslu - ve smyslu boje proti starému, ve smyslu hledání nového - je tato cesta vždy ta samá, pro toho kdo po ní chce jít.

Ale v tom druhém, v tom konkrétním smyslu, je tato cesta vždy novou, jinou. Právě proto že vede vpřed, že se netočí v kruhu. A kdo po ní chce někam dospět - ten musí vždy sám znovu a znovu hledat nový směr. A nové horizonty.

Takže, tolik k tomu, jaká je a kam vede ona "Cesta", a kdo po ní může chodit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 28.Července 2016, 18:08:51

Co třeba takhle, pane Poláčku:
Ničím nebýt, nic nechtít, ničemu nevěřit, po ničem netoužit, na nikoho se nezlobit, nikoho se nebát, nikoho k ničemu nenutit...
Možná se pak nějaká cesta objeví.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 29.Července 2016, 12:30:33

Tak tohle je cesta buddhismu, paní Hájková, která - v této konkrétní podobě - docela jistě není cestou mou.

Ale na straně druhé je nutno si uvědomit: že i on ten Siddhartha Gautáma musel svého času prošlapávat nové cesty - a to právě fakticky v b o j i proti tomu starému. Ano, on sám nepoužíval žádné násilné prostředky; ale přesto, musel vybojovávat dlouhé a tuhé boje s příznivci starého náboženství, starého kultu. A trvalo mu dlouhou dobu, nežli se svými novými myšlenkami skutečně prorazil.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 29.Července 2016, 14:27:34

Já toho o buddhismu zas tolik nevím, pane Poláčku, ale myslím si, že stoupenec Buddhy (jakkoli jde o univerzální nábožensko-filosofický systém), směřuje tak trochu k odtržení od života běžných lidí, k odtržení od lidských citů. Právě tím, že směřuje "vzhůru", jak se někdy sám vyjadřujete. Normální život je pro něj jakési nesmyslné "pinožení", které ani nestojí za vzrušování. Kdežto stoupenec Ježíše (používejme ten termín namísto slova křesťan) se nemusí zcela zbavovat emocí. On naopak, směřuje "dolů" k lidem (aspoň podle mých představ). Tedy v tom smyslu, že ty lidi chápe takové, jací jsou a snaží se jim pomáhat (ne v tom smyslu, že by se stával úplně stejným jako oni).
Možná na to má vliv názor obou filosofických nauk na to, zda tento (hmotný) svět je či není dobrý.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 30.Července 2016, 13:30:59

Ano, paní Hájková, s tímto porovnáním buddhismu a křesťanství naprosto souhlasím.

Už jsem to také v minulosti vlastně opakovaně vyjádřil: v buddhismu mi prostě chybí duše.

Ono je to vlastně zcela všeobecně tak: i bez jakýchkoli hlubších teoretických znalostí, u každého ideového směru vždy bezpečně rozpoznáme jeho jádro, ale zároveň i jeho deficity z jeho dominantního vokabuláře. Tedy z toho, jaká slova - a hesla - opakuje stále dokola.

U buddhismu je tímto centrálním slovem - mysl. Všechno se točí kolem mysli, jejího očištění od toho či onoho, jejího povznesení se k těm nejvyšším výšinám. Ale - opravdu tady chybí duše, a s tou duší i samotný člověk.

Oproti tomu - o tom není sporu - je křesťanství mnohem bližší samotnému člověku. A právě jeho duši. Nemohu posoudit jak je tomu u judaismu, ten je mi přece jenom vzdálenější, dozajista i tam může člověk hovořit s Bohem, ale je otázka jestli se opravdu jedná (a jednat může) o tak blízký, niterný vztah jako v křesťanství. V judaismu se zdá přece jenom stále ještě převažovat ten poměr Boha k člověku jako přísného, dominantního otce, kterému je v první řadě nutno skládat účty za vlastní činy.

Samozřejmě, i v křesťanství byly fáze kdy dominoval právě takovýto obraz přísné, trestajícího Otce nebeského. Ale přece jenom, v osobě jak Ježíše, tak i Marie zde vždy byly jakési "změkčující" instance, které vždy - díky vlastnímu lidskému původu - měly daleko větší pochopení pro lidské starosti i slabosti, nežli onen přece jenom vzdálenější Bůh-Otec.

Takže, tolik k tomu rozdílu mezi východní spiritualitou a křesťanstvím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 30.Července 2016, 14:13:46

Ovšem, jestli na jedné straně platí, že buddhismus je "mysl bez duše", pak stejně tak zase obráceně o křesťanství platí, že je "duší bez mysli..."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 30.Července 2016, 19:05:20

Já myslím, že s tou duší bez mysli to tak být nemusí, pane Poláčku. Ono by bylo vůbec nejlepší, kdybyste ty teorie ověřoval na konkrétních lidech. Třeba byste došel k úplně novým závěrům. Sice možná existuje nějaká obecná "duše křesťanství", která je stále stejná. Ale daleko spíš existují (různé) duše jednotlivých křesťanů. Popřípadě "ježíšistů" (ježíšismus je termín pana Petráska).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 31.Července 2016, 09:28:37

Zajímavé by bylo zjistit, zda se budhista, který se zbavil emocí, může stát křesťanem (který nemá být zbaven emocí - tedy aspoň těch pozitivních ne). Za pozitivní emoci pokládám zejména lásku a radost. Ale někdy mohou být pozitivní i slzy.
Mohou se takové pozitivní emoce v člověku s "budhisticky očištěnou" myslí obnovit? Co myslíte?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Obnovení emocí u buddhisty? Neděle, 31.Července 2016, 11:44:40

Tak tohle mi připomíná jeden už velmi dávný zážitek. Za časů mého gymnasiálního studia se tak trochu začalo experimentovat s novými modely výuky; zkrátka, měli jsme v jednom ročníku jednu hodinu týdně psychologie.

A ta psycholožka jednou vyprávěla o svém zážitku s jedním člověkem - ovšemže Čechem - který se upsal těmto východním duchovním směrům a praktikám. Ona neřekla přímo zda se jednalo o buddhismus; ale pravděpodobně ano, v tehdejší době ještě zdaleka neexistovala taková paleta různých směrů a nabídek jako dnes, i ten buddhismus byl velice vzácným úkazem.

A ona ho pak zažila i ve chvíli jeho smrti; a podle toho, co naznačovala, se jednalo o velice dramatické chvíle, kdy se mu ta jeho spirituální víra - která by měla vytvořit most mezi žitím a nežitím - zřejmě zhroutila jako domeček z karet. A zřejmě v tu chvíli došlo skutečně k velice dramatickému probuzení emocí. A ta psycholožka k tomu vyjádřila svůj názor, že tyto východní duchovní směry prostě nejsou pro nás, obyvatele západního světa, neboť vycházejí ze zcela jiné tradice, a ze zcela jiného způsobu života.

Samozřejmě, nelze paušalizovat, a samozřejmě je naprosto možné že i západní vyznavač buddhismu odejde z tohoto světa s klidem a mírem v srdci.

Ale domnívám se, že na tom přece jenom něco je. Ten buddhismus přece jenom nakonec směřuje k tomu, vlastní emoce potlačit, utlumit - což ostatně plně koresponduje s tradicí celého dálněvýchodního myšlení.

Zatímco západní člověk, ten daleko více žije svými emocemi, a více je dává i navenek najevo. A tak je skutečně možno se ptát, do jaké míry se tento buddhismus může snášet s naší vlastní duší.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Duše bez mysli Neděle, 31.Července 2016, 11:54:37

Tím jsem měl ovšem na mysli něco trochu jiného: samozřejmě ne to že by snad křesťané "neměli mysl".

Ale křesťanství se nezabývá myslí v tom buddhisticko-spirituálním smyslu, jakožto p r a c í na vlastní mysli, kdy tato mysl se má očistit především od vlastní nedokonalosti. Od falešných náhledů, od klamů světa vezdejšího. A kdy tato mysl má vystoupit až k nejvyšším úrovním poznání, které jsou zároveň sférou nejvyšší blaženosti.

Tato buddhistická mysl - respektive tento její vzestup - je tedy ve své podstatě hluboce filozofická, jak řečeno její podstatou je cesta od nevědění ke konečnému, pravému poznání.

Něco takového v křesťanství není. Duše křesťana se sice také může - a má - očišťovat; ale jenom od hříchu. Ta cesta poznání, tento hluboce filozofický moment - tak tohle v křesťanství prostě nehraje roli.

Samozřejmě, křesťanská teologie sama si časem vypracovala i velice složitý a náročný teologicko-filozofický aparát a kánon; ale to všechno je opravdu jenom víceméně interní záležitostí pro experty-teology. "Obyčejný" křesťan se o nějakou vysokou teologii vůbec nemusí zajímat, a přesto může být dobrým křesťanem.

Zatímco v buddhismu - tam je ta práce na vlastní mysli prostě konstitutivní, bez ní není možno v žádném případě dosáhnout nebeských výšin.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím pane Poláčku Neděle, 31.Července 2016, 15:15:21

Vzpomínám si na teplé a slunné letní dopoledna za mlada. Hrával jsem v pracovní době tenis s jedním také konvertitou - on z obce židovské do buddhistické, já z katolické do pohanské - a poté jsme spolu u oběda rozbírali úskalí naší pouti světem.
Jeho cesta od nevědění ke konečnému, pravému poznání byla vskutku dlážděna podstatně závažnějším.
Padl pod její tíhou již před deseti lety.....bych dodal coby lehkovážný knvertit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 1.Srpna 2016, 14:33:33

Já sice nemám osobně takovou bezprostřední zkušenost s vyznavači buddhismu; ale kdykoli někde nějaké vidím (například v televizi), vždycky znovu a znovu mám takový pocit, že ti evropští přejali pouze ty rituály, ale nikdy sem, do toho našeho prostředí nedokáží přesadit celé to vlastní, autentické spirituální zázemí.

Vzpomínám si například, jednou jsem viděl nějaký pořad o nějakém východním bojovém umění, snad japonském. Jehož spirituálním zázemím byl tedy zřejmě buddhismus. A toto bojové umění tam předváděla jedna mladá, úhledná, sympatická žena, Češka.

A ona sama na toto téma přivedla řeč, že mnozí jsou toho názoru, že tu původní východní spiritualitu není možno přenést, přesadit do našich vezdejších luhů a hájů. Ale hned vzápětí tomuto názoru protiřečila, že prý tak tomu naprosto není, tedy že toto přesazení možné je.

Jenže... Jak ona sama tam předváděla všechny ty cviky s mečem nebo s čím - z celého toho výjevu přímo tryskalo, že to všechno jsou nakonec jenom naučené, nacvičené pohyby, ale že za tím vším nestojí nic víc.

Totiž, když vidíme nějakého p r a v é h o japonského bojovníka s mečem - tady je naprosto zřetelně cítit a znát, jak on se dokáže skutečně plně p o n o ř i t do toho svého duchovního světa, jak je mu to vlastní, jak je s tím srostlý. Zatímco ti Evropané - jak řečeno, ti se naučí jenom ty cviky, jenom ty rituály, jenom ty mantry, ale ten autentický duchovní prožitek jim prostě chybí, a nikdy ho nemohou dosáhnout.

Dám příklad z trochu jiné oblasti: já stejně tak tvrdím, že pravý africký tanec mohou zatančit pouze rodilé Afričanky, nikdo jiný. Ty to prostě mají v krvi. Jednou jsem na takovém africkém festivalu (v německém Mnichově) viděl skupinu bělošek (zřejmě tedy Němek), jak se pokoušejí také tancovat "po africku".

A i když to viditelně nebyly žádné začátečnice, byla to zřejmě nějaká skupina afrického tance, měly tedy ten tanec zažitý - přes všechnu svou snahu, ten pravý africký tanec, ta ničím nepodmíněná a ničím nerušená spontaneita pravých Afričanek, to v nich prostě nebylo, a marně se snažily o jeho dosažení.

Ano, možná že to všechno bude právě tímhle: u těch Afričanek jde ten impuls přímo z duše do těla; zatímco u Evropanek vezme vždycky okliku přes hlavu.

A s tím buddhismem to možná bude něco velmi podobného: pravý Asiat se do toho spirituálního světa může ponořit přímo, bez distance a spontánně; zatímco u Evropana je tam vždycky ta oklika přes hlavu. Přes logiku. A to - v daném případě - vůbec nedělá dobře.

-----------------------------------------------


A ostatně, pane Petrasku, zdravím Vás tímto v komunitě "konvertovaných pohanů"... ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Pondělí, 1.Srpna 2016, 16:08:39

Vždyť i to vaše pohanství vede oklikou přes hlavu, čili přes logiku. Ne že ne.
Ostatně, jak jinak u konvertitů, že?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 2.Srpna 2016, 07:41:48

Ledaže byste byl duší opravdu pohan.
Já však určitě ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Křesťanství a pohanství Úterý, 2.Srpna 2016, 10:38:37

S tím "konvertováním" se u mě ovšem jednalo o ryze formální záležitost, paní Hájková. Totiž v tom smyslu, že jsem byl - ovšem v době kdy jsem proti tomu ještě sám nemohl nic podniknout - pokřtěn, takže z ryze formálního hlediska jsem byl zřejmě automaticky zanesen do seznamu křesťanů.

To je všechno, žádné další kontakty s křesťanstvím jsem po celou řadu následujících desetiletí mého života neměl.

Tak trochu "pohanem" jsem se stal ovšem tehdy, když jsem - a to sice znovu a znovu - četl knihu Josefa Tomana "Slovanské nebe".

Musím přiznat: tento svět "domáckého" Peruna a celé té boží rodiny (jeho žena Mája, příslušná pro rodinu a sudička a věštkyně, bůh stád Veles, Svarožík, smrtonosná Morana, její antipod veselá a krásná Vesna atd.atd.), žijící v jedné obecné pospolitosti s dušemi zemřelých - tak to všechno mě oslovilo mnohem úžeji, mnohem bezprostředněji, nežli ty mrtvolné křesťanské kříže visící na zdech studených křesťanských kostelů.

Bezpochyby: křesťanská duchovnost jako taková stojí objektivně daleko výše nežli tento prastarý slovanský kult; ale přece, nedá se nic dělat, ale když už tady porovnáváme výhody a nevýhody jednotlivých náboženství, tak toto "pohanství" má v sobě zase něco, co křesťanství postrádá.

A tak svým způsobem opravdu není zase tak moc velký div, že právě v současné době mnoho lidí hledá návrat právě k té původnosti, bezprostřednosti a přirozenosti těchto starých kultů a náboženství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 2.Srpna 2016, 10:42:43

A pro svou osobu musím zcela otevřeně doznat: když už bych měl začít vyznávat nějaké náboženství, tak v každém případě daleko spíše právě nějaký takovýto přírodní kult. Protože za ním je stále ještě možno představit si nějaké přírodní síly, a tedy něco reálného, je v tom magie a je v tom léčitelství, tedy stále ještě svým způsobem reálné věci; zatímco křesťanství, to už je jenom čistě hra s abstrakcí, se symboly.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 2.Srpna 2016, 11:03:59

Vidíte, já mám Tomanovu knihu Slovanské nebe doma. Dvakrát jsem ji začala číst a pokaždé jsem toho ihned nechala. Nic mi to neříká. Možná proto, že je v tom skrytý ten přírodní kult, jak naznačujete.
Naproti tomu Tomanova kniha Po nás potopa, ta mě v mládí oslovila velmi. Protože ten její příběh, i když smyšlený, je zasazen do skutečných dějin.
Takže zatímco vás asi přitahuje duch přírody, mě oslovuje duch dějin.
Já jsem v dětství, na rozdíl od vás, pokřtěna nebyla, vzhledem k marxistické a komunistické orientaci mého tatínka. Ale například velikonoční příběh - ten mě silně oslovil už v mládí. A později také starozákonní příběhy. Jen jsem dlouho nevěděla, co s tím. Jak tohle všechno sloučit dohromady.
Paradoxně mi v tom "pomohl" ten dějinný vývoj.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 3.Srpna 2016, 12:57:45

Tak to "Po nás potopa" jsem četl taky. I když zdaleka ne tolikrát, jako to "Slovanské nebe". - I když musím připojit, to "Slovanské nebe jsem četl v dobách mého raného mládí, kdy jsem to vnímal spíše prostě jako dobrodružný příběh. Jestli bych ještě dnes dokázal číst něco takového, opravdu nevím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 3.Srpna 2016, 13:02:17

Ale snad nebude bez zajímavosti zmínit, že i to "Slovanské nebe" je ve svém závěru docela pěkně "revoluční" ;-) - to totiž když Hřímbůh Perun, aby zachránil lidi trpící tuhou zimou, dospěje k názoru, že jsou situace, kdy je zapotřebí (a tedy legitimní) dokonce i "křísnout do odvěkého řádu". A svými blesky a hromy rozdrtí ledový krunýř, i když "odvěký řád" mu to zakazuje.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Křísnutí do odvěkého řádu Středa, 3.Srpna 2016, 21:47:55

Tak například za takové pořádné křísnutí do odvěkého řádu považuje pan Outrata sexuální revoluci, kterou prý nutně potřebuje islám. Nedávno o tom napsal článek.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Srpna 2016, 10:30:52

A psal vyloženě o revoluci, ne reformě. Revoluce jde podle mého názoru zdola, zatímco reforma shora.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Odkud přichází revoluce? Čtvrtek, 4.Srpna 2016, 14:59:15

To se tak jednoznačně asi nedá říci, paní Hájková, že by revoluce přicházela jenom "zdola".

Pokud tedy tím "zdola" máme na mysli, že by tu revoluci prováděl samotný lid.

Co třeba ta bolševická revoluce? Odkud ta vlastně byla, shora či zdola? Když bolševiků - v rozporu s jejich názvem - byla ve skutečnosti jenom naprostá menšina? A zvítězili nakonec jenom díky své agresivitě, s kterou své demokratické protivníky prostě převálcovali? A přesto, nedá se nic dělat, ale i přes tuto svou menšinovost bez jakýchkoli pochybností Rusko revolučně proměnili.

Když svého času Solón zaváděl své - ve svém zaměření prakticky revolučních - zákonů (nemýlím-li se, byl jejich obsahem i zákaz otroctví pro dluhy, tedy v dané době věc skutečně revoluční) - byla to "revoluce shora", nebo ne?

Ano, nepochybně: jenom velice málo vládců se rozhoupá k tomu, aby prováděli nějakou revoluci. Ti jsou v naprosté většině plně srostlí se svým systémem moci, a sotva ho budou dobrovolně bourat. K tomu je opravdu většinou musí dotlačit až lid.

Ale přece: čistě pojmově "revoluce" neznamená nic jiného, nežli zásadní systémová změna. Kdy celý systém či dosavadní způsob praxe (nemusí se jednat jenom o politiku) je postaven na principiálně nový základ.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Srpna 2016, 17:03:51

No, já si myslím, že pan Outrata možná tu západní sexuální revoluci roku 1968 trochu přecenil. Ženská emancipace tu začala o desítky let dříve. V Evropě a na západě vlastně nikdy nebyl patriarchát tak tuhý jako v těch islámských zemích.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.