Kynikové a cynikové

Proč žil Diogénes v sudu? A má i naše doba svoje diogény? Dnes se v jistém smyslu posunujeme směrem od polis ke kosmopolis.

Kdo by dnes neodsuzoval konzum, ten prokletý symbol současné epochy, metlu západního světa, životní postoj nebo vlastnost, kterou jaksi paušálně přisuzujeme všem jeho obyvatelům, až se to stalo prázdným klišé. Nadměrná spotřeba bývala odjakživa terčem kritiky filosofů, proroků a různých mravokárců, zatímco chudobu či askezi obvykle dotyční velebili jako ctnost.

Extrémní chudobu jakožto výraz zřeknutí se civilizačního komfortu preferovali v dobách antického Řecka zejména kynikové. Kynická filosofická škola odvozovala své jméno pravděpodobně od řeckého výrazu pro psa (kyón, druhý pád kynos). Mnozí se také k označení „pes“ hlásili.

Kynikové se na řecké historické scéně objevili v době, kdy se helénistická kultura začíná šířit po celém tehdejším známém světě, zatímco v samotném Řecku nastává pozvolný úpadek antické polis, spojený s mravní a sociální krizí. Demokracie začíná jevit známky politické vyprázdněnosti. Na rozdíl od naší dnešní demokracie, která je příliš individualistická, byla ta řecká příliš kolektivistická.

Pospolitost člověka ovládala, dusila svobodu jedince, připoutala ho k sobě zákony, které neumožňovaly přemýšlet vlastní hlavou. Proti determinaci jedince civilizací, proti jeho podřízenosti postavili kynikové autonomii člověka jako mravní bytosti, odvahu, rozum a návrat k přírodě. A také kosmopolitní myšlení; pokládali sami sebe za světoobčany. Cenili si bezprostřednosti, byli lhostejní k bohatství, k moci, dokonce i ke vzdělání.

Pohrdání mocí a bohatstvím je dobře patrné na příhodách jednoho z kyniků, Diogéna ze Sinopy. Diogénes, proslulý filosof-provokatér, o kterém každé dítě ví, že bydlel v sudu, zatímco podle některých historiků vznikla tato domněnka chybným překladem řeckých textů, prý reagoval na výzvu svého obdivovatele, mocného Alexandra Makedonského, aby vyslovil jakékoliv přání, slovy „ustup mi ze slunce“. Diogénes neuznával ani pilíř antické společnosti - otroctví. Když byl zajat a prodán na tržišti, vůbec ho to nerozrušilo. Místo toho prohlásil: „Nejsou lvi otroky svých chovatelů. Naopak, tito slouží lvům.“

Vždycky mi připadalo trochu zvláštní, že Diogénes se zřejmě těšil obdivu Jana Amose Komenského. Proč by o něm jinak pedagog Komenský napsal a v roce 1640 s žáky lešenského gymnázia nacvičil divadelní hru Diogenes cynicus redivivus? Vždyť Diogenes byl pohan a ještě ke všemu pohrdal vzděláním, byl vlastně nezávislým individualistou. Raději bydlel sám v sudu, než by obydlí s někým sdílel. Neuznával manželství, podobně jako jiné instituce, ačkoliv ženám se nikterak nevyhýbal. Co tedy oceňoval protestantský teolog na způsobu života „psa“ Diogéna, který byl tak nonkonformní, že dokonce na veřejnosti masturboval? Věděli žáci lešenského gymnázia o vtipném filosofovi i tohle?

Na druhé straně možná mají ti dva přece jen dosti společného. Jistě se najdou vlastnosti, které Komenský na Diogénovi ocenit mohl. Třeba smysl pro lidskou svobodu, důraz na soběstačnost a prostý, nenáročný způsob života, vysoké hodnocení fyzické práce. Nakonec, oba dva usilovali o nápravu společnosti návratem člověka k sobě samému, když křesťan Komenský teoreticky mohl mít blíže k jiným historickým postavám, jež nastavovaly společnosti zrcadlo.

Diogénes prý reagoval na výzvu svého obdivovatele Alexandra Makedonského, aby vyslovil jakékoliv přání, slovy „ustup mi ze slunce“. Ilustrace en.wikipedia.org

Úlohu karatelů konzumu, pokrytectví i jiných neřestí plnili ve starém Izraeli namísto štěkajících a kousajících „psích“ filosofů proroci. Ovšem trochu jiným způsobem. Izraelští proroci žili v úplně jiném společenském prostředí, které museli respektovat, takže své spoluobčany vyváděli z míry odlišným způsobem, než to dělali řečtí kynikové.

Navíc měli, na rozdíl od kyniků, ke svému úkolu mandát od transcendentní autority, k níž se lidé měli vrátit, zatímco kynikové vlastně nezastupovali nikoho. Oni spíš narušovali zaběhaný řád světa, který se jim jevil jako nesmyslný a pokrytecký. Záměrem kyniků patrně nebylo založit nový řád, ale navrátit člověka k jeho přirozenosti. Neměli v oblibě Prométhea, zakladatele civilizace, ale Hérakla, který vedl život plný fyzické námahy. Kdo ví, jak by se byli řečtí kynikové a izraelští proroci navzájem snášeli? Jak obdobné a zároveň protikladné jsou kořeny naší dnešní civilizace!

Dnes proroky i kyniky nahrazují různé individuality, například umělci, kteří ovšem často mají k chudobě dost daleko. Místo „psů“ kyniků tady máme „hlídací psy demokracie“. Nevím, zda se sami jako kynici nebo jako proroci také cítí, ale někteří si z proroků spíš utahují. Bylo by možné například karikaturisty typu Charlie Hebdo považovat za novodobé kyniky? Nebo mají blíž k cynismu? Pojem „cynismus“ se utvořil zkreslením významu slova „kynismus“ a znamená bezcitnost, otrlost. Cynismus je něco nehumánního. Dají se naproti tomu způsoby kyniků považovat za humánní? Je vůbec apel na omezení konzumu humánní?

Zaujal mě například tento Diogénův výrok, který jsem objevila mezi citáty slavných osobností: „Člověk je učeň, bolest je jeho mistrem. Nic se nenaučíš bez mistra.“ Lze oceňování lidské bolesti, popřípadě vítání utrpení, považovat za humánní přístup? A co tedy vlastně znamená být humánní? Znamená to být na lidi hodný, dopřát jim konzum, případně jim promíjet jejich nedostatky a chyby? Nebo to naopak znamená snažit se, aby lidé realizovali své skryté možnosti, aby se rozšířilo jejich vědomí (což bolí), aby se stali lepšími, než jsou, zkrátka dostat z nich (třeba i proti jejich vůli) to pozitivní, co v nich dříme? A kdo vůbec má právo o tom rozhodovat?

Naše doba se v něčem trochu podobá době Diogénově. I dnes máme období nestability a zmatků. I dnešní demokracie se nám mnohdy jeví jako vyprázdněná. Prázdnota je mimochodem pro kynismus (a možná i pro cynismus) jaksi symbolická. Také dnes se v jistém smyslu posunujeme směrem od polis ke kosmopolis, a to k mnohem širší, než byla ta antická. Snad proto je v současné době Diogénův styl provokování poměrně oblíbený. Leckterý umělec nebo filosof provokuje veřejnost svým vzhledem, svými názory nebo svými výtvory. Styl provokace někdy používá i Slavoj Žižek. Otřásat zažitými představami a stereotypy se pokládá za účinný způsob, jak v lidském myšlení způsobit žádoucí obrat. Člověk by se měl naučit přemýšlením odlišovat podstatné od nedůležitého, měl by se zbavit závislostí, na ničem by neměl lpět. Poukazování na nesmyslnost lidského konání by mělo lidi přivést k hledání nového životního smyslu.

Bohužel, ne vždy a ne u každého to funguje. Lidé si „to staré“ buď brání zuby nehty, nebo si naopak časem mohou zvyknout na neustálé zpochybňování čehokoliv, aniž by se stali lepšími. Stanou se vpravdě cynickými: imunními vůči dobru i zlu.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 20.Října 2015, 11:55:37

Zajímavá úvaha, paní Hájková. Zajímavou shodou okolností jsem zrovna před chvílí o tom osvobozování se od vnitřních závislostí (a jeho počátku v antice) napsal něco v rámci jiné diskuse.

Takže, může mít tato výzva ke kynickému (respektive stoickému, jakožto poněkud umírněnější variantě) překonávání vlastní závislosti na světě materiálních věcí mít nějakou šanci v dnešní době?

I když přihlédneme k tomu, že to kynické/stoické hnutí ve své době získalo určitý počet aktivních vyznavačů, nelze zároveň odhlédnout od skutečnosti, že se tak dělo - jak ostatně v článku už zmíněno - za dob společenské a politické krize. Zkrátka, únik do vnitřního světa hledá jenom ten, kdo už nemůže nalézt žádnou oporu či jistotu ve světě vnějším. A nezdá se, že by současný svět byl (už) natolik se rozpadající, že by nějaké relevantní části populace houfně hledaly únik do světa ryze vnitřních hodnot. Chléb a hry stále ještě fungují.

A za druhé je nutno připojit ještě jednu nikoli nevýznamnou okolnost. Platón svého času Diogéna (s kterým se nacházel v hlubokém názorovém konfliktu) charakterizoval jako "zdivočelého Sokrata".

Tím chtěl Platón říci toto: ano, i jeho vlastní učitel a životní autorita Sokrates také provokoval usedlou, měšťáckou společnost svými velmi neortodoxními myšlenkami a třeba i počiny. Jenže, on tu byl jeden velice zásadní rozdíl: Diogénes - i když byl filozofem a autorem celé řadě děl, i literárních - tak nakonec podle všeho zaujímal opravdu jenom ryze negativistický postoj. Právě jenom ten únik ze světa do říše své vlastní osobnosti.

Zatímco Sokrates - tam byly intence zcela opačné, Sokrates neutíkal z tohoto světa, naopak Sokrates na něj útočil s cílem a záměrem ho změnit, zlepšit.

Jednou větou by se dalo říci, že Sokrates se - přes všechny své provokace - nakonec snažil něco nového, lepšího vytvořit; zatímco Diogénes byl jenom destruktivní.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 20.Října 2015, 18:44:18

Já bych spíš řekla, že Diogénes byl takový antifilosof. Možná právě proto zaujal Komenského, který prý k Platónovi a k antické filosofii, jakožto k pohanské, neměl příliš vřelý vztah. V nějakém pojednání o hře jsem se dočetla, že Komenský chtěl Diogéna svým pojetím jakoby zachránit pro křesťanskou ideologii.
Podle mě není ani tak docela pravda, že Diogénes byl jen destruktivní, protože on uznával lidskou práci. To je dost antidestruktivní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 24.Října 2015, 16:56:41

Tak především, ono je opravdu velice obtížné a Diogénovi něco soudit - z jeho vlastního díla se nedochovalo naprosto nic, to co o něm víme, je všechno z druhé ruky.

Ta konstruktivnost - destruktivnost: já sám jsem zmínil, že ono to není tak úplně jednoduché či jednostranné, Diogénes v každém případě uznával jakýsi kosmologicko-přírodní pořádek či zákon a vycházel z něj, on byl "destruktivní" spíše jen v teoretické rovině, s tím Vaším označením "antifilosof" můžete mít docela dobře pravdu.

Ale přece, když porovnáme Diogéna se Sokratem, pak je mi přece jenom daleko bližší ten Sokrates - to byl sice také "provokatér", a z pohledu většinové etablované měšťácké společnosti i on byl destruktivním elementem (a právě proto také nakonec odsouzen k trestu smrti) - nicméně zároveň to byl právě tento Sokrates, který se pokoušel vytvořit či alespoň odůvodnit nějaký vyšší pořádek ve věcech lidských. Zatímco Diogénes - zdá se - zůstal omezený opravdu jenom na to fyzično. I když ho třeba pojímal pozitivně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.