Všichni už jsme byli hodní. Můžeme být zas?

Výzkumy chování naznačují, že malé děti berou pomoc bližním jako něco automatického. Čím to, že se nám tento reflex s přibývajícím věkem komplikuje?

Jedno z témat, které dokáže rozvířit debatu – když ne u hospodského stolu na severu Moravy a Čech, tak v kavárně v Brně a Praze určitě – je otázka, zda jsou lidé v jádru dobří, či špatní, sobečtí a zlí. To samosebou není banální otázka. Od její odpovědi se odvíjí i budoucnost ne menších témat než je zvládnutí klimatických změn či uprchlické krize. Jenomže ta odpověď…

Neříkám, že ji znám a nejspíš věc nestojí ani tak, že by šlo jednoduše říct ano, či ne – to bychom tu odpověď přece dávno znali a neprovokovala by k diskuzi. Dostala se mi ale do ruky studie, o niž se chci podělit. Je z roku 2013, vyšla v odborném časopise Infancy a zabývá se pro-sociálním chováním u malých dětí a motivacemi k němu.

Studie nejprve shrnuje starší poznatky. Například ty, že už ve věku čtrnácti měsíců se děti dokáží vcítit do emocí jiných – mají schopnost empatie. Dokáží také projevovat sympatie k lidem, kterým se stane něco zlého, a pokouší se jim rovněž pomoct, potěšit je, uklidnit.

Ve věku osmnácti měsíců pak – připomíná studie – děti dokáží projevit soucit dokonce i s lidmi, kterým se stalo něco negativního, ale neprojevují při tom žádné emoce, nepláčou, nemračí se… Tento soucit je pak dokonce motorem k aktivní pomoci oběti. Jinými slovy, děti nepřemýšlejí nad tím, zda je někdo z újmy, která se mu přihodila, psychicky na dně. Zajímá je jednoduše jen to, zda má někdo problém. A podle toho pak jednají.

Rodíme se hodní, ale život z nás dělá sobce? Foto The US Army, flickr.com

Dále studie připomíná, že už šesti- až desetiměsíční děti dávají přednost lidem, které viděly někomu pomáhat, než těm, kteří nepomohli.

Podrbat za ouškem?
Potřeba pomáhat a starost o ty, kdo nějakým způsobem trpí, vychází podle výzkumníků v raném dětství z našich vnitřních pohnutek. Není to primárně okolím vyprovokovaná či naučená schopnost. Otázka ale je, proč se tak děti chovají.

Výzkumníci už věděli, že děti jsou v jádru hodné, chtěli ale zjistit, proč. Pokusili se o to následovně: Rozdělili testovaný vzorek dvouletých dětí na tři skupiny. První vystavili situaci, kdy vidí dospělého člověka, kterému upadne věc, již potřebuje k dokončení své činnosti – tužku k psaní. Těmto dětem dali prostor zachovat se podle své vůle, například tužku dospělému člověku podat. Druhé skupině v pomoci zabránili. Třetí skupině v ní zabránili rovněž, ale dítě mohlo vidět, kterak dospělému člověku tužku podá někdo jiný.

Reakci na tyto tři situace výzkumníci měřili podle míry rozšíření zorniček. A závěr? Dětem především záleželo na tom, aby pomoc vůbec nastala. Méně podstatné už bylo, aby ji poskytly ony samy. Ve dvou letech věku prostě neřešily, jestli to jsou ony, kdo pomůže. Orientovaly se na okolí, na nápravu chyb, ne na sebe.

Jinými slovy, ještě ve dvou letech věku nám záleží na tom, aby pokud možno nikdo nebyl v nouzi. Pokud můžeme pomoct sami, pomůžeme. Pokud to udělá někdo jiný, taky dobrý.

To se ale postupem času mění. Další výzkumy docházejí k závěru, že oceníme-li děti, které někomu pomohly, šance, že to udělají nezištně znovu, klesne. Přestanou se totiž orientovat především na pomoc ostatním, a zaměří se na další budování svého kreditu. Začínají se starat více o svou osobu – pomáhají ne proto, aby napravovaly nepravosti, ale proto, že si jich za to někdo váží.

Už v šesti letech věku pak přestává vůle pomáhat ostatním primárně vycházet z orientace na „dobro společnosti“. Její příčinou začíná být ego, kterému dělá dobře pochvala. A tak to pokračuje v dospělosti. Dospělí mají větší tendenci spolupracovat a pomáhat za předpokladu, že mohou očekávat kompenzaci od těch, kterým pomohli, nebo pokud předpokládají, že tím zlepší svůj sociální status.

Je to někde v nás
Rodíme se tedy dost možná hodní, ale od jistého věku nabýváme dojmu, že jde o vlastnost, která nás zraňuje. Být hodný, to je skoro jako být naivní. O některých typech lidí, nejčastěji žen, se říká „hodná a blbá“ nebo také „až příliš hodná“. Chceme říct, že se svou laskavostí nechávají zneužívat.

Potřebovali bychom samozřejmě stovky výzkumů, abychom se přiblížili pochopení, proč někdo v dospělosti tráví dlouhé noční hodiny vystáváním na hlavním nádraží v Praze, aby pak pomohl nešťastníkovi propuštěnému z detenčního zařízení v Bělé-Jezové. A naopak, proč někdo takovým lidem nadává do vlastizrádců.

Jistě nelze tvrdit, že nás uznání okolí kazí. Čím jsme starší, tím je svět kolem nás složitější. Do rozhodnutí komu a jak pomoct nám vstupuje spousta dilemat.

Otázku, zda jsme hodní, nebo zlí zodpovědět neumím. Nicméně všichni jsme jednou byli dětmi, které považovaly za nutné jednat, když někdo potřeboval pomoct. Neřešili jsme strach, předsudky ani kompenzace. 

Snad to stále musí to být někde v nás. Jen se rozpomenout.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 16.Října 2015, 14:30:12

K tomu bych připojil ještě výsledky jednoho průzkumu dětské mentality, podle kterého děti do tří let věku prostě - vůbec nedokážou lhát! A to i tehdy, když tím škodí samy sobě. Když se například pod několik misek schová bonbón, tak na otázku dospělého člověka vždycky odpoví pravdivě - i když je jim předem sděleno, že vzápětí přijde zlý vlk a když ten bonbón najde, tak jim ho sebere.

Zatímco od třetího roku věku - tady už nastává schopnost protivníka oklamat. A tak holčička - ještě s trochu rozpačitým úsměvem - prstíčkem ukáže na mističku, kde žádný bonbón není.

Takže, jaké z toho vyplývají závěry? - Ano, všechno hovoří pro to, že v našem raném dětství jsme všichni ještě byli nevinní. Vstřícní, empatičtí, kooperativní, neschopni lži.

Jenže - jak je vidět, nedá se nic dělat, ale je tomu tak: jednou i to dítě nevyhnutelně zjistí, že v tomto světě se s naprosto otevřenou duší moc daleko nedojde. A že někdy je také zapotřebí hledět i na své vlastní zájmy.

Mimochodem, z jednoho zajímavého experimentu z oblasti teorie her vyplynul docela jednoznačně zajímavý výsledek: nejperspektivnější není ani ta skupina, kde jsou všichni naprosto tolerantní (vůči egoistickému jednání jednotlivců), ale ani ta, kde jsou tomu egoistickému konání otevřeny dveře dokořán.

Nakonec tou nejúčinnější strategií se ukázalo být heslo "jak ty mně, tak já tobě". To znamená, jsem vstřícný a otevřený vůči druhému, dokud i on je takový. Ale jakmile ten druhý začne podvádět - tak s ním končím, a on se nakonec ve svém egoismu sám utopí, protože nakonec s ním nikdo nechce nic mít.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Dotaz na autorku Sobota, 17.Října 2015, 00:33:54

To zmiňované pro-sociální chování malých dětí bylo zkoumáno ve vztahu k jejich vrstevníkům, nebo ve vztahu ke starším osobám?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.