Je rozdíl mluvit o „mase“ a mluvit o jednotlivcích. Masa nemá jméno, je anonymní a nejde jí pohlédnout do tváře. Je mohutná a děsivá. Nebudí soucit, spíše pocit nebezpečí a rizika. Je nelidská. Masu snadno posuzujeme i soudíme. Pohlédne-li však člověk blíže, masa se vytrácí a objeví se tvář. Tvář každé lidské bytosti s jejími bolestmi, radostmi, tužbami i nadějemi. Objeví se konkrétní lidé se svými příběhy a osudy.

„Nechoďte dovnitř mezi ně, je to nebezpečné, “ zastavoval nás na místě náčelník chorvatské policie v Tovarniku. V malé, úzké úžlabině mezi zdmi vlakového nádraží stál několikařadý kordon policejních těžkooděnců. Za pomoci železných mříží a svých mohutných postav drželi na místě zvláštní šumící i naříkající temnou hmotu (přeci jen už se smrákalo). Drželi na místě tzv. masu uprchlíků. Snad masu několika stovek „kusů“.

Byla to naše první „akce“, naše první setkání s nimi. Nasadili jsme si reflexní vesty (jediná poznávací znamení před policisty, která Vás odliší od syrských běženců a zároveň přisoudí tolik zvláštní právo — právo svobody) a přiblížili se blíže.

Setkání

V tom se temnota rozevřela a spatřili jsme je. Tam za mříží. Spatřil jsem muže prosící policisty, aby pochopili, že těch pár žen s dětmi, na které se usmálo štěstí a mohly tudíž být odvezeny přednostně do tábora, jsou jejich ženy, a oni že se bojí, že je mohou ve všudypřítomném a každodenním zmatku ztratit.

Spatřil jsem malé děti, které stály za plotem a naznačovaly, že jim je zima — ono pohybovat se po rozmáčené pozdně zářijové půdě bez bot i ponožek není nic moc. Spatřil jsem spoustu žen, které se snažily utěšit tyto často plačící děti, že už brzy bude po všem, a toto jistě podivné nedorozumění brzy skončí.

Především jsem však spatřil řady lidí sedících disciplinovaně téměř v řadách vedle sebe, hlava na hlavě, čekajících snad na pokyny policistů, snad na jejich instrukce. Byli to lidé, kteří byli zamčeni v jakýchsi malých sektorech. Byli to lidé — vězni. Utéci už nebylo kam. Srbové zpět už údajně nepouštěli.

Prý je bude policie odvážet autobusy. Nejdříve se ale musí pro změnu slitovat Maďaři, a otevřít zase oni svou hranici, jak nám vysvětlil náčelník policie. „Jestliže neotevřou, neotevřeme ani my.“ Na řešení politiky nebyl čas. Především zde nebyla voda, ani jídlo. Jeden malý stan Červeného kříže zoufale nestíhal. Začali jsme tudíž rychle roznášet vody i těch pár krabic sušenek, které jsme byli schopni dopravit na místo.

Policisté trochu nechápali, když jsme je skutečně požádali, ať poodstoupí, že chceme vejít přímo do davu mezi lidi. Konečně jsme tak přišli ještě blíž a spatřili to hlavní: spatřili jsme konkrétní lidské tváře. Tváře velmi usměvavé, nabízející nám výpomoc v předávání těch několika málo balíků našich vod. Stačilo pár anglických vět a všichni pochopili (vždy je zde spousta studovaných lidí, kteří ochotně přeloží naše pokyny všem ostatním), že naše malé množství sotva obstará všechny zdejší děti.

Nikdo nepodváděl, naopak za mnou přicházeli muži, že mě osobně dovedou za rodinami, kde jsou děti nejmenší. Ač si Syřané navzájem nerozumí s Afghánci či Pákistánci ani slovo, koordinace byla výborná. A nálada nepochopitelně pozitivní. Lidé se s námi stále chtěli dávat do řeči. Jako by se vězňové ve vězení stále chtěli přátelit s Vámi — svobodnými návštěvníky, kteří jste je poctili svou návštěvou. Prý, zda jim poradíme, jaká je situace, i zda prozradíme, odkud jsme a proč jim vlastně pomáháme.

Lidé se nemohli příliš hýbat a raději zůstávali sedět ve strachu před policisty, přesto nám stačili za těch několik málo jablek, které jsme přivezli, tolikrát poděkovat svou často velmi lámanou angličtinou, že jsme samým studem raději utíkali rychle přinést ještě poslední zásoby. Úsměvy stále zůstávaly a lidé si chtěli tolik povídat. O své cestě, budoucnosti, situaci i o nás dobrovolnících. Téměř neznají naše státy. Často vůbec nevědí, kde přesně právě jsou, zda už je to Evropská unie.

Jak vás máme přesvědčit?

Velmi jsem se však zastyděl, když mi několik zdejších mužů začalo přesně přeříkávat všechny naše argumenty a obavy, které jako Evropané proti nim používáme, a poté smutně svěsili hlavu a dodali při odchodu: „Jak Vás máme přesvědčit o opaku?“. Často mluvili o svých současných strastech, že tu tráví už několik dní a nikdo s nimi nemluví. Že neví, co se s nimi děje a bude dít.

Jen o jednom s námi mluvit téměř nechtěli: o své minulosti ve své zemi. Když mi přeci jen jeden mladý Syřan mého věku, také student, s podobnými představami o životě jaké mám i já, prozradil, že zde už má jen rodinu strýce, protože doma mu zabili všechny ostatní příbuzné, a že už měl dost pohledů na lidi nahnané na ulici do velké mříže a zaživa upálené — pochopil jsem.

Tolik mě mrzí, že nebyl čas poznávat ty konkrétní osoby se jejich příběhy déle. Brzy padlo slunce a situace se začala dramatizovat. Se západem slunce totiž ve zdejších planinách kontinentální klima zásadně proměňuje podmínky. Horké a sálající slunce zde rychle vystřídá téměř mrazivá noc. Poslední zbytky roznášeného jídla tak rychle musely vystřídat opět malé zásoby oblečení. V mrazu přijde vhod téměř vše. Na vybírání opravdu není pomyšlení, když se zde lidé po vysazení ze srbských autobusů - až do tohoto přechodu je totiž jejich cesta vesměs bez překážek - ocitají velmi často jen v tričkách s krátkými rukávy i žabkách bez ponožek.

O půlnoci přišla zima i na nás — v drahých goretexových bundách určených do hor. Když bezcitný mráz doprovodil i intenzivní déšť vystřídaný chladný větrem, začalo být skutečně zle. Zásoby už byly téměř rozdané, nejtragičtější scénáře zachraňovaly jen občasně přijíždějící nové dodávky německých dobrovolníků, které už stihly být převeleny na nejkrizovější místo Balkánu tohoto víkendu. Opravdová realita mě však teprve čekala…

Náhodou jsem prošel otvorem mezi zdmi dál a uviděl děsivý výjev: na místě nebylo jen pár stovek sedících lidí, ale celkem asi dva tisíce. Prostor byl pro ně natolik malý a semknutý, že se během tohoto dne pokryl souvisle několik desítek centimetrů tlustou vrstvou odpadků. Lidé si potřebovali po únavě lehnout, přesto chybělo místo a snad už i přirozený stud a odpor, a tak si zbudovali svá noční útočiště přímo na těchto odpadcích, často rozkládajících se v dešti, a tudíž natolik zapáchajících, že jsme měli problém i místem procházet.

Šťastlivcům se podařilo alespoň chvíli ohřát u malých ohňů živených z těchto odpadků, často PET lahví, které tvoří vůbec nejlepší topný materiál. Lékaři tu nebyli žádní, přesto prostor pro nejrůznější infekce i zápaly plic z promočení a podchlazení obrovský. V noci se s každou hodinou situace vždy jenom zhoršuje. Nejde-li o první noc uprchlíků v těchto podmínkách, těla se rychle po vydatné stravě několika sušenek denně rychle vyčerpají.

Přesto jsem si po všech šesti dnech v Chorvatsku uchoval tentýž dojem: nepotkal jsem nikoho vzteklého ani zuřivého. Lidé byli zoufalí, zklamaní i frustrovaní. Na místech, kde se hranice neotevřela celé dny, seděli na místě pokorně se svěšenými hlavami i celé dny. Přesto až absurdně vždy chápali mé konejšení a nezlobili se. Malé děti stále pokřikovaly svá jediná naučená anglická slovíčka „thank you“ a starší lidé nás doprovázeli jen při projití zdviženými palci a úsměvy. Když jsme s malými dětmi vyvolávali v davu jména jejich ztracených rodičů (často už byli na cestě do chorvatského tábora, i když děti brzy zamířily s ostatními do Maďarska), spolupráce byla dokonalá. Lidé sami rozesílali mezi sebou naše jména, nečekali na pobízení.

Když se k nim dostaly volné metly, často se jich sami okamžitě chopili, jako jeden otec, který - na projev vděku za domluvenou záchranku pro jeho několikaleté dítě, které dostalo v noci na studené zemi horečku - začal až nesmyslně zametat celou silnici zkrápěnou provazci deště. Nebo syrský doktor, který sám na jiném místě zorganizoval několikatisící dav uprchlíků do malých uklízecích skupinek. Dodnes jsem nepochopil, co přesně znamenala tato malá zoufalá gesta. Vnímám je jako gesta, kterými nám tito často pro nás „němí“ lidé snad chtěli něco povědět. Snad něco sami o sobě.

Vysvobození

Ve tři ráno přišlo zázračné vysvobození. Maďaři se kdesi v dálce rozhodli, že přeci jen otevřou na pár hodin hranici směrem k Rakousku, a Chorvaté tudíž mohli konečně vypravit na cestu dva slibované vlaky pro tyto dva tisíce. Jsou dny, kdy tento zázrak vysoké politiky přijde, jsou dny, kdy se prostě jen čeká vsedě a dešti na odpadcích. Co to však bylo za úlevu, když s radostnou informací ihned přišla zpráva o podobně zavřených pěti tisících (!) na hraničním přechodu o deset kilometrů vedle. Nyní už nebylo co nového rozdávat ani převážet. Jedinou možností bylo posbírat těch málo v odpadcích ne úplně zašpiněných dek a těch několik stanů, které němečtí kolegové dokázali v dramatické situaci převézt.

Zbylo nás snad jen deset dobrovolníků. Naše práce pokračovala ještě do osmé hodiny ranní, než jsme se definitivně dozvěděli, že nás chorvatská policie k této skupině zablokované v nejextrémnějších podmínkách prostě nepustí. Další den odpoledne však znenadání s podobnou rychlostí přišly zprávy obdobné: na silničním přechodu mezi Tovarnikem a Šidem je nyní zablokovaných dalších pět tisíc nešťastníků…

Nevím, proč píšu vyprávění tohoto malého zlomku velké lidské tragédie. Snad abych podal ilustraci své zkušenosti i výpovědi:

Viděl jsem velké masy uprchlíků během mého týdne v Chorvatsku. Viděl jsem ale zejména tisíce jedinečných tváří s jedinečnými životními příběhy, přesto tvářemi tolik podobnými těm našim. Viděl jsem spoustu tváří mrznoucích v extrémních podmínkách, které brzy — pakliže se nezmění situace - budou logicky přinášet oběti.

Viděl jsem utrpení ještě větší než fyzické, když mi dospělí muži brečeli v autě ze ztráty celých svých rodin, to když jsme během jejich jednoho sedmnáctikilometrového pochodu, neznaje situaci a systém policistů, sváželi jejich děti s matkami do tábora. Viděl jsem ale zároveň tyto tváře, které si i přes své utrpení zachovaly svou vnitřní krásu a důstojnost. Také svou radost z naděje, která snad už konečně přijde a prosvítí jejich děsivou minulost. Viděl jsem tváře, které by s námi tak rády rozmlouvaly a poznávaly se. Byly to tváře jiné, ale přitom tolik stejné. Nebyly to masy divokých nájezdníků či krvežíznivých „muslimů“, byli to obyčejní lidé, se jmény a příběhy.

Viděl jsem ale také Evropu, ve kterou věří tito lidé v nouzi - a která jim staví hradby do cesty úniku z válečných zvěrstev. Snad ze strachu, snad z lhostejnosti, snad dokonce z nenávisti. Viděl jsem Evropu, která si říká „humanistická“ i „křesťanská“. Viděl jsem ale Evropu, která rozhodně křesťanská není, ač se k tomu mnozí v různých kontextech a zájmech hlásí. O své křesťanské identitě totiž bude Evropa moci uvažovat až v té době, kdy otevře své brány i svou solidaritu a vyzdvihne toleranci jako hodnotu elementární lásky. Protože respektovat svobodu druhého znamená vážit si jej a ctít ho jako sobě rovného. Ba co víc, znamená to ctít v něm „obraz Boží“ dle Starého zákona, ze kterého vyrůstá i tolik zmiňovaný Korán, či „živou ikonu Kristovu“ dle Zákona Nového.

Viděl jsem na místě nové stěhování národů, které teprve začíná, a které bude výzvou. Jak pro fašisty a komunisty s jejich dráty ze žiletek i armádami střílejícími všechny příchozí (jak už jsme to sami jednou v naší zemi zažili), tak pro nás křesťany jako výzva k naplnění Kristova odkazu. Vždyť muslimové nejsou naši konkurenti, ale bratři na stejné cestě.

Církev nejsou „lidé chodící do kostela“, ale všichni ti, kteří třebas jen podvědomě touží po Dobru a po Bohu.